DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

26. 12. 2009

Milostivé léto anebo Komu visí na zdi šofar

Vynikající úvahu na thema polistopodaného vývoje sepsala blogerka – občanským povoláním advokátka – Klára Veselá-Samková. Její analysa současného stavu české společnosti je brilantní a těžko k ní co dodat.

Sám mám ve zvyku označovat to, čím tato společnost prochází, imitativní demokracií: po pádu komunistického režimu rozdrobená, prakticky atomisovaná občanská společnost dosud nenašla nic, na čem by mohla založit novou, v r. 1968 rozbitou, kohesi, a výsledkem je ono pitorestkní, začasté trapné divadlo, jehož jsme nyní svědky.

Podle toho, co čteme v novinách, tady vládnou politické strany a politici, ve skutečnosti jsou tyto organisace jen jednou z faset neviditelné, ale mocné a omnipresentní mafie, struktury o to nebezpečnější, že není jako v zemích, které vyšly z modelu fungující vrchnostenské správy, pathologickým, v pravém slova smyslu výjmečným, jevem, nýbrž organisačním principem a funkčním základem celé společnosti. Nejenže každý politik ve významné funkci má svého kasírtašku, ale každý podnikatel (resp. podnikající gangster), má svého politika: bez něj je podnikání od určité minimální úrovně nemožné.

Korupce je normálním jevem, nenormální je jen to, jak silně se společnost brání si tento fakt přiznat. Když jsem asi před pěti lety napsal na českou wikipedii do hesla o korupci zmínku o systému desátků, zvykového 10% úplatku inkasovaného úředníkem za přidělení veřejné zakázky, strhl se kolem toho obrovský povyk: tvůrci wikipedie, vesměs lidé s duševním obzorem zformovaným Mladou frontou a zprávami televise Nova, si nebyli ochotni připustit, že něco takového vůbec existuje a že je to dokonce zcela běžné.

Nejde ale jen o desátky a úplatky, stejně tak je normou absolutní dysfunkce státu téměř ve všech jeho vitálních rolích: daně se vybírají jen od malých a neschopných, resp. politicky nechráněných, justice nezajišťuje průchod práva a nehájí slabé proti zvůli silných, ale jak jsme viděli na případu čunkiády, stala se servisní organisací státní mafie, vydávající na lusknutí prstů rozsudky a usnesení, jež nemají s právem společného zhola nic, veřejná správa je tvárná a podplatitelná na všech stupních, a jak se ukázalo na plzeňské affaiře, ke koupi je tu prakticky vše, co má nějakou hodnotu.

Bývalý premiér se ostentativně honosí majetkem nabytým z úplatku, u vědomí, že jeho styky jsou dosud tak silné, že je pravým untouchable, mužem nad zákonem, nebo, chcete-li, kmotrem.

Lidem před televisními obrazovkami nezbývá než zatínat bezmocně pěsti a hledat nového spasitele, leč nikdo takový není v dohledu. Česká společnost je těžce nemocná a neléčí se, neboť staré elity zlikvidovala nebo vyhnala do emigrace a novým neumožnila vyrůst.

Je tedy vůbec něco schopen zvednout, jak píše KVS, šofar a iniciovat očistu společnosti?

Nemyslím. Specifikem imitativní demokracie je, že do značné míry imitován je i samotný politický proces. Malé politické strany jsou záměrně vysmívány a udržovány daleko od medií, a volba kterékoli z těch parlamentních bude znamenat jen malý přesun v mocenských poměrech: kočkové ani mrázci ve volbách nekandidují, nemohou si dovolit opřít svou moc o vehikl tak nejistý, jako je parlamentní většina.

Imitativní demokracie nemůže být reformována, může se jen samovolně rozpadnout, když ji nositelé moci přestanou potřebovat a ovládaní v její principy definitivně přestanou věřit. Pak nastoupí to, co momentálně panuje v Rusku: autoritativní režim, státem vynucovaná láska k novému Vůdci, a masová úleva v přesvědčení, že demokracie je možná hezká věc, ale pro naši zemi se neosvědčila.

A kdy? Myslím, že už brzo.

23. 12. 2009

PF 2010

Všem čtenářům přeji veselé Vánoce a v novém roce mnoho štěstí!

19. 12. 2009

Buďte na nás přísnější, prosím!

Já vím, že se opakuji, a že jsem skoro o tom samém psal na Paragraphu, jenže co počít, když jde o thema tak naléhavé. Tedy mi, prosím, promiňte…

Podle internetové ankety uspořádané ČTK si z 2 394 respondentů 73 % myslí, že je správné, když součástí silniční kontroly bude od ledna povinně i dechová zkouška na alkohol. Zkusme si představit, jak by identická anketa dopadla ve Spojených státech. Tam by především čtenářům museli vysvětlit, co to je silniční kontrola, protože Američané něco takového vůbec neznají: policie může vozidla zastavovat jen v případě konkrétního podezření, nic jako namátkové kontroly technického stavu a vybavení a různé kryštofy v USA nemají. Pouhou představu, že by policisté něco takového rutinně pořádali, odmítne každý Američan s odporem jako principiálně neamerickou. Neslučuje se s ústavním principem respektu státu a jeho agentů k osobní svobodě každého jednotlivce.

Až bychom tedy Američanům vysvětlili, o co se jedná, a zeptali se jich, zda by taková kontrola měla zahrnovat i povinné foukání do balonku, setkali bychom se opět s nepochopením: copak je normální, aby někdo musel policii dokazovat, že není opilý? Pokud je na něm opilost znát, je to něco jiného, ale každý a vždycky? To tam, guys, v tom vašem evropském zapadákově neznáte ani tak základní právní zásady, jako je presumpce neviny?

Češi jsou jiní. Nejenže policejní šikanu tolerují, ale jak ukazují různé průzkumy veřejného mínění, přímo ji milují a aktivně se jí dožadují. Řidič poskakující jako cvičená opička kolem auta a vytahující na pokyn policisty tu lékárničku, tu reservu, tu reflexní vestu, podle toho, co zrovna zákonodárce uznal za součást povinné výbavy, toť věrný obraz české mentality na počátku 21. století.

Je v tom cosi infantilního – na jednu stranu nám buserace, jaksi in concreto, zejména směřuje-li proti nám osobně, vadí, na straně druhé se jí in abstracto domáháme, protože máme dojem, že jen tak se zvýší pořádek, a Pořádek, to je v České republice tradičně hodnota hodnot, ideál, jemuž jsme ochotni obětovat téměř vše ostatní.

Je snadné vládnout národu, jenž se vyznačuje takovými charakteristikami. Jen, řekl bych, ten pocit z vládnutí asi nebude to pravé, protože politik si ze všeho nejvíc musí připadat – odpusťte ten příměr – nikoli jako státník, nýbrž jako pasák dobytka.

Aktualisováno.
Ex post zjišťuji, že se opakuji ještě víc, než jsem si myslel. Toto jsem napsal na podobné thema v r. 2000 do Gazety Wyborczej.

10. 12. 2009

Btrfs: Poprvé v akci


Od mých počátečních a nesmělých experimentů s Btrfs uplynul necelý rok; nyní jsem se odvážil k prvnímu – zatím krajně ostražitému a několikanásobným backupem vyfutrovanému – produkčnímu nasazení tohoto nadějného souborového systému.

Na svém domácím fileserveru udržuji elektronickou spisovnu, což je adresářová struktura obsahující asi 350 tisíc souborů o celkové velikosti 360 GB. Lokálně k ní přistupuji přes CIFS (protokol Samba), dálkově přes https protokol na serveru Apache. Kromě mě má účet asi 30 mých počítačově nejgramotnějších klientů, kteří tak mohou nahlížet online do svých elektronických spisů. Nyní jsem tento souborový systém, dosud běžící na ext4 + LVM, zkopíroval na Btrfs.

K mému překvapení použití Btrfs zvýšilo zhruba pětinásobně rychlost přístupu k adresářům přes Sambu z prostředí (virtuálních) Windows XP, která dosud při jejich procházení trpěla 1–2-sekundovou prodlevou při každé změně zobrazovaného adresáře; v Linuxu, kde mám sambový systém přimountován, se tyto prodlevy neprojevovaly.

Protože se tím pohodlí práce se soubory nikoli neznatelně zvýšilo, Btrfs si zřejmě na serveru ponechám, a není vyloučeno, že se pustím i do experimentů s jeho využitím na desktopu. Delší pausa v přispívání na tento blog pak bude znamenat jediné: experiment prozatím nevyšel.

8. 12. 2009

Nemoc šílených bloggerů

Je to sociologický fenomén, jenž se přiházívá s nápadnou pravidelností a nastupuje s úporností tak výraznou, že lze jen stěží přijmout domněnku, že za jeho manifestacemi nestojí více než pouhá náhoda. Mám na mysli nemoc šílených bloggerů: opakovaně se vyskytující období, v němž blogger svou frustraci ze světa (eventuálně ze svého pociťovaného bloggerského neúspěchu) vtěluje do kampaňovitých tažení proti debatérům na svém blogu.

Manifest nenávisti k diskutujícím publikovalo před časem Jiné právo, a i když to není text, na nějž by autoři blogu mohli být sebeméně hrdi, zůstal jako svébytný kodex diskutéra vystaven na hlavní stránce blogu dodnes. Není divu, že autorem pamfletu je Michal Bobek, jenž je, řečeno s klasikem, právník sice jen prostřední, ale zato dobrý a bedlivý censor.

Stejnou nemocí ochuravěl nyní i majitel blogu Lucerna wikipedie, jenž si říká Guy Peters. Jeho stav je vážný, prognosa nedobrá.

Soudím, že v obou případech jde o nepochopení významu internetových diskusí, a zároveň o vyvěrající proud bloggerova inherentního narcismu. Diskuse nebudou nikdy dosahovat úrovně samotných blogpostů, jejich význam je jednak v tom, že skýtají bloggerovi jakkoli zkarikovanou, ale validní a cennou zpětnou vazbu, jednak přidávají nové informace a úhly pohledu, čímž blogpost obohacují.

Je na bloggerovi, aby diskuse na svém serveru předběžnými i následnými zásahy reguloval, je-li to nutné, i moderací (výběrem komentářů ke zveřejnění). Pokud to dělá dobře, bude odměněn vzkétajícím a čtenářský zájem vzbuzujícím blogem. Pathologické výlevy podobně těm shora citovaným nejsou diagnosou diskutujících, nýbrž primárně samotného bloggera, který svou odpovědnost neunesl a spíše než nad internetovou spodinou by se měl zamyslet sám nad sebou.

4. 12. 2009

Datové schránky, den D157

V oblasti datových schránek je stále rušněji a zábavněji. Nejvíce mne pobavila myšlenka obrany před phishingem tím, že funkční link byl nahrazen upozorněním a adresou vypsanou v textu: pokud uživatel přijde na podvrženou stránku a tam najde tlačítko funkční, určitě okamžitě přijde na to, že se stal obětí podvodu!

Povedená taškařice je také captcha vytvořená tak, aby byla pro lidského uživatele složitá a pro stroj snadná: takříkajíc Turingův test naruby. Bonbonkem je umístění captchy za přihlašovací obrazovku, nikoli před ni. Potenciální útočník má smůlu: získá informaci, že crackingový robot objevil, že k datové schránce schránce ah7z28 patří heslo ahojfranto, ale dál se nedostal, jelikož následovala zákeřná a složitá captcha, kterou bude muset vyluštit cracker-člověk (anebo bude muset napsat několikařádkový kod k jejímu prolomení).

Také se chystám na SOAPové API datových schránek. Přes údajnou chaotičnost serverové části ho lze zdolat poměrně snadno: objevila se celá řada aplikací, vesměs těžce předražených, jejichž autoři to dokázali. Původně jsem měl v úmyslu vyvíjet v Jythonu (samotný (C)Python na tom není nejlépe s podporou technologie SOAP/WSDL), ale jak se ukázalo, půjde to i v bez javových knihoven.

