DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

30. 12. 2008

PF 2009

Všem čtenářům tohoto blogu přeji do nového roku vše nejlepší!

23. 12. 2008

Českozlodějsko

Tímto názvem častují svou bývalou vlast lidé, kteří se označují za emigranty nebo exulanty – a činí tak právem. Česká republika je stát založený na principu, že co bylo komunistickým režimem ukradeno, může v případě, že okradeným není běžný český občan, ale veřejný nepřítel, tzn. emigrant, sudetský Němec nebo šlechtic, ukradeným zůstat. Rovnost před zákonem je ilusorní, výkony české exekutivy i justice jsou v těchto případů naprostým výsměchem požadavku spravedlnosti.

Pod usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2809/08, legalisující krádež nemovitého majetku, jenž byl komunisty konfiskován za trestný čin nedovoleného opuštění republiky dokonce ještě v 80. letech, se nestyděla jako soudce-zpravodaj podepsat Eliška Wagnerová.

Případu tohoto postiženého restituenta, pana Václava Šrouba z Kanady, jsem se detailně věnoval, bohužel mi to bylo umožněno jen v I. stupni, poté pan Šroub dospěl k závěru, že si svá podání bude raději sepisovat sám, neboť moje formulace nejsou dostatečně brisantní. Pro informaci proto zveřejňuji i text určovací žaloby, z níž vyplývá, jak neskutečným způsobem byla ze strany státních orgánů porušována jeho práva a jakým trikem byla krádež Šroubova majetku legalisována.

Je za těchto okolností na místě, abychom se dívali na justici jiných postkomunistických zemí, např. na rumunskou nebo bulharskou, svrchu? Nemyslím; z hlediska úrovně bezpráví a porušování lidských práv se jim Česká republika zcela vyrovná a není vyloučeno, že je i předčí.

22. 12. 2008

Časopisecké paměti Jaroslava Dreslera

Na CS-magazínu vyšly vzpomínky redaktora Svobodné Evropy Jaroslava Dreslera (1925–1999), který stál téměř 40 let v čele kulturní redakce této stanice.

Poměry v propagandistické stanici líčí Dresler se značnou mírou upřímnosti:
Z českého Mnichova zbyla nakonec fara u svatého Štěpána, odkud se vysílaly české a slovenské katolické mše, a nedaleká klubovna Velehrad. […] Olga Kopecká, tenkrát asistentka ředitele oddělení Pavla Pecháčka, tam jednou přišla povídat o RFE. Byl jsem v důchodu a měl jsem k věci větší odstup. Když tvrdila, že Svobodná Evropa usiluje o nejvyšší možnou objektivitu zaprotestoval jsem. Objektivní jsou zprávy. Ty dělají anglicky redaktoři z USA, Kanady a Austrálie a pak se překládají a editují do češtiny. Neobjektivní je archiv, to znamená vyhodnocovací a rádoby vědecké oddělení, kde příslušné materiály manipuluje několik let Vladimír Kusín. A uvedl jsem příklad: v archivu je několik desítek tisíc osobních karet, na nichž je podle abecedy zaznamenán skoro každý, kdo se v Československu za posledních čtyřicet let nějak veřejně projevil jako žurnalista, spisovatel, politik, funkcionář, špičkový sportovec. Většinou jednořádkově jsou zaznamenány články, knihy, projevy v rozhlase a televizi, zkrátka vše, co se objevilo v médiích, včetně odborných ekonomických, filozofických ba i lékařských časopisů. Tedy nikoli špionážní materiály, nýbrž největší český a slovenský osobní rejstřík k našim soudobým dějinám. Kusín tento rejstřík manipuloval tak, že z něho odstranil karty bývalých komunistů, kteří pracovali v rádiu, pak svých nejbližších spolupracovníků z exilu Goldstückera, Pelikána, Hejzlara, Liehma a mnoha dalších a nakonec v roce 1989 těch komunistických chartistů a jiných opozičních levičáků, o nichž se předpokládalo, že půjdou nahoru jako Dienstbier a mnozí jiní. Má námitka by byla zapadla, ale seděl tam Ota Filip, stálý spolupracovník listu Frankfurter Allgemeine Zeitung. Filip se obrátil na rádio, kde to referent pro styk s tiskem kategoricky a popřel. Rádio přešlo do protiútoku, surovým způsobem Filipa denuncovalo ve FAZ. Filip mě požádal, abych svou story sepsal, znovu se spojil s rádiem a rádiu hrozila veřejná ostuda. Nějaký týden byl klid a pak přišli do archivu tři pracovníci CIA. S nikým se nebavili, prohlédli si plechové skříně s kartami a odešli. Za několik dní dostal Vladimír Kusín výpověď.

Jak NSS zastavil Čunka

Předvánočním rébusem nás obšťastnil Nejvyšší správní soud, který na úřední desce vyvěsil výrokovou část svého rozsudku ve věci sporu novináře Tomáše Němečka a senátora Jiřího Čunka, týkajícího se Čunkova neúplného majetkového přiznání.

Zcela zmatená ČTK napsala, že není jisté, zda NSS zrušil pouze rozsudek nebo i Čunkovu pokutu.

Inu, NSS zrušil obojí, nicméně učinil tak způsobem, nasvědčujícím tomu, že minimálně jeden jeho senát nemá na tak vysokém místě justiční hierarchie co dělat. Výrok, že rozsudek se zrušuje a řízení o kasační stížnosti se zastavuje se zpětnou účinnosti, je skutečné unikum, které by zasloužilo místo v Museu Nejabsurdnějších Rozhodnutí Orgánů Veřejné Moci.

Senát 7 As si totiž nesprávně vyložil ustanovení čl. II bodu 2 zákona č. 216/2008 Sb., podle nehož se soudní řízení o porušení povinnosti veřejných funkcionářů zahájená před účinností tohoto zákona, v nichž nebylo do dne nabytí účinnosti tohoto zákona rozhodnuto, zastavuje dnem účinnosti tohoto zákona. To samozřejmě neznamená, že by mohl být se zpětnou účinností zrušen samotný rozsudek, který nabyl právní moci před účinností této novely (rozsudky se vždy zrušují ex tunc, takže kuriosně takto zůstal rozsudek ještě několik měsíců účinný), a už vůbec ne, že by mělo být se zpětnou účinností zastaveno řízení o kasační stížnosti – rozsudek, který řízení o kasační stížnosti zastaví a zároveň jí vyhoví, je sám o sobě procesně schizofrenní.

Řešení přitom bylo prosté: V řízení o kasační stížnosti se vychází ze skutkového i právního stavu, jaký tu byl v době rozhodnutí soudu I. stupně, takže pokud je rozsudek nesprávný, měl jej NSS zrušit a vrátit věc krajskému soudu; ten by poté řízení zastavil. Zastavit řízení může i sám NSS, avšak jen tehdy, pokud k tomu byly důvody již v řízení před soudem I. stupně (§ 110 odst. 1 SŘS), což na daný případ nedopadá.

Co ve mně vyvolává nutkavý dojem, že senátu 7 As by měl předseda Baxa do rozvrhu práce připsat "Nepouštět na saka"…

21. 12. 2008

Nad jednou hloupoučkou úvahou Jaromíra Slomka

Na Lucerně Wikipedie upozorňují na rok starou úvahu Jaromíra Slomka na blogu Týdne věnovanou komunistické vánoční písni Vánoce, vánoce přicházejí.

Slomek theoretisuje, že jde o "odiosní pseudokoledu, která vymývala mozky milionům". Řečeno s profesorem Hrbolkem z filmu Marečku, podejte mi pero, tak tomu ale není.

Vomáčkova a Borovcova píseň není a ani nemá být koledou, ale zcela opačně, než co jí J. Slomek imputuje, je to – své době silně poplatná – společenská kritika oděná do roucha jakéhosi hudebního feuilletonu. Píseň není, jak se naivní komentátor pokouší čtenáři vsugerovat, návodem k "duchovnímu vyprázdnění" významného náboženského svátku, ale naopak jeho – arci režimně krotkou – kritikou: kritikou "maloburžoasní" neauthentičnosti a neupřímnosti toho, jak homo sovieticus (ve své specificky československé, krátce pobruselské versi – jež je dnešní generaci asi nejlépe známa z Pelíšků) prožíval svátek Kristova zrodu.

Nic víc se k ubohému Slomkovu textu říct nedá: kde duní hloupost a vykvétá ignorance, je lépe taktně se vzdálit.

20. 12. 2008

Svému voliči s láskou David Rath

Unikátní akcí, svou složitostí předstihující vše, čeho jsme doposud byli v českém právu svědky, dělení federace v r. 1993 i s měnovou odlukou v to včítaje, se ukazuje být splnění sociálně-demokratického slibu o kompensaci poplatků ve zdravotnictví cestou dotace z krajského rozpočtu.

Když jsem před několik dny v diskusi v nadsázce predikoval, že administrativní náklady této akce mohou dosáhnout i 500 Kč na zaplacený poplatek, netušil jsem, jak blízko mohu být realitě. Nejšílenější na celém podniku ovšem je, že nejen kompensaci samotnou, ale i tyto průvodní náklady zaplatí daňoví poplatníci, takže v důsledku Rathovy populistické taškařice sice nula od nuly pojde, ale dosažení tohoto výsledku bude enormně nákladné.

