Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Film je podivná věc. Někdy můžete investovat do produkce miliony dolarů, najmout nejdražší herce, scénáristy, režiséra, a umění se přesto nedostaví, jindy vznikne umělecké dílo, které přetrvá desetiletí, tam, kde byste nečekali nic než propagandistický škvár. Spiritus ubi vult, spirat, praví Písmo…

Dvanáctidílný sovětský seriál Семнадцать мгновений весны, natočený v r. 1975 podle románu Юлиана Семёнова na podnět KGB, jejíž pověst v té době utrpěla několika aférami a bylo potřeba vylepšit obraz služby u veřejnosti, měl všechny předpoklady stát se agitkou, ale vznikla legenda.

Hlavní hrdina, SS-Standartenführer Max-Otto von Stierlitz (Вячеслав Тихонов), ve skutečnosti plukovník sovětské rozvědky Максим Исаев, který působí v posledních měsících 2. světové války v berlínském štábu ve vysoké funkci v SD, je ruskou obdobou, spíše však antithesí, Jamese Bonda. Málomluvný, spíš samotářský, přesto mimořádně schopný a inteligentní zpravodajský důstojník dostává z centrály zdánlivě nesplnitelný úkol proniknout ke špičkám nacistického režimu, zjistit, kdo z nich se snaží iniciovat jednání o separátním míru se západními mocnostmi, a tato jednání překazit.

Mimořádnost seriálu netkví ani v exotických exterierech (dokonce i většina berlínských scén se natáčela v Rize), ani v akčních scénách – v celém seriálu, pokud správně počítám, se střílí všehovšudy třikrát, ale výhradně v brilantním, neobyčejně účinném a věrohodném psychologickém herectví představitelů jednotlivých postav.

Co se odbylo na výpravě, to bylo více než kompensováno zpracováním scénáře a hereckými výkony. Dialogy jsou koncipovány pro inteligentního diváka, a rozhodně nejde o nic hollywoodsky explicitního a prvoplánového, takže chcete-li příběh pochopit, musíte nad smyslem dialogů sami přemýšlet. Způsob, jak aktéři své role ztvárňují, patří k tomu nejlepšímu, co bylo v tomto směru kdy natočeno. Zdaleka nejde jen o hlavní postavy, vynikající a zaznamenáníhodní jsou představitelé prakticky všech vedlejších a episodních rolí.

Dějové napětí seriálu je postaveno na psychologickém souboji Stierlitze a šéfa Gestapa Heinricha Müllera (mimochodem, reálné postavy, která jako jedna z mála nacistických špiček zřejmě dokázala v květnu 1945 uniknout postupujícím spojeneckým vojskům). Müller, kterého ztvárnil Леонид Броневой, od počátku tuší, že Stierlitz pracuje pro druhou stranu, ale nemá dostatek důkazů a podřízeného svého rivala v nacistické hierarchii, šéfa SD Waltera Schellenberga (jehož zahrál s neobyčejným šarmem a uvolněností Олег Табаков) není schopen usvědčit. V jednu chvíli mu zbývá už jen krůček k úspěchu, nechává Stierlitze dokonce přivést do cely, ale ten mu díky svému důvtipu znovu vyklouzne.

Seriál Семнадцать мгновений весны nezůstává při jednodimensionálním popisu na ose dobro–zlo, jak bylo při zpracování obdobné thematiky častou praxí. Záporné postavy nejsou líčeny jako zrůdy, nýbrž jako schopní, inteligentní úředníci, lidé s nezpochybnitelnou osobní integritou, kteří svědomitě vykonávají svou práci, přičemž u některých z nich (Schellenberg, Müller) jdou autoři ještě dál a líčí je jako postavy v podstatě kladné, jako veselé, bodré chlapíky, s nimiž by se divák už-už byl ochoten identifikovat, pokud by nevěděl, jakému režimu ve skutečnosti sloužili a jaké rozkazy vykonávali.

Právě tímto pojetím vykročil seriál Семнадцать мгновений весны daleko mimo své žánrové zařazení a stal se brilantním, mesmerisujícím portrétem zla a filosofickou úvahou o vztahu mezi individuálním zlem v člověku a zlem ve společnosti.

Seriál bohužel žádná z českých televisí nereprisuje, je však k disposici na DVD; jednoznačně doporučuji. Řada ukázek je rovněž na YouTube, kupř. začátek prvního dílu, na kterém je patrné, jak tvůrci využívají jednu z devis svého přístupu, záměrnou pomalost filmového popisu, i mimořádný výkon herečky ztvárňující v podstatě episodní roli Frau Saurig.

Komentáře   

0 # Guy Peters 2008-11-22 08:46
Ano, pozoruhodný seriál, který si pamatuji ještě z dob kommunismu. Stal se kultem.
0 # Guy Peters 2008-11-22 08:49
Stejným způsobem mne zaujal film А зори здесь тихие (1972).
0 # Tomáš Pecina 2008-11-22 09:00
А зори здесь тихие nemám moc rád, rozčilují mne stylová nejednotnost a ty směšné trikové záběry, třeba jak sestřelí německé letadlo.
-1 # cnemo 2008-11-22 19:07
Tak z podobných nesmyslů jsem vyléčen:) Ruských filmů jsem si užil do syta a jediné, co jsem ochoten akceptovat je Mrazík. Je to samozřejmě hloupá zaujatost, ale alergie se člověk těžko zbavuje:)
0 # Tomáš Pecina 2008-11-22 19:38
Jistě. Stejně tak byste se v r. 1950 nepodíval na německý film a v r. 1925 byste vášnivě odmítal cokoli rakouského.
0 # Jan Vaněk jr. 2008-11-23 18:20
Pozoruhodné. V dětství jsem ze seriálu viděl jen pár útržků, nedávno se dostal ke knize (a pár jiným stierlitzovkám už dříve) a to je komicky těžkopádná propaganda.
0 # Tomáš Pecina 2008-11-23 18:36
To je možné, špionážní román je obtížný žánr. Já jsem podobně dopadl s Flemingem, četl jsem jediný (Casino Royale?), a skončil stejně asi ve dvou třetinách, smrtelně znuděn.

Je to zřejmě tak, že buďto píšete realisticky, a skončíte u hluboce depresivních románů o destrukci agentovy osobnosti, jaké píše Le Carré nebo Forsyth (a že jsem jich od obou přečetl spoustu!), nebo idealisujete a zjednodušujete, a dopadnete jako Clancy nebo Fleming (Clancy nenadchne, ale dočíst se to dá). Do které škatulky zapadne Семёнов, nevím, nic jsem od něj nečetl (a měl bych to napravit).

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)