DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

31. 1. 2009

K osmdesátinám Věry Chytilové

Sobotním večerem na ČT2 připomněla Česká televise osmdesáté narozeniny Věry Chytilové, filmové režisérky, která prvně zazářila již v polovině 60. let během tzv. nové vlny české kinematografie, ale která, na rozdíl od většiny svých stejně talentovaných kolegů, dokázala svou sveřepostí a svéhlavostí prosadit maximum možného i během normalisace. Její tehdejší filmy patřily ke špičce toho, co bylo možno na československých plátnech a televisních obrazovkách spatřit: pokud Chytilová vůbec kdy šla s režimem na kompromis, na výsledném produktu to jakoby zázrakem nebylo poznat.

Pamatuji si všechny její normalisační filmy, počínaje Hrou o jablko (1978), kde Chytilová dokázala s páralovskou syrovostí vykreslit prázdnotu a faleš života v komunismu, přes podobně laděné Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983) až po film Šašek a královna (1988), jenž byl, aspoň pro nás, kteří jsme v režimu žili – a měli ho po krk – předzvěstí nové doby.

Proč režisérka po Listopadu svůj úspěch již nezopakovala? Patrně proto, že nehodlala slevit ze svých názorů ani tváří v tvář postkomunismu a jeho cliché. Film Dědictví aneb kurvahošigutntag (1993), který u kritiky a zčásti i u diváků propadl, není, jak by se mohl jevit, příběhem zbohatlého prosťáčka, ale brutálním, nekašírovaným pohledem na to, co z Čechů a z jejich společnosti udělalo 20 let normalisace.

Po jeho natočení přišla pro Chytilovou další pausa, skoro stejně dlouhá jako ta z počátku 70. let, a novější snímky se vrcholům její tvorby, jaké představují např. Sedmikrásky (1966), již nepřiblížily.

30. 1. 2009

A nevyhovíme - a ne a ne a ne! aneb Pohádka o jednom opravdu zásadovém senátu

Zvláštní formu war of attrition, zákopové války, se mnou vede Městský soud v Praze. Ačkoli jeho právnímu názoru týkajícímu se otázky, kdo je nadřízeným orgánem předsedy okresního soudu, jde-li o žádost o informace, Nejvyšší správní soud nepřisvědčil, senát 8 Ca na něm přesto setrval a tři mé správní žaloby s identickým odůvodněním opětovně zamítl. Výsledkem jsou další tři zrušující rozsudky NSS: č. j. 4 Ans 10/2008-139, 4 Ans 11/2008-136 a 4 Ans 12/2008-96.

Zajímavá situace nastane, pokud městský soud svůj postup zopakuje i potřetí a žaloby znovu zamítne, když dospěje k závěru, že právní názor NSS je chybný a nemůže se jím při nejlepší vůli řídit. Pak budu mít na výběr mezi ústavní stížností (procesní opravné prostředky evidentně nevedou k cíli), podnětem ke kárnému řízení a návrhem na vyšetření duševního zdraví členů senátu 8 Ca.

Mimochodem, v další kasační stížnosti týkající se identického problému, kterou městský soud ze skromnosti nadřízenému soudu raději ani nepředložil, zjevně v očekávání, že se věc vyřídí plynutím času, na adresu těchto milých soudců píši: "Na místě by zřejmě bylo iniciovat takové kroky, aby byl senát 8 Ca z povinnosti respektovat rozhodovací praxi nadřízeného soudu vyňat, eventuálně aby byl Nejvyšší správní soud, který podle mínění členů tohoto senátů opakovaně rozhoduje nesprávně a jeho judikaturou se proto Městský soud v Praze nemůže řídit, rovnou zrušen." Alternativní možností by bylo najít pro členy tohoto senátu zcela jiné zaměstnání, přiměřenější jejich předpokladům a respektu k platnému právu: kupř. ve spisovně nebo při úklidu soudní budovy.

Aktualisováno.
Zdá se, že u městského soudu je tento blog bedlivě sledován, protože po třech měsících nečinnosti soud kasační stížnost objevil a zaslal výzvu k zaplacení poplatku (ač je to neuvěřitelný anachronismus, soudní poplatky z elektronicky podepsaných podání se stále musí platit kolky: papírovými, lepkavými a chuťově odpornými – to by je nemohli v tiskárně cenin aspoň ochucovat, tak jako se ochucují léky!?).

29. 1. 2009

Ministře, poruč si

Český právní řád připomíná temnou sluj, z níž se čas od času ozve tajuplný skřek nebo vyletí vyplašený netopýr. Zkoumat jeho vnitřní prostory vyžaduje jedince mimořádně otrlého: zkušeného a dobře vyzbrojeného legislativního speleologa.

