DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

9. 12. 2008

Nad jedním smutným výročím

Před 90 lety, dne 10. prosince 1918, byl přijat zákon č. 61/1918 Sb. o zrušení šlechtictví, typický příklad pokusu, jak mocí práva popřít realitu.

Zákon, jemuž obdobné byly přijaty i v jiných evropských zemích a který je dodnes platný, se inspiroval dvěma zdroji:

Francouzský dekret Národního shromáždění z 19. června 1790 stanovil:
Article 1
La noblesse héréditaire est pour toujours abolie; en conséquence, les titres de prince, de duc, comte, mar­quis, vicomte, vidame, baron, chevalier, messire, écuyer, noble et tous autres titres semblables, ne seront ni pris par qui que ce soit, ni donnés à personne.

Article 2
Aucun citoyen ne pourra prendre que le vrai nom de sa famille; personne ne pourra porter ni faire porter des livrées ni avoir d'armoiries; l'encens ne sera brûlé dans les temples que pour honorer la divinité, et ne sera offert à qui que ce soit.

Article 3
Les titres de monseigneur et de messeigneurs ne seront donnés ni à aucun corps ni a aucun individu, ainsi que les titres d'excellence, d'altesse, d'éminence, de gran­deur, etc., sans que, sous aucun prétexte du présent décret, aucun citoyen puisse se permettre d'attenter aux monuments placés dans les temples, aux chartes, titres et autres renseignements intéressant les familles ou les propriétés, ni aux décorations d'aucun lieu public ou particulier, et sans que l'exécution des dispositions rela­tives aux livrées et aux armes placées sur les voitures […]
Starost zákonodárce o to, aby lidé nezačali šlechtické tituly a erby odstraňovat ze starých rukopisů a odtesávat ze soklů na pomnících, svědčí o tom, že i revoluční běsnění mělo ve Francii svůj civilisovaný rozměr.

Ve Spojených státech se o šlechtických titulech zmiňuje přímo Ústava (čl. I kap. 7):
No title of nobility shall be granted by the United States: and no person holding any office of profit or trust under them, shall, without the consent of the Congress, accept of any present, emolument, office, or title, of any kind whatever, from any king, prince, or foreign state.
Plebejský československý zákonodárce se přiklonil k radikálnějšímu a revolučnějšímu řešení a zakázal užívání šlechtických titulů všem "bývalým šlechticům", přičemž však neopomněl v § 2 dodat, že československý občan nesmí šlechtický titul ani nově přijmout. Novelou z r. 1936 byl ovšem § 2 derogován, a tak sice "bývalí šlechtici" své tituly užívat nesměli, ale nic nezakazovalo nabýt jich znovu, takže de lege lata může být i český občan platně šlechticem; příkladem budiž dirigent Libor Pešek, KBE (nikoli, jak nesprávně píší čeští novináři, Sir Libor Pešek).

Šlechtictví je právní skutečností, kterou zákonem zrušit nelze, tak jako nelze zákonem prohlásit, že se někdo zasloužil nebo nezasloužil o stát; je projevem pokleslé právní kultury, jestliže podobné legislativní paskvily dodnes platí, anebo jsou-li dokonce nově kodifikovány. Aristokracie je institucí mnohonásobně starší než novodobý český stát a je věcí elementární slušnosti toto její postavení respektovat, jakkoli můžeme dnešní politické a ekonomické postavení šlechty pokládat za nevýznamné.

Bohužel – s výjimkou zcela marginální monarchistické Koruny české – není zrušení tohoto zákona součástí volebního programu žádné ze současných politických stran: dokonce ani pro Konservativní stranu není zrušení zákazu užívat šlechtické tituly prioritou.

46 komentářů :

  1. Šlechtictví je právní skutečností.

    Jak tomu mám prosím rozumět?

    gogo

    OdpovědětVymazat
  2. Udělení šlechtictví je správní akt. Tento status lze bezpochyby hromadně odejmout zákonem, tj. konfiskovat jej, stejně jako bylo 661 pairům, až na 92, odňato členství ve Sněmovně lordů, byť na legitimitu takového kroku lze mít různé názory.

