DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

29. 12. 2010

Naturální plnění aneb Jeho Pražané mu rozumějí

Byla to zpráva s tak pikantním nábojem, že se objevila snad ve všech sdělovacích prostředcích: Bohumil Kulínský, momentálně vězeň ve výkonu trestu odnětí svobody za mnohonásobné pohlavní zneužívání sboristek souboru Bambini di Praga (jemuž se z toho důvodu občas přezdívá Hambini di Praga), byl o Vánocích na několik dnů propuštěn z vězení, přičemž propuštění využil k návštěvě koncertu svého souboru, na kterémž zatoužil si zadirigovat. Jelikož mu byl uložen rovněž desetiletý trest zákazu činnosti, vztahující se na práci s osobami do 18 let věku, mladší sboristky musely za tím účelem opustit sál.

Pozoruhodné je, že nikdo z vystupujících ani z diváků proti tomu neprotestoval: jako by to, čeho se Kulínský dopustil, byl pouhý gentlemanský delikt, který se ve společnosti toleruje, cosi jako zastřelení soka ve fairovém souboji za úsvitu; vystoupení delikventa bylo naopak, soudě z nepřesvědčivého dementi, přivítáno ovacemi vestoje.

Vina je tedy prominuta, poklesek definitivně zapomenut. Tomu nasvědčují i další indicie, např. na webových stránkách Bambini se o Kulínském píše jako o jednom z aktivních sbormistrů, v prostorách souboru, jak je zjevné z fotografií, dodnes visí Kulínského portrét.

Co to znamená? Jedno jediné: že Pražané z lepší společnosti, pro něž je posílat potomky do kulínčat už ve třetí generaci otázkou prestiže, jednání sbormistra tolerují a akceptují, že za možnost společenského uplatnění, které se jejich dcerám v souboru nabízí, je normální platit takříkajíc v naturáliích – sexuální povolností. Není nic špatného na tom, že sbormistr – údajně stejně jako kdysi i jeho otec, Bohumil Kulínský st. – tuto úplatu vyžadoval a přijímal; až budou dcery studovat na vysoké škole, stejně přirozeně zaplatí třeba za zkoušku z předmětu, ve kterém nebudou právě vynikat.

A vlastně proč ne, tak to v české společnosti chodí a není na státu, aby do zavedeného schematu, s nímž jsou všichni evidentně srozuměni a nestěžují si, jakkoli zasahoval. Jen je dobře to vědět.

Protektor

Hodně experimentu, málo poctivé kinematografie – s tímto povzdechem jsem ohodnotil i po druhém zhlédnutí kritikou poměrně vysoko ceněný film Marka Najbrta Protektor (2009); toto druhé zhlédnutí jsem záměrně o několik týdnů odložil, doufaje, že podruhé ve filmu uvidím to, co mi snad poprvé ušlo, a dílo s odstupem času docením.

Nestalo se. I nyní si myslím, že Protektor je průměrný film, v němž forma těžce zvítězila nad obsahem a jehož tvůrci se pokusili odvyprávět svůj příběh z Protektorátu kinematografickými prostředky, jež se jim vymkly z rukou.

Předpokládám, že čtenář film zná, a omezím se proto na strohé poznámky a podněty do diskuse.

Prvním nedostatkem Protektora je nerespektování dobových realií, zejména způsobu komunikace mezi lidmi i samotného mluveného jazyka. V Protektorátu přežívaly prvorepublikové zvyky a formální zdvořilost, lidé spolu nemluvili tak, jak herci předvádějí. Podobně nevěrohodný je i pohled na manželskou nevěru; ta samozřejmě i tehdy existovala, avšak to, co ve filmu vidíme, by odpovídalo spíš 70. letům minulého století. Paradoxem je, že ve filmu o růžovém kukátku, ve kterém Hana hraje a který se za II. republiky už nesmí promítat, jsou dobové realie respektovány, aniž by ovšem tvůrci dospěli k reflexi, že přes určitou míru stylisace je to právě tento film ve filmu, který relativně nejvíc odpovídá realitě.

Dalším problémem je psychologická nevěrohodnost příběhu: nelze uvěřit tomu, že by Hana, výjimečně nadaná herečka a vnitřně silná, odvážná žena, svým slabošským manželem nepohrdala a na jeho zradu by reagovala tak, jak je ve filmu zobrazeno, tedy dobrovolným nástupem do transportu. To, jak Jana Plodková Hanu zahrála – a je to zdaleka nejlepší herecký výkon ve filmu – takový závěr nepřipouští.

Nepřesvědčil mě ani herecký představitel hlasatele Emila Vrbaty, Marek Daniel. Jeho role je obtížná, protože Vrbata je svým naturelem váhavý střelec a za svou kolaboraci se spíš stydí, než aby si v ní liboval. Tomu ale neodpovídá scénář, protože Vrbata se podle něj svou popularitou na několika místech celkem bez ostychu chlubí; proč je to tak, těžko říct, snad tím scenarista chtěl naznačit jeho slabošskou povahu. Jenže celek neharmonuje a ve filmu tato rozpolcenost nefunguje, když navíc Daniel není právě mistrem psychologického herectví a zvládá v podstatě jedinou dramatickou polohu muže hnaného proudem.

Další totálně nefunkční složkou filmu je hudba. Sama o sobě nikoli nezajímavá, ale v kontextu zobrazované doby jednoznačně pěst na oko: výsledek působí asi stejně, jako kdybychom do filmu s Antonií Nedošínskou pustili skladby Beatles.

Nesdílím proto kladná hodnocení kritiků (např. Jana Čulíka v Britských listech); vady Protektora jsou příliš závažné a zjevné a vystupují na povrch zejména v kontrastu s prakticky současně natočenou Kawasakiho růží (kterou jsme na tomto blogu už recensovali). Zatímco v případě Hřebejkova filmu díky kázni tvůrců vzniklo vynikající a trvanlivé dílo, Najbrt vytvořil jen další z krátkodechých experimentů, jehož jedinou zásluhou nakonec bude, že pro český film objevil nový herecký talent, Janu Plodkovou.

27. 12. 2010

Paní Klára odchází

KVS (nyní opět jen KS) napsala blogpost na rozloučenou, čímž mne – poté, co jsem si inkriminovanou diskusi přečetl – utvrdila v přesvědčení, že fungující diskuse na blogu vyžaduje jistou péči bloggera, jinak zplaní a zhrubne a zvrhne se ve virtuální lynch. Jsem cholerik a taková Tužka by u mě dopsala hodně rychle, ostatně Maxe jsem odtud před půldruhým rokem vypakoval za neporovnatelně jemnější trolling, než co si nechala líbit KS.

26. 12. 2010

L'oiseau

Něco speciálně pro Guye Peterse: titulní píseň z francouzského seriálu pro děti Sébastien parmi les hommes. Zpívá René Simard.



