DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

29. 3. 2009

Impuls 2009?

Na mediální kampani provázející pád Topolánkovy vlády mne zaujala v prvé řadě její hysteričnost. Na jedné straně je to logický důsledek sblížení – nebo spíš barteru – mezi "topolánkovci" v ODS a silami Pravdy a Lásky, které úspěšně pracovaly s emocemi již v případě řady předchozích mobilisačních kampaní (Děkujeme, odejděte!, Impuls '99, televisní krise 2000–1…), na druhé straně dochází k bezprecedentnímu znečitelnění politické scény. Polarit je už tolik, že se stává nemožným je sledovat a jednotlivé aktéry podle nich klasifikovat: máme pravici a levici (byť ta se, ve své zelené části, úspěšně maskuje jako pravicová strana), máme síly proruské a protiruské, proevropské a protievropské, proamerické a protiamerické, a konečně prokatholické a protikatholické. Každá kombinace je přitom možná a myslitelná a obvykle též zastoupená v parlamentu. Zapomeňme na jednoduchou tripartici socialismus, konservativismus a liberalismus, něco tak transparentního se v Česku nenosí.

Vláda Mirka Topolánka přitom jen potvrdila platnost starého úsloví, že s čím kdo zachází, tím i schází: stála na přeběhlících a rukou přeběhlíků padla. Jaký smysl to ale mělo za situace, kdy 101 hlasů pro nedůvěru vládě nelze nijak rozumně a politicky konsistentně transformovat na 101 hlasů pro důvěru vládě jiné, to se lze domýšlet jen stěží. Jisté je pouze to, že v české politice roku 2009 není jistého vůbec nic, a některé kousky politických žonglérů jsou vpravdě udivující, jako naposledy požadavek ČSSD, aby z vlády v demisi odešel ministr Langer – jak by se taková "demise na druhou" měla uskutečnit, není jasné, z možných způsobů, jak toho ústavně konformním způsobem docílit, mne napadá snad jen harakiri.

28. 3. 2009

Z deníčku straníkova IV

Milý stranický deníčku!

Naše Strana měla sněm, jehož jsem se, pamětliv svého zdraví, tentokrát nezúčastnil. Nepředstavuj si ale nic dramatického: sněm Konservativní strany, to je takové slavnostní setkání, na kterém se údové sejdou, potřesou si k tomu uzpůsobenými končetinami, navzájem se pochválí, ocení a vyznamenají a poté se opět v klidu a pořádku rozejdou do svých domovů.

Co bylo obsahem letošního sněmování, mi není přesně známo, zápis mi zatím nedorazil, avšak leccos si umím představit: hned po sněmu se rozhořela zajímavá e-mailová debata na thema, zda bychom se měli účastnit voleb – tedy, ne těchto nebo příštích, ale jaksi vůbec, trvale. Zatím převažuje názor, že volby jsou pro nás zbytečností: víme přece sami dost dobře, jak jsme vynikající, a vnucovat se tímto způsobem voličům je nedůstojné. Což v praxi znamená, že činnost naší Strany se omezí právě jen na výroční setkávání na sněmu, na kterém se údové sejdou, potřesou si končetinami, pochválí se, ocení – no, však víš…

A tak, milý stranický deníčku, zajdu dnes do obchodu, koupím svíčku a postavím někde v bytě naší Straně takový malý úhledný pomníček.

27. 3. 2009

Karlovy Vary se odvolaly proti exekuci

Dnes byl doručen mému právnímu zástupci stejnopis odvolání města Karlovy Vary proti usnesení, jímž byla nedávno nařízena exekuce na majetek města. K odvolání zasíláme soudu své vyjádření.

Pokud by odvolání uspělo, byla by to velmi špatná zpráva pro všechny žadatele o informace, neboť povinným subjektům by v případě, že ignorují příkaz nadřízeného orgánu tak jako karlovarský magistrát, v podstatě nic nehrozilo, ale žadatelé by se nejprve museli obrátit se žádostí o ochranu na soud (a čekat dalších několik měsíců až let na rozsudek).

O dalším průběhu causy budeme informovat.

26. 3. 2009

Radovan Krejčíř uspěl u ESLP

Fackování české justice pokračovalo i dnes, kdy se veřejnost seznámila s nálezem Evropského soudu pro lidská práva ve věcí Krejčíř v. Česká republika. Zní to jako špatný vtip, ale Česká republika byla shledána odpovědnou za porušení Úmluvy ve věci nezákonné vazby Radovana Krejčíře. Jednu výhodu tato zpráva má – není nutné ji nijak komentovat.

Je darebák méně než primitiv?

Opačně než v případě prvomájového incidentu rozhodl Krajský soudu v Praze soudem Vojtěchem Ceplem ml. ohledně výroku, který na adresu antikomunistického aktivisty Jana Šinágla pronesl v říjnu 2007 za přítomnosti kamer České televise místopředseda Konfederace politických vězňů František Šedivý. Šináglova žaloba o osobní a veřejnou omluvu byla – prozatím nepravomocně – zamítnuta, a to s odkazem na hodnotící povahu napadeného výroku a na ústavně zaručenou svobodu projevu.

Je to poněkud překvapivé, protože označení "darebák" je o stupeň hanlivější než "primitiv", takže se zdá, že Jana Šinágla sice nesmíme nazvat primitivem, ale kdokoli ho může svobodně označit za darebáka. Stejně tak zaráží, že zatímco v případě letenského incidentu přiznal soudce Krajského soudu v Brně Miloš Holeček právo na svobodný projev právě J. Šináglovi a rozhodl, že M. Grebeníček měl na jeho rušivé jednání reagovat adekvátně a nikoli invektivou, a uložil mu proto povinnost k omluvě, soudce Cepl z téhož ústavního principu dovodil závěr opačný.

