DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

31. 10. 2008

Na posvátné naše palladium...

České noviny připomněly 90. výročí povalení Marianského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, vynikající památky barokní architektury, aniž by se obtěžovaly čtenáři prozradit, že jedním z vandalů, kteří se hanebného a nekulturního činu dopustili, byla pozdější oběť stalinských čistek Milada Horáková. Je to cosi pevně zakořeněného v českém národním mind-setu: určité věci se sice obecně vědí, ale mluvit o nich raději nebudeme – co kdyby je někdo použil proti nám, že?

Правда obvinila československé legionáře z krádeže carského zlata

Jak informovaly Lidové noviny, ruský levicově zaměřený deník Правда obvinil příslušníky československých legií z krádeže převážné části carského pokladu.

Nic nového pod Sluncem, o události psal před dvěma lety Stanislav Motl v Reflexu a zevrubně se jí věnuje i historik Tomáš Krystlík ve své letos vydané knize Zamlčené dějiny 1918, 1938, 1948, 1968.

Za zmínku stojí ale i další pasáže z ruského článku, např. toto v duchu authentického stalinismu pojaté hodnocení 2. světové války:
В современных Чехии и Словакии часто указывают на то, что в результате Второй мировой войны Чехословакия была насильно включена в соцлагерь. Однако мало кто там говорит о том, что чехам грозило насильственное онемечивание, которое немцы в 1939-1945 гг. проводили в жизнь планомерно и даже жестоко. В боях за освобождение Чехословакии погибли 140 тысяч советских воинов. Кроме того, благодаря настойчивости СССР удалось провести в жизнь решение о выселении 3,5 миллионов местных немцев, активно способствовавших уничтожению страны в 1938-1939 гг.
A jak vidí Правда srpnovou okupaci? Inu, takhle:
Особый разговор – события 1968 года. В сегодняшних Чехии и Словакии они предстают как попытка СССР задушить стремление к свободе и демократии. Но опять же чехи и словаки нечасто вспоминают о том, что инициаторами силового подавления «Пражской весны» были ГДР и Польша, а СССР несколько месяцев пытался решить этот вопрос путём переговоров. Не оспаривая факт силового сворачивания преобразований и минусов от пребывания в соцлагере, следует указать, что в лице СССР Чехословакия имела надёжный рынок сбыта своих товаров и поставщика дешёвых, буквально дармовых энергоносителей.
O důvod víc, proč souhlasit s americkou vojenskou přítomností na českém území. Američané sice občas umístí Českou republiku do Švýcarska nebo si zemi spletou s Chorvatskem, jejich pohled na historii má však přece jen blíž k realitě.

30. 10. 2008

Dnes je ten slavný den...

…kdy k nám bude zaveden – nikoli elektrický proud, nýbrž multiplex 2 digitálního televisního a rozhlasového vysílání DVB-T, a zároveň definitivně skončí vysílání analogové, které tu s námi bylo neuvěřitelných 50 let. Jakkoli lze rozumovat nad smysluplností této technologie v době, kdy začínají být standardem přípojky ADSL o rychlosti 16 Mbit/s, takže theoreticky si můžeme dopřát televisní vysílání po Internetu ve vyšší kvalitě, než jakou je schopen nabídnout "digitál", pro nás technogeeky je to velký den.

Nejedna slza nostalgikova bude zamáčknuta při vzpomínce na staré černobílé televisory Tesla ze 70. let, které měly vzadu několik trimrů se silonovými nástavci vyvedenými v podobě "knoflíků" na panel, a šťastný majitel takového přijímače se – v pošetilé snaze dosáhnout vertikální synchronisace – stával minimálně po dobu tepelné stabilisace elektroniky aktivní součástí zpětnovazební regulační smyčky. A co teprve, když přišly televisory barevné, tam bylo možností nastavení tolik, že výsledný obraz bylo právem možno označit za autorské dílo, výsledek jedinečné tvůrčí činnosti vlastníka přístroje (starší si možná ještě pamatují: "Pásla ovečky v červeném háječku / Pásla ovečky v modrém lese / Já na ni: To je snad horor? / Ona: Ne, jen nová Tesla Color!").

A jak krásně opravitelné ty přístroje byly, s osciloskopem a trochou důvtipu takový televisor dokázal technicky zdatného člověka zabavit na dlouhé hodiny. Mnozí z nás mají dosud z té doby na různých místech těla popálená místa ("Tady za tu stranu můžu plošný spoj nadzvednout, tam dvě stě dvacet jistě nepovedou, to by přece nemělo nejmenší logiku," zněla moje úvaha těsně před tím, než jsem utrpěl zásah elektrickým proudem, jehož stopy jsou dodnes patrné na mé levé dlani).

Nu, ať chceme nebo ne, dnes je prostě velký den…

29. 10. 2008

O jedné nezlomené ruce a o relativitě hodnot v pokřivené optice českého soudce

Krajský soud v Brně dnes soudcem Michalem Ryškou přiznal lyžařce Kateřině Neumannové za neoprávněné užití její fotografie na letáku peněžitou satisfakci ve výši 450 tisíc korun. U vědomí toho, jak české soudy v těchto případech běžně rozhodují, mě okamžitě napadlo: "Ta má ale kliku, kdyby jí zlomili ruku, vysoudí stěží 20 tisíc!"; ostatně v zemi, kde je občanským zákoníkem stanovená "cena" za usmrcení člověka 240 tisíc korun pro každého z nejbližších příbuzných, nelze nic jiného očekávat.

O neudržitelné praxi kompensací za osobnostní újmy spočívající v poškození zdraví psal před nedávnem velmi zasvěceně na Jiném právu soudce Krajského soudu v Praze Vojtěch Cepl ml.

Právě případy jako je tento odhalují pokrytectví, které v české justici panuje. Výše zadostiučinění – bez nejmenších pochyb spravedlivého – byla v daném případě stanovena na základě alternativní úvahy, jakou částku by žalovaná společnost musela zaplatit za použití mediálně známé tváře podle smlouvy sjednané v podmínkách smluvní volnosti, takže jde fakticky nikoli o satisfakci, ale o vydání bezdůvodného obohacení. Protože nelze očekávat, že zlomená ruka by mohla být výsledkem kontraktace "za kolik si od nás necháte zlomit ruku", nelze podobnou úvahu aplikovat a soudy v takovém případě rozhodují na základě vlastní, nikým a ničím neukotvené "volné úvahy" – a nepřiznají obvykle téměř nic, nad rámec zanedbatelné částky tzv. bolestného (tento dnes již naprosto anachronický institut pochází z doby, kdy komunisté, ve snaze minimalisovat náhrady za pracovní úrazy, stanovili pro odškodnění za bolest pevné a vesměs velmi nízké částky).

Setkal jsem se s případem, kdy Krajský soud v Ústí n. Labem, pobočka Liberec, přiznal šestiletému dítěti za více než půlroční léčbu zlomené nohy, jež si vyžádala dvě operace v celkové anesthesii, směšnou kompensaci 15 tisíc korun; pod rozsudek se nestyděla podepsat soudkyně Jitka Kalfeřtová. Odvolací soud rozhodnutí potvrdil, věc je proto nyní u Nejvyššího soudu, úspěch nicméně nečekám: chlapec měl smůlu, není to celebrita a "pouze" si zlomil v důsledku nedbalosti své učitelky nohu.

Naopak si můžeme představit situaci, že by nebyla použita podoba mediálně známé Kateřiny Neumannové, ale zcela bezvýznamného pana X. Přiznal by mu soud náhradu ve stejné výši? Velmi o tom pochybuji, alternativní marketingová smlouva by měla charakter smlouvy komparsní a náhrada by byla v nejlepším případě desetinová.

Výsledek je ovšem krajně nemravný, neboť nelze než dospět k závěru, že v optice českého soudce má podoba celebrity třicetinásobně vyšší hodnotu než zlomená noha vašeho dítěte. A to by mělo být důvodem k zamyšlení.

Aktualisováno.

Vrať se do hrobu v době počítačové

Glosa o linuxové čepičce Vojtěcha Cepla st. spolu s nedávným, na Nautilu publikovaným příběhem o dámě, která si pokyn "poklepejte myší" vyložila nezamýšleným způsobem, mne přiměly k zamyšlení, nakolik odpovídají skutečnosti ty stereotypy, které ve společnosti existují ohledně věkového rozložení počítačové gramotnosti.