Vzpomínám si, že tento seriál (první část pod názvem Sebastian a Bela, druhou jako Sebastian mezi lidmi) vysílala Československá televise v době, kdy mi bylo něco kolem čtyř let, a moc velký dojem na mne tehdy neudělal, jelikož se tam vyskytovali pořád jen psi a koně, a víceméně nic, co by mělo kola, křídla nebo aspoň motor.

Ale tahle píseň je ve své jednoduchosti krásná.

Aktualisováno.

25. 12. 2010

Z deníku straníkova XXV

Milý sváteční deníčku!

Tak jsem tedy splnil, co mi uloženo, a v minulém týdnu jsem oslovil tři známé opinion-makery ohledně podpory a propagace naší Strany (ne, mýlíš se, tato podpora a propagace zatím není trestná!).

První diplomaticky odpověděl, že o návrhu začne uvažovat, až Konservativní strana začne dělat konservativní politiku – což, jak asi chápeš, přislíbit nemohu – druhý se vyjádřil neuctivě a nazval přitom jednoho z našich místopředsedů strašlivým blbem (oponoval jsem a vysvětlil, že místopředsedů máme několik a kdyby všechny poznal, svůj jednostranný názor by zajisté korigoval), a třetí, deníčku, no ani se raději neptej; rdě se, nemohu ti ani intimovat, kam mě ten sprosťák opinion-maker poslal!

Už to tak vypadá, že opinion-makeři se stávají opinion-makery hlavně díky nezávislosti svého úsudku a chceme-li ovlivnit ty, kteří utvářejí veřejné mínění, musíme tak učinit vlastní prací a vlastními výsledky.

Uplynulý rok, deníčku, byl pro Stranu další annus horribilis; myslím, že to byl první rok, kdy hodnota značky Konservativní strana klesla do záporných hodnot, čímž rozumím, že kdyby totéž co my dělala jinak pojmenovaná strana, dopadla by lépe. Stali jsme se, a to především zásluhou předchozího předsedy, synonymem politické neschopnosti, mediální nemotornosti a šaškovství, leč, stokrát běda, nikoli do té míry, aby nás lidé začali volit z popudu zábavnosti.

Významný byl i pro nás dva, protože poprvé jsi mi byl zakázán, abychom nenarušovali harmonickou volební kampaň, která, jak uvedeno výše, poté plynule přešla v harmonický volební debakl.

A kde je hlavní chyba? Vzpomínám si na jednu scénu z monty-pythonovského filmu Life of Brian. Judith přiběhne do místnosti, kde právě zasedá People's Front of Judea (nebo Judean People's Front?), se zprávou o tom, že Briana sebrali a chtějí ho ukřižovat, a vůdce Reg vykřikne: Right! This calls for immediate – discussion!.

Tak přesně to je, deníčku, naše Strana: institucionální autismus, nezájem o to, co se ve společnosti děje, místo toho plané theoretisování, mlácení prázdné slámy a chrlení výstupů, které mohou zaujmout jenom svým mimoňstvím a směšností.

24. 12. 2010

Pour féliciter 2011

Všem čtenářům svých blogů přeji radostné a milostiplné Vánoce a úspěšný rok 2011!

Zejména pak přeji beztřídní, vykořisťování prostý a pro americký imperialismus konečně zdrcující rok krajní levici, rasově čistý, zaručeně arijský a menšin zbavený rok krajní pravici, rok bez státní regulace a bez daní extremním liberálům, obnovení monarchie příznivcům Koruny české, rok, kdy některá redakce poprvé zareaguje na tiskovou zprávu, Konservativní straně, rok, v němž se potvrdí aspoň jedna jejich theorie, konspiračním theoretikům, a Věře Tydlitátové přeji, aby každého, kdo si myslí něco jiného než ona, v příštím roce konečně zavřeli!

21. 12. 2010

V Kocourkově bojují s korupcí

Na Lucerně se v souvislosti s Drobilovou affairou rozhořela vášnivá debata o ethické přijatelnosti udavačství a o tom, jak to vlastně s Michálkem bylo.

Mám na to svou theorii, která může nebo nemusí odpovídat skutečnosti – skoro bych ale řekl, že příliš daleko od reality nebude.

Libor Michálek se pohyboval ve vyšších patrech politiky příliš dlouho na to, aby si mohl dělat iluse o čistotě státní správy, takový ťulpas a naiva to přece jen není. Na druhou stranu, když byl konfrontován s perspektivou, že ve své ředitelské posici bude víceméně jen správcem vemene pro vytváření, jak to tak hezky nazval poradce Knetig, finančního zázemí pro svého ministra, což mohlo ve svém důsledku znamenat situaci minimálních benefitů za cenu maximálních risik – sporné dokumenty by nesly jeho a nikoli Knetigův nebo Drobilův podpis – s vyhlídkou na budoucnost strávenou v horším případě v pruhovaném, v lepším v trvalé obavě z té horší, umím si představit, že chtěl z takového projektu vycouvat, a to způsobem, který by mu poskytl jistou formu kompensace.

Nespočítal si ovšem, co tento pokus v Kocourkově obnáší: ministr vnitra ho místo na policii poslal do tisku, premiér si na něj namísto jakékoli pomoci stěžoval u jeho nadřízeného, a Michálek byl tudíž dotlačen k mediální akci, aniž by ovšem byl v příslušné disciplině vycvičen, takže výsledek budí značné rozpaky a celkový umělecký dojem je nevalný.

Michálek nemá stature, aby na otázku, zda věří v právní stát nebo zda důvěřuje policii, natvrdo řekl, co si myslí, a kroužení kolem horké kaše mu nemohlo vynést nic jiného než pověst smutného hrdiny a člověka, který v obecném vnímání asi taky nemá čisté svědomí.

Nejlegračnější mi ovšem na celé té kocourkiádě přijde postava Radka Johna, který sám ještě jako novinář na korupci – a shodou okolností se stejnou partou, na kterou si k němu přišel stěžovat Michálek – participoval. Cca před pěti lety tento neúplatný journalista připravil, na objednávku a za peníze Lesů České republiky, serii diskreditačních pořadů zaměřených proti Františku Oldřichu knížeti Kinskému. Tu pak v primetimu odvysílala TV Nova. Takže, summa summarum, jít si stěžovat k Johnovi na Drobila bylo něco dost podobného, jako reklamovat ubývající počet slepic v kurníku u tchoře.

Michálek nebyl dost obratný, aby si svou hru dokázal spočítat na potřebný počet tahů dopředu, a jeho další osud tudíž bude záviset na okolnostech, které nemá pod kontrolou: třeba na tom, za co teď ODS a VV vyhandlují smír.

18. 12. 2010

Normální je krást

Na momentálně probíhající – a už, v českém stylu, zřejmě doznívající – affaiře Drobil-Knetig-Michálek-Fibingr mne fascinuje jediné: jak absolutně samozřejmou se v české vysoké politice stala korupce, a jak dramaticky rušivým elementem je tam člověk, který není ochoten vystavit se kvůli ní risiku trestního stíhání. Jakkoli je pravděpodobné, že Pavel Drobil v politice skončil (i když bych nikdy neříkal nikdy, u vědomí příkladu kakaového Boba Krause), jedno je naprosto jisté: skončil Libor Michálek. Ten člověk se v České republice prostě a jednou provždy vyoutoval!