Případ, který s velkou pravděpodobností skončí u Nejvyššího, případně Ústavního soudu (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze lze předvídat s jistotou příštího příletu Halleyovy komety, dokonce bych soudil, že dámám soudkyním bude při jeho vyhlašování nad hlavou zářit svatozář v podobě rudé hvězdy), je zajímavý i z obecného hlediska a budeme o něm proto na tomto blogu referovat podrobněji.

Jsem zloděj, kdo je víc?

Jak upozornila Česká televise v pondělních Reportérech ČT, na zámku v Hluboké nad Vltavou zítra dopoledne začne setkání ministrů zahraničí zemí Evropské unie, jež bude mít mimořádně pikantní příchuť: koná se na zámku, který Československo odňalo na základě zvláštního zákona, lex Schwarzenberg, hlubocké větvi šlechtického rodu Schwarzenbergů. Protože se tak podle přežívající státní doktriny stalo před obdobím totality, tj. dříve než 25. února 1948, konfiskaci nelze podle platného práva nijak zvrátit.

Hostitelem setkání bude potomek druhé, orlické větve Schwarzenbergů Karel kníže Schwarzenberg, momentálně český ministr zahraničí, jemuž ovšem rodový majetek vrácen byl (ke konfiskaci došlo až po Únoru). Pikanterií je, že podle stipulace závěti, na jejímž základě Karel nabyl majetek po svém strýci, je povinen pomoci oprávněné dědičce Alžbětě Pezoldové získat zpět to, co bylo poválečným Československem zabaveno. Jeho pomoc tedy spočívá v tom, že po zkonfiskovaném "státním" zámku provede své resortní kolegy.

Charakteristické bylo televisní vystoupení poslance za ODS Marka Bendy: ano, je možné, že se staly nějaké chyby, nemělo by to tak být, ale dnes už se to přece změnit nedá. Toť charakteristický morální obzor místní populace na počátku 21. století, aneb, jak to vyjádřil písničkář, trochu se vraždilo, trochu se kradlo…

Přiznáme "určité chyby", když bude nejhůř a proradná cizina na nás zatlačí, tak se třeba i omluvíme, ale vrátit ukradené, to je vyloučeno, to správný Čech nikdy neudělá.

Jsme zloději a jsme na to pyšní!

25. 3. 2009

Causa Roztočil aneb Trapné představení české justice o level výš

Facka, sice ne od Macka, ale neméně rasantní, přistála dnes na líci České republiky: německé úřady zřejmě rozhodly, že nevydají k výkonu trestu Rostislava Roztočila.

Jeho causu jsem bohužel nesledoval dostatečně detailně a znám ji pouze z medialní zkreslené podoby, resp. z dokumentů vystavených na stránkách Spolku Šalamoun, ale je jasné, že třetí pilíř Evropské unie se dnes otřásl v základech: aby jeden členský stát nevydal pravomocně odsouzeného občana druhého členského státu, to se, pokud vím, v dějinách evropské integrace ještě nestalo.

Na straně druhé, české justiční orgány si o takovou blamáž přímo koledovaly. Obnovené řízení, německou stranou fakticky vynucené, mělo patrně všechny znaky justiční frašky, a nový rozsudek byl výsměchem spravedlnosti. Nevím, zda je R. Roztočil vinen, ale jsem si jist, že pokud se to někdy dozvím, nebude to z rozhodnutí českých soudů; ty se stejně jako v jiných aktuálních causách dokonale diskreditovaly a věřit jim může patrně jen naprostý blázen – rozumný člověk se půjde do soudní síně nejvýš pobavit, asi tak jako do kabaretu, jen bez hudby a bez vstupného.

22. 3. 2009

Plastic People po 35 letech

A opět něco o českých bretschneidrech: při koncertu "extremistů" v Plzni zaslechl některý z nich v textu písně závadný obsah, takže policie koncert ukončila a účinkující i publikum násilím vyvedla.

Jen nechápu, proč se někteří pokrytci ještě pohoršují nad tím, co v r. 1974 udělala komunistická policie v Rudolfově s Plastiky: jejich texty byly přece z hlediska tehdejšího práva závadné, takže je zcela v pořádku, že koncert byl policií násilně ukončen a účastníci rozehnáni, nebo ne? Anebo je v tom snad nějaký rozdíl, který mi při primitivním porovnání vnějších znaků obou zásahů uniká? Ach tak: tehdy bylo přece období nesvobody!

21. 3. 2009

Nad procesní použitelností nelegálně získaných důkazů

Česko-slovenský blog Lexforum připomněl jednu z otázek, která je předmětem neustávajícího odborného diskursu, totiž použitelnosti důkazů získaných v rozporu se zákonem.

S podobným případem jsem se setkal v loňském roce. Šlo o celkem banální případ, kdy zmocněnec pronajímatele násilním znemožnil nájemkyni přístup do jejího bytu a počínal si při tom natolik hrubým způsobem, že jí způsobil zranění, jež si vyžádalo několikatýdenní léčbu.

Incidentu byla přítomna dcera poškozené a té se podařilo pořídit v jeho průběhu několik fotografií (jeden ze snímků; obličej násilníka je záměrně rozostřen). Když u soudu začal žalovaný tvrdit, že se žalobkyně ani nedotkl, pouze nehybně stál se zkříženýma rukama u dveří, navrhli jsme důkaz těmito fotografiemi.

Soudce Krajského soudu v Plzni Mgr. Martin Šebek se poté s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 191/05) žalovaného dotázal, zda souhlasí s tím, aby byl proveden důkaz těmito fotografiemi, a ten to – nepřekvapivě – odmítl.

