DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

27. 2. 2009

Jak se stavělo v Karlových Varech

Proč se Karlovy Vary snažily tajit informace ze stavebního řízení týkajícího se domu, ve kterém měli byt manželé Kolečkovi, tak vehementně, že nakonec skončily v exekuci?

Upřímně řečeno, nerozumím tomu. I když je nutno uznat, že některé dokumenty z tohoto řízení jsou informačně vydatné: příkladmo toto rozhodnutí, ve kterém stavební úřad snížil pokutu za černou stavbu z padesáti na deset tisíc korun s odůvodněním tak bizarním, že při jeho četbě nezaujatému pozorovateli v uších přímo zní šustění tučného úplatku.

26. 2. 2009

Britské listy splnily rozsudek

Jak se zdá, karlovarský případ měl nečekaný výchovný účinek i na Britské listy, které dnes zveřejnily omluvu a vrátily moje jméno do tiráže, jak jim to již před půl rokem uložil pravomocným rozsudkem Vrchní soud v Praze.

23. 2. 2009

A ještě tu o Smolíčkovi, pane Kaválku!

ČTK přinesla další zprávu o vývoji karlovarské informační kausy. Prý se stala chyba, když město informace poskytlo, ale zapomnělo očíslovat přílohy.

První zásadou každého píáristy je lhát věrohodně: anebo si někdo může skutečně myslet, že bych nechal městu zablokovat majetek jen pro to, že mi poslali informace neočíslované!?

21. 2. 2009

Uko Ješita z Hradčan aneb Jen ať si pindá

S Václavem Klausem do svěrací kazajky, nazval svoje zamyšlení nad Klausovým bruselským projevem Jan Berwid-Buquoy, a já s ním nemohu než souhlasit.

Země, kde president smí vytvářet vlastní zahraniční politku, na té vládní zcela nezávislou, a vrcholní představitelé jeho zahraniční projevy omlouvají s poukazem na to, že president není za své činy odpovědný, nese více než nápadnou podobnost s obcí Kocourkov.

Ústavní neodpovědnost presidenta si vykládám poněkud jinak; rozhodně si nemyslím, že presidentský mandát bychom měli chápat jako svého druhu "papíry na hlavu" anebo náhradu soudního rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům. V opačném případě by bylo namístě odložit pokrytectví a za své skutky neodpovědného presidenta svěřit po dobu jeho mandátu citlivé péči Chocholouškových zřízenců.

20. 2. 2009

Nářek ze Sudet

Úpění týraného úřednictva se ozvalo z Karlových Varů, které, jak je čtenářům tohoto blogu jistě dobře známo, jsem kvůli neposkytnutým informacím poslal do exekuce.

"My se domníváme, že všechny informace dostal. Pan Pecina ale tvrdí, že ne všechny, ale nespecifikuje, jaké informace vlastně nedostal," řekl ČTK městský právník Tomáš Voděnka.

Jsem jiného názoru: z předmětné stížnosti je celkem jasné, že chybějí mnou odpočátku požadované protokoly státního stavebního dohledu, a co přesně má karlovarský magistrát učinit, mu vysvětlil v exekučním titulu – svém rozhodnutí – i krajský úřad.

Aktualisováno.
Podrobnější článek o případu, včetně tiskové zprávy. Po prostudování všech šesti "rund" jistě laskavý čtenář uzná, že exekuce nepřichází do Karlových Varů jako blesk s čistého nebe a proč je spojena i s určitou dávkou žadatelova lehce zlomyslného zadostiučinění.

19. 2. 2009

Pláč a skřípění zubů v Chomutově

Úřad ombudsmana vydal stanovisko k postupu chomutovských exekutorů, kteří si na povinné "počíhají" v budově městského úřadu a přímo tam jim odeberou v hotovosti vyplacené sociální dávky.

Tisková zpráva správně poukazuje na to, že finanční limit u hotových peněz (1 000 Kč) se od r. 1964 nezměnil, ačkoli – dodáváme – průměrná mzda vzrostla od té doby zhruba šestnáctinásobně, takže dnes by bylo přiměřené ponechat povinnému v hotovosti cca 16 tisíc korun.

Další problém platné úpravy spočívá v tom, že srážky z pravidelných příjmů jsou sice z hlediska své výše omezeny, přičemž např. sociální dávky nelze exekuovat vůbec, avšak zákon nezakazuje částku postihnout v okamžiku, kdy se změní v peníze v hotovosti nebo na běžném účtu, podle ustanovení OSŘ o prodeji movitých věcí, resp. o přikázání pohledávky z běžného účtu.

To je vážný deficit, který podle mého názoru dostupuje ústavní dimense: finanční prostředky z příjmu nelze využít jinak, než že s nimi povinný bude nakládat buď v materialisované podobě hotovosti, nebo jako s imateriální pohledávkou vůči peněžnímu ústavu na účtu, a ochrana poskytnutá příjmu in abstracto jedním ustanovením nesmí být in concreto jiným ustanovením odepřena – je to podobné, jako kdybychom po povinném požadovali, aby prošel deštěm, a zároveň mu zakázali zmoknout.

Domnívám se, že v daném případě jsou naplněny podmínky § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a kdokoli z postižených by se mohl s úspěchem obrátit na Ústavní soud s návrhem na zrušení příslušných kolidujících ustanovení OSŘ.

18. 2. 2009

Stává se z Plzně enkláva nesvobody v srdci Evropy?

Další zákaz občanského shromáždění v Plzni vyráží dech. Posuďte sami:
Po obdržení oznámení svolavatele Jana Čapka podaného dne 16.2.2009 v 10.05 hodin, bylo Policií ČR Úřadu městského obvodu Plzeň 3 oznámeno, že svolavatel patří mezi příznivce hnutí Skinheads, je jedním ze zakládajících členů hnutí Autonomních nacionalistů Plzeňsko a má úzké kontakty na radikální část Národního odporu Praha.