Je-li někomu nad šedesát, automaticky se má za to, že horizont jeho schopnosti pracovat s počítačem končí – v nejlepším případě – u začátečnického zvládnutí MS Wordu, naopak u teenagera zcela samozřejmě očekáváme, nejen že má e-mail, ale že s ním lze komunikovat i pomocí instantního messengeru typu ICQ (že je "na ajsku") nebo v případě techničtěji založeného individua XMPP/Jabber, že, zejména jde-li o teenagerku pohlednějšího zevnějšku, má presentaci na "líbku" a že ho lze najít na Facebooku, popř. na dalších momentálně "cool" a "in" komunitních sitech.

Není tzv. počítačová gramotnost u většiny lidí (v ajťáckém slangu "béefúček") ve skutečnosti jen tenoučká slupička dovedností, za kterou nic není?

Když si pozorně prohlédneme wordové dokumenty, které "BFUčka" vytvářejí, jen naprosto výjimečně se lze setkat s konsistentním, či spíše vůbec jakým, používáním stylů, přičemž dokument, kde BFU vedle stylů odstavcových použije styly fontové, jsem dosud na vlastní oči nespatřil, a to jako profesionální překladatel přicházím do styku s několika laiky psanými dokumenty denně. Kdybych si měl vybrat nejhorší možná pekelná muka, chtěl bych být počítačovým sazečem, který musí převádět takové dokumenty do sázecího systému!

Skutečně by mne zajímalo, jak je to s rozložením počítačové gramotnosti s věkem, kolik dvacetiletých ve skutečnosti neumí s počítačem skoro nic a je toliko obsluhou počítačové myši, a na druhé straně kolik sedmdesátníků dokáže v případě potřeby počítač i naprogramovat. Možná bychom byli všichni překvapeni…

Kapitán Nemo o přehlídce

S nadsázkou se na monstrosní vojenskou přehlídku podívali na blogu Nautilus.

Co mne osobně na přehlídce upoutalo, byl vzhled ministryně Parkanové, jejíž faciální rysy, resp. tyto překrývající make-up, budí již delší dobu dojem, že politička byla předčasně nabalsamována.

28. 10. 2008

Nečekaná propagace GNU/Linuxu


Pozornému divákovi jistě neuniklo, že v pořadu ČT24 Vzkaz má protagonista, bývalý soudce Ústavního soudu Vojtěch Cepl st., kšiltovku s logem linuxové distribuce Fedora.

Smutné déjà vu

Kdyby mi někdo v roce 1990 řekl, že za 18 let bude na veřejná shromáždění chodit znalec, aby posoudil, zda se tam neřeklo něco zakázaného, pokládal bych to za hodně špatný vtip. Jedním z důvodů pádu komunistického režimu byla právě jeho flagrantní neúcta k individuálním svobodám, mimo jiné ke svobodě slova.

Bohužel, popsané je dnes realitou a nezdá se, že by tento stav někomu vadil:
Mluvčí pražské policie Tomáš Hulan ČTK řekl, že na místě byl soudní znalec, který výroky řečníků vyhodnotil jako protiprávní. Jedním z řečníků byl Erik Sedláček, proti němuž policie podle Hulana zřejmě zahájí úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka. Sedláček byl před nedávnem za tento trestný čin nepravomocně odsouzen k tříletému vězení.
Vzpomněl jsem si na první komunisty tolerované občanské shromáždění na Škroupově náměstí v Praze 3, konané, tuším, v r. 1988 ke Dni lidských práv. Nevím, zda tam měli také znalce, v každém případě shromáždění, na němž padala na jejich adresu velmi nelichotivá slova, nerozpustili.

Ještě k typologii trollů

Mezi Guyem Petersem a mnou existuje dlouhodobá názorová neshoda ohledně toho, jak definovat internetového trolla.

Podle G. Peterse je to ten, který chce v diskusích ubližovat druhým, např. tím, že zveřejňuje osobní údaje ostatních a dopouští se osobních útoků s argumenty ad hominem.

Moje definice je, že troll je každý, kdo nechce diskutovat, ale v zásadě se jen bavit na úkor ostatních tím, že diskusi narušuje. Když někdo napíše výrok A, troll automaticky zareaguje: "On tvrdí A? NO TO JE ALE BLBEC!", když tentýž diskutér napíše non A, troll odvětí: "On tvrdí non A? NO TO JE ALE BLBEC!" Vlastní názor trolla zjistit nelze, podstatné je, že místo diskuse "trolluje", tedy napadá ostatní a snaží se diskusi znemožnit a všechny ostatní, vyjma jiných, spřátelených trollů, zesměšnit.

Stejně tak se rozcházíme v otázce, jak k trollingu přistupovat. Já jsem stoupencem methody eliminace trollů v zárodku (příspěvek člověka, který v minulosti trolloval, by měl být vymazán bez ohledu na to, že je sám o sobě věcný, protože trollingem se tento člověk sám z diskuse diskvalifikoval a je zbytečné podstupovat risiko, že v tom bude pokračovat), kdežto G. Peters trollům poskytuje – k jejich nemalému gaudiu – jednu "amnestii" za druhou a tvrdí, že lze oddělit osobní útoky od faktického obsahu a to druhé, je-li to cenné, zachovat.

I proto jsme se rozešli a já si založil tento zaručeně trollůprostý blog.

Poslanec František Schwarz, osobní vězeň presidenta Beneše

Další vynikající pořad ze série Českého rozhlasu 6 Portréty se dotýká thematu, o němž dnes není v České republice záhodno hovořit: jakkoli kriticky můžeme pohlížet na osobnost prvorepublikového poslance Františka Schwarze, předkládané dokumenty poskytují na presidenta Beneše a jeho činnost v londýnském exilu dosti jiný pohled, než je ten oficiální, oficiosní.

Aktualisováno.
Další informace publikoval na Lucerně Wikipedie Guy Peters.

Daj-li medajli anebo Potíže jedné konfederace

Jak informovala Česká tisková kancelář, Zdena Mašínová odmítla převzít vyznamenání udělené ministryní obrany Vlastou Parkanovou (KDU-ČSL) jejímu otci, legendě odboje za 2. světové války a jednomu ze "tří králů", generálu Josefu Mašínovi. Své odmítnutí odůvodnila tím, že zároveň byla vyznamenána předsedkyně Konfederace politických vězňů (KPV) MUDr. Naděžda Kavalírová.

Nutno předeslat, že předsedkyně KPV Kavalírová je osobností s minulostí stejně neprůhlednou, jako jsou neprůhledné některé aktivity samotné KPV. Fakt, že prakticky ihned po předčasném propuštění z vězení (usnesení o svém propuštění Kavalírová není ochotna zveřejnit) tato dáma nastoupila na komunistické ministerstvo, kde setrvala přes celou normalisaci až do pense, rozhodně není součástí typického životopisu komunistickým režimem pronásledovaného politického vězně.

Podobně podivné je počínání KPV. Ta mimo jiné hospodaří s prostředky kanadského mecenáše Ing. Miroslava Emingera. Tyto finance, v celkové výši přes 20 milionů korun, jsou deponovány v nadačním fondu, který původně nesl Emingerovo jméno, avšak ihned po mecenášově smrti jej činovníci konfederace nechali přejmenovat a jméno dárce z názvu vypustili.

Jak vypadá hospodaření fondu, lze posoudit podle toho, že se z něj před dvěma lety ztratila finanční hotovost přes 200 tisíc korun a vybavení za 40 tisíc; rádcové – společně s policií – hledají a hledají, doposud však nenašli.

Samotným politickým vězňům, vesměs již mužům a ženám pokročilého věku, se počínání jejich konfederace nezdá vadit, a spokojeny jsou s ním patrně i státní orgány, které povedený spolek každoročně dotují osmimilionovým přídělem ze státního rozpočtu.

Zdeně Mašínové patří dík, že na podivné poměry v Konfederaci politických vězňů upozornila aspoň tímto způsobem, přestože tím riskovala, že se pro establishment stane nepohodlnou. Některé věci by ale slušný člověk dělat neměl, už proto, že skvrny na vlastní pověsti patří k těm, které nelze odstranit bez porušení podstaty látky.

