DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

26. 12. 2009

Milostivé léto anebo Komu visí na zdi šofar

Vynikající úvahu na thema polistopodaného vývoje sepsala blogerka – občanským povoláním advokátka – Klára Veselá-Samková. Její analysa současného stavu české společnosti je brilantní a těžko k ní co dodat.

Sám mám ve zvyku označovat to, čím tato společnost prochází, imitativní demokracií: po pádu komunistického režimu rozdrobená, prakticky atomisovaná občanská společnost dosud nenašla nic, na čem by mohla založit novou, v r. 1968 rozbitou, kohesi, a výsledkem je ono pitorestkní, začasté trapné divadlo, jehož jsme nyní svědky.

Podle toho, co čteme v novinách, tady vládnou politické strany a politici, ve skutečnosti jsou tyto organisace jen jednou z faset neviditelné, ale mocné a omnipresentní mafie, struktury o to nebezpečnější, že není jako v zemích, které vyšly z modelu fungující vrchnostenské správy, pathologickým, v pravém slova smyslu výjmečným, jevem, nýbrž organisačním principem a funkčním základem celé společnosti. Nejenže každý politik ve významné funkci má svého kasírtašku, ale každý podnikatel (resp. podnikající gangster), má svého politika: bez něj je podnikání od určité minimální úrovně nemožné.

Korupce je normálním jevem, nenormální je jen to, jak silně se společnost brání si tento fakt přiznat. Když jsem asi před pěti lety napsal na českou wikipedii do hesla o korupci zmínku o systému desátků, zvykového 10% úplatku inkasovaného úředníkem za přidělení veřejné zakázky, strhl se kolem toho obrovský povyk: tvůrci wikipedie, vesměs lidé s duševním obzorem zformovaným Mladou frontou a zprávami televise Nova, si nebyli ochotni připustit, že něco takového vůbec existuje a že je to dokonce zcela běžné.

Nejde ale jen o desátky a úplatky, stejně tak je normou absolutní dysfunkce státu téměř ve všech jeho vitálních rolích: daně se vybírají jen od malých a neschopných, resp. politicky nechráněných, justice nezajišťuje průchod práva a nehájí slabé proti zvůli silných, ale jak jsme viděli na případu čunkiády, stala se servisní organisací státní mafie, vydávající na lusknutí prstů rozsudky a usnesení, jež nemají s právem společného zhola nic, veřejná správa je tvárná a podplatitelná na všech stupních, a jak se ukázalo na plzeňské affaiře, ke koupi je tu prakticky vše, co má nějakou hodnotu.

Bývalý premiér se ostentativně honosí majetkem nabytým z úplatku, u vědomí, že jeho styky jsou dosud tak silné, že je pravým untouchable, mužem nad zákonem, nebo, chcete-li, kmotrem.

Lidem před televisními obrazovkami nezbývá než zatínat bezmocně pěsti a hledat nového spasitele, leč nikdo takový není v dohledu. Česká společnost je těžce nemocná a neléčí se, neboť staré elity zlikvidovala nebo vyhnala do emigrace a novým neumožnila vyrůst.

Je tedy vůbec něco schopen zvednout, jak píše KVS, šofar a iniciovat očistu společnosti?

Nemyslím. Specifikem imitativní demokracie je, že do značné míry imitován je i samotný politický proces. Malé politické strany jsou záměrně vysmívány a udržovány daleko od medií, a volba kterékoli z těch parlamentních bude znamenat jen malý přesun v mocenských poměrech: kočkové ani mrázci ve volbách nekandidují, nemohou si dovolit opřít svou moc o vehikl tak nejistý, jako je parlamentní většina.

Imitativní demokracie nemůže být reformována, může se jen samovolně rozpadnout, když ji nositelé moci přestanou potřebovat a ovládaní v její principy definitivně přestanou věřit. Pak nastoupí to, co momentálně panuje v Rusku: autoritativní režim, státem vynucovaná láska k novému Vůdci, a masová úleva v přesvědčení, že demokracie je možná hezká věc, ale pro naši zemi se neosvědčila.

A kdy? Myslím, že už brzo.

23. 12. 2009

PF 2010

Všem čtenářům přeji veselé Vánoce a v novém roce mnoho štěstí!