Poslal jsem soudu stanovisko, v němž argumentuji proti nadměrně široké aplikaci doktriny "ovoce z otráveného stromu" a dovolávám se mimo jiné možnosti soudu posoudit výkon práva ze strany žalovaného jako šikanosní ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ.

Jak by soudy tuto otázku vyřešily, se nedozvíme, protože žalobkyně krátce poté těžce onemocněla a zemřela. Problém však zůstává: je opravdu ideálem právního státu situace, ve které se budu muset vandala, jenž mi právě sprejem ničí fasádu domu, nejprve dovolit, zda si jej smím vyfotografovat, a nechat si od něj pro jistotu podepsat písemný souhlas?

Aktualisováno.
Příliš světla do otázky nevnesl ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4172/2007, ve kterém Nejvyšší soud, shodně s judikaturou Ústavního soudu, dovodil nutnost souhlasu protistrany s použitím záznamu telefonického rozhovoru jako důkazu v občanském soudním řízení.

19. 3. 2009

Křížová cesta pana Ž.

Poslyšte krvavý příběh, který se odehrál v Praze-Bubenči na podzim roku 2002. Jak si místní asi ještě vzpomenou, v té době se Praha vzpamatovávala po povodních a doprava ve městě byla na mnoha místech regulována přenosnými dopravními značkami, které se měnily prakticky den ze dne. Pro strážníky městské policie to byly hotové žně: nikdy předtím nevybrali na pokutách (a na úplatcích) tolik jako tehdy.

Jednou z jejich obětí se stal i mladý podnikatel M. Ž., který projížděl spolu se svou přítelkyní – ona za volantem, on jako spolujezdec – ulicí Nad Královskou oborou v Praze 7. Přehlédli přenosnou dopravní značku, údajně zakrytou parkující avií, vjeli do ulice ze zakázaného směru a padli tak do pasti číhajícím strážníkům. A co hůř, odmítli nabídku vyřešit přestupek přiměřenou "pokutou bez bloku".

Následná konversace mezi panem Ž. a čtyřmi strážníky nebyla přátelská, soudě podle toho, že Ž. po ní skončil v nemocnici s mnohačetnými zlomeninami žeber, otřesem mozku, efusí krve do očí a nesčetnými tržnými ranami a podlitinami na různých částech těla, způsobenými tím, že jeden ze strážníků ho na zemi rdousil a další dva ho zároveň bili a kopali (ti otrlejší ze čtenářů mohou výsledek komunikace pana Ž. s policií posoudit na fotografii).

Dvakrát po sobě ztratil Ž. při zákroku vědomí, ale ani to nepřimělo strážníky, aby k němu přivolali záchrannou službu, naopak jej zadrželi, spoutali a odvezli na policejní stanici, neboť jak je z předchozího popisu zjevné, pan Ž. se – jako každý, koho zbije česká policie – dopustil trestného činu útoku na veřejného činitele.

Inu, neměl si začínat, řekne si každý, kdo má s tímto skvěle vycvičeným policejním sborem zkušenost.

Incident se poté začal vyšetřovat. Inspekce městské policie podle očekávání dospěla k závěru, že strážníci nepochybili a svá zranění si pan Ž. způsobil sám, když kladl odpor jejich zákonnému zákroku.

Ž. byl proto obviněn a poté i obžalován z trestného činu útoku na veřejného činitele, jehož se měl dopustit tím, že se jednoho ze strážníků pokusil udeřit.

Věc ale měla háček. Jednak tu byli dva nezávislí svědci, jejichž výpovědi potvrzovaly versi M. Ž. a jeho přítelkyně a vyvracely tvrzení stážníků, jednak rozsah a povaha zranění ukazovaly na to, že míra brutality, s níž si strážníci počínali, přece jen překročila mez, kterou orgány činné v trestním řízení násilníkům v uniformách běžně tolerují. Proto byli po jistém váhání obžalováni i dva ze tří zakročujících strážníků.

Obě obžaloby se dostaly na stůl soudci Obvodního soudu pro Prahu 7 Mgr. Tomáši Hájkovi. Tomu bylo hned po prvním hlavním líčení jasné, která bije: strážníci si ve výpovědích odporovali, nebyli schopni vysvětlit, jak je možné, že výsledkem jejich "přiměřeného" zákroku je téměř uškrcený poškozený, a byly tu i svědecké výpovědi dvou nezúčastněných.

Soudce Hájek proto udělal, co považoval za spravedlivé: M. Ž. zprostil obžaloby a oba strážníky odsoudil za zneužívání pravomoci veřejného činitele v jednočinném souběhu s ublížením na zdraví k podmíněným trestům a zákazu činnosti.

To byl ale jen začátek martyria. Ukázalo se totiž, že městská policie má u odvolacího Městského soudu v Praze účinnou "tlačenku", takže začal klasický instanční ping-pong. Městský soud opakovaně rozsudky rušil, soudce Hájek výtečníky opakovaně odsuzoval. Po třech kolech přetlačované se přece jen aspoň u jednoho ze dvou strážníků – shodou okolností u toho, který si počínal méně brutálně – podařilo dosáhnout pravomocného odsouzení. Právní moci nabyl tento rozsudek v červnu 2006, tedy tři a půl roku po činu.

Zároveň běžela civilní řízení, v nichž se poškozený M. Ž. po hlavním městě, které za jednání svých strážníků nese odpovědnost, domáhal zaplacení bolestného, omluvy a peněžitého zadostiučinění.