Tyto okolnosti samy o sobě nezakládají důvody pro zákaz oznámeného shromáždění. Dle sdělení Policie ČR však existuje předpoklad, že se uvedeného shromáždění zúčastní hlavně osoby z řad pravicově extremistických hnutí. Dle závěrů Policie ČR nelze vyloučit, že při akci dojde k omezování osobních, politických či jiných práv občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení nebo že dojde k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti. V těchto souvislostech je třeba posuzovat i to, že předmětné shromáždění je svoláno na sobotu, která je z hlediska židovského náboženství svátkem, a kdy se věřící shromažďují v synagogách a z toho důvodu existuje důvodná obava ohledně možného střetu případných účastníků shromáždění s věřícími.

[…]

Ze všech uvedených okolností a uvedených souvislostí má Úřad městského obvodu za to, že presentovaným účelem shromáždění "Protest proti okupaci Palestiny" je pouze zastírán skutečný závadný účel shromáždění spočívající v omezování nebo popírání politických nebo jiných práv občanů, tak jak předvídá ve svém rozsudku č.j. 8 As 51/2007-67 ze dne 5.2.2007 Nejvyšší správní soud.

Nemohu si pomoci, ale Nejvyšší správní soud svým neuváženým rozsudkem, v němž dovodil možnost zakazovat veřejná shromáždění nikoli pro oznámený, nýbrž presumovaný účel, otevřel stavidla bezpráví.

Proto mi nezbývá než udělit únorovou cenu Osel měsíce za mimořádný výkon na poli práva – jaksi post mortem – právě senátu NSS 8 As. Vkusný doplněk taláru, oslí uši ve tvaru paragrafů, si mohou soudci JUDr. Petr Příhoda, JUDr. Michal Mazanec a Mgr. Jan Passer převzít na adrese tohoto blogu.

Je mi to líto, jsem přesvědčen, že záměrem těchto soudců nebylo nastolit stav pošlapávání ústavních práv, pouze nedomysleli důsledky svého kroku a příliš daleko vyšli vstříc volání medií bažících po krvi "extremistů". Soudce je však povolán k ochraně trvalejších hodnot a nesmí rozhodovat s motivací najít své jméno a podobenku s pochvalnou zmínkou v zítřejším čísle bulvárních novin; tomuto poslání senát 8 As zjevně nedostál.

17. 2. 2009

Střední Evropa je, když...

V souvislosti s drobnou diplomatickou slovní šarvátkou mezi českým a ruským ministrem zahraničí se znovu objevuje otázka, co je to vlastně střední Evropa, zda ještě existuje a kdo všechno se může pyšnit označením Středoevropan.

Domnívám se, že střední Evropa skutečně existovala, avšak po r. 1945 ji přeťala Železná opona a ačkoli se méně než padesát let může jevit jako historicky krátká doba, stačila k tomu, aby tento fenomen natrvalo sprovodila se světa. Již nejsme Středoevropany, ale dělíme se na ty, kteří byli na jedné a na druhé straně Železné opony; tím je naše evropská identita primárně určena. Rozdíl mezi Rakušanem a Španělem je dnes menší než rozdíl mezi Rakušanem a Slovákem, ač první dva geograficky dělí 2 000 km a druzí dva to mají z jedné metropole do druhé pouhých 50 km.

Jak střední Evropu (Mitteleuropa) definovat, je sporné. Za nejpřesnější pokládám definici, podle níž střední Evropa byla oblast německé hegemonie, od východní části Švýcarska po Pobaltí, od severní Itálie po Královec.

Test byl snadný: když jste se domluvili německy, byli jste ve střední Evropě. I zde je patrný posun – ještě v 70. letech bylo běžné, že se Češi v Maďarsku, místního jazyka neznajíce a jazyka společného okupanta se štítíce, pokoušeli domluvit jako první volbou německy; dnes se s Maďary domlouváme anglicky a naši vnukové budou tento jazyk užívat zřejmě i při komunikaci na Slovensku.

V porovnání se západoevropskou nejistotou a orientálními despociemi na Východě bývala střední Evropa po několik set let oasou klidu a stability. Vše tu bylo uměřené, poklidné a příjemné, gemütlich.

Zatímco Západoevropané prolévali na barikádách svých měst krev za pochybné koncepty jako liberté, égalité a fraternité, zde byl jednou z nejvyšších hodnot veřejný pořádek. Policista nebo strážník byl ctěn, nikoli ale jako veřejný služebník tak jako v Anglii, nýbrž jako hmatatelné tentakulum státní moci, jež byla pro Středoevropana zárukou jeho základních životních jistot: Středoevropanu nelze žít jinak než bez pevné ruky státu nad sebou.

Takřka posvátné úctě se těšilo vše, co mělo něco společného se státem a jeho mocí: armáda, pošta, železnice, úřady. I školství bylo převážnou měrou státní a každý pedagog, jakkoli málo schopný nebo vzdělaný, byl "pod pensí" a tím i povznesen nad starosti a strasti běžných smrtelníků. Vklad v bance mohl ztratit na hodnotě inflací, akcie mohly vzít za své v krisi, nemovitost mohla klesnout na ceně, ale pense od státu, to byla absolutní jistota, neboť stát zde bude věčně a co slíbí, vždy splní.