    To, že nikdo nepožaduje zrušení zákona č. 61/1918 Sb. z. a n. je jedině dobře, protože podstata toho zákona již byla již zrušena vládním nařízením č. 220/1939 Sb. z. a n., takže by to byla jen formalita. Na častý laický poukaz na Benešův dekret odpovídám poukazem na § 2 odst. 1 zákona č. 195/1946 Sb., o použivatelnosti předpisů z doby nesvobody.

    OdpovědětVymazat
  3. Udělení šlechtického titulu byl bezesporu panovníkův správní akt, avšak s jeho rušením to není tak jednoduché, jak si to představujete, protože v řadě případů jde o právní akt učiněný jiným než českým panovníkem (chcete rušit i akoláty?); kromě toho pokládám za velmi troufalé, aby nějaké dva měsíce staré Československo rušilo tisíc let stará privilegia. Zákon ostatně ani nezní tak, že se šlechtické tituly odnímá, ale že se šlechtictví ruší.

    Na šlechtictví proto pohlížím jako na pouhou právní skutečnost a mám za to, že je to přesnější a právně čistší.

    Vaše vývody ohledně použitelnosti protektorátních předpisů jsou originální, nicméně např. ASPI je nesdílí.

    OdpovědětVymazat
  4. Možná jsem se příliš unáhlil a pojem "zrušení šlechtictví" vyložil chybně. Zřejmě se jednalo o veřejnoprávní delikt užívání přídomku na území ČSR. Československý zákonodárce pochopitelně nemohl odejmout tituly udělené jiným než českým nebo uherským panovníkem.

    Co se týká platnosti a účinnosti předpisů v ASPI, jejich laické pojetí vůbec nemůžete brát za bernou minci, vizte jak stanovili účinnost jedné novely FOIA.

    OdpovědětVymazat
  5. Československý zákonodárce pochopitelně nemohl odejmout tituly udělené jiným než českým nebo uherským panovníkem.

    A i to je značně sporné, uvážíme-li, že nešlo o universální sukcesi, ale o rozdělení jednoho státního útvaru na několik nástupnických států.

    Co se týká platnosti a účinnosti předpisů v ASPI, jejich laické pojetí vůbec nemůžete brát za bernou minci, vizte jak stanovili účinnost jedné novely FOIA.

    O tom jsem osobně hovořil s Ing. Efflerem, a ten tvrdil, že jejich výklad se opírá o závěr sněmovní legislativní komise. Soudy nicméně ve všech případech akceptovaly výklad můj (což může být i důsledkem toho, že protistrana, nejčastěji ministerstvo spravedlnosti, na tuto možnost procesní obrany nepřišla).

    OdpovědětVymazat
  6. Ohledně účinnosti nařízení protektorátní vlády znovu odkazuji na svůj argument, že ústavní dekret č. 11/1944 Sb. vyloučil použitelnost předpisů osobního práva, takže s převzetím moci košickou vládou opět zákon začal platit, a to ve znění zákona č. 268/1936 Sb. (ten byl zajímavý tím, že dovoloval přijímat zahraniční tituly s povolením presidenta, a komunisté ho v r. 1949 derogovali, aniž si povšimli, že tím umožňují kreaci nových šlechticů).

    OdpovědětVymazat
  7. Vyhlásil-li by český král nad rodem královskou klatbu, je to také právní skutečnost tohoto typu?
    Jak by se podle Vás měla k takovému dědičnému zatracení stavět občansky založená republika?

    gogo

    OdpovědětVymazat
  8. Státní moc může vydávat privilegia, ale nemůže je rušit? Nebo je může rušit s výjimkou šlechtických titulů?

    rm

    OdpovědětVymazat
  9. Všechny ostatní výsady byly v r. 1918 již zrušeny.

    OdpovědětVymazat
  10. Chápu to tak, že udělit šlechtický titul je osobním právem panovníka, které na nástupnický nemonarchistický stát nepřechází. Jednou udělený titul proto stát odejmout nemůže, může pouze zrušit privilegia, která s ním byla spojena – jak ostatně republiky pravidelně činí.