PS: Úžasná je formulace, jíž se funcionáři KPV s chybějícím majetkem vypořádali: "Problém je však definován a bylo podáno trestní oznámení." Přesně jak zpívá Nohavica: "Trochu se vraždilo / trochu se kradlo / pereme, pereme / špinavé prádlo."

27. 10. 2008

Exekutor jako vedlejší účastník

Zajímavý právní problém se objevil dnes u Obvodního soudu pro Prahu 2. V řízení, v němž se žalobkyně domáhá po státu náhrady škody plus nemajetkové újmy, v součtu ve výši několika milionů korun, za nezákonné provedení exekuce, navrhlo ministerstvo, aby do řízení na jeho straně přistoupil soudní exekutor, neboť by mohl být dotčen ve svých právech, kdyby mu byla uložena povinnost k regresní úhradě.

Tvrdíme, že je to nepřípustné, protože stát již jednou v řízení je a nemůže proto přistoupit jiným svým orgánem jako vedlejší účastník, a navíc je velmi pochybné, že jsou exekutorova práva skutečně ve hře: jednak žádné řízení o regresní úhradě nebylo ještě zahájeno a není známo, zda a proti komu bude regres uplatňován, a dále, což je ještě důležitější, podle ustanovení § 18 odst. 6 zákona č. 82/1998 Sb. ten, proti němuž byl uplatněn nárok na regresní úhradu, má proti subjektu, který po něm regresní úhradu požaduje, právo uplatnit všechny námitky, které tento subjekt mohl uplatnit vůči poškozenému v řízení o náhradě škody. Samotným výsledkem našeho řízení tudíž nemůže být sféra exekutorových práv dotčena.

Dovedeno ad absurdum, do řízení o náhradě za průtahy by mohli takto přistoupit všichni soudci, zapisovatelé a vyšší, střední i nižší soudní úředníci, kteří se řízením měli co do činění…

26. 10. 2008

Oranžový expres

Právě přišlo od Jiřího Vaňka z Austrálie

Pravice dell'arte

V souvislosti s ostudnou porážkou pravice ve volbách se nepochybně, nikoli poprvé, vynoří otázka, zda je česká společnost skutečně "tak levicová", anebo zda je vinou současného vedení ODS, že neumí lidem svou pravicovost prodat.

Znám tyto debaty důvěrně z naší strany, která rovněž, ač preferencemi spolehlivě a setrvale pod hranicí statistické chyby, čas od času vyvolává vnitrostranickou debatu na thema, zda česká společnost vůbec konservativismus obecně a naši stranu zvlášť potřebuje (s podtónem, zda si tak zaostalé obyvatelstvo vůbec něco tak skvělého, jako je naše partaj, zaslouží…).

Pravicové přesvědčení – a pravicoví voliči – ovšem nepadají z oblak, ale vytvářejí se v pomalém a bolestném procesu. Zatímco strany holubů létajících do (voličových) úst nemají problém svou klientelu přesvědčit o správnosti levicové ideologie, pravicoví politici mají v rukávu přesvědčovacích instrumentů podstatně méně.

Základním poselstvím nemůže být nic jiného, než že zatímco levicoví demagogové jen slibují nesplnitelné, pravicové recepty jsou něčím, co skutečně funguje. A v tom je právě zakopaný pes nejnovějších českých dějin: pravicové modely zde totiž spektakulárně nefungují. Není to hloupostí nebo jakousi z první republiky zděděnou levicovou inklinací voličstva, ale prostým poznáním, že cokoli česká pravice svému voliči slíbila, nesplnila.

Začalo to ve volbách v r. 1990, kdy pravicovost volby vyplynula jako přirozená negace komunistických levicových žvástů. Občanské fórum, politické uskupení pohříchu provisorní, sice slibovalo "S námi do Evropy", ale nic konkrétního nedokázalo nabídnout, kromě nedostatku vlastní důvěryhodnosti a integrity. Ještě horší to bylo o dva roky později. "Vaše kuponová knížka volí pravici", znělo heslo dne, ale sliby se opět minuly účinkem. Kromě nebývalé neprosperity a rozkvětu ekonomické krimiality dotud netušených dimensí přineslo období let 1992–97 jen málo úspěchů: ideologie "středoevropského tygra" se ukázala nesmyslnou od samotného počátku, kuponová privatisace selhala na celé čáře, nové rozdělení majetku ve společnosti nemohli za férové označit ani ti, kteří se spokojili s málem. Dědictvím aplikovaného klausismu byla destrukce morálních hodnot, dysfunkční státní aparát a korupce rozměrů tak obludných, že proti ní se období komunistické stagance v 80. letech muselo jevit jako vrchol veřejnosprávní dokonalosti.

Když pravice, nyní Topolánkova, řízení státu v r. 2006 znovu převzala do svých rukou, bylo mnohé napraveno, země mezitím vstoupila do NATO a do Evropské unie, státní správa začínala jakž-takž fungovat, armáda se profesionalisovala, justice pracovala sice dosud v časových měřítcích násobků svých západoevropských obdob, avšak v relativních číslech se i ona začínala zlepšovat. Země byla stále velmi zaostalá, ale rozhodně na vzestupu.

A co se změnilo za další dva roky? Gigantický skandál kolem vicepremiéra Čunka ukázal, že vláda se neštítí vykonávat nátlak na justici a vyžadovat, aby její nezávislost šla v určitých případech stranou, reforma zdravotnictví voliče jen naštvala, aniž by jim přinesla cokoli positivního, k tomu grandiosní korupce na ministerstvu dopravy a zahraniční politika, kterou se vláda pokusila prosadit přes odpor 70 % populace, a jako "třešnička na dortu" skandál kolem I-čka a T-čka v žoldu mafiána Mrázka a několik výstřelků typu ministryň-aktivistek Kuchtové a Stehlíkové.

Jsou-li toto pravicové hodnoty, které by měli voliči vyznávat, a je-li toto ukázka, jak zemi v souladu s nimi spravovat, pak opravdu nenacházím jediný důvod, proč takovou pravici volit.

"Hluboká sebereflexe" se za této situace stěží bude moci omezit na odstranění jednoho málo schopného předsedy strany, jinak se pravice k moci nedostane dřív než za dalších 8 let.

Doškubáno

Je obecnou vlastností lidského vnímání, že záležitostem aktuálním je přisuzována relativně vyšší důležitost než věcem svou povahou dlouhodobým. Proto tolik emocí a paniky nad výsledkem voleb, který v řadách příznivců pravice neočekávali ani ti největší pesimisté.

Skutečnost je daleko méně drastická. Volební výsledek se dotýká pouze krajských zastupitelstev, jejichž význam je nevelký, a jedné třetiny senátorských postů. O něco víc "koryt" pro levici, o něco méně pro pravici, to je vše.

Drtivost porážky bude mít ovšem důsledky dovnitř stran, které prohrály. Jednak se ukázalo, že Česká republika je a zůstane pevnou součástí ruské zájmové sféry a pokusy Topolánkových a Havlových lidí změnit to katastrofálně selhaly. Radar nebude, voliči preferují koncept, který je jim presentován jako "neutralita". V důsledku toho nemůže nedojít ke změnám ve vedení ODS, zpět k moci se dostanou Klausovi lidé, kteří vědí, čí zájmy musí hájit, aby v tomto specifickém prostředí a v této hře obstáli.

Dále se ukázalo, že KDU-ČSL se spojila s partnerem, který jí není schopen dát pro další období záruku pětiprocentní parasitické existence. Na tom ovšem dnešní lidovci stojí, s toho nemohou slevit. Proto bude muset odejít i Čunek, který stranu diskreditoval víc než kterýkoli její předseda od doby Josefa Bartončíka. Nemusel by se povést ani obvyklý a dobře nacvičený manévr, při němž tato strana zhruba v polovině volebního období mění orientaci a stává se otevřenou pátou kolonou oposice: není vůbec jisto, zda o ni bude ČSSD po vítězných volbách stát.

Stranou mrtvou tak spolehlivě, jako byla před minulými parlamentními volbami US-DEU, jsou nyní Zelení. Někteří politici, jako Bursík nebo Liška, se zřejmě pokusí o vlastní recyklaci v jiném uskupení, ostatní vysokou politiku opustí navždy. A upřímně, velká škoda to nebude.