Moje nároky nejsou velké: pro rutinní práci rozhraní z příkazového řádku, pro přístup z terénu chci jednoduchou nadstavbu nad ISDS, která bude fungovat i z běžného prohlížeče (včetně toho, který mám v Nokii N810), bez jakýchkoli proprietárních a nekompatibilních doplňků.

28. 11. 2009

Nové koště stokrát jinak aneb Český sen '09

Společnost Nowaco, dovážející do České republiky rybí produkty, jakosti vesměs nevalné, za ceny nicméně evropské až evropsky-nadstandardní, nakoupila zásilku uzeného lososa v kvalitě ještě o poznání nižší než do té doby; proto změnila obal, takže zákazník vidí na výrobek jen malým okénkem, z něhož si o změně obsahu neudělá představu, a – minimálně poprvé – se nechá napálit a nekvalitního lososa si koupí. Očekávat se dá, že při příští optimalisaci bude okénko odstraněno zcela a zákazník místo miserného produktu uvidí jen jeho nakašírovanou fotografii. V České republice se tomu říká marketing, v civilisovaném světě podvod.

Nechci ovšem psát o lososech ani o nesolidních dovozcích, ale o politice. Na Nowaco mne přivedla plošná P.R. masáž provázející jakési o tomto weekendu konané zasedání strany TOP09. Jde tam o to samé: nevábný, tradičně zkorumpovaný lidovecký obsah byl zataven do nové folie s fotografií usměvavého, bodrého knížete Schwarzenberga, a čeká se, jestli se spotřebitel nachytá a hru na novou, lepší a poctivější politiku neprohlédne.

Patrně to vyjde: kdyby se pořádal evropský championát, který národ je schopen uvěřit největší pitomosti, a to jak absolutně, tak v přepočtu na jednu korunu investovaných marketingových nákladů, neměli by Češi spolu se Slováky konkurenci: jejich historické výkony v tomto oboru jsou imposantní a na české a slovenské poličce se dosud stkvějí trofeje jako Komunistický volební program '46, Socialismus s lidskou tváří '68, Nejsme jako oni '89, Vaše kuponová knížka volí pravici '92, Nejsme jako my aneb Unie svobody '97 nebo Naším největším nepřítelem je Evropská unie '05, tak proč by, u všech ďasů, neměla uspět tahle nová KDU-ČSL s Bifidus activ!?

27. 11. 2009

Z deníku straníkova VIII

Můj milý stranický deníčku!

Usedám dnes k Tobě po delší odmlce, způsobené tím, že k absolutní neviditelnosti veřejné připojili naši straničtí orgánové v posledních týdnech a měsících i pasivitu interní, uchýlivše se již zcela takříkajíc do vnitřního oboru: ano, už je to tak, stali jsme se politickou stranou zvnějšku i zevnitř dokonale virtuální.

Zpráva, již jsem dnes zvěděl, mne však nutí podělit se s Tebou ještě začerstva: naše Strana se nezúčastní ani dalších voleb, a jak asi tušíš, milý deníčku, učiníme tak z pohnutek vrcholně ušlechtilých. Velký volební zisk, kterého bychom dosáhli, ale který by přesto na místo v nové sněmovně asi nepostačoval, by totiž posílil ČSSD a KSČM, což nemůžeme připustit. Vezměme to prakticky: každý volič, který by jinak hlasoval pro nás (bráno velmi optimisticky cca 0,02 % elektorátu, spíš však méně), takto bude moci svěřit svůj hlas některé z pravicových stran, které pětiprocentního limitu dosáhnou. Strana takto zvýhodněná bude mít ve sněmovně o celou padesátinu poslance víc, než by měla v případě naší volební účasti, když by hlasy pro KonS propadly všem postoupivším rovnoměrně.

Moudré rozhodnutí, viď, deníčku? Říkám to dávno: naše stranické vedení, toť hotový výkvět moderní politiky, genius vedle genia!

Začátkem prosince máme schůzi, na níž se smíme k novému rozhodnutí vyjádřit. Je sice trochu neobvyklé, že tak budeme činit až po jeho přijetí, nikoli předtím, jak by se možná stalo u některých konkurentů, ale i to je moudré: protože v této diskusi už o nic nepůjde, snižuje se risiko, že některého z údů při projednávání návrhu trefí šlak!

20. 11. 2009

Jak je to s kompatibilitou formátu PDF

V článku o magickém formuláři, který se v každém prohlížeči zobrazí zcela jinak, jsem se dopustil jedné nepřesnosti, když jsem autora tohoto svěžího softwarového dílka obvinil z neodůvodněného používání kodu CP1250.

Protože shodou okolností právě něco sám programuji v ReportLabu, přišel jsem na to, jak se nesprávně kodované znaky s diakritikou do výstupu dostaly: Formát PDF, dnes již informatický stařík, předpokládá, že prohlížeč zná 14 standardních fontů a umí tyto fonty správně vyrenderovat, aniž by musely být v PDF souboru vnořeny (embedded); v době, kdy byl tento formát mlád, na počátku 90. let, to mělo smysl, neboť bylo třeba šetřit každým kilobytem, dnes se všechny použité fonty vnořují pravidelně a u formátu PDF/A je to dokonce povinné.

Potíž je v tom, že tyto povinné fonty mají pouze 256 glyfů, a to v kodu Latin-1 (West European Character Set). Jestliže tedy někdo použije jeden z těchto standardních fontů pro text obsahující české znaky, aniž by font do PDF souboru dodal, výsledkem bude nesprávná representace dat.

V daném případě autor předepsal pro své texty font Arial (jenž mezi standardní čtrnáctku nepatří). Adobe Acrobat ve Windows tento font našel a použil (což nelze hodnotit z hlediska kompatibility jako právě košer řešení, ale je v souladu s filosofií Windows zatěžovat uživatele systémovými problémy co nejméně), Adobe Reader v Linuxu ho nahradil tečkami a prohlížeč Evince vyřešil situaci tak, že místo Arialu použil standardní typeface Helvetica, což ale způsobilo, že text v UTF-8 renderoval chybně, pomocí 256 znaků z Latin-1.

Tolik tedy na upřesnění.

19. 11. 2009

Dar

Vskutku rozkošný dárek dostala (resp. za peníze daňových poplatníků koupila) ústecká policie, patrně k výročí 17. listopadu: speciální monitorovací protiextremistický vůz, jemuž neujde na shromáždění závadových osob ani jediný účastník, ani jediná řečníkova poznámka nebo gesto.

Veřejnost tleská, novináři jsou unešeni. Říkám si: mít takové technické možnosti StB, ta by s oposicí jinak zatočila!

18. 11. 2009

Listopad '89

Českými zeměmi se přehnalo výročí, a kdo se včas neochránil před vlivem medií, vtíravě předkládající tu nebo onu versi Velkého Listopadového Kýče, prožívá touto dobou patrně cosi podobného kocovině.

Slavit přirozeně nebylo co, implose totalitního režimu, který se, přestože měl ze všech ruským imperiem ovládnutých zemí patrně vůbec nejmenší podporu ve společnosti, udržel u moci přesto nejdéle, je včetně svých parafernalií a modalit spíše velkou národní ostudou než důvodem k jásotu a k hrdosti.

Tím samozřejmě netvrdím, že by Listopad nebyl hodný připomenutí, už proto, že jde pro většinu žijících Čechů o nejvýznamnější politickou událost v jejich životě, srovnatelnou s převzetím moci komunisty v květnu 1945 (a nikoli v únoru 1948, jak mnozí dodnes účelově předstírají).

Tupý a většinou obyvatelstva nenáviděný normalisační režim, který svíral tuto zemi a její obyvatelstvo po dvě desetiletí, se poté, co ztratil zahraniční podporu, samovolně rozpadl, a nebyl to proces, který by bylo příjemné sledovat, byť byl – pro oko světové veřejnosti – umně poprášen voňavkou havlovského sametového kýče.

Na komunistickém režimu 80. let bylo pozoruhodné a netypické snad jen to, že demoralisace prostupovala společností zdola: zatímco husákovské elity, nebo minimálně jejich část, se snažily samy sobě namluvit, že ještě v cosi věří, obyvatelstvo ve velkém kradlo, vekslovalo, podvádělo a toužilo po životě v politikou nekomplikovaném konsumním ráji, jaký se domnívalo vidět v sousedních kapitalistických zemích Německu a Rakousku.

Daleko zajímavější bylo sledovat to, co přišlo dál a co vyústilo v setrvalé společenské poměry, které lze z mnoha dobrých důvodů nazvat zkratkou Bony a klid po dvaceti letech.

Sedmnáctý listopad roku 1989 zastihl českou společnost naprosto demoralisovanou, zbavenou jak víry tradiční, tak implantované ideologie komunistické, jež po prvních deseti letech totality začínala v oportunistickém a tvárném českém mindsetu pevně zakořeňovat, ale která byla poté – rychle, bolestně a nezvratně – kompromitována ruskou okupací v r. 1968. Co je důležitější, tato společnost byla společností bez elit, neboť stav veřejných věcí nastolený Husákovými lidmi v 70. a 80. letech byl pro kohokoli převyšujícího průměr dlouhodobě neslučitelný se životem.

Není proto divu, že společnost zbavená elit počala v paradoxně ještě větší míře než za komunismu vyznávat kult plebejství. Cílem nebylo uznání a sociální vzestup, ale prostý úspěch, bez ohledu na jeho průvodní znaky a bez jakéhokoli momentu obecnější reflexe a odpovědnosti. Kultura bílých ponožek a fialových sak k této zemi patří daleko víc než uměle fabrikovaný bruselský styl nebo povídačky o tradiční české kulturnosti a vzdělanosti.

Co je rovněž typické, je stav permanentního čekání na další změnu, na novou minulostí nezatíženou generaci, která snad přijde a vbrzku vše změní. Ve skutečnosti se převážná většina transformačních procesů odehrála a odezněla v prvních pěti až osmi letech po r. 1989, a poté si společnost, vychýlená dvěma totalitami z relativně rovnovážného stavu první republiky, našla nový rovnovážný bod, kolem něhož nyní jen osciluje. Nevábná současnost se proto nepromění ani za deset, ani za dvacet let, a theoreticky ani za několik generací: co nyní máme, je na velmi, velmi dlouho, ne-li natrvalo, a jakýkoli zvrat může přivodit jen další impuls srovnatelný svou intensitou s ruskou okupací a nástupem normalisace. Ponechána sama sobě, česká společnost zůstane takovou, jaká je nyní; postkomunismus není jejím dočasným, nýbrž trvalým znakem.

Celkem smutné resumé jedné revoluce, a pokud se příliš nepletu, stav věcí nebude jiný ani při oslavách 30. výročí Listopadu: snad jen nostalgie a prázdných frasí opět přibude…

14. 11. 2009

Datové schránky, den D137

Jak to kdosi – tuším Michal Altair Valášek – vtipně vyjádřil, k českému úředníkovi máme v oblasti informačních technologií zhruba stejný poměr jako k mluvícímu psu: žasneme už nad tím, že úředník s IT vůbec dokáže pracovat, přičemž otázka, zda to dělá dobře nebo špatně, je zcela zastíněna tímto samotným faktem, tedy fenoménem mluvícího psa, počítač ovládajícího úředníka (popř. policisty, soudce apod.).

V tomto světle je ostrý start provozu ISDS velkým, nečekaným úspěchem. Přes drobné karamboly, jež postupně vycházejí najevo (nezajištěné domény, nesmyslná procedura vynucující změnu hesla…) vše dosud fungovalo, jak má, a systém zvládal provozní zátěž překvapivě hladce.

Proto jsem o datových schránkách skoro nepsal: nebylo o čem. Odeslal jsem asi 20 zpráv, téměř 10 přijal, aniž by se vyskytly vážnější obtíže; jak známo, no news is good news i v oblasti informačních technologií.

To se změnilo až dnes, kdy systém odmítl vygenerovat formulář pro novou zprávu, a musel jsem použít zastaralou cestu elektronické podatelny: screenshot 1, screenshot 2. Věřme, že šlo k pouhý glitch způsobený víkendovou údržbou a nikoli o trvalejší poruchu, která by mohla mít, pokud by přetrvala po delší dobu, i poměrně dalekosáhlé právní důsledky.