Téměř bych měl chuť napadnout toto neuvěřitelné plýtvání u soudu, ale bohužel, žádný zákon proti zneužívání veřejných peněz k realisaci populistických slibů zatím nebyl přijat, takže se vše děje zcela v rámci "platného práva".

18. 12. 2008

Zmatky kolem žaloby pro zmatečnost

Stručné, ale precedenčně významné stanovisko vydal tento týden Ústavní soud pod sp. zn. Pl. ÚS-st 26/08. Interpretativním výrokem ÚS rozhodl, že "ústavní stížnost, která směřuje proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo v občanském soudním řízení odmítnuto odvolání stěžovatele, je nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jestliže stěžovatel proti tomuto rozhodnutí neuplatnil žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu".

Toto rozhodnutí by mohlo mít v praxi nedozírné následky, protože žaloba pro zmatečnost, znovu zavedená do českého procesního práva novelou OSŘ z r. 2000 mj. jako náhrada některých dovolacích důvodů, může být uplatněna proti velmi široké třídě procesních vad. Pokud by měly být napříště odmítány všechny ústavní stížnosti, jež lze theoreticky suplovat tímto mimořádným opravným prostředkem, vznikla by situace dosti podstatného oslabení právní jistoty, neboť důvody pro podání žaloby pro zmatečnost, zejména ustanovení § 229 odst. 3 OSŘ, jsou formulovány velice vagně.

Jiné důvody mohou vést ke vzniku komplikovaného procesního řetězce. To bude nejlépe ilustrovat na praktickém příkladu:

Zažaloval jsem Českou republiku o náhradu nemajetkové újmy za průtahy v řízení před Městským a Vrchním soudem v Praze.

V prvním stupni, navzdory mé námitce podjatosti, o žalobě rozhodl – a zčásti ji zamítl – Obvodní soud pro Prahu 2. Obě strany podaly odvolání a toto odvolání bylo postoupeno Městskému soudu v Praze – přirozeně s mou námitkou podjatosti, neboť je těžko představitelné, aby o náhradě za průtahy rozhodoval ten soud, který je způsobil.

Pokud Městský soud v Praze moje odvolání zamítne, vznikne situace přípustnosti žaloby pro zmatečnost z důvodu podle § 229 odst. 1 písm. e) OSŘ. Tu dostane na stůl opět Obvodní soud pro Prahu 2 (§ 235a odst. 1 OSŘ), přirozeně opět s mou námitkou podjatosti, a pokud ji zamítne, věc půjde – ano, hádáte správně, s novou námitkou podjatosti – k Městskému soudu v Praze. Až tam budu mít na výběr, zda podám fakultativní dovolání [§ 238a odst. 1 písm. b) OSŘ] nebo ústavní stížnost; nová žaloba pro zmatečnost, jež by zakládala nekonečný cyklus, díky moudrosti zákonodárcově naštěstí možná není (§ 230 odst. 3 OSŘ).

Počítejte se mnou: než se se svou věcí dostanu k Ústavnímu soudu, musí spis obligatorně projít obvodním soudem, městským soudem, ještě jednou obvodním soudem a znovu městským soudem, a fakultativně ještě Nejvyšším soudem. Civilní řízení je tedy čtyř- až pětistupňové, což při rychlosti místních soudů nemůže znamenat méně než šest až sedm let, a možná ještě víc, protože "nezmateční" námitky budu muset souběžně uplatňovat v jiném řetězci a naše elektronickým spisem nepoznamenané soudy si budou spisy navzájem posílat.

Je toto skutečně stav, o jehož nastolení moudrý zákonodárce s ještě moudřejším judikátorem usilovali?

Jak vymoci informace aneb Z úředníka štvanou zvěří

Jedním ze skrytých půvabů zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím po novele z r. 2006 je, že neposkytne-li povinný subjekt informace, získá žadatel relativně rychle exekuční titul, na jehož základě může "úřad" poslat do exekuce.

Dojde-li k tomu, pereniální vztah mezi občanem a úředníkem se jaksi otočí a z arogantního úředníka se stává inkoherentně blekotající osoba, pokoušející se svým nadřízeným vysvětlit, proč kvůlí její indolenci nemůže obec nakládat s nemovitým majetkem a kdo desetitisícové náklady exekutora – a advokáta oprávněného – zaplatí. Pro většinu takto postižených, řekl bych, motivační zážitek na celý zbytek úřednické kariéry.

Tento měsíc posílám do exekuce za neposkytnutí informací hned dvě veřejnoprávní korporace, obec Žďár u Mnichova Hradiště a město Karlovy Vary.

14. 12. 2008

Jan Berwid-Buquoy: Cikán na Hrad!

Ve výborném blogpostu si Jan Berwid-Buquoy klade otázku, kdy se Cikán stane českým presidentem.

Tři marginalia ke kause Uhl v. Vesecká

Nad textem k případu Uhl v. Vesecká mne napadly tři další poznámky, kterými jsem již nechtěl svůj blogpost zatěžovat, ale které přesto pokládám za důležité.

Za prvé, nelze bez dalšího akceptovat závěr rozsudku, že "by se měl v hrubém odhadu shodovat okruh těch, kdo mohli výroky slyšet v televizním pořadu[,] a těch, kterým by bylo adresováno sdělení přes službu ČTK". Difamaci "mohl slyšet" každý, kdo může sledovat televisní vysílání a příslušný kanál si na něm naladit (v tomto směru nebyla žaloba dostatečně určitá, neuváděla například, zda se tyto pořady ČT24 se v noci reprisují na analogově šířeném kanálu – domnívám se, že ano –, ani neobsahovala informaci o počtu diváků, kteří pořad sledovali, ač tyto údaje Česká televise bez problémů každému sdělí). Podstatné je však, kdo pořad skutečně sledoval, přičemž omluva musí být zveřejněna takovým způsobem, aby se o ní, je-li to možné, podstatná část těchto osob dozvěděla, jinak bude její reparační účinek nedostatečný. U deníků obvykle postačí publikace omluvy ve formátu, který je o stupeň výraznější než sama difamace, u elektronických medií, kde bývá okruh recipientů volatilní, je třeba volit náhradní zveřejnění, a to takové, o němž se dozví typově stejný okruh osob v počtu několikanásobně převyšujícím skutečný počet diváků nebo posluchačů. Vtip je totiž v tom, že při úvahách o společenském dopadu difamace a jeho odčinění nelze presumovat, že omluva, o níž se dozví osoba, která o difamaci předtím nevěděla, bude poškozeného automaticky hodnotit lépe než dříve, takže tyto kladné účinky mohou kompensovat pověst poškozenou u osob, které se dozvěděly o difamaci, ale nikoli o omluvě. Dokonalá náprava je nemožná, je však třeba dosáhnout rozumného kompromisu, přičemž publikace na Protextu se mi jako takový přijatelný kompromis jeví.

Za druhé, je otázkou, ve kterých případech vylučuje možnost domáhat se náhrady nemajetkové újmy podle ustanovení § 31a ZOŠ po novele zákonem č. 160/2006 Sb. žalobu na ochranu osobnosti. Je celkem zjevné, že v těch případech, kde o nesprávný úřední postup nešlo (např. škoda na zdraví způsobená policejním vozidlem), je žaloba na ochranu osobnosti nadále přípustná. V jiných případech, např. když policejní mluvčí sdělí o obviněném difamující informaci, je na místě ochrana podle ZOŠ, avšak jde-li o mediální vystoupení státního úředníka v diskusním pořadu, lze o "nesprávném úředním postupu" hovořit stěží. Na jednom konci spektra možností je tu tedy přímá odpovědnost fysické osoby podle § 420 odst. 2 ObčZ a contrario, na druhém odpovědnost státu podle § 31a ZOŠ, a mezi nimi existuje těžko definovantelná zona, kde podle mého názoru zůstává – relativně úzký – prostor pro žalobu na ochranu osobnosti s analogickým užitím § 420 odst. 2 ObčZ.

Za třetí se mi jeví ne zcela rozumé, jestliže Petr Uhl pověřil zastupováním advokátku, která ve své profesi teprve začíná. JUDr. Ing. Helena Svatošová (již, předesílám, znám dlouho a dobře osobně a jsem tedy podjatý) sice na svých stránkách tvrdí, že ochrana osobnosti je její specialisací, na místě Petra Uhla bych si však pro tento složitý spor vybral advokáta, který má o něco více zkušeností a který by mu na příklad poradil, jak správně a nenapadnutelně formulovat žalobní petit. Sorry, ale spor s nejvyšší státní zástupkyní, navíc se značně kontroversním skutkovým základem, to není případ, na kterém by si advokát mohl dovolit luxus správné postupy se teprve učit.

13. 12. 2008

K případu Petr Uhl v. Renata Vesecká

Zdeněk Kühn upozornil na blogu Jiné právo, že na adrese http://spor.uhl.cz jsou vystaveny dokumenty k dosud neskončenému sporu o ochranu osobnosti, v němž se novinář Petr Uhl domáhá po nejvyšší státní zástupkyni Renatě Vesecké omluvy za její výrok, pronesený v televisní debatě Václava Moravce.