S nemalým údivem jsem dnes zjistil, že navzdory mezi laickou i odbornou veřejností panující představě, že ministr stojí v čele ústředního správního úřadu, takže ve správním řízení mu není nikdo nadřízen, není tomu tak. Podle ustanovení § 178 odst. 2 in fine SprŘ, "nadřízeným správním orgánem státního tajemníka, ministra nebo vedoucího jiného ústředního správního úřadu se rozumí vedoucí příslušného ústředního správního úřadu" – což je, ano, hádáte správně, ministr.

Toto kuriosum ovšem není bez důsledků. Jestliže správní úřad v zákonné lhůtě nerozhodne, nelze bez dalšího podat správní žalobu, ale je nutno nejprve vyčerpat prostředek na ochranu před průtahy podle § 80 SprŘ. Nadřízený správní úřad úřadu prodlévajícímu nařídí rozhodnutí vydat, nebo učiní jiné vhodné a zákonem předpokládané opatření. Správní žaloba podaná bez vyčerpání této možnosti by byla soudem odmítnuta jako předčasná.

Pokud je ovšem tím, kdo včas nerozhodl, ministr, je nadřízeným orgánem on sám a jemu je nutno adresovat návrh, aby si přikázal ve stanové lhůtě rozhodnout.

Zdá se vám to postavené na hlavu? Mně rovněž: už proto, že žádný orgán nesmí rozhodovat ve vlastní věci a představa, že správní úřad něco sám sobě přikáže (anebo, což je ještě o stupeň šílenější a přesto naprosto souladné se zákonem, že si věc odejme a rozhodne o ní sám), by svou bizarností patřila spíš do seriálu o rodině Addamsových nebo do Hlavy XXII než do správní praxe.

Který legislativní genius je autorem tohoto zmetku (který v původním návrhu SprŘ nebyl a objevil se v něm až v průběhu schvalování), jsme zatím nevypátrali: hlavním podezřelým je v tuto chvíli šéf legislativy MV ČR a jeden z hlavních autorů nového SprŘ Mgr. Jiří Kautský.

Aktualisováno.
Stížnost s návrhem, ať si "ministr poručí", jsem podal. Cítil jsem se při tom podobně, jako když jsem byl nedávno, díky nekonečné moudrosti (resp. nekonečné lenosti) senátu 5 Ca Městského soudu v Praze, nucen podat civilní žalobu bez žalovaného.

Jak vysokou satisfakci v kause Třebíč?

Bulvární media jsou v plné pohotovosti: zítra by měl Krajský soud v Brně soudcem Michalem Ryškou vynést rozsudek v kause zaměněných novorozenců v třebíčské nemocnici.

Jak vysoká by měla být relutární satisfakce za tento zásah do práva na ochranu osobnosti? To je věc názoru. Osobně mám za to, že několikanásobně nižší než peněžité zadostiučinění za smrt dítěte, takže v daném případě bych každé z rodin přisoudil částku cca 1,5–2 miliony korun a ve zbytku žalobu zamítl.

Aktualisováno.
Soud přiznal jedné z rodin 1,2 mil. Kč a druhé 2,1 mil. Kč. Důvody rozhodnutí soudce Ryška přesvědčivě vysvětlil v rozhovoru pro iHned.cz.

28. 1. 2009

Nad neústavností tzv. namátkových daňových kontrol

"Ústavní soud snad zešílel!", pravil lidovecký ministr financí Miroslav Kalousek, když s charakteristicky postkomunistickou úctou k ústavnímu řádu komentoval nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07, jímž byla vyslovena nepřípustnost namátkových kontrol orgánů finanční správy u daňových subjektů. Následně pak ministr deklaroval, že finanční úřady se nálezem ÚS stejně řídit nebudou.

Nepřekvapí, že proti nálezu vášnivě disentovala i soudkyně Ústavního soudu za KDU-ČSL Ivana Janů. Nález totiž inkorporuje do českého právního řádu princip, který je postkomunistickému myšlení bytostně cizí: orgány veřejné moci nesmějí intervenovat do práv občanů ani formou kontroly, aniž by k tomu měly konkrétní důvod. Soudce zpravodaj Eliška Wagnerová, díky své mnohaleté kanadské zkušenosti i právnímu vzdělání, jež je, přiznejme si, ve srovnání s – kulantně řečeno – nevynikající právničkou Janů o několik tříd výš, velmi dobře ví, že např. ve Spojených státech není dovoleno, aby policisté zastavovali automobily kvůli namátkové "silniční kontrole": není-li pro takový postup důvod, daný např. podezřením ze spáchání dopravního přestupku, policista automobil prostě zastavit nesmí. Tedy představa, nad níž by se český dopravní policista se svým starobylým ius buserandi a zvykem uspořádat několikrát do roka masový hon na řidiče ("kryštofa") otřásl odporem.