11. 11. 2009

Hákový kříž na pravém místě

Člověka vždycky zamrzí, když někdo dostane dobrý nápad před ním, zvlášť když to není nápad dobrý, ale přímo geniální. Jaký by to byl úžasný happening pro naši stranu! Předcházely by projevy mluveného slova schopných hodnostářů (if any, jak by suše poznamenal Angličan), potom bychom si rozebrali ze stranické pokladny dotované spreje a slavnostně bychom pomník zneuctili. A ať si nás někdo zkusí trestně stíhat!

Kompatibilní formát aneb Žalozpěv nad ÚOOÚ

Nad otázkou kompatibility (a zejména dlouhodobé použitelnosti) datového formátu PDF jsme se na tomto blogu zamýšleli v D28, arci nenapadlo nás, že by se našel programátor, který by skutečně dokázal vytvořit nekompatibilní "pédéefko".

Leč stalo se, tento vzácný exemplář naivního IT-umělce obývá Úřad pro ochranu osobních údajů a slávy dosáhl díky "milionovému" nápadu presumovat v PDF dokumentu universální dostupnost fontu Arial a kodování CP1250. Formulář pro registraci zpracovatele osobních údajů pak vypadá poněkud děsivě: takto v linuxovém Adobe Readeru, takto v Evince a takto byl zřejmě míněn (Adobe Acrobat pro Windows).

Blahopřejeme a věříme, že si programátora budou hýčkat: takový příklad informatického blbství se totiž jen tak nevidí.

1. 11. 2009

Datové schránky, den D124 neboli "Velký Třesk"

Po menším kolapsu systému datových schránek počátkem týdne proběhla akce Big Bang, tedy nedobrovolná aktivace všech povinně zřizovaných datových schránek, na první pohled hladce a nenápadně.

Jedinou anomálií, které jsem si zatím povšiml, je, že nebyly aktivovány schránky soudních exekutorů, a dále nepříliš šťastné řešení datových schránek orgánů obcí a krajů. Chceme-li napsat např. pražskému magistrátu, nepodaří se nám to, protože schránku má pouze Hlavní město Praha, nikoli jeho jednotlivé orgány. Obdobně je tomu s krajskými úřady. Mám za to, že s úvahou výkonu přenesené působnosti přímo orgány územních samosprávných celků to není právě přehledné řešení, a minimálně cosi jako alias by obecním a krajským orgánům zřízeno být mělo.

Ale to jsou víceméně kosmetické detaily, hlavní je, že ISDS se (zatím) jeví být plně funkčním; uvidíme, jak snese zátěž běžného provozu.

29. 10. 2009

O slavnosti a (dekorovaných) hostech

Neviděl jsem to, ale muselo to být cosi na způsob Polanského Plesu upírů: dva výkonní umělci, kteří získali slávu v období zmírněné komunistické represe a díky své bezpáteřnosti a nedostatkům charakteru se dokázali udržet v přízni mocných i publika všech dalších režimů, obdrželi řád, který se běžně uděluje za zásluhy právě opačné. Dlužno podotknout, že dekorováni byli presidentem, který sám neměl s předlistopadovým režimem vážnějších obtíží a disidentem se stal, až když to začalo být výhodné – takříkajíc se zpětnou účinností.

Metál dostali – řečeno s Kunderou – dva idioti hudby; ke všemu svolní augusti komunistického panoptika, dobře vycvičené opičky, jejichž citlivým čumáčkům nikdy nečinilo problém vyčenichat, kde se bude napříště rozdávat nejlepší krmení. Zkrátka skuteční hrdinové pro tento národ a tuto dobu.

A že opět ostrouhali bratři Mašínové a Milan Paumer? Ale jděte, to přece byli odporní vrahouni, vždyť nám jejich příběh tak krásně zahráli jiní augusti v Majoru Zemanovi! Pokud někdo v této zemi dostane metál, tak nikoli Mašínové, ale právě tihle normalisační herci. Že přeháním a planě moralisuji? Snad, na svou obhajobu bych si přece jen dovolil podotknout, že první z nich, Jan Tříska (filmový Paumer), už státní vyznamenání .

23. 10. 2009

"Chceme méně práv než ostatní!" volají nadšeně Češi

Dluhy je třeba platit, a proto není divu, že směnku, kterou během poslední války vystavil Stalinovi Edvard Beneš, předkládá nyní České republice k proplacení Vladimír Putin a jeho autokratický režim.

Dnes už nezjistíme, zda plán vyhnat a oloupit německou populaci Československa vzešel z Benešovy hlavy, anebo zda to byl nápad moskevské strany, v každém případě to byla smlouva pro Sověty mimořádně výhodná: Československo tak bylo dlouhodobě v očích západní Evropy kompromitováno a jeho politicky značně primitivní a naivní obyvatelstvo se samo dobrovolně zavázalo k loyalitě vůči tomu, kdo jediný byl schopen a ochoten – samozřejmě ne zadarmo – vyhnání a loupež mocensky podpořit.

Nyní se ukazuje, že komunistický režim sice skončil, avšak mnohé závazky vůči Rusku trvají dál. Češi, a to paradoxně i ti, kteří se na poválečném zločinu nijak nepodíleli a sudetoněmecký majetek neokupují, se bojí demokratického Německa víc než těch, kteří národ uvrhli do poroby a po více než čtyři desetiletí zotročovali, a proto většinově volají po omezení svých vlastních práv plynoucích z Lisabonské smlouvy.

Evropská unie je slabá a na České republice jí fakticky nezáleží, proto není vyloučeno, že český požadavek akceptuje. A tak, na rozdíl od ostatních postkomunistických zemí (s výjimkou Polska, jehož smlouva se Stalinem je ještě nevýhodnější než ta československá), získají Češi neobvyklou výsadu: proti zvůli své vlády a svých soudů se nebudou moci bránit u soudních orgánů Evropské unie.

Dobře jim tak, řekl bych…

20. 10. 2009

Datové schránky, den D112

Pouhé dva týdny před "nucenou" aktivací datových schránek orgánům veřejné moci není stále jasné, zda vše půjde jako na drátkách, anebo zda nás čeká totální kolaps veřejné správy. Zatím je aktivován jen zlomek všech schránek, schránku mají příkladmo přístupnou jen čtyři ministerstva, devět soudů a třiadvacet státních zastupitelství, např. finanční úřad ani jeden, podobně ani jeden soudní exekutor.

Ačkoli patřím mezi ty, kteří projektu elektronisace státní správy od počátku fandí (první kvalifikovaný certifikát k elektronickému podpisu, s pořadovým číslem 43, jsem si pořídil v dubnu 2002 a od té doby s úřady jinak než elektronicky nekomunikuji), vidím celou řadu problémů, které bude třeba dotáhnout a "doladit".

Vůbec není vyřešena otázka archivace elektronických dokumentů (dokumenty vydávané veřejnými orgány nemusejí mít ani časovou značku, takže nebude výjimkou, že čerstvý rozsudek nebo rozhodnutí za pár dní expiruje), na řadu nedostatků a neujasněností v legislativě týkající se elektronického podpisu a autorisované konverse dokumentů upozorňuje v seriálu článků na Lupě i Jiří Peterka.

Na další potenciální problém jsem narazil zcela náhodně: ze dvou na sobě nezávislých hodnověrných zdrojů jsem se dozvěděl, že software pro CzechPointy, které jedině mohou provádět autorisovanou konversi dokumentů, je napojen na centrální evidenci konversních doložek vedenou ministerstvem vnitra. Její zřízení a provoz ovšem postrádá zákonnou oporu, a samo ministerstvo mi její existenci na základě žádosti o informace popřelo.

Existuje risiko, že zde před našima očima, přesto mimo zájem medií, vzniká další instance Velkého bratra: neobyčejně rozsáhlá database obsahující mimo jiné označení a dataci každé listiny, která kdy byla ke konversi předložena, možná dokonce i oskenovaný obsah této listiny, a to vše bez opory v zákoně a bez jakékoli kontroly ze strany Úřadu pro ochranu osobních údajů (jehož inspektoři jsou momentálně vytíženi tím, že popotahují Stanislava Pence za zveřejnění – ze zákona veřejných – informací o činnosti Státní bezpečnosti).

Aktualisováno.
Poté, co mi byla existence centrální database potvrzena i z dalšího zdroje, podal jsem – přes počáteční nechuť – přece jen stížnost ÚOOÚ. Už vidím tu ochotu inspektorů něco ve věci podniknout…

13. 10. 2009

Žaloba proti zákazu registrace odmítnuta

Dnes doručeným usnesením odmítl Městský soud v Praze správní žalobu proti zákazu registrace Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Důvod: jako žalobce nemělo být uvedeno "přípravný výbor sdružení", ale "členové přípravného výboru sdružení".

Je celkem jasné, co by s tímto plodem soudcovského ducha udělal Nejvyšší správní soud (viz např. lehce procesně esoterický Baxův rozsudek na toto thema), ale hraje se tu jiná hra: soudci senátu 11 Ca velmi dobře vědí, že zašlou-li odmítavé usnesení ve lhůtě, kdy lze ještě podat novou žalobu, je značně pravděpodobné, že podruhé tento "horký brambor" už na stůl nedostanou. A tak si pražský městský soud, vyznačující se jinak tempem, jež by zahanbilo nejednoho cti dbalého hlemýždě, výjimečně pospíšil. Novou žalobu jsme přirozeně ihned podali.

Normálně bych členům senátu udělil cenu Osel měsíce, ale cítím, že toto usnesení by spíše zasloužilo kolegou-bloggerem Bohumilem Doležalem pravidelně udělovaného "Bobříka vyčůranosti".

Pro právnické fajnšmekry doporučuji rekapitulaci vyjádření ministerstva vnitra na str. 2–3 usnesení (je pozoruhodné, jak rychle ministerstvo odpovědělo, když podle § 74 odst. 1 SŘS má na vyjádření dva měsíce). Výklady o tom, co si ministerstvo představuje pod svobodou projevu – neboli "theorie mírné demokracie v mezích zákona" – vyvolaly minimálně u mne výbuch nezřízeného veselí.

Slepecká hůl vstupuje do druhého roku

Přesně před rokem jsem odešel z Lucerny Wikipedie a založil si nový blog, Slepeckou hůl (tento název jsem mu ovšem dal až o pět dnů později). Od té doby jsem na blog napsal 261 článků, což spolu se 74 texty na Paragraphu představuje slušný základ k diagnose neléčitelné grafomanie.

Nuže, vzhůru do druhého roku existence, milá Holi!

8. 10. 2009

Daj-li medajli II aneb Kdo se bojí Naděždy Kavalírové

O povedené Konfederaci politických vězňů (KPV) a její vypečené šéfce Naděždě Kavalírové jsme na tomto blogu psali již vloni v říjnu. Mezitím byla Kavalírová jmenována do čela rady ÚSTRu a zdálo se, že její, pravda poněkud pozdní, kariéře nestojí nic v cestě.

Tedy až do včerejška, kdy server iDnes zveřejnil informaci o tom, že Kavalírová měla být v době totality členkou celé řady režimních organisací, které se s její pověstí politické vězeňkyně totality jaksi neslučují. "Nádavkem" dodal server i něco informací o tom, jak to v Konfederaci pod vedením Kavalírové chodí. Sestra předsedkyně pochopitelně vše popřela a obvinila své oponenty z pletichaření před nadcházejícím sněmem KPV.

Ve skutečnosti je to celé trochu jinak: N. Kavalírová, osoba od mládí nesmírně ambiciosní – a jednající bez skrupulí – si kdysi, v r. 1979, přikrášlila svůj životopis na přihlášce do bytového družstva; tam uvedla, že je členkou SČSP, ČSTV, ČČK a dokonce ÚV ČSŽ, tedy aby v družstvu věděli, že soudružka není nějaký nýmand, ale Někdo (dlužno podotknout, že pravda to vše s největší pravděpodobností nebyla). Teď se dokument našel a v sestru v mezidobí proměněná soudružka Kavalírová má problém, jak své někdejší chvástání vysvětlit. Dobře jí tak, řeknou si mnozí, jimž je jednání této kariéristky z duše protivné.