Státní kontrola a ingerence do soukromého života byly uplatňovány přísněji než na Západě, ale zároveň méně přísně než na Východě: mohli jste např. cestovat bez úředního povolení, ale ne bez úředního ohlášení místa pobytu. Zajímavé je, že lidem tyto formy úředního dohledu jakoby nevadily, dokonce se zdá, že byli přesvědčeni o správnosti takového uspořádání věcí – měli z toho, domnívám se, spíš positivní než negativní pocity, dohled chápali nikoli jako nutné zlo, nýbrž jako dobrodiní státu, a každý kontakt se státním úředníkem vítali jako svého druhu ujištění, že vše je tak, jak má být.

Se zbožštěním státu souvisí i obecně vysoká kvalita státních zaměstnanců: korupce byla v tomto prostoru téměř neznámým jevem – vždyť kdo by pro pár drobných riskoval ztrátu pense! Německá i rakouská byrokracie byla svou kvalitou a loyalitou ke státu vyhlášená a to samé platí i o prokurátorech a soudcích.

Zkrátka, střední Evropa, to bylo místo, kde je sice každých pár set kilometrů celnice, ale celníci jsou celníky a ne lupiči východoevropského střihu, kde vlaky jezdí na minutu přesně a kde je policie sice nadměrně zvídavá, ale zároveň slušná a zdvořilá.

Když už hovoříme o železnici, vzpomínám si na pasáž z pamětí Františka Weyra, který v mládí nesl nesmírně úkorně, když vlak z Prahy do Vídně zůstal v Benešově stát a půldruhé hodiny čekal na následníka trůnu Franze Ferdinanda d'Este. Weyr byl právem pobouřen, neboť představa, že by cokoli mohlo mít přednost před přesností vlakového spojení, je naprosto neslučitelná se žebříčkem Středoevropanových hodnot; zatímco Východoevropan je šťasten, když vlak vůbec přijede, Středoevropan, jinak osoba bytostně konservativní a nerevoluční, je schopen vzít do ruky zbraň a hájit své právo na to, aby vlak odjel, kdy má, neboť i jeho úcta k mocnáři a jeho domu je odvozena od toho, že mocnář zastává stejné hodnoty jako on sám.

Tato velká kultura se dnes zachovala už jen ve vzpomínkách a v literatuře. Posledním významným spisovatelem, který psal o střední Evropě (a sám byl Středoevropanem), byl Bohumil Hrabal. Střední Evropa je světem jeho dětství, přežívá v příbězích lidí, jeho vypravěčů-pábitelů, a objevuje se tam, kde už ji ani nečekáme, svým houževnatým základem čelíc realitě komunistické despocie, jež propagovala víru v diametrálně odlišné hodnoty a která svou brutální mocí ty středoevropské v této zemi nakonec přemohla a poslala, jak sami její protagonisté s oblibou říkávali, na smetiště dějin.

I já mám rád střední Evropu, miluji železnici, poštu, soudy a jejich procedury, zbožňuji stará akta nebo třeba jen rukopisné katastrální mapy. Zároveň si uvědomuji, že od reality nelze odhlížet a po zániku střední Evropy se Česká republika ocitla na Východě, odkud se jen z těžkostmi a pomalu snaží dostat na Západ, kde z ní mají strach a v podstatě o ni ani nestojí.

Střední Evropa už není – a zřejmě ani nebude.

Facka od Macka za sto (v českých)

Poněkud překvapivě změnil dnes Vrchní soud v Praze rozsudek pražského městského soudu a za dnes již legendární "záhlavec" Miroslava Macka Davidu Rathovi přiznal vedle omluvy relutární satisfakci ve výši 100 tisíc korun.

Věřme, že jde o příznak trvalejší změny a nikoli jen manifestaci levicové inklinace osobnostního senátu pražského vrchního soudu, jehož členky (jimž se mezi advokátskou veřejností – laskavé čtenářky snad prominou – jak pro odborné, tak vzhledové předpoklady přezdívá "hajzlbáby") udělaly kariéru jen díky svému členství v komunistické straně a na jejich rozhodování v politicky sensitivních kausách je to dodnes znát.

16. 2. 2009

Další ostudné rozhodnutí plzeňských úředníků

"Extremisté" v sobotu Plzní pochodovat nebudou. Úřad třetí městské části vydal rozhodnutí, jimž zakázal pochod, jehož účelem měl být protest proti sionismu.

Úředníci dospěli k závěru, že "dle § 10 odst. 1 písm. a) zákona o právu shromažďovacím, není možné shromážděním protestovat proti politickému nebo jinému smýšlení", a pochod proto zakázali. Nad rámec tohoto odůvodnění pak uvedli, že "svolavatel shromáždění Tomáš Babka je dle vyjádření Policie ČR ze dne 16. 2. 2009 znám jako jeden z čelních představitelů Autonomních nacionalistů Plzeňsko s kontakty na radikální část Národního odporu Praha. Vzhledem k osobě svolavatele a oznámenému účelu shromáždění lze předpokládat, že se uvedeného shromáždění zúčastní osoby z řad příznivců radikálních hnutí a nelze vyloučit porušení zákona." Ano, špatné kádrové předpoklady žadatele, to má v této zemi dlouhou tradici…

Báječný nový svět, kde nelze protestovat proti politickému názoru (a co kdyby to byl protest proti komunismu, nacismu nebo jinému "extremismu"?)!

Ve skutečnosti zakazuje ustanovení § 10 odst. 1 písm. a) ShromZ pouze taková shromáždění, jejichž oznámený účel shromáždění by směřoval k výzvě popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení nebo k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti z těchto důvodů.

To je ovšem cosi nikoli nepodstatně jiného: protestovat proti určitému politickému názoru je přípustné, pouze nelze požadovat omezování práv jeho nositelů.

