DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

24. 11. 2008

Ještě jednou k náhradě škody na zdraví

Pod článkem o náhradě škody na zdraví na Jiném právu se rozproudila živá debata, ze které vyplynul jednak absolutní nesoulad mezi právní úpravou a (minimálně judikaturou nejvyšších soudů předpokládanou) praxí, jednak existence rozporů ohledně řady důležitých otázek i uvnitř samotné soudcovské komunity.

Není jasné, zda újmu na zdraví žalovat u okresního soudu a domáhat se podstatně vyšší náhrady, než kolik předpokládá vyhláška č. 440/2001 Sb. o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (všeobecná shoda panuje toliko v tom, že náhrady stanovené touto vyhláškou jsou směšně nízké), anebo žalovat o ochranu osobnosti, případně podat obě žaloby současně.

Jeden extrémní názor je, že žaloba na ochranu osobnosti by měla být zamítnuta, protože náhrada je komplexně upravena v § 444 et seq. ObčZ a domáhat se náhrady dvěma žalobami protiřečí zásadě ne bis in idem (resp. vytváří conditio litis pendentis), druhým extrémem je posice, zastávaná např. senátem Nejvyššího soudu 30 Cdo, že jde o dva zcela samostatné, disparátní nároky, a je proto nutné žalovat obojí současně, protože jeden typ náhrady nemůže suplovat druhý. Praxe je nejednotná, záleží vždy na úvaze konkrétního soudce nebo senátu, nakolik vyslyší volání Ústavního soudu po větší soudcovské odvaze a nakolik se bude držet – i z hlediska odůvodnění jednodušší – cesty aplikace odškodňovací vyhlášky.

Objevil se též názor, že relutární satisfakce může mít sankční složku (obdoba institutu punitive/exemplary damages známého z angloamerického práva). S tímto názorem se však neztotožňuji, protože postrádá oporu v platném právu, jež konstruuje satisfakci výhradně jako prostředek poskytující zadostiučinění poškozenému. Pokud by mu byla připsána další funkce, zákonem nepředpokládaná, jednalo by se o vykročení z principu legality a takové rozhodnutí by stěží mohlo obstát v testu ústavnosti.

Jakkoli je žádoucí princip sankční kompensace do českého práva zavést (jen ten je totiž dostatečně účinným prevenčním nástrojem, jiné modely nejsou s to učinit protiprávní jednání pro škůdce dostatečně neatraktivním), musí se tak stát legislativní a nikoli judikatorní cestou.

Další nejastnosti panují ohledně toho, které faktory zahrnout do stanovení výše relutární satisfakce. Ani zde není praxe soudů jednotná.

Závěrem se dá říct, že v současné době není problematika náhrady za škodu na zdraví uspokojivě zpracována ani v nauce, ani v zákoně, ani v judikatuře. Světlem na konci tunelu by mohl být Eliášův návrh nového občanského zákoníku, avšak ten začíná být vnímán spíše jako lex non ferenda, jako zajímavý theoretický pokus či hříčka, vhodná nejvýš pro oživení diskuse. Navíc problém, který praxi těchto sporů tíží jako koule na noze, totiž různá věcná příslušnost pro oba shora zmíněné žalobní typy, jím vyřešena není – a ani být nemůže.

Žádné komentáře :

Okomentovat

Kursiva: <i>text</i>
Tučně (když už to musí být…): <b>text</b>
Odkaz: <a href = "http://adresa">název odkazu</a>, tedy <a href = ""></a>

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.