V prvním stupni Městský soud v Praze přiznal relutární satisfakci ve směšné výši 20 000 Kč a odmítl přiznat omluvu s odůvodněním, že pokud na zákroku participovali tři strážníci a odsouzen pro trestný čin byl jen jeden z nich, zákrok nemohl být nezákonný. V únoru 2009, tedy více než šest let po události, Vrchní soud v Praze rozsudek změnil, omluvu přiznal a částku náhrady za nemajetkovou újmu zvýšil na 50 tisíc – tedy na celou polovinu "hodnoty" Mackovy facky Davidu Rathovi. Oba dva soudy přitom neopomněly zdůraznit, že za svá zranění si Ž. může zčásti sám, protože místo aby se podvolil autoritě strážníků, protivil se jim a opovážil se s nimi diskutovat.

Spor tím nekončí, M. Ž. podává proti rozsudku dovolání a je rozhodnut obrátit se, bude-li to nutné, na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.

Poučení? Právo v této zemi nefunguje, soudy mají tendenci poskytovat ochranu ničemům proti slušným lidem a dovolat se spravedlnosti není možné, minimálně v reálném, přiměřenému očekávání odpovídajícím čase. A to může pan Ž. hovořit o štěstí, že se jeho případ dostal do rukou výjimečně slušnému a fairovému soudci Hájkovi: být na jeho místě některý "soudruh soudce", byl by M. Ž. dodnes v podmínce a městské policii by musel zaplatit i vyčištění uniforem, které se při zákroku potřísnily jeho krví.

18. 3. 2009

Senát 8 Ca se podvolil Nejvyššímu správnímu soudu

Již jsem tomu téměř nevěřil, ale přece se to stalo: v pořadí třetím rozsudkem vyhověl senát 8 Ca Městského soudu v Praze mé žalobě na průtahy na straně ministerstva spravedlnosti a opustil tak právní názor, jehož se dosud navzdory jednoznačně artikulovanému nesouhlasnému stanovisku Nejvyššího správního soudu přidržoval. Určitě to nebylo lehké rozhodnutí: jen doufám, že členům senátu nebude muset daňový poplatník zaplatit skupinovou psychotherapii – vzhledem k tomu, že identicky rozhodl MS-P ve třech dalších mých věcech, mohly by její náklady překročit – ostatně zcela zbytečně vynaložené a ne právě malé – náklady řízení.

Po třech letech je tedy šance, že požadované informace obdržím: oč jednodušší a levnější by bylo dodržet zákon hned napoprvé!

Na rozsudku mne zaujaly dva detaily: jednak to, že MS-P stále operuje se SprŘ/1967, ačkoli řízení bylo zahájeno v r. 2006, za účinnosti SprŘ/2004, a že podle jeho názoru může žalovaný pariční lhůtu svémocně prodloužit. Jsem přesvědčen, že nemůže, přesto doufám, že nebude třeba tuto hypothesu otestovat v další exekuci.

16. 3. 2009

Ministr si neporučil

Bylo asi naivní myslet si, že si ministr vnitra přikáže upustit od průtahů, ale rozhodnutí o svém rozkladu z 11. 12. 2008 jsem přesto, snad v mladické zaslepenosti, na základě své stížnosti očekával. Nestalo se nic. Proto mi nyní nezbylo než podat na ministerstvo správní žalobu.

Připomínám, že žádostí o informace jsem se dožadoval kopie stanov občanského sdružení, přičemž Nejvyšší správní soud jednoznačně judikoval, že takovou informaci nelze žadatelům odpírat. Přesto ministerstvo vnitra mou žádost odmítlo, na rozklad, o němž je povinno do tří týdnů rozhodnout, už čtvrtý měsíc nereaguje a stížnost na průtahy prostě hodilo do koše. Až si pak jednoho krásného dne přijde pro informace exekutor, nastane veliké divení a obviňování ve stylu karlovarských výhrůžek trestním oznámením a žalobou na ochranu dobré pověsti právnické osoby, že…?

A pokud se týká "respektu" ministerstva k judikatuře NSS, začínám mít dojem, že si pánové na ministerstvu poněkud popletli dělbu moci: soudy mají být nezávislé na exekutivě, nikoli exekutiva na rozhodování soudů!

14. 3. 2009

Kupte jim kalkulačky!

V řadě medií byla publikována zpráva o pirátu-paličovi, který nelegálním šířením DVD způsobil škodu za 52 milionů korun.

Počítejme: činí-li škoda způsobená jedním vypáleným filmem v průměru 500 Kč, znamená to, že pirát musel nelegálně vypálit 104 tisíc DVD. Celková hmotnost "výpalu" by byla, s úvahou 15 g/DVD, půldruhé tuny. Ve skutečnosti, jak se ze zprávy dozvíme, bylo vypáleno cca 600 DVD, a prodáno bylo jen 138 kusů.

A tak, jestli skutečně, jak stojí ve zprávě, "ve spolupráci s Českou protipirátskou unií vyčíslila policie škodu na 52 milionů korun", nebylo by na místě koupit policistům z příslušného útvaru kalkulačky, resp. poslat je na doškolovací kurs v oblasti základů mathematiky? Obávám se, že v 21. století není bezchybná obsluha pendreku jediným kvalifikačním předpokladem, který je k policejní práci potřeba… Něco jiného je, co si myslí "protipirátská unie", a něco zcela jiného oficiální policejní údaj.

A další otázka, samozřejmě, co dělal dozorující státní zástupce, že dovolil policejnímu orgánu takovou přitroublost vypustit do světa? Mozek musel mít ten den volno.

(O problematice výše náhrady za pirátsky šířené autorské dílo jsme na tomto blogu nedávno psali.)

13. 3. 2009

Když se splete advokát

Určitým rysem "odezdikezdismu" se vyznačuje judikatura Nejvyššího soudu ohledně odpovědnosti advokáta, který opomene podat za klienta opravný prostředek nebo zmešká lhůtu pro jeho podání.