    V U.K. je situace poněkud jiná, tam monarchie trvá, takže každý zákon je formálně aktem panovníka.

    OdpovědětVymazat
  11. To není. Šlechtictví není nějaké osobní vyznamenání panovníkem, nýbrž státní akt.

    Nic nebrání tomu, aby šlechtický titul udělil i president republiky.

    OdpovědětVymazat
  12. Nesouhlasím. Šlechtictví je vyjádřením vztahu suseréna k jeho suverénovi, nikoli ke státu. I proto se v historii nesetkáváme s případy, kdy by panovník šlechtické tituly odnímal, třeba proto, že byly uděleny jeho předchůdcem, s nímž byl ve sporu.

    OdpovědětVymazat
  13. Nic proti rekonstrukci původního pravopisu, ale nic se nemá přehánět. Ve všech jazycích, kromě portugalštiny, se to píše se "z":

    [[bs:Suzerenstvo]]
    [[da:Suzerænitet]]
    [[de:Suzeränität]]
    [[en:Suzerainty]]
    [[fr:Suzeraineté]]
    [[nl:Suzerein]]
    [[no:Suzerenitet]]
    [[pl:Suweren (feudalizm)]]
    [[pt:Suserania]]
    [[ru:Сюзерен]]
    [[sv:Suzeränitet]]
    [[zh:宗主权]]

    I proto se v historii nesetkáváme s případy, kdy by panovník šlechtické tituly odnímal, třeba proto, že byly uděleny jeho předchůdcem, s nímž byl ve sporu.
    Setkáváme. Tedy ne s odejmutím, ale s neuznáním.

    OdpovědětVymazat
  14. Jinak suzerain je vždy ten mocnější; nikdy to není vassal souveraina, nýbrž souverain sám ve své specifické funkci.

    OdpovědětVymazat
  15. Děkuji, to jsem si vykládal opačně.

    OdpovědětVymazat
  16. Pokud je právo udílet, odnímat či zneuznávat šlechtické tituly vyhrazeno panovníkovi, pak to znamená, že existence tohoto práva se odvozuje od panovnické instituce.

    Potom nerozumím, proč nemohou být rušena privilegia pocházející z její pravomoce, jestliže ona sama zrušena býti může.

    rm

    OdpovědětVymazat
  17. Panovník zrušen být nemůže, může být pouze zavražděn (Rusko) nebo vyhnán do exilu (Rumunsko).

    Možná ti to není známo, ale pokud jde o mne, jako hlavu svého státu uznávám Otto von Habsburga a ne nějakého bezzemka Klause. Za arcivévodou Ottou je nejlepších několik set let této země, za Klausem státem posvěcené rozkradení (přesněji "přerozkradení") národního majetku.

    OdpovědětVymazat
  18. Panovník zrušen být může, pokud sám uzná, že monarchie již není na místě, nebo jeho dynastie zcela vymře.

    Pobělohorské konfiskace si nijak nezadají s těmi po Únoru 1948, a 50. léta 17. století zase s normalisací. Rovněž 50. léta 19. století není něco, čím by se Rakousko mohlo chlubit a Stürgkhova diktatura byla horší než kommunistická 50. léta.

    OdpovědětVymazat
  19. Panovník zrušen být může, pokud sám uzná, že monarchie již není na místě, nebo jeho dynastie zcela vymře.

    První případ je pathologický. Takový panovník by měl být urychleně obžalován z velezrady a sťat, čímž se situace převede na druhý případ.

    Druhý případ je prostá sedisvakace, k jejímuž řešení existují monarchicky konformní procedury, např. importu panovníka, jak to udělali Angličani.

    Pobělohorské konfiskace si nijak nezadají s těmi po Únoru 1948, a 50. léta 17. století zase s normalisací. Rovněž 50. léta 19. století není něco, čím by se Rakousko mohlo chlubit a Stürgkhova diktatura byla horší než kommunistická 50. léta.