25. 10. 2008

Malá Sicilie uprostřed Evropy

V podnětné polemice, která vznikla na Lucerně wikipedie, bych rád pokračoval poněkud obšírněji, proto ji přesouvám sem.

Je možné porazit mafii ve volbách? Klasická poučka říká, že ne, protože mafie počká, jak volby dopadnou, a koupí si vítěze.

V tom je hluboká logika, protože zatímco volební úspěch je na čtyři roky, mafie znamená peníze a majetek, které přetrvají nejen jednotlivá volební období, ale i samotné režimy. Nebyla žádná náhoda, že Kočkova mafie přijela na pohřeb luxusními automobily, v některých případech bez registračních značek, a ostentativně je před zraky policistů zaparkovala na trávníku, protože mafie, to neznamená jen vydírání, zbraně a teror, ale především peníze a vliv. Mafián, který by jezdil ve škodovce, by byl všem pro smích.

Je zřejmě něco pravdy na tom, jestliže současnou českou společnost označuji jako Bony a klid po dvaceti letech: lidé a jejich role se změnili jen minimálně, nová doba pouze umožnila rozvinout určité individuální disposice jiným směrem, než v jakém se mohly rozvíjet za vlády komunistů.

V České republice se čistý "model Palermo", tedy totální ovládnutí společnosti organisovaným zločinem, který prorostl do státní správy, do policie i do justice, vyskytuje jen výjimečně. Takto charakterisovat se dají snad je některá jednotlivá města a regiony, jako Příbram, Karlovy Vary nebo Kladno. Většinové fungování české mafie je méně nápadné a navenek se projevuje jinak.

Město, kde je u moci organisovaný zločin, poznáte tak, že je zchátralé, jakoby od r. 1989 naprosto neudržované. Lidé o svém bydlišti pravidelně říkají "tady je chudý kraj" a vysoká bývá i statisticky vykazovaná (nikoli nutně realitě odpovídající) míra nezaměstnanosti.

Politický boj na místní úrovni zdánlivě ustrnul, časté bývají velké nebo "duhové" koalice, vlády všech se všemi. Pravidlem bývá, že na některého z členů zastupitelstva, často přímo na starostu, je napojena velká stavební společnost, která jakoby zázrakem získává všechny veřejné zakázky, jejichž kvalita je o to misernější, oč jsou tyto projekty na papíře bombastičtější a nákladnější. Vytváří se dojem, že na nic nejsou peníze, ačkoli ve skutečnosti bývají tyto regiony příjemcem vysokých dotací ze státního rozpočtu. Místní rozpočtové prostředky jsou ovšem spolehlivě kanalisovány do rukou těch, kteří ve městě fakticky vládnou.

Když se chcete do takového města přistěhovat a otevřít si např. kadeřnický salon nebo cukrárnu na náměstí, můžete, ale záhy se ukáže, že to nebude tak jednoduché. Hned na počátku je vám naznačeno, že stavební firmu, která bude vaši budoucí provozovnu rekonstruovat, si můžete vybrat podle svého gusta, ale pokud byste snad chtěli získat stavební povolení, máte na výběr právě jen jednu, "starostenskou" firmu, která práce předraží klidně troj- až pětinásobně. Nyní si musíte vybrat, zda chcete systém akceptovat nebo s ním hodláte bojovat. V případě první možnosti, budete-li rozumní, se zařadíte do místní hierarchie, v případě druhé zmiňované volby skončíte nikoli snad v rakvi – přece jen nejsme na Sicilii – ale potíže, které vám nastanou, od finančního úřadu, který si na vás jakoby náhodou "zasedne", po prostou nemožnost získat povolení zřídit si u své restaurace zahrádku (ač všichni ostatní podnikatelé v ulici ho mají), váš počáteční elán rychle otupí.

S mafií nelze bojovat na místní úrovni, aby tak činil, je primárním úkolem státu a jeho orgánů. Je-li ovšem mafie součástí politiky i na celostátní úrovni, lze očekávat nejvýš boj na předvolebních plakátech, a ani tam nijak intensivní, protože voliči, opíjení mediálním obrazem "členské země Evropské unie", už v nějakou mafii ani nevěří a myslí si, že co vidí kolem sebe, je anomálie z jinak normálního stavu: dospěli do pro politiky optimálního stavu, kdy více věří tomu, co čtou a vidí v televisi, než čeho jsou svědky kolem sebe.

Google Maps

Minulý týden doplnila společnost Google do svých map nové podklady získané od brněnské společnosti Geodis, pokrývající celou Českou republiku, takže nyní je k disposici Praha v rozlišení 10 cm/pixel a ostatní, pragocentristicky řečeno, méně důležité části území, v rozlišení 20 cm/pixel. Zajímavý je pohled např. na SAM site u Slaného: jestliže jsme dosud měli za to, že transportéry před RFE nejsou věrnou visitkou české armády, stav protiletecké raketové základny, jejímž primárním úkolem je chránit před leteckým útokem hlavní město, příliš neuklidní.

24. 10. 2008

Chybné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu

Obdržel jsem rozsudek, jímž Nejvyšší správní soud (NSS) vyhověl mé kasační stížnosti a zrušil jako vadný rozsudek Městského soudu v Praze.

Ve věci jde o prostý spor o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb. a tedy nic zajímavého, avšak zaujal mne argument NSS, podle kterého nezakládá nicotnost správního aktu, není-li nikým podepsán a obsahuje pouze otisk podpisového razítka.

Jakkoli je rozlišování správních aktů na nicotné a nezákonné skurilní, arkánní a svým vypjatým formalismem zcela kontraproduktivní a anachronické, je-li už tato dichotomie moudrostí našeho zákonodárce vtělena do soudního řádu správního, je nutno přistupovat k ní s elementárním stupněm porozumění podkladovým právním konceptům.

Správní akt činí veřejnou listinou nikoli text, kterým je vyjádřen, nýbrž ty prvky, jejichž authenticitu je možno ověřit, tzn. razítko správního úřadu, který ji vydal, a podpis osoby, která rozhodla, anebo (podle nového správního řádu, který na rozhodovanou věc ještě nedopadal) která odpovídá za správnost písemného vyhotovení, tj. za shodu účastníkům rozesílaného druhopisu s prvopisem, který je součástí správního spisu.

Závěr Nejvyššího správního soudu, že absence podpisu by zakládala nicotnost rozhodnutí pouze v případě, že by tato absence "odrážela fakt, že rozhodnutí bylo vydáno zcela bez vědomí osoby" oprávněné je vydat, je hrubě nesprávný, a to jak v procesní, tak i v hmotněprávní rovině (nehledě na to, že NSS směšuje judikovanou situaci zákonem nepřepodkládané doložky "Za správnost" a absolutní absence podpisu v případě rozhodovaném):

Obdrží-li účastník nepodepsané rozhodnutí, nemá žádnou možnost, jak zjistit, která z popisovaných modalit nastala, a musí na tuto listinu nahlížet duálně jako na rozhodnutí potenciálně nicotné a zároveň jako na platný správní akt, a podle toho musí koncipovat i opravné prostředky proti němu.

Jediným prvkem prokazujícím authenticitu veřejné listiny nemůže být otisk razítka, protože z takové listiny není vůbec zřejmé, kdo na ni razítko otiskl a zda byl k tomu oprávněn. Vada spočívající v absenci jakéhokoli podpisu způsobuje tak i hmotněprávní důsledky spočívající např. v tom, že z nepodepsané listiny nelze pořídit úředně ověřenou kopii.

Závěr Nejvyššího správního soudu je tudíž neudržitelný a lze jen doufat, že bude v budoucnu revidován buď samotným NSS, anebo Ústavním soudem.

22. 10. 2008

Smrt mafiána aneb Stát pro Kočku

Je charakteristickou vlastností společností postkomunistického typu, že jejich skutečný charakter a společenská struktura se navenek ukazují neplánovaně, jaksi mimoděk. Těchto prozření bývá jen několik za desetiletí, a když už k takové události dojde, neměli bychom zůstat k tomu, co se nám nabízí k vidění, slepí.