16. 12. 2010

WikiLeaks

Tak ji tedy nedostal; mám na mysli Juliana Assange, protagonistu WikiLeaks, a cenu The Time Magazine Muž/žena roku. Překvapen jsem nebyl. Tak jako v r. 2001 nedostal toto ocenění Bin Ladin, skutečný muž onoho neblahého roku, nemohl ocenění získat ani Assange. Medium, chce-li být většinové a tudíž se dobře prodávat, nemůže být avantgardní: ostatně dodnes Timu předhazují, že kdysi udělil identickou cenu jistému Hitlerovi…

Na WikiLeaks mi přijde nejzajímavější, jak perfektně leaks zapadají do stereotypického obrazu vytvářeného levicovými medii: svět je ovládán dravými a ničeho se neštítícími nadnárodními koncerny/Mezinárodním měnovým fondem/CIA/israelskými lobby/Bilderbergem/židozednáři, nechť si každý prosťáček vybere, v co věří, WikiLeaks mu přisvědčí a zásobí ho záplavou podpůrného materiálu.

Diskurs na Západě, i ten levicový, je ovšem, jak už to bývá, přece jen o nějaké to patro výš než ten český: Češi wikileaky hltají a cokoli se jim nehodí do stereotypu, pomíjejí, pojímajíce celé to divadlo jako příležitost k velké celonárodní kompensaci historických mindráků; jsme malí, chudí a bezvýznamní, ale můžeme se radovat aspoň z toho, jak ty velké, bohaté a významné někdo tahá za uši.

Skutečnost je složitější. WikiLeaks velmi pravděpodobně obsahují cenné informace, ale spolu s nimi je v nich vestavěn interpretační filtr, nebo, chcete-li, zrcadlo, a kdo tímto zrcadlem manipuluje, není dosud jasné. Je to, obrazně řečeno, endoskop, u jehož ovládacích prvků sedí někdo, na koho není vidět a kdo je nejspíš velice rád, že jeho identita je před veřejností skryta.

A tak si s hodnocením počkám, až se tajemný operátor z pozadí objeví na scéně. Jak víme z historie (Pearl Harbor, Coventry), to může trvat i desítky let.

15. 12. 2010

Z deníku straníkova XXIV

Milý deníčku!

Ledva vstav, opět k tobě usedám, vědom si velikosti chvíle, jež nastala: v hlavách největších z velkých údů Strany se zrodil Velký Plán. Vím, jsi sarkastický a nebezpečně sečtělý deníček, takže hned poznamenáš cosi o tom, že Velký Plán se zrodil též v hlavě starosty Barthélemy Piéchuta (v českém překladu Bartoloměje Pěšinky) a jistě vím, jak to dopadlo. Vím, deníčku, Chevalliera jsem taky četl (a docela bych řekl, že se jím v zápiscích do tebe i trochu inspiruji), jenže tohle, to nebude žádný – s prominutím – obecní pissoir, nýbrž plán, který změní od základu českou politiku a možná i obraz světa, jak ho známe; je to cosi brisance Kapitálu nebo Mein Kampfu!

Představ si, deníčku, že naše strana se zpopularisuje přesvědčováním opinion-makerů! Byl nám k tomu rozeslán Manuál, sepsaný tím vůbec největším údem naší Strany.

No dobře, já vím, udržet v odstavci jednotný font se dnes probírá v hodinách informatiky ve vyšších třídách mateřské školy, ale prosím, nelpi na formě, deníčku, a vychutnej si ten obsah!

Jen si to představ: úderná jednotka straníků si rozdělí potenciální opinion-makery podle počátečního písmene a vyrazí do útoku. Oslovení se mohou bránit, jak budou chtít, ale při vhodné argumentaci není pochyb, že nakonec budou asimilováni (tedy chci říct: podchyceni v adresáři a zaspamováni), a od té chvíle nebudou dělat nic jiného, než pět chválu na Stranu a její velikost. Jak prosté, jak geniální!

Netuším, deníčku, která písmena mi budou přidělena, ale upřímně, cosi nikoli nepodobného děsu mne obchází už teď. Nemám talent tatínka Poppera z knížek Oty Pavla, který dokázal prodat elektrický vysavač i v domácnosti, kde nebyla zavedena elektřina, a absolutně se mi příčí někomu lhát, takže budu muset oslovené oběti říct cosi ve smyslu: Hej, pane/paní, nechtěl byste o nás něco pěkného napsat? Jsme úžasná politická strana, která dosáhla v posledních volbách skoro 0,1 % hlasů, a vaše psaní naznačuje, že byste mohl být naším sympathisantem [ještě dobře, že se to bude odehrávat takříkajíc distančně, protože vznětlivější opinion-maker by mi mohl v tomto bodě dát jednu do zubů]. Tak si, prosím, prostudujte náš jedinečný web a když budete chtít, budeme vás zásobovat našimi tiskovými zprávami, které nikdo nečte, a posílat vám náš měsíčník, který já sám házím nerozlepený okamžitě do koše. Domluveno!

14. 12. 2010

Z deníku straníkova XXIII

Milý stranický deníčku!

Bylo mi naznačeno z nejvyšších stranických míst, samozřejmě jen velmi decentně a citlivě, že bych do tebe měl začít psát positivněji a s větším enthusiasmem, protože jinak stranickou kariéru nikdy neudělám a zůstanu navždy pouhým enfant terrible, které když už to vůbec dotáhne do tiskové zprávy, pak bezmála na zapřenou a s členstvím skrytým v posledním odstavci.

Budu se tedy nad sebou muset zamyslet, protože být navždy nosičem vody pro slavnější a zasloužilejší údy, to bych přece jen nerad. Ano, přiznávám neskromně, deníčku, až zestárnu, případně zemřu, chtěl bych mít své místo mezi stranickými velikány. Je to úctyhodný seznam: co na tom, že ne všechny vyobrazené osobnosti žijí a některé straníky nejsou buď vůbec, nebo minimálně nikoli vědomě! Způsob, jak je tento pantheon zkonstruován, dává tušit, že stejně dobře by do něj mohl být zařazen i velký Tullius zvaný Cicero, a to nemenším právem než řada dalších vystavených výtečníků.

Avšak zažeňme marnivé touhy a zkusme se řídit doporučením psát o Straně v positivním duchu. Například o tom, co se nám za dobu, co jsem údem, podařilo… Jak asi tušíš, deníčku, ty tři tečky skrývají rozpačité mlčení. Ano, je to tak, nepodařilo se nám vůbec nic, ani to nejmenší, jen přežít a fenomenálně prohrát všechny volby, do kterých jsme se zmobilisovali k nedůstojné účasti.