    Velmi přeháníte. Po Bílé hoře byl konfiskován tolika majetek zločinců, kteří porušovali pravidlo cuius regio…. Ke Stürgkhovi mám své výhrady, nicméně kníže Metternich nebo Alexander Bach byli vynikajícími státníky; bohužel, nerozumná liberalisace poměrů od 70. let 19. století stála monarchii existenci.

    OdpovědětVymazat
  20. Co se týká konce monarchie, je to velice sporné, to uznávám. Nicméně UK bych rozhodně za příklad nedával, jejich vyhnání Stuartovců bylo nelegitimní. To samé se dá říci o roku 1066.

    Ony "zločince" považuji za bojovníky za svobodu svědomí, nejlepší syny německého a českého národa.

    Bach, tento ministr barrikád, je krajně nedůvěryhodná postava, odporný kariérista. Musel jít, protože jeho régime prohrál válku o severní Itálii.

    Nemyslím, že by 1860s byla ideálem. Tím byla naopak 1880s. Taaffe byl nejlepší politik, kterého jsme kdy měli. Je ostudou, že po něm není pojmenována žádná pražská ulice. Byl to navíc český politik z Nalžovů.

    OdpovědětVymazat
  21. To jsou plody vašeho liberalismu. Adorováním Bílé hory to začalo a Mnichovem a srpnem 1968 to skončilo.

    OdpovědětVymazat
  22. Při vší úctě, mám k Bílé hoře právě opačný postoj, než je adorace.

    OdpovědětVymazat
  23. Mám na mysli adorování poražených, nikoli vítězů.

    OdpovědětVymazat
  24. Ony "zločince" považuji za bojovníky za svobodu svědomí, nejlepší syny německého a českého národa.

    Kdyby zvítězili, byly by dnes české země součástí Německa (kam i geograficky patří) a nestaly se nejsevernější výspou Balkánu, jíž jsou. To by se mi sice velmi líbilo, ale na zločinnosti osob spravedlivě a de lege lata potrestaných pobělohorskými konfiskacemi to ničeho změnit nemůže.

    OdpovědětVymazat
  25. Ach tak. To ale nebylo zřetelné.

    Kdyby zvítězili, byly by dnes české země součástí Německa (kam i geograficky patří)
    Tato pekařovská these je nepodložená.

    nestaly se nejsevernější výspou Balkánu, jíž jsou.
    Máme mnohem více společného s Polskem než s Rumunskem. Jsme Střední Evropa, na tom žádná kouzla nic nezmění.

    na zločinnosti osob spravedlivě
    Vyhnání nekatholíků byla ukrutná nespravedlnost.

    OdpovědětVymazat
  26. Máme mnohem více společného s Polskem než s Rumunskem. Jsme Střední Evropa, na tom žádná kouzla nic nezmění.

    To s Balkánem byla nadsázka, nicméně postihl jsem jí, myslím, podstatu věci.

    Vyhnání nekatholíků byla ukrutná nespravedlnost.

    Ctím právní pravidlo cuius regio eius religio. Až vyhrajeme volby, také se budu zajímat, jakého vyznání je Jeho císařská milost.

    OdpovědětVymazat
  27. Cuius regio eius religio platilo toliko v Římské říši. Česká koruna, jako její autonomní součást, měla výjimku a zemská ústava stanovila náboženskou toloranci.

    OdpovědětVymazat
  28. k poslednímu odstavci:
    jestli to nebude tím, že je tolik jiných věcí, kde je třeba zákony vylepšit :-)

    Hanka

    OdpovědětVymazat
  29. Už dlouho jsem se tak nezasmála, pane Pecino, nepíšete z Bohnic? Jaká "tisíciletá privilegia"? Jaký "jednou udělený titul"? Pokud je někdo povýšen do šlechtictví jako občan monarchie nebo se jako občan monarchie narodí rodičům-šlechticům a ze zákona ta zahambující lepra na něj přejde, bude jeho šlechtictví staré tak jako on sám a zanikne pro něj s jeho smrtí (nebo jeho zřeknutím se šlechtictví): to jsou ta Vaše tisíciletá privilegia? Nevidím tu žádný jiný nositelský subjekt vyjma dočasně žijících osob. A nějaký Familienfideicomiss to slavné šlechtictví taky asi nebude. Šlechtictví je personální právem některých zemí zřízený a upravovaný stav. Kde není v právu zakotvené, neexistuje, i kdyby různí slouhovští Drotári nebo stoupenci nějakého obskurního Otty Habsburga ronili smutkem nad tím slzy od rána do večera. :D Bezzemek Klaus... skutečně se domníváte, že základní kvalifikací pro presidentský úřad je vlastnictví polností? :D Na co proboha takové středověké ptákoviny potřebujete, šlechtictví, Oťas...?! :D

