DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

15. 11. 2008

Patří záznamy odposlechů do medií?

(Polemika s článkem na Lucerně Wikipedie.)

Formou pozměňovacího návrhu se do sněmovnou schválené novely trestního řádu dostalo ustanovení § 8c, jehož účelem je zabránit zveřejňování policejních odposlechů v mediích. Takové jednání by mohlo být nově posuzováno jako trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji se sazbou do pěti let odnětí svobody.

Kriminalisace zveřejňování odposlechů jde proti dvěma důležitým právním principům, proti principu subsidiarity trestního práva, jež by mělo nastupovat jako prostředek ultima ratio až v situaci, kdy se soukromoprávní sankce nejeví být přiměřenými a dostačujícími, a principu veřejné kontroly nad výkonem státní moci, která musí být zajištěna bez ohledu na to, že přípravné řízení trestní je v České republice zásadně neveřejné a tato kontrola normálně nastupuje až v řízení před soudem. Nelze totiž zapomínat, že právo veřejně hájit svá práva, a to i formou zveřejnění odposlechu, musí mít i obviněný.

Navržená úprava, kterou v současné době projednává Senát, ve svém důsledku znamená, že media nebudou moci přiměřeně referovat ani o některých trestních rozsudcích: příkladmo o aféře s "kapříky" bychom se nyní mohli dozvědět pouze to, že obvinění fotbaloví rozhodčí a bafuňáři se dopustili korupčního jednání, které jim bylo soudem prokázáno. Že se tak stalo na základě telefonních odposlechů, je již za hranicí ustanovení § 8c TrŘ – zveřejnit se nesmí totiž ani to, že byl nějaký odposlech nařízen. Chce-li se občan tyto podrobnosti dovědět, nezbude mu než vyrazit k hlavnímu líčení osobně, v naději, že na něj v jednací síni vybyde volné místo.

O tom, kým byli využíváni a "zaléváni" I-čko a T-čko, bychom se samozřejmě nesměli dozvědět vůbec nic, podobně jako o celé řadě dalších korupčních afér, které vyšly najevo jen díky zvejnění odposlechů.

Takové legislativní řešení zcela jistě není v souladu s rolí medií v demokratické společnosti. Excesy při zveřejňování odposlechů (stejně jako dalších údajů z trestních spisů) musí být primárně postihovány prostředky soukromého práva, tedy na základě prostředků ochrany osobnostních práv. Zákaz publikace musí zahrnovat pouze ty informace, jejichž utajení je nezbytně nutné pro fungování státu, a k takovým informacím by se media vůbec neměla dostat.

Paušální zákaz jakékoli publikace údajů o odposleších, jakkoli se prima facie jeví posilovat ochranu individuálních práv na úkor oprávnění státní moci, nemohu proto než označit jako zákaz nevhodný, nesprávný a s funkcí demokratických medií neslučitelný.

13 komentářů :

  1. No vida, v něčem se opět shodneme:o)

    Já osobně bych z hlediska přípustných zásahů do osobnostních práv nezavrhoval ani určitý stupeň mediální provokace (viz. onehdá diskuzi na JP o "soudci" Nagyovi a návazně takřka přes kopírák vzniklá kauza Morava).

    Uvidíme, jak to dopadne, ale Slovensko už takhle jednou "přes uši" u ESLP dostalo (Radio Twist).

    Michal Ryška

    OdpovědětVymazat
  2. Takto konkretisovaně bych Vám dal za pravdu, že trestní represse musí být subsidiární. Nicméně dosud se všichni tvářili, že zveřejnění odposlechů není protiprávní. Poškození měli vydavatele novin žalovat a nyní bychom byli moudřejší.

    OdpovědětVymazat
  3. Nicméně doporučuji pozornosti též pádnou odpověď Marka Bendy.

    OdpovědětVymazat
  4. Benda v zásadě tvrdí, že ochrana osobnosti nefunguje. Ale kdo jiný než poslanci za to mohou? Proč nedali vládě dostatek prostředků, aby rychlost řízení vynucovala? Proč dovolují soudům, aby přiznávaly nulové nebo směšně nízké částky satisfakce? Stačila by jediná drobná novela ObčZ, že peněžitá náhrada je obligatorní formou reparace, a ohledně výše by se mohla použít stejná formulace, jako má (Eli)ObčZ u nemajetkové újmy. Kdo za to může? Media snad?

    OdpovědětVymazat
  5. Nevím, z čeho setrvale dovozujete myšlenku o nulových či směšně nízkých relutárních satisfakcích při ochraně osobnosti. Můžete být konkrétnější? Já sám bych totiž v žádném případě nepaušalizoval, z celé republiky existuje řada rozsudků na satisfakce kolem půl milionu a výše.

    Teď pomíjím Vámi onehdá uváděný případ nízké satisfakce při porušení práva na zdraví. Mimochodem: správné by podle mne bylo - přes znalost odlišného judikátu 3P - nepřiznávat v takových případech satisfakce ŽÁDNÉ či jen "převis", který by přesáhl nároky z bolestného a ze ztížení společenského uplatnění. Co však v tomto "převisu" přiznat (při respektování zásady "non bis in idem"), to mi nikdo dosud přesvědčivě nevyargumentoval. V každém případě odškodňovací předpisy na náhradu škody na zdraví s odškodněním psychických útrap výslovně počítají.

    A závěrem Vás mohu ve Vaší skepsi zčásti povzbudit. Hovořím-li za Moravu, pak na poslední gremiální poradě v Olomouci se i Vrchní soud na otázku vysokých satisfakcí (budou-li řádně zdůvodněny) tvářil celkem přívětivě.

