DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

30. 11. 2008

Exekutor: dobrý sluha, zlý pán aneb Kde se stala chyba

V tonu notně populistickém a duchu ne právě zasvěceném se pustil blog Nautilus do thematu, jež má u veřejnosti automaticky velkou odezvu, do problematiky soudních exekutorů.

Po více než sedmi letech fungování této instituce a po několika ne zcela úspěšných pokusech o její regulaci, čí spíše aspoň částečnou kanalisaci, cestou novelisací exekučního řádu se dá obecně – a velmi zhruba – říci, že zřízení soudních exekutorů přineslo přibližně stejné množství problémů, jako jich vyřešilo.

Soudní exekutor je soukromý podnikatel, jemuž stát umožňuje provádět nucený výkon k tomu způsobilých rozhodnutí, exekučních titulů. Tato pravomoc, svěřená dotud pouze nepříliš aktivním a málo efektivním soudním vykonavatelům, však nebyla odpočátku spojena s náležitými kvalifikačními požadavky: ačkoli exekutor ve své funkci vystupuje jménem státu (jeho úkony jsou ekvivalentní úkonům soudu), exekutoři ani jejich zaměstnanci nepodléhají lustračnímu zákonu a tato profese proto získala oblibu mezi bývalými důstojníky a tajnými spolupracovníky StB, kterým by jinak cesta do veřejných funkcí zůstala uzavřena – a na způsobu jejího provozování je to vidět.

Další chybou bylo, že kontrola nad výkonem exekutorské činnosti je samosprávná a tedy, podobně jako např. u advokátů nebo lékařů, jen zcela formální, založená na principu bezbřehé profesní solidarity. Ministerstvo spravedlnosti má jen značně omezené možnosti prověřovat, zda exekutor při své činnosti neporušuje zákon, donedávna si dokonce ani nesmělo k prověrce vyžádat exekuční spis.

A za třetí, procesní opravné prostředky proti úkonům exekutora, jsou-li vůbec přípustné, projednávají soudy, a to svým charakteristickým, hlemýždím tempem. Platí přitom obecná zásada, že tyto prostředky nemají odkladný účinek, V praxi to znamená, že i když se povinný neoprávněné nebo chybně vedené exekuci nakonec ubrání, zásah způsobený exekutorem do jeho života, případně podnikání, bývá hluboký, dlouhodobý a často neodčinitelný. Poškozeným zbývají oči pro pláč nebo, jsou-li nenapravitelnými optimisty, možnost žalovat o náhradu škody stát, a pustit se do dalšího mnohaletého soudního martyria.

Chybou je rovněž to, že exekutor má při volbě způsobů provedení exekuce naprostou volnost, a jako podnikatel logicky volí nikoli ten způsob, který by byl nejefektivnější nebo nejrychlejší, ale kritériem bývá maximalisace jeho odměny. Stokorunové dluhy se tak běžně řeší prodejem nemovitosti, jediná nezaplacená faktura prodejem podniku.

Nevhodně konstruovaná je i odměna za provedení exekuce. Největší excesy, např. to, že exekutor měl nárok na plnou odměnu i v případě, že povinný splnil vymáhanou povinnost na první výzvu a dobrovolně, byly korigovány Ústavním soudem, řada dalších nejasností a zjevných nespravedlností však v sazebníku odměn zůstala.

Aktualisováno.
Exekuce dítěte, již na Nautilu ilustrují slavnou fotografií Dana Materny (domnívajíce se patrně, že fotografické dílo, které bylo jednou zveřejněno na Internetu, smí každý volně užívat), je typickým případem mediální traktace reality ve stylu mnou zmiňovaného Hamleta vyprávěného pětiletým.

V onom proslulém případě si soud vyložil ustanovení § 345 et seq. OSŘ tak, že je-li možno odebrat povinnému věc, je analogicky možné odebrat mu i dítě. Tato analogie je přirozeně scestná a v právním státě naprosto nepřípustná: jediný způsob, jak lze postupovat, je ukládat povinnému donucovací pokuty podle § 351 OSŘ, dokud ten povinnost dobrovolně nesplní (že s lidskou bytostí nelze za žádných okolností zacházet jako s věcí, judikoval např. německý ústavní soud ve svém rozsudku odnímajícím německému letectvu právo sestřelit unesené civilní letadlo).

Kouzelné marketingové slůvko "Skladem"

Radek Hulán upozorňuje na svém blogu na častou praxi českých podnikatelů, kteří v e-shopu uvádějí, že mají zboží skladem, ačkoli ve skutečnosti žádné skladové zásoby nevedou a zboží objednávají až tehdy, když pro něj mají zákazníka.

Stalo se mi něco podobného před dvěma týdny, v e-shopu Elektro-partner. Spotřebič za cca 1 500 Kč byl inserován jako "Skladem", ale jakmile jsem si ho objednal, s volbou osobního odběru, volala dáma z e-shopu a že prý ho budou mít za 3–6 dnů. Akceptoval jsem to, ale jsem si jist, že na tomto místě už nikdy nakupovat nebudu.

R. Hulán doporučuje takto dodané zboží vůbec nepřebírat a nechat tak neseriosního prodejce nést náklady dodání.

S tím lze souhlasit: protože objednávka byla učiněna na základě nepravdivé informace o dostupnosti zboží (což je jistě v případě tohoto druhu transakcí jedna z rozhodujících skutečností), jedná se o relativně neplatný úkon ve smyslu ustanovení § 49a ObčZ. Stačí tedy poslat nesolidnímu podnikateli sdělení, že se zákazník dovolává neplatnosti kupní smlouvy, a podvodníkovy šance domoci se náhrady škody u soudu by měly být minimální.

29. 11. 2008

Nářek žalobcův aneb Jsou české soudy vůbec schopny rozhodovat bez alibismu?

Není to tak dlouho, co jsem se zabýval českou specialitou, dualitou přezkumu správních rozhodnutí správními nebo civilními soudy (přesněji: ve správním nebo civilním soudnictví), a vyjadřoval se s jistým despektem o návrhu Krajského soudu v Brně (soudce Michala Ryšky) na zrušení některých ustanovení vyvlastňovacího zákona.

Nyní došlo i na mě: usnesením Městského soudu v Praze byla odmítnuta moje žaloba proti správnímu rozhodnutí ve věci nákladů na informace podle zákona č. 106/1999 Sb. a byl jsem odkázán do řízení civilního. Dílo vytvořil senát 5 Ca (JUDr. Eva Pechová et cons.) a za pozornost stojí i to, že od podání žaloby do vydání tohoto procesního rozhodnutí uplynulo neuvěřitelných 18 měsíců: téměř by se chtělo říct, že hora porodila myš…

Věcně je usnesení nesprávné, neboť odkazovaný judikát NSS nelze po novele InfZ použít: jedním z cílů novely bylo ostatně tuto anomálii InfZ, která dříve vedla k tomu, že povinné subjekty musely náklady za informace vymáhat u civilních soudů, eliminovat.

Rozhodnutí o stanovení výše nákladů za informace má konstitutivní povahu, zakládá právo žadatele informace po úhradě této částky obdržet (nikoli, jak městský soud nesprávně uvádí, povinnost žadatele tuto částku uhradit), a povinnost povinného subjektu informace po obdržení částky žadateli poskytnout. Nejde zde o řešení soukromoprávního sporu mezi žadatelem a povinným subjektem (ten je – v prvním stupni – v posici rozhodujícího správního orgánu, není účastníkem řízení a nemohl by proto být v přezkumném řízení u soudu žalovaným), nýbrž o klasické (veřejnoprávní) správní rozhodnutí, přezkoumatelné ve správním soudnictví. Po novele InfZ je vztah mezi povinným subjektem a žadatelem o informace vrchnostenský, což přezkoumání civilním soudem vylučuje.

Usnesení napadnu kasační stížností: alternativní postup, podání civilní žaloby, by byl sice z hlediska výše soudního poplatku levnější, ale věc by patrně zbytečně skončila před "superkompetenčním" senátem podle zákona č. 131/2002 Sb.

Aktualisováno.
Nakonec jsem se přece jen rozhodl a podal civilní žalobu – přiznávám ovšem, že tak nesmyslný úkon jsem učinil s velkým vnitřním odporem a sebezapřením (jde mj. o žalobu, která nemá žalovaného, takže je to svého druhu návrh na zahájení nesporného řízení). Svou žalobu touto cestou věnuji místopředsedovi Nejvyššího správního soudu Michalu Mazancovi, původci shora zmíněné duality, která dala soudcům možnost zbavit se nutnosti věcně rozhodnout tím, že pod sebeabsurdnější záminkou žalobce odkážou do druhého typu řízení. Bravo! Lepší dárek si nemohl líný český soudce přát!

A jak bude toto kafkovské představení pokračovat? Vymyslet lze leccos: kupř. by mi mohl Obvodní soud pro Prahu 2 zaslat poučení, že žaloba musí mít žalovaného, a vyzvat mě, abych ji v určené lhůtě doplnil.

Šance na to, že bych dostal od pozemkového úřadu přeplatek zpět dřív než cca v r. 2012, jsou každopádně mizivé, tak nás soudy snad aspoň náhradou za ztracený čas a peníze pobaví…

La Fedora nouvelle est arrivée!


Současně s novým beaujolaiským dorazila letos Fedora 10, nejnovější verse proslulé "bleeding-edge" linuxové distribuce.

Jsem z ní trochu roztrpčen, protože na rozdíl od Fedory 9, do níž správci distribuce zařadili tehdy ještě naprosto nedoladěné KDE4 a gdm, o nové versi není pořádně co napsat: vše funguje, jak má, instalace tiskárny, která ještě několik versí nazpět vyžadovala volné odpoledne a v případě uživatelů drsnějšího založení i odpovídající dávku alkoholu (většinou nikoli beaujolais…), je ve Fedoře 10 otázkou pár kliknutí.

Škoda. Romantická doba, kdy se pořádaly různé "installfesty", na nichž zkušenější uživatelé učili začátečníky nejrůznější instalační triky, je patrně definitivně pryč; nastupuje šedá, takřka windowsovská instalační nuda.

28. 11. 2008

Jak jsme to těm Rákosníkům nandali

Neviditelný pes, obvykle primitivně rasistický a xenofobní deník, mne překvapil publikací břitce sarkastického textu z pera Václava Vlka st.

Nenápadný půvab rekvalifikace podání

O "trojitém odpíchnutém salichovovi" jsme na tomto blogu psali nedávno. Trestní oznámení poškozené Marcely Urbanové nejenže nebylo adresátem shledáno důvodným, ale bylo posouzeno jako "součást obhajoby".

Není to poprvé, co orgány činné v trestním řízení tímto způsobem krátí obviněné na jejich právech. Obecná zásada, že podání se posuzuje podle obsahu (v daném případě § 59 odst. 1 TrŘ), slouží k ochraně právně nevzdělaného nebo nezkušeného podatele, není míněno jako prostředek, jímž si orgány veřejné moci mohou ulehčovat práci a nezabývat se řádně podněty, které dostávají.

Chce snad olomoucká vrchní státní zástupkyně (pro novináře: žalobkyně) Hojovcová tvrdit, že autorka trestního oznámení Klára Veselá-Samková neví, jak své podání správně označit? "Podnět, který podala za paní Urbanovou její obhájkyně, je podle mého vyhodnocení jen jakýmsi uplatněním obhajoby v té trestní věci, která je proti paní Urbanové vedena v Praze 1. Já to tedy vůbec jako trestní oznámení neberu," řekla Hojovcová deníku Právo.

Přeloženo do češtiny, pokud je někdo trestně stíhán, je po tu dobu suspendováno jeho právo podat, byť kvalifikovaně odůvodněné, trestní oznámení, neboť jediné, co smí vůči orgánům činným v trestním řízení činit, je věnovat se své vlastní obhajobě.

Chtěl bych věřit, že Nejvyšší státní zastupitelství nenechá toto pohrdání právy poškozeného klidným – ačkoli, nebyla to právě nejvyšší státní zástupkyně Vesecká, kdo byl označen za jednu ze sedmi hlav české justiční mafie?

Britské listy do exekuce

Britské listy v pariční lhůtě nesplnily, co jim ukládá pravomocný rozsudek, a ani nezveřejnily omluvu, ani v tiráži nevyznačily moje spoluautorství redakčního systému.

Za této situace mi nezbývá než navrhnout Okresnímu soudu Praha-východ, aby nařídil exekuci, v níž splnění rozsudku vynutí soudní exekutor.

27. 11. 2008

Městský soud v Praze: Údaje o komunistické minulosti soudců musí zůstat tajné

Kapři si rybník – podle očekávání – nevypustili.