    OdpovědětVymazat
  30. Nejlepší by bylo jít osobním příkladem. Stát se poddaným nějakého zde žijícího šlechtice, nejlépe Araba a přejít samozřejmě na jeho vyznání. Důsledně pak na sebe aplikovat vymoženosti nevolnictví (které neprozřetelně zrušil Josef).
    Práce na poli by rozhodně vedla ke zlepšení fyzické kondice a přijetí islámu ke zduchovnění.
    Verba movent ...

    OdpovědětVymazat
  31. Jste nevzdělán, gogo. Jak by se zde žijící Arab mohl stát lenním pánem místního nevolníka? Ledaže by mne snad český feudál prohrál v kartách, ale to bylo možné, pokud vím, pouze v Rusku.

    OdpovědětVymazat
  32. Proč zrovna v kartách? Normálně by si koupil pár obcí nebo je například vyženil sňatkem s dcerou onoho feudála, který by byl bez mužských potomků. Nebo byste mu připadl coby věno ...

    OdpovědětVymazat
  33. Obec si nemůžete jen tak koupit, musíte si nejdřív opatřit akolát, a ten jako muslim nedostanete. Takže mohu být v klidu, můj pán bude křesťan a pravděpodobně katholík.

    OdpovědětVymazat
  34. Myslím, že v historii nepřecházela území do majetku lenních pánů pouze touto cestou.

    OdpovědětVymazat
  35. Pane Pecino, o žádném akolátu jsem nikdy neslyšel. Pravděpodobně míníte inkolát, viz. = http://cs.wikipedia.org/wiki/Inkol%C3%A1t . Zde se rovněž dočtete, že inkolát ztratil svůj význam již dávno před zánikem monarchie.
    Popravdě, nedovedu si představit aplikaci obdobné instituce dnes v soudobé Evropě :-) Bylo by to snad proti všem zásadám uplatňovaným nejen v EU, ale i různých listinách práv a svobod. A když už jsme u získání inkolátu, po dlouhou dobu nebyl podmíněn katolickým vyznáním uchazeče.

    Další věcí je zmíněná klatba - pozor, klatby existují dvojího druhu, církevní (exkomunikace), na niž odkazujete, ale i světská, tzv. zemská (popř. říšská) klatba, takzvaný acht. Jistě si z historie vybavíte, že tuto klatbu vyslovil např. Rudolf I. Habsburský nad Přemyslem Otakarem II. Tato klatba byla běžně užívána jako právní nástroj pro stíhání psanců, tedy zločinců uprchnuvších před spravedlností a soudem.
    Nicméně, z historie mi není znám případ, že by byl uvalen acht na celý rod - zásadně se uplatňoval proti jednotlivým osobám.