Tak tedy jinak: jaké ambiciosní plány máme a co pro nejbližší dobu chystáme? Také nic, nebo rozhodně nic, co by bylo širší údské veřejnosti známo.

Nu, deníčku, tenhle zápis neskončí dobře: ať se dívám na Stranu z jakéhokoli úhlu, positivně ji pojmout prostě nedokážu. Náš program je voličům k smíchu, naše osobnosti veřejnost vnímá jako trapné kašpary, stranický web je udělán tak, že by ho mohla převzít libovolná učebnice webdesignu do sekce Deset nejčastějších chyb při návrhu internetové presentace, naše tiskové zprávy u příjemců už dávno vyvolávají jen pavlovovský reflex stisknutí tlačítka Smazat, a politiku, kterou jsme se pokoušeli prosazovat, nám s úspěchem sebrali a do Parlamentu se s ní dostali Kalousek se Schwarzenbergem.

Řekni mi tedy, věrný ty můj deníčku, co mohu pochválit a kterým směrem se napřít k enthusiastickému a emfatickému popisu, aby mí nadřízení údové byli spokojeni? Já vážně nevím!

13. 12. 2010

V Kocourkově mění řidičské průkazy

Že v České republice způsobují neřešitelné problémy běžné fysikální jevy, jako je napadnutí sněhu, si pomalu zvykám. S čím se však smířit mohu jen stěží, je vznik masivních krisí, které jsou zcela zbytečné, umělé, předvídatelné a především naprosto a jednoznačně zbytné v případě, že by se kdosi odpovědný zamyslel.

Příkladem je probíhající hromadná výměna řidičských průkazů. Když ministerstvo dopravy stanovilo omezení platnosti řidičáků, jaksi mu nedošlo, že je na místě určit pro výměnu plynulý harmonogram, např. podle poslední cifry v čísle průkazu.

Nepřemýšlelo se a výsledkem je, že když jsem si dnes zaregistroval v reservačním systému Magistrátu termín pro návštěvu úřadu, dostal jsem jako nejbližší možnost datum 10. ledna 2011, přičemž lze očekávat, že úřad po mně bude vyžadovat za výměnu správní poplatek, protože v té době již budu měnit neplatný řidičský průkaz (nemyslím, že bych mu ho byl ochoten zaplatit bez boje, resp. bez následného soudního sporu).

Kromě toho mi není vůbec jasné, proč se na úřad musím dostavit osobně (příp. zastoupen zmocněncem), a to dokonce dvakrát po sobě, když v době datových schránek a elektronických registrů by úplně stačilo žádost podat přes Internet a prošlý řidičák následně zaslat na úřad poštou.

Skoro mi připadá, že s úřednictvem jsou prováděny testy neschopnosti a kariérní postup mají zajištěn jen ti, kteří v nich získají nejvyšší počet bodů!

8. 12. 2010

Vona je to milá holka, ale víte, kolik vona už tři roky po sobě bere?

Deset let po televisní revoluci se evidentně ve fungování České televise nezměnilo ani to nejmenší. Jako kuriosita působí, když dělnický ředitel Janeček hrozí umělcům, že neustanou-li s protestními akcemi, zveřejní jejich honoráře.

Jak říkám, všechno při starém…

Když upadne bezdomovec

Pravidelnou celonárodní krisi v souvislosti s napadnutím sněhu nám tentokrát zpestřili úředníci z Havlíčkova Brodu.

Ačkoli zákon jim jasně ukládá odstraňovat sníh z chodníků, nedělají to a rozhodli se navíc neplatit odškodnění lidem, kteří si na neuklizeném chodníku způsobí úraz. Je to dobrá taktika, prokázat přičinnou souvislost mezi stavem chodníku a zraněním není snadný úkol ani před spravedlivým, tzn. ne českým soudem.

Průvodní argumentace je ovšem mírně řečeno zarážející: jedné poškozené bylo řečeno, že si za úraz může sama, protože nepřizpůsobila chůzi stavu chodníku (měla se plazit po břiše?), tajemník radnice se blýskl formulací, že nárok na náhradu by vznikl pouze na chodníku, na kterém by nebyly důsledky povětrnostních vlivů zmírňovány vůbec, a vrcholem byla věta ředitele městských technických služeb, že pokud by žadatelce nějaké peníze vyplatili, začali by se jim hlásit bezdomovci.

To je ovšem vážný argument: takový bezdomovec by si opakovanými pády jistě způsoboval jeden úraz za druhým a z úspor by pak klidně přežil i do příští zimy!

4. 12. 2010

Jak jsem si nezaregistroval zpracování osobních údajů

Chtěje předejít problémům s Úřadem pro ochranu osobních údajů, pokusil jsem si svůj nový seznam komunistických soudců zaregistrovat jako zpracování osobních údajů (jedno – elektronické petice – již registrované mám).

Na stránce s registračním formulářem jsem proto vyplnil všechny potřebné údaje, s lehkým klením a s konstatováním, že kdo tento formulář navrhl, to rozhodně nebyl malý idiot, a vyplněný ho odeslal, v naivním očekávání, že se mi, jak je na stránce slibováno, zobrazí dokument PDF.

Omyl: pětkrát po sobě jsem se dostal tuto stránku, na níž se zvlášť působivě vyjímá sdělení, že Úřad je držitelem jakési evropské ceny za služby veřejnosti. Zda to bylo za tento formulář nebo za něco jiného podobně zdařilého, funkčního a uživatelsky přátelského, z noticky bohužel vyčíst nelze…

2. 12. 2010

Polemika

Dostal jsem tento e-mail:
Vážený pane Pecino! Píšu Vám proto, že bych chtěl pochopit z jakého důvodu chcete vědět, který soudce byl před 20 lety v KSČ. Nezajímá Vás, který soudce je dnes v KSČM? Podobně bychom mohli pokračovat, který lékař byl v KSČ atd. Kdybyste například utrpěl těžký úraz při autonehodě, chtěl byste vědět, jestli operující lékař byl v KSČ a k čemu by to bylo, kdyby operace byla úspěšná ??

Pokud přijímáte zaměstnance do firmy nemůžete se ze zákona ptát při přijímacím pohovoru na politickou příslušnost. Jednalo by se o diskriminaci. To je platný zákon a jsou stanoveny sankce při jeho porušení. Nechápu Vaše vysvětlení a pochybuji o tom, jestli je členství v KSČ důležité při rozhodování soudce, který je nezávislý a soudí podle platných zákonů. Soudce se také neptá, jestli byla některá ze stran sporu nebo obviněný členem KSČ.

Posuzuje se trestný čin nebo politická příslušnost? Nebo byste chtěl zavádět do právního řádu, že by členství v KSČ bylo přitěžující okolností pro poškozeného, a v případě, že by byl v minulosti členem KSČ, měl by soudce rozhodnout v jeho neprospěch?