Rozsudek samosoudkyně Krajského soudu v Hradci Králové JUDr. Věry Adámkové je poměrně obsáhlý, věcný a vyjma pasáže o způsobu publikace omluvy, kde soudkyně zjevně nepochopila, jak funguje placená služba ČTK Protext, i dosti přesvědčivý.

Se zamítavým výrokem se ztotožňuji, nikoli však zcela s důvody, na jejichž základě k němu soud dospěl.

Hned na počátku řízení žalovaná namítla nedostatek pasivní věcné legitimace a navrhla, aby z toho důvodu soud řízení zastavil. Tomuto návrhu přirozeně vyhovět nešlo, neboť nedostatkem podmínky řízení a důvodem k zastavení je toliko absence legitimace procesní, nikoli věcné, nicméně námitka samotná je závažná: R. Vesecká vystupovala v televisi z titulu své funkce, hovořila tam o případu, který se jí dotýká (a to, jak se později ukázalo, více, než jí je nyní asi milo), a kriticky hodnotila Uhlovy novinové články týkající se její činnosti právě v souvislosti s touto kausou. Odkaz na judikaturu o vztahu politické strany a jejího předsedy (nedávno rozhojněnou i analogickým judikátem v případu Šinágl v. Grebeníček) není zcela případný, neboť vztah mezi státem a jeho vysokým úředníkem je naprosto jiného druhu než vztah mezi stranou a jejím funkcionářem.

Rozsudek dovozuje, že "k plnění činnosti [NSZ] jistě nenáleží hodnocení obsahu komentáře v denním tisku", avšak to je nedostatečné, neboť stejnou logikou by bylo možno vyloučit odpovědnost podle § 420 odst. 2 ObčZ ve všech ostatních případech protiprávního jednání zaměstnance: činnost, jíž je pověřen, téměř nikdy nespočívá v porušování práva, podstatné však je, zda k tomuto porušení došlo v přímé, bezprostřední souvislosti s plněním jeho pracovních úkolů, a presentace postojů NSZ k mediálně bedlivě sledovanému případu Čunek je bezesporu činností, již lze podřadit ustanovení § 8a TrŘ. Na rozdíl od hradeckého soudu zde proto exces, který by mohl stát vyvinit, nespatřuji, a žalobu bych proto z důvodu absence žalobní legitimace na straně žalované bez dalšího dokazování zamítl, byť s vědomím, že judikatura v některých dalších případech, včetně známých kaus jako Ivan Brezina v. Miloš Zeman, se kloní spíše k variantě přímé odpovědnosti politika než odpovědnosti státu.

Soud I. stupně dále rozebírá napadený výrok z hlediska toho, zda jde o skutkové tvrzení, připouštějící důkaz pravdy, nebo pouhý hodnotící úsudek, a cituje (v mírně bizarním překladu) z nálezu ESLP ve věci Lingens v. Rakousko (č. 9815/82), § 46: "In the Court’s view, a careful distinction needs to be made between facts and value-judgments. The existence of facts can be demonstrated, whereas the truth of value-judgments is not susceptible of proof." Rozsudek poté správně poukazuje na to, že k naříkanému výroku nebyly doloženy žádné podklady, a ani nelze předpokládat, že by se tak v podobném televisním formátu mohlo stát.

Stejně tak soudkyně Adámková zcela správně konstatuje, že nepřípustně kritisovat fysickou osobu ze šíření nepravd, lží a desinformací je nesporně neoprávněným zásahem do osobnostních práv. Poté ovšem, poněkud neorganicky, postuluje relativitu "nepravdivosti" a, zjednodušeně řečeno, uzavírá, že protože předmětný výrok nelze prokázat ani vyvrátit, nemůže se žalobce domáhat, aby byl tento výrok v omluvě prohlášen za nepravdivý.

Závěr rozsudku, že je-li difamační výrok pouhým hodnotícím úsudkem, nelze se domáhat zveřejnění omluvy v podobě, jakou žalobce navrhl, je správný (a je hrubou chybou žalobce, že takto svůj petit formuloval), je však závislý i na vyřešení otázky, zda tento výrok nemá verifikovatelný skutkový základ, a této otázce soud nevěnoval náležitou pozornost (na okraj dlužno poznamenat, že žalobce ve svém odvolání této pasáži vůbec neporozuměl a argumentuje mimoběžně).

Osobně mám za to, že výrok R. Vesecké přezkum z hlediska pravdivosti nevylučuje, a to minimálně v té části, kde Vesecká Uhla viní ze šíření desinformací, což je dostatečně "tvrdý" a určitý pojem. A i kdyby tomu tak nebylo, je třeba vyjít ze závěru, který ESLP učinil v nálezu ve věci De Haes et Gijsels v. Belgie (č. 19983/92), § 47: "[…]the accusations in question amount to an opinion, whose truth, by definition, is not susceptible of proof. Such an opinion may, however, be excessive, in particular in the absence of any factual basis." Tak postupoval Krajský soud v Praze v kause Justiční mafie a tak měl postupovat i hradecký soud: poté, co by případně vyzval žalobce k úpravě petitu, ověřit, nakolik lze výrok Vesecké ospravedlnit skutečnými chybami a nepřesnostmi v Uhlových článcích.

Při tom měl přihlížet k závěru, k němuž dospěl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 453/03: "Představitelé státní moci jsou proto povinni zveřejňovat jen skutkově důkladně prověřené informace, které se navíc vztahují toliko k věcem, které spadají do jim kompetenčně vymezené oblasti. Nemá-li ústavní činitel svá tvrzení faktů důkladně prověřena co do pravdivosti, není oprávněn je zveřejnit."

Při posuzování, zda byl výrok Vesecké podložený, pak je třeba vyřešit i otázku, nakolik jsou závažné případné nepřesnosti v Uhlových textech. Vyjít lze z rozsudku Sněmovny lordů ve věci Horrocks v. Lowe [1975] (A.C. 135, 149), z něhož bych si dovolil příslušnou pasáž pro její jazykovou i myšlenkovou eleganci ocitovat in extenso: "In ordinary life it is rare indeed for people to form their beliefs by a process of logical deduc­tion from facts ascertained by a rigorous search for all available evidence and a judicious as­sessment of its probative value. In greater or in less degree according to their tempera­ments, their training, their intelligence, they are swayed by prejudice, rely on intuition instead of reasoning, leap to conclusions on inadequate evidence and fail to recognise the cogency of material which might cast doubt on the validity of the conclusions they reach. But despite the imperfection of the mental process by which the belief is arrived at it may still be 'honest', that is, a positive belief that the conclusions they have reached are true. The law demands no more."

Uplatnění zde může najít i známý třináctibodový test, formulovaný Benátskou komisí, a to jak ve vztahu k výroku Vesecké, tak k samotným Uhlovým komentářům.

Závěrem lze tedy konstatovat, že soud sice odvedl lepší práci než žalobcovi advokáti, kteří zvlášť zcela nevhodnou formulací požadované omluvy žalobcovu posici velmi ztížili, s odůvodněním rozsudku se přesto nelze v plné míře ztotožnit. Ale je to pokrok: proti dvěma předchozím rozhodnutím konečně něco, s čím se dá aspoň rozumně polemisovat…

Naši rekapitulanti

Jak bylo velmi případně poukázáno v diskusi, dva poslední rozsudky, které jsme na tomto blogu komentovali, jsou si podobné jako vejce vejci: barokně pojatá, absurdně obsáhlá rekapitulace, pak citace použitých právních norem a na závěr minimalistické, alibistické odůvodnění, které se navíc v jednom případě ani nekryje s odůvodněním ústním.

Proč čeští soudci tak rádi rekapitulují a tak neradi zdůvodňují a vysvětlují? Proč mají strach vyjít z ulity toho, co vydávají za "platné právo", a jí nechráněni obhájit svůj názor? A proč jsou formulace vlastního odůvodnění tak kostrbaté a právnicky přikrčené?

Právě proto, že soudci mají strach – strach z toho, že vyjde najevo jejich vlastní neznalost práva, nedostatek sebevědomí nebo prostá neschopnost komunikovat se živými lidmi. Mnozí z nich se soudci stali kvůli soudcovské prestiži, nikoli proto, že by měli pro tuto profesi specifické vlohy nebo že by soudit chtěli. A jiné prostě soudnictví převzalo z předchozího režimu, kde byla prestiž soudce porovnatelná s prestiží příslušníka Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti, ne-li přímo estebáka. Na soudce se v totalitě mnozí usmívali, ale jen proto, že nevěděli, zda je náhodou nebudou někdy potřebovat: ve skutečnosti jimi každý slušný člověk pohrdal.

Rekapitulace je teplé, jisté místo: rekapitulovat lze do alelujá, aniž by se, řečeno s klasikem, v soudcově hlavě pohnula šedá hmota mozková. I citace použitých pramenů práva jsou bezpečnou zonou, a patřičně pojatá pasáž citací může délce rozsudku přidat i několik stran.