Pohřeb syna jednoho z kmotrů českého podsvětí Václava Kočky, oficiálně bosse pražských kolotočářů, ukázal ten aspekt české společnosti, který se jinak nerad vystavuje dennímu světlu. Starosvětská okázalost, kontrastující s luxusními automobily smutečních hostí, by byla stěží hodná zaznamenání, nebýt toho, kdo všechno se obřadu zúčastnil a vyjádřil kmotrovi a jeho rodině rodině svou soustrast – a kdo by se jistě zúčastnil rovněž, kdyby se pohřeb nekonal v politicky citlivém období mezivolebního týdne.

Sledujme tento kanál: během jediného dne jsme se o české společnosti a elitách, které v ní mají rozhodující slovo, dozvěděli možná víc než za celé předchozí desetiletí. A ještě jedné věci si povšimněme: všechny zítřejší deníky o Kočkově pohřbu napíší, ale žádný z nich nebude mít odvahu označit to, co je popisováno, pravým jménem, totiž jako pohřeb mafiána, přestože zveřejněné fotografie stěží dovolí jakoukoli jinou interpretaci. I to je pro současnou českou společnost příznačné.

20. 10. 2008

Kdo byl Kamil Ressler

Český rozhlas 6 ve svém vynikajícím seriálu Portréty, věnovaném osobnostem 20. století, představil JUDr. Kamila Resslera, známého pražského advokáta a bibliofila, který se proslavil zejména odvážnou obhajobou K. H. Franka.

Mezi jinými pozoruhodnostmi se dozvíme, že Resslera ještě před válkou málem vyloučili z vinohradského Sokola za to, že přijal obhajobu sudetoněmeckého klienta (v jejímž důsledku byla obžaloba stažena ještě před hlavním líčením); obhajoba Němce se podle sokolských vašnostů neslučovala s národními povinnostmi dobrého Čecha.

Jak vypadaly poválečné procesy s kolaboranty a zrádci, si můžeme učinit představu z oznámení Národního výboru advokátní komory pro Čechy č. 28/45, kde stojí doslova: "Národní výbor Advokátní komory [uložil] všem advokátům důtklivě, aby v jednotlivých případech postupovali co nejopatrněji a přejímali zastoupení jen v případech, o nichž jsou přesvědčeni, že převzetí takového zastoupení a obhajoba neodporuje národní cti." V ostatních případech měl mít obviněný právo pouze na obhájce ex offo.

Čarodějnické procesy, které se v minulých letech odehrály na české části wikipedie a při kterých byli wikipedisté na straně "arbitrážně obviněného" za tento svůj postoj běžně trestáni a blokováni, někdy i na více než týden, jsou tedy zřejmě jen komickým pokračováním něčeho, co má v českém národě hluboké kořeny.

19. 10. 2008

Kdo tedy vlastně udal Dvořáčka?

Tak si zase jednou začínám připadat jako ve hře Friedricha Dürrenmatta Návštěva staré dámy, eventuálně v Michálkově filmu Je třeba zabít Sekala: ukazuje se, že agenta-chodce Miroslava Dvořáčka udali nezávisle na sobě (nejméně) dva udavači, a několik osobností s větší či menší mírou bezelstné upřímnosti prohlásilo, že kdyby byli ve stejné situaci, udělali by totéž.

Říkám si, ještě že se nepátrá po tom, kdo všechno udal atentátníky na Heydricha; možná by padl další z národních mythů!

Jak to bylo v Mnichově

Cituji z knihy Tomáše Krystlíka Zamlčené dějiny 1918, 1938, 1948, 1968 (vydala ALFA 2008, ISBN: 978-80-87197-06-6):
Dne 19. 9. 1938 časně odpoledne předali britský a francouzský vyslanec na Hradě prezidentu ultimativní nóty svých vlád, které „jsou přesvědčeny, že po posledních událostech bylo dosaženo bodu, kdy další setrvání oblastí převážně obývaných sudetským Němectvem v rámci hranic Československa nemůže být od nynějška fakticky prodlužováno, aniž by tím byly ohroženy zájmy samého Československa a zájmy evropského míru". Ty vyžadují odstoupení zmiňovaných oblastí Říši, a to přímo, neboť plebiscit by přinesl potíže. V zásadě by šlo o oblasti s více než polovinou německého obyvatelstva. Británie by pak spolugarantovala nové hranice státu, který by rozvázal stávající vojenské dohody, jež by byly nahrazeny „všeobecnou zárukou proti nevyprovokovanému útoku". Na nótu měla Praha odpovědět do dvou dnů, neboť Chamberlainova jednání s Hitlerem měla být obnovena 21. 9. Benešovy námitky, že takovou záležitost musí projednat vláda a parlament, zůstaly oslyšeny. Přes nové zákroky vyslanců západních mocností, aby ČSR nezavdávala příčinu k válce, byla čs. odpověď Londýnu a Paříži z 20. 9. zamítavá. Další průběh událostí si srovnejte s tím, co uvádějí čs. historici.

Britský a francouzský vyslanec předložili Benešovi 21. 9. 1938 ve dvě hodiny ráno nóty, de facto ultimata, svých vlád požadující vydání okresů s více než 50 % obyvatel německého jazyka Německu a Hodžova vláda je tentýž den brzy ráno přijala. Z protokolu zasedání Hodžovy vlády v 9 hodin ráno 21. 9., kde se jednalo o francouzsko-britském ultimátu, plyne, že se vláda na svou demisi již předem připravila, tedy nedemitovala pod tlakem „rozhořčeného lidu”. Byla si vědoma faktu, že přijetím francouzsko-britských návrhů – de facto ultimat, byť formálně šlo o návrhy („Pod tlakem okolností a pod nejtěžším nátlakem francouzské a britské vlády přijímá vláda Československé republiky s rozhořčením francouzsko-britské návrhy…”) – bez schválení obou komor parlamentu činí neústavní krok, po němž se podává demise. Stanovisko vlády bylo odevzdáno oběma vyslancům týž den večer a vláda den na to, 22. 9., demitovala.
Odpovídají-li tato fakta skutečnosti, je interpretace Mnichova jako "o nás bez nás" přinejmenším zavádějící, spíše však záměrně nepravdivá.

Konservativní v. liberální hodnoty

Guy Peters zveřejnil svůj postoj ke štěpným otázkám soudobého konservativismu a liberalismu. Činím totéž:

GP: 1. Diskriminace. Je třeba hlasitě říci, že jakákoliv diskriminace je fuj.

Ač se mnozí pokoušejí to zakrýt, diskriminace je jednou z ústředních, klíčových konservativních hodnot. K diskriminace je však nutno přistupovat "diskriminačně", je třeba vážit a rozlišovat, kdy je nespravedlivá, iracionální a společnosti škodí, a kdy je naopak prospěšná a motivující.

GP: 2. Lisabonská smlouva. EU se musí více integrovat, stávající struktura je ne zcela funkční. Cílem je federace po vzoru USA.

Chybné rozšíření EU o členské země z východoevropské periferie – včetně České republiky – postavilo Unii před neřešitelný úkol sjednotit příliš divergentní zájmy. Trvám na svém "NE" v referendu a stále silněji se obávám, že Evropská unie tímto neuváženým krokem podepsala vlastní rozsudek smrti.

Jsem eurofederalista, který si však uvědomuje, že jakkoli by byla evropská federace žádoucí, v tuto chvíli je už mimo horizont dosažitelného.

GP: 3. Potraty. Právo na potraty je lidské právo. Žena musí mít právo o svém těle rozhodovat sama.

Plod není součástí ženina těla, má svá vlastní práva. Žena nemá právo na potrat, není-li to nezbytně nutné pro zachování jejího života nebo zdraví.

GP: 4. Euthanasie. Právo na sebevraždu je součástí lidské důstojnosti.

Nemám jasný názor, sebevražda je jistě osobním rozhodnutím, na které má každý právo; jinou otázkou je, zda smíme nutit druhého, aby této sebevraždě asistoval.

GP: 5. Homosexuální manželství nikomu neškodí a gayům a lesbám prospívá.

Registrované partnerství nikdy nebude manželstvím, nemělo by tak být nazýváno, ale nikomu a ničemu nevadí, takže jsem pro jeho zachování.