Pochybuji o tom, že by členství v KSČ mělo být kritériem morálky. Chápu, že po II. světové válce někteří kolaboranti s fašismem hledali pro sebe alibi formou potvrzení, že byli v partyzánském odboji a po roce 1948 někteří ne zcela čestní občané vstupovali z důvodu kariéry do KSČ. Do KSČ ale také vstupovali poctiví lidé z čistě osobního přesvědčení, že je členství v KSČ cestou změny ke spravedlivé společnosti z dob konce 18. století, kdy byly zakládány dělnické spolky ( proč?) a první poloviny minulého století, která byla poznamenána dvěmi světovými válkami a značnou chudobou. Nikdo nemohl tušit, co se bude z důvodů ideologických odehrávat v rámci politického boje mezi Západem a Východem. Je nutné si přiznat, že východní blok nevedl vždy čistou politiku, ale nebylo by dobře zaslepeně přijímat jen ideologii z USA, která poznamenala druhou polovinu minulého století Vietnamskou válkou a dalšími nespravedlivými válkami a zvěrstvy proti lidskosti a demokracii až po současný Irák a Afghánistán.

Určitě dnes budete s obhajobou svého antikomunistického názoru populárnější, ale přesto si nemohu odpustit poznámku, že bychom měli posuzovat dějinné události v souvislostech příčin a důsledků. Pokud dnes někdo argumentuje, že komunista je nemorální člověk, potom čistě věřící křesťan je také zločinec, protože souhlasí s upalováním politických odpůrců a myslitelů, jako například mistra Jana Husa. Jestli jsme demokraté, potom také nemůžeme souhlasit se střelbou do demonstrujících lidí. Byl bych rád, kdybychom si uvědomili, že oslava 1.Máje, jako svátku pracujících není vynálezem komunistů, ale, že tento svátek má tradici v USA, kterou určitě považujete za demokratickou zemi, kde nesoudí členové KSČ, ale jsou páchány jiné neřesti včetně justičních.

Protože věřím v demokracii a zdravý rozum, nevěřím ve Váš úspěch. V. P., České Budějovice
Odpověděl jsem:
Vážený pane,
jsou dvě možnosti: buď ve zločinnou ideologii věřil, a pak je příliš naivní, aby mohl být soudcem, nebo nevěřil, a pak je to pokrytec a nemá v justici co dělat. Tertium non datur.

28. 11. 2010

Co je to letos s okurkami!?

Snad je to nezvykle teplým koncem listopadu, rozhodně si nevzpomínám, který rok by se tak pozdě po sklizni okurek urodilo tolik zpráv, které bývají zveřejňovány tradičně toliko v době, kdy dovolenými prořídlý a nedostatkem materialu sužovaný redakční personál novin vděčně publikuje cokoli, co mu přijde do rukou.

Tak příkladmo v Prvních zprávách objevili na obloze nebezpečné kondensační stopy; kdyby se udělovala Nobelova cena za pitomost, mají ji jistou.

V Kouřimi zase prý odkryli památník středu Evropy.

Ano, v tomto městě skutečně leží průsečík padesáté rovnoběžky a patnáctého poledníku (sám jsem tam byl, potvrzuji i fotografií). Z hlediska astronomie je ovšem toto místo naprosto bezvýznamné, protože volba nultého poledníku je zcela arbitrární, daná místem, kde v Greenwichi kdysi postavili hvězdárnu, a rovnoběžka vymezující přesně pět devítin vzdálenosti od rovníku k severnímu polu je rovněž fakticky nahodilá (mimochodem, proč pravý úhel dělíme právě na 90 úhlových stupňů, je dodnes nevyjasněno).

Inu, jako ti delfíni…

26. 11. 2010

Z deníku straníkova XXII

Můj milý deníčku!

Velké změny se dějí se Stranou pod novým vedením: Zatímco doposud jsme vydávali nemožně formulované tiskové zprávy i k těm sebeminuskulosnějším událostem, přičemž jejich dopad na veřejné mínění byl, přiznejme si, spíše omezený (resp. v historii Strany se dosud nestalo, že by některá z nich skončila jinde než v redakčním koši), teď jsme, vedeni novým předsedou, konečně vydali něco, co je vysoce aktuální a co má šarm, styl a švih.

Nu posuď sám, v plném znění (pravopisné chyby jsem, z úcty k údovi, který to sepsal, ponechal netknuty):
Městské sdružení Konzervativní strany v Praze 1 se připojuje k protestu proti koalici ODS a ČSSD v Praze. Přihlásili jsme se k petici na internetu, kterou organizuje sdružení Změňpolitiku.cz. Vadí nám chamtivost a drzost ODS a cesty které vedly k rozdělení Prahy do obvodů, které poškodilo v říjnových volbách nás a ostatní malé strany. Naskýtá se otázka o jaké zájmy v koalici vlastně jde a nakolik si může nárokovat důvěru občanů. Voliči by se měli více přiklonit k čistým malým stranám a důvěřovat nám.

My máme dost sil a prostředků odmítnout v politice nedemokratické a
extrémistické síly.

Podpořte nás!
MUDr. Jan Fořt,
předseda městského sdružení
Konzervativní strany
Praha 1
Uznej, deníčku, nad tímhle český žurnalista padne na onu část těla, o níž je mezi vzdělanci zvykem hovořit metaforicky (a které plebs říká jednoduše prdel). Otázka, co dát zítra na titulku, je vyřešena!

17. 11. 2010

Když dva dělají totéž

Bolístku ve svém projevu pofoukal všem nacionalisticky rozcitlivělým Čechům jejich president Václav Klaus, když vysvětlil, že násilí Čechů na Němcích bylo sice politováníhodné, ale nelze je vůbec srovnávat s jeho příčinou, násilím Němců na Češích.

Ovšem – přece byste si nemysleli, že život Němce a život Čecha má stejnou cenu!

Opět se stydím za svého presidenta; nejspíš to bude setrvalý, u příležitosti každého státního svátku nebo jiného významného dne se manifestující stav.

13. 11. 2010

Neskutečná drzost ministerstva zahraničí

Jako smutný vtip působí zpráva ČTK, podle níž české ministerstvo zahraničí dnes vyzvalo barmskou vládu, aby po disidentce Do Aun Schan Su Ťij propustila i ostatní politické vězně a respektovala jejich práva. Česko také vyzvalo barmské úřady, aby respektovaly svobody sdružování a shromažďování a umožnily činnost politickým stranám, které se minulý týden nezúčastnily parlamentních voleb.

Ve světle procesů Dupová-Vondrák, Franek a spol., Vandas, Kotáb a další, stejně jako letošního rozpuštění Dělnické strany, si lze těžko představit pro takovou výzvu méně patřičného původce.

Že nemůžu srovnávat nesrovnatelné? Že zatímco barmská junta držela v detenci nevinné disidenty, tady jsou ve vazbě skuteční zločinci? Jasně: vždyť lepili nálepky, pořádali koncerty a chtěli uskutečnit pochod!

12. 11. 2010

Čtenost mých blogů

Na žádost některých čtenářů jsem se rozhodl odtajnit údaje o čtenosti svých blogů a encyklopedie Iuridictum.