Tyto dvě části tvoří jádro každého rozsudku, často dosahující i 80–90 procent jeho délky.

Prvním úskalím je pasáž hodnocení důkazů, ve které by soudce měl přesvědčivě vysvětlit, kterým svědkům uvěřil, kterým ne a proč, co z jejich výpovědí dovodil a jak se vypořádal s rozpory mezi nimi, a jak se dívá na znalecké posudky a na listinné a další objektivní důkazy.

To už bývá problém. Zejména v trestních rozsudcích se tato pasáž odbývá tím, že "soud obhajobě obžalovaného neuvěřil" nebo že "provedenými důkazy byla vina obžalovaného přesvědčivě prokázána", třebaže se pět z deseti vyslechnutých svědků zapřísahalo, že čin spáchal někdo jiný, a zbývajícím pěti by racionálně uvažující soudce nemohl uvěřit ani nos mezi očima. Králem v této kategorii je věta trestní soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1, která se s tím, že na videozáznamu je zachycen zcela jiný průběh děje, než co tvrdí obžaloba, vypořádala konstatací, že "videozáznam obžalovaného usvědčuje pouze částečně" – aniž by se, přirozeně, částečně usvědčenému obžalovanému zdráhala uložit úplný trest.

Hodnocení důkazů bývá pojato stroze, s jakýmsi úředním odstupem: jako by soudce chtěl naznačit, že právo hodnotit důkazy má jen on a jaké závěry si z nich učinil, není povinen nikomu vysvětlovat. Tento nešvar, bohužel, tolerují nebo přímo podporují i soudy odvolací. Právě minulý týden se mi dostalo na stůl usnesení Krajského soudu v Brně, v němž soud potvrdil trestní rozsudek a stran vadného hodnocení důkazů soudem I. stupně uvedl, že "hodnocení důkazů je výsadním právem soudu I. stupně" a že "soudu I. stupně není možno vnucovat jiné hodnocení důkazů, resp. takové, kterého se domáhá podané odvolání". Ale české odvolací soudy a jejich nakládání s odvolací argumentací, to už je zase jiná pohádka – také dost drsná.

Vůbec největší muka pro soudce představuje pasáž subsumpce a právního posouzení věci. Tam není před dotěrnou povinností rozhodovat úniku a tak se soudci snaží tuto nepříjemnost aspoň omezit na nezbytné minimum. Nezřídka se stává, že desetistránkový rozsudek věnuje kardinální otázce, o níž je třeba rozhodnout, jedinou větu, a věta to bývá leckdy zaznamenáníhodná – taková, jakou zkonstruovala Oslice měsíce Hrehorová, když měla posoudit konflikt dvou základních práv, a učinila tak fenomenálním zjištěním, že je třeba dodržovat zákon. V takových případech je nutno obsahovou střídmost odůvodnění spíše ocenit: kdyby se soudce podobných kvalit rozepsal obsáhleji, byla by četba rozsudku nebezpečím čtenářovu zdraví.

Pozoruhodné je, že přes hypertrofovanou citaci pramenů práva bývá běžné, že soudce právní předpisy čte po svém, a tak například soudkyně Hrehorová dospívá k závěru, že rozkladová komise je pouze poradním orgánem ministra, přestože z ustanovení § 152 odst. 3 SprŘ jednoznačně vyplývá, že komise pro ministra zpracovává přímo návrh rozhodnutí a vady v jejím složení mohou mít tudíž vliv na jeho zákonnost.

Stejný strach z odůvodňování a vysvětlování je patrný i v kause kapry nevypuštěného rybníka, tj. z rozsudku ve věci soudů-bývalých členů KSČ. Argumenty, které zazněly v ústním odůvodnění, např. že jde o politickou a nikoli právní otázku a že v publicitě minulosti soudců nelze vyjít nad rámec lustračního zákona, byly v odůvodnění opomenuty, zbyla pouze suchá citace zákonů, bez snahy jakkoli se vypořádat s jádrem žalobní argumentace. Být žalobcem někdo naivnější, možná by strávil čtrnáct dnů tím, že by si připravoval argumenty pro kasační stížnost a těšil se, jak to soudu "nandá" a jak obě these brilantně vyvrátí, a byl by teď zklamán, že musí svou práci zahodit, protože soud se zopakovat svou ústní argumentaci v písemném vyhotovení rozsudku neodhodlal.

Odůvodnění rozsudku, vysvětlení, proč soud dospěl k určitému závěru, je – po rozhodnutí samotném – hned druhou nejdůležitější povinností soudce. Za to je soudce placen a proto je jeho funkce tak důležitá. Soudce, který na tuto povinnost resignuje a svá rozhodnutí alibisticky nafukuje gargantuovskými rekapitulacemi nebo citacemi pramenů práva, je nedůvěryhodný a svou nedůvěrhodnost přenáší i na instituci justice jako takové. I to je jeden z důvodů, proč má česká justice mezi občany – a tedy svými klienty a platícími zákazníky – dlouhodobě tak misernou pověst.

12. 12. 2008

Prosincový Osel měsíce je z Prahy

A je to oslice, konkrétně soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Miroslava Hrehorová.

Cena za mimořádný výkon na poli práva, spojená s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů, byla udělena za rozsudek ve sporu občana Roudnice nad Labem s Úřadem pro ochranu osobních údajů. Vkusný a pertinentní doplněk svého taláru si soudkyně Hrehorová může vyzvednou na adrese tohoto blogu.

Předesílám, že udílím jen velmi nerad tuto cenu soudci, protože by se mohlo zdát, že tak činím pouze proto, že nesouhlasím s jeho právním názorem; mimořádnost výkonu soudkyně Hrehorové však nemůže zůstat oslyšena.

Ve věci jde o to, že před třemi lety vystavil žalobce, občan města Roudnice, na svých internetových stránkách zápisy z jednání městské rady týkající se jeho sporu s městem. Úřad pro ochranu osobních údajů, který byl pod vedením Igora Němce (ODS) v té době právě čerstvě transformován z úřadu na ochranu občanů před státem na úřad na ochranu státu před občany, mu za to uložil pokutu. Toto rozhodnutí nyní, po téměř třech letech průtahů, Městský soud v Praze samosoudkyní Hrehorovou potvrdil.

Žalobce mj. namítl, že podle ustálené judikatury musí být zápisy ze zasedání rady obce každému dostupné podle zákona č. 106/1999 Sb., že rozkladovou komisi, opět s odvoláním na konstantní judikaturu, nesmějí tvořit sami zaměstnanci ústředního úřadu, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, že je absurdní pokutovat zveřejňování zápisů, které mnoho obcí zveřejňuje na svých webových stránkách samo, a že publicita jednání rady je jediným prostředkem, jak předcházet korupci při alokaci veřejných prostředků. Nic z toho soud nevzal v úvahu a v odůvodnění, v němž M. Hrehorová svedla zjevně nelehký zápas nejen s platným právem, ale i s větnou stavbou češtiny, žádnému ze žalobních argumentů nepřisvědčil – v některých případech je, jak je dobrým zvykem českých soudů, pro jistotu ani nerekapituloval.

Pokuta za zveřejnění zápisu obecní rady je přitom něco tak mimořádného a s demokratickým fungováním územní samosprávy neslučiteného, že by se každý slušný soudce musel stydět, kdyby takové rozhodnutí potvrdil. U českých soudců se však, bohužel, práh studu zdá být povážlivě zvýšen.

Aktualisováno.

Další dokumenty k případu:

Kasační stížnost

Proti rozsudku Městského soudu v Praze stran utajení komunistické minulosti soudců podávám kasační stížnost: činím si jisté naděje, u vědomí toho, že u Nejvyššího správního soudu je bývalých členů KSČ přece jen o něco méně než např. u vrchních soudů, bašt komunistické moci v české justici.

Zkušenost mne ovšem učí, že soudcovská solidarita je téměř nekonečná, takže moje naděje jsou spíše uměřené.

11. 12. 2008

Rozsudek ve věci seznamu soudců-členů KSČ

Rozsudek byl doručen překvapivě brzy.

Nevím, čím to je, ale jeho text ve mně vyvolává dojem, že kdyby ministerstvo prohlásilo, že žádná KSČ neexistovala, tento senát by mu radostně přisvědčil.

10. 12. 2008

Jak pomete nové koště

Tak tedy budeme mít novou politickou stranu, prý – již okamžikem svého zrodu – parlamentní. Protože tak trochu znám své pappenheimské, nesdílím nadšení, či minimálně předvznikový optimismus některých komentátorů.

Ano, nový politický subjekt má v systému, který je založen na negativním hlasování (k volbám chodí jen naštvaní a volí ty, kteří je naštvali méně než jiní), velkou šanci na úspěch. Je to efekt Unie svobody, případně Fischer-, resp. Švejnar-efekt.

Ale: i když noví dokáží průměrného voliče, jehož si, na rozdíl od slovutných agentur pro průzkum (a, přiznejme si, ovlivňování) veřejného mínění představuji poněkud stereotypně spíš jako průtokový ohřívač piva než jako cokoli jiného, přesvědčit o své odlišnosti od starých, jejich nabídka potenciálním politikům bude poměrně chudá v porovnání s tím, co jim nabídne jejich strana stávající.

