Na blogu Jiné právo upozorňuje Michal Ryška na dlouhodobě schizofrenní situaci v pojímání práva na náhradu za škodu na zdraví, jak ji traktuje soudobá česká jurisprudence.

Vrcholem této schizofrenie je usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 154/2007, jež lze ve zkratce charakterisovat jako thesi "if it walks like a duck and quacks like a duck, it is not a duck":

"[…] dovolatelka [v daném případě žalovaná; pozn. TP] se mýlí, pokud dovozuje […], že uplatnění nároků z titulu práva na ochranu osobnosti supluje resp. doplňuje a rozšiřuje rozsah náhrady škody podle ustanovení § 442násl. o.z. (resp. § 420násl. o.z.), neboť se jedná o zcela svébytné a samostatné nároky podmíněné rozrůzněnou sférou ochrany, kterou poskytuje občanský zákoník."

Ještě horší by mohla být situace po přijetí nového občanského zákoníku, neboť v něm by se theoreticky nárok z jediného škodního děje mohl rozpadat na tři složky: majetkovou, nemajetkovou a osobnostní.

Zatímco římskokatholická theologie vysvětluje Svatou Trojici jako něco, co bylo záměrně stvořeno jako lidskými schopnostmi neuchopitelné, české občanské právo tímto druhem výmluvy nedisponuje, ačkoli právě v tomto případě by se neobyčejně hodila…

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)