    Michal Ryška

    OdpovědětVymazat
  6. Názor Bohumila Doležala: "Šéfredaktoři několika významných periodik protestují proti omezování svobody slova tím, že se kriminalizuje zveřejňování odposlechů pořízených policií ČR. K tomu je třeba říci: zveřejňování odposlechů je dosti problematická věc, zvlášť když se to děje s politicky manipulativním úmyslem a jako faktická součást předvolební kampaně ( MfD, to, že se inspirovali případem Kubice, je neomlouvá). To je otázka novinářské morálky. Základní problém ovšem není v tom, že se odposlechy zveřejňují, ale že unikají. Že unikají zásluhou advokátů, není důvod, proč škrtit noviny. Primární problém je s advokáty, ne s novinami. Jinak pokud jde o mne, s panem Porybným bych nepodepsal ani výzvu, že si děti mají čistit zuby."

    OdpovědětVymazat
  7. Ad MR:

    Jistěže není důvod odškodňovat újmu na zdraví v řízení o ochraně osobnosti, že se tak děje, je důsledkem nedostatečně flexibility zákonodárce, který měl dávno zrušit ustanovení o vázanosti soudu "bodovou" vyhláškou (§ 444 odst. 2 ObčZ) a pevné částky náhrady pozůstalým (§ 444 odst. 3 ObčZ).

    Nízké nejsou jen náhrady za bolest, ale i za další formy zásahů do osobnostních práv. Vezměme další případ, projednávaný momentálně v odvolacím řízení u VS-P:

    Mladý muž se v r. 2002 dostal při řešení dopravního přestupku své spolujezdkyně do verbální potyčky se třemi strážníky pražské městské policie. Ti jej poté fysicky napadli a zbili tak, že skončil na ARO v nemocnici (vypadal nějak takhle). Ačkoli jeden ze strážníků byl pravomocně odsouzen za zneužívání pravomoci veřejného činitele a ublížení na zdraví, takže skutkově nebylo co řešit, Městský soud v Praze poškozenému přiznal satisfakci ve výši 20 tisíc korun, tedy v částce posuzované civilisovanými měřítky naprosto směšné.

    Je-li za tento druh zásahu do osobnostních práv, který nelze než označit za mimořádně intensivní a invasivní, přizná soud dvacet tisíc, kolik asi přizná za zveřejněný osobní údaj z odposlechu?

    OdpovědětVymazat
  8. Ad GP, potažmo BD:

    Velmi neinformované.

    OdpovědětVymazat
  9. Samozřejmě vše je o lidech, tj. i o konkrétních soudcích. Problém rozhodně není v plné míře toliko v právní úpravě náhrady škody na zdraví či paušálního jednorázového odškodnění pozůstalých. Je to i otázkou přístupu soudu při zhodnocení škody (újmy) a okolností, které ji provázely. Souvisí to i s jistou odvahou soudu.

    Ústavní soud obecně apeluje právě na tuto odvahu soudců a vyzdvihuje ústavní princip proporcionality (tím nemyslí proporcionalitu při kolizích práv a hodnot, ale adekvátnost mezi zásahem, újmou a náhradou). Ve věcech škod na zdraví (tuším) např. Pl. ÚS 50/05 - návrh dr. Jirsy, ve věcech pozůstalých (opět tuším) Pl. ÚS 16/04. Ty nálezy cituju docela často, ale z hlavy opravdu najisto nevím, zda sp. zn. souhlasí a jsem teď líný to hledat.

    V každém případě KS Brno přiznal při ochraně osobnosti milionové satisfakce za smrt opakovaně a rovněž fatální případy škod na zdraví byly českými soudy odškodněny velmi důstojně (mám z celé republiky sbírku několika rozsudků přiznávajících řádově kolem 15 milionů). No a naposledy vzpomeňte případ porušení práv k podobizně, sám jste o tom psal.

    Michal Ryška

    OdpovědětVymazat
  10. Obecné soudy nejsou vůbec příliš zvyklé aplikovat judikaturu Ústavního soudu. Mají ustanovení § 444 odst. 2 ObčZ, mají odškodňovací vyhlášku, a nic víc nepotřebují.

    Přesto, pokud jde o nález sp. zn. Pl. ÚS 50/05, se spíš ztotožňuji s Jirsovým návrhem (a také s disentem E. Wagnerové).

    Je otázka, nakolik lze nutit soudy, aby neaplikovaly podzákonné předpisy, o kterých mají za to, že odporují zákonu. Podle mého názoru je celý tento koncept vadný, protože v něm není obsažen precedenční prvek: soud sice k předpisu nepřihlédne, ale pro futuro to vlastně nic neznamená, protože tento předpis není derogován a pro exekutivu zůstává závazný. Jde tudíž o "výkřik do prázdna" a zcela nesystémové řešení.

    Na thema nezákonnosti podzákonného předpisu se momentálně soudím s ministerstvem zemědělství, rozsudek je přislíben do konce roku, tak uvidíme, zda se soud vůbec odváží vnitroresortní instrukci neaplikovat.

    OdpovědětVymazat
  11. Ještě k předchozímu:

    Asi by nebylo příliš vhodné, aby podzákonné předpisy mohl rušit každý okresní soud, to by za chvíli z právního řádu nic nezbylo, ale po vzoru řízení o zrušení zákona nebo jeho části by mělo existovat takové řízení i pro podzákonné předpisy.

    Svěřeno by mělo být nejspíš Nejvyššímu správnímu soudu. Pokud by obecný soud dospěl k závěru, že neexistuje "legálně konformní" výklad určitého ustanovení podzákonného předpisu, podal by NSS návrh na jeho zrušení.

    OdpovědětVymazat

Kursiva: <i>text</i>
Tučně (když už to musí být…): <b>text</b>
Odkaz: <a href = "http://adresa">název odkazu</a>, tedy <a href = ""></a>

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.