Za velkého zájmu veřejnosti (oběmá pánům za účast co nejsrdečněji děkuji!) se dnes u Městského soudu v Praze konalo jednání o správní žalobě, jíž jsem se po ministerstvu spravedlnosti domáhal seznamu soudců, kteří byli v minulosti členy Komunistické strany Československa (zvukový záznam jednání).

V závěrečném návrhu jsem se pokoušel akcentovat ethickou rovinu věci, fakt, že v demokratickém státě je nepřijatelné, aby se životopisy soudců pokládaly za důvěrné informace, k nimž veřejnost nesmí mít přístup.

Bezvýsledně. Senát ve složení JUDr. Ladislav Hejtmánek, JUDr. Ludmila Sandnerová a Mgr. Martin Kříž našel plné pochopení pro argumentaci ministerstva a žalobu zamítl.

Soudce Hejtmánek není žádný velký rhetor, avšak z jeho stručného ústního odůvodnění vyplynulo, že otázku zpřístupnění soudcovských životopisů soud pokládá za otázku politickou a nikoli právní.

S tím nesouhlasím: politické rozhodnutí bylo učiněno přijetím zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím, jeho výklad je doménou soudů.

Proti rozsudku podám kasační stížnost: pokládám za popření základních principů demokratického právního státu, aby talár oblékaly osoby, jejichž minulost je takového druhu, že se o ní veřejnost nesmí ani dozvědět. Takoví soudci by si měli v soudní síni nasadit na hlavu spíš šaškovskou čepici s rolničkami, neboť takový úbor by mnohem lépe vystihoval, na jakých základech soudní moc v České republice stojí.

Nejsem nicméně optimistou – dnešní rozsudek je věrným obrazem skutečných kvalit soudcovského stavu i české postkomunistické reality.

26. 11. 2008

Je možné utlačovat utlačovatele?

Možná vůbec nejkuriosnější případ v historii polistopadového restitučního soudnictví měl další kolo.

Ve věci jde o to, že syn komunistické političky Gertrudy Sekaninové-Čakrtové (vdovy po komunistickém novináři Ivanu Sekaninovi; 1908–1986) Michal Čakrt se domáhá v restitucích vydání nemovitostí, jež připadly státu poté, co jeho matka – v té době náměstkyně ministra zahraničí – v r. 1952 odmítla dědictví. M. Čakrt tvrdí, že politička jednala v tísni a pod hrozbou persekuce.

Stát se totéž v běžném soukromoprávním sporu, soud by bezesporu aplikoval ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ a nárok by zamítl, neboť svou nemravností je Čakrtův požadavek srovnatelný s hypothetickým nárokem velitele koncentračního tábora na majetek v táboře zavražděných Židů (pomiňme, že v jiných případech české právo nároky podobného druhu podporuje, příkladmo v otázce majetku konfiskovaného emigrantům).

Sekaninová-Čakrtová stála na jednom z nejvyšších pater, ne-li při samém vrcholu utlačovatelské moci a představa, že by byla sama předmětem mocenského nátlaku, je absurdní. V restitučním sporu, který je svou povahou veřejnoprávní, však takový důvod místo mít nemůže, a tak se soudy musely pokusit o něco tvořivějšího.

První pokus královéhradeckého krajského soudu, založený na tvrzení, že Sekaninová-Čakrtová jako věřící komunistka odmítala soukromé vlastnictví a nemohla tudíž jednat v tísni, ale dědictví se vzdala dobrovolně, zrušil Nejvyšší soud a je nutno poznamenat, že naprosto oprávněně: soudu nemůže být nic známo z jeho vlastní úřední činnosti, neboť v té době v dnešní podobě vůbec neexistoval, informace o vztahu političky k soukromému vlastnictví nejsou ani skutečností známou všeobecně (všeobecně je naopak známo, že mnozí komunisté měli vztah k majetku, zejména cizímu, více než vřelý) a zejména není správná inference, že z důvodu takového názoru nemohlo být její rozhodnutí skutečně učiněno v tísni nebo pod hrozbou persekuce.

Co vymyslel krajský soud napodruhé, z novinářského pojednání seznatelné není, takže si zřejmě budeme muset počkat na nové rozhodnutí Nejvyššího soudu: bohužel, opět se ukázalo, že českými žurnalisty vytvářené zpravodajství ze soudní síně je na stejné úrovni, jako když nám pětileté dítě reprodukuje děj Hamleta.

(O Gertrudě Sekaninové-Čakrtové, která jako jeden ze čtyř poslanců odmítla v r. 1968 vyslovit souhlas s "dočasným" pobytem sovětských vojsk a poté byla aktivní v disidentském hnutí, odvysílal v loňském roce v cyklu Portréty zdařilý pořad Český rozhlas 6.)

25. 11. 2008

Volební soudnictví v Kocourkově II

Nikoli nečekaně zamítl Nejvyšší správní soud i poslední volební stížnost, na niž jsme na tomto blogu upozorňovali a jíž se neúspěšný kandidát Vladimír Hučín domáhal vyslovení neplatnosti volby svého protikandidáta s odůvodněním, že mu kdosi hromadně přelepil plakáty hanlivým článkem Tomáše Hradílka Ve svém kritickém postoji k Hučínovi jsem se utvrdil, který vyšel 2. 8. 2007 v Lidových novinách.

S některými argumenty Nejvyššího správního soudu se bezesporu lze ztotožnit, např. s tím, že Vladimír Hučín měl proti Hradílkově textu brojit prostředky, které mu poskytuje tiskový zákon (je však, jak říkají Slováci, "otázne", zda by mu to u voličů mohlo prospět, když by nebyl schopen ani tiskovou odpověď, ani případnou omluvu stejně účinným způsobem komunikovat – ledaže by snad měl V. Hučín tyto přelepky přelepit protipřelepkami).

Ne zcela se již lze ztotožnit s tvrzením, že v článku šlo o pouhý názor Hradílka na Hučína. T. Hradílek napsal: "Když jsem zjistil, že Hučín je stíhán oprávněně, tak jsem se rozhodl, a to znovu opakuji, že svůj názor nezveřejním, protože by to mělo jistou váhu a mohlo by to Hučínovi přitížit," a dále: "Když vidím, že tak vzácný člověk, jakým je evangelický farář Jan Šimsa bezesporu je, není kvůli banálnímu a směšnému incidentu, starému téměř 30 let, plně rehabilitován a Hučín za celou plejádu činů z doby normalizace, z nichž některé mají ryze kriminální charakter, je očištěn do podoby bílé lilie, jsem znechucen."

Obě věty obsahují skutková tvrzení, jež představují vůči Hučínovi difamaci nejhrubšího zrna: uvážíme-li, že V. Hučín byl všech svých obvinění pravomocně zproštěn, je výrok o oprávněnosti jeho trestního stíhání naprosto nepřípustný, a stejně tak je nepřípustné tvrdit, že některé z Hučínových činů, pro které byl rehabilitován, měly ryze kriminální charakter. Ačkoli ve věci patrně nebyla podána žaloba na ochranu osobnosti, NSS byl povinen posoudit neoprávněnost tohoto zásahu do Hučínových osobnostních práv jako předběžnou otázku: podání žaloby na ochranu osobnosti nebo žádosti o tiskovou opravu/dodatečné sdělení je právem, nikoli povinností poškozeného, takže ačkoli se Hučín proti Hradílkově difamaci jistě bránit měl, nelze z toho, že tak neučinil, dovozovat závěry kriticky relevantní pro rozhodovanou věc.

Jako zcela nemístný je nutno hodnotit odkaz na judikaturu týkající se vyššího prahu tolerance u zásahu do osobnostních práv veřejně činných osob. Ani osoba veřejně činná nemůže být nucena strpět verbální útoky takového druhu, k jakému ze strany T. Hradílka došlo.

Stejně tak nelze přijmout subsidiární (a posléze opuštěný) argument Nejvyššího správního soudu, že má význam, zda k narušení volební kampaně došlo přičiněním zvoleného kandidáta: je-li poctivost kampaně narušena do té míry, že je tím ovlivněno výsledné pořadí relevantních (postupujících) kandidátů, je bez významu, kdo protiprávní zásah inicioval nebo kdo za něj odpovídá.

Základní argument, který nakonec NSS použil, je, že rozdíl v počtu hlasů mezi Vladimírem Hučínem (3753) a druhým postupujícím kandidátem, MUDr. Eduardem Solichem, MBA (7406), byl tak velký, že incident s přelepenými plakáty nemohl výsledek volby ovlivnit.

Tuto otázku nelze posoudit exaktně, neboť nikdo nedokáže určit, nakolik byly volební preference jednotlivých kandidátů plakátovou aférou skutečně ovlivněny. Vzhledem k tomu, že tyto preference jsou zvlášť v kandidátů, za nimiž nestojí etablovaná (parlamentní) politická strana, značně volatilní, shledávám závěr Nejvyššího správního soudu sice plausibilním, ale nepřezkoumatelným. K rozhodnutí této otázky by bylo třeba opatřit si minimálně průzkumy veřejného mínění a posoudit, zda v časovém souběhu s přelepováním plakátů došlo k poklesu volebních preferencí V. Hučína, a pokud ano, zda je tento pokles porovnatelný s počtem hlasů, které Hučínovi nakonec chyběly k postupu do druhého kola, a až na základě takto zjištěného skutkového stavu by bylo možno s určitou mírou věrohodnosti argumentovat, že přelepování plakátů volby v přerovském senátním obvodu neovlivnilo. Pokud by žádné takové průzkumy nebyly k disposici, bylo nutno dovodit, že k ovlivnění výsledku voleb dojít mohlo, a volební stížnosti vyhovět.

Ačkoli tedy rozhodnutí NSS není typickým materiálem "na oslí uši", ztotožnit se s ním nelze. A vzhledem k předpokládanému výsledku ústavní stížnosti není vyloučeno, že případ vzbudí zájem štrasburských soudců, protože snaha odbýt volební stížnost bez ohledu na skutečně závažné tvrzení stěžovatele z usnesení NSS čouhá jako sláma z bot.

Informační systém pro expremiérova přítele na pět

Jako jeden velký zrakový výtěr zatím vypadá to, co bylo avisováno jako jeden z hlavních "časných" výstupů projektu elektronisace (fakticky spíš informatisace) české justice.

Po několikaměsíční zkušenosti musím konstatovat, že portál infoSoud, což by mělo být internetové rozhraní k informačnímu systému soudů, má ve své stávající podobě minimální užitečnost a je pro účastníky řízení a jejich zástupce, kterým by měl sloužit, spíš zdrojem nejasností a zmatků.

Mezi hlavní výhrady (je možné, že některé jsou již v tuto chvíli neaktuální, nesleduji infoSoud natolik detailně) patří:
  • Systém stále nezahrnuje krajské a vrchní soudy (používají odlišný informační systém než okresní soudy), takže záznam o stavu věci často skončí informací o odeslání spisu odvolacímu soudu s opravným prostředkem. Rozsáhlou prvoinstanční agendu krajských soudů, vyjma insolvenčních řízení, která mají vlastní portál, není zatím možné sledovat vůbec.

  • HTML formulář je naprogramován špatně, ba hrubě amatérsky. Pole z neznámých důvodů ztrácejí předchozí hodnoty; není ostatně vůbec zřejmé, proč nelze spisovou značku zadávat do jediného textového pole a systém si nezajistí její parsing sám.

  • Není vůbec vyřešena návaznost jednotlivých věcí, což znamená, že lze sice vyhledat stav věci u Nejvyššího soudu, avšak nelze nijak zjistit, jaká spisová značka byla té-které věci přidělena. Jedinou možností je telefonický nebo e-mailový dotaz Nejvyššímu soudu, tedy postup, jehož nutnost měl infoSoud eliminovat.

  • Údaje jsou neaktuální, takže z infoSoudu nelze zjistit např. ani to, zda soud vyhověl návrhu na odročení jednání. Data jsou aktualisována jednou denně, což by samo o sobě nemuselo být zdrojem neřešitelných obtíží, avšak aktualisace se neprovádějí okamžitě, ale s odstupem často i několika dnů poté, co k nim dojde ve spisu.

  • Řada procesních úkonů, např. výzvy účastníkům, se v systému neeviduje.

  • Anonymisace často nefunguje.

  • Mnohé zápisy jsou nepřesné. Příkladmo si můžeme přečíst, že žalobce podal odvolání proti usnesení, jímž mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Ve skutečnosti však žalobce podal odvolání proti jinému výroku tohoto usnesení.

  • [Donedávna nebylo možné hledat v rejstřících Ro a ERo, to se však změnilo a zobrazuje se, včetně hyperlinku, i navazující spisová značka po podání odporu.]
Celkem vzato, na infoSoudu by bylo potřeba ještě velmi intensivně zapracovat, a nejsem si zcela jist, že použitelný výsledek bude schopen nabídnout aktuální dodavatel, který se, jak je patrné, technologii učí "za pochodu".