GP: 6. Americká zahraniční politika. V současné době je problematická, přesto nelze nevidět, že jejím cílem je posílení svobody ve světě.

Cílem americké zahraniční politiky je prospěch Spojených států a bylo by znepokojivé, kdyby tomu bylo jinak. České národní zájmy nejsou ani zdaleka totožné s americkými, přesto je tu taková míra koincidence, že odůvodňuje mj. souhlas s instalací amerických vojenských zařízení na českém území.

18. 10. 2008

Ještě jedna poznámka k volbám

Volební panika, která zejména u ODS a u Strany zelených propukla, se nezdá být důvodná. Je třeba si uvědomit, že volby do krajských zastupitelstev jsou vysoce volatilní záležitostí, což je dáno i malým faktickým významem jejich výsledku pro směřování "velké" politiky.

Připomeňme si, jak dopadly dosud uskutečněné krajské volby:

Rok 2000:
  1. ODS – 23,80 %
  2. Čtyřkoalice – 22,86 %
  3. KSČM – 21,14 %
  4. ČSSD – 14,66 %
Rok 2004:
  1. ODS – 36,35 %
  2. KSČM – 19,68 %
  3. ČSSD – 14,03 %
  4. KDU-ČSL – 10,67 %
Rok 2008:
  1. ČSSD – 35,85 %
  2. ODS – 23,57 %
  3. KSČM – 15,03 %
  4. KDU-ČSL – 6,65 %
Je tedy patrné, že voličské hlasy se přelévaly podle konkrétní nálady o mnoho procent na tu nebo onu stranu (v r. 2000 pod vlivem nepovedených prvních dvou let vlády ČSSD, v r. 2004 v důsledku skandálů této strany), aniž by to něco změnilo na celkovém rozvržení voličských preferencí, jak se odrazilo v parlamentních volbách, které setrvale vykazují rovnováhu mezi pravicí a levicí.

Obsluhoval jsem anglického krále

Díky televisi Nova jsem mohl poprvé zhlédnout filmové zpracování románu Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále. Film provází pověst snímku spíše slabého, umravněného a zploštělého, nehodného pověsti autora i režiséra.

Bohužel, toto očekávání se naplnilo vrchovatou měrou. Zatímco Hrabalův román je patrně nejsyrovějším, nejkritičtějším a zároveň nejfilosofičtějším zpracováním thematiky českého národního osudu v literatuře, Jiří Menzel jde dál v tradici svých předchozích hrabalovských inscenací (Postřižiny a zejména pak Slavnosti sněženek) a drsnou hrabalovskou prosu balí do habitu tu burleskní zkratky, tu samoúčelné greenawayovské koláže, jakoby šlo o záměr učinit výsledný produkt prodejným na světovém kinematografickém trhu, jehož divák by podle Menzela, tak jako podle mnoha jiných před ním, skutečnému a nenakašírovanému Hrabalovi nedokázal porozumět.

Herecké výkony nejsou tak velkým zklamáním, jako jsem čekal, omezený prostor, který hercům režijní pojetí dává, využívá zejména bulharský představitel hlavního hrdiny (či spíše antihrdiny) Ivan Barnev více než zdařile; bohužel, všechny ostatní postavy jsou jen figurkami, a i když se Milan Lasica, Martin Huba, Marián Labuda a Pavel Nový snaží, seč mohou, výsledek neoslní.

Hrabalův román je velké dílo, je to příběh o nezmoudření, o hledání vlastní identity, individuální i národní, o cestě tam a zase zpět a svým způsobem i o cestě k Bohu. Menzelův film je – přes astronomický rozpočet – pouze přehlídkou zmarněných příležitostí, kratochvilnou směsí visuálně i intelektuálně odlehčených, lechtivých a zjevně pro povrchní konsumaci určených scének, jenž v poměru ke své předloze připomíná hospodskou plastovou figurku Švejka s půllitrem piva v poměru k Haškovu románu.

Aktualisováno.
Výbornou recensi filmu, s níž se téměř zcela ztotožňuji, napsal Jan Čulík.

Výsledky voleb

Jak se zdají naznačovat předběžné výsledky, mýlil jsem se, pokud jsem očekával malý pohyb oproti předchozím volbám. ČSSD patrně zaznamená vítězství, první pod Paroubkovým vedením, a ODS těžkou prohru.

Co je pro mne jako pro straníka důležitější, Konservativní strana (jejímž mám tu čest být údem), která šla do letošních voleb v koalici s několika dalšími nondeskriptními subjekty, má šanci zaznamenat rekordní výsledek okolo 0,07 % hlasů, čímž si oproti předchozím volbám polepší cca o 40 %! Tak raketový vzestup na politické scéně neočekávali ve straně ani největší optimisté, a v centrále KonS se proto dají očekávat bujaré oslavy až do rána. Tedy mne omluvte…

Aktualisováno.
Oslavy se konat nebudou, po zjištění, že jen Koruna česká, s níž jsme byli v koalici, získala v předchozích volbách 0,10 % hlasů, se výsledek jeví jako slibný, nikoli ovšem tak fenomenálně úspěšný, jak jsem předpokládal.

Ubohý udavač!

Mezi četné apologety udavačství Milana Kundery se zařadil někdejší Klausův vrchní podržtaška a neúspěšný politik Milan Uhde, a učinil tak způsobem nečekaně odpudivým.

Z rozhovoru se například dozvídáme, že v době, kdy měl Kundera udání učinit, se o zrůdnosti komunistického režimu ještě nevědělo: "To bylo před politickými procesy. Zapálený intelektuál ještě neměl mnoho důvodů měnit svoje přesvědčení. Komunisté tehdy ještě neukázali zuby," říká Uhde. Sancta simplicitas! Pokud mne historická paměť neklame, akční výbory Národní fronty začaly řádit krátce po únoru 1948. To ale mladému básníku Uhdemu jako nedemokratická totalitní praxe patrně nepřišlo.

Působivá je i reprodukce jeho údajného rozhovoru s Jaroslavem Šabatou, jeho učitelem marxismu-leninismu (a dnešním předním antikomunistou, dodávám, naštěstí jen lokálního formátu).

Na otázku, proč tvrdí, že Kundera nebyl udavač, Uhde odpověděl:
Prosím vás pěkně, ten socialistický newspeak to nazývá oznámením o nepřátelské činnosti. Z našeho dnešního hlediska je to udavačství. Ale já se ptám: "Máme právo z dnešního hlediska soudit smýšlení člověka z roku 1950?" Rozumějte, já jsem autor básně o Klementu Gottwaldovi! Byl jsem sociálně zanedbaný, strašně omezený, ale nebyl jsem darebák. To odmítám! Já vážně věřil, že Gottwald je důstojný nástupce Masarykův. Ne, neslouží mi to ke cti, ale být omezenec je něco jiného než být lump. Dnes se říká, že Kundera selhal. Jak selhal? V čem selhal?

Já jsem sice rovněž přesvědčen, že Gottwald byl důstojným nástupcem Masarykovým, ale z jiného důvodu, v duchu zásady "jeden za osmnáct…", nicméně tento způsob alibistického sebeočišťování shledávám nadmíru nevkusným a nedůstojným kvalit, které Milan Uhde jako umělec bezesporu prokázal.

Přejmenování tohoto blogu

Po vzoru Lucerny Wikipedie jsem se odhodlal k přejmenování svého osobního blogu, a z nenápaditého TP online bude napříště Slepecká hůl. Na tento název mě přivedl jistý troll, který mne ve snaze vlichotit se do přízně Guye Peterse, vlastníka Lucerny, označil za duchovního slepce, bez jehož slepecké hole se G. P. snadno obejde.

Líbí se mi tato myšlenka a její konotace shledávám nadmíru přiléhavými: posuzováno sub specie aeternitatis, je celé lidstvo vlastně jen proměnami času procházejícím stádem duchovních slepců, kteří se pokládají za pinákl vědění a korunu všehomíra, ale ve skutečnosti nedohlédnou na špičku vlastního nosu.