"Každý zásah do osobní sféry jednotlivce, ať už je činěn v rámci jakéhokoliv postupu státu vůči jednotlivci, musí být ospravedlněn konkrétní skutečností, resp. důvodem takového omezení a nikoliv proveden pouze proto, že orgán státu je takovou pravomocí formálně nadán. Takové obecné oprávnění je pouze předpokladem realizace takové omezovací pravomoci, nikoliv měřítkem jeho intenzity," judikoval Ústavní soud a nezbývá než mu přisvědčit. Jedním z atributů materiálního právního státu je povinnost zdrženlivosti jeho orgánů při uplatňování pravomoci, což platí nejen pro namátkové kontroly u daňových subjektů nebo na silnicích, ale např. i v otázce hromadných perlustrací, jimž nový policejní zákon neuváženě širokým vymezením důvodů otevřel stavidla.

Odpor proti nálezu ÚS svědčí o tom, jak hluboko v postkomunistických stereotypech myšlení české politické elity dosud vězí.

Aktualisováno.
Viz např. zde.

27. 1. 2009

Das Parlament: Začali karambolem

Vzhledem k české posedlosti tím, co "o nás řekne svět", postuji, aniž bych komentoval, link na článek v Das Parlament o úspěších českého předsednictví.

Z deníčku straníkova III

Můj milý stranický deníčku!

Usedám dnes k tobě pohnut, neboť jsem obdržel zápis z druhé schůze našeho městského sdružení, jehož jsem se ke své lítosti opět nemohl zúčastnit. Zápis je důvěrným stranickým dokumentem, takže o ten se s tebou rozdělit nemohu, ale snad neuškodí, pokud zveřejním brilantní stranický koncepční materiál, který byl – bohužel jako anonymní, byť svou kvalitou naznačuje, že jde o dílo některého z předsedů (viz dále) – k e-mailu připojen a který svou úrovní dává vzpomenout intelektuálních výkonů JaroSlava Krátkého.

Jak jsem naznal ze zápisu i z dalších průvodních dokumentů, v naší Straně zuří nyní cosi jako boj o moc. To, že máme tři předsedy a dva tajemníky (z nichž jeden je zároveň pretendentem na funkci sekretáře, což, milý deníčku, není totéž jako tajemník, ale tato osoba se opravdu tituluje jako "sekr. a taj."!), bych ani nekomentoval, ale nemohu skrýt své rozpaky nad tím, že Strana je organisačně rozčleněna podle územního klíče, jenž připomíná slavnou Borgesovu taxonomii. Nu, posuď sám, deníčku:

01. Praha 9
02. Praha 1–8
03. Praha 5 – Zlíchov
04. Praha 5
05. Ústí nad Labem
06. Písek
07. Hronov
08. Hradec Králové
09. Ml. Boleslav – Kostomlaty (není zřejmé, jde-li o Kostomlaty pod Milešovkou nebo Kostomlaty nad Labem, možná je řeč o Ml. Boleslavi – Kosmonosích; tam sídlí psychiatrická léčebna a tudíž šance, že se tam vyskytne některý z našich členů, je zvýšená)
010. Turnov
011. Č. Budějovice
012. Brno
013. Dvůr Králové
014. Plzeň
015. Branišovice

Tak tedy nevím – jsem divný já anebo je něco zvláštního na naší Straně? Ale hlavně, že nebydlím na Zlíchově, to bych musel stranické příspěvky platit třikrát!

25. 1. 2009

Náhrada škody za pirátské šíření díla

Jeden z nejzajímavějších judikátů loňského roku pochází z Virginie. Soudce James P. Jones v něm odmítl přiznat poškozeným, držitelům autorských práv za hudební díla, Recording Industry Association of America (RIAA) a Lionsgate Entertainment, Inc., náhradu škody za neoprávněné šíření nahrávek po Internetu s odůvodněním, že poškození neprokázali její výši.

Zatímco doposud převažovala tendence považovat za výši škody v takových případech maloobchodní cenu pirátsky rozšířených děl, soudce Jones poukázal na skutečnost, že s rostoucí cenou vždy nutně klesá poptávka, takže neexistuje rozumná opora pro předpoklad, že by poškození svá díla dokázali pirátům za plnou cenu skutečně prodat. A ačkoli není sporu o tom, že škoda skutečně vznikla, nemožnost stanovit její výši vedla soudce k zamítnutí nároku.

22. 1. 2009

Krocení vzpurných občanů II

A ještě jedna perlička ve věci strážníky konfiskovaných reprobeden: Jak je zřejmé z protokolu, soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 JUDr. Libuše Fritzová sice odvolacímu soudu sdělila, že se dopustila chyby a jednání nařízené na 12.40 zahájila omylem již ve 12.30, avšak v oficiálním protokolu z jednání je jako doba začátku jednání uvedeno 12.40, tzn. údaj podle předvolání.