Ta je dlouhodobě poměrně stabilní, a podle služby Google Analytics činí u Slepecké hole cca 300–400 unikátních přístupů denně, u Paragraphu (k mému úžasu) cca 500–600 přístupů denně a u Iuridicta cca 1000–1200 přístupů za den.

9. 11. 2010

Z deníku straníkova XXI

Milý stranický deníčku!

Tak jsme měli sněm. Nakonec, jak sis asi povšiml, jsem se rozhodl volbu nového předsedy neovlivňovat a svého kandidáta si ponechat in pectore.

Vítězem volby je dosavadní místopředseda. Jeho protikandidát, dotud kancléř, tajemník a sekretář – nevím přesně, co všechno, tak si některé funkce, prosím, případně škrtni – získal cenu útěchy, doživotní členství v Generální radě (ty jsi věděl, že máme Generální radu?). Nu, můj nápad s doživotností funkcí v naší Straně se tedy zjevně ujal…

Nenavštívil jsem sněm a nechal si záměrně ujít všechny ty plamenné projevy ohledně krásných zítřků Strany pod příslušným vedením, maje na to, kam Strana směřuje a do jaké hmoty se několik posledních let hrouží, dosti vyhraněný názor, o který se však s tebou, slušně vychovaným deníčkem, bohužel nemohu rozdělit.

Za problém stranického vedení bych označil téměř existenciální nesoulad mezi chtít a moci: ti, kteří něco umějí, nemají motivaci ve stranické politice se angažovat (což je v pořádku, skutečný gentleman přece nebude trávit svůj čas něčím tak nízkým jako je politika!), ti, kteří by se Straně věnovat chtěli, to zase neumějí, a tak jejich upřímně míněné úsilí končí v lepším případě bez efektu, v horším vede k takovým blamážím, jako byla naše poslední volební kampaň.

Víš, deníčku, skutečný stranický leader musí být něco jako kombinace Kalouska a Luxe: jde za vítězstvím jako buldok, zradí kohokoliv a spojí se třeba s čertem, jen když z takové koalice kouká o něco víc funkcí ve státní správě (a tedy i úplatků) pro spolustraníky. Skutečný leader musí vykazovat známky posedlosti politikou v klinickém stupni, a odstaven od funkce musí viditelně trpět tak, jako právě trpí Zeman nebo Paroubek.

Takové vůdce mezi sebou nemáme, většina z nás jsou spíš uhlazení gentlemeni střihu Mr Bankse z musikálu Mary Poppins než churchillovsky zatvrzelí bojovníci: zkus si, deníčku, představit, jak by to dopadlo, kdyby našeho předsedu (nového nebo starého) vyfotografovali s doutníkem!

A tak naše Strana bude pokračovat v klopotné cestě tam, kam doposud, o čemž mi bude potěšením podávat ti ve svých zápiscích příležitostné zprávy.

5. 11. 2010

Další ideodiversní centrála odhalena!

O objev se postaral Jan Kovanic alias Šaman, jinak komunista naruby do morku kostí, a jeho zdrojem je důvěryhodná agentura JPP neboli Jedna-Paní-Povídala. Kvalita informace je tedy pochybná, což nikterak nevadí, aby ji duše čisté a kritickým myšlením nezasažené jako Věra Tydlitátová nevydávaly bezmála za pravdu Boží.

A jaká že je to informace? Šaman zjistil, kdo financoval vítkovské žháře: byla to sudetoněmecká organisace Witikobund, tato, jak autor s půvabem upomínajícím na někdejší Rudé právo píše, nejreakčnější část sudetoněmeckých organisací, založená esesáky, gestapáky, henleinovci a nacisty.

Docela komická představa: osobně mám k Witikobundu, úctyhodnému sudetoněmeckému spolku, určité výhrady, ty jsou však směřovány výlučně vůči jeho nacionalismu, jenž je mi cizí. Představa, že by tito vážení pánové a dámy přispěli na něco tak obludného, jako je rasistický útok ve Vítkově, je skutečně jako z jiného světa. Což pochopitelně nevadí, aby se jí primitivní koryfejové, jak říkávají čeští emigranti, ideologie marxismu-kapitalismu, nezaštiťovali a nepoužívali ji k vyvolávání xenofobie, protiněmecké hysterie a pocitu strachu.

Balený vzduch

Vzpomínám si, že jsem před časem někde na internetu – už ani nevím, jestli na českém nebo zahraničním – viděl soutěž o to, kdo pošle do redakce vyfotografovanou nejnesmyslněji zabalenou zásilku. Škoda, že nepočkali, měl bych horkého kandidáta na titul…

Společnost TME Czech Republic s. r. o. mi poslala pět krystalů 13,56 MHz (o celkové hmotnosti 5,5 g), které nutně potřebuji k dokončení nového projektu s Arduinem, v krabici rozměrů, které ve mně vyvolaly důvodnou obavu, že kdybych si u nich objednal multimetr, dodají mi ho po železnici v samostatném kontejneru.

30. 10. 2010

Státní svátek neomalenosti

Nedosti na tom, že potenciální televisní diváci jsou v den státního svátku nuceni strpět trapné představení, při němž jsou honorováni presidentovi oblíbenci, ale Česká televise jim pravidelně servíruje i další vydatné chody: letošek byl kupř. ozdoben reprisou dokumentu Petra Lokaje Evropská hvězda Edvarda Beneše (2004), svatopisného pojednání o životě a díle člověka, který, jak jsem přesvědčen, bude nejpozději za 50 let všeobecně pokládán za slabého, špatného politika a nadto za válečného zločince, osobně odpovědného za smrt tisíců sudetských Němců.

Beneš je v dokumentu líčen jako muž mnoha talentů a nemnoha chyb, jako oběť své doby a věrolomnosti druhých. S výjimkou Zbyňka Zemana (jehož vystoupení jsou ovšem zřetelně krácena a manipulována) dostávají slovo jen tzv. oficiální čeští historici, kteří dobře vědí, čí píseň zpívat, aby se jim v místní akademické obci vedlo co nejlépe.

Vrcholem chucpe té hodinové odpornosti je vážně předkládané tvrzení, že E. Beneš se výraznou měrou zasloužil o to, že vyhnání a okradení německé menšiny proběhlo humánním způsobem. Netušil jsem, že termín vylikvidovat, který Beneš ve vztahu k Němcům v té době užíval, je ve skutečnosti výzvou k humánnosti…

29. 10. 2010

Česká wikipedie aneb Blbovláda trvá

Jak mí čtenáři-pamětníci vědí, z české wikipedie jsem odešel před pěti lety poté, co jsem seznal, že není možné tvořit encyklopedii pod dohledem zakomplexovaných a nevzdělaných individuí, která si usurpovala moc nad ostatními, jež nyní terorisují. Ihned poté jsem si založil Iuridictum a nemyslím, že by mi po stránce encyklopedického vyžití něco chybělo: Iuridictum je v oboru, o němž pojednává, dodnes podstatně kvalitnější než wikipedie.