Kavalírové vytáčky jsou ovšem jen folklorním zpestřením současného vření v Konfederaci. Daleko důležitejší je masivní porušování stanov a autokratické řízení organisace, o němž článek v iDnes rovněž referuje. Dva z postižených, Josef Hejtmánek a František Přeslička, již podali žalobu, další členové, jimž bylo fakticky jen rozhodnutím předsedkyně pozastaveno členství, se k podobnému kroku chystají.

A ještě další kapitolou jsou otázky majetku KPV. Vedení spolku se nechalo slyšet, že cca za dva roky hodlá Konfederaci zrušit. Co se stane s jejím nemovitým majetkem, který má hodnotu desítek milionů korun (a co se stane s více než dvaceti miliony na účtu bývalého Emingerova fondu), to je ta správná otázka, o kterou by se novináři měli zajímat.

A nakonec mám pro ně (stejně tak jako pro ty ze svých čtenářů, kteří rádi chodí ad fontes) ještě authentický zápis z vylučovacího zasedání Rady KPV. Před četbou bodu 8 doporučuji zhluboka se nadechnout…

Aktualisováno.
Z Emingerova fondu bylo za poslední dva roky odčerpáno podstatně víc peněz než do té doby, takže zůstatek na účtu je nyní už jen necelých 15 milionů korun. Prostředky byly z velké části "přelity" do KPV, která není na rozdíl od nadačního fondu povinna své hospodaření zveřejňovat a nelze ověřit, zda s nimi bylo naloženo v souladu s vůli zakladatele fondu: takže takový malý český nadační tunel – věru podnikaví muklové! Podrobnosti viz výroční zpráva.

30. 9. 2009

Českými městy obchází přízrak

Něco podobně bizarního nebylo v České republice k vidění od r. 1997, kdy po dobu několika týdnů zářila na noční obloze kometa Tempel-Tuttle. Mám na mysli billboardovou předvolební kampaň, která "zuří", bez ohledu na to, že žádné volby nebudou. Jenže co počít, když plakátovací plochy jsou nakoupeny, billboardy vytištěny, výkony reklamních agentur nasmlouvány a možná i zaplaceny. A tak se bojuje o nonexistentní hlasy voličů, a se stoupající intensitou se bojovat bude dál, až do termínu naplánovaných – a zrušených – voleb. Poté ještě závěrečná mobilisace, a nastane klid: tedy až na pár levných plakátů, na nichž nám straničtí lídři, přesně podle harmonogramu, poděkují za účast a za naše hlasy…

27. 9. 2009

Přijel odvěký nepřítel

Ne snad, že by se to nečekalo: Návštěva papeže v České republice je poznamenána odtažitou, formální zdvořilostí na straně hostitelů a opatrností na straně hosta. Nejpatrnější je to zřejmě z komentářů jindy servilní, ba devotní České televise, která při každé příležitosti neopomene zdůraznit, že papež je sice papež, ale Jan Pavel II. to není.

"Natvrdo" to řekl host studia na ČT24, jakýsi zapomenutelný vědec z Historického ústavu, který se vyjádřil v tom smyslu, že Češi byli příjemně překvapeni tím, že papež, ač Němec, nehovořil po svém příletu německy, ale česky, a poté zlověstně naznačil cosi o papežově temné nacistické minulosti.

Tím uhodil hřebíček na hlavičku: Ano, v osobě Benedikta XVI. nepřijel jen nejvyšší představitel římskokatholické církve, ale zároveň i příslušník nenáviděného německého národa. Budoucímu papeži sice bylo v r. 1945 pouhých osmnáct let, ale to ho nikterak nezbavuje odpovědnosti za členství v Hitlerjugend, což je, jak známo, zločin nepromlčitelný (zatímco členství většiny ministrů včetně premiéra a dobré půlky sněmovny v normalisační KSČ je minulostí dávno zapomenutou).

Papež, jemuž bylo již před cestou tlumočeno, nakolik je nežádoucí, aby v České republice používal odsunutý jazyk, se při homilii uchýlil k "neutrální" italštině, a česko-německých vztahů se ani náznakem nedotkl, stejně tak jako se nedotkl otázky atheistickým státem církvi odňaté kathedrály Sv. Víta.

Tak trochu mi to připadá, jako by si papež svou cestou jen splnil nepříjemnou povinnost, a realisoval svou návštěvu takovým způsobem, aby byla za pár dnů oběma stranami zapomenuta, neboť jakékoli pastorační úsilí v českých zemích je stejně marným, beznadějným podnikem.

26. 9. 2009

Datové schránky, den D88

D88 nám zpestřil hack stránek nejstarší české certifikační autority, I.CA. Inu, profíci…

Pokud je již opraveno, můžete se podívat na mirror.

Aktualisováno.
Opraveno není, zato "přehackováno" konkurencí. Mirror druhého hacku.

Aktualisováno.
A vida, třetí hack, turecký (mirror).

Aktualisováno.
Stránky jsou po dvou dnech buď opraveny, nebo hacknuty počtvrté, nejdůmyslněji. Každopádně úmyslu stáhnout si z nich "důvěryhodné" kořenové certifikáty jsem se raději vzdal.

Aktualisováno.
V úterý 29. 9. 2009 mne přes ICQ kontaktoval anonym, který o sobě prohlašoval, že je správcem webu I.CA, a snažil se mě po dobrém i po zlém přimět, abych tento článek odstranil. Přirozeně jsem mu nevyhověl: miserná práce administrátorů z I.CA ohrožuje nejen společnost samotnou, ale i veřejnost, která se stěží může spolehnout na "důvěryhodnou" certifikační autoritu, jejíž důvěryhodnost nesahá ani po schopnost udržet intaktní vlastní produkční web.

U vědomí toho, že služby I.CA jsou na českém trhu s odstupem nejdražší (a zřejmě proto si je kupuje hlavně státní správa, podle logické zásady, že čím dražší nabídka, tím vyšší provise/úplatek), začíná mít celá aféra charakteristicky kocourkovský půdorys.

25. 9. 2009

Datové schránky, den D87

Další malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo: Do datové schránky mi dnes ve 12.56 hod. dorazila první "skutečná" zpráva, odpověď ministerstva vnitra na mou žádost o informace týkající se neregistrovaných občanských sdružení.

Pozoruhodné je, že podpis byl k PDF souboru připojen jako externí soubor ve formátu PKCS#7, což může být poněkud nepohodlné z hlediska verifikace, ale po chvíli laborování s openssl to určitě zvládnu.

Na samotném seznamu překvapí, že ze 226 spolků, jimž ministerstvo od 1. ledna 2003 odepřelo registraci, uspěly u soudu se správní žalobou pouhopouhé dva. Nemyslím, že by to svědčilo o vysoké kvalitě rozhodování ministerstva, spíš o miserné úrovni rozsudků Městského soudu v Praze, který tyto žaloby projednává.

Některé názvy nepovolených spolků jsou ovšem kouzelné, příkladmo Organizace pro zavedení fyzických trestů pro politiky, FANA – fašisticko nacistická společnost Čech a Moravy nebo Eurosmráďata o. s.: posledně jmenovaná smráďata měla patrně stanovy v rozporu s oficiální eurooptimistickou linií vlády.

Aktualisováno.
Verifikace je skutečně poměrně snadná, jde to např. takto:
[tompecina@desktop share]$ openssl smime -verify -inform DER \
 -in 67595.pdf.p7s -content 67595.pdf -CAfile ~/trusted.pem \
 -out /dev/null
Verification successful

17. 9. 2009

Datové schránky, den D79

Když jsem dnes zjistil, že ministerstvo vnitra konečně zprovoznilo svou datovou schránku, nedalo mi to a zaslal jsem mu první datovou zprávu.

Odeslání proběhlo (pod virtualisovanými Windows XP) bez problémů, překvapivé bylo jen to, že ačkoli systém okamžitě ohlásil úspěšné doručení příjemci, v seznamu odeslaných zpráv údaj o doručení stále chybí. Rovněž není jasné, jak budu schopen prokázat v případě soudního sporu odeslání zprávy: nic jako doručenku systém datových schránek (zatím) nevytvořil.

Vyčkejme tedy v klidu věcí příštích…

Aktualisováno.
Dalším zkoumáním jsem zjistil, že systém rozlišuje dodání a doručení (což má logiku, k doručení dojde, až někdo z ministerstva zprávu otevře), a elektronickou dodejku lze vygenerovat a/nebo vytisknout po kliknutí na link ve sloupci týkajícím se dodání; kliknutím na link v dalších sloupcích se namísto toho zobrazí zpráva. Uživatelsky nepřívětivé a těžko předvídatelné, ale použitelné řešení.

Aktualisováno.
K doručení zprávy došlo v 7.34 hod., takže celý proces mohu ukončit tím, že na původní dokument vyznačím potřebná data. Oproti poštovní přepravě je to daleko jednodušší, a na rozdíl od posílání e-mailem elektronické podatelně se nemusím s nikým dohadovat, že potřebuji mít potvrzení o doručení (u soudů to až na výjimky není problém, ale úřady – naposledy Kancelář presidenta republiky – mnohdy nereagují ani na urgence, přestože povinnost potvrzovat zprávy vyplývá přímo z vyhlášky o elektronických podatelnách).

15. 9. 2009

Datové schránky, den D76

Minulý týden jsem nečekaně změnil testovací program a koupil si od České pošty (vedle kvalifikovaného) i komerční certifikát. Zjistil jsem totiž, že když jsem v D8 registroval certifikát pro přihlášení k datové schránce, software nebyl ještě dokončen a umožnil mi registraci kvalifikovaného certifikátu, což je však v rozporu s certifikační politikou, která pro tyto certifikáty zakazuje jiné použití než elektronický podpis (dnes již to možné není). Jednou zaregistrovaný certifikát se sice už dále nekontroloval, ale nechtěl jsem riskovat situaci, že by některý "takyprogramátor" z České pošty zavedl dodatečnou kontrolu nekorektně a já se do své datové schránky už nedostal.

Komerční certifikát jsem pořizoval v Ostravě (na poště v Paláci Elektra) a byl jsem spokojen: vše trvalo cca 20 minut a proběhlo naprosto hladce.

Jinak tomu bylo v případě kvalifikovaných časových razítek, jež jsem se rozhodl pořídit v D76. Na stránkách certifikační authority PostSignum jsem nenašel žádný ceník, pražské obchodní místo nezvedalo telefony (při té příležitosti jsem zjistil, že má vystaven prošlý šifrovací certifikát) a když jsem nakonec obdržel návrh smlouvy s ceníkem – z Českých Budějovic – dostalo se mi nesprávných pokynů, jak při jejím uzavírání postupovat.

V Praze na poště v Jindřišské trvalo uzavření smlouvy, včetně čekání v nekonečné frontě, skoro půldruhé hodiny, pracovnice pošty byly neochotné na samé hranici hrubosti a zjevně zcela neinformované ohledně práce, za kterou jsou placeny (neznalost, nikoli však hrubé jednání, snad může omluvit, že jsem byl, soudě podle čísla smlouvy, od D1, od kdy se razítka vydávají, teprve jedenáctým zákazníkem s tímto požadavkem).

Ceny jsou relativně snesitelné, existuje možnost výběru z několika cenových programů; minimum je 100 Kč měsíčně (119 Kč s DPH) za maximálně 30 časových razítek v měsíci, u jedenatřicátého cena skokově vzroste na 300 Kč. Naopak, pokud v měsíci žádné razítko nevytvoříte, fakturovat by se nemělo vůbec (tuto informaci mi ovšem pracovnice pošty nebyly schopny potvrdit).