Jak jsem si zvykl na tomto blogu psát, úplatek za tohle výběrové řízení nemohl být malý!

Příčiny Janova

Zasvěcený článek s tímto názvem publikovala na svém blogu Klára Veselá-Samková.

Aviso

Ještě jednou si dovoluji ctěné čtenářstvo (i nečtenářstvo a vůbec veškerenstvo) pozvat na jednání Městského soudu v Praze o mé správní žalobě, jíž se po ministerstvu spravedlnosti domáhám seznamu soudců, kteří byli členy KSČ.

Jednání se koná tento čtvrtek, tzn. 27. 11. 2008, v 9.00 hod, u Městského soudu v Praze, Hybernská 18, jednací síň č. 260.

24. 11. 2008

Ještě jednou k náhradě škody na zdraví

Pod článkem o náhradě škody na zdraví na Jiném právu se rozproudila živá debata, ze které vyplynul jednak absolutní nesoulad mezi právní úpravou a (minimálně judikaturou nejvyšších soudů předpokládanou) praxí, jednak existence rozporů ohledně řady důležitých otázek i uvnitř samotné soudcovské komunity.

Není jasné, zda újmu na zdraví žalovat u okresního soudu a domáhat se podstatně vyšší náhrady, než kolik předpokládá vyhláška č. 440/2001 Sb. o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (všeobecná shoda panuje toliko v tom, že náhrady stanovené touto vyhláškou jsou směšně nízké), anebo žalovat o ochranu osobnosti, případně podat obě žaloby současně.

Jeden extrémní názor je, že žaloba na ochranu osobnosti by měla být zamítnuta, protože náhrada je komplexně upravena v § 444 et seq. ObčZ a domáhat se náhrady dvěma žalobami protiřečí zásadě ne bis in idem (resp. vytváří conditio litis pendentis), druhým extrémem je posice, zastávaná např. senátem Nejvyššího soudu 30 Cdo, že jde o dva zcela samostatné, disparátní nároky, a je proto nutné žalovat obojí současně, protože jeden typ náhrady nemůže suplovat druhý. Praxe je nejednotná, záleží vždy na úvaze konkrétního soudce nebo senátu, nakolik vyslyší volání Ústavního soudu po větší soudcovské odvaze a nakolik se bude držet – i z hlediska odůvodnění jednodušší – cesty aplikace odškodňovací vyhlášky.

Objevil se též názor, že relutární satisfakce může mít sankční složku (obdoba institutu punitive/exemplary damages známého z angloamerického práva). S tímto názorem se však neztotožňuji, protože postrádá oporu v platném právu, jež konstruuje satisfakci výhradně jako prostředek poskytující zadostiučinění poškozenému. Pokud by mu byla připsána další funkce, zákonem nepředpokládaná, jednalo by se o vykročení z principu legality a takové rozhodnutí by stěží mohlo obstát v testu ústavnosti.

Jakkoli je žádoucí princip sankční kompensace do českého práva zavést (jen ten je totiž dostatečně účinným prevenčním nástrojem, jiné modely nejsou s to učinit protiprávní jednání pro škůdce dostatečně neatraktivním), musí se tak stát legislativní a nikoli judikatorní cestou.

Další nejastnosti panují ohledně toho, které faktory zahrnout do stanovení výše relutární satisfakce. Ani zde není praxe soudů jednotná.

Závěrem se dá říct, že v současné době není problematika náhrady za škodu na zdraví uspokojivě zpracována ani v nauce, ani v zákoně, ani v judikatuře. Světlem na konci tunelu by mohl být Eliášův návrh nového občanského zákoníku, avšak ten začíná být vnímán spíše jako lex non ferenda, jako zajímavý theoretický pokus či hříčka, vhodná nejvýš pro oživení diskuse. Navíc problém, který praxi těchto sporů tíží jako koule na noze, totiž různá věcná příslušnost pro oba shora zmíněné žalobní typy, jím vyřešena není – a ani být nemůže.

22. 11. 2008

Ethický kodex postkomunistův

Jezovec upozornil na můj více než pět let starý text. Mou zásadou je sice nerecyklovat hedvíčkovsky staré články, ale zde udělám výjimku (pro větší authenticitu je zachován historický pravopis :-) ):



Tento stručný článek polemizuje s názorem, že třináct let "české cesty" ke kapitalismu přineslo národu zkušenost, kterou bude moci dobře zužitkovat v Evropské unii (viz http://www.sprcha.com/comments/2003/3/30/0285/42073/718?rst=1#718).

Jsem přesvědčen, že nic nemůže být vzdálenějšího pravdě.

Zamysleme se nad tím, jakou zkušenost si Češi z tohoto období odnesli a jaké zásady nyní vštěpují svým dětem:
  1. Volby nejsou k ničemu, strany se dohodnou buď ještě před nimi, nebo po nich tak, aby jakoukoli možnost výběru neutralizovaly a aby mohli vládnout stále titíž lidé (princip tzv. opoziční smlouvy, již svým názvem – smlouva o stabilitě politického prostředí – napovídající, že jde o obdobu čehosi důvěrně známého z doby normalizace).

  2. Jakákoli občanská aktivita je zbytečná, vždy rozhodují peníze. Kdo je má, koupí si úředníka i novináře. Nevěř ničemu, co píší v novinách o ekologických aktivitách a o mladých nadšencích: někdo jejich nadšení dobře zaplatil.

  3. Dodržovat zákony musí jen chudí, bohatým a vlivným projde vše – viz TV Nova a Vladimír Železný.

  4. Svět je nemilosrdný, proto není nic špatného na tom, když využiješ každé příležitosti ke zlepšení svého postavení; v postkomunistické společnosti, kde neplatí žádná pravidla kromě práva silnějšího, je podvod pojmově vyloučen.

  5. Solidarita je luxus, který si nemůžeš dovolit. Podraz, koho můžeš, bohatí a vlivní to dělají také tak; jen když je napodobíš, máš šanci být jednou jako oni, tedy stát se bohatým a vlivným. Nebo snad znáš někoho, kdo získal majetek poctivě?

  6. Nikde nemáš zastání, a nepočítej s tím, že bys mohl dosáhnout spravedlnosti. Lepší uděláš, když se shrbíš a pokusíš se protivníkovi ublížit jiným způsobem.

  7. Nikdy nebuď velkorysý a nedodržuj slovo, nejsi na tom tak dobře, aby sis to mohl dovolit. Je-li někdo takový pošetilec a věří ti, klidně ho podveď, měl si dát větší pozor.

  8. Podlézej mocným, můžeš si to do sytosti vynahradit na slabších, než jsi ty, jako třeba na Vietnamcích a na Romech. Buď úlisný, ale zároveň dávej pozor, abys nepromarnil příležitost polepšit si, kdykoli mocný náhodou udělá chybu.

  9. Pomlouvej a nikoho nešetři. Cokoli špatného řekneš o druhém, pomůže zlepšit tvoje vlastní postavení. Pamatuj, že druzí tě pomlouvají také, a jistě hůř a lživěji.

  10. Když uděláš chybu, snaž se to nepřiznat a rozhodně se neomlouvej, leda kdybys tím mohl získat soucit.

  11. Nevynechej jedinou příležitost, abys vylíčil druhým své těžké postavení. Nepomohou ti, ale také tě nebudou pokládat za nepřítele.

  12. Můžeš mít rodinu nebo přátele, ale pamatuj, že tvým jediným skutečným přítelem jsou peníze. Ti jediné tě nepodvedou, neobelžou a nezradí.
Jsou vážně právě tohle zásady, které pomohou Čechům prosadit se v Evropské unii?

Семнадцать мгновений весны

Film je podivná věc. Někdy můžete investovat do produkce miliony dolarů, najmout nejdražší herce, scénáristy, režiséra, a umění se přesto nedostaví, jindy vznikne umělecké dílo, které přetrvá desetiletí, tam, kde byste nečekali nic než propagandistický škvár. Spiritus ubi vult, spirat, praví Písmo…

Dvanáctidílný sovětský seriál Семнадцать мгновений весны, natočený v r. 1975 podle románu Юлиана Семёнова na podnět KGB, jejíž pověst v té době utrpěla několika aférami a bylo potřeba vylepšit obraz služby u veřejnosti, měl všechny předpoklady stát se agitkou, ale vznikla legenda.

Hlavní hrdina, SS-Standartenführer Max-Otto von Stierlitz (Вячеслав Тихонов), ve skutečnosti plukovník sovětské rozvědky Максим Исаев, který působí v posledních měsících 2. světové války v berlínském štábu ve vysoké funkci v SD, je ruskou obdobou, spíše však antithesí, Jamese Bonda. Málomluvný, spíš samotářský, přesto mimořádně schopný a inteligentní zpravodajský důstojník dostává z centrály zdánlivě nesplnitelný úkol proniknout ke špičkám nacistického režimu, zjistit, kdo z nich se snaží iniciovat jednání o separátním míru se západními mocnostmi, a tato jednání překazit.

Mimořádnost seriálu netkví ani v exotických exterierech (dokonce i většina berlínských scén se natáčela v Rize), ani v akčních scénách – v celém seriálu, pokud správně počítám, se střílí všehovšudy třikrát, ale výhradně v brilantním, neobyčejně účinném a věrohodném psychologickém herectví představitelů jednotlivých postav.

Co se odbylo na výpravě, to bylo více než kompensováno zpracováním scénáře a hereckými výkony. Dialogy jsou koncipovány pro inteligentního diváka, a rozhodně nejde o nic hollywoodsky explicitního a prvoplánového, takže chcete-li příběh pochopit, musíte nad smyslem dialogů sami přemýšlet. Způsob, jak aktéři své role ztvárňují, patří k tomu nejlepšímu, co bylo v tomto směru kdy natočeno. Zdaleka nejde jen o hlavní postavy, vynikající a zaznamenáníhodní jsou představitelé prakticky všech vedlejších a episodních rolí.

Dějové napětí seriálu je postaveno na psychologickém souboji Stierlitze a šéfa Gestapa Heinricha Müllera (mimochodem, reálné postavy, která jako jedna z mála nacistických špiček zřejmě dokázala v květnu 1945 uniknout postupujícím spojeneckým vojskům). Müller, kterého ztvárnil Леонид Броневой, od počátku tuší, že Stierlitz pracuje pro druhou stranu, ale nemá dostatek důkazů a podřízeného svého rivala v nacistické hierarchii, šéfa SD Waltera Schellenberga (jehož zahrál s neobyčejným šarmem a uvolněností Олег Табаков) není schopen usvědčit. V jednu chvíli mu zbývá už jen krůček k úspěchu, nechává Stierlitze dokonce přivést do cely, ale ten mu díky svému důvtipu znovu vyklouzne.

Seriál Семнадцать мгновений весны nezůstává při jednodimensionálním popisu na ose dobro–zlo, jak bylo při zpracování obdobné thematiky častou praxí. Záporné postavy nejsou líčeny jako zrůdy, nýbrž jako schopní, inteligentní úředníci, lidé s nezpochybnitelnou osobní integritou, kteří svědomitě vykonávají svou práci, přičemž u některých z nich (Schellenberg, Müller) jdou autoři ještě dál a líčí je jako postavy v podstatě kladné, jako veselé, bodré chlapíky, s nimiž by se divák už-už byl ochoten identifikovat, pokud by nevěděl, jakému režimu ve skutečnosti sloužili a jaké rozkazy vykonávali.

Právě tímto pojetím vykročil seriál Семнадцать мгновений весны daleko mimo své žánrové zařazení a stal se brilantním, mesmerisujícím portrétem zla a filosofickou úvahou o vztahu mezi individuálním zlem v člověku a zlem ve společnosti.

Seriál bohužel žádná z českých televisí nereprisuje, je však k disposici na DVD; jednoznačně doporučuji. Řada ukázek je rovněž na YouTube, kupř. začátek prvního dílu, na kterém je patrné, jak tvůrci využívají jednu z devis svého přístupu, záměrnou pomalost filmového popisu, i mimořádný výkon herečky ztvárňující v podstatě episodní roli Frau Saurig.

21. 11. 2008

Náhrada škody na zdraví podle českého práva aneb Rozverné povídání o kočkách, kachnách a Svaté Trojici

Na blogu Jiné právo upozorňuje Michal Ryška na dlouhodobě schizofrenní situaci v pojímání práva na náhradu za škodu na zdraví, jak ji traktuje soudobá česká jurisprudence.