Jediný logický – a smutný – závěr je, že JUDr. Fritzová se spolu se svým boleslavským kolegou Nagyem zařadila mezi ty české soudce, kteří se neostýchají zfalšovat protokol ze svého jednání; jediný rozdíl je, že toto jednání se na rozdíl od toho v Mladé Boleslavi aspoň uskutečnilo, třebaže ne v dobu, kdy to protokol uvádí.

JUDr. Fritzová je tedy sprostá lhářka, věru ta nejvhodnější osoba k výkonu soudcovského povolání!

21. 1. 2009

Marta Semelová: Pamětníci do škol nepatří

Parádní úlovek se povedl redaktorce iHned.cz Petře Benešové, která vyzpovídala šéfku pražské organisace KSČM a známou protagonistku stalinistického křídla strany Martu Semelovou, civilním povoláním učitelku základní školy.

Osobité představy této pedagožky o správné výuce dějepisu zahrnují například názor, že školy by si na besedy neměly zvát pamětníky, protože jinak hrozí, že výuka bude neobjektivní a jednostranná; pamětníky nejsou překvapivě mínění např. bývalí členové Lidových milicí, nýbrž političtí vězňové. "Děti nemají vidět ani dokumentární filmy o době komunismu," prohlásila v rozhovoru dále Semelová.

Ačkoli jsem mnohokrát zdůrazňoval, že nesouhlasím se zákazem KSČM, neskrývám, že v určitých chvílích si nejsem správností svého názoru tak docela jist…

Karlovy Vary kvůli neposkytnutí informací v exekuci

Jak můžeme zjistit z aplikace InfoSoud, město Karlovy Vary má tu čest stát se – po jihomoravské vesničce Hajany – druhou obcí, kterou soud poslal za obstrukce při poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb. do exekuce. O návrhu, jemuž karlovarský soud nyní vyhověl, jsme na tomto blogu již psali.

Krocení vzpurných občanů

O žalostné úrovni rozhodování českých soudů svědčí rozsudek Městského soudu v Praze, jímž tento soud potvrdil zamítnutí žaloby ve věci náhrady škody za škodu na reproduktorech, které si strážníci Městské policie Praha v r. 2005 usmysleli odebrat účastníkům řádně ohlášeného shromáždění občanů na Václavském náměstí, protože ti na ně "neměli povolení".

Místo, aby město škodu na reproduktorech v tichosti uhradilo a snažilo se na faux pas svých strážníků co nejrychleji zapomenout, nárok odmítlo – a soud mu nyní dal za pravdu. Občan je povinen uposlechnout i nezákonného pokynu, jinak si za škodu způsobenou svévolí orgánu veřejné moci odpovídá sám. Když se mu něco nelíbí, může si stěžovat, avšak nezákonně jednajícímu strážníkovi nebo policistovi se postavit nesmí.

Samostatnou kapitolou je postup soudu I. stupně, který omylem zahájil jednání o 10 minut před ohlášenou dobou, takže zmocněnec žalobce se nemohl vyjádřit k důkazům ani přednést závěrečný návrh, protože po celou dobu – spolu s veřejností – marně čekal na vyvolání věci před jednací síní; ani to však pro odvolací soud nebylo důvodem rozhodnutí zrušit, žalobci přece musí stačit, že směl být přítomen odvolacímu jednání. Občane, drž hubu a krok a buď rád, že se s tebou justiční panstvo vůbec baví…

Ústava i s Listinou nad takovým rozhodnutím usedavě pláčou; není divu, že žalobce proti rozsudku podává ústavní stížnost.

Tři páry oslích uší ve tvaru paragrafů za leden 2009 nemohou mít jiné nositelky než soudkyně senátu 15 Co Městského soudu v Praze, k jejichž talárům jako doplněk náramně padnou. K ocenění laureátkám Mgr. Jiřině Jislové, JUDr. Heleně Koucké a JUDr. Zoje Dvořákové srdečně blahopřejeme! A aby to nebylo líto soudkyni Obvodního soudu pro Prahu 1 JUDr. Libuši Fritzové, která ve věci rozhodla v prvním stupni, zcela mimořádně udělujeme jeden pár oslích uší i jí.

20. 1. 2009

Novodobí Flanderkové

Téměř stejně zábavnou jako plastiku Entropa jsem shledal – patrně vážně míněnou – zprávu ČTK, vysvětlující že "uprchlý podnikatel" Pitr jezdí do České republiky, ale policisté proti němu nemohou nic podniknout, jelikož sedí v automobilu s tmavými skly.

A co takhle použít, moji milí policisté, ustanovení § 42 odst. 3 písm. a) zákona o Policii ČR?
Policista je oprávněn zastavit dopravní prostředek a provést jeho prohlídku, pátrá-li po osobách hledaných, pohřešovaných nebo protiprávně se zdržujících na území České republiky, má-li důvodné podezření, že se v dopravním prostředku taková osoba nebo věc nachází.