V Plzni ale mají zřejmě jiný shromažďovací zákon, anebo jsou názoru, že té extremistické verbeži nelze žádná práva přiznat. Bohužel, dosti nepřesvědčivá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na toto thema a reakce zhysterisovaných medii zřejmě plzeňské úřednictvo respektovat právo na vyjádření jiného než konformního názoru nepřinutí.

Aktualisováno.
Napadá mě, že tímto rozhodnutím zašli plzeňští úředníci dál, než kam si troufli komunisté. Ti mohli kupř. shromáždění ke Dni lidských práv na Škroupově náměstí v Praze 3, konané v prosinci 1988, zakázat s odůvodněním, že nelze konat shromáždění, jež by mohla vést ke zpochybňování základů socialistického státního zřízení, a navíc hrozí, že shromáždění se zúčastní i kriminálně závadové osoby jako Václav Havel, Jiří Dienstbier nebo Petr Uhl, a "nelze vyloučit porušení zákona".

Aktualisováno.
Plzeňský krajský soud rozhodnutí zrušil, takže shromáždění se může konat, byť v jiném termínu.

15. 2. 2009

Malé zimní lamentoso nad § 15 ObčZ aneb Divokým Absurdistánem

I účastník občanskoprávního řízení, je-li fysickou osobu, je smrtelný. V případě takové eventuality pak dochází k tzv. procesnímu nástupnictví: soud vyčká, kdo příslušné právo nebo povinnost zdědí, a poté s ním v řízení pokračuje. Nesměli bychom ale být v České republice, aby z tohoto pravidla neexistovaly výjimky a aby to nebyly výjimky notně bizarní.

V řízení totiž nelze pokračovat, pokud jeho předmětem byla tzv. osobní práva, jež podle doktriny smrtí fysické osoby zanikají. Řízení se zastaví a žádný z jeho účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

První absurditou je, že mezi tato práva se řadí nárok na i bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění. To mohou být i stotisícové částky, anebo, pokud akceptujeme moderní výklad, že soud není vázán tzv. bodovou vyhláškou, i miliony korun. Žalovanému tedy stačí protáhnout řízení do doby, než žalobce zemře, a má vystaráno: žalobcova rodina nemá právo ani na bolestné, ani na náhradu nákladů řízení, jež v takových případech bývají rovněž pravidelně desetitisícové. Místní jurisprudence dovodila, že po smrti oprávněného není možný ani výkon rozhodnutí: právo na bolestné prostě smrtí zaniká, a o nic dalšího se soudy nezajímají.

Osobní povahy jsou rovněž všechna práva osobnostní, včetně práva na zadostiučinění v penězích. I tam je nutné řízení po smrti žalobce zastavit. Zákon zde zná ovšem výjimku, jež je obsažena v ustavení § 15 ObčZ: po smrti fysické osoby přísluší uplatňovat právo na ochranu její osobnosti manželu nebo partnerovi a dětem, a není-li jich, jejím rodičům.

Nemysleme si ovšem, že osobnostní právo, uplatněné za žalobcova života, takto přešlo na v zákoně vyjmenované osoby – to by bylo příliš logické, přímočaré a bytostně, hluboce nečeské. Jak bylo vysvětleno, řízení se zastaví a manžel/partner nebo děti se musejí práva domáhat podáním nové žaloby. Provedené dokazování jde do stoupy, vše začíná znovu a pokud má některý z těchto příbuzných štěstí a pravomocného rozsudku se dožije, může se domoci omluvy: nikoli však relutární satisfakce nebo nákladů vynaložených zemřelým v původním řízení – právě taková je totiž ustálená praxe českých soudů, nic než omluvu nelze příbuzným zemřelého žalobce jako satisfakci přiznat.

Nad šílenstvím tohoto stavu se pozastavují ve své monografii Ochrana osobnosti podle občanského práva (Linde 2004, ISBN 80-7201-484-6) i jinak k absurditám všeho druhu odolní Jiří Švestka a Oldřich Jehlička, stejně jako mnozí komentátoři občanského zákoníku. Praktický dopad to však minimálně do počátku účinnosti (Eli)ObčZ mít nebude.

A proto: jestliže chcete někoho urazit nebo mu způsobit zranění, vyberte si pokud možno staršího člověka. Při rychlosti místních soudů je velmi slušná možnost, že se konce řízení (přesněji výkonu rozhodnutí nebo exekuce) nedožije a vy nebudete muset za své protiprávní jednání zaplatit ani korunu.

Btrfs: new (Linux) kid on the block

V linuxových souborových systémech se konečně něco děje. Po (hodně) mírném pokroku v mezích zákona v podobě ext4 se společnost Oracle rozhodla napodobit některé prvky nadějného, avšak momentálně do Linuxu nativně neportovatelného, sunovského souborového systému ZFS a v rekordně krátké lhůtě připravila vlastní souborový systém nové generace Btrfs.

ZFS jsem zkoušel cca před půl rokem (ve FUSE) a shledal jsem ho velmi dobře použitelným jak na deskopu, tak na serveru – bohužel, sunovská licenční politika integraci do jádra zatím neumožňuje a řešení ve FUSE představuje, hlavně při zápisu, neakceptovatelné zpomalení.

Btrfs přináší podobné výhody jako ZFS; z uživatelského hlediska je důležité zejména využití celého disponibilního prostoru bez nutnosti zvětšování a zmenšování svazků (à la LVM) a pohodlná práce se (zapisovatelnými) snapshoty. Místo zpools používá Btrfs podsvazky (subvolumes), což je koncepce, která bude zřejmě předmětem dlouhých sporů, ale čistě uživatelsky jí nemohu nic vytknout.