Vrcholem této schizofrenie je usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 154/2007, jež lze ve zkratce charakterisovat jako thesi "if it walks like a duck and quacks like a duck, it is not a duck":
"[…] dovolatelka [v daném případě žalovaná; pozn. TP] se mýlí, pokud dovozuje […], že uplatnění nároků z titulu práva na ochranu osobnosti supluje resp. doplňuje a rozšiřuje rozsah náhrady škody podle ustanovení § 442násl. o.z. (resp. § 420násl. o.z.), neboť se jedná o zcela svébytné a samostatné nároky podmíněné rozrůzněnou sférou ochrany, kterou poskytuje občanský zákoník."
Ještě horší by mohla být situace po přijetí nového občanského zákoníku, neboť v něm by se theoreticky nárok z jediného škodního děje mohl rozpadat na tři složky: majetkovou, nemajetkovou a osobnostní.

Zatímco římskokatholická theologie vysvětluje Svatou Trojici jako něco, co bylo záměrně stvořeno jako lidskými schopnostmi neuchopitelné, české občanské právo tímto druhem výmluvy nedisponuje, ačkoli právě v tomto případě by se neobyčejně hodila…

Znáte nejkratší mathfysácký vtip?

Nechť ε<0.

Sudetendeutscher Kitsch

Zpíváno dokonce v sudetoněmeckém dialektu…

Po sametovém mejdanu

K podnětnému textu Ondřeje Šlechty bych rád doplnil několik, spíše nesourodých než systematických, poznámek.

Mezi prostým lidem se říká, že "po posvícení bejvá sračka". Mnoho z problémů rané fase postkomunismu, jež, želbohu, v České republice dosud neskončila a ještě drahně let potrvá, je způsobováno tím, že komunistický režim, zvlášť ve své vrcholné, normalisační podobě, nás odnaučil kritickému myšlení a učinil z nás tupou masu nakloněnou euforickému obdivu pro vše, co si, byť svémocně a bez racionálního podkladu, osobovalo nějakou spojitost s hodnotami západního civilisačního okruhu.

Proto ten obdiv k "na Západě vzdělanému" Václavu Klausovi nebo Janu Švejnarovi, proto tolik despektu, zvlášť v určitých kruzích, k "pasáčkovi ovcí" Janu Rumlovi nebo "kulisákovi" Václavu Havlovi, proto taková popularita "Britských" listů nebo "harvardských" investičních fondů.

Šlechta se nemýlí, že komunismus velmi posílil národní rys konformity a pasivity, avšak základ zde byl dávno před ním: ochotná kolaborace Čechů s Němci v době Protektorátu je věc známá s výjimkou České republiky všude na světě, bezvýhradná, někdy až nedůstojná loyalita k první republice a jejím pochybným idolům, Masarykovi a Benešovi, velmi přispěly k tragickému osudu československého státu. Osobnosti, které viděly republiku republiku a její oficiální politiku, zejména ve vztahu k národnostní otázce, realisticky, byly v lepším případě skandalisovány a ostrakisovány, v horším presekuovány nebo rovnou kaceřovány.

Trůn po Masarykovi zůstal volný a ten, kdo na něj po r. 1989 usedl, nebyl schopen dostát obecnému očekávání, jež, přiznejme si, bylo nesplnitelné a také notně politicky nevkusné. Všemi milovaný tatíček národa, český Attatürk, se – naštěstí – neopakoval, resp. zůstal episodou.

Další důležitou věcí je, že pro mnohé byla "sametovka" jakousi novou, zdařilejší inscenací roku 1968. Málokdo si byl schopen uvědomit, že iluse národní jednoty po lednu a zvláště po srpnu 1968 byla způsobována kontrolou sdělovacích prostředků komunisty. O skutečně důležitých a štěpných thematech, např. o potrestání komunistických funkcionářů, estebáků a jejich udavačů, se v té době nediskutovalo, a když, tak ve významově posunuté rovině: jinak tomu být nemohlo, pokud si uvědomíme, že v té době bylo vstupenkou k veřejné presentaci názoru přihlásit se k myšlence zachování komunistického režimu a tzv. lásce k Sovětskému svazu, což nebylo nic jiného než eufemismus pro aktivní a enthusiastickou konfesi otroctví. Nic takového se po r. 1989 neopakovalo, a opakovat se nemohla ani ona zdánlivá solidarita a jednota celého národa.

Šlechta má pravdu i v tom, že veřejný diskurs se začíná posouvat, byť tento posun nedokáže vidět ve správném kontextu.

Veřejné debaty o tom, zda zakázat KSČM, jsou passé, nastupuje normální západoevropský diskurs o otázce imigrantů (místně posunuté do roviny romské komunity, jež má všechny předpoklady stát se preferovanou obětí populistické politiky), o právech zaměstnanců, o zahraniční politice v polaritě USA–Rusko.

Je to dobře: česká společnost se začala uzdravovat.

20. 11. 2008

K ústavnosti § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.

Po několika letech jsem se dočkal a dnes jsem konečně mohl napadnout pro neústavnost ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (ZOŠ), zatím, bohužel, pouze v podobě podnětu, aby soud návrh Ústavnímu soudu učinil sám.

Vzhledem k právnicky deviantní povaze tohoto blogu předkládám návrh ke kritice přímo v textu, pouze s drobnými typografickými úpravami:

I.

1. Svou žalobou ze dne 28. 5. 2008 se žalobce po žalované domáhá náhrady nákladů, které mu vznikly v souvislosti s trestním řízením vedeným Okresním soudem v Mělníku pod sp. zn. 2 T 200/2007.

2. Ve svém odporu – vyjádření k žalobě ze dne 6. 8. 2008 žalovaná uvedla, že žalobce nepo­dal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [31. 3. 2007], tudíž nemá, s od­ka­zem na ustanovení § 8 odst. 3 ZOŠ, na náhradu nákladů řízení nárok.

3. Protože žalobce dospěl k přesvědčení, že ustanovení § 8 odst. 3 ZOŠ nelze vyložit ústavně konformním způsobem, navrhuje soudu, aby řízení ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) OSŘ přerušil a v souladu s ustanovením čl. 95 odst. 2 Ústavy navrhl Ústavnímu soudu před­mětné ustanovení zrušit.

II.

4. Ustanovení § 8 odst. 3 ZOŠ zní: „Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený vyu­žil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poško­ze­nému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný pro­stře­dek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní pro­stře­dek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného práv­ního řízení.“

5. Žalobce je přesvědčen, že toto ustanovení sice dovoluje v případech hodných zvláštního zře­tele přiznávat náhradu i takovým poškozeným, kteří všechny dostupné opravné prostředky nevy­užili, jeho aplikace však ve všech ostatních případech vede k zásahu do práva na rovnost ochrany vlastnického práva všech vlastníků ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 1 věta 2 Listiny základ­ních práv a svobod (dále jen „Listina“). Z toho vyplývá, že ustanovení § 8 odst. 3 ZOŠ nelze vyložit ústavně konformním způsobem a je dán důvod, aby Ústavní soud toto ustanovení pro rozpor s ústavním pořádkem zrušil.

III.

6. Vztah mezi poškozeným, který uplatňuje nárok na náhradu škody vůči státu nebo územ­nímu samosprávnému celku podle ZOŠ, a mezi poškozeným uplatňujícím svůj nárok vůči jinému škůdci podle ustanovení § 415 et seq. občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), může být odlišný z hlediska procedurální úpravy (per exemplum, z hlediska povinnosti předběžného pro­jednání nároku ve smyslu ustanovení § 14 odst. 3 ZOŠ), nesmí však ve svém důsledku zaklá­dat nerovnost v ochraně vlastnického práva mezi oběma druhy poškozených.

7. Zatímco obecný poškozený je zbaven práva na náhradu škody pouze v případě, že škodu částečně nebo zcela zaviní (§ 441 ObčZ), poškozený uplatňující nárok podle ZOŠ je povi­nen vyvinout k odvrácení škody značné aktivní úsilí a vynaložit přitom nemalé náklady, jinak svého nároku pozbývá. Žalobce připomíná, že mimořádné opravné prostředky, jejichž vyčer­pání se po něm požaduje, zásadně vyžadují – vyjma žaloby pro zmatečnost – zastoupení účast­níka advokátem, přičemž v případě, že jsou tyto prostředky neúspěšné, může to představovat pro poškozeného další nemalé výdaje ve formě náhrady nákladů protistrany, eventuálně náhrady nákladů řízení paušální částkou (jež činí např. u trestního dovolání 10 000 Kč). Značné výše mohou dostoupit rovněž náklady na zaplacení soudního poplatku.

8. Lhůty k podání opravných prostředků jsou přitom krátké (v předmětném případě tři dny od doručení usnesení, jímž bylo trestní řízení zahájeno) a pro poškozeného nemusí být snadné opatřit si v tak krátké lhůtě pomoc advokáta a opravný prostředek formulovat a podat.

9. Další důležitou skutečností je, že poškozený není o této své povinnosti ani nijak pou­čo­ván, takže osoba bez právnického vzdělání a bez odborných právních vědomostí se o tom, že její nárok na náhradu škody působením ustanovení § 8 odst. 3 ZOŠ zanikl, typicky dozví až v oka­mžiku, kdy svůj nárok hodlá uplatnit. Tím, že ustanovení § 8 odst. 3 ZOŠ ponechává na úvaze soudu, zda ve věci shledá existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, může dojít k situ­aci, že poškozený nebude schopen domoci se náhrady nákladů obhajoby ve výši stovek tisíc korun (jež nejsou v případě závažných trestných činů a řízení zahrnujících velký počet úkonů právní služby výjimkou) jen proto, že usnesení o zahájení trestního stíhání včas nena­padl stížností: další úkony orgánů činných v trestním řízení, zejména to, že byla podána obžaloba, přitom neposkytují prostor pro rozumné pochybnosti, jak by tato stížnost byla posou­zena.

10. Lze tedy uzavřít, že zvláštní požadavky kladené na poškozené, kteří uplatňují nárok podle ZOŠ, jsou natolik nepřiměřené a neúměrné tomu, co se vyžaduje od obecných poško­ze­ných, že je tím založena nerovnost v ochraně jejich vlastnického práva a je na místě toto usta­no­vení, jež nelze vyložit ústavně konformním způsobem, zákonem předpokládaným postupem zru­šit.

11. Nikdo, ani stát nebo územní samosprávné celky, nesmí být v právním státě pri­vi­le­go­va­ným škůdcem imunním vůči povinnosti nahradit škodu, kterou jeho orgány protiprávním jed­náním způsobily.

IV.

12. Proto žalobce navrhuje, aby soud řízení ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) OSŘ přerušil a podal ve smyslu ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy Ústavnímu soudu návrh na zrušení ustanovení § 8 odst. 3 ZOŠ pro rozpor s ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny.

Aktualisováno.
Ve zcela novém rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1548/2006, soud dovodil, že na obviněném nelze podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání mechanicky za všech okolností vyžadovat. Tento judikát, mimochodem zevrubně a přesvědčivě odůvodněný, na rozhodovanou věc zjevně dopadá, takže mám zřejmě opět "po žížalkách".

19. 11. 2008

Tantam simiam in via inveniam...

Il y a toujours un fameux singe dans la plus jolie et la plus angélique des femmes!
— Honoré de Balzac


O neotřelý přístup k problematice genderu se pokusili na blogu Nautilus. Záběr tohoto bloggera je celkem vzato fascinující; bohužel, šíři ne vždy odpovídá adekvátní hloubka, s níž jsou jednotlivá themata pojednávána: téměř to někdy připomíná epistemologické závěry slavné cimrmanovské filosofie externismu.

Český politik, vzor ctností

Nemám ani trochu rád prvoplánovou kritiku politiků jako charakterově odpudivých, nenasytných korupčníků, tak jak ji podávají různé televisní pseudozábavné show typu S politiky netančím, nicméně občas se nelze ubránit pocitu, že tato charakterisace sedí. Tak kupř. senátorské kluby se dohodly, že současný počet čtyř místopředsedů horní komory nemůže postačovat vysokým nárokům českého předsednictví EU, a proto bude zřízeno místo pátého místopředsedy.

Kontrolní otázka: Myslíte si, že po uplynutí doby českého předsednictví se počet místopředsedů opět sníží na čtyři?

Zeitgeist: Konspirační theorie stokrát jinak

Из всех искусств для нас важнейшим является кино, vzpomněl jsem si na údajný Leninův výrok, který s takovou oblibou opakovali normalisační komunisté, když jsem zhlédl dokumentární film Petera Josepha Zeitgeist (2007) s podtitulem What does Christianity, 911 and The Federal Reserve all have in common? (vystavena je i verse s českými titulky, avšak technické problémy způsobují, že ji nelze přehrát).