Aktualisováno.
Příklad by si česká policie měla vzít ze svých nigerijských kolegů: ti v případě pochybností jednali tak, že pachatel prostě neunikne.

17. 1. 2009

Адмиралъ: film, který v českých kinech neuvidíte

Zvyk lhát o vlastních dějinách je patrně stejně starý jako lidstvo samo: moderní doba poskytuje falsifikátorům pouze nové, účinnější nástroje.

Režisér ruského filmu Адмиралъ (2008) – tvrdý znak na konci slova je reminiscencí na předrevoluční orthografii – Андрей Кравчук se ani netajil tím, že se ve filmu nesnažil o historickou věrnost, ale titulního hrdinu, jímž není nikdo jiný než admirál Александр Васильевич Колчак, do značné míry idealisoval a spíš než reprodukovat dějiny se pokusil vyprávět milostný příběh.

Idealisace hlavní postavy dosahuje rozměrů skutečně pozoruhodných: hlavní hrdina, který nikoli náhodou visuálně i svým projevem připomíná ruského premiéra (nebo už by bylo přesnější napsat diktátora?) Путина, byl podle dochovaných svědectví sice schopným námořním důstojníkem, ale boji na souši nerozuměl a v politice byl vyloženě naivní, příliš nepraktický a idealistický; ve filmu ovšem dorůstá nadživotní, monumentální velikosti. Scény z úvodu snímku, kde se Колчак sám postaví k lodnímu dělu a těžce jím poškodí mnohem lépe vyzbrojený (a opancéřovaný) německý křižník, a poté jej vláká do minového pole, jehož nástrahám jeho vlastní loď – s pomocí vroucí modlitby všech na palubě k pravoslavnému Bohu – unikne, nesou rysy nelomené, ryze ruské hagiografie.

Slabému scénáři příliš nepomohly ani herecké výkony. Константин Хабенский v titulní roli je ještě snesitelný, avšak jeho milenka a pozdější "občanská" manželka, Анна Тимирёва, kterou ztvárnila Елизавета Боярская, působí přes nepopiratelný půvab představitelky toporně a nevěrohodně. Výjimku v herecké šedi představuje admirálova první žena Софья a v této roli velmi dobrá Анна Ковальчук, známá ze seriálu Мастер и Маргарита (2005) režiséra Бортко (o němž jsme na tomto blogu zatím nepsali, ale určitě to napravíme).

Co film s rozpočtem cca 20 milionů dolarů a čtyřmi roky výroby zčásti zachraňuje, je vynikající kamera a střídmé, věrohodné zvláštní efekty. Před visuální stránkou snímku bledne nejeden hollywoodský titul, záběry sibiřské přírody, scény z petrohradských ulic i námořní bitva jsou zpracovány velkolepě, zároveň realisticky a s ruským poetismem. To je také jediný důvod, proč snímek přes svou průměrnost stojí za zhlédnutí a proč se u něj divák nebude nudit.

A co je důvodem, že se Адмиралъ nikdy nedostane do českých kin? To je prosté: ačkoli československým legiím není ve filmu věnován příliš velký prostor, několik zmínek přesto dokáže legionáře vykreslit – patrně značně realisticky – jako proradné šmelináře. Samotná zrada je připsána, historicky věrně, francouzskému generálu Maurici Janinovi, který legiím velel: a to je další diskrepance s oficiální českou historiografií – tam je tato postava upozaděna a jako vrchní velitelé legií vystupují Masaryk se Štefánikem.

Podle některých svědectví se měl Колчак před smrtí vyjádřit na adresu věrolomných Čechoslováků, kteří jej vydali bolševikům, výrazem "чехособаки". Netěšte se: to ve filmu není, admirálova poprava je vylíčena bezmála jako vznešený obřad a jeho posledními slovy je požehnání synovi do vzdálené Paříže.

16. 1. 2009

Suďte je!

Formát fiktivního přenosu ze soudní síně není v televisní publicistice ničím novým, často bývá k vidění například na německé veřejnoprávní televisi. Tam tyto pořady sleduji se zájmem, byl jsem proto zvědav, jak se s ním vypořádá nová TV Barrandov.

Pětačtyřicetiminutový pořad Suďte je! byl pro mě po všech stránkách zklamáním.

TV Barrandov vstupuje na poměrně hustě obsazený trh, její signál zasáhne zatím jen malou část diváků, a tomu úměrné jsou i rozpočty jednotlivých pořadů. Bohužel, naprosto amatérská příprava pořadu byla tak zřejmá, že si nestranný divák musí klást otázku po smyslu takového televisně-publicistického dobrodružství.