Cinik rides again

Po svém odblokování je tu zpět starý dobrý Cinik: v článku Jozef Tiso vyvolal konflikt, když agresivně odstraňoval důvěryhodnými zdroji podepřená tvrzení, která nejsou katholické církvi ani trochu příjemná. Intelekt chabý, vzdělání fragmentární, schopnost racionální analysy vymizelá, zato náboženský zápal a přesvědčení o právu prosazovat vlastní názor proti ostatním bez ohledu na fakta hypertrofované v nejvyšším stupni. S ohledem na svou enormní pracovitost zhouba každého encyklopedického projektu. Prostě – Cinik.

17. 10. 2008

Ještě jednou k censuře Internetu

Zdá se, že moje včerejší noticka o plánované censuře internetového obsahu v Austrálii, resp. zdroje, na který odkazovala, nebyly správně pochopeny.

Internet, který se ve své moderní podobě zrodil jako akademická síť, dostal díky této své genesi do vínku princip síťové neutrality: tomu, kdo poskytuje internetové připojení, není nic do toho, k čemu je síť využívána, jaká zařízení jsou k ní připojována a jaká data se po síti přenášejí. ISP je pouhým dodavatelem media, asi tak, jako vodárenská společnost dodává domácnosti vodu a elektrorozvodné závody elektřinu.

Filtrace, a to i dobrovolná, na přání zákazníka, je porušením tohoto fundamentálního principu, a jejím zavedením Internet v podobě, jak jsme ho během posledního desetiletí poznali, prakticky zaniká.

Velkým problémem je i tzv. "dobrovolnost" filtrace. Nejagresivnější internetoví censoři, jako čínská vláda nebo česká pobočka společnosti Vodafone, obsah filtrují všem, aniž by se jich zeptali, zda si to přejí. Není dostupný ani seznam blokovaných IP adres, takže tito provozovatelé mohou blokovat prakticky vše, co jim není po chuti: rozdíl je jen v tom, jak rozsáhlý je tento neveřejný blacklist.

Téměř stejně nebezpečný je i systém umožňující opt-out: filtrace je aktivována všem, ale kdokoli může požádat, aby pro něj byla vypnuta. Ovšem kolik lidí bude mít odvahu požádat o takovou službu, jestliže je filtrace, aspoň v případě Vodafonu, inserována jako blokování ilegálního a nevhodného obsahu, přičemž exemplifikace hovoří o dětské pornografii, o neonacistických webech nebo o stránkách podporujících mezinárodní terorismus?

Jen o trochu lepší by byl systém opt-in. Každý zákazník by byl při podpisu smlouvy dotázán, zda si blokaci dětské pornografie "a podobných nechutností" přeje čili nic. A z nevinného zákazníka, který se odmítne zachovat jako ovce, je tu rázem sprostý podezřelý.

Příliš mne nepřekvapuje, že systém bude nejprve testován v Austrálii. Ve východní Evropě by narazil na příliš čerstvé reminiscence na komunistickou censuru (krok Vodafonu byl v České republice přijat s takovou mírou nelibosti, že zatím žádný jiný operátor neměl odvahu k filtrování se připojit), v USA nebo v západní Evropě jsou zase příliš silné "watchdog" NGOs typu Statewatch. Austrálie, se svou pasivní a otupělou občanskou společností, je pro takové experimenty ideálním výchozím bodem. Co bude dál, ukáže výsledek australského "pilotu".

Jak jsem volil

Snad neprozradím nic intimního, když se přiznám, že k senátním volbám letos nepůjdu.

Úřadující senátor Martin Mejstřík (US-DEU) by byl volitelný, kdyby býval před rokem 1989 projevil trochu víc statečnosti a trochu méně kariérismu, Zdeněk Schwarz, šéf pražské záchranky, kterého nominovala ODS, pro mě nepřichází v úvahu kvůli straně, která ho nominovala, podobně jako Pavel Klener (KDU-ČSL), Michaela Kocába (Strana zelených) budu moci zvážit, až vrátí okradeným DIKům peníze, které získal z fondů Trend (byť je zřejmě sám nevytuneloval, finančně z nich v nemalé míře profitoval), další havlostraník Martin Stránský by byl karikaturou na senátora, a jestliže levicové strany nominovaly dvě šedé myšky, o nichž jsem v životě neslyšel, zbývá jeden kandidát do počtu (Bohumil Vejtasa za jakousi SOSPRAHu) a pak Petr Hannig kandidovaný SZR+ČSNS. SZR neznám, tipoval bych, že půjde o Stranu Za Republiku, zato ČSNS ano. Takže pro letošek by bylo vymalováno…

Python II

Ještě malá ukázka, jak elegantně lze algorithmy v Pythonu zapisovat:

def rc2_expandkey(key, length, ekl):
    global _rc2_expkey
    _rc2_expkey = map(ord, key)
    ekl8 = (ekl + 7) >> 3
    keymask = 255 >> ((ekl8 << 3) - ekl)
    for i in range(length, 128): _rc2_expkey.append(_rc2_pitable[(_rc2_expkey[i - 1] + _rc2_expkey[i - length]) & 255])
    _rc2_expkey[128 - ekl8] = _rc2_pitable[_rc2_expkey[128 - ekl8] & keymask]
    for i in range(127 - ekl8, -1, -1): _rc2_expkey[i] = _rc2_pitable[_rc2_expkey[i + 1] ^ _rc2_expkey[i + ekl8]]


Jde o kód, který provádí expansi klíče pro použití šifrovacím algorithmem RC2 – ten je sice obsažen v modulu Python.Crypto, ale neimplementuje jinou efektivní délku klíče než 1024 bitů, takže jsem si ho musel pro účely generování souboru hesel pro Gpasman celý napsat znovu.

Kdo má v České republice lidská práva

Nejprve jen fysické a soukromé právnické osoby. Později obce a nyní už i samotná Česká republika, která se v řízení patrně sama poškodila.

16. 10. 2008

Austrálie bude censurovat závadný obsah na Internetu

Jak píše The Inquirer (via Živě), druhou zemí, která po Číně zavede censuru závadného obsahu na Internetu, nebude poněkud překvapivě ani Kuba, ani Severní Korea, ani Bělorusko, nýbrž Austrálie. Šokující.

Python

Jako každý ze své generace jsem se učil programovat v Basicu. Pak jsem se naučil, nevím už, v jakém pořadí, Algol a Fortran (ve Fortranu 77 jsem dokonce nějakou dobu aktivně programoval vědecké výpočty), pasivně jsem si osvojil PL/I a Cobol, k tomu nějaké ty simuly a moduly, na vysoké škole pak Pascal, Adu, pro mikropočítače Forth a pár jazyků typu Prolog, o jejichž užitečnosti se mezi akademickou komunitou pochybuje pouze mezi čtyřma očima a raději šeptem.

Když jsem se naučil, někdy v r. 1985, z klasické učebnice K&R, která tehdy v Praze existovala cca v pěti exemplářích, jazyk C, pochopil jsem, že jsem na konci cesty: C mi připadalo tak dokonalé, zároveň praktické i elegantní, že jsem si nedokázal představit, že bych kdy pro své účely potřeboval cokoli dalšího.

I když jsem později musel použít C++, Javu, JavaScript nebo PHP, nakládal jsem s nimi jen jako s lehce zmutovaným C, a kupodivu to šlo.

Na ostatní programovací jazyky jsem pohlížel jen jako na pokleslé pokusy o znovuvynalezení kola: Perl mi připadal odporný už svou syntaxí, Ruby (s kolejemi i bez) jsem ignoroval zcela a o ostatních výkřicích programátorské mody jsem nechtěl ani slyšet.

Změnu přinesl až Python. Ačkoli jsem o něm měl zprvu představu, že jde o cosi na způsob exhumovaného robota Karla, když jsem byl přinucen napsat si vlastní exportní filtr do správce hesel Revelation, který používám na desktopu, ale který není kompatibilní s programem Gpasman, který mám instalován na tabletu, přišel jsem tomuto jazyku na chuť.

Určitě to není prostředek, ve kterém by se člověku chtělo psát moduly do kernelu nebo šachové algorithmy, ale jeho jednoduchá elegance má nepopiratelné kouzlo. Takže napříště: na C mi nesahejte, ale o Pythonu raději také jen v dobrém!

Vymknut ze svých kloubů, ÚJČ (opět) šílí

S kolika kakay vám mám přinést tu snídani? Je libo přednášku s dvěma videy, nebo raději půjdete do divadla na program s pěveckými duy?