Vskutku, přesvědčovací síla audiovisuálního díla je výrazně vyšší než u jakékoli jiné formy mediální propagandy. Přesto je můj dojem z dvouhodinového snímku značně rozpačitý.

Relativně nejzajímavější mi přišla první část, ve které autoři poukazují na souvislosti mezi různými náboženskými doktrinami a astrologickými koncepty, zejména pak mezi věky tzv. platonského roku a uctívanými náboženskými symboly, a paralelismus mezi Novým zákonem popisovaným životem Ježíše Krista a ročním cyklem zdánlivého pohybu Slunce po obloze.

Druhá část filmu je věnována tradičnímu konspiračnímu theoretisování ohledně útoků z 11. září 2001, třetí je pak antisemitsky laděnou agitkou proti americkému Fedu; obojí je bez nápadu a bez snahy o objektivitu popisu.

Celkový dojem z Zeitgeistu: Nebrat!

Olomoučtí tupci v talárech opět v akci

V dnešním judikatorním koutku si procvičíme náklady řízení. Podkladem budiž nález Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 288/05 (ne, to není překlep v číslici, tímto tempem skutečně český Ústavní soud rozhoduje…).

Žalobce zažaloval žalovaného, tvrdě, že ten mu dluží cca 600 000 Kč. Žalovaný poté se žalobcem uzavřel dohodu, kterou společně vtělili do exekutorského zápisu s přímou vykonatelností a jíž se žalovaný zavázal tento dluh žalobci zaplatit.

Žalobce, který tak získal exekuční titul obsahově identický s tím, jehož se domáhal v řízení u soudu, vzal svou žalobu zpět. To však neměl dělat, neboť soud I. stupně sice nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, avšak Vrchní soud v Olomouci tento výrok změnil a uložil žalobci nahradit náklady řízení žalovaného řka, že podle judikatury je v případě zastavení řízení rozhodné toliko procesní, nikoli hmotněprávní zavinění.

Protože výrok o nákladech řízení nelze napadnout dovoláním, toto nesmyslné rozhodnutí musel napravit až Ústavní soud, který dovodil, že za situace, kdy měl žalobce v ruce přesně to, čeho se v řízení domáhal, v důsledku (mimoprocesní) aktivity žalovaného, by další vedení soudního řízení postrádalo jakéhokoli důvodu a bylo by krajně nehospodárné. Žalobci tudíž nelze vytýkat, že vzal svou žalobu zpět.

Čím soudci senátu 2 Cmo Vrchního soudu v Olomouci přemýšlejí, netuším, mozek v tom roli patrně nehraje: tak obludný formalismus a neschopnost elementární právní úvahy by byly alarmující i u okresního soudu, natožpak u soudu, který stojí v hierarchii o dva stupně výš a jehož rozhodnutí bývá nezřídka konečné.

Na závěr dvě poznámky:
  1. Nejenže náklady řízení neměl hradit žalobce, ale v dané situaci by naopak byly všechny předpoklady pro uložení povinnosti uhradit náklady řízení žalovanému, neboť právě ten svým jednáním podání žaloby i nutnost řízení zastavit zavinil (§ 146 odst. 2 in fine OSŘ).

  2. Jak správně konstatuje Ústavní soud, fakt, že exekutorský zápis byl později shledán nevykonatelným, a to pro pochybení na straně exekutora, nemůže mít na rozhodování soudu o nákladech řízení nejmenší vliv. Aby byl žalobce penalisován za chyby státního orgánu, je obludné tuplem.

18. 11. 2008

Z deníčku straníkova I

Po mimořádném úspěchu v krajských, jakož i v senátních volbách (ve druhých jmenovaných jsme získali stejný počet křesel jako KDU-ČSL a trojnásobně víc než Zelení, a to dokonce bez toho, abychom kandidovali) se v naší Straně počínají dít věci, lze-li to vzhledem k jejímu konservativnímu charakteru vůbec tak nazvat, vpravdě revoluční. Epochální událostí má být schůze pražského lokálního sdružení Strany, tedy událost, jíž obdobnou nepamatují ani nejstarší z jejích údů.

Jistou vadou na kráse je, že termín akce byl oznámen pouhých 48 hodin předem, takže nebude snadné zajistit účast všech spoluúdů, ba je možné, že se nedostaví ani sami největší údové Strany (jichž je vzhledem k elitní povaze Strany mnohem víc než údů řadových).

Další povzbudivou událostí je, že vznikla spontánní iniciativa, v jejímž důsledku by měl být postupně, v malých krocích, sestaven seznam veškerého údstva. To je velký pokrok proti dosavadní praxi, kdy údství vznikalo pouhým prohlášením a vedení Strany čas od času, v návalu administrativního zoufalství, uspořádalo mezi údy se známou e-mailovou adresou akci "Udej svého spolustraníka", jejíž výtěžnost byla sice nevysoká, ale jež se svou originalitou bezesporu zapíše do dějin politického stranictví v českých zemích. Kdy a jak bude sčítání probíhat a zda při něm bude užíváno násilí, není zatím jasné, nicméně slibuji, že v případě dožití budu na tomto místě informovat.

Řešeny začínají být rovněž údské příspěvky, neboť vedení Strany naznalo, že svou náročnou práci nemůže donekonečna financovat formou self-sponsoringu. Vzhledem k tomu, že výběr příspěvků svou složitostí podstatně přesahuje vše, do čeho se naše Strana kdy pustila, na tomto poli se zatím úspěch neočekává, avšak velké muže dělají smělé cíle a ambiciosnímu záměru nezbývá než vzdát úctu.

17. 11. 2008

Předem prohraná bitva o Cibulku aneb Několik užitečných hraběcích rad

Jakkoli hlasitý je pokřik squatterů z pražské Cibulky, jejich věc se podle dostupných informací jeví být předem prohraná.

Rozeberme si stručně právní aspekty zásahu:

Policie tvrdí, že v objektu hledala pachatele závažného trestného činu. V takovém případě má právo provést prohlídku jiných prostor než bytu nebo domu i bez soudního příkazu (§ 83a TrŘ); příkaz k domovní prohlídce musí vždy vydat soud. Squatteři místo toho, aby po policii důsledně požadovali příkaz k prohlídce, a to optimálně k prohlídce domovní, se dali na ústup a vylezli na střechu objektu, odkud měli po policistech házet různé předměty.

To byla v dané situaci ta nejméně rozumná varianta.

Protože se zdá, že policie nejednala na základě žádosti vlastníka nemovitosti, mohli tvrdit, že se v něm zdržují s jeho svolením, a policisté by museli toto tvrzení napřed vyvrátit, přičemž i kdyby se neprokázalo, nebyly by zřejmě vzhledem k dlouhodobému charakteru užívání dány důvody pro policejní vystěhování squatu bez rozhodnutí soudu.

Takto se zdá, že squatterům zbudou oči pro pláč: právní prostředky, které měli na svou obranu k disposici, svou nerozvážností a ignorancí promrhali.

A řehtá a řehtá...

Kromě toho, že čestí úředníci mají světově unikátní právo stříhat občanům rohy jejich občanských průkazů, přibyla nyní další rarita: místo historického názvu místa narození se zapisuje název současný, a navíc úředníci toto místo svévolně změní na jiné v případě, že příslušná obec zanikla.

Zatímco až do r. 2004 se jako místo narození zásadně zapisoval údaj uvedený v rodném listu, sociálnědemokratičtí technokrati, aniž by se obtěžovali uvést jakékoli přiměřené vysvětlení v důvodové zprávě, nově nařídili, že se bude zapisovat současný název obce, kde se držitel občanského průkazu narodil. Realita ustoupila fikci: stokrát jste se mohli narodit v Gottwaldově, v občanském průkazu je místem vašeho narození Zlín, okres Zlín.

Přesto však postup, kdy úředníci zapisují místo neexistující obce název obce blízké, není v souladu se zákonem: katastrální území zaniklé obce se sice stalo součástí jiné obce nebo obcí (případně, což bude častý případ, vojenského újezdu), avšak název neexistující obce se tím nezměnil.

Jestliže se tedy agenturní zprávou zmiňovaný pan Štětina narodil v Přísečnici, má právo na to, aby toto místo bylo vyznačeno v jeho občanském průkazu jako místo narození: z Přísečnice se Kryštofovy Hamry nikdy nestaly. Pokud půjde za svým právem a podá správní žalobu, uspěje.

Protože identicky bylo upraveno zapisování místa narození do cestovních dokladů, napadá mne, že by mohly vznikat kuriosní spory v případě, kdyby zahraniční orgány odmítly uznat identitu takového občana s osobou, která dříve předložila cestovní pas vydaný před r. 2004: nikde v civilisovaném světě se totiž místo narození nemění a cizímu úředníkovi může být nepochopitelné, proč se jeden a ten samý občan najednou narodil ve zcela jiné obci.

K právním aspektům tzv. nerozlučitelného manželství

Jsou-li přesné informace ČTK, ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil v diskusním pořadu TV Prima odmítl návrh tzv. nerozlučitelného manželství s odůvodněním, že nikdo se nemůže vzdát předem svého práva.

Nesledoval jsem onen pořad, nicméně pokud tento výrok skutečně z ministrových úst vyšel, svědčí o povážlivém zmatku v jeho hlavě.

Budoucího práva se lze platně vzdát, možné není pouze vzdát se práva, o němž není jisto, zda vůbec kdy vznikne (např. práva na náhradu budoucí škody).

Příslušné ustanovení § 574 odst. 2 ObčZ není v mezinárodním kontextu příliš obvyklé a není výkladově právě jednoduché; mnozí je odmítají jako nepřiměřený státní paternalismus a zasahování do principu smluvní volnosti. Účelem tohoto ustanovení je, aby kontrahenti nemohli – ať z lehkomyslnosti, z nevědomosti nebo pod tlakem – uzavírat taková smluvní ujednání, jimiž by omezovali nebo vylučovali ty povinnosti protistrany, jejichž dodržení je pokládáno za věc dobrých mravů, typicky odpovědnosti prodávajícího za vady prodané věci nebo práva dárce domáhat se v určitých případech vrácení daru.

Podmínkou této ochrany je, že právo nesmí v okamžiku, kdy se jej smluvník vzdává, existovat, a zároveň musí být nejisté, zda vůbec kdy vznikne (incertus an a pravidelně též incertus quando). Přesto se i takového práva lze vzdát, pokud to zákon výslovně dovoluje. Příkladem jsou smlouvy o zcizení věci jak stojí a leží (in Pausch und Bogen; as is) podle § 501 ObčZ, kde se výslovně stanoví, že nabyvatel nemůže (vyjma speciálních případů) vůči zciziteli uplatňovat práva z odpovědnosti za vady věci.

V případě manželství, které je tradičně pojímáno jako smlouva upravená, s výjimkou otázek majetkových a práva na volbu společného příjmení a příjmení dětí, ve všech svých aspektech kogentně, by zamýšlená varianta rozšířila smluvní volnost v tom směru, že snoubenci by si mohli zvolit dvě různé možnosti, za jakých podmínek by smlouva byla zrušena (manželství rozvedeno). Tento krok směrem k dispositivní úpravě by v žádném případě neznamenal porušení obecného principu, že se nelze vzdát budoucího práva – už proto, že žádný takový obecný princip neexistuje – a vyšel by vstříc těm snoubencům, kteří stávající úpravu umožňující relativně snadný rozvod manželství pokládají za nevhodnou a cítí se tak právem být omezováni ve své smluvní volnosti. Navzdory obecným představám totiž není mezi občanským a církevním sňatkem po právní stránce žádný rozdíl a snadnému rozvodu tak nelze zabránit ani svatbou v kostele, čímž navíc vzniká nežádoucí disparita mezi nahlížením na osobní stav z hlediska světského a kanonického práva.

16. 11. 2008

Česká wikipedie aneb Burani a ignoranti opět v akci

Jedním z důvodů, proč je česká wikipedie takovou Biafrou ducha a dystopií (a po stránce obsahu mezi ostatními wikipediemi takovou popelkou), je absolutní neúcta tamních potentátů k základním právním principům.

Ve sporu wikipedistů Cinika a Vrby namítl první z nich, že jeden z "arbitrů" sporu, Beren, je vůči němu podjatý. Ten námitku sám objektivně zvážil a se zdvořilostí charakteristickou pro styk wikipedických "elit" s plebsem Cinikovi sdělil, že námitku zamítá. Odvolání proti tomuto rozhodnutí možné není, o námitce podjatosti podle tamějších pravidel rozhoduje s konečnou platností ten, koho se týká.