V Javě napsaný razítkovací software se mi zatím podařilo instalovat pouze ve Windows, linuxová verse selhává na jakési obsoletní závislosti, funkčnost aplikace je ovšem poměrně hladká a přímočará: uživatel vybere soubor k orazítkování (nesmí mít v cestě znaky s diakritikou, to je drobný bug), aplikace vygeneruje žádost (název razítkovaného souboru s příponou .tsq), tu buď uloží nebo ihned odešle na server TSA, který promptně vrátí časové razítko (soubor s příponou .tsr). Komunikace se serverem, jak jsem vyrozuměl, probíhá přes protokol TLS/SSL, patrně nic datově příliš složitého. Příklad: žádost a kvalifikované časové razítko k dokumentu, produktu authorisované konverse.

Mělo by být možné zprovoznit razítkování i v aplikacích Adobe Reader/Adobe Acrobat, avšak tam jsem narazil na neřešitelný problém, protože Adobe se umí k serveru přihlásit pouze uživatelským jménem a heslem, nikoli certifikátem, který mám pro přihlášení jako povinný nastaven.

V příštích dnech se proto pokusím najít způsob, jak kvalifikované časové razítko přidat do PDF souboru jiným způsobem: skladovat razítko ve zvláštním souboru je krajně nepraktické.

Aktualisováno.
Prostudoval jsem specifikaci X9.95 i PDF a konstatuji, že to zřejmě možné nebude: do PDF souboru, včetně verse 1.7, lze ukládat pouze kvalifikované časové razítko k podpisu (což není příliš užitečné), nikoli k obsahu celého dokumentu.

2. 9. 2009

Zakázané Sudetoněmecké krajanské sdružení má své webové stránky

Jsou na adrese www.sudetsti-nemci.cz a mělo by fungovat vše, včetně e-mailu.

Protože jde o nedovolené občanské sdružení (ovšem toto rozhodnutí není zatím pravomocné, viz § 129 odst. 1 in fine SŘS), musíme se omezit na presentaci dokumentů k zákazu sdružení, ale i to je, myslím, "výživný" a atraktivní materiál.

Konečné řešení energetické otázky

Po vyzkoušení tří typů LED-žárovek jsem se rozhodl pro tento typ. Má o něco teplejší barvu světla než původně testovaný a při téměř stejném nominálním příkonu vykazuje vyšší svítivost a o něco věrnější podání barev.

Jelikož momentálně sháním cenově dostupný spektrograf, abych tuto hypothesu mohl ověřit exaktně, zdá se, že z původního záměru ušetřit nebude nic…

26. 8. 2009

Z deníku straníkova VII

Můj milý stranický deníčku!

Tak se to stalo: ačkoli jsme si se spoluúdy celé jaro svatosvatě slibovali, že do mimořádných voleb tentokrát určitě půjdeme, vedení nakonec rozhodlo: ne, kandidovat by bylo nezodpovědné. Vydalo k tomu i tiskovou zprávu, v níž svou zbabělost vydává za ctnost a vybízí k podobnému kroku i další malé pravicové strany.

Nevím. Vždy jsem měl za to, že volební kandidatura je nejvlastnějším účelem, raison d'être, každé politické strany, a ta strana, která se možnosti utkat se ve volebním klání s ostatními dobrovolně vzdá, připomíná fotbalový klub, jenž místo tréninků a soutěžních zápasů tráví čas tím, že o fotbale žvaní v hospodě.

Důsledkem naší další volební neúčasti je i to, že nebudeme mít k disposici žádnou objektivní metriku schopnou stanovit, o co je současné vedení strany lepší či horší než to předchozí, kritisované. Tedy jedna, lidová, by tu byla: jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet.

25. 8. 2009

Ministerstvo vnitra odmítlo registraci Sudetoněmeckého krajanského sdružení: Benešovy dekrety jsou posvátné

Včera, v poslední den desetidenní zákonné lhůty, rozhodlo ministerstvo vnitra o odmítnutí registrace našeho Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, a to s odůvodněním, jemuž lze jen těžko uvěřit: dekrety presidenta Beneše jsou nedotknutelné a nikdo je nesmí zpochybňovat, neboť jinak vyzývá k porušování zákonů a ústavy.

Tristní stav této země v roce 2009…

Proti rozhodnutí samozřejmě podáme správní žalobu, kterou na tomto místě rovněž zveřejníme.

Aktualisováno.
Podaná správní žaloba.

Aktualisováno.
K zákazu jsme vydali tiskovou zprávu, kterou přeložíme a rozešleme zahraničním mediím.

24. 8. 2009

Omluva

Omlouvám se všem slušným diskutujícím, že jsem po několika měsících musel v důsledku řádění trolla obnovit moderování příspěvků.

10. 8. 2009

Na Pitra jsme krátký, na Pitra jsme malý páky!

Přiznal to s bezelstností sobě vlastní ministr vnitra Martin Pecina. Prý místo aby se ukázněně zdržoval na jednom místě, kde by ho Pecinovi muži mohli snadno vypátrat, Pitr ztěžuje své dopadení a neustále cestuje.

Anebo že by to bylo něčím jiným?

"Pitr má řadu kompromitujících materiálů na různé politiky – ať z pravého nebo z levého spektra. A kdyby byl tady, tak by mohl mluvit. A to by se někomu nemuselo líbit," řekl MF DNES důvěrný zdroj z vnitra.

Aha.

7. 8. 2009

Toskánská fraška

Jsou novináři, jejichž výstupy budí smích záměrně, a jiní, kteří toho dosahují bezděky, generujíce komičnost jako svého druhu vedlejší produkt svého žurnalistického "umění". V této kategorii se blýskl reportér Mladé fronty Dnes Jaroslav Kmenta, který investigativně odhalil, že v době inkriminovaného dostaveníčka v Toskánsku se v Itálii pohyboval i trestně (a policií už dva roky marně) stíhaný podnikatel Tomáš Pitr.

Posuďte Kmentův text, je to opravdová perla, kterou by měli jako odstrašující příklad vyučovat v žurnalistických učilištích:
Zajímavé je, že Pitr byl spatřen v místě, které je vzdálené jen asi 40 kilometrů od toskánského letoviska, kde trávili dovolenou šéf ODS Mirek Topolánek, exministr dopravy Aleš Řebíček a řada lidí z byznysu – třeba i Pavel Procházka, ředitel ústeckých podniků Spolchemie a Setuza, kterou vlastnil do svého útěku z Česka právě Pitr.

Malá energetická revoluce

Tak a teď o něčem opravdu úplně jiném!

Zjistiv, že můj poslední účet za elektřinu přesáhl 28 tisíc korun ročně (přičemž topím i vodu ohřívám plynem), rozhodl jsem se rázně skoncovat se štědrou politikou nedobrovolného sponsoringu státních monopolů typu ČEZ (a konečně připravit o práci Kapitána).

Jako první jsem vyměnil tři "spotové" žárovky 40 W, kterými osvětluji pracovní místo s počítačem a které jsem doposud nechával svítit prakticky nepřetržitě, v pošetilé snaze aspoň trochu prodloužit směšně krátkou životnost těchto žárovek. Když jsem si spočítal, kolik takto za rok utratím, poněkud mi poklesla čelist a rozhodl jsem se na inovaci nešetřit.

Zvolil jsem "žárovky" s LED, a to model, který obsahuje 48 LED a má nominální příkon 2,88 W. Udávaná životnost je 30 000 hodin a barevná teplota světla by se měla pohybovat v rozmezí 6 000–7 000 K.

Fotografie zachycuje stropní svítidlo po výměně: theoreticky bych mohl fotografii pořídit tak, aby byly patrné jednotlivé ledky (visuálně připomínají svítící sprchovou hlavici), ale k tomu bych potřeboval buď připojit k aparátu silný externí blesk nebo použít dvojexposici s následnou montáží v GIMPu, a zejména více trpělivosti, než jsem v danou chvíli měl.

Dodavatele jsem ovšem vybral prachšpatného: Tomáš Záklasník z Horoušánek (adresu nicméně udává pražskou, patrně fiktivní), www.led-zarovky-svetla.cz, je typický český "podnikatel", v jehož e-shopu "Skladem" znamená "Zkusíme objednat u dodavatele" (dodávku telefonicky přislíbil druhý den po objednání, ale zásilku odeslal bezmála za dva týdny), a dodané zboží bylo poškozené, naštěstí způsobem, který není na újmu funkci.

S výsledkem výměny jsem spokojen, lampa vydává dostatečně intensivní světlo, světelné zdroje jsou navíc velmi efektní, a to celé za devět wattů místo dřívějších sto dvaceti.

Největší problém byl kupodivu s mým monitorem HP LP2465, protože jakmile jsem žárovky našrouboval, zjistil jsem, že obraz mi subjektivně připadá beznadějně žlutý, a ani po půlhodinovém nastavování parametrů jsem "bílé" barvy nedosáhl.

Aktualisováno.
Po dvoudenním testování jsem trochu překvapivě zjistil, že na rozdíl od žárovkového světla je největším problémem mísení s denním světlem, které je vyloženě nepříjemné.

Aktualisováno.
Pět dnů testování přineslo tyto výsledky:
1. Na světlo o teplotě kolem 6 500 K si lze rychle zvyknout, podobně si lze zvyknout na to, že bílá na monitoru má nižší teplotu než osvětlení (u žárovkového světla tomu bylo opačně). Únavu nebo bolesti očí to nepůsobí.
2. Nepříjemná je situace, kdy ráno dochází ke smísení tohoto světla s denním (slunečním) světlem. Jakmile je intensita denního světla dostatečně vysoká, nepříjemný pocit zmizí a není ani třeba LED žárovky zhasínat. V podvečer se podobná situace neopakuje, protože do místnosti se sluneční světlo nedostane.
3. Nerovnoměrná spektrální charakteristiká zdroje působí, že světlo má poměrně nízký CRI, Color Rendering Index, zesvětluje modré odstíny a ztmavuje zelené; takové svítidlo se tedy nehodí např. na prohlížení fotografií.
4. Celkově hodnotím výměnu jako změnu k lepšímu, s tím, že budou-li časem k disposici zdroje s lepší spektrální charakteristikou, případně i o 500–1 000 K nižší barevnou teplotou, zřejmě zvážím jejich pořízení a další výměnu. K tradičním žárovkám se ale rozhodně vracet nebudu.

4. 8. 2009

Předběžná zpráva o založení Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku

Za pravdu je různá sazba, jednou pomník, jindy vazba.
Kdo ji řekne dřív než včas, tomu pravda zláme vaz!

— Karel Havlíček


Je možné založit v České republice občanské sdružení, které by ve svých stanovách nerespektovalo lživá dogmata oficiální historiografie a přihlásilo se k evropskému chápání poválečných dějin?

Uvidíme. Sepsal jsem stanovy takového sdružení a experimentálně vyzkoušíme, zda ministerstvo vnitra, jemuž momentálně učarovaly skryté půvaby boje proti extremismu (zejména, co bychom si nalhávali, snadnost dosahování "úspěchů" v tomto boji bez námahy a bez skutečných zásluh), pošle stanovy s registrační doložkou anebo zásahovou jednotku. Nejsem optimistou, očekávám v nejlepším případě dlouhou právní bitvu.

Pokud by se registrace podařila, znamenalo by to, že Česká republika je na své cestě od totalitní společnosti k pluralitní demokracii dál, než jsem se domníval.

Aktualisováno.
Návrh na registraci byl podán osobně dne 12. 8. 2009. Ministerstvo musí podle zákona reagovat ve lhůtě 10 dnů.

28. 7. 2009

Datové schránky, den D28

Měsíc po startu datových schránek se objevují články, v nichž se autoři zamýšlejí nad obecnějšími konotacemi projektu – naposledy na Lupě text Vojtěcha Kmenta o prerekvisitách, korekvisitách a postrekvisitách datových schránek.

Přispěji proto i já svými dvěma centy, resp. svou visionářskou troškou do mlýna.

Projekt náhrady papírových dokumentů elektronickými je nejvýznamnější změnou, která se v českém procesním právu za několik posledních století odehrála. Nemění se jen komunikační modality, ale zákon o elektronických úkonech představuje naprostou revoluci v technologických paradigmatech ovládajících právní praxi. Mění se vše, co tu s námi bylo více než deset generací a na co jsme si zvykli spoléhat jako na samozřejmost.