Před oposiční smlouvou bylo vše jinak, tehdy bylo prebend a trafik na rozdávání daleko méně, takže mnozí poslanci strany, která očekávala volební pokles, mohli jako s jistotou počítat s nutností hledat své uplatnění na trhu práce (případně v lobbyingu). V dnešní době už je to jinak, a tak ODS dokáže nezvoleným poslancům nabídnout principiálně víc, než na kolik by si mohli dělat naději po riskantní změně dresu.

Jen vzpomeňme ČSSD Grossovy éry – pnutí uvnitř strany bylo velké, vedení tíhlo spíš ke středovému liberalismu než k socialismu, a přesto se strana nerozdělila. I ten nejposlednější z jejích poslanců totiž věděl, že strýček Stáňa se o své věrné, bude-li nejhůř, postará.

Nové straně nebude schopna pomoci ani přízeň presidenta Klause. Vtip je v tom, že zatímco euroskepticismus je vírou neúspěšných, konservativismus je spíše ideologií sebevědomého individua, takže položit nové straně do základu tyto dva koncepty je v prostředí chudé členské země EU do jisté míry snahou smísit oheň s vodou. Český volič vidí, jaký prospěch jeho zemi přinesl vstup do Evropské unie, a změnit toto vnímání v opak nesvede ani ideologický kouzelník Klausova střihu a formátu.

Druhý důležitý problém je otázka suverenity, tzn. otázka, když ne s EU, s kým tedy? Libertas se bude muset dříve nebo později postavit k problému umístění americké radarové základny na českém území, a opět, obě řešení jsou pro ni ztrátou: Nesouhlas znamená vymezení vůči ODS, ale zároveň ztrátu těch voličů, kteří právě v této otázce Topolánka podporují (nezapomínejme, že je tu stále ještě 30 % populace, která se k radaru staví positivně, a to jistě nebudou kmenoví voliči KSČM nebo ČSSD). Souhlas má silnější logiku, ale bude pak taková strana akceptovatelná pro na Rusko silně orientovaného Klause, jehož podpora je pro novou stranu zdaleka nejsilnější devisou a jejím raison d'être?

Dokážu si představit příval prázdných žvástů, které nás zakrátko zaplaví ("strana skutečně moderní, technologická, strana 21. století, noví lidé, nové myšlenky, nová příležitost, nové sebevědomí…"), dost dobře mi ale není jasné, jakými prostředky chce Petr Mach svých pět procent dosáhnout: tolik Klausových fanynek mezi voliči určitě není a ti ostatní, průtokoví či jiní, si s nabídkou stávajících parlamentních stran převážnou měrou vystačí.

9. 12. 2008

Nad jedním smutným výročím

Před 90 lety, dne 10. prosince 1918, byl přijat zákon č. 61/1918 Sb. o zrušení šlechtictví, typický příklad pokusu, jak mocí práva popřít realitu.

Zákon, jemuž obdobné byly přijaty i v jiných evropských zemích a který je dodnes platný, se inspiroval dvěma zdroji:

Francouzský dekret Národního shromáždění z 19. června 1790 stanovil:
Article 1
La noblesse héréditaire est pour toujours abolie; en conséquence, les titres de prince, de duc, comte, mar­quis, vicomte, vidame, baron, chevalier, messire, écuyer, noble et tous autres titres semblables, ne seront ni pris par qui que ce soit, ni donnés à personne.

Article 2
Aucun citoyen ne pourra prendre que le vrai nom de sa famille; personne ne pourra porter ni faire porter des livrées ni avoir d'armoiries; l'encens ne sera brûlé dans les temples que pour honorer la divinité, et ne sera offert à qui que ce soit.

Article 3
Les titres de monseigneur et de messeigneurs ne seront donnés ni à aucun corps ni a aucun individu, ainsi que les titres d'excellence, d'altesse, d'éminence, de gran­deur, etc., sans que, sous aucun prétexte du présent décret, aucun citoyen puisse se permettre d'attenter aux monuments placés dans les temples, aux chartes, titres et autres renseignements intéressant les familles ou les propriétés, ni aux décorations d'aucun lieu public ou particulier, et sans que l'exécution des dispositions rela­tives aux livrées et aux armes placées sur les voitures […]
Starost zákonodárce o to, aby lidé nezačali šlechtické tituly a erby odstraňovat ze starých rukopisů a odtesávat ze soklů na pomnících, svědčí o tom, že i revoluční běsnění mělo ve Francii svůj civilisovaný rozměr.

Ve Spojených státech se o šlechtických titulech zmiňuje přímo Ústava (čl. I kap. 7):
No title of nobility shall be granted by the United States: and no person holding any office of profit or trust under them, shall, without the consent of the Congress, accept of any present, emolument, office, or title, of any kind whatever, from any king, prince, or foreign state.
Plebejský československý zákonodárce se přiklonil k radikálnějšímu a revolučnějšímu řešení a zakázal užívání šlechtických titulů všem "bývalým šlechticům", přičemž však neopomněl v § 2 dodat, že československý občan nesmí šlechtický titul ani nově přijmout. Novelou z r. 1936 byl ovšem § 2 derogován, a tak sice "bývalí šlechtici" své tituly užívat nesměli, ale nic nezakazovalo nabýt jich znovu, takže de lege lata může být i český občan platně šlechticem; příkladem budiž dirigent Libor Pešek, KBE (nikoli, jak nesprávně píší čeští novináři, Sir Libor Pešek).

Šlechtictví je právní skutečností, kterou zákonem zrušit nelze, tak jako nelze zákonem prohlásit, že se někdo zasloužil nebo nezasloužil o stát; je projevem pokleslé právní kultury, jestliže podobné legislativní paskvily dodnes platí, anebo jsou-li dokonce nově kodifikovány. Aristokracie je institucí mnohonásobně starší než novodobý český stát a je věcí elementární slušnosti toto její postavení respektovat, jakkoli můžeme dnešní politické a ekonomické postavení šlechty pokládat za nevýznamné.

Bohužel – s výjimkou zcela marginální monarchistické Koruny české – není zrušení tohoto zákona součástí volebního programu žádné ze současných politických stran: dokonce ani pro Konservativní stranu není zrušení zákazu užívat šlechtické tituly prioritou.

8. 12. 2008

Jak napálit zákazníka, díl n+prvý

Spotřebitelské právo a jeho nuance poskytují v této zemi bloggerovi téměř nevyčerpatelný zdroj materiálu.

Příkladmo dnes mi zavolal obchodní zástupce mého mobilního operátora, Telefónica O2 (dříve Eurotel), a nabídl mi změnu tarifu. Nabídka zněla seriosně, souhlasil jsem se změnou. Poté mi zástupce sdělil, že mi smlouvu spolu s dárkem, předplacenou SIM, doručí kurýrní služba PPL, a smlouvu při převzetí podepíšu.

Na mou námitku, že smlouvy se nepodepisují kurýrovi na chodbě, ale v klidu a po řádném prostudování, tato osoba nebyla schopna reagovat jinak než sdělením, že jinou možnost nemám. Mám: z novace kontraktu sešlo.

Útěchou mi budiž, že jiní místní podnikatelé přišli s ještě absurdnějšími nápady, např. s uzavřením smlouvy podpisem doručenky, na níž je její text vytištěn. Takže je O2 vlastně ještě solidní partner, který svým zákazníkům umožňuje přečíst si smlouvu aspoň v chvatu na chodbě.

7. 12. 2008

Topolánek potvrzen

Podle očekávání obhájil Mirek Topolánek funkci předsedy Občanské demokratické strany.

Všichni ve straně se tedy budou ještě nějakou dobu tvářit, že se v podzimních volbách nic nestalo – tím drtivější bude příští porážka ODS ve volbách do sněmovny.

Na druhou stranu je třeba říct, že ODS se ani po deseti letech nevzpamatovala ze svého sarajevského traumatu a personální genocida, která v ní tehdy proběhla, přinesla už podruhé plody v podobě nutnosti vybrat předsedu ze zcela nevhodných, průměrných kandidátů, kteří by za normálních okolností stěží dosáhli na místopředsednické posty.

Wikipedie není experimentem v budování právního státu

Tak zní jedna ze základních zásad uplatňovaných na české mutaci wikipedie. To skutečně není, právě proto je to tak zdařilý experiment v budování intelektuálního koncentráku.

Nechtěl jsem už o wikipedii psát, není to moje základní thema, ale když už wikipedisté "zcela nezávisle" přišli na to, co jsem jim napověděl, třeba jejich přemýšlení pomůže informace o tom, jak se řeší námitky podjatosti v soudním a správním řízení.

Ačkoli existují rozdíly mezi úpravou v jednotlivých druzích řízení, pravidlem je, že k námitce podjatosti se nejprve vyjádří ten, vůči němuž je směřována. Pokud se domnívá, že u něj důvody k vyloučení pro podjatost nejsou, věc se postoupí odvolacímu soudu nebo správnímu orgánu, a ten o námitce rozhodne. Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné. Není myslitelné, aby o námitce rozhodovali zbylí členové senátu nebo jiného kolegiátního orgánu, protože stejně jako sama osoba, o niž se jedná, i oni jsou vždy v této otázce podjatí.

