DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

21. 11. 2008

Po sametovém mejdanu

K podnětnému textu Ondřeje Šlechty bych rád doplnil několik, spíše nesourodých než systematických, poznámek.

Mezi prostým lidem se říká, že "po posvícení bejvá sračka". Mnoho z problémů rané fase postkomunismu, jež, želbohu, v České republice dosud neskončila a ještě drahně let potrvá, je způsobováno tím, že komunistický režim, zvlášť ve své vrcholné, normalisační podobě, nás odnaučil kritickému myšlení a učinil z nás tupou masu nakloněnou euforickému obdivu pro vše, co si, byť svémocně a bez racionálního podkladu, osobovalo nějakou spojitost s hodnotami západního civilisačního okruhu.

Proto ten obdiv k "na Západě vzdělanému" Václavu Klausovi nebo Janu Švejnarovi, proto tolik despektu, zvlášť v určitých kruzích, k "pasáčkovi ovcí" Janu Rumlovi nebo "kulisákovi" Václavu Havlovi, proto taková popularita "Britských" listů nebo "harvardských" investičních fondů.

Šlechta se nemýlí, že komunismus velmi posílil národní rys konformity a pasivity, avšak základ zde byl dávno před ním: ochotná kolaborace Čechů s Němci v době Protektorátu je věc známá s výjimkou České republiky všude na světě, bezvýhradná, někdy až nedůstojná loyalita k první republice a jejím pochybným idolům, Masarykovi a Benešovi, velmi přispěly k tragickému osudu československého státu. Osobnosti, které viděly republiku republiku a její oficiální politiku, zejména ve vztahu k národnostní otázce, realisticky, byly v lepším případě skandalisovány a ostrakisovány, v horším presekuovány nebo rovnou kaceřovány.

Trůn po Masarykovi zůstal volný a ten, kdo na něj po r. 1989 usedl, nebyl schopen dostát obecnému očekávání, jež, přiznejme si, bylo nesplnitelné a také notně politicky nevkusné. Všemi milovaný tatíček národa, český Attatürk, se – naštěstí – neopakoval, resp. zůstal episodou.

Další důležitou věcí je, že pro mnohé byla "sametovka" jakousi novou, zdařilejší inscenací roku 1968. Málokdo si byl schopen uvědomit, že iluse národní jednoty po lednu a zvláště po srpnu 1968 byla způsobována kontrolou sdělovacích prostředků komunisty. O skutečně důležitých a štěpných thematech, např. o potrestání komunistických funkcionářů, estebáků a jejich udavačů, se v té době nediskutovalo, a když, tak ve významově posunuté rovině: jinak tomu být nemohlo, pokud si uvědomíme, že v té době bylo vstupenkou k veřejné presentaci názoru přihlásit se k myšlence zachování komunistického režimu a tzv. lásce k Sovětskému svazu, což nebylo nic jiného než eufemismus pro aktivní a enthusiastickou konfesi otroctví. Nic takového se po r. 1989 neopakovalo, a opakovat se nemohla ani ona zdánlivá solidarita a jednota celého národa.

Šlechta má pravdu i v tom, že veřejný diskurs se začíná posouvat, byť tento posun nedokáže vidět ve správném kontextu.

Veřejné debaty o tom, zda zakázat KSČM, jsou passé, nastupuje normální západoevropský diskurs o otázce imigrantů (místně posunuté do roviny romské komunity, jež má všechny předpoklady stát se preferovanou obětí populistické politiky), o právech zaměstnanců, o zahraniční politice v polaritě USA–Rusko.

Je to dobře: česká společnost se začala uzdravovat.

1 komentář :

  1. Dovolím si ze odkázat na diskusi ještě na staré Sprše... je to myslím zajímavý dokument doby a s tématem souvisí:

    T.Pecina: Etický kodex postkomunistův

    PS: Článek p. Šlechty mi přijde jako poněkud povrchní hospodské pravdaření... zejména ve svých exkursech do dvacet let staré historie...

    OdpovědětVymazat

Kursiva: <i>text</i>
Tučně (když už to musí být…): <b>text</b>
Odkaz: <a href = "http://adresa">název odkazu</a>, tedy <a href = ""></a>

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.