Ještě že ti jazykozpytní trockisté nechali na pokoji aspoň radia a embrya!

Zdroj

Odsunutá paměť aneb Vlak do Wien

Jel jsem včera pendolinem Českých drah z Prahy do Brna, a ke svému úžasu jsem zjistil, že v německém hlášení je tento vlak nově označován jako "SuperCity-Zug aus Praha nach Wien". Česky, přirozeně, "vlak SuperCity z Prahy do Vídně", nikoli symetricky "do Wien", ač logiku by to nemělo o nic menší.

Urazilo mě to a pobouřilo. Praha byla stovky let česko-německo-židovským městem (pro úplnost dodejme, že v barokní době se silným zastoupením italského vlivu a obyvatelstva), takže si označení Prag v němčině nezaslouží o nic méně, než si zaslouží Wien české exonymum Vídeň (to mu ostatně železničářský šovinista neupřel, a řekl bych, že ho ani nenapadlo o tom přemýšlet).

Německé obyvatelstvo Češi vyhnali, válečného zločince odpovědného za smrt desetitisíců převážně nevinných lidí a za oloupení třímilionového ethnika o veškerý majetek vyznamenali zákonem o zásluhách a pojmenovali po něm ulici nebo náměstí v každém českém městě, a teď ještě chtějí takhle trapným způsobem znásilňovat historii?

15. 10. 2008

Jak dopadnou volby?

Nemám stroj času, abych to uměl předpovědět přesně, ale mnohé se zdá být jasné už teď.

Rozhodně neočekávám fatální propad ODS ani triumfální vítězství ČSSD, spíš výsledek kopírující s odchylkou 2–3 procent minulý volební výsledek. Výjimkou by měly být kraje, kde "mlaskání" minulých vítězů přesáhlo určitou mez tolerance, v tomto národě pohříchu enormně vysokou; konkrétně mám na mysli Karlovarský kraj, kde ODS propadne, a Jihomoravský kraj, kde lze čekat velmi slušný výsledek sociálních demokratů.

Senátní volby, ostatně jako každé předchozí, budou provázeny "překvapivým" zjištěním, že i lidé, kteří jinak volí ČSSD in abstracto, mají nepřekonatelné potíže zvolit jejich bezbarvého konkrétního kandidáta, a tak raději k volbám nepřijdou. ODS tak sice mírně ztratí, ale na její úkor si spíš než ČSSD pomohou KDU-ČSL a SPL neboli efemerní, kýčovitá a vnitřně neustále měnlivá Strana pravdy a lásky, jež momentálně metamorfovala ve Stranu zelených.

Určující pro tyto volby bude i to, že Jiří Paroubek dospěl ve své politické kariéře do stadia, které se v technických disciplinách nazývá koncem provozní životnosti a jemuž na tzv. vanové křivce technické spolehlivosti odpovídá počátek vzestupné větve: zařízení v této fasi začíná mít velké množství poruch a nutnost jejich neustálého odstraňování učiní jeho provoz v krátké době nerentabilním. Je třeba buď zařízení nákladně repasovat, anebo vyřadit z provozu a nahradit novým. A protože politiky repasovat neumíme, tak si troufnu tvrdit, že do půl roku bude v čele strany místo Paroubka nový leader, buď předvídatelný pretendent David Rath, anebo, pokud to vnitrostranická oposice nepřipustí, někdo mladší, dosud veřejnosti málo známý.

14. 10. 2008

Pozvánka

Dovoluji si ctěné čtenáře tohoto blogu pozvat k Městskému soudu v Praze (Praha 1, Hybernská 18, jednací síň č. 260), kde se dne 27. listopadu 2008 v 9.00 hod. uskuteční veřejné jednání o mé správní žalobě proti Ministerstvu spravedlnosti.

Ve sporu jde o to, že jsem ministerstvo požádal o seznam těch současných soudců, kteří byli před rokem 1989 členy Komunistické strany Československa. Ministerstvo pohoršeně odpovědělo, že taková informace je nesmírně citlivá a absolutně nepřichází v úvahu, aby byla důstojnost jejich ctihodností poskvrněna něčím tak nepatřičným, jako jsou pravdivé údaje o jejich minulosti, neboť ta nesmí být občany vnímána jinak než jako běloskvoucí a hodná nejvyšší možné úcty. Když rozhodnutí potvrdil i ministr Pospíšil, nezbylo mi než podat správní žalobu.

Už přípravná fase byla pikantní, protože jako první úkon jsem podal námitku podjatosti vůči všem členům senátu, kteří sami byli členy KSČ a měli by se tedy z projednávání mé žaloby vyloučit, jelikož ve věci jde o to, zda mají být veřejnosti známy negativní informace i o nich samotných. A hle, dva ze tří členů senátu byli zaměněni, avšak nikoli soudci z tzv. zástupčího senátu, který je pro tyto alternace určen rozvrhem práce, nýbrž soudci víceméně nahodilými. Pro vysvětlení jsou k disposici dvě hypothesy: 1. tuto bratro- a sestrovražednou žalobu nikdo nechtěl projednávat, takže předseda soudu měl problémy, aby do ní vůbec někoho přemluvil; 2. v zástupčím senátu není ani jeden nekomunista, tudíž skutečně nezbylo než sáhnout po soudcích ze širšího plena.

Zkrátka, lze očekávat jednání, na které by se s úspěchem daly prodávat lístky; zájemci si zatím mohou krátit čas tím, že budou uzavírat sázky, s jakým odůvodněním soud žalobu zamítne, zda formalisticky pro nějakou smyšlenou vadu, anebo zda prohlásí "natvrdo", že po minulosti místních justičních výtečníků veřejnosti nic není.

PS: Trollové jsou vítáni, budou mít v předsálí krmítko.

13. 10. 2008

Krutý Žert

Kunderův román Žert jsem četl před drahnou řadou let, takže krom základní synopse si z něj mnoho nepamatuji. Vzpomínám si jen, že si mi zdál dost nekunderovský, sujetem i stylem příliš jednoduchý, poselstvím relevantní snad jen pro ty, kteří sami 50. léta a stalinismus prožili. Nevěděl jsem, že román skrývá i druhý, netušený plán.

Hlavní hrdina, Ludvík, intelektuál s četnými autobiografickými rysy autora, řeší v Žertu svůj vztah k člověku, jenž ho v době stalinismu udal a způsobil mu tak vyhazov z university a další, blíže nespecifikované obtíže. Ludvík, s nímž se čtenář snadno identifikuje, se rozhodne pro pomstu, avšak ta se nezdaří tak, jak si předsevzal: život v Československu 60. let nebyl dějištěm Hraběte Monte Cristo a Ludvík nebyl žádný Edmond Dantès.

Zjištění, že reálný Kundera nebyl tím, kdo byl udán, nýbrž tím, kdo udal, staví celý román do zcela jiného světla, a v jiném světle ukazuje i motivaci Kunderovy isolace od české společnosti po pádu Železné opony. Milan Kundera bezesporu věděl, že protokol o jeho udání se zachoval, a nechtěl ze sebe učinit trapnou modlu, kterou by Češi nejprv s halasem v kraji obvyklým vyzdvihli a poté se stejnou kulisou a stejnými fanfárami strhli.

Habeunt sua fata libelli, tvrdili už Staří Římané…

Jaký je nejlepší francouzský film 50. let?

Těžký výběr, ale zřejmě psychologický snímek Ascenseur pour l'echafaud režiséra Louise Malla (IMDB, YouTube), s fantastickou hudební improvisací Milese Davise v titulcích, s Jeanne Moreau a s hereckými výkony, jaké dnes už nebývají k vidění. Ačkoliv v době vzniku tohoto díla (1958) byla francouzská nouvelle vague ještě v plenkách, během následujících deseti let nevzniklo mnoho filmů, které by se tomuto snímku vyrovnaly.

Ascenseur jsem viděl mnohokrát a vždy znovu mne naplňuje úžasem bravura, s níž Malle sestavuje mosaiku svého příběhu z jednoduchých, zdánlivě nesofistikovaných prvků. Všechno funguje, jak má, vše je na svém místě a vše s neúprosnou logikou antického dramatu spěje k jedinému morálně i logicky akceptovatelnému závěru.