Na wikipedii "arbitrážnímu výboru" (tak tam nazývají svůj svébytný lynčovací výbor) nikdo nadřízen není, proto nelze než nechat o námitce podjatosti hlasovat komunitu. Navrhované řešení, aby o námitce rozhodoval "byrokrat" (správce s technickým oprávněním kreovat jiné správce), je krajně nevhodné, protože mezi arbitrážním výborem a byrokratem není vztah podřízenosti a nadřízenosti, a byrokrat by tím získal značnou, ničím neodůvodněnou pravomoc spoluurčovat výsledky arbitrážních řízení.

Problém je, že komunita, to je slovo, které čeští správci neradi slyší a téměř už nepoužívají; raději hovoří o projektu a jeho zájmu, a nadáni právem tento zájem vykládat a represí vůči uživatelům chránit se cítí jen oni sami.

Je smutné, jak skončila demokratická myšlenka otevřené encyklopedie v rukou českého burana, jemuž jsou základní zásady demokracie a práva bytostně cizí…

6. 12. 2008

A řehtá a řehtá II

Jak je patrno z výzvy, český úředník je ochoten sepsat dvoustránkový traktát, jímž občana vyzve k úhradě 41 Kč. Že jen jeho odeslání (samozřejmě s doručenkou) stálo 36,50 Kč, úředníka nezajímá, důležité je, že jeho osobně nikdo nebude moci obvinit z nehospodárného jednání (ne, to není vtip, takhle to ve veřejné správě skutečně funguje).

Zatímco jiné úřady úhradu za informace do 50–100 korun běžně promíjejí, u vědomí, že náklady na jejich účtování by několikanásobně překročily potenciální příjem pro rozpočet povinného subjektu, Krajský úřad Jihomoravského kraje tuto elementární úvahu zatím nezvládl.

Tak nám urazili hlavu

Hlavu státu, abyste rozuměli. Můj text na toto thema se setkal s uniformně odmítavým přijetím. Což mi připomnělo jistou 19 let starou událost.

Při jedné z demonstrací na Letné nechal moderátor, dnešní pražský auxiliář Václav Malý, vyvolávat heslo: "Gusto, je tu husto!", v reakci na předchozí prohlášení, tuším, Rudého práva o malém zájmu veřejnosti o protirežimní demonstrace. Veřejné mínění se jako jeden muž postavilo proti Malému, tvrdíc, že tím byla nepřípustně znevážena hlava státu.

Absolutně jsem to tehdy nechápal, já sám jsem měl pocit urážky nikoli z toho, jak bylo jednáno s Husákem, ale že člověk jako Husák mohl usurpovat presidentství mé země. Reakci veřejného mínění jsem připisoval jakémusi atavistickému, masarykovskému mythu, ale jak se nyní ukázalo, mýlil jsem se.

Lidé v této zemi, a to i lidé vzdělaní a inteligentní, jsou zjevně ochotni identifikovat se s kýmkoli, kdo zastává úřad presidenta republiky, byť to byl narcistní kašpar a dunivě prázdná nádoba Klausova stylu. Celkem smutné zjištění…

President na eskalátoru

Existují reportážní fotografie špatné, průměrné, vynikající a pak ty, které si člověk zapamatuje na celý život. Kupříkladu tahle.

Mistr Ignác v Kostnici

Jan Hus před koncilem v KostniciJako Jan Hus před kostnickým koncilem si musí připadat wikipedista Ignác Pospíšil, vulgo Cinik, jenž je právě souzen "opičím tribunálem" na české mutaci wikipedie.

Myslím, že arbitrážní procesy na wikipedii by měly využívat právnické fakulty pro výuku trestního práva procesního: jsou na nich demonstrovány snad všechny představitelné procesní vady znevýhodňující obžalovaného: od zákazu vyjádřit se k věci nebo navrhovat důkazy přes represe obhájců po drakonické tresty ukládané za jednání, jehož se obžalovaný dopustil mimo stránky projektu a tedy mimo jurisdikci wikipedie. Na samé mezi morbidity kuriosní je už fakt, že arbitráž, tedy prostředek k urovnání sporu, tam slouží jako nástroj k potlačování kritických názorů.

Čím se Cinik provinil, není zřejmé, zřejmé je pouze tolik, že na české wikipedii vznikla kasta tzv. správců, kteří se mezi sebou radí o osudu encyklopedie, sami si hlasují a sami rozhodují: funkce správce byla přitom zřízena k tomu, aby bylo možno technickými prostředky zabezpečit chod projektu a vykonávat vůli komunity. Správce není ostatním nadřízen, je pouze vykonavatelem jejich vůle; na české wikipedii je to ovšem jakýsi novodobý politruk kombinovaný s bachařem. Správci rozhodují o obsahu hesel, o tom, kdo a jak je smí editovat, a neposlušnost ihned trestají zablokováním uživatele. Sami přitom prakticky needitují – a ani by to odborně nesvedli, mnozí z nich neznají ani základy českého pravopisu – pouze "dozorují" ostatní. Také proto je dnešní česká wikipedie svým obsahem nesrovatelná s jinými porovnatelnými mutacemi.

Jaký bude výsledek Cinikovy "arbitráže"? Inu, tvrdý trest pro – jak oni říkají – arbitrážně obviněného, pochvala a zadostiučinění pro ty, kteří ho persekuovali.

5. 12. 2008

Léčba Cohn-Benditem

Vítaným osvěžením a zpestřením tohoto pozdně podzimního večera byla výměna názorů mezi Václavem Klausem a poslanci Evropského parlamentu. Zvlášť charakteristické bylo, jak se Klaus pokusil přimět předsedu EP Pötteringa (jehož na Hradě z neznámých důvodů píší s jedním -t-), aby Jeho Ekonomicko-Inženýrský Majestát urazivšího poslance potrestal tím, že mu odejme slovo. Reakce byla naprosto adekvátní:

Pöt[t]ering: Ne, my máme času dost. Můj kolega bude pokračovat, protože každý z poslanců se Vás bude ptát na co bude chtít. (K Cohn-Benditovi) Jen pokračujte.

VK: To je neuvěřitelné, něco takového jsem ještě nezažil.

Už zažil, a je to dobře: Nejsem asi jediný, kdo měl z incidentu, jenž je jinak spíš lapálií než něčím skutečně závažným, pocit, že hrubý pytel dostal dnes na Pražském hradě patřičnou záplatu.

Jeho čtenářové mu rozumějí

Za první republiky jim říkali "mlamoj" (=mladý moderní jinoch), nyní je označujeme spíše jako "frikulíny" [=free+cool+in, sg. (ten) frikulín, (ta) frikulína], obsah nicméně zůstal nezměněn.

Mlamoj/frikulín z Českých novin (ČTK), zjevně neschopen zapamatovat si více než dvě možnosti, poučil své čtenáře o dvou alternativách, které má odvolací soud v kause Kateřiny Neumannové: "Vrchní soud bude muset zhodnotit, zda soudce Ryška postupoval správně. Verdikt může potvrdit nebo věc vrátit do Brna k opětovnému zvážení důkazů a vydání nového rozhodnutí."

Ach jo!

Český "podnikatel" opět na scéně

Neuplynul ani týden a nákup u nesolidního obchodníka nese další plody: společnost Elektro-partner, aniž by k tomu měla moje svolení, mou e-mailovou adresu marketingově využila a do e-mailové schránky mi s odkazem na něj dorazil spam od jiného subjektu, www.heureka.cz, se žádostí o vyplnění jejich "dotazníku".

Nebýt v čele Úřadu pro ochranu osobních údajů patrně největší pitomec mezi českými politiky, Igor (řečený Ignor) Němec z ODS, který své mimořádné schopnosti demonstroval v r. 2002, kdy se proslavil jako "zachránce" Prahy před povodní, a poté byl odsunut na posici, kde zdánlivě nemůže způsobit žádnou faktickou ani politickou škodu, spammerům tohoto druhu by pšenka nekvetla.

Takto nezbývá než čekat, komu dalšímu Elektro-partner mou adresu prodal.

4. 12. 2008

Barry Lyndon

Když se řekne perfekcionismus ve filmu, vyvstanou mi před očima dvě scény: Antonioniho Blowup, kde nechal režisér nabarvit trávu v londýnském Maryon Parku, protože se mu nezdála dost zelená, a návod k použití toalety pro stav beztíže ve filmu 2001: A Space Odyssey Stanley Kubricka: ten, ač se na plátně objeví v čitelné podobě na necelou sekundu, je zpracován precisně a do nejmenších detailů.

Posledně jmenovaný režisér vytvořil celý film, který je holdem kinematografické dokonalosti a snahou dovést filmovou věrnost na samu mez dosažitelného. Snímek Barry Lyndon z roku 1975 se vymyká z běžné produkce natolik, že ačkoli získal čtyři Oscary, je dnes mezi ostatními Kubrickovými díly téměř zapomenut; a přitom je to filmové dílo, které zůstalo v mnoha směrech nepřekonáno.