Jeden z nejstarších právních principů zní nemo iudex in causa sua, tedy že nikdo nesmí být ve vlastním sporu soudcem. Konečné rozhodnutí, je-li Beren vůči Cinikovi podjatý, musí tudíž vynést někdo jiný než sám Beren, protože i kdyby snad nebyl podjatý vůči Cinikovi, je vždy, z definice, podjatý při rozhodování o vlastní nepodjatosti.

15. 11. 2008

Patří záznamy odposlechů do medií?

(Polemika s článkem na Lucerně Wikipedie.)

Formou pozměňovacího návrhu se do sněmovnou schválené novely trestního řádu dostalo ustanovení § 8c, jehož účelem je zabránit zveřejňování policejních odposlechů v mediích. Takové jednání by mohlo být nově posuzováno jako trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji se sazbou do pěti let odnětí svobody.

Kriminalisace zveřejňování odposlechů jde proti dvěma důležitým právním principům, proti principu subsidiarity trestního práva, jež by mělo nastupovat jako prostředek ultima ratio až v situaci, kdy se soukromoprávní sankce nejeví být přiměřenými a dostačujícími, a principu veřejné kontroly nad výkonem státní moci, která musí být zajištěna bez ohledu na to, že přípravné řízení trestní je v České republice zásadně neveřejné a tato kontrola normálně nastupuje až v řízení před soudem. Nelze totiž zapomínat, že právo veřejně hájit svá práva, a to i formou zveřejnění odposlechu, musí mít i obviněný.

Navržená úprava, kterou v současné době projednává Senát, ve svém důsledku znamená, že media nebudou moci přiměřeně referovat ani o některých trestních rozsudcích: příkladmo o aféře s "kapříky" bychom se nyní mohli dozvědět pouze to, že obvinění fotbaloví rozhodčí a bafuňáři se dopustili korupčního jednání, které jim bylo soudem prokázáno. Že se tak stalo na základě telefonních odposlechů, je již za hranicí ustanovení § 8c TrŘ – zveřejnit se nesmí totiž ani to, že byl nějaký odposlech nařízen. Chce-li se občan tyto podrobnosti dovědět, nezbude mu než vyrazit k hlavnímu líčení osobně, v naději, že na něj v jednací síni vybyde volné místo.

O tom, kým byli využíváni a "zaléváni" I-čko a T-čko, bychom se samozřejmě nesměli dozvědět vůbec nic, podobně jako o celé řadě dalších korupčních afér, které vyšly najevo jen díky zvejnění odposlechů.

Takové legislativní řešení zcela jistě není v souladu s rolí medií v demokratické společnosti. Excesy při zveřejňování odposlechů (stejně jako dalších údajů z trestních spisů) musí být primárně postihovány prostředky soukromého práva, tedy na základě prostředků ochrany osobnostních práv. Zákaz publikace musí zahrnovat pouze ty informace, jejichž utajení je nezbytně nutné pro fungování státu, a k takovým informacím by se media vůbec neměla dostat.

Paušální zákaz jakékoli publikace údajů o odposleších, jakkoli se prima facie jeví posilovat ochranu individuálních práv na úkor oprávnění státní moci, nemohu proto než označit jako zákaz nevhodný, nesprávný a s funkcí demokratických medií neslučitelný.

14. 11. 2008

Bachař Vondruška obžalován

Státní zástupce podal obžalobu na poslance za KSČM Josefa Vondrušku, který měl na počátku 80. let minulého století ve věznici Liberec-Minkovice bít politického vězně Jiřího Wolfa.

Výsledek hlavního líčení si lze celkem živě představit: jen velmi neschopný advokát by nedosáhl zprošťujícího rozsudku za situace, kdy celá obžaloba týkající se události 25 let staré stojí na několika svědeckých výpovědích osob, které mají tisíc a jeden důvod vypovídat v neprospěch obžalovaného. Pravda a láska tak zase jednou nezvítězí nad lží a nenávistí, a výjimečně zcela po právu.

13. 11. 2008

Rozsudek ve sporu s Britskými listy

Právní mocí rozsudku odvolacího soudu končí jeden z mých sporů s Britskými listy. Největší kuriositou tohoto sporu není ovšem samotný výsledek, nýbrž to, že od podání žaloby týkající se ochrany autorských práv, tedy problematiky nijak extrémně komplikované, do právní moci rozsudku uplynulo téměř na den přesně pět let.

Mimořádný výkon obou soudů ocenil, zatím nepravomocně, Obvodní soud pro Prahu 2, který mi přiznal jako satisfakci za průtahy v řízení od České republiky – Ministerstva spravedlnosti ČR částku 15 000 Kč.

Velký senát Nejvyššího soudu rozhodl o promlčení peněžitých nároků týkajících se ochrany osobnosti

Jak informovala ČTK, velký senát Nejvyššího soudu včera rozhodl o promlčování nároku na relutární satisfakci za zásah do osobnostních práv ve tříleté promlčecí době.

Rozhodnutí zatím není v písemné podobě k disposici, budeme zvědavi, zda se soud nějak vypořádal s aspektem starších případů, tzn. žalobců, kteří spoléhali na závaznost dosavadní judikatury Nejvyššího soudu v opačném smyslu a s podáním žaloby proto z nejrůznějších důvodů vyčkávali. Pokud ne, věc je zralá na kritický přezkum Ústavním soudem, případně Evropským soudem pro lidská práva ve Štarsburku.

Na tomto blogu jsem se otázkou promlčování těchto nároků shodou okolností obšírněji zabýval před týdnem.

Aktualisováno.
Rozhodnutí Nejvyšší soud již zveřejnil a je ještě méně přesvědčivé, než jsem předpokládal. Velký senát se v podstatě omezuje na konstataci, že Nejvyšší soud není vázán svou vlastní prejudikaturou.

Jakkoli lze souhlasit s názorem, že právo na relutární satisfakci by promlčení podléhat mělo, je nutno vypořádat se s námitkou, že Nejvyšší soud nejméně od r. 2003 konstantně judikoval v opačném smyslu, takže potenciálním žalobcům (ale i žalovaným) vzniklo oprávněné očekávání ohledně nepromlčitelnosti tohoto práva.

Námitkou se proto bude muset místo Nejvyššího soudu zabývat Ústavní soud.

"Trojitý odpíchnutý salichov" opět na scéně

Ne, tahle mýdlová opera hned tak neskončí.

Trestní oznámení Marcely Urbanové na jihlavského státního zástupce JUDr. Arifa Salichova a několik dalších osob, jakkoli zmateně bylo právní zástupkyní Urbanové Klárou Veselou-Samkovou formulováno, naznačuje další velmi závažná pochybení, kterých se záchranný tým ve snaze dosáhnout zastavení trestního stíhání Jiřího Čunka dopustil.

Aby se divák nenudil, do děje vstupuje několik nových postav, jmenovitě "spřátelený ředitel nemocnice" MUDr. Radomír Maráček a "advokát pochybné pověsti" JUDr. Jiří Novák.

Osobně by mě opravdu zajímalo, jak to s Čunkem a jeho úplatkem bylo, příslušné orgány však zatím činí vše pro to, abychom se tuto odpověď nikdy nedozvěděli.

Protože cosi o fungování české justice vím, nedělám si žádné iluse o tom, jak se to celé seběhlo. Nemám pochybnost, že "justiční mafiáni" v čele s nejvyšší státní zástupkyní (a "kmotrou" této naší cosy nostry) Veseckou vyšetřování ovlivňovali způsobem, který by jim v normální zemi vynesl poukázku na několikaletý pobyt za mřížemi.

Zároveň je mi jasné, že anomálie způsobená rozsudkem Krajského soudu v Praze, který tuto všem zjevnou, ale přesto tabuisovanou skutečnost konstatoval, bude postupem času zatušována, buď přímo reversním rozsudkem vrchního soudu, anebo hrou o čas a opakovaným vracením věci krajskému soudu s fakticky nesplnitelnými pokyny. Dobro vítězí možná pohádkách, v české justici zvítězí ten, kdo si v ní již od doby komunismu vybudoval pevnou posici a kdo dokáže být svou flexibilitou a úplatností užitečný každé politické representaci.

Jak "hostovat a monetisovat" stránku s JavaScriptem

Malý čtenář uvedl praktický odkaz na stránku převádějící latinku na azbuku. Zároveň napsal: "Další důvod naučit se Javascript, abych mohl zbastlit něco zcela funkčního (nojo, ale kde to budu hostovat? A jak monetizovat?)"

Rád se mu pokusím pomoci. HTML kód obsahující JavaScript není vůbec nutné nikde hostovat (natož monetisovat), stačí HTML soubor uložit kamkoli na lokální disk a přistupovat k němu methodou file: (prakticky tak, že spustíme prohlížeč, stiskneme Ctrl+O a soubor na disku vyhledáme). Stránku si poté můžeme uložit mezi oblíbené (Ctrl+D), jako by to byla normální internetová stránka.

Kdysi, velmi dávno, když jsem si koupil první přijímač GPS, jsem si takhle napsal konvertor souřadnic ze systému WGS-84 do S-JTSK (tzv. Křovákovo zobrazení), abych mohl polohu, kde se nacházím, zobrazit na mapě tehdejšího Atlasu (tlačítko pro příslušnou funkci už dnes nefunguje a bylo by zbytečné, protože dnešní mapy.cz i Google Maps si s WGS-84 poradí samy).

Program můžete vyzkoušet a inspirovat se jím – zdrojový kód včetně JavaScriptu zobrazíte stisknutím Ctrl+U.

12. 11. 2008

Sami sobě oposicí

Jestli tomu rozumím správně, krajští zastupitelé dvou stran, které ve vládní koalici prosazují reformu zdravotnictví (ODS a KDU-ČSL), uzavřeli nebo uzavřou s ČSSD krajské koaliční smlouvy, jejichž součástí bude úhrada reformou zavedených poplatků z veřejných rozpočtů. Není ovšem vyloučeno, že "pro vyvážení" budou tito zastupitelé hlasovat proti dotacím, nebo že před svým hlasem pro dotace pronesou v zastupitelstvu aspoň plamenné státoprávní ohrazení…

Nejsem si úplně jist, zda dotace, jíž se neguje právním předpisem stanovené regulační opatření, je v souladu se zákonem, ale jist si jsem, že takhle zásadové a upřímné politiky mají možná v Nigérii nebo v Azerbajdžánu, v Evropě ovšem nikde.

11. 11. 2008

Mazaný (advokát) Filip

Některá soudní rozhodnutí se čtou jako detektivka, jiná jako melodrama, a konečně jsou taková, která svým obsahem evokují humoristickou povídku nebo román.

Třeba takový nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 1408/08.

Vše začalo tím, že jistý V. H. – nebo minimálně někdo, kdo se za něj vydával – jel v Praze načerno městskou hromadnou dopravou. Dopravní podnik jej proto u místně příslušného Okresního soudu v Příbrami zažaloval o 950 Kč s příslušenstvím. Soud poté, co zjistil, že na adrese trvalého pobytu se žalovaný nezdržuje, touto skutečností nijak neznepokojen vydal rozsudek, a aby tento rozsudek mohl "zpravomocnit", ustanovil žalovanému, fakticky pouze pro účely doručení rozsudku, proti němuž nebylo s ohledem na bagatelní povahu sporu odvolání přípustné, opatrovníka, advokáta JUDr. F. M.

Takový postup, jak obiter dictum konstatuje Ústavní soud, je samozřejmě protiústavní, ustanovit opatrovníka účastníku neznámého pobytu měl soud již k projednání žaloby, ale nic neobvyklého, české soudy to tak prostě dělají, když se někdo nezdržuje v místě trvalého pobytu, v chápání obecných soudů se tím připravuje o všechna procesní práva.

Ustanovený opatrovník byl ovšem advokát "všemi mastmi mazaný" a rozhodl se, že i na tomto jediném úkonu je možno vydělat, a přišel s nápadem, že se dá sám zastoupit advokátem. S tvrzením, že funkce opatrovníka nepředpokládá poskytování specialisovaných právních služeb, proto udělil plnou moc k zastupování své kolegyni, advokátce Mgr. D. V. Ta rozsudek se vší specialisovanou péčí převzala a oba společně se začali po soudu domáhat odměny za tento úkon.