Na rozdíl od "papírového procesu", který netrpěl zjevnými defekty a mohl pokračovat beze změny další stovky let, je elektronická komunikace zatížena řadou inherentních risik, jež bychom měli mít na paměti.

1. Může dojít ke kompromitaci elektronického podpisu, a to bez toho, že by to uživatel podpisu zjistil. Nic podobného v "tradičním" světě nastat nemůže: podpis fysické osoby nelze "ukrást" vůbec a razítko odcizeno být může, avšak nikoli tak, aby nikde nechybělo. Kompromitovaný elektronický podpis naopak nikomu nechybí a na fakt kompromitace se přijde většinou až ve chvíli, kdy je majitel podpisu konfrontován s listinou, kterou nepodepsal a která přesto nese jeho elektronický podpis. Současná legislativa je v tomto ohledu extrémně málo robustní: zákon ani prováděcí vyhlášky nestanoví, že veřejnou listinu musí podepisovat nejméně dvě různé osoby a/nebo musí být opatřena i elektronickou značkou úřadu, obdobou razítka, u níž je risiko kompromitace nižší, myšlenka opatřovat listiny časovými razítky, což by risiko snížilo, se ze zákona v průběhu novelisací vytratila, a řádně upravena není ani ztráta důvěry ke kompromitovanému podpisu: pouhá revokace řeší problém pro futuro, avšak důvěryhodnost kompromitovaného podpisu se snižuje i ve vztahu k jeho aplikaci před revokací (delikvent může odcizeným podpisem vytvářet antedatované dokumenty, a jestliže není dána povinnost opatřovat je časovými razítky, pravý dokument od falsa odlišíme jen dotazem k jeho původci).

2. Může dojít – a také dojde – ke kompromitaci podpisového algorithmu. Tato událost zcela určitě nastane, a to pro v současné době používané 2048-bitové RSA klíče pravděpodobně za méně než 30 let, ale může se to stát mnohem dřív (pokud se tak již nestalo), neboť spolehlivost současných technologií je založena na pouhé víře, že faktorisace součinu dvou velkých prvočísel je obtížná. Žádný důkaz, že je tomu skutečně tak, ovšem nemáme. S ohledem na pokroky kryptoanalysy i počítačových technologií lze authentisační hodnotu elektronického podpisu udržovat pouze tím, že dokumenty budeme periodicky opatřovat časovými razítky využívajícími nové podpisové algorithmy, a spoléhat na to, že kryptoanalysa v žádném časovém okamžiku kryptografii nepředběhne.

3. Dokument přestane být čitelný z důvodu zastarání substrátu (media). To je problém, s nímž se u tradičních dokumentů téměř nesetkáváme: klasický papírový substrát udrží integritu stovky let, kvalitní archivační papír i tisíciletí. Umíme číst nápisy na egyptských pyramidách, naproti tomu přečíst dnes data zaznamenaná 50 let starými počítačovými technologiemi, tedy na děrných štítcích a děrných páskách, dokáže na celém světě už jen několik málo specialisovaných firem; magnetické pásky z té doby nepřečte zřejmě už nikdo. Zdá se tedy, že archivace elektronických dokumentů je nedosažitelná, přežijí jen dokumenty existující v abstraktní podobě, tj. neustále přepisované z jednoho datového media na druhé.

4. Zastará formát, ve kterém je dokument uložen, a to zřejmě ještě rychleji než medium. Nejpatrnější je to u textových dokumentů: kdo si dnes ještě vzpomene na kódování bratří Kamenických, ve kterém jsme pořizovali texty na počátku 90. let? Dnes už ho nativně neumí ani iconv. A co donedávna rozšířené dokumenty .602? Na jedné straně vidíme, jak rychle formáty zastarávají, a na druhé se slepě tváříme, že proprietární PDF/A zde bude věčně. Elektronické dokumenty tedy bude nutno nejen "přerazítkovat", ale patrně i jednou za čas "přebalit" do moderního datového formátu.

Celkem vzato, elektronický dokument na rozdíl od papírového, který stačilo chránit před plísní a hlodavci, bude pro udržení své hodnoty vyžadovat dlouhodobou péči a údržbu: téměř mám pocit, že vzniknou specialisované elektronické archivy, do nichž budeme musel své dokumenty, pokud o ně nechceme přijít, zaslat a svěřit trvalou péči o ně odborníkům, datovým archivářům.

21. 7. 2009

Fatální omyl Františka Janoucha aneb Uzunoglu nasazuje další celebritu

O Yektovi Ergünu Uzunoglu jsem na tomto blogu již psal (Velká hra podvodníka Uzunoglu, Další exekuce na majetek Dr. Uzunoglu, Kurdský podvodník Uzunoglu neplatil ani za telefon).

Po senátoru Štětinovi kurdský hochštapler využívá další ze svých kontaktů mezi celebritami a své lži opakuje ústy Františka Janoucha (Mladá fronta Dnes, Neviditelný pes). O velkém nepříteli všech komunistů, exkomunistovi Jaromíru Štětinovi jsem iluse nikdy neměl; Františka Janoucha jsem naopak dosud pokládal za slušného člověka a mrzí mne, když vidím, jak hanebně je tímto podvodníkem zneužíván.

Hypothesa o tom, jak dnes již bývalý náměstek ministra spravedlnosti František Korbel Kurda nabídkou svých služeb vydíral, padá jako domeček z karet, pokud si položíme dvě jednoduché otázky:

Primo: Uzunoglu byl Korbelovou kanceláří zastupován již od června 2007 v jeho sporu s klíčovým svědkem v jeho trestní věci Gürkanem Gönenem, a to velmi úspěšně (za poskytnuté právní služby Kurd, jak je jeho zvykem, dodnes dluží). Proč se o tom Uzunoglu nikdy nezmínil? Nebylo to kvůli tomu, že jeho tvrzení, jak se na něj obrátil F. Korbel a snažil se mu vnutit své služby, by bylo takovou okolností přinejmenším znevěrohodněno? Nebyl to Korbel, kdo si vybral Uzunoglu, nýbrž prokazatelně Uzunoglu, kdo si vybral Korbela.

Secundo: Proč po údajném vydírání v r. 2007 Kurd mlčel, a to až do února 2009? A hlavně: proč nadále využíval služeb jeho kanceláře, a to v případě sporu s Gönenem i v další cause (ani v tomto případě nic nezaplatil) cca až do poloviny r. 2008? Byl-li vydírán, proč s Korbelovou kanceláří dále spolupracoval a proč se svým obviněním veřejně vystoupil až o půldruhého roku později?

Tolik, pokud jde o Františka Korbela. Pokud se týká mých vlastních účtů s Uzunoglu, ty jsou rovněž neuzavřené: více než rok jsem pro něj pracoval, zprostředkovával mu kontakty na advokáty a na znalce, připravoval pro něj právní analysy a zpracoval několik desítek podání (jež byla Kurdem využita a přinesla mu reálný prospěch, v jednom případě vedla k úspěchu i u Ústavního soudu). Přes všechny sliby jsem za tuto práci nedostal zaplaceno, a stálo mě půlroční úsilí, než jsem z hochštaplera vymohl aspoň úhradu hotových výdajů za rozsáhlou mediální rešerši, kterou jsem pro něj nechal zpracovat.

Náš účet není uzavřen, a Uzunoglu se může spolehnout, že nezapomínám: dokud za práci, kterou ode mě přijal, nezaplatí, může očekávat z mé strany všemožné obtíže, přičemž jsem rozhodnut jít na samou mez toho, co mi dovoluje zákon.

Absolutně nemíním stát se jednou z kavek, které tento podvodník oškubal; darebáctví nelze tolerovat a darebákům je třeba oplatit jejich vlastní medicinou.

14. 7. 2009

6. 7. 2009

Budeme mít nový zákon?

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

§ 1

   České předsednictví Evropské unii v době od 1. ledna do 30. června 2009 bylo úspěšné.

§ 2

   Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Vlček v. r.
Klaus v. r.
Fischer v. r.

Budeme ho opravdu mít? Vzhledem k tomu, že – objektivně posuzováno – české předsednictví skončilo ještě o stupeň větší ostudou, než se obávali ti největší pesimisté, Entropou počínaje, nefunkčním metronomem, pádem vlády a Topolánkovým italským pornočíslem pokračuje a předáváním symbolického sudu na Vltavě konče, reálně to hrozí.

Obrany proti cizácké kritice se prozatím ujal president Klaus, který nepřímo přirovnal francouzského presidenta k významnému francouzskému theologovi, kancléři pařížské Sorbonny a prominentnímu představiteli církve na kostnickém koncilu Jeanu Gersonovi, jenž měl, tak jako Sarkozy, rovněž tu drzost mít jiný názor než český národní hrdina Jan Hus.

Klaus, jako již mnohokrát, se spolehl na vynikající znalost české mentality a na to, že průměrný Čech Husa, jehož tendenční obraz zná z Jiráska, z Vávry a z desetiletí neměněných učebnic dějepisu, uznává jako národního velikána, jako ikonu, jíž oponovat, navíc má-li takovou troufalost cizinec, je zločinné. Tak jako nám cizáci upálili Husa, tak se nyní pokoušejí znevážit naši předsednickým obdobím demonstrovanou národní velikost.

Ještě že máme Presidenta Ochránce, ten své Čechy nedá!

5. 7. 2009

Problém roku 2038 přede dveřmi?

Jak známo, 19. ledna 2038 ve 3.14 hod. GMT přestanou fungovat správně ty počítačové systémy, které ukládají tzv. unixový čas (počet sekund od začátku r. 1970) do 31 bitů, tzn. jako signed 32-bit integer. Problém, nazývaný Year 2038 Bug neboli zkráceně Y2K38, je obecně pokládán za málo závažný, proto mne docela překvapilo, že jsem na něj narazil už nyní.

Ve snaze vyhnout s obvinění, že Českou poštu kritisuji a své dva zabezpečené servery přitom provozuji na automaticky generovaných, self-signed certifikátech, jsem si vytvořil vlastní certifikační autoritu a všechny serverové certifikáty vyměnil za nové, řádně podepsané jejím kořenovým certifikátem.

Expiraci u kořenového certifikátu CA jsem, bez většího uvažování, nastavil na 30 let (přesněji 30×365 dnů, to ale není podstatné). Tím se ovšem stalo, že datum skončení platnosti certifikátu padlo za Y2K38, což sice neznamenalo pro Firefox, Evolution ani IE8 žádný problém, ovšem prohlížeč i mailový klient v mém linuxovém tabletu Nokia N810 prohlásily certifikát za prošlý. Závadu bylo naštěstí možné vyřešit ručním nastavením důvěryhodnosti certifikátu.

Je to zajímavá a rozhodně nečekaná zkušenost. Kdo si chce vyzkoušet, zda jeho SSL software je Y2K38-kompatibilní, můj kořenový certifikát najde na http://pecina.cz.

Nahlíženo z praktické stránky, není příliš pravděpodobné, že by se dnes vygenerovaný certifikát mohl tak vysokého věku dožít. Kryptografické algorithmy umírají mladé, veterán DES "padl" v 21 letech, MD5 se nedožilo ve zdraví ani 17 let, zhruba stejně staré SHA-1 je pod těžkou palbou, a to nehovořím o algorithmech, jejichž design byl označen za vadný už v prvních pěti letech existence (MD4). Co zbude z dnešních představ o kryptografické bezpečnosti v r. 2039, se lze jen domýšlet, ale je pravděpodobné, že 2048-bitové RSA budou počítače louskat na počkání a SHA-1, na němž jsou SSL certifikáty založené, bude museálním exponátem a najít kolisi zabere méně než mikrosekundu.