Vyzkoušel jsem (ve VirtualBoxu), zda je možné umístit na Btrfs přímo linuxový root, a jak je zřejmé ze screenshotu, pokus byl úspěšný: dokonce se mi podařilo nasměrovat root na podsvazek. Očekával jsem problémy s moduly a závislostmi, ale mkinitrd proběhl k měmu úžasu naprosto hladce a boot se podařil na první pokus.

Téměř se zdá, že se Sun svou licenční politikou vyšachoval mimo hlavní proud open source vývoje a stává se, přes řadu svých nesporně brilantních řešení, čímsi jako cimrmanovským průkopníkem slepých uliček.

12. 2. 2009

Další exekuce na majetek Dr. Uzunoglu

Jen pro úplnost zveřejňuji exekuční příkaz, který jsem dnes obdržel z katastru nemovitostí a jímž byl nařízen prodej nemovitého majetku kurdského podnikatele Dr. Yekty Ergüna Uzunoglu. Důvod: neuhrazená pohledávka za právní služby jednomu z bývalých právních zástupců ve výši 482 tisíc korun s (nemalým) příslušenstvím.

Pokud jde o mne, není mi znám ani jeden případ, že by Uzunoglu za právní služby komukoli zaplatil (jeho nepoctivost, sklony k intrikánství a chronické lhaní byly ostatně důvodem, proč jsem s ním před rokem přestal spolupracovat), takže JUDr. Kulhavý nebude patrně zdaleka jediným Kurdovým věřitelem.

Rok nečinnosti jsou průtahy

K mému údivu návrh na určení lhůty zabral a místo ve druhém čtvrtletí bylo jednání nařízeno již na začátek března.

Všichni zájemci jsou srdečně zváni: jde opět o spor ohledně minulosti soudců, tentokrát pouze Vrchního soudu v Olomouci (žalobu jsem podal z opatrnosti, kdyby soud uznal námitku, že ministerstvo nemá možnost podklady od jednotlivých soudů získat).

Jednání se bude konat dne 5. března 2009 od 9.00 hod., v jednací síni č. 247 (I. patro), u Městského soudu v Praze, Hybernská 18.

9. 2. 2009

Nárok na osvobození od soudního poplatku v případě plurality žalob

Ústavní soud dnes nevyhověl ústavní stížnosti kurdského podnikatele Yekty Ergüna Uzunoglu a judikoval, že pluralita žalob nemůže být sama o sobě důvodem k osvobození od soudních poplatků.

Mohl bych škodolibě poukázat, že zatímco mnou sepsaná ústavní stížnost pro Dr. Uzunoglu uspěla (nález sp. zn. III. ÚS 2308/07), jiní tak úspěšní nebyli, anebo bych mohl spekulovat, jak kteří soudci hlasovali (protože bylo nařízeno jednání a nález byl přesto zamítavý, lze soudit, že soudce-zpravodaj byl přehlasován), nicméně užitečnější bude podívat se na meritorní stránku problému.

Uzunoglu tvrdí, že podal cca 90 žalob na ochranu osobnosti. To je patrně orientální přehánění, sám jsem pro něj sepsal cca 25 takových žalob, ovšem i tak jen z těchto žalob činil soudní poplatek téměř pět milionů Kč, a to je částka, kterou Uzunoglu objektivně není schopen zaplatit. Úvaha Ústavního soudu, že každou žádost o osvobození je nutno posuzovat isolovaně, nemůže obstát, neboť zaplacením soudního poplatku z podání jedné žaloby se snižuje poplatníkův majetek a mění se tak v jeho neprospěch jeho majetkové poměry, což je bezesporu skutečnost rozhodná pro přiznání osvobození v ostatních případech.

Ačkoli úprava osvobození v OSŘ je velmi kusá, zajisté není účelem soudního poplatku, aby se poplatník jeho zaplacením ocitl v úpadku, naopak je nutno dovodit, že spravedlivě lze požadovat pouze takový poplatek, který si poplatník může dovolit zaplatit bez toho, aby v jeho majetkové sféře došlo k nevratným následkům: např. že by byl nucen prodat prosperující podnik nebo jedinečnou sbírku uměleckých děl. Poplatek lze spravedlivě požadovat jen v přiměřené výši, která pro poplatníka nebude představovat neúnosnou zátěž: už proto, že po úspěšném soudním sporu a vymožení nákladů řízení musí dojít k obnovení jeho poměrů do stavu před podáním žaloby – cokoli jiného by bylo porušením práva na spravedlivý proces.

Proti argumentu Pavla Holländra, že "účastník, jehož poměry neodůvodňují osvobození od soudního poplatku, by podle takového výkladu měl být od úhrady poplatku osvobozen jen proto, že žalob podal mnoho," je nutno podotknout, že účastník nemá právo na osvobození od soudního poplatku, pokud jde o žaloby zjevně nedůvodné nebo šikanosní (§ 138 odst. 1 OSŘ), a počet současně podávaných žalob, u nichž osvobození od poplatku přichází v úvahu, je tak dán okolnostmi převážně objektivními, v daném případě počtem difamačních článků nebo televisních reportáží.

Mám za to, že je-li podán větší počet žalob, měla by být stanovena celková částka, kterou lze od poplatníka rozumně požadovat, a ve všech případech by mu mělo být přiznáno částečné osvobození od soudního poplatku s úvahou poměru této částky k celkové poplatkové povinnosti; že pro tyto situace nemá OSŘ vhodnou proceduru, nelze přičítat k tíži poplatníkovi.

Tak tady něco nehraje...

Novináři mají zálibu vydávat své zprávy formou rebusu: příkladmo z toho, co o zlínském procesu bratra a synovce advokáta Stanislava Devátého napsala ČTK, není člověk moudrý, ani podrobí-li text důkladné sémantické analyse.