Režisérovým záměrem bylo natočit film podle předlohy anglického romanopisce W. M. Thackeraye (1811–1863) tak, aby produkt visuálně vypadal jako oživlá plátna rokokových malířů. Výsledek je fascinující: perfektní komposice každé scény, dokonalé kostýmy i pohyby herců, záběry natáčené často v přirozeném světle, nádherná irská, anglická a německá krajina.

Pro dosažení zamýšleného účinku Kubrick použil speciální objektivy, vyvinuté NASA pro kosmický program, s dodnes úctyhodnou aperturou 0,7: ty mu dovolily natáčet interiérové scény ve světle svíček a pochodní.

Několik ukázek, jak tento přístup k visuální stránce snímku vypadá na plátně: setkání hlavního hrdiny s loupežníkem-gentlemanem, "kapitánem" Feeneym; souboj se sokem v lásce; hlavní hrdina ovšem netuší, že vše je jen předstírané, do jeho pistole byl místo kulky nabit kus koudele; první bitva; tradiční irský tanec; karetní partie, jíž se účastní Barry a jeho budoucí žena; konflikt mezi Barrym a jeho nevlastním synem.

Jak je z ukázek zřejmé, typicky kubrickovsky precisní byl i přístup k hercům: vše funguje, jak má, příběh je vyprávěn strhujícím, authentickým způsobem.

Důvod, proč se Kubrickovu snímku nedostalo takového přijetí publikem, jaké by si zasloužil, spočívá v tom, že ve filmu tohoto druhu se automaticky očekává kostýmní podívaná, odlehčený příběh "lásky a vášně" ve stylu edice Harlequin; Kubrick naopak v rozporu s hollywoodskými cliché ztvárnil sujet temný až depresivní. Jakkoli ani v jiných filmech tohoto režiséra nebývá hlavní postava kladným hrdinou, Redmond Barry, později Barry Lyndon, se dá označit přímo za zbabělce a ničemu. Divák uvyklý stereotypům marně hledá, s kým by se identifikoval: jediným přijatelným kandidátem je Barryho nevlastní syn, hamletovsky podaný Lord Bullingdon, ale i ten je příliš produktem svého prostředí, než aby mohl takový úkol splnit: ostatně v době, kdy psal Thackeray svůj román, ovládaly umění zcela jiné stereotypy než ty harlequinské.

Ve filmu Barry Lyndon Kubrick – jako v mnoha svých dalších dílech – vyšel do té doby neprozkoumanou cestou a došel po ní dál než kdokoli před ním i po něm. Film (i román, k němuž jsem se bohužel dostal až díky filmu) rozhodně doporučuji.

2. 12. 2008

Video z Ještědu

Inversní oblačnost je, myslím, to nejkrásnější, co se dá na horách spatřit. Zážitek je, už když jí člověk projíždí nahoru, autem, vlakem, nebo lanovkou; na začátku nevidí nic kromě stále houstnoucí mlhy, a pak najednou, zničeho nic, mlhou začne pronikat sluneční záře, ta mění barvy, je stále jasnější, a nakonec vyjedete do plného slunečního svitu a pod sebou spatříte vrstvu mraků. Na videu je zachyceno, jak vypadá inverse z Ještědu, mé zamilované hory.

Z deníčku straníkova II

Milý deníčku!

Schůze našeho místního sdružení, o níž jsem psal posledně, se bohužel musela obejít bez mé přítomnosti, byla ohlášena příliš narychlo a nepodařilo se mi všechny povinnosti přesunout.

Dostal jsem z ní ovšem zápis. Na schůzi se zjevilo sedm údů včetně údu největšího (že poté hlasovalo osm údů, lze připsat nevyspělosti naší stranické administrativy, která se při sčítání tak vysokých čísel může zmýlit) a diskuse, kterou zápis věrně zachycuje, se opět točila kolem centrální these naší stranické existence, totiž že to neuvěřitelně zaostalé a tupé české obyvatelstvo si naši úžasnou, skvostnou partaj nezaslouží, nejsouc schopno nazřít, jak mimořádného daru se mu v naší podobě dostává. Myslím, milý stranický deníčku, že předseda měl při projevu kolem hlavy svatozář, to však ze zápisu jednoznačně patrno není.

Dostavivší se údstvo bylo též konfrontováno s informací, pro některé údy, mne v to včítaje, novou, že dlouhodobým cílem naší Strany je volební výsledek v intervalu 0,1–0,5 %. Co dělat, kdybychom se náhodou dostali nad tento limit, nevím, ale v dějinách stranictví v českých zemích jsou pro to precedenty: když ODA ztratila poslední voliče, kdosi z jejích funkcionářů prohlásil, že došlo k očistné stabilisaci voličské základny. Nuže, nebude-li zbytí, budeme taky své voliče očistně stabilisovat. To by neměl být velký problém, postačí poslat předsedu do televise, pokles preferencí je zaručen; jde jen o to, nepřehnat dávkování. Abys mi rozuměl, deníčku, pan předseda je rozený gentleman, nic proti němu, jen tak trochu není mediální typ.

Ale třeba se mýlím a preference by se nepodařilo srazit ani tak radikálním opatřením: vzpomeňme ostatně Bohunky Kulichové nebo Aničky Dajdou…

Pro velký úspěch se schůze bude opakovat, a tentokrát by nemělo jít o schůzi takříkajíc přepadovou, ale bylo zveřejněno i přesné datum a čas konání: 15. ledna v 16.00 hod. Utajeno zůstává toliko místo konání, což chápu: vyjednat pronájem tak velkého sálu se nedá narychlo!

Ještě jednou k velkým dějinám malého národa

Při psaní své včerejší úvahy jsem si uvědomil ještě jednu věc: všechny tři falešné, medii vnucované konsensy, které český národ v minulém století provázely, mají cosi společného: existenci legitimisačního mythu, na němž jsou založeny; tyto tři mythy jsou přitom svým obsahem překvapivě podobné.

První je mythus legionářský, na němž stavěla svou legitimitu masarykovsko-benešovská klika. O tom, že jde o snůšku lží, zbožných přání a desinterpretací historických událostí, psali jiní (např. historik Tomáš Krystlík), zde se můžeme omezit na to, že důležitým elementem tohoto mythu byla výčitka spoluobčanům: Vy jste kolaborovali, zatímco my jsme za vás a vaši svobodu prolévali krev, proto teď mlčte a poslouchejte nás!

Po r. 1945 se tento motiv opakuje: komunisté vytvořili legendu, že nejdůležitější součástí protinacistického odboje byli oni sami. Skutečnost byla taková, že komunisté byli Němci nenáviděni a pronásledování, takže se tu příčina zaměňuje s následkem. Že komunistický odboj byl prakticky bezvýznamný, dosvědčuje fakt, že neměl žádné reálné výsledky: jediná zaznamenáníhodná odbojová akce, k níž za okupace došlo, byla zorganisována v Londýně a provedena proti vůli domácího odboje, jako instrument na podporu Benešovy politiky (jež v té době narážela na nepochopení anglické a francouzské vlády, které tam, kde Beneš ukazoval odbojný národ připravený zúčtovat s okupantem, viděly národ loyalních a spokojených kolaborantů, výspu relativního blahobytu v Evropě). Komunisté věnovali velkou pozornost tomu, aby dějiny odboje přepsali; poselství se neliší od toho, které už známe: Vy jste kolaborovali, zatímco my jsme za vás a vaši svobodu prolévali krev, proto teď mlčte a poslouchejte nás!

A do třetice, po r. 1989, mythus Charty 77, legitimisující vládu pražské intelektuálské elity. A opět: Vy jste kolaborovali, zatímco my…

Cílem bylo ve všech třech případech obyvatelstvo zastrašit (pokud nám budete bránit ve vládnutí, posvítíme si na vás a na to, jak jste se za minulého režimu chovali) a v naivnějších vrstvách vytvořit dojem, že ti, kteří obsadili vrcholné posice ve státě, jsou skutečně hrdinové.

A pak, že dějiny se neopakují!

1. 12. 2008

Poznámka k velkým dějinám malého národa

V souvislosti s "bojem o Kunderu" jsem si povšiml odkazu na dubnovou přednášku Václava Žáka, civilním povoláním předsedy Rady České republiky pro rozhlasové a televisní vysílání, na glasgowské universitě, věnovanou moderním českým dějinám.

Žák hovoří o kyvadlovém efektu, který zavádí český národ od jednoho extrému k druhému, a vytváří v běhu národních dějin body obratu, které se vyznačují vysokým stupněm potenciálu odmítání (refusal potential), společenským konsensem o tom, co společnost nechce.

S V. Žákem, jehož postřehy bývají většinou výstižné a brilantně formulované, tentokrát souhlasit nemohu.

Konsensus, který se zdá být převládající a který dokáže v určitých dějinných okamžicích vzbuzovat hrůzu (není nic horšího, než když se mstí zbabělec, chce se říct téměř kacířsky), není totiž authentický, ale jde o výsledek mediální fabrikace, o falsifikaci bezprostředně předchozí minulosti.