19. 12. 2009

Buďte na nás přísnější, prosím!

Já vím, že se opakuji, a že jsem skoro o tom samém psal na Paragraphu, jenže co počít, když jde o thema tak naléhavé. Tedy mi, prosím, promiňte…

Podle internetové ankety uspořádané ČTK si z 2 394 respondentů 73 % myslí, že je správné, když součástí silniční kontroly bude od ledna povinně i dechová zkouška na alkohol. Zkusme si představit, jak by identická anketa dopadla ve Spojených státech. Tam by především čtenářům museli vysvětlit, co to je silniční kontrola, protože Američané něco takového vůbec neznají: policie může vozidla zastavovat jen v případě konkrétního podezření, nic jako namátkové kontroly technického stavu a vybavení a různé kryštofy v USA nemají. Pouhou představu, že by policisté něco takového rutinně pořádali, odmítne každý Američan s odporem jako principiálně neamerickou. Neslučuje se s ústavním principem respektu státu a jeho agentů k osobní svobodě každého jednotlivce.

Až bychom tedy Američanům vysvětlili, o co se jedná, a zeptali se jich, zda by taková kontrola měla zahrnovat i povinné foukání do balonku, setkali bychom se opět s nepochopením: copak je normální, aby někdo musel policii dokazovat, že není opilý? Pokud je na něm opilost znát, je to něco jiného, ale každý a vždycky? To tam, guys, v tom vašem evropském zapadákově neznáte ani tak základní právní zásady, jako je presumpce neviny?

Češi jsou jiní. Nejenže policejní šikanu tolerují, ale jak ukazují různé průzkumy veřejného mínění, přímo ji milují a aktivně se jí dožadují. Řidič poskakující jako cvičená opička kolem auta a vytahující na pokyn policisty tu lékárničku, tu reservu, tu reflexní vestu, podle toho, co zrovna zákonodárce uznal za součást povinné výbavy, toť věrný obraz české mentality na počátku 21. století.

Je v tom cosi infantilního – na jednu stranu nám buserace, jaksi in concreto, zejména směřuje-li proti nám osobně, vadí, na straně druhé se jí in abstracto domáháme, protože máme dojem, že jen tak se zvýší pořádek, a Pořádek, to je v České republice tradičně hodnota hodnot, ideál, jemuž jsme ochotni obětovat téměř vše ostatní.

Je snadné vládnout národu, jenž se vyznačuje takovými charakteristikami. Jen, řekl bych, ten pocit z vládnutí asi nebude to pravé, protože politik si ze všeho nejvíc musí připadat – odpusťte ten příměr – nikoli jako státník, nýbrž jako pasák dobytka.

Aktualisováno.
Ex post zjišťuji, že se opakuji ještě víc, než jsem si myslel. Toto jsem napsal na podobné thema v r. 2000 do Gazety Wyborczej.

10. 12. 2009

Btrfs: Poprvé v akci


Od mých počátečních a nesmělých experimentů s Btrfs uplynul necelý rok; nyní jsem se odvážil k prvnímu – zatím krajně ostražitému a několikanásobným backupem vyfutrovanému – produkčnímu nasazení tohoto nadějného souborového systému.

Na svém domácím fileserveru udržuji elektronickou spisovnu, což je adresářová struktura obsahující asi 350 tisíc souborů o celkové velikosti 360 GB. Lokálně k ní přistupuji přes CIFS (protokol Samba), dálkově přes https protokol na serveru Apache. Kromě mě má účet asi 30 mých počítačově nejgramotnějších klientů, kteří tak mohou nahlížet online do svých elektronických spisů. Nyní jsem tento souborový systém, dosud běžící na ext4 + LVM, zkopíroval na Btrfs.

K mému překvapení použití Btrfs zvýšilo zhruba pětinásobně rychlost přístupu k adresářům přes Sambu z prostředí (virtuálních) Windows XP, která dosud při jejich procházení trpěla 1–2-sekundovou prodlevou při každé změně zobrazovaného adresáře; v Linuxu, kde mám sambový systém přimountován, se tyto prodlevy neprojevovaly.