Přesto zamrzí, když mi některý z funkcí obdařených pitomců zničí starou a dobrou práci. Naposledy se tak stalo v článku Zuzana Navarová, do kterého jsem napsal několik odstavců. Letos v květnu, jak jsem až nyní náhodou zjistil, mi jedinec vystupující pod přezdívkou Kacíř udělil trestnou šablonu a mou editaci odstranil, neboť prý porušuje autorská práva.

Po dobrém jsem mu pokusil vysvětlit význam citace a ustanovení § 31 autorského zákona, leč marně: nápravy jsem se nedomohl, bylo mi pouze arogantně sděleno, že chci-li, mohu jeho vandalismus odstranit sám.

To samozřejmě neudělám a z wikipedie se opět s pokrčením ramen vzdaluji: jakou si ji udělali, takovou ji mají.

28. 10. 2010

Státní svátek trapnosti

K podivnému výročí, narozeninám státu, který vydržel dvacet let a který nebyl zhruba polovinou svých obyvatel chtěn a milován, bývá zvykem udělovat ceny a metály. Zvykli jsme si, že presidenti, kteří jako nástupci monarchů vyznamenance vybírají, málo hledí na obecné mínění a vyznamenávají osoby sobě blízké, buď názory, nebo politickou afiliací.

Trapné bývá, když vyznamenaní se pokoušejí tento fakt zastřít a předstírat, že byli vyznamenáni za své skutečné zásluhy. Tak letos Eva Zaoralová, funkcionářka karlovarského filmového festivalu: Já to beru, že to, co dělám, dělám jako svého koníčka a ještě jsem za to placená. Ale nečekala bych, že to pro někoho znamená nějakou opravdovou zásluhu, řekla Zaoralová Mladé frontě.

A nebude ten metál spíš za to, paní Zaoralová, jak příkladně s panem Bartoškou pokaždé lezete na festivalu Klausovi do zadku?

Někdy se za svého presidenta stydím méně, jindy více. Dnešek patřil bezesporu do té druhé kategorie.

26. 10. 2010

Z deníku straníkova XX

Milý deníčku!

Omluv, že jsem si ti tak dlouho nesvěřil, ale po jarním volebním úspěchu se naše Strana stáhla do vnitřního oboru a o samotě rozjímajíc, řešila, co se sebou.

Zato teď se dějí velké věci: představ si, že příští víkend budeme mít mimořádný volební sněm!

Ano, máš pravdu, skutečně konservativní strana by měla sněmovat přibližně stejně často, jako mívá římskokatholická církev koncil, a pokud jde o funkce, ty by měly být bez výjimky doživotní a dědičné, ale nějak v nás vybujely zhoubné zárodky modernismu a těžko, přetěžko jim čelit.

Co hůř, deníčku, na funkci předsedy kandidují dva údové současně! To tu v dějinách Strany nebylo a bojím se, že to naší pověsti dál uškodí: no dokážeš si představit, že by se mladý Ludvík XIV., budoucí le Roi Soleil, musel o trůn ucházet v jakési volbě!?

Znám oba kandidáty osobně, a jsou to opravdu velcí a zasloužilí údové: prvním je čerstvě odstoupivší kancléř, druhým dosud neodstoupivší místopředseda, který už předsedou po jistou dobu byl (nebo si to o sobě přinejmenším myslel: jak víš, deníčku, hodně věcí v naší straně probíhá na ryze subjektivní, ideální úrovni).

Řekni, můj věrný deníčku, kterého si mám vybrat? Čí kandidaturu podpořit? Jak asi chápeš, moje postavení ve Straně je takového druhu, že komukoli vyslovím veřejnou podporu, téměř s jistotou volbu prohraje – to je velká odpovědnost a nerad bych před soud dějin předstupoval obtížen vinou lehkomyslí.

Nu, do sněmu je ještě deset dnů, zkusím je využít co nejplodněji a ještě se ti ohledně svého rozhodnutí ozvu.

24. 10. 2010

Měl jsem se líp učit

Na velmi sugestivní blogpost zaměstnance kurýrní služby upozornil Malý čtenář. Dech mi vyrazila informace, proč lidé tuhle monotonní, nevděčnou a zničující práci vůbec dělají: mohou občas nějakou zásilku vykrást. Tedy jen prý, píše blogger&hellip

23. 10. 2010

Examen maturitatis aneb Přísloví o starém psu a nových kouscích opět potvrzeno

Se zájmem jsem si prostudoval – arci zatím neúplné – vzorové maturitní testy, kolem kterých, jak jsem pochopil, se strhla celkem obstojná medialně-politická mela.

Testy z cizích jazyků mne příliš nezaujaly, jsem značně profesionálně deformován a tudíž nezpůsobilý cokoli rozumného k nim formulovat, vyjma snad toho, že, soudě dle zaměření testů, i dnešní student se zřejmě dřív naučí přeložit větu Mrož nese domovníkovi dýmku, než porozumět nejběžnějším a naprosto nepostradatelným frasím typu meiner Meinung nach nebo I don't care. Nu což, tak to bylo, je a bude, a být nejspíš musí, česká škola zde natrvalo vězí v 19. století. I don't care.

Líbil se mi test z mathematiky, protože se v něm konečně – aspoň u většiny otázek v pokročilé versi, již jsem jako jedinou procházel – ověřuje schopnost mathematického myšlení, ne pouze to, jak zdatně student látku nabifloval.

Zklamáním na hranici šoku byl pro mne naopak test z českého jazyka. Otázky se sice pokoušejí nebýt pouhou kontrolou, nakolik student uspěl při memorování telefonního seznamu, avšak šokujícím je pro mne zjištění, jakou literaturu dnešní středoškoláci studují.

Ano, uznávám, jsem deformován svým letitým a nevykořenitelným anglofilstvím, ale pánové, copak je normální, že z celé angloamerické literatury jsou použity čtyři veršíky od Emily Dickinson (které tam z neznámého důvodu říkají Dickinsonová, což je už skoro stejné jako Yoko Onová), a těžiště studia zdá se tedy být, tak jako v době, kdy jsem před 25 lety gymnasium studoval já, v literatuře české, jakkoli umělecky podřadná díla tato produkovala? Studenti se tak o skutečné, hodnotné a staletím vzdorující literatuře nedozvědí nic, setrvávajíce místo toho u Hálků, Arbesů, Krásnohorských a Macharů.

Jak správně podotýká Guy Peters, vkus českých pedagogů ustrnul v 50. letech minulého století, a jediný rozdíl od toho, co jsme se učili před Listopadem, je, že bylo vzato na milost Pražské jaro, ovšem bez jakékoli kritické reflexe a zhodnocení relativní kvality jednotlivých děl a autorů. Osobnosti skutečně výjimečné jako Hrabal nebo Skácel mají dodnes smůlu: pro tuzemské školomety byli příliš avantgardní a mají tedy být další generací zapomenuti. Tak jako v životě, i v učebnicích přežijí ti nejkonformější a nejpovrchnější: Halas, Neumann a nedejbože i Majerová.