Není například pravda, že Češi masově odmítali rakousko-uherskou monarchii; právě naopak, většina z nich správně chápala, že tento útvar může být pro český národ vehiklem mezinárodního prosazení a blahobytu, a tento postoj se nezměnil jen proto, že rakouská velmocenská politika na přelomu století byla Čechy – patrně oprávněně – vnímána jako chybná a pro další osud soustátí neblahá.

Jakmile "čas oponou trhnul", vše bylo najednou jinak, na dosavadní loyalitu se zapomnělo a z Čechů se mávnutím kouzelného proutku, či spíše škrtnutím novinářského pera, stalo sedm milionů protirakouských rebelů.

Tato fabrikace mediálního konsensu, či přesněji jeho iluse, fungovala i dále. Ačkoli je – v kontextu jiného, polistopadového mediálního mythu – první republika vydávána za ráj názorové plurality, ve skutečnosti šlo o značně netolerantní, xenofobní režim s despotickými rysy: demokracie tu byla chápána téměř po leninsku jako absolutní moc většiny nad menšinami. První republika nejenže neposkytla uspokojení národnostním aspiracím milionových národnostních skupin, které v ní žily, ale mocensky potlačovány byly i neorthodoxní politické názory: společnost se rozdělila na "my", což byla v daném případě masarykovsko-benešovský lživý mythus vyznávající česká většina, a "oni"; do této druhé skupiny – a do kategorie druhořadého občanství – spadli nejen příslušníci všech ostatních národnostních skupin (s částečnou výjimkou Židů, byť ti jen za předpokladu, že se nepřihlásili k němectví), ale i nositelé jakýchkoli protimasarykovských názorů: jak svědčí alarmující příklad katholického intelektuála Jakuba Demla, k trestnímu stíhání za první republiky postačovalo veřejně vyjádřit nesouhlas s Masarykovým vědeckým názorem.

Tento masivně fabrikovaný mediální konsensus vedl k podkopávání skutečné loyality, k pocitu, že existují názory pro doma a jejich "oficiální" verse, kterou je záhodno presentovat veřejně, a výsledkem bylo, že v r. 1938, jakkoli si Češi mohou dodnes nalhávat opak, měla masarykovsko-benešovská koncepce uspořádání státu, zejména ve vztahu k německé menšině, i mezi českým obyvatelstvem jen menšinovou podporu: hořké vtipy o Benešovi a jeho "plánu aeroplánu" jsou toho živoucím důkazem.

Není to tedy tak, jak se snaží naznačit V. Žák, že by se v tomto bodě zlomu vztah národa k Benešovi a k masarykovské tradici náhle rozpadl: pouze zmizela moc vynucující do té doby mediální konsensus a lidé se přestali bát říci, co si skutečně myslí.

Protektorát byl opakováním Rakouska-Uherska v malém, byť v provedení o dost brutálnějším a zdaleka už ne rovnoprávném. Opět je třeba odhodit pokvětnové mythy o tom, co se dělo v nedávné minulosti. Češi se vesměs nemohli dost dobře identifikovat s okupační mocí, neboť ta jim to svou fanatickou ideologií ani neumožňovala, ale našli si s ní pohodlný, dlouhodobý modus vivendi. Odboj byl víceméně okrajovou episodou a odbojáře typu Tří králů vnímal národ se zhruba stejným stupněm porozumění, s nímž přijímal později bratry Mašíny nebo Vladimíra Hučína.

Vykládat a obhajovat zločiny na sudetských Němcích pocitem ponížení, jak činí Václav Žák, však nelze: daleko spíš jde opět o manifestaci toho, co jsem naznačil na začátku, tedy fenoménu pomsty zbabělcovy.

Zatímco za Protektorátu, stejně jako později za normalisace, mediální konsensus neexistoval, protože tomu, co se smělo psát o čem se smělo vysílat, nikdo nevěřil, o to silněji se tento jev vrátil do české reality v letech 1945–8.

Nový konsensus byl stejně neauthentický jako ten předchozí: národ se v krátké době rozdělili na konservativní část těch, kteří vnitřně pomstu na Němcích odmítali a distancovali se od ní, a na kolonisátory, kteří její výsledky bezostyšně využili. Stejně tak v politice: jedni si uvědomovali, že demokracie byla zákazem pravicových stran nevratně poškozena, jiní v tom viděli pro sebe příležitost. Mediálně to vše bylo ovšem presentováno jako všeobjímající národní jednota a přesvědčení o šťastné budoucnosti národa v nové, lepší, lidové demokracii.

Rok 1948 byl už jen kosmetickou změnou, pouhým utužením nově etablovaného režimu, rozhodně nemá takový význam, jaký je mu připisován.

Jinak je tomu v případě Pražského jara; nejzajímavější je přitom erose vnuceného stalinského mediálního konsensu, probíhající od konce 50. let, a jeho nahrazení konsensem novým, který můžeme pracovně nazvat konsensem bruselským, a později konsensem lednovým, osmašedesátnickým. Jak jsem psal nedávno, iluse národní jednoty byla možná jen proto, že skutečně štěpná, důležitá themata, jako např. otázka potrestání komunistických funkcionářů, byla tabu. Přesto však bezprostředně po okupaci v národě vznikl mimořádně silný pocit jednoty a sounáležitosti, provázený prozřením, v jakém postavení skutečně český národ po celou poválečnou dobu byl.

Normalisace znamenala v politice návrat do 50. let, byť v odlehčené, méně krvavé versi, z hlediska mediálního konsensu šlo spíš o návrat do Protektorátu. Mediím nevěřili už ani ti, kdo jejich obsah vytvářeli, národ chápal své postavení jako otrockou podřízenost ruskému imperiu a jedině od jeho pádu si mohl slibovat naději na zvrat poměrů. Politika ustala, veřejný život byl na 20 let suspendován.

Analogie normalisace s Protektorátem funguje i po r. 1989: nedávné dějiny se sice nepřepisovaly tak okatě, ale nově etablovaná elita si s sebou přinesla nový mediální konsensus, který nabyl formy ideologie Pravdy a Lásky, havlismu. Jeho koryfejové, ač nepočetní, dokázali obsadit funkce v rozhodujících sdělovacích prostředcích a servírovat národu novou podobu mediálně-politického kýče.

Tato situace netrvala příliš dlouho, resp. tento konsensus se začal drolit stejně rychle, jako ten bruselský. Polistopadový konsensus neumožňoval kupř. dost dobře vysvětlit, jak je možné na jedné straně prosazovat myšlenku nedotknutelnosti soukromého vlastnictví, a na straně druhé obhajovat vyhnání sudetských Němců nebo konfiskace majetku emigrantů. Nová ideologie, klausismus, tento problém vyřešila zdánlivě plausibilním požadavkem politického realismu: národní zájem musí dostat přednost před zájmy těch, kteří již, bez ohledu na to, čí vinou, k národnímu tělesu nenáležejí. A to bylo Čechům příjemné, měli pocit, že v Klausovi získali zastání.

Co se ukradlo, může zůstat ukradeno – to bylo základní poselství této politiky. Totéž platilo v otázce privatisace: ačkoli všechen na kupony privatisovaný majetek měl svého vlastníka, a to dokonce snadno dohledatelného, Češi se dodnes tváří, že bylo rozdělováno ze společného, z "národního".

Příchodem Václava Klause a ODS došlo k další změně konsensu: zatímco krátce popřevratové nálady svědčily myšlence zákazu komunistické strany, Klaus přišel s brilantní myšlenkou, že bude výhodné komunistickou stranu zachovat jako protisystémový element, s nímž ostatní levicové strany nebudou moci utvořit koalici, což významně sníží jejich politický potenciál. Tato představa ostatně trvá dodnes, a pokud se splní předpoklady, že se jím už ČSSD nebude ochotna řídit, tím drtivější by mohla být porážka pravice v následujících volbách.

Stejně jako v předchozích případech, polistopadový konsensus nebyl všeobecně sdílený, stal se naopak atributem "pražských intelektuálů", tedy lidí, kteří museli pro průměrného Čecha symbolisovat to vše, čím on sám nebyl, být nemohl a ani nechtěl.

To, že jde o konsensus falešný, se poprvé ukázalo ve volbách v r. 1998, kdy medii ostouzená ČSSD dokázala, přestože to byla strana plná předsrpnových i posrpnových komunistů, pravici porazit a ujmout se vlády.

V současném období původní konsensus erodoval téměř zcela, jeho nositeli a "rozněcovači plamene" jsou jen isolovaní, všeobecně jako málo důvěryhodní redaktoři veřejnoprávních a s nimi spojených, "havlovských" medií. Stále méně lidí je rovněž ochotno přihlásit se k realistickému konsensu klausovskému.

V důležitých otázkách, jako je vztah k Evropské unii, k americkému radaru, ale i k vyhnání sudetských Němců nebo k dořešení restitucí šlechtického majetku, už žádný konsensus neexistuje, a česká společnost začíná být, 20 let po Listopadu, skutečně pluralitní. A pokud se nyní pravice rozštěpí na více různě zaměřených subjektů, jak se vývoj zdá naznačovat, bude to v tomto směru jen dobře.