Protože se tím pohodlí práce se soubory nikoli neznatelně zvýšilo, Btrfs si zřejmě na serveru ponechám, a není vyloučeno, že se pustím i do experimentů s jeho využitím na desktopu. Delší pausa v přispívání na tento blog pak bude znamenat jediné: experiment prozatím nevyšel.

8. 12. 2009

Nemoc šílených bloggerů

Je to sociologický fenomén, jenž se přiházívá s nápadnou pravidelností a nastupuje s úporností tak výraznou, že lze jen stěží přijmout domněnku, že za jeho manifestacemi nestojí více než pouhá náhoda. Mám na mysli nemoc šílených bloggerů: opakovaně se vyskytující období, v němž blogger svou frustraci ze světa (eventuálně ze svého pociťovaného bloggerského neúspěchu) vtěluje do kampaňovitých tažení proti debatérům na svém blogu.

Manifest nenávisti k diskutujícím publikovalo před časem Jiné právo, a i když to není text, na nějž by autoři blogu mohli být sebeméně hrdi, zůstal jako svébytný kodex diskutéra vystaven na hlavní stránce blogu dodnes. Není divu, že autorem pamfletu je Michal Bobek, jenž je, řečeno s klasikem, právník sice jen prostřední, ale zato dobrý a bedlivý censor.

Stejnou nemocí ochuravěl nyní i majitel blogu Lucerna wikipedie, jenž si říká Guy Peters. Jeho stav je vážný, prognosa nedobrá.

Soudím, že v obou případech jde o nepochopení významu internetových diskusí, a zároveň o vyvěrající proud bloggerova inherentního narcismu. Diskuse nebudou nikdy dosahovat úrovně samotných blogpostů, jejich význam je jednak v tom, že skýtají bloggerovi jakkoli zkarikovanou, ale validní a cennou zpětnou vazbu, jednak přidávají nové informace a úhly pohledu, čímž blogpost obohacují.

Je na bloggerovi, aby diskuse na svém serveru předběžnými i následnými zásahy reguloval, je-li to nutné, i moderací (výběrem komentářů ke zveřejnění). Pokud to dělá dobře, bude odměněn vzkétajícím a čtenářský zájem vzbuzujícím blogem. Pathologické výlevy podobně těm shora citovaným nejsou diagnosou diskutujících, nýbrž primárně samotného bloggera, který svou odpovědnost neunesl a spíše než nad internetovou spodinou by se měl zamyslet sám nad sebou.

4. 12. 2009

Datové schránky, den D157

V oblasti datových schránek je stále rušněji a zábavněji. Nejvíce mne pobavila myšlenka obrany před phishingem tím, že funkční link byl nahrazen upozorněním a adresou vypsanou v textu: pokud uživatel přijde na podvrženou stránku a tam najde tlačítko funkční, určitě okamžitě přijde na to, že se stal obětí podvodu!

Povedená taškařice je také captcha vytvořená tak, aby byla pro lidského uživatele složitá a pro stroj snadná: takříkajíc Turingův test naruby. Bonbonkem je umístění captchy za přihlašovací obrazovku, nikoli před ni. Potenciální útočník má smůlu: získá informaci, že crackingový robot objevil, že k datové schránce schránce ah7z28 patří heslo ahojfranto, ale dál se nedostal, jelikož následovala zákeřná a složitá captcha, kterou bude muset vyluštit cracker-člověk (anebo bude muset napsat několikařádkový kod k jejímu prolomení).

Také se chystám na SOAPové API datových schránek. Přes údajnou chaotičnost serverové části ho lze zdolat poměrně snadno: objevila se celá řada aplikací, vesměs těžce předražených, jejichž autoři to dokázali. Původně jsem měl v úmyslu vyvíjet v Jythonu (samotný (C)Python na tom není nejlépe s podporou technologie SOAP/WSDL), ale jak se ukázalo, půjde to i v bez javových knihoven.

Moje nároky nejsou velké: pro rutinní práci rozhraní z příkazového řádku, pro přístup z terénu chci jednoduchou nadstavbu nad ISDS, která bude fungovat i z běžného prohlížeče (včetně toho, který mám v Nokii N810), bez jakýchkoli proprietárních a nekompatibilních doplňků.