Věci se ale nevyjasní, ani když prohlédneme dostupné veřejné zdroje. Tak především, společnost MURTEC PROTECTION, a. s., měla do května 2003 jediného akcionáře, společnost CITY PROJECT, spol. s r. o. (se zahraničními, patrně krycími společníky), pak vlastnická stopa mizí a necelý měsíc po údajném podvodu se objevuje jako jediný akcionář Stanislav Devátý (který byl ovšem již rok předsedou představenstva a lze tedy soudit, že vlastnický vliv vykonával i dříve). Dále je pozoruhodné, že příslušné nemovitosti byly v rozhodné době zatíženy zástavním právem do výše více než 40 milionů korun (což může – a nemusí – vysvětlovat rozdíl mezi odhadní a prodejní cenou, k tomu dostatek podkladů nemáme), a v neposlední řadě je zřejmé, že katastrální úřad návrh na provedení vkladu okamžitě zamítl, takže podání určovací žaloby je možno hodnotit jako krok poněkud nadbytečný.

To všechno ještě nepostačuje ke spolehlivému závěru, že jednání Jiřího a Tomáše Devátých nebylo vedeno fraudulentním úmyslem, možná i naivním, ale o trestném činu podvodu, byť ve stadiu pokusu, bych se hovořit v žádném případě neodvažoval. Něco tady prostě… smrdí.

8. 2. 2009

Bez komentáře

Video (doporučuji zhlédnout v HD kvalitě) ke dvěma thematům, nedávno na tomto blogu diskutovaným: plastice Entropa a angličtině českých politiků.

Nevím, jak video zapůsobilo na ctěné čtenáře, ale já se dosud nacházím ve stavu nejhlubšího šoku: proboha, jsou toto vysocí představitelé státu, jehož jsem občanem!? Žádám, aby mi za tohle trapné představení ihned vrátili vstupné!

6. 2. 2009

Zemřela Leontýnka


Ve věku nedožitých 42 let zemřela v Německu herečka a režisérka Dana Vávrová, jež se stala pro jednu celou generaci mladých mužů této země první filmovou láskou – a pro některé asi i první pin-up girl – když ztvárnila nezapomenutelným způsobem roli Leontýnky v dětském hudebním filmu Oldřicha Lipského a Zdeňka Svěráka s hudbou Jaroslava Uhlíře Ať žijí duchové (1977).

Je to zvláštní: zatímco na desítky jiných dětských filmů té doby jsme rychle a rádi zapomněli, Leontýnku [stejně jako Pány kluky (1975), Twainova Toma Sawyera mistrně přeneseného do českých reálií, s nenapodobitelnou tetičkou Ivy Janžurové] si budeme pamatovat navždy a bude nám po ní i po třiceti letech smutno.

5. 2. 2009

A řehtá a řehtá III

"Messer, Gabel, Schere, Licht, sind für kleine Kinder nicht," říkají Němci a mají jistě pravdu. Co rozhodně nepatří do rukou českým právníkům, jsou počítačové technologie všeho druhu. Posuďte sami z e-mailu, který jsem dnes obdržel z pražského katastrálního úřadu:

Potvrzení o doručení datové zprávy

Data byla doručena elektronické podatelně Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Praha – východ
Dne: 5. 2. 2009 13:43:09
Byla zaregistrována pod č.j.: PD-2444/2009-209
Pracovníkem: Pavlína Bělohradská

UPOZORNĚNÍ

Vámi doručený dokument v elektronické podobě je dodán v požadovaném formátu, bohužel však jeho příloha není elektronicky podepsána. Podepsaný jsou pouze celý e-mail.

Dokument je třeba v souladu s ustanovením § 37 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, do 5-ti dnů doložit v listinné podobě nebo zaslat v elektronické podobě v požadovaném formátu a platně elektronicky podepsaný, a to v souladu s ustanovením § 11 zákona č. 227/2000 Sb. o elektronickém podpisu.

Bližší informace o elektronických podáních naleznete na elektronické úřední desce Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Praha – východ na stránkách: www.cuzk.cz

Pavlína Bělohradská
Katastrální pracoviště Praha - východ
Požadavek, aby byla podepsána nejen samotná e-mailová zpráva, ale i zvlášť její příloha, přitom nemá oporu v žádném právním předpisu. Konkrétně ustanovení § 2 odst. 6 vyhlášky č. 496/2004 Sb. o elektronických podatelnách výslovně hovoří o podpisu datové zprávy: rozumí se samo sebou, že je-li elektronicky podepsána celá zpráva, jsou tím automaticky podepsány i všechny její přílohy (zvláštní podpis příloh nachází použití pouze výjimečně, u podpisu pod plnou mocí, kdy se liší signatář plné moci od signatáře e-mailu).

Žádost katastru je nedůvodná, byrokratická a šikanosní; přesto jsem jí vyhověl a zaslal mu zprávu ještě jednou, s podepsanou přílohou. Zda to povede k úspěchu anebo bude zjištěn další "nedostatek", není jasné, elektronická podatelna mlčí.

Velká hra podvodníka Uzunoglu

Včera uspořádal senátor Štětina tiskovou konferenci, na které informoval o případu kurdského podnikatele MUDr. Yekty Ergüna Uzunoglu. Mimo jiné se zmínil o tom, že Uzunoglu dostal krátce po zprošťujícím rozsudku nabídku právních služeb od advokátní kanceláře, jejímž společníkem je náměstek ministra spravedlnosti František Korbel. Smlouva předpokládající zastupování ve sporech se státem za 15% podílovou odměnu – jejímž sjednáním by se F. Korbel octnul v konfliktu zájmů – nebyla nakonec uzavřena jen díky Kurdově vytříbené ethičnosti; ten si střetu zájmů povšiml a připravený návrh smlouvy nepodepsal.