4. 7. 2009

Datové schránky, den D3

Celkem málo překvapivě ani třetí den od zřízení datové schránky mi Česká pošta zásilku s přístupovými údaji nedoručila. Kolem její aplikace se však mezitím strhla vřava, když se zjistilo, že místo důvěryhodného certifikátu je nejen demoverse, ale i "ostré" rozhraní datových schránek chráněno certifikátem vydaným certifikační autoritou České pošty. Doporučení pro uživatele uvádí, že zprávy o nedůvěryhodnosti certifikátu stačí prostě ignorovat a vše "odkliknout".

To je ovšem cesta do pekel, jak pohotově demonstroval návodem na man-in-the-middle útok blogger na ABCLinuxu.cz. Správný postup musí být opačný: když už si Česká pošta nemůže koupit certifikát od mezinárodně uznávané autority, jak běžně činí např. banky, je třeba nejprve instalovat kořenové certifikáty, ověřit jiným kanálem, na informační telefonické lince, z tištěných materiálů apod., jejich authenticitu (fingerprint) a teprve pak spustit aplikaci.

Velmi znepokojivá je i možnost přihlašovat se pouhým uživatelským jménem a heslem, bez SSL certifikátu – nemuselo by přitom jít ani o elektronický podpis, stejný účel by splnil javovým apletem vygenerovaný klíčový pár nebo certifikát generovaný ad hoc, jaké používá např. myOpenID.com. Každé podání učiněné z takto "zabezpečené" datové schránky bude možné velmi jednoduše zpochybnit, a znalecký posudek nemůže vyznít jinak než pro uživatele a proti České poště.

Na jedné straně, nepodléhejme nerealistickým očekáváním ohledně zabezpečení strojů, ze kterých bude do datových schránek přistupováno: jednotky až desítky procent budou bezpochyby stejně nakaženy malwarem (OSS fundamentalista by dodal, že 99 % bude nakaženo MS Windows) a pod kontrolou netbotů. Na straně druhé, vynaložit bezmála miliardu korun ze státního rozpočtu na něco, co je na první pohled produktem snažení týmu lidí, který zjevně není schopen vyřešit zadání na potřebné úrovni profesionality a měsíce nebo roky od spuštění bude dolaďovat, co banky umějí a s úspěchem víc než deset let aplikují (eBanka), to je investice, kterou si náš stát klidně mohl odpustit.

PS: Systém datových schránek byl nyní, po třech dnech provozu, na dva dny odstaven, prý z důvodu plánovaných změn a "zátěžových" zkoušek. Opravdu ta nejlepší visitka profesionality jeho tvůrců!

25. 6. 2009

Kurdský podvodník Uzunoglu neplatil ani za telefon

Zjistit to lze z katastru nemovitostí, kam byl doručen již druhý exekuční příkaz na prodej Kurdových nemovitostí. Dluh ve výši necelých 40 tisíc korun narostl s úroky na téměř dvě stě tisíc.

O tom, že MUDr. Uzunuglu, vydávající se za oběť české justice, neplatí za právní (ani jiné) služby, jsme psali zde. V pořadí druhá exekuce na jeho majetek znamená, že nyní může kterýkoli věřitel podat návrh na zahájení insolvenčního řízení. Stejně jako v předchozím případě není neplacení důsledkem špatné finanční situace dlužníka, ale prostého zvyku: Kurd totiž koncem loňského roku získal za neoprávněné trestní stíhání od České republiky přes pět milionů korun náhrady.

A copak na to Jaromír Štětina, velký Kurdův ochránce a přítel? Patrně nic, přece by si patentně čestný senátor nedělal hlavu s nějakými fakty!

Radost ze stejnosti

Z duše mi promluvil na svém blogu Misanthrop. Ano – prostřednost, stejnost, touha nevyniknout, a na druhé straně sžírající a stmelující závist ke každému, kdo chtěl dokázat o trochu víc než my, dav nul. Není pro Čecha větší radosti než vidět souseda, který musel prodat mercedes a usednout znovu za volant škodovky; pojmy jako solidarita, soucit a úcta jsou v kraji čímsi nepoznaným.

Ssají to Češi s mateřským mlékem, jak tvrdí autor? Spíš je to věc školní výchovy; neznám v české společnosti jiné prostředí tak nepřející úspěchu a tak ubíjející výjimečnost a odlišnost, jako je základní škola. Snad se mu blíží jedině presenční vojenská služba nebo prostředí ve věznici, nevím – ani jedno jsem na vlastní kůži nepoznal.

Vážím si každého, kdo přesto dokázal vyniknout, vnutit okolí svou vůli a zanechat v něm svůj otisk. Stěží se může opakovat příběh Tomáše a Jana A. Baťových, ti měli o mnoho lepší výchozí posici (a stejně je Češi – nikoli komunisté, ale Češi – nakonec dostihli a o jejich imperium je, minimálně v rozsahu, kam sahala jejich moc, připravili), ale spokojme se prozatím s málem.

Fandím proto lidem jako je Radim Jančura, který navzdory enormnímu tlaku prostředí zavedl "žluté autobusy", kde řidič není nutně nadutý hrubec a ve kterých není technické vybavení autobusu typu zástrčka na sluchátka obsluhou ostentativně ignorovaným rozmazlováním cestujících. Fandím i těm, kteří to zkoušejí, ale které tlak prostředí, peer pressure, prozatím semlel a poslal je zpátky do paneláků a do škodovek – i jejich pokus, přestože ztroskotal, má svou cenu, minimálně pro ně samotné.

17. 6. 2009

Pohřeb hrdiny

Je mi dnes kousnout do jablka notně kyselého; nebude zřejmě zbytí a budu muset porušit tisíc let platnou zásadu a napsat v rozporu s požadavkem piety jinak než v dobrém o člověku, který zemřel. Promiňte mi to, nemohu jinak – co mám na srdci, je příliš závažné, než abych si to nechal pro sebe.

Řeč bude o Waldemaru Matuškovi, zpěvákovi, který byl slavný ještě předtím, než jsem se narodil. V době, kdy jsem jej začal vnímat – na počátku 70. let – byl už umělecky za zenithem; když poté začal zpívat místo s Evou Pilarovou s průměrnou zpěvačkou Olgou Blechovou, jeho nové písně byly jen slabým odvarem toho, co vytvořil v 60. letech. Přesto to byl mimořádný, jedinečný zjev a nesmírně charismatická umělecká osobnost, výjimečně talentovaný zpěvák, jakých se rodí jen několik málo za století.

V roce 1977 Matuška podepsal – jako mnoho jiných – Antichartu, za což byl odměněn titulem "zasloužilý umělec". Když o devět let později odešel s celou rodinou do emigrace, bylo mi dvacet a byl jsem tím, přiznávám, nadšen: režim byl už tak erodovaný, že nedokázal udržet ani své privilegované umělce. Lidé o generaci starší, včítaje v to oba mé rodiče, moje nadšení nesdíleli, namítali, že Matuškova emigrace je vlastně zrada, třebaže zrada na někom, kdo zaslouží opovržení. Nerozuměl jsem jim, nemaje pochopení pro nic než pro přímočarost svého mládí.

Matuška se usadil ve Spojených státech, na Floridě, a prožil tam posledních 23 let života. Mezi posrpnovou emigrací, která si jej pamatovala jako zpěváka Pražského jara, měl velký úspěch, a jeho život rozhodně nebyl poznamenán nouzí a strádáním.

Před dvěma týdny Matuška zemřel. Po jeho smrti bylo publikováno jeho přání, že nechce být pochován na Floridě, ale v Čechách, protože "na Floridě hrábnete do země a narazíte na vodu. Byla by mi zima a dostal bych revma."

Nemohu si pomoci, ale připadá mi, že Matuška zradil znovu. Amerika jej přijala, aniž by ho jakkoliv kádrovala, aniž by se ptala, co dělal proti komunistům a zda byl skutečně politicky pronásledován, dala mu svobodu, o které celý život zpíval, a dovolila mu, aby veřejně říkal, co chce, a zpíval, o čem chce, tedy volnost, o jaké se mu v Československu té doby nemohlo ani zdát. On jí to teď oplatil výrokem, který je sice formulován v žertu, ale ze kterého mrazí, neboť má v sobě osten opovržení a urážky. Ubi bene, ibi patria: tak jako byl Matuška neloyální a nevděčný ke komunistům, tak se vposledku zachoval i k Američanům.

A na tom nic nezmění ani presidentská pompa jeho zítřejšího pohřbu.

14. 6. 2009

Obětní Kočka

Není snadné být v této zemi mafiánem.

Na vlastní kůži to, zdá se, poznává Jan Kočka ml., devatenáctiletý vnuk jednoho ze šéfů českého podsvětí Václava Kočky. Kočkova mafie, jak je všeobecně známo, je napojena na ČSSD, tatáž strana kontroluje v "nestranické" Fischerově vládě ministerstvo vnitra a dojde-li k podobné "nehodě", jaká se mafiánskému synkovi přihodila včera nad ránem, je zaděláno na pořádnou polízanici.

Nikdo, ani policie, ani státní zástupce, ani soudce, si nebudou moci dovolit nechat na sobě obvinění, že Kočku protežovali, a tak se klidně můžeme dočkat toho, že pokračovatel slavného zločineckého rodu nakonec skončí za mřížemi.

Oranžové zlo aneb Lemplové volí sociální demokracii

Tento týden jsem poměrně dost cestoval po České republice, a byl jsem tak ve větší míře vystaven působení veřejného prostoru. V něm jsem nemohl nezaznamenat billboardovou kampaň ČSSD – přiznám se, že netuším, zda ke skončeným eurovolbám nebo již k volbám podzimním, předčasným – na thema JISTOTA.

Myslím, že nyní trochu lépe rozumím, proč tato kampaň vzbudila u odpůrců sociální demokracie tolik emocí, jež se přetavily ve vaječnou kanonádu: jde totiž o to, že její grafické ztvárnění posunulo obraz cílového voliče do podoby, již lze nejpřesněji označit výrazem "český wohnout".

Je to patrné na příklad z billboardu znázorňujícího muže v montérkách, u něhož je nápis ve smyslu "JISTOTA – už nikdy výpověď bez udání důvodu". Není to ovšem sympathický, pracovitý dělník, ale právě – wohnout, tedy lempl bez jakékoli vlastní hrdosti a zásad, připravený svého zaměstnavatele kdykoli podrazit nebo okrást a zajímající se v prvé řadě o vlastní práva a výhody.

Podobně je proveden billboard brojící proti poplatkům ve zdravotnictví. Ne někdo, kdo nikoli svou vinou musí využívat zdravotní péči, řekněme babička s berlí, ale žena středního věku, která je kdykoli hotova začít se hašteřit o své domnělé nebo skutečné výsady. Jinými slovy, cílovými voliči nejsou ti odpovědní, pracovití a vstřícní, ale, jak to v téměř geniální zkratce vyjadřuje Národní strana ve svém zakázaném klipu, lidé s nárokovou mentalitou.

To představuje podstatnou změnu proti minulosti, zejména oproti obrazu cílového voliče v době, kdy byla ČSSD na vzestupu. Tehdy, když v čele ČSSD stál Miloš Zeman, byl volič presentován jako poctivý člověk, který je v postkomunistickém prostředí, právě pro svou poctivost a fairovost, outsiderem.

Mám dojem, že ke změně došlo pod vlivem fenomenálního úspěchu ČSSD v loňských volbách, v nichž je výsledek připisován odporu voličů proti zavedení poplatků ve zdravotnictví. Právě to je typické myšlenkové schéma českého wohnouta, který má přece právo neplatit v ordinaci, a kdokoli mu na jeho nabytá práva sáhne, se zlou se potáže: ostatně jen kvůli wohnoutům dodnes existuje unikátní fenomén zaměstnaneckých stravenek, jež jsou právně i ekonomicky nesmyslné, ale přesto věčné, neboť wohnouty milované.

Zatímco tedy zemanovský volič byl vnímán i odpůrci levice jako postava v zásadě positivní, paroubkovský wohnout je jimi instiktivně nenáviděn. Soudím, že proto a jen proto létala letos před volbami namísto ostrých slov vajíčka.