Zatímco dříve se judikovalo, že poškozený klient nemá nárok na náhradu škody, neboť neprokázal, že by opravný prostředek byl úspěšný, nejnovější judikatura dovodila, že soud rozhodující o žalobě musí šanci opravného prostředku na úspěch posoudit jako předběžnou otázku.

Pomíjí ovšem, že okresní, nejvýš krajský soud tak může dedukovat, jak by rozhodl soud o dvě až tři instance vyšší, anebo rovnou Ústavní soud. V extremním případě by nárok mohl být přiznán pouze v případě, že by soud přezkoumal své vlastní rozhodnutí a shledal je chybným: což je, mezi námi, událost s pravděpodobností zhruba stejnou jako srážka Země s tělesem velikosti tunguského meteoritu.

O této otázce přemýšlím řadu měsíců a postupně jsem dospěl k závěru, že jediným spravedlivým řešením by byla presumpce, že nepodaný opravný prostředek by byl vždy úspěšný. Tato praxe by jednak posílila dodržování práva ze strany advokátů, kteří by věděli, že zmeškání lhůty pro ně může mít citelné následky, posílila by se jí ochrana klientů a v neposlední řadě bychom nevyžadovali od soudů rozhodování o hypothetických předběžných otázkách, k jejichž posouzení nejsou a nemohou být způsobilé, eventuálně nejsou s to posoudit je nestranně.

Tajnosnubný Nejvyšší soud

Anonymisační manie Nejvyššího soudu, zdá se, dostoupila nových výšin. Na to, že se anonymisují jména předsedů některých senátů (nechvalně tím proslul např. J. P. aka Jiří Pácal), jsme si zvykli – ostatně bývá proč – ale co mi vyrazilo dech, je "usnesení Vrchního soudu v O." a "žalovaná Česká republika – Ú. p. z. s. v. v. m.". V dalším kroku to zřejmě bude "O. s. v H. B." a "Č. r. – M. v. Č. r.".

Podotýkám, že Ústavní soud v publikované judikatuře již několik let neanonymisuje právnické osoby (v souladu s právním názorem Úřadu pro ochranu osobních údajů, že právo na ochranu osobních údajů svědčí jen fysickým osobám), šílenou myšlenku anonymisovat státní orgány nepojal tento soud nikdy.

Kapitolou pro sebe je pak masivní anonymisace kárné judikatury, kterou na svém webu praktikuje ministerstvo spravedlnosti. Nejspíš v zájmu skutečně účinné veřejné kontroly nad kvalitou soudnictví.

12. 3. 2009

Sváteční pokoj české justice

Znáte to, scéna jako z grotesky: přijdou hosté a najednou se nic nedaří, jak by mělo. Z příborníku začne vypadávat neumyté nádobí, které jste tam na poslední chvíli narychlo naskládali, ze skříně vylétne hejno molů, pohovce se ulomí noha a když si host nedejbože potřebuje umýt ruce, v koupelně se vytrhne vodovodní baterie nebo upadne bojler. Nic z toho ale nestačí k přiblížení nehody, která tento týden postihla českou justici v cause Čunek – jedinou přijatelnou paralelou je snad situace, kdy se zpoza dveří, za nimiž hostitel předstíral existenci svátečního pokoje, ozve zabučení, pak se objeví hlava s rohy a bytem se počne linout odér chlévské mrvy.

Ostuda, kterou senát Vrchního soudu v Praze za předsednictví Naděždy Žákové utrpěl, když rozhodl, že "justiční mafii" nesmí soudit Vojtěch Cepl ml., je vskutku fenomenální. Vrchní soud svým rozhodnutím překonal vše, co bylo užaslé veřejnosti v této mýdlové opeře dosud naservírováno – a nebylo toho málo.

Podezřelý byl už samotný počátek vyšetřování. Připomeňme, že jím byl pověřen stejný tým, který se předtím blýskl nedůvodným trestním stíháním důstojníka BIS Vladimíra Hučína a jehož členové, místo aby byli za svůj výkon odměněni pochvalnou zmínkou v učebnicích trestního práva, kapitola Trestné činy veřejných činitelů, a dlouhodobým pobytem v místě se zamřížovaným výhledem do krajiny, byli v intencích české spravedlnosti povýšeni a "nasazeni" na další citlivý případ. [Pozn.: Kursivou vyznačená část neprošla v Lidových novinách redakční censurou.]

Další peripetie Čunkovy aféry jsou všeobecně známy, proto jen stručně: řešení faux pas "dvojitým odpíchnutým salichovem", kdy jedna nezákonnost byla napravována nezákonností další, ostrá mediální kritika tohoto zasahování do nezávislosti vyšetřovacích orgánů, proslulý výrok Marie Benešové o zákulisních machinacích a justiční mafii a nakonec žaloba sedmi hlav řečené justiční mafie na M. Benešovou, již – s výjimkou jednoho žalobce – soudce Krajského soudu v Praze Vojtěch Cepl ml. zamítl, když dospěl k závěru, že slova stínové ministryně spravedlnosti nebyla právě vhodná, rozhodně však jsou natolik dobře podložena prokázaným jednáním žalobců, že o omluvě nemůže být řeči.

Ceplův rozsudek, jemuž předcházelo velmi zevrubné dokazování, je dobře a přesvědčivě odůvodněn: namísto úmorných rekapitulací a mlácení prázdné slámy, jimiž jsou české rozsudky typické, soudce vysvětlil, kterým z provedených důkazů uvěřil a proč, jaké závěry si z nich udělal a proč se v případě šesti žalobců rozhodl žalobě nevyhovět. Celé to navíc bylo doprovázeno maximální otevřeností a veřejností celého řízení, včetně přímých přenosů z jednání. "Kdybych to byl býval věděl, tak by jsem sem nechodil!", museli si říkat žalobci, kteří od krajského soudu odešli, obrazně řečeno, s ostudou ne na kabát, ale na celý šatník.