Předesílám, že v této věci nejsem ani trochu nestranný. Případem Dr. Uzunoglu jsem se více než rok velice detailně zabýval a znám i podrobnosti jeho jednání s Korbelovou kanceláří (jež jsem ostatně sám inicioval). Pokud jde o hodnocení tohoto podnikatele, na jedné straně je tu jeho oprávněný nárok vůči státu, jenž mu trestním stíháním, které nebylo dovedeno do odsuzujícího finále a stalo se po čase naprostou parodií toho, jak by mělo trestní řízení probíhat, způsobil značnou újmu na pověsti i majetku, na straně druhé existuje krajně nepříznivá zkušenost všech, kteří s kurdským podnikatelem přišli do styku jako obchodní partneři nebo dodavatelé (emotivně o tom referuje "štrasburský tatínek" Jiří Fiala a o negativní zkušenosti s Uzunoglu otevřeně hovoří např. i John Bok ze Spolku Šalamoun).

Skutečností je, že Uzunoglu byl v r. 2007 advokáty AK Korbel, Tuháček & partneři zastupován již v jiné věci, a to velmi úspěšně, a když přišla řeč na to, že by se toto zastoupení mohlo rozšířit i na Kurdovy spory s Českou republikou, obě strany si byly vědomy potenciálního konfliktu zájmů. Smlouva nakonec uzavřena nebyla, neboť Uzunoglu nebyl s jejími podmínkami spokojen; přesto F. Korbel skutečnost, že takový střet zájmů hrozí, oznámil svým kolegům na ministerstvu, takže je nyní, jak se říká, z obliga.

Ptám se: Senátore Štětino, než jste se svým obviňováním vystoupil na veřejnosti, položil jste si otázku, na co váš čestný přítel Uzunoglu tak dlouho čekal? Měl-li důkazy o Korbelově neethickém jednání na podzim 2007, jaký byl důvod, že s tímto odhalením tak dlouho otálel? Nebyl v tom tak trochu prvek vydírání?

A když už budete Kurdovi klást nepříjemné otázky, možná byste se ho měl zeptat, kolika ze svých cca 15 obhájců v trestním řízení dosud dluží odměnu za zastoupení, a jak se s jeho, jak sám často říká, kurdským rytířským kodexem jednání slučuje, že zároveň už roky žije na vysoké noze, vlastní vilu se zahradou a několik osobních automobilů, a zároveň po něm musí jeho nemanželská dcera vymáhat dlužné výživné v pořadí již ve druhé exekuci. Ono není všechno zlato, co se třpytí…

3. 2. 2009

Jak pohoršit českého novináře

Příslušníci Policie ČR se ve služebním styku oslovují "vole" – to je všeobecně známá skutečnost, nad níž by se neměl pozastavovat nikdo místních poměrů aspoň minimálně znalý. Co je ovšem podivuhodné, je totální převrácení hodnot v článku o vratimovské korupční kause. Zatímco fakt, že policisté si při plnění služebních povinností opakovaně řekli o úplatek, za což by je soud v každé normální zemi poslal nejméně na deset let za mříže, se tady chápe jako něco přirozeného, takřka nehodného zpravodajovy pozornosti, český novinář je ostentativně pohoršen nad tím, že zkorumpovaní dopraváci spolu nehovoří ve stylu doporučení Dr. Gutha-Jarkovského, nýbrž tak, jak spolu normálně lidé mluví. Je korupce mezi policisty ještě zprávou anebo musejí korupčníci udělat něco dalšího, zpravodajsky významného, aby se do novin vůbec dostali?

1. 2. 2009

Jsou skořápky poctivá hra?

Co je to za hloupou otázku!? Samozřejmě, že skořápky jsou nepoctivá hra, dokonce učebnicový příklad podvodné hry!

Téhož názoru je i recentní judikatura Nejvyššího soudu, který ve svých usneseních sp. zn. 11 Tdo 48/2007 a 6 Tdo 361/2007 na adresu skořápek a skořápkářů uvedl: "…hra 'skořápky', resp. 'placičky', je hrou, jíž se účastní jednak její provozovatel, využívající své zručnosti při přemisťování koleček z místa na místo, a dále pak osoba, která proti provozovateli sází peníze a snaží se uhodnout, na kterém místě se nachází označené kolečko poté, co s nimi provozovatel nějakou dobu manipuloval. Člověk běžných schopností není schopen tyto přesuny spolehlivě sledovat, resp. je postřehnout a zaznamenat, pročež za takové situace pouze hádá, kde se kolečko nachází a při jejich celkovém počtu tři je tedy pravděpodobnost provozovatele na výhru dvakrát vyšší. Je tedy zřejmé, že tato hra rovné možnosti výhry pro účastníky nezaručuje."

Protože platný trestní zákon (a zcela shodně nový trestní zákoník) vymezuje trestný čin provozování nepoctivých her a sázek podle § 250c TrZ tak, že tohoto trestného činu se dopouští ten, kdo provozuje peněžní nebo jinou podobnou hru nebo sázku, jejíž pravidla nezaručují rovné možnosti výhry všem účastníkům, je zřejmé, že skořápky je třeba označit za nepoctivou hru, jejíž provozování je trestným činem.

Na LE blogu závěr NS jako značně zjednodušující kritisuje Jan Vučka, státní zástupce OSZ pro Prahu 5.

Mám za to, že důvodně.