Soud ovšem odmítl vyhovět, a když jiného názoru nebyl ani odvolací Krajský soud v Praze, podal JUDr. F. M. za svého opatrovance i za sebe ústavní stížnost. Pasáž, jíž advokátův nápad i podanou ústavní stížnost Ústavní soud ohodnotil, si nikdo ze zúčastněných asi za rámeček nedá:
Za alarmující však Ústavní soud považuje skutečnost, že stěžovatel 2) [tj. advokát JUDr. F. M.; pozn. TP] napadá rozhodnutí civilních soudů v situaci, kdy jediné, co v řízení vykonal, bylo udělení procesní plné moci advokátce Mgr. V.; ani stěžovatel 2) sám, ani Mgr. V. již v řízení žádný další úkon ve prospěch stěžovatele 1) [tj. opatrovance V. H.; pozn. TP] – jenž byl v civilním řízení žalovaným, jehož pobyt nebyl znám – neučinili. Ochrana zájmů stěžovatele 1) tedy byla v konečném důsledku přesně taková, jaká nemá být, tj. formální, a nikoliv skutečná. Za těchto okolností – kdy účelem udělení plné moci Mgr. V. zjevně nebyla ochrana práv a oprávněných zájmů stěžovatele 1) – se argumentace stěžovatele jeví jako troufalá a cynická. V materiálním právním státě nejde pouze o dodržování práva bez dalšího, ale především o dodržování takových pravidel chování, která jsou v souladu s hodnotami, na nichž je právní řád vybudován; to však stěžovatel 2) zcela zjevně přehlíží.
Nám nezbývá než Ústavnímu soudu zatleskat.

Aktualisováno.
Podle dostupných databasí se zdá, že výtečníkem je dobříšský advokát JUDr. Filip Matouš, se symptomatickým registračním číslem ČAK 408 (tzn. jeden z těch, kteří s advokacií započali ještě před r. 1989).

10. 11. 2008

Darmodějové a udavači

Jako bumerang se do českého mediálního diskursu vrátil problém udavačské minulosti ve Francii žijícího spisovatele českého původu Milana Kundery, tentokrát v juxtaposici s jiným podobným případem, s prokázaným obviněním "udavače z Těšína", písničkáře Jaromíra Nohavici.

Sešla se tu v kuriosním propletnci tři paradigmata uvažování a jednání českého národa: obsedantní hrůza z těch, kteří by mohli "našince" udat "jim", odmítnutí role náboženství a církve a hledání náhrady za ni v národním umění a v umělcích, a snaha omlouvat poklesky elit jejich potřebností "pro národ".

S udavači mají Češi dlouhou historickou zkušenost, od Karla Sabiny, jehož jméno muselo být po několik desetiletí vynecháváno na plakátech Prodané nevěsty, jejíž libreto se jakoby "napsalo samo", přes – bezpochyby ohavnou – postavu udavače neexistujícího hnutí Omladina Rudolfa Mrvy a Julia Fučíka, který se pokusil ospravedlnit svou zbabělost zvláště sofistikovanou konstrukcí, po stotisícovou armádu estebáckých agentů, tajných spolupracovníků a důvěrníků.

Obvinění z konfidentství znamená v české společnosti nucenou neexistenci: tak se stalo např. Vladimíru Škutinovi, spisovateli a "osobnímu vězni" presidenta Novotného, jedné z nejvýznamnějších kulturních person období Pražského jara. Viděl jsem jeho spis, který má téměř tisíc stran, připouštím, že to byl nejen Pan Spisovatel a Pan Novinář, ale taky Pan Udavač, přesto cítím jistou nepatřičnost toho, jak rázně byl Škutina v 90. letech vymazán z národní paměti a z mediálních reflexí.

Druhý princip, který lze lapidárně označit "co je české, to je hezké", brání v tom, aby národ s Kunderou "zúčtoval" tak jako se Škutinou: je to přece jen mezinárodně uznávaný spisovatel, jeden z několika Čechů, jejichž jméno bylo v 70. a 80. letech známo průměrnému Evropanovi, a díky proslulosti Nesnesitelné lehkosti i leckterému Američanovi. Nelibá fakta o zasloužilých našincích se tají, to je postup uplatněný s úspěchem v případě mnoha národních velikánů, a Kundera, zdá se, bude nakonec zařazen do této škatulky.

Za třetí jak v případě Kundery, tak Nohavici působí přesvědčení, že umělec musí být zároveň mravním vzorem. Počátek tohoto nahlížení na umělce je opět v národním obrození, které bylo směřováno mimo jiné i proti katholické církvi, v níž Češi logicky viděli jednu z hlavních opor stávajícího mocenského uspořádání. Namísto kněze nastoupil proto umělec – a výsledkem jsou – se stoletým zpožděním – desítky písničkářů, kteří jsou již od konce 60. let pro moderní český národ víc duchovními vůdci než umělci, od pěvců kvalit méně než prostředních (bratři Nedvědi) po umělce skutečně talentové a výjimečné, jejichž prototypem byl Karel Kryl a z nichž patrně nejvýraznějším příkladem je právě "ostravský bard" Jaromír Nohavica.

Tyto tři navzájem protichůdné vlivy se dostávají do hry, jestliže má dnešní Čech odpovědět na otázku, jaký význam má pro něj zjištěné udavačství Milana Kundery a Jaromíra Nohavici; proto je kolem celé aféry tolik emocí, frustrace a pokrytectví.

Pro mne osobně je těžko představitelné, že bych měl písničkáře, které mám rád, tímto způsobem kádrovat. Leonard Cohen, Johnny Cash, Suzanne Vega nebo Serge Gainsbourg byli nebo jsou vynikající umělci, a jací jsou to lidé, je otázkou zcela podružnou, zajímavou nejvýš pro kunsthistoriky. Což samozřejmě neznamená, že bych chtěl jejich případnou vinu snižovat: tyto dva aspekty jejich osobnosti spolu prostě nesouvisejí.

Když se práce stane koníčkem

K těžko uvěřitelnému vývoji došlo v kause pracovníků energetického monopolu ČEZ, kteří byli některými odběrateli obviňováni z nátlakových method, které si nezadají s praktikami sicilské mafie. Dvaatřicet zaměstnanců dceřiné společnosti ČEZu bylo nyní skutečně obviněno z trestného činu vydírání; podle policejních informací byly při domovních prohlídkách u obviněných nalezeny součásti policejních uniforem.

Tolik zápalu pro svou práci, to se v dnešním Česku nevidí!

9. 11. 2008

Císař pán nebyl vůl

K nedožitým 90. narozeninám Československé republiky publikoval Reflex čtyřdílný seriál nazvaný "Císař pán nebyl vůl" (1. díl, 2. díl, 3. díl, 4. díl), ve kterém se historik Jiří Rak pokouší vyvrátit některé mythy o životě v podunajské monarchii.

8. 11. 2008

Co že jsem to měl vlastně napadnout?

Nepravidelná cena tohoto blogu Osel měsíce za mimořádný intelektuální výkon na poli práva putuje do Hradce Králové, za brilantní dovolání, které pro svého klienta formuloval tamní osel (pardon: advokát) JUDr. Vladislav Kusala.

Nejvyšší soud neměl pro osmistránkový výtvor hradeckého výtečníka pochopení a dovolání brutálně odmítl, když – jistě k nemalému advokátovu překvapení – konstatoval, že dovoláním se nenapadá prvoinstanční rozsudek, nýbrž zásadně rozhodnutí odvolacího soudu, takže i kdyby sebevíc chtěl, zabývat se jím meritorně nemůže. Celá věc měla naštěstí happy ending, protože Nejvyšší soud následně vyhověl stížnosti pro porušení zákona, kterou ve prospěch obviněných podal ministr spravedlnosti.

Cenu, oslí uši ve tvaru paragrafů, si šťastný výherce může vyzvednout na adrese tohoto blogu.

7. 11. 2008

Pohraniční vrazi

Na blogu Jiné právo zveřejnil Zdeněk Kühn, jinak soudce Nejvyššího správního soudu, text týkající se právních aspektů jednání vojáků Pohraniční stráže, kteří v době komunismu stříleli po "narušitelích hranic", a to v mezinárodní komparaci české a německé praxe. Je dobré přečíst si všechna odkazovaná soudní rozhodnutí a bez zajímavosti není ani následná diskuse pod článkem.

Podle mého názoru jsou tyto arkánní debaty přirozeným a nevyhnutelným důsledkem principu kontinuity právního řádu komunistického a postkomunistického Československa, resp. Česká republiky. Není-li zlo označeno jako zlo a zločin jako zločin jinak než v bezzubém zákoně č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, musí nutně docházet k tomu, že za zvrhlou praxi střelby na hranicích jsou stavěni před soud a odsuzováni ti, kteří jsou jí nejméně vinni, poslední v řetězci mocenské zvůle a bezpráví, vojáci tehdejší Pohraniční stráže.

Jsem dalek představy o jejich nevině – v okamžiku, kdy stiskli spoušť, dobře věděli, co činí a čeho se tím dopouštějí – pokládám nicméně za neakceptovatelné, aby zůstávali beztrestní ti, kteří uváděli zločinnou mašinérii v život a kteří těmto vojákům povinnost střelby uložili.

Volební soudnictví v Kocourkově

Spíše jako dokument doby zveřejňuji volební stížnost Vladimíra Hučína, neúspěšného senátního kandidáta v Přerově, jemuž přičinliví protikandidáti nechali přelepit volební plakáty hanopisnými přelepkami.

Výsledek je jasný předem, volební soudnictví je v této zemi naprostou imitací toho, čím by být podle zákona mělo.

Sám jsem se o střet s ním pokusil před dvěma lety, a dojem který jsem si odnesl, byl, že patrně hovořím hotentotsky: tak nezřetelný byl vztah mezi mou argumentací a odůvodněním, či spíše parodií na ně, z pera Nejvyššího správního a poté v ještě silnější míře i Ústavního soudu.

Upozorňuji, že je to četba jen pro otrlé:

Etherné opět na scéně

Syndromem bujivé poplatkové nenasytnosti bych nazval nejnovější nápad vedení České televise zatížit televisním poplatkem i domácnosti, které sice televisor nemají, ale díky počítači s internetovým připojením by, kdyby chtěly, mohli její pořady sledovat online.

Odpusťme si trapné žerty na téma faktur od dalších dodavatelů, jejichž produkty jsme si rovněž nekoupili, ale mohli jsme, nebo o poplatku za přítomnost poplatníka v dosahu televisního signálu (tzv. etherném), od něhož osvobozeni budou pouze ti, kteří si kolem obydlí namontují technikem ČT prověřenou bytelnou Faradayovu klec, a řekněme si rovnou, že systém televisních a rozhlasových poplatků je nejvyšší čas zrušit a nahradit financováním veřejnoprávních vysílatelů ze státního rozpočtu.

Politická representace bude mít klid, protože konečně získá možnost utahovat nebo povolovat veřejnoprávním mediím finanční kohoutky podle momentálního Indexu Poslanecké Spokojenosti, poplatník bude dojen esthetičtějším a nežádoucích vedlejších efektů typu dopisových kampaní zbaveným způsobem a státní rozpočet, resp. jeho deficit, změnu téměř nepocítí: mám ostatně pocit, že kdo by v této zdravým rozumem nepostižené zemi přišel s thesí, že základní formou hospodaření je vyrovnaný rozpočet, byl by okamžitě označen za sabotéra naší společné pravolevé cesty k šťastným zadluženým zítřkům. Ale to je jiná pohádka, o tom zase jindy.

5. 11. 2008

Nesl jsi prapor, darebáku? Provolával jsi hesla, ničemo? Do vězení s tebou!

Dosti šokující výsledek mělo hlavní líčení s "extremisty" z Národního odporu, neregistrovaného sdružení, které vloni na 1. máje uspořádalo v Brně rozpuštěnou demonstraci. Čtyři obvinění dostali nepodmíněné tresty, tři další podmínku.

Zdá se, že kvalita české demokracie se v tomto směru začíná znepokojivě přibližovat neblahému prvorepublikovému vzoru. Cituji: "Odsouzeni byli lidé, kteří nesli prapory nebo skandovali hesla propagující Národní odpor."

Je procesní úprava soudního řízení ve věcech vyvlastnění protiústavní?

V článku Žaloby ve věcech vyvlastnění a příslušnost soudu (Právní rozhledy č. 20/2008, pp. 731–4) se zabývá Michal Ryška, soudce Krajského soudu v Brně, otázkou, zda nová úprava provedená § 28 et seq. zákona č. 184/2006 Sb. o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo stavbě (zákona o vyvlastnění; VyvlZ), která stanoví, že žaloby proti rozhodnutí správních úřadů budou projednávány podle části páté OSŘ, a to v I. stupni krajskými soudy, je ústavně konformní. V tomto smyslu byl podán Ústavnímu soudu návrh na zrušení příslušných částí VyvlZ.

Argumentaci v článku shledávám zčásti věcně nepřesnou, zčásti málo přesvědčivou.