Justiční mafie nyní vrací úder: je těžko uvěřit, že usnesení vrchního soudu je vůbec míněno jako pokus o hledání spravedlnosti a nikoli jako otevřený akt instanční šikany.

Rozhodnutí převrací naruby zásady procesního práva, když bere soudci právo rozhodovat o tom, které důkazy provede, a princip koncentrace řízení vykládá v příkrém rozporu s jeho účelem, jímž je zrychlení a zefektivnění řízení. Naprosto bezprecedentní je výrok o odnětí věci zákonnému soudci: porušuje se jím ústavně zakotvené právo a navíc se řízení vrací do bodu nula, neboť nový soudce bude muset veškeré dokazování zopakovat a mimo jiné znovu vyslechnout navržené svědky. Chyby v řízení v žádném případě nebyly toho druhu, aby odůvodňovaly odvolání soudce: to je opatření vyhrazené pro vůbec nejtěžší excesy a v praxi se s ním lze setkat jen naprosto výjimečně, navíc nikdy v případě prvního zrušovacího rozhodnutí.

Není to první a zřejmě ani poslední případ, kdy pražský vrchní soud odbornou i laickou veřejnost šokoval. O osobnostním senátu, který se v Čunkově cause tak horlivě angažoval, a o vpravdě strašidelné úrovni jeho rozhodování kolují mezi advokáty nesčetné "městské legendy", mimo jiné o tom, že některé jeho členky získaly právnické vzdělání v rychlokursu pro dělnické kádry a tyto nedostatky později kompenzovaly loajalitou ke komunistické straně, o jejíž legitimaci svou kariéru opřely.

Usnesením vrchního soudu spor fakticky končí: žalobci by klidně mohli vzít svou žalobu zpět – o tom, že jsou součástí justiční mafie, která dokáže ze zákulisí ovlivnit libovolnou causu, nás přesvědčili způsobem, na němž nic nezmění ani omluva zvící Karlštejna.

Otázkou je, co s justicí, která nám tuhle trapnou frašku předvedla. Nedozrál po letech ujišťování, že situace v resortu spravedlnosti sice není optimální, ale pomalu se zlepšuje, a hlavně nesmíme sáhnout na posvátnou krávu soudcovské nezávislosti, přece jen čas k radikálnějšímu systémovému řešení?

(Psáno pro Lidové noviny, vychází 12. 3. 2009; z důvodu zachování authenticity je ponechána původní vulgární orthografie)

11. 3. 2009

Další úřednické zaúpění, tentokrát ze severu

Jen pro úplnost informuji o další exekuci kvůli neposkytnutým informacím, která postihla obec Žďár u Mnichova Hradiště.

Mediální reakce žďárského starosty je ovšem kouzelná: poté, co jeho úřad téměř rok ignoroval rozsudek Krajského soudu v Praze, s vážnou tváří prohlásí, že za exekucí je úmysl poškodit obec a mlží cosi o ztraceném e-mailu, ve kterém "část informací" poslal. Rád panu starostovi osvěžím paměť. Dne 19. 11. 2007 mi napsal tohle:

Vážený pane Pecino,
k Vaší žádosti Vám musím s politováním sdělit, že není v našich časových a personálních možnostech připravit požadované informace. Jestliže na nich i nadále trváte, poskytneme Vám prostor a podklady na našem obecním úřadě, kde Vám bude umožněno si pořídit opis či kopie. Naše úřední hodiny a další užitečné údaje naleznete na www.obec-zdar.eu.

S pozdravem
ing. Josef Housa, starosta
Poskytnutí informací věru jen částečné…

Aktualisováno.
Ve zpravodajství České televise zazněly ještě explicitnější narážky na konspirační charakter mé žádosti o informace: není vyloučeno, že jsem jednou z hlav tzv. žďárské protistátní skupiny, ale díky bdělosti starosty a jeho věrných zastupitelů budu brzy dopaden.

Aktualisováno.
Informace jsem oskenoval a vystavil na svém webu. Žďárskému starostovi tak aspoň ulehčím práci se splněním povinnosti podle § 5 odst. 3 InfZ.

9. 3. 2009

My se NIKDY nemýlíme!

V dnešním judikatorním koutku si procvičíme obnovu (trestního) řízení. Jako učební pomůcka nám poslouží nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2517/08.

Skutkově je záležitost celkem jednoduchá: V říjnu 2004 přepadl maskovaný muž pobočku České spořitelny v Újezdu nad Lesy. Nešlo o akci právě vydařenou, celková škoda činila pouhých 1 400 Kč, nicméně o trestný čin loupeže se jistě jednalo. Za tento skutek byl poté odsouzen S. Z., osoba – soudě podle toho, že jí byl ukládán souhrnný trest – nikoli zcela bezúhonná.

Před rokem podal odsouzený návrh na obnovu řízení, založený na novém znaleckém posudku. Znalec vyhodnotil záznam z kamerového systému spořitelny a dovodil, že pachatelem byla osoba vysoká 179,7±0,8 cm, takže to v žádném případě nemohl být cca o 13 cm nižší odsouzený.

Obecné soudy ovšem aplikovaly obvyklý postup a návrh na obnovu řízení zamítly: v systému tak dokonalého soudnictví, jakým je české, je justiční omyl vyloučen!

Nápravu zjednal až Ústavní soud nálezem, jehož precedenční hodnota je sice nevelká, ale k demonstraci tristního stavu místní justice a neuvěřitelné indolence českých soudců a jejich indiference k osudu lidí, které poslali za mříže, poslouží.