Dlužno předeslat, že skutková podstata trestného činu podle § 250c TrZ je specialitou českého trestního práva; nenajdeme ji ani v německém trestním zákoníku, ani ve starších zákonících platných na českém území, a součástí platného práva se stala až novelou TrZ s účinností k 1. lednu 1992. Nahlédnutím do důvodové zprávy zjistíme:
V souvislosti se zaváděním tržního hospodářství se vyskytly případy tzv. "řetězových peněžních her", na nichž jejich organizátoři zbohatli na úkor občanů, kteří uvěřili, že navzdory nutnosti geometrického růstu počtu účastníků se dočkají výhry. Vzhledem k tomu, že řada občanů byla takto připravena o značné částky a vzhledem k tomu, že řada občanů byla takto připravena o značné částky a vzhledem k tomu, že jde o specifický druh podvodu, využívající důvěřivosti méně informovaných osob, byla navržena skutková podstata, zakazující pořádání takových her. Trestní zákon zde bude nutno doplnit zákonodárstvím národních rad, upravujícím pořádání povolených her nebo sázek tak, aby bylo zřejmé, na které hry povolení vůbec udělit nelze.
Je tedy zřejmé, že § 250c (původně § 250a) TrZ byl míněn pro postih pyramidových her (tzv. her typu "letadlo") a není proto překvapivé, že jeho aplikace na zcela jinou oblast trestné činnosti dře; co naopak překvapí, je, že podle textu odmítavých usnesení NS si této diskrepance zjevně nepovšiml žádný z dovolatelů – argument e ratione legis by byl v daném případě závažný: obecně nelze v trestním právu připustit, aby byly skutkové podstaty zamýšlené k postihu určitého druhu trestné činnosti používány v rozporu se zjevným záměrem zákonodárce extensivním způsobem i na oblasti zákonodárcem výslovně nepředpokládané.

Trestný čin provozování nepoctivých her a sázek má blízko k trestnému činu podvodu, od něhož se liší absencí podmínky vyšší než nepatrné škody – což může mít při stíhání skořápkářů zásadní praktický význam – a zákonného znaku uvedení druhého v omyl. Nepřípustné jsou tedy i takové nepoctivé hry, kdy poškozený má dostatek informací k tomu, aby jejich nepoctivost odhalil, avšak buď vědomě nebo nevědomě na nevýhodnou hru přistoupí.

Účelem trestního práva však není chránit člověka před všemi formami a projevy jeho hlouposti, tím by se nepřípustně zužoval prostor autonomie vůle fysické osoby a vyžadovalo se od lidí za všech okolností racionální jednání. Trestněprávní represe je prostředkem ultima ratio a měla by jím zůstat i v případě, že poškozený jedná nemoudře a sám si tak škodí.

Avšak zpět k problému skořápek. Definice nepoctivé hry na základě nestejných šancí jejích účastníků na výhru, jak správně poznamenává J. Vučka, je pochybná, neboť provozovatel takové hry musí mít vždy vyšší šanci než hráči – jinak by hru neprovozoval, už proto, že by neměl z čeho krýt náklady – a, což J. Vučka ve své analyse nerozlišuje, byť tímto směrem se jeho úvahy též vydávají (viz příklad fotbalovaého zápasu Anglie–Faerské ostrovy), je třeba lišit šanci objektivní a subjektivní, když pouze nerovnost objektivních šancí na výhru může zakládat nepoctivost určité hry.

Judikatura Nejvyššího soudu nemůže obstát ještě z dalšího důvodu, který rovněž J. Vučka pomíjí, a to proto, že nezohledňuje relativní zručnost a zkušenost daného skořápkáře a pouze paušálně dovozuje, že skořápkář je tak obratný, že člověk běžných schopností není schopen jím prováděné manipulace spolehlivě sledovat. Lze si ovšem představit skořápkáře-začátečníka, který bude ve hře prohrávat: ani tam nejsou možnosti výhry stejné, ale o trestný čin by se zjevně nejednalo z důvodu absence materiálního znaku.

Že takoví prohrávající skořápkáři jsou bytostí z pohádky, je celkem zřejmé, to však nic nemění na tom, že závěry Nejvyššího soudu jsou příliš povšechné a neopírají se o zákonné vymezení dané skutkové podstaty, neboť ta právě tím, že byla určena pro postih jiné trestné činnosti, není tomuto případu dobře přizpůsobena. Zcela jistě nelze dát NS zapravdu v tom, že pravděpodobnost výhry ve skořápkách je pro jejího provozovatele právě 2/3: ve skutečnosti může být vyšší – pokud skořápkář podvádí (anebo účinně bluffuje) – i nižší, pokud své "řemeslo" dobře neovládá anebo racionálně usoudí, že by nebylo dobře "škubánka" odírat tak rychlým tempem a zbytečně jej demotivovat od investování dalších prostředků.

Je zjevné, že oblast postihu kriminality tohoto druhu se neobejde bez zásahu zákonodárce: dovozovat trestnost skořápek způsobem, jak činí Nejvyšší soud, je dlouhodobě neudržitelné a v podmínkách demokratického trestního práva i nepřípustně utilitární. Pokud stát nic nenamítá, jestliže kasina své zákazníky připravují o peníze – s jejich plným vědomím a informovaným souhlasem – v ruletě, blackjacku nebo třeba ve vingt-et-un, oblíbené hře Jamese Bonda, možná by bylo vhodné zaměřit se při represi skořápek na otázku absence úředního povolení k takovému podnikání: k tomu by ovšem bylo třeba novelisovat § 118a TrZ, např. po vzoru německého § 284 StGB (německé trestní právo, mimochodem, stíhá i pouhou účast na takové nepovolené hazardní hře: viz § 285 StGB).

Ustanovení § 250c TrZ pak ponechme ke stíhání toho, k čemu bylo odpočátku míněno, totiž pyramidových her.