DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

1. 11. 2008

Bande à part

V dnešním krátkém exkursu do historie světové kinematografie bych si vás opět dovolil pozvat do Francie, tentokrát do období nouvelle vague. Film Jeana-Luca Godarda z r. 1964 s obtížně přeložitelným názvem Bande à part (faire bande à part znamená přibližně "udělat se pro sebe", "být stranou") zastihl ve vrcholné formě jak režiséra snímku, tak hlavní představitele Annu Karinu, Clauda Brasseura a Samiho Freye.

Tři mladí lidé prožívají v prostředí pařížského předměstí Joinville-le-Pont – což je, snad o něco honosnější, pařížská Libeň – příběh béčkového amerického filmu, svého druhu "pulp fiction", a snad neprozradím zápletku, když uvedu, že navzdory pravidlům vážnějších žánrů příběh dvou z nich končí relativně šťastně.

Tento sujet je ovšem pojat s tak velkým odstupem a ironickým, místy až sebeparodickým nadhledem, že si člověk bezděky vzpomene na Kunderův postřeh z Umění románu, že děj románu je místem, kde neplatí morální pravidla. Divák pohlcený Godardovým (pseudo)dějem není schopen přát dobru vítězství a zlu zmar, a v poslední půlhodině filmu dokonce zjišťuje, že není schopen zlo od dobra ani rozlišit a rodí se v něm pocit, že tak je to dobře a tak to má být.

Právě touto "mimomorálností" inspirovala Bande à part Quentina Tarantina k natočení Pulp Fiction, v níž si rovněž neklademe otázku po dobru a zlu nebo po morálním smyslu zobrazovaných "historek z podsvětí"; jak si můžeme všimnout v úvodních titulcích, Tarantino, Godardův velký obdivovatel, nazval svou produkční společnost A Band Apart právě na počest tohoto pozoruhodného snímku.

Příběh našich tří hrdinů je skutečně jakoby vystřižen z filmového "béčka" toho typu, který se v angličtině označuje jako heist movie: Odile, dosti naivní a, jak odpovídá zásadám žánru, velmi krásná dívka vychovávaná v Joinville-le-Pont bohatou tetou, náhodou objeví, že tetin nájemník má v pokoji volně uloženu velkou sumu v hotovosti. Svěří se náhodnému známému z kursů angličtiny Frantzovi a ten tajemství prozradí svému příteli Arthurovi, muži nikoli nepoznamenanému zločinem. Oba pak Odile přesvědčí, aby jim asistovala při loupeži, avšak, opět v zásadách žánru, děj nakonec nabere jiný směr, než si protagonisté naplánovali.

Přestože film obsahuje mnohé godardovské parafernálie, jako je sugestivní voice-over, a téměř postmoderně pojaté vsuvky, jako např. minutu ticha v kavárně, závodní prohlídku Louvru, hodinu angličtiny, při které nikdo ze studentů ve skutečnosti nedělá, co se od něho vyžaduje, anebo synchronisovaný tanec "madison", svůj děj podává neobyčejně poctivě a vypravěčsky věrně, včetně psychologie postav a visuálně mimořádně působivě zachyceného prostředí.

Jako v jiných Godardových dílech tohoto období jsou tu přítomny ty základní motivy, které hýbaly francouzskou společností 60. let: ambivalentní vztah válkou zbídačené Evropy k bohaté – a stále bohatnoucí – Americe, legitimita bohatství, odpor mladých lidí k hodnotám vyznávaným generací jejich rodičů, sexuální revoluce. Co však činí Bande à part mimořádným dílem, je harmonické vyvážení a protnutí všech jejích částí, složek a plánů: je to jeden z těch filmů, po jejichž zhlédnutí se divák jen neochotně vrací do své vlastní reality, jež mu najednou připadá mdlá a šedivá, a raději by se přemístil v čase a prostoru za postavami svého filmu.

Žádné komentáře :

Okomentovat

Kursiva: <i>text</i>
Tučně (když už to musí být…): <b>text</b>
Odkaz: <a href = "http://adresa">název odkazu</a>, tedy <a href = ""></a>

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.