První díl pořadu se pokusil "přesoudit" pravomocně uzavřený případ vraždy zlínského podnikatele Velikovského, za který byla odsouzena jeho manželka Kamila Velikovská k sedmiletému nepodmíněnému trestu.

Na zpracování případu bylo příliš patrné, že jej připravovali novináři a nikoli právníci ("na zapřenou" se na pořadu podílí kmenová spolupracovnice TV Nova Pavlína Wolfová, režisérem je z České televise známý Marek Straka). Značně zjednodušeným způsobem se pokusili nastínit údajné pochybnosti skutkové – obhajoba tvrdí, že šlo o nešťastnou náhodu – i právní, spočívající v prokázané historii týrání vražedkyně jejím mužem.

Na řádné posouzení těchto dvou otázek však pětačtyřicetiminutový pořad nemohl stačit, tím spíš, že patrně z důvodů omezeného rozpočtu uvedli tvůrci případ jen velmi omezenou, rudimentární dokumentární rekapitulací.

Špatný byl za obhajobu vystupující John Bok (emocemi se argumenty nenahradí), o málo lepší byla v roli státní zástupkyně advokátka Klára Slámová, naprosto žalostný byl výkon "soudkyně", novinářky Radky Kvačkové. Výrok poroty 5:4 ve prospěch výroku o nevině svědčí o povážlivém zmatku v hlavách právně nevzdělaných laiků, z jejichž závěrečné porady bylo zřejmé, nakolik nepoznamenáno kritickým myšlením je obyvatelstvo této země. To, že laická porota může relevantně rozhodovat pouze skutkové a nikoli právní otázky, by bylo pro autory pořadu – pokud by jim to někdo řekl – evidentně novinkou.

Výsledný dojem z pořadu je nevalný: právo se krčilo kdesi v koutě, na fakta nebyl čas, uspokojen dost dobře přitom nemohl být ani divák, který očekával sensační materiál bulvárního střihu.

Pokud se má cyklus Suďte mě! zlepšit, jeho tvůrci by si především měli uvědomit, že daný formát vtěsnaný do pětačtyřiceti minut vysílání umožňuje zpracovat jen velmi jednoduchou otázku, nelze v něm komplexně revidovat případy, které mají tisíce stran spisu. Pokud zvolí pro svůj pořad jednoduché thema a na jeho základní aspekt se soustředí, mohl by být výsledek zajímavý i v rámci omezení daného patrně trpasličím rozpočtem a manifestní neodborností přípravného týmu.

V opačném případě nás čeká další zapomenutelná a k uzoufání nudná talk show, ve kterou se tento pořad, inserovaný jako jedna z vlajkových lodí nové televise, hrozí proměnit.

14. 1. 2009

Rok nečinnosti nejsou přece žádné průtahy!

Absurdní svět příjemně zahálčivého bezčasí, v němž se pohybují čeští soudci, demonstroval svým arogantním přípisem místopředseda Městského soudu v Praze JUDr. Jan Ryba, CSc. Ačkoli se v řízení už rok nic neudálo, tento jurisprudent usoudil, že v řízení přesto k žádným průtahům nedochází.

Spíše jen pro forma jsem podal návrh na určení lhůty: očekávám ovšem, že průtahy v řízení neshledá ani Nejvyšší správní soud, jenž sám vyřizuje kasační stížnosti tempem, jež by zahanbilo každého cti dbalého hlemýždě.

13. 1. 2009

Skandálek v srdci Evropy

Nesmírně mne pobavilo umělecké dílo Davida Černého, kterým to "osladil Evropě" v uměleckém provedení. To, že zahraniční autoři jsou smyšlení, je zřejmé už z námětů. Těžko si představit, že by si např. některý Němec troufl vypodobnit svou zemi s hákovým křížem v podobě dálnic.

Zda věc skončí omluvou vládě anebo bude následovat omluva celoevropská, není ještě jasné. Osobně mi však vadí, že stejně jako si Černý zavtipkoval na adresu ostatních evropských států, nepřistoupil k České republice. Napadá mě hned řada možností: území republiky připoutané k podkladu bytelným řetězem, prázdné místo s cedulí "Zde byla České republika, ale někdo ji ukradl", polorozpadlá budova s červeným neonovým srdcem na střeše, dveře s nápisem "Zimmer frei", taxík s řidičem v škrabošce a s bambitkou anebo, pokud bychom se měli přidržet ducha, v němž umělec ztvárnil Německo, papundeklová mapa republiky podlepená Benešovými dekrety.

Aktualisováno.
Zatím protestují Bulhaři. Kdo bude další?

Aktualisováno.
Slováci.

Aktualisováno.
Slováci se prý spokojí s omluvou, Bulhaři trvají na demontáži. Česká strana zatím pracuje na "technickém řešení" – jak tipuji Černého, předpokládal bych, že namísto tureckých záchodů budou do plastiky instalovány běžné mísy.