Dlužno předeslat, že rozdělení příslušnosti soudů k projednání žalob směřujících proti rozhodnutím správních úřadů mezi správní a civilní soudnictví, jak bylo provedeno v souvislosti s přijetím SŘS, patří k nejméně šťastným legislativním počinům posledních let. Kompetenční spory, které se začaly objevovat a které daly vzniknout stále se nabalující sněhové kouli nové kompetenční judikatury, jež v některých případech, např. u sporů proti rozhodnutím katastrálních úřadů, nabyla komplexnosti a struktury hodné lepších věcí, jsou naprosto zbytečnou a neproduktivní zátěží soudního systému: oč jednodušší by byla prostá úprava, která by žaloby proti rozhodnutím správních úřadů svěřila jednotně správnímu soudnictví…

Zatímco úprava soudního řízení správního se v praxi ukázala jako celkem uspokojivá a funkční, její komplement, řízení o soukromoprávních sporech svěřených výkonné moci, vykazuje značné deficity. Tato úprava především neumožňuje kasaci správního rozhodnutí; soud může rozhodnutí buď potvrdit, anebo nahradit vlastním rozsudkem. To je v českém procesním právu značně neobvyklé řešení, avšak samo o sobě není prosto logiky: správní úřad zde není nucen rozhodovat v rozporu se svým právním názorem a řízení se tak i urychluje (podobnou úpravu známe z oblasti kanonického procesního práva a není neobvyklá ani v zahraničí). Co však je skutečným problémem, je nemožnost kasace v případě namítaných procesních vad. Fakticky tak stačí, aby se správní úřad návrh nesprávně zamítl z procesních důvodů, a celé potenciálně velmi složité řízení se tím bez přiměřeného a racionálního důvodu přesouvá na bedra soudu.

Další vadou, a to podle mého soudu zcela zásadní, je nemožnost změnit v řízení před soudem, vyjma případů procesní sukcese, okruh účastníků (§ 250b odst. 2 OSŘ). Jestliže tedy správní úřad tento okruh vymezil chybně – a to není v České republice nijak neobvyklá vada řízení – soudu nezbývá než nahradit vyhovující rozhodnutí správního úřadu rozhodnutím zamítavým, jímž jedině není zasaženo do ničích práv, a vrátit tak řízení na začátek. Navrhovatel poté musí svůj návrh podat u správního orgánu znovu, v naději, že vzhledem k okolnostem nebude uplatněna překážka rei iudicatae. Je-li ve hře navíc lhůta k podání návrhu a opakovaný návrh je tudíž nemožný, dostupuje zmíněný deficit OSŘ ústavní dimense.

V řízení před soudem není správní orgán, který rozhodl, účastníkem řízení, pouze předkládá soudu své vyjádření. Mýlí se však M. Ryška, pokud vytýká VyvlZ, že neumožňuje zavázat k náhradě nákladů řízení správní úřad, který vydal chybné rozhodnutí. Protože rozsudek soudu nahrazuje správní rozhodnutí v celém rozsahu, soud nově rozhodne i o nákladech správního řízení. Stejně jako v jiných případech kontradiktorních řízení nenese náklady chybného rozhodování orgánů veřejné moci stát, nýbrž neúspěšná strana řízení, v daném případě tedy vyvlastňovatel nebo vyvlastňovaný. Nejde tudíž o vadu, nýbrž o logický rys – vlastnost – dané procesní úpravy.

Podobně nelze přisvědčit M. Ryškovi ani v jeho dalších námitkách. Úprava, která svěřuje přezkum vyvlastňovacích rozhodnutí civilnímu soudu, je bezesporu nevhodná (tak jako je nevhodná samotná dualita projednávání žalob proti správním rozhodnutím), její nevhodnost však podle mého názoru nemůže založit její neústavnost.

Konkrétně ad a): Nesoulad s dosavadní judikaturou, který M. Ryška namítá, je přirozeným důsledkem novosti právní úpravy; nemůže být legitimní námitkou v řízení před Ústavním soudem.

Ad b) a c): V ústavní rovině neexistuje nic jako "dělba veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů". Z ústavněprávního hlediska je zcela lhostejné, bude-li určitá věc projednána přímo soudem nebo nejprve správním úřadem, důležité je toliko to, aby základní práva, jsou-li ve hře, stála pod soudní ochranou, a tento imperativ danou úpravou porušován zjevně není.

Ad d) a e): Zákaz retroaktivity a princip zákonného soudce zde rovněž nemají místo. Nepřípustnost retroaktivity se stricte omezuje na oblast hmotných práv, na procesní práva vůbec nedopadá: nelze např. vytýkat neústavnost zákonu, který mění věcnou příslušnost správního úřadu nebo soudu, a to, jak je v procesním právu pravidlem, i s účinky na starší agendu, pokud je příslušné řízení zahajováno nově. Neústavní není ani změna příslušnosti v průběhu řízení, jak se to stalo např. právě v souvislosti s počátkem účinnosti SŘS. Obdobně právo na zákonného soudce vykládá Ústavní soud konstantně jako zákaz svévolného přidělování věcí, nikoli zákaz změny příslušnosti soudu zákonem.

Ad f): Námitka zbytečných průtahů v důsledku předání agendy civilním soudům je legitimní, nicméně nemůže uspět s ohledem na to, že vzhledem k odkladu právní moci i vykonatelnosti vyvlastňovacího rozhodnutí je zásah do právní sféry účastníků řízení relativně omezený.

Celkově mám tedy za to, že návrh Krajského soudu v Brně na zrušení částí VyvlZ je dobrým pláčem na špatném hrobě; nevhodnost stávající úpravy je nutno řešit legislativní cestou v parlamentu, nikoli derogačním návrhem Ústavnímu soudu.

Aktualisováno.
Protože se v diskusi i v některých pramenech objevily názory, že ustanovení § 28 VyvlZ lze vykládat i jinak, než v textu předpokládám, upozorňuji na znění důvodové zprávy k tomuto zákonu. Uvádí se v ní doslova (k § 29, ze kterého se v důsledku pozměňovacích návrhů stal v konečném znění § 28): "Upravuje se soudní přezkum pravomocného vyvlastňovacího rozhodnutí soudem, příslušnost k řízení v těchto věcech a vzhledem k tomu, že vyvlastnění představuje závažný zásah do základního práva se stanoví, že podáním žaloby se odkládá právní moc vykonatelnost rozhodnutí." Zcela obdobně k § 30 a 31.

Nelze mít proto rozumných pochybností, který výklad sporného ustanovení odpovídá authentickému záměru zákonodárce a který je pouhou účelovou konstrukcí, jež nemůže obstát.

K otázce nepromlčitelnosti nároku na relutární satisfakci za porušení osobnostních práv

K sepsání této úvahy mne inspirovala tisková zpráva Ligy lidských práv, která presumuje nepříznivý výsledek řízení o peněžité zadostiučinění za zásah do osobnostních práv žalobkyně, klientky Ligy (v daném případě v souvislosti s neoprávněně provedenou sterilisací), protože protistrana uplatnila námitku promlčení.

Dovolím si nesouhlasit s tímto posouzením věci; mám naopak za to, že námitka promlčení nemůže obstát, protože změna judikatury, která by to umožnila, jednak u Nejvyššího soudu neproběhla, jednak i poté, co by se tak stalo, bude mít žalobce k disposici tak silné argumenty, že se svým nárokem stejně uspěje.

Rekapitulujme, že zatímco část nauky trvá na thesi o promlčitelnosti nároku na relutární satisfakci, zejména s ohledem na majetkovou povahu tohoto práva (§ 100 odst. 2 ObčZ), dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3592/2006, 30 Cdo 154/2007, 30 Cdo 739/2007, 30 Cdo 744/2007, 30 Cdo 792/2007, 30 Cdo 997/2007 a 30 Cdo 1522/2007; všechna dostupná v databasi rozhodnutí Nejvyššího soudu) je opačná a dovozuje, že nárok na zadostiučinění v penězích se nepromlčuje. Argumentace Nejvyššího soudu má přitom svou logiku: právo na tento druh náhrady nevzniká samotným zásahem ani okamžikem, kdy se o něm poškozený dozví, nýbrž je konstituováno až právní mocí rozhodnutí soudu (cf. § 13 odst. 3 ObčZ), takže úvahy o promlčení toho práva by nutně předpokládaly, že se promlčuje pohledávka dosud nekonstituovaná. Navíc je dosti bizarní rozdělovat jediné právo na reparaci zásahu do osobnostních práv na dvě složky a ty posuzovat v odlišném režimu promlčení.

V loňském roce proběhly v občanskoprávním kolegiu Nejvyššího soudu debaty ohledně této otázky, které vyústily v to, že v listopadu bylo rozhodnuto nepublikovat v "zelené" sbírce recentní judikaturu senátu 30 Cdo, nýbrž starý rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 1 Co 63/2003, jenž přisvědčil názoru o promlčitelnosti nároku na relutární satisfakci (publikováno in R 4/2008).

Jak je však zřejmé z database rozhodnutí Nejvyššího soudu, ten dosud svůj právní názor nezměnil, neboť od 1. 11. 2007 nerozhodl ani o jednom dovolání, kde žalovaný námitku promlčení uplatnil; za rok 2007 bylo takových rozhodnutí sedm, proto je stěží uvěřitelné, že by šlo o nahodilý pokles nápadu této agendy.

Dále je zde ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, které předpokládá pro změnu judikatury NS eskalační proceduru: věc musí být v takovém případě postoupena k rozhodnutí velkému senátu. Eskalace sice není nezbytná, pokud jde o procesní otázku (§ 20 odst. 2) – a promlčení je procesním institutem – nicméně i tam se uplatní, jestliže senát jednomyslně dospěje k závěru, že řešená procesní otázka má po právní stránce zásadní význam; jen těžko si přitom lze představit procesní otázku, která by měla s ohledem na své zásadní a bezprostřední hmotněprávní dopady větší význam.

I kdyby však Nejvyšší soud začal rozhodovat podle publikovaného rozsudku vrchního soudu, není třeba házet flintu do žita, neboť je tu legitimní očekávání žalobců, že se jejich nárok nepromlčí, a toto očekávání by bylo nečekanou změnou judikatury zmařeno. A nejde tu vůbec jen o případy, kdy žalobce byl liknavý, nýbrž typicky se může jednat o situace, kdy obviněný pravomocně zproštěný obžaloby žaluje media, která jej ostouzela během jeho trestního stíhání. Prodleva mezi mediální kampaní a právní mocí zprošťujícího rozsudku přitom může být i více než deset let (tak tomu bylo např. u kurdského lékaře Uzunoglu, jenž byl v letech 1994–6 v mediích v několika po sobě následujících kampaních označován za nebezpečného násilníka a mafiána; zprošťující rozsudek si přitom vyslechl až v létě 2007).

Judikát je, jak s oblibou zdůrazňuje Ústavní soud, zákonem v materiálním smyslu, na rozdíl od zákonodárce novelisujícího zákon však Nejvyšší soud nemá možnost při změně judikatury kodifikovat intertemporální ustanovení, jimiž by se podobné případy řešily. Ani to však neznamená, že by situace byla černobílá: buď promlčení, nebo nepromlčitelnost, tertium non datur.

Existuje několik možností, jak ze současné komplikované situace ven:
  1. Soudy mohou rozhodovat, že k námitce promlčení u starších případů nepřihlédnou s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ; nejen žalobci, ale i žalovaní byli totiž až do ledna 2008 oprávněně přesvědčeni o nepromlčitelnosti tohoto druhu nároků. Promlčovat se tak efektivně začnou až ty nároky, které budou uplatněny později než v lednu 2011.

  2. Nejvyšší soud může ve velkém senátu rozhodnout, že nárok na relutární satisfakci je nepromlčitelný; toto rozhodnutí bude nadále určující, bez ohledu na dosud publikovanou judikaturu.

  3. Soudy budou k námitce promlčení přihlížet, ale zároveň budou v takových případech přiznávat žalobci právo na náhradu od státu podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stát bezesporu pochybil, pokud Nejvyšší soud změnil svou judikaturu s retroaktivními účinky, a za tento nesprávný úřední postup musí poškozené odškodnit. Jakkoli nesystémové je takové řešení, má svou zřetelnou legitimitu i logiku a nelze je a priori vylučovat.

  4. Soudy budou striktně trvat na tom, že žalobci měli v souladu se zásadou vigilantibus iura uplatnit svůj nárok včas. Věc se tak dostane k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který tradičně nemá pro kapriciosní chování českých soudů velké pochopení (ESLP tak např. nepřisvědčil názoru českých soudů, že civilní dovolání musí být uplatněno zároveň s ústavní stížností; viz nález ve věci Zvolský et Zvolská v. Česká republika, č. 46129/99).
V každém případě se mi skepse Ligy lidských práv jeví předčasnou: žalobci ve sporech o ochranu osobnosti, kteří z nejrůznějších důvodů svůj nárok neuplatnili v promlčecí době, nemusejí prozatím ztrácet naději.