    Nu a k problému šlechtictví bych chtěl jen krátce podotknout:
    Posuzujete zde jen jeden typ šlechtictví, tj. šlechtictví rodové, zděděné po předcích a ještě předpokládáte, že se jedná o dědictví velmi staré. Nutno říci, že šlechtictví bylo nabýváno různými formami a běžně do stavu šlechtického byly povyšovány osoby do té doby stavu nešlechtického. Původní šlechtické tituly v Evropě jsou odvozeny zčásti od úředních titulů římských (comes, dux, princeps), zčásti od tradičních názvů vůdců barbarských národů (baron, jarl). Tvrdit, že šlechtictví je "právní skutečnost" je velmi odvážné, zejména v kontextu srovnání s fyzicky neodvratnými věcmi jako úmrtím osoby. Na první pohled je zřejmé, že se jedná o jinou kategorii věci.
    Šlechtictví původně bylo spojeno s majetkovými právy, zejména s těmi, které souvisely s výkonem politické a úřední moci. Samotná instituce vazalství není pro šlechtictví rozhodující. Vévoda akvitánský byl vévodou dávno předtím, než se stal vazalem francouzského krále.
    Byl-li někdo odstaven od držby svého majetku, své "šlechtické" postavení ztrácel. Mohl sice do konce života prohlašovat že je pánem z toho a toho, ale neměl to čím podložit, neboť ztratil to, co skutečnou pozici šlechtice vytvářelo.
    Teprve mnohem později, za dob centralizovaných monarchií, se šlechtický statut změnil, ale ani tehdy jej nemůžeme brát jako právní skutečnost. Jednalo se o otázku osobního stavu, stejně jako někdo jiný byl měšťanem, poddaným, knězem atd. Navíc v rámci těchto kategorií existoval velký sociální pohyb.
    Není pochyb o tom, že osobní stav mohl být zásahem příslušné autority (zemský sněm, panovník atd.) změněn, tedy snížen či povýšen. Není ani pochyb o tom, že náhled na původ veřejné moci se od středověku změnil. Zatímco dříve byl jediným představitelným nositelem veřejné moci panovník (jen skrze něho přicházela legitimita - viz. nám dosti dobře nepochopitelné jednání kozáků po vzpouře Bohdana Chmelnického, kdy namísto vyhlášení vlastního státu žádali ruského cara, aby nad nimi panoval), později se obecně přijímanou teorií stala myšlenka, že nositelem moci je lid (doporučuji Rousseau: O smlouvě společenské).
    Současné demokratické státy jsou postaveny právě na tomto druhém principu. Vaše stanovisko "nezrušitelnosti" šlechtictví je obhajitelné pouze pokud tezi o lidu jakožto původci moci nepřijmete a setrváte na původní tezi o původci moci panovníkovi (resp. Bohu prostřednictvím panovníka).

    OdpovědětVymazat
  36. Dnes je však běžně uvažováno s kontinuitou moci, čili pokud nehodláte veškeré úkony od pádu monarchie prohlásit za neplatné, nezbude Vám patrně než přistoupit na fakt, že stát je nyní nositelem moci, kterou býval dříve panovník. A stát, v rámci své svrchovanosti, rozhoduje o osobním stavu svých občanů. Ostatně to není nic nového - již Šlikové si nárokovali v 16. století právo užívat titul hrabě, který tehdejší české právo neznalo - a zemský sněm dal jasně najevo, že žádného takového titulu uznati nehodlá a Šlikové se musejí zvát toliko pány, stejně jako ostatní příslušníci vyšší šlechty české.
    Je tedy zjevné, že panovník šlechtické tituly nerušil a neodjímal z toho prostého důvodu, že toho nebylo třeba. Je zjevné i to, že žádný zákon v Čechách vydaný nemůže odejmout titul šlechtický zahraniční, může však zakázat jeho praktické používání v zemi. Bránit někomu, aby se představoval jako hrabě (kníže atd.) je zbytečné; praktickým užíváním míním zápisy titulu do úředních listin, případně nějaké zvláštní chování či zacházení.

    S pozdravem
    Antonín Thurnwald

    OdpovědětVymazat
  37. Díky za obsáhlý komentář!

    Inkolát/akolát: no ano, samozřejmě! Jsem trouba.

    Vaše pojímaní šlechtictví se mi jeví téměř marxistickým: Paní na Žemlově má svůj titul odvozen od toho, že je vrchností žemlovského panství, a třeba v exilu nebo "ve výrobě" jí přestala být. Pak by ovšem nemohli Rumuni mít svého krále, protože ho vyhnali, a vražda cara by nebyla carovraždou, protože car byl už v té době sesazen.

    Guy Peters tvrdí, že šlechtictví je správní akt, vy říkáte, že je to, zjednodušeně řečeno, soubor majetkových a vrchnostenských práv, já se stále kloním k tomu chápat je jako právní skutečnost.