Aktualisováno.
Bulharsko zakryto černým florem.

Aktualisováno.
Diplomatická přestřelka se přiostřuje. Z Bulharska přišla tato vkusná reakce.

9. 1. 2009

Slovo má český Honza

Z kategorie obzvlášť sofistikovaného humoru je článek na idnes.cz, v němž novináři s pomocí "odborných" poradkyň hodnotí úroveň, jak někteří čeští politici zvládají projevy v cizím jazyce.

Text zaujme už titulkem, jehož tvůrce zjevně žije v zajetí dogmatu, že tvary 3. osoby plurálu na -í a -jí jsou navzájem záměnné. Z hodnocení doporučuji zvlášť odu na angličtinu Václava Klause, který má být dokonce lepší než "těžkopádně artikulující" americký moderátor, a zdařilou parodii na francouzský jazyk z úst eurokomisaře Špidly.

Pro srovnání: takto hovoří francouzsky Tony Blair (snad trochu školská, ale francouzština) a takto mluvil anglicky Valéry Giscard d'Estaing.

Hranice již vzplála tam na břehu Rýna

Kostničtí zpravodajové hlásí, že – rozdílně od svého historického vzoru – Mistr Ignác vulgo Cinik upálen nebude, a dokonce koncil přikročí k přísnému potrestání těch, kteří jej šikanovali: hlavní viník Vrba má být napomenut.

Což přirozeně neznamená, že by zároveň nebyl potrestán Cinik, jemuž má být po dobu jednoho roku omezena řada uživatelských práv – ano, tak "arbitráže" na české Wikipedii fungují, nejde v nich o řešení sporu, ale o potrestání co největšího počtu editorů; čím víc trestů, tím větší domnělý prospěch pro blaho projektu: dobrovolníci-editoři jsou zřejmě masochisty a projektu se účastní jen proto, aby mohli být neustále poučováni, napomínáni a trestáni.

Že je produkt tohoto projektu výsměchem všem moderním představám o encyklopedii? To neříkejte, mohli byste být sami arbitrážně potrestáni, tak jako se to stalo autorovi těchto řádků, jemuž bylo v jedné z předchozích arbitrážních frašek zakázáno českou Wikipedii a její správce kritisovat, a to doživotně, nejen na Wikipedii, ale kdekoli na Internetu i mimo něj.

8. 1. 2009

Lex Švejk

Jedním z "předvánočních" zákonů, jimiž nás zákonodárci obšťastnili v očekávání, že jejich dílo v této hektické době nebude podrobeno tak ostré mediální kritice, jako kdyby bylo přijato jindy, je zákon č. 8/2009 Sb., novela katastrálního zákona.

Novela vedle několika ryze technických změn omezuje přístup do sbírky listin katastru nemovitostí, a to tak, že údaje ze sbírky se nadále poskytnou pouze tomu, kdo prokáže svou totožnost a uvede účel, pro který údaje požaduje. Po omezení přístupu do katastru volal již delší dobu Úřad pro ochranu osobních údajů (jenž by se pod svým současným šéfem mohl s klidem přejmenovat na Úřad pro podporu korupce a neprůhlednosti veřejné správy) a parlament tedy nyní jeho volání vyslyšel.

Je to typicky švejkovské řešení: vyžadovat prokázání právního zájmu si zákonodárci vtělit do zákona zatím netroufli, a tak přístup k listinám žadatelům aspoň co nejvíc znepříjemnili; jak lze totožnost prokázat, není novelou stanoveno, a tak můžeme očekávat cokoli od striktního požadavku na osobní návštěvu katastrálního pracoviště přes úřední ověření žádosti po akceptaci elektronického podpisu, jímž je totožnost fakticky prokázána rovněž.

Účel, který je žadatel povinen uvést, nemusí být dokonce ani legitimní a pořízení kopie nelze z takového důvodu odepřít, takže se chystám do žádostí uvádět, že listinu potřebuji jako tapetu do koupelny nebo jako přísadu do chilli con carne.

Media, která o poslanecké schválnosti opožděně referovala, ihned přišla se spikleneckými theoriemi, že důvodem omezení je eliminovat vznik nových afér typu Gross a jeho strýc Vik. To je přece jenom poněkud přehnané: ačkoli přístup ke sbírce listin se fakticky omezil, informace ze sbírky mají doplňkový charakter a budou tak jako doposud využívány až v případě, že vznikne reálné podezření z korupčního jednání.

6. 1. 2009

Miloslav Vlk: Národ se prodal za 30 korun jako Jidáš

Dosud zřejmě nejotevřenější rozhovor poskytl serveru aktualne.cz Miloslav kardinál Vlk.

Novoročenka

Nejhezčí a nejpřípadnější novoročenku jsem letos dostal z ministerstva spravedlnosti; právě tak jako na fotografii zachycené modelky se při četbě produktů tohoto resortu často cítím (kliknutím obrázek zvětšíte).

