I účastník občanskoprávního řízení, je-li fysickou osobu, je smrtelný. V případě takové eventuality pak dochází k tzv. procesnímu nástupnictví: soud vyčká, kdo příslušné právo nebo povinnost zdědí, a poté s ním v řízení pokračuje. Nesměli bychom ale být v České republice, aby z tohoto pravidla neexistovaly výjimky a aby to nebyly výjimky notně bizarní.

V řízení totiž nelze pokračovat, pokud jeho předmětem byla tzv. osobní práva, jež podle doktriny smrtí fysické osoby zanikají. Řízení se zastaví a žádný z jeho účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

První absurditou je, že mezi tato práva se řadí nárok na i bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění. To mohou být i stotisícové částky, anebo, pokud akceptujeme moderní výklad, že soud není vázán tzv. bodovou vyhláškou, i miliony korun. Žalovanému tedy stačí protáhnout řízení do doby, než žalobce zemře, a má vystaráno: žalobcova rodina nemá právo ani na bolestné, ani na náhradu nákladů řízení, jež v takových případech bývají rovněž pravidelně desetitisícové. Místní jurisprudence dovodila, že po smrti oprávněného není možný ani výkon rozhodnutí: právo na bolestné prostě smrtí zaniká, a o nic dalšího se soudy nezajímají.

Osobní povahy jsou rovněž všechna práva osobnostní, včetně práva na zadostiučinění v penězích. I tam je nutné řízení po smrti žalobce zastavit. Zákon zde zná ovšem výjimku, jež je obsažena v ustavení § 15 ObčZ: po smrti fysické osoby přísluší uplatňovat právo na ochranu její osobnosti manželu nebo partnerovi a dětem, a není-li jich, jejím rodičům.

Nemysleme si ovšem, že osobnostní právo, uplatněné za žalobcova života, takto přešlo na v zákoně vyjmenované osoby – to by bylo příliš logické, přímočaré a bytostně, hluboce nečeské. Jak bylo vysvětleno, řízení se zastaví a manžel/partner nebo děti se musejí práva domáhat podáním nové žaloby. Provedené dokazování jde do stoupy, vše začíná znovu a pokud má některý z těchto příbuzných štěstí a pravomocného rozsudku se dožije, může se domoci omluvy: nikoli však relutární satisfakce nebo nákladů vynaložených zemřelým v původním řízení – právě taková je totiž ustálená praxe českých soudů, nic než omluvu nelze příbuzným zemřelého žalobce jako satisfakci přiznat.

Nad šílenstvím tohoto stavu se pozastavují ve své monografii Ochrana osobnosti podle občanského práva (Linde 2004, ISBN 80-7201-484-6) i jinak k absurditám všeho druhu odolní Jiří Švestka a Oldřich Jehlička, stejně jako mnozí komentátoři občanského zákoníku. Praktický dopad to však minimálně do počátku účinnosti (Eli)ObčZ mít nebude.

A proto: jestliže chcete někoho urazit nebo mu způsobit zranění, vyberte si pokud možno staršího člověka. Při rychlosti místních soudů je velmi slušná možnost, že se konce řízení (přesněji výkonu rozhodnutí nebo exekuce) nedožije a vy nebudete muset za své protiprávní jednání zaplatit ani korunu.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)