7. 3. 2009

Uko Ješita z Hradčan II aneb Čekatelská historie

Zajímavý vývoj dostává kausa justičního čekatele Petra Langera, který poté, co nebyl jmenován soudcem, měl tu opovážlivost jeho presidentskou výsost žalovat – a ve svém sporu byl úspěšný.

Langer nebyl soudcem jmenován dodnes, a Městský soud v Praze svůj nový rozsudek pojal spíše než jako imperativ jako "morální apel", neboť jeho soudci mají za to, že rozhodnutí nelze vůči presidentovi, který není podle čl. 54 odst. 3 Ústavy ze své funkce odpovědný, nijak vynutit.

Mám na věc jiný názor. Neodpovědnost z výkonu funkce vykládám jako imunitu (přesněji: indemnitu) osobní, tedy nemožnost postihnout presidenta republiky-fysickou osobu, nikoli jako nemožnost vynutit splnění povinnosti uložené rozsudkem presidentu republiky-orgánu veřejné moci.

Kdyby "věčný čekatel" Langer navrhl soudní výkon rozhodnutí (nebo exekuci), neměl by soud žádnou možnost, jak takový návrh zamítnout, už proto, že jinak by připustil existenci orgánu veřejné moci, jenž není podřízen soudní moci, což je v rozporu s ustanovením čl. 4 Ústavy a protiřečí to i základním zásadám materiálního právního státu.

6. 3. 2009

Bratrstvo justiční pracky

Ano, právě tak se musí čeští soudci veřejnosti jevit: jako jedna velká parta kamarádů, která drží za všech okolností pospolu a veřejnost vnímá jako dojný skot, jako zdroj prostředků umožňující jurisprudentům jejich pohodlnou, nikým a ničím nekontrolovanou existenci.

Mrzí mě to, protože to, co jsem včera řekl při jednání, nebyly frase, ale výraz mého hlubokého přesvědčení: že soudci by měli být elitou tohoto národa, že by každý soudce měl být zárukou nejvyššího stupně osobní integrity a že by tento stav měl tvořit morální skelet národa. A když jsem při tom hleděl do tváří tří soudců, z jejichž indolentního pohledu bylo lze vyčíst nejen to, jaký rozsudek poté vynesou, ale i co si o mně i o přítomné veřejnosti, které se tentokrát sešla ve výrazně vyšším počtu než minule, myslí, styděl jsem se za ně. Pocit trapnosti a studu: to jediné jsou mnozí čeští soudci schopni ve veřejnosti vyvolat.

Samozřejmě, jsou výjimky: Eliška Wagnerová, Vojtěch Cepl ml., Michal Ryška nebo z nejmladší generace třeba Martin Husák, soudce Obvodního soudu pro Prahu 2. Co je to ale platné, když v převážné většině případů o rozsudcích rozhodují kreatury typu soudkyň osobnostního senátu pražského vrchního soudu nebo místopředseda Nejvyššího soudu a zároveň jeden z kmotrů české justiční mafie, soudce Pavel Kučera?

Snad je to nesmyslný idealismus, tato země má takové soudce, jaké si zaslouží, a není na místě moralisovat o jejich kvalitách, když ostatně o nic vyšší není kvalita úřednictva nebo politiků. A měli bychom se smířit s tím, že Česká republika je a zůstane zemí, kde se žije dobře jen ničemům – lhostejno, zda s talárem nebo bez něj.

Karlovarská kausa v Českém rozhlase

Český rozhlas 6 věnoval případu karlovarské exekuce včera odvysílaný pořad Zaostřeno na občana.

Mlžení tiskového mluvčího, podle něhož se teprve bude zkoumat, zda se někdo z magistrátu dopustil chyby, nemá chybu. Podle dalších informací se Karlovy Vary proti nařízení exekuce odvolají, podají na mě trestní oznámení a žalobu na ochranu dobré pověsti právnické osoby; úhrnem tedy vyhlídka na další porci hodnotné právní zábavy.

5. 3. 2009

Komunistická minulost soudců zůstává tajná

Městský soud v Praze podle očekávání zamítl žalobu, jíž jsem se domáhal poskytnutí seznamu soudců Vrchního soudu v Olomouci, kteří byli ke dni 17. 11. 1989 členy nebo kandidáty KSČ.

Jednání bylo nezáživné, rozsudek nepřekvapivý, ústní odůvodnění nanejvýš stručné. Žalobní argumentací se soud nezabýval a je otázkou, zda tak učiní aspoň v písemném vyhotovení rozsudku.

Dojem, který ve mně dnešní jednání zanechalo, je dosti depresivní: česká justice ve své nejhorší, nejmenší úcty nezasluhující podobě.

4. 3. 2009

NSS zamítl návrh na zrušení Dělnické strany

Aniž si to možná uvědomujeme, dnešek je jedním z nejvýznamnějších dnů české demokracie za celou existenci země: Nejvyšší správní soud odmítl vyhovět vládnímu návrhu a nezrušil Dělnickou stranu.

Ačkoli jsem v prvních letech existence NSS byl k tomuto soudu, obsazenému na počátku soudci spíše podle hesla "ber, kde můžeš", značně kritický, zdá se, že NSS se dokázal zbavit dětských nemocí a kvalita jeho rozhodování neustále stoupá.

Dnešní jednání přenášela televisní stanice ČT24. Písemné vyhotovení rozsudku by mělo být v krátké době k disposici na webových stránkách soudu.

Aktualisováno.
Stalo se.

Aktualisováno.
Proti obsahu rozsudku podle mého mínění nelze mít vážnějších námitek. Vládní návrh byl patrně velmi slabý, vedený představou, že soud návrhu vyhoví už proto, že jej o něco žádá exekutiva a rozhodnutí o rozpuštění k neonacismu inklinující strany bude populární (o čemž lze vzhledem k průběhu litvínovských událostí poněkud pochybovat).