4. 1. 2009

Hučín žaluje Hradílka

Kausa přelepovaných plakátů senátorského kandidáta Vladimíra Hučína se přece jen dostává k soudu i v řízení o ochranu osobnosti. V. Hučín žaluje bývalého mluvčího Charty 77 a ministra vnitra Tomáše Hradílka a požaduje po něm relutární satisfakci ve výši 500 000 Kč. Proces rozhodně bude stát za to: uvidíme, zda staří kamarádi, v čele s BISkou, nechají Hradílka, mouřenína, který posloužil a může jít, "ve štychu", anebo zda mu na náhradu nákladů prohraného sporu aspoň přispějí.

Texty žalobou napadených článků v Lidovkách:
  1. Narcis Hučín zneužívá demokracii (LN 23. 7. 2007)
  2. Ve svém kritickém postoji k Hučínovi jsem se utvrdil (LN 2. 8. 2007)

2. 1. 2009

Proč to nejde

Že s místní mutací Wikipedie není cosi v pořádku, si už drahnou dobu cvrlikají vrabci na drátech, příp. optických spojích českého Internetu. Už i do papírových medií, včetně relativně respektovaných a mainstreamových, jako je Reflex, pronikly články popisující podivné poměry, s nimiž se na české wikipedii setkávají nováčci, o více než žalostné úrovni této encyklopedie v porovnání s jinými jazykovými mutacemi, ale i s dalšími porovnatelnými domácími zdroji, se hovoří zcela otevřeně.

Málo se zatím hovoří a píše o tom, co je důvodem této stagnace; tento důvod je přitom prostý:

Wikipedie, jako každý projekt vytvářený dobrovolníky, je založen na zvláštním vztahu tvůrců k projektu. Za to, že tvůrci poskytují z vlastní vůle a bez nároku na odměnu projektu svůj čas a znalosti, právem očekávají, že jejich přínos bude oceněn. Touto formou ocenění je jednak uznání jejich participace, jednak právo o projektu, jehož spoluvlastníky se cítí, přiměřeným způsobem rozhodovat. Přispěvatelé a členové projektu proto očekávají, že mezi nimi bude vládnout když ne rovnost, tak nejvýš meritokracie: kdo víc přispěl, má právo silněji mluvit do podoby projektu.

Takto funguje celá řada dobrovolnických projektů, od miniportálů typu www.spoluzaci.cz po gigantické softwarové projekty, jako je GNU.

Stejně je tomu i na úspěšných jazykové mutacích Wikipedie – nikoli ovšem na české.

Prakticky ihned poté, co nováček začne českou Wikipedii editovat, zjistí, že tam panují poměry extremní nespravedlnosti a nerovnosti. Dobrovolník není oceňován za svou práci – na té nikomu nezáleží – ale za loyalitu ke skupině lidí, kteří si cca před třemi lety projekt přivlastnili a kteří se realisují nikoli tvorbou encyklopedie, ale vládou nad ní.

Jsou to mnohdy bizarní zjevy: vyhlášený odborník na společenské vědy, který místo kompatibilní píše "kompaktabilní", universálními vědomostmi se pyšnící teenager těsně před maturitou, specialista na celou řadu vědních oborů, který měl tu smůlu, že jej ke studiu nepřijala žádná česká vysoká škola…

Tyto "osobnosti" pak vytvářejí pro editující dobrovolníky sofistikovaný systém pravidel, přičemž nepřekvapí, že nejčastějším termínem, kolem něhož se dění na české Wikipedii točí, je trest: dobrovolníci nejsou za svou práci oceňováni, ale jsou tu primárně trestáni za neposlušnost, např. pokud se odváží nazvat tamní poměry pravým jménem nebo pokud svůj odborný názor prosazují proti laickým představám privilegovaných diletantů. Málokdo bojuje, většina editorů volí odchod.

Tím, že dobrovolníci nemohou získat k projektu vztah, jaký by odpovídal jejich zásluhám (jsou to oni, kdo encyklopedii vytváří, nikoli správci, kteří projektu už roky nijak nepřispěli a jen šikanují ty, kteří by rádi pracovali), se z Wikipedie zcela ztrácí prvek motivace a výsledkem je to neuvěřitelné zaostávání, jehož jsme svědky.

Je cesta ven? Jistě: postačilo by, kdyby někdo přesvědčil vlastníka Wikipedie, americkou Wikipedia Foundation, aby komunitu terorisující správce zbavil hromadně jejich pravomocí a dosadil na nezbytnou dobu cosi jako administrativního správce. To však Nadace neudělá, byla by to špatná reklama pro její projekt, a problémy místo toho zametá pod koberec: jen ať si ti Češi sami snědí, co si nadrobili!