10. 6. 2009

Dědeček a babička ujídají z chlebíčka

Nad problémem "antigerontismu" a vůbec neúcty ke stáří v české společnosti se ve svém článku v Britských listech zamýšlí Martin Škabraha (mimochodem, jeden z mála autorů, jejichž texty má v tomto deníku ještě smysl číst).

Faktem je, že dějiny posledního století jsou v České republice – stejně jako v dalších zemích, které prošly obdobím komunistické nadvlády – do značné míry i dějinami mezigeneračních vztahů a jejich konfliktu.

V titulku tohoto postu uvedené heslo, stejně jako zprofanované "Mládí vpřed", bylo příznakem hluboké krise vztahů mezi generacemi v 50. letech minulého století. Zkušenost zprostředkovaná starší generací se komunistům a jejich záměrům na ovládnutí společnosti nehodila a proto se snažili nahradit ji svou vlastní ideologií, zbavenou jak authentické historické zkušenosti, tak ethického, humánního rozměru. Mládí bylo předmětem zbožnění, symbolem boje s tradičními hodnotami i stoletími prověřeným, osvědčeným uspořádáním společnosti. Na atributy mládí měli přitom právo jen sami utlačovatelé – "mladý je každý komunista," veršoval v té době Vítězslav Nezval.

I rok 1968 měl v sobě prvky mezigeneračního konfliktu, a nebýt okupace, zřejmě by došlo k jeho vyostření. Naopak normalisace je dobou relativní mezigenerační harmonie: potlačeny byly ambice všech, všichni jsme byli stejně bezmocní a stejně zotročení.

Po r. 1989 se objevily nové příležitosti, a nůžky mezigeneračních neshod se tím znovu začaly rozevírat. Po dvaceti letech je výsledkem současný sociálně pathický stav: staří jsou předmětem pohrdání, protože "neuměli vydělat", mladým často "nic nezanechali" a vedle toho vyžadují domněle nezasloužené výhody mezigenerační solidarity; dochází k jevu, který nemá v normálně strukturované demokratické společnosti obdoby, totiž k tomu, že místo sociální volby nastupuje volba generační. Strana důchodců za životní jistoty budiž důkazem a měřítkem tohoto stavu.

Tato anomálie zanikne postupně s tím, jak budou stárnoucí generace bohatnout, a za 20–30 let bude představa, že někdy mohla ve volbách uspět strana vymezující se nikoli sociálně, ale věkově, stěží pochopitelná. Do té doby však zůstanou pensisté pro mladé obtížnými "ichtyly" a všeobecně opovrhovanými celoživotními outsidery.

8. 6. 2009

Volby vyhrála levice

Celkem podle očekávání dopadly víkendové volby do europarlamentu, totiž vítězstvím levice. Nenechme se mýlit tím, že nejúspěšnější stranou byla ODS, skutečně důležitým indikátorem je součet volebního výsledku ČSSD a KSČM, a ten činí (s vyloučení vlivu "podměrečných" stran) 48,3 %, se zahrnutím středolevé KDU-ČSL 58,4 %.

Výrazně se na výsledku voleb podepsalo i rozštěpení pravice. Zatímco malé levicově politické subjekty paběrkovaly, pravicová a středopravicová drobotina dosahovala běžně výsledků kolem 1–2 %.

Volby do EP samy o sobě význam téměř nemají, ale jsou indikátorem, jak asi dopadnou předčasné parlamentní volby, ve kterých se dá předpokládat nárůst účinnosti populistických slibů (když jde o hlasy, ČSSD slíbí klidně i 16. důchod, podle známé zásady "Nikdo vám nedá to, co my vám slíbíme").

Výsledek to není pro pravicové voliče radostný: po krachu Topolánkovy politiky čekají tuto zemi nejméně čtyři roky pořádně ostrého politického rathismu.

5. 6. 2009

Koho budu volit

Česká politická scéna nestaví před konservativního voliče v podobě voleb do Evropského parlamentu právě jednoduchý úkol. Po vyloučení socialistů a liberálů všech orientací a zbarvení zbývá na výběr jen velmi málo možností.

Zatím jsem spíš nakloněn variantě k volbám nejít, avšak pokud tak přesto učiním, dostane můj hlas č. 27 – Koruna česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska). Vadí mi sice její protievropské zaměření (preferoval bych myšlenku společného evropského císařství), nelíbí se mi její účelové úlitby osvícenské deviaci parlamentní monarchie – monarchie má být absolutistická! – a upřímně řečeno, fotografie kandidátů na její volební stránce svádějí k otázce, nedošlo-li k omylu a nebyl místo kandidátky do eurovoleb publikován seznam pacientů uprchlých z psychiatrické léčebny, avšak za situace, kdy optimální volba, Konservativní strana, k disposici není, neexistuje zřejmě jiná alternativa.

1. 6. 2009

Proces H

Nevím, jak vy, ale já mám při sledování – velice záslužného – dokumentárního projektu Martina Vadase Proces H takový divný, vtíravý pocit. Připadá mi, jako ḱdybych nesledoval skoro 60 let starou historii, ale nahlížel do blízké budoucnosti a pozoroval, jak budou soudit nás, kteří jsme se podíleli na kontrarevolučních událostech roku 1989 a na následném krisovém vývoji ve straně a společnosti.

Že to není možné? Že historie se neopakuje a že pro návrat komunistické totality prostě nejsou objektivní předpoklady? Já vím, ale znáte to – pocit.

29. 5. 2009

Síla zdvojeného záporu

Tak nevím, ale občas opravdu není snadné českým novinářům porozumět. ČTK napsala:
Vláda nebude moci souhlasit s převodem pravomocí na evropskou úroveň, pokud k tomu nebude mít souhlas parlamentu. Prezident Václav Klaus nebude shodu nad vázaným mandátem pro vládu blokovat, novelu jednacího řádu sněmovny, která ho zavádí, ale nepodepíše.
Vy tomu rozumíte?

Reklama těchto stránek

Za účinnou propagaci těchto stránek děkuji náměstkovi karlovarského primátora Petru Keřkovi (ODS), který na úterní tiskovce na mou adresu řekl:
Je to individuum, které se snaží jen zviditelnit tím, že městům dělá problémy. Jeho internetové stránky mluví za vše.

Mezi svými

Po Entropě je další událostí, o níž by bylo lze jen těžko přesvědčit nezaujatého diváka, že ji nevymysleli tvůrci filmu Borat, vajíčková válka proti představitelům sociální demokracie.

Fascinující je šíře hlasů pro vaječné útoky, a hledání jejich legitimity v Paroubkově postoji k CzechTeku v r. 2005, ne-li ještě dále v minulosti. Jenže ani fakt, že Jiří Paroubek se presentuje jako neobyčejný hulvát (nedělá to z plaisiru, ale kvůli svým voličům, k jejichž hlasům je hulvátství spolehlivým klíčem), nedává nikomu právo vylučovat jej z fairové politické soutěže a z práva na svobodné vyjádření politických názorů.

A tak zase jednou po dlouhé době naprosto souhlasím s Václavem Klausem.

Jedno vejce je recese, sto vajec je politický gangsterismus.

25. 5. 2009

Co ovlivňuje preference pro volby do EP?

Bohumil Doležal píše:
Je pozoruhodné, i když nesnadno vysvětlitelné, že preference stran ve vztahu k volbám do Evropského parlamentu se výrazně liší od preferencí "všeobecně". Náskok ČSSD byl už před pár týdny výrazně menší než v průzkumech veřejného mínění, které se k volbám do EP nevztahovaly, a podle nejnovějšího průzkumu CVVM dokonce ODS s obrovským náskokem vede (36,5 ku 28%). Průzkum jinak vypadá věrohodně (pětiprocentní hranici by překročily všechny parlamentní strany, i když lidovci a zelení jen těsně, z neparlamentních by nejlépe dopadla Suverenita europoslankyně Bobošíkové, ovšem s pouhými 2%. Problém může být v tom, že vychází 40% voličská účast, což je, řekl bych, velmi nadsazené. V tak veliký náskok ODS nevěřím, ale přesto: lidé by zřejmě chtěli, aby jim doma vládli Paroubkovi socialisté (budou rozdávat) a v Bruselu je reprezentovala Topolánkova ODS (Topolánek jim přece jen připadá víc salonfähig). Česká společnost je v pozoruhodně schizofrenním rozpoložení: bylo by dobré se rozhodnout pro jedny nebo pro druhé.
Je to mírně jinak: lidé chtějí, aby jim doma vládl (rozdávající) Paroubek a Evropskou unii "bral u huby", resp. vydíral Topolánek.

Zdá se, že cosi jako idea loyality a sdílených hodnot nadnárodního celku není v této zemi ani v 21. století domovem…

24. 5. 2009

Co nás spojuje

České národní zájmy: nacionalisté o nich hovoří neustále, umírnění většinou jen při svátečních příležitostech, kupř. kladouce věnce k hrobům uctívaných národních velikánů. Co to ale přesně znamená? Přesněji – které principy a these jsou natolik spjaty s českým národem, že lze hovořit o celonárodní a nezpochybnitelné identifikaci, a bez nichž by tento národ nebyl tím, čím je?

Mám za to, že základním takovým principem je to, co se většinou označuje jako požadavek neměnnosti poválečných poměrů. Ačkoli se najdou i v tomto ohledu disidenti, většina Čechů se dnes není ochotna smířit s představou, že by stát vrátil sudetským Němcům konfiskovaný majetek, udělil jim české občanství, omluvil se za útrapy "odsunu" a postavil před soud dosud žijící viníky poválečného násilí. Po osnovateli toho všeho, který by byl podle zásad jakéhokoli civilisovaného státu pokládán za válečného zločince, jsou v České republice pojmenována náměstí, ulice, školy, v každém větším městě stojí jeho socha a aby nebylo pochyb, že jde o postavu kladnou, byl mu vzdán hold i vlastním osobním zákonem.

Jestliže se dnes průměrného Čecha zeptáme, čím se sudetský Němec provinil, že bylo na místě zbavit jej veškerého majetku, odpoví, že tím, že byl Němec. Ptám se: Neřekl kdysi jistý Miroslav Sládek něco velmi podobného o Cikánech?

Tím však české národní zájmy nekončí. Možná to bude pro někoho překvapivé, ale Češi nejsou ochotni revidovat ani bezpráví let 1945–48. Dodnes platí nestoudný lex Schwarzenberg, dodnes je respektován názor Ústavního soudu, podle něhož se nelze domáhat určovací žalobou navrácení majetku zabraného bez právního důvodu před únorem 1948, a průmyslový majetek odebraný vlastníkům v tomto období na základě Benešových dekretů, místo aby jim byl s omluvou vrácen, byl vložen do kuponové privatisace, s cílem získat obyvatelstvo pro domněle "pravicovou" politiku ("Vaše kuponová knížka volí pravici!" – vzpomínáte?). Toto období, ve skutečnosti nejtěžší bezpráví, je oficiálně vydáváno za demokracii, a politici, využivše komunistického zvyku slavit jako počátek své nadvlády 25. únor 1948, vyvolali v obyvatelstvu mylnou, avšak politicky velmi užitečnou představu, že k převzetí moci komunisty došlo skutečně až tři roky po válce.

A konečně, za součást českého národního zájmu se pokládá i these, že majetkové restituce lze omezit na osoby, které mají dnes – podle dnešního práva – české občanství. Cizáky tu nechceme, ani emigranty: vždyť zatímco my jsme trpěli "pod bolševikem", oni si venku "nahrabali". Krádež na Nečechu není zločinem.

To jsou tedy tři úhelné kameny, na nichž spočívá myšlení tohoto národa na počátku 21. století; jejich společným jmenovatelem je přesvědčení, že co se jednou ukradlo, může a smí zůstat ukradeno.

Tak si říkám: nebylo by na čase změnit státní znak, a místo lva tam umístit daleko pertinentnější symbol – totiž straku?

PS: Když jsem se o tomto komentáři zmínil Čestmíru Hofhanzlovi, jen sarkasticky poznamenal, že v úvahu by přicházelo i daleko větší zvíře. No, vážně nevím, které měl na mysli…