    OdpovědětVymazat
  38. Trochu jste mé názory zjednodušil :-) (trochu dost). Pokud nazýváte středověkou, původní funkčnost šlechtictví marxistickou, budiž :-) Šlechtic se do svého postavení dostával zpočátku skrze úřad a výsluhu od panovníka, která v raných dobách nebyla dědičná. Teprve později se objevil status "dědičné šlechty" a u tohoto dědictví se jednalo o skutečné, reálné dědictví majetků a s nimi souvisejících práv.

    Znovu podotýkám, že šlechta nebyla uzavřenou kastou a zaznamenávala velkou sociální mobilitu. I Wikipedie v hesle "šlechta" říká: Vladyctví bylo uznáváno za nejnižší šlechtický stav. Do tohoto byly často povyšovány nové rody, nebyl to přísně uzavřený stav. Zchudlé rody, jejichž členové přijali nešlechtická povolání, automaticky ztratily svůj status. Také zchudlé panské rody mohly spadnout do stavu vladyků, naopak četné rody byly povýšeny do rytířského či panského stavu.
    A to se pohybujeme jen na malém poli českém.
    Pochopitelně snahou šlechty samotné bylo chápat svůj status jako nezrušitelný bez ohledu na skutečné postavení; tak v Polsku bylo běžné, že chudší šlechtici neměli ani vlastní půdu, jen pronajatou, kterou sami obdělávali a nelišili se tím od rolníků. Měli však přiznány výsady účastnit se sněmu a sněmíku, avšak stejně je nemohli, vzhledem ke své chudobě, realizovat. Je proto otázkou, zda jejich šlechtictví mělo vůbec nějaký reálný dopad.

    Dovolím si ještě připomínku k Vašim příkladům: nejsou úplně použitelné jako argumenty v této věci. Jedná se o panovníky, nikoli o klasické šlechtice a zde jsme na úplně jiném základě.

    Vaše shrnutí, že mám rané šlechtictví za "soubor majetkových a vrchnostenských práv" je správné, pominul jste však mé pojetí pozdější. Opakuji tedy, že se jedná o osobní stav, resp. jednu z podskupin stavu svobodného člověka. Osobní stav každého jednotlivce bylo lze změnit v rámci daných zákonů, pravidel či zvyklostí. Samozřejmě můžete si uchovati Váš názor původní, ale neshledal jsem jej ničím podložený. Podle mého nelze srovnávat věci jako smrt fyzické osoby, kterážto jest nevyhnutelná a zcela jistě jednou nastane (což přesně vystihuje podstatu právní skutečnosti) a existence šlechtického stavu.

    Co se týče původu moci, jen těžko lze pominout kontinentální vývoj od francouzské revoluce :-) A jak jsem již poukázal, i za dob středověku bylo užívání některých titulů v Čechách zakazováno. neshledávám tedy žádný problém v tom, aby držitel (orgán) svrchované moci státu vydal zákaz jejich užívání na území státu. A rovněž aby zrušil stav šlechtický jako takový u svých občanů, neboť stejně tak mohl zrušit - a zrušil - např. stav nevolnický.

    Antonín Thurnwald

    OdpovědětVymazat
  39. Guy Peters tvrdí, že šlechtictví je správní akt
    No, povýšení do šlechtictví je správní akt. Šlechtictví samo je status.

    OdpovědětVymazat
  40. A co je potom ozubenost?

    OdpovědětVymazat
  41. Taky stav. Stav chrupu. Popisuje se zubním vzorcem: http://cs.wikipedia.org/wiki/Chrup#Zubn.C3.AD_vzorec

    OdpovědětVymazat
  42. Takže, Velmistrův vzorec by pak mohl být 5.1.4.4, pakliže je Jeho Velkoozubenost stále ještě heterodontním savcem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nikoli, jak bylo opakovaně vysvětlováno, ozubenost je ryze duchovní kategorií a vzorec velmistra je 10-0-0. Dělnická strana měla 14-0-0.

      Vymazat

Kursiva: <i>text</i>
Tučně (když už to musí být…): <b>text</b>
Odkaz: <a href = "http://adresa">název odkazu</a>, tedy <a href = ""></a>

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.