Za důležité pokládám, že soud akcentoval jako jednu z podmínek pro rozpuštění politické strany i to, že namítaný delikt je této straně přičitatelný: v případě KSČM tak nelze bez dalšího používat argumentaci, že ten nebo onen funkcionář strany kdesi pronesl antidemokratický projev.

Nejzávažnější z toho, co bylo neonacistům z Dělnické strany vytýkáno, je patrně jejich programový požadavek na rozpuštění všech stávajících parlamentních stran. NSS se k tomu vyjádřil poměrně vyhýbavě (§§ 85–86). Se závěrem, že se nutně nemusí jednat o programový cíl strany, lze však podle všeho souhlasit, a důležitá je i aplikace testu proporcionality: rozpuštění politické strany je třeba vždy posuzovat ve světle vzájemné konkurence práva na politické sdružování a ostatních ústavně zaručených práv.

3. 3. 2009

Rozsudek v kause justiční mafie zrušen

"Konečne je všetko, tak ako má byť – tam kde som mal hlavu, tam mám teraz riť," vzpomněl jsem si na citát z filmu Orbis pictus, když jsem si přečetl zprávu, že rozsudek Krajského soudu v Praze (soudce Vojtěcha Cepla ml.), který zamítl žádost šesti ze sedmi představitelů justiční mafie o omluvu, byl Vrchním soudem v Praze zrušen.

Akutalisováno.
Pokud snad ještě někdo o existenci justiční mafie pochyboval, usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla věc odňata soudci Ceplovi, neponechává prostor k pochybnostem.

Spor o seznam komunistických soudců pokračuje

Tento čtvrtek, tedy 5. 3. 2009 v 9.00 hod. se u Městského soudu v Praze, Hybernská 18 (jednací síň č. 247/I. patro) koná další kolo mého sporu o seznam komunistických soudců. Předmětem žaloby není tentokrát seznam všech soudců-exkomunistů, nýbrž pouze seznam komunistických soudců Vrchního soudu v Olomouci. Podáním této žaloby jsem vyloučil možnou námitku, že Ministerstvo spravedlnosti požadovaný seznam nemá: povinným subjektem podle InfZ je přímo Vrchní soud v Olomouci.

Všichni zájemci jsou srdečně zváni, zkažená vajíčka, rajčata, kravské rohy a další propriety nezbytné k vyjádření náležité úcty postkomunistické justici vydá na požádání ve vrátnici justiční stráž.

1. 3. 2009

Chomutovské elegie

Mocný výron populismu provází chomutovské exekuce; naposledy se na vlně populismu svezl ministr vnitra Ivan "I-čko" Langer.

Je to celkem odpudivá podívaná: primitivnější část národa je nadšena, jak se podařilo na dávkách parasitující Romy doběhnout, ti ostatní se marně pokoušejí argumentovat racionálně a vysvětlovat, že postup exekutora je nelegitimní.

Měl bych pro chomutovské neplatiče návrh: pokud exekutor nerespektuje zákaz postihovat exekucí sociální dávky, postačí, když povinný udělí k převzetí dávky plnou moc třetí osobě: tu nesmí exekutor podle platného zákona ani prohledat, ani jí věc povinného odebrat.

Zamítavý nález ve věci Uzunoglu v. media zveřejněn

Na Nalusu byl zveřejněn anonymisovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2856/08 ve věci MUDr. Yekty Ergüna Uzunoglu, který se domáhal osvobození od soudních poplatků z důvodu mimořádně vysokého počtu žalob, které byl nucen současně podat.

Z hlediska přesvědčivosti nálezu jsem zklamán: ačkoli je zřejmé, že úroveň argumentace stěžovatele, zejména pokud jde o návrh na zrušení příslušné části sazebníku popatků, je tristní, Ústavní soud se nijak nevypořádal s podstatnou okolností, že celková poplatková povinnost stěžovatele několikanásobně přesahuje hodnotu jeho majetku, nehledě na to, že jeho možnosti nakládat se svým majetkem jsou omezeny v důsledku exekuce.

Odmítnout je nutno i námitku, že nemovitý majetek mohl poplatník použít pro získání prostředků na úhradu poplatků formou zajištění úvěru. K tomu si dovolím ocitovat pasáž, kterou jsem pro Uzunoglu koncipoval v jednom z jeho odvolání proti usnesení ve věci poplatků a se kterou se jeho advokát pravděpodobně neseznámil, protože ji v ústavní stížnosti nepoužil:
Krajský soud v napadeném usnesení dále polemisuje se žalobou citovaným závěrem Nejvyššího správního soudu ohledně otázky, zda lze při hodnocení schopnosti žalobce zaplatit soudní poplatek brát v úvahu jeho nemovitý, potenciálně málo likvidní majetek, a uvádí, že nemovitý majetek lze použít i jako zajišťovací prostředek při získání finanční půjčky.

Tato úvaha však zcela pomíjí skutečnost, že soudem předpokládaný postup představuje pro žalobce poměrně značnou finanční zátěž z hlediska souvisejících transakčních nákladů (ceny úvěru), které v řízení nelze uplatnit jako náklady požadované po procesně neúspěšných
žalovaných.

Při posuzování schopnosti účastníka řízení zaplatit soudní poplatek je proto nutno vycházet z jeho reálných majetkových poměrů, nikoli z jeho schopnosti získat prostředky na zaplacení soudního poplatku prostřednictvím půjčky, úvěru nebo jiným obdobným způsobem, když
náklady takové operace by pro poplatníka představovaly i v případě plného procesního úspěchu nevratnou a nenahraditelnou ztrátu.
I z toho je patrné, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků má více aspektů, než si obvykle uvědomujeme.