22. 10. 2010

Nerozumím Jaromíru Štětinovi

Zastavme spojenectví KSČM a ODS, volá Jaromír Štětina a jeho příznivci. Tomu příliš nerozumím: jestliže komunistická strana vyzvala své voliče, aby podpořili ve druhém kole senátních voleb toho ze dvou kandidátů, který neusiluje o rozpuštění jejich strany, je to z jejich strany naprosto logické a racionální jednání.

Ostatně soudím, že Jaromír Štětina bude přesvědčivě znovu zvolen: lidé už od pravěku upřednostňují Dichtung před Wahrheit a J. Štětina dokáže o domnělé vlastní velikosti hovořit tak tklivě jako málokdo jiný. A upřímně řečeno, přestože s jeho snahou zakázat KSČM nesouhlasím, při výběru, který voliči v jeho obvodu měli, bych ho tentokrát volil taky.

21. 10. 2010

Arduino v říši Velkého bratra

Kdyby neexistovaly, nejspíš by si je paranoici museli vymyslet. O čem mluvím? O čipech, přesněji řečeno radiofrekvenčních identifikačních transponderech, známých pod zkratkou RFID.

I když čipy nepředstavují oproti ostatním identifikačním technologiím nijak výrazně zvýšené nebezpečí, paranoikům je třeba dát zapravdu v tom, že některé vlastnosti RFID technologie jsou na pováženou: na rozdíl od většiny ostatních systémů nelze ověřit, co je v čipu zapsáno a kdo a kdy si informace v něm čte nebo je modifikuje. Vše se děje bezdrátově, bez možnosti uživatele, příp. nositele čipu, tento proces jakkoli kontrolovat nebo jen pasivně registrovat.

Jedinou účinnou obranou je nosit čipy a karty, kde by mohly být, v dostatečně masivním kovovém obalu – tedy minimálně ty, o kterých víme… A to není úplně příjemný pocit.

18. 10. 2010

Nejchytřejší národ

Hádanka: Který národ je v Evropě nejchytřejší? No přece Češi – jako ti delfíni!

Jsou ovšem i jiné názory.

11. 10. 2010

Slepecké holi k narozeninám

Právě před dvěma lety jsem se rozhodl opustit – dotud ještě kolaborativní – blog Guye Peterse Lucerna Wikipedie a udělat se pro sebe. A protože mé nadšení vydrželo, po nedávném pátém výročí encyklopedického projektu Iuridictum mohu spolu se svými čtenáři oslavit další malé jubileum.

Na Slepecké holi jsem dosud publikoval 379 postů, což mne spolu se 188 posty na jejím výhonku jménem Παραγραφος, vyrašivším poté, co jsem thematickou šíři blogu shledal v květnu loňského roku nezvladatelnou, kvalifikuje s produkcí 0,78 postu za den mezi přední české grafomany.

Nejvyšší pocty se blogu dostalo v květnu 2009, kdy náměstek karlovarského primátora na můj i jeho účet prohlásil: Je to individuum, které se snaží jen zviditelnit tím, že městům dělá problémy. Jeho internetové stránky mluví za vše.

Nechť tedy Hůl vzkvétá a zdárně se rozvíjí!

9. 10. 2010

Arduino na šikmé ploše

Dnes budeme pomocí Arduina krást auta; prozatím pouze taková, která mají centrální zamykání s dálkovým ovládáním vysílajícím na frekvenci 433,92 MHz – ta jsou v Evropě pro přenos signálu z tlačítkem ovládaného klíčku zapalování nebo přívěsku do CPU v automobilu nejrozšířenější.

4. 10. 2010

Rozhovor pro Antifa zveřejněn

Můj rozhovor pro server Antifa.cz byl nakonec zveřejněn nejen tam, ale i na Serveru-Jehož-Jméno-Se-Nesmí-Veřejně-Vyslovit(-Natožpak-Nalepit).

Nejasně si vzpomínám, že před jedenadvaceti lety jsem si přál žít v zemi, kde budete moci říct cokoliv, a zavřou vás jen za to, co skutečně provedete, a určitou dobu jsem pak – naivní trouba – dlel a liboval si v představě, že takovou zemí se stane Česká republika.

3. 10. 2010

Arduino v. SIM, první kolo

Dnešní vyprávění o Arduinu bude poněkud antiklimaktické, protože největší vzrušení mi připravilo, když jsem se spálil při pájení. Co dělat, i takový je někdy život hardwaráře na odpočinku.

Dnes si pomocí Arduina rozebereme SIM kartu k mobilnímu telefonu. Studijní pomůcku mi zaslal T-Mobile, v marné naději, že bezplatným posláním Twist karty s kreditem 10 Kč – který ovšem nesmíte využít, dokud si SIM kartu nedobijete, a zakázána máte do té doby dokonce i příchozí volání – ze mne udělá svého platícího zákazníka (promiň, T-Mobile, ale mám lepšího operátora…).

30. 9. 2010

Rozhovor, který nesměl na stránkách Antifašistické akce vyjít

V červenci letošního roku mne požádala osoba, podepisující se pouze křestním jménem, o e-mailový rozhovor o extremismu pro server Antifa.cz. Rád jsem vyhověl, měl jsem za to, že tento server čtou inteligentní lidé, s nimiž se dá o problematice rasismu a boje proti politickému radikalismu rozumně hovořit.

Otevřeně a podle pravdy jsem odpověděl na všechny položené otázky a čekal, kdy rozhovor bude publikován. Nedělo se nic. Počátkem září proto následoval zdvořilý dotaz, na něj vyhýbavá odpověď a další mlčení.

Nyní je tedy již zřejmé, že rozhovor nevyjde; moje odpovědi zjevně nezapadaly do ideologických konstrukcí mladých antifašistů a hrozilo, že hnutí jimi může být rozklíženo a jeho kohese naleptána – politická zabedněnost a ideová zaslepenost se s otevřeností a kritickým myšlením zkrátka nesnáší, bez ohledu na to, je-li pravicová nebo levicová.

Proto zveřejňuji rozhovor, v chronologickém pořadí, přesně tak, jak byl poskytnut, aspoň na tomto místě.

29. 9. 2010

Kawasakiho růže


Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil

A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál

A držel ale neudržel
tu vodu v prstech Bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil: kamenuj

A prosil ale neuprosil
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál

(Jan Skácel: Píseň o nejbližší vině)

Česká polistopadová kinematografie je stižena dvěma nemocemi, které ji sužují buď samostatně, anebo – častěji – obě současně: nedostatkem silného thematu a neschopností toto thema dostatečně působivě převést do filmové řeči. Film Jana Hřebejka a Petra Jarchovského Kawasakiho růže (2009) se zdá být v tomto směru světlou výjimkou, dílem snad v mnoha ohledech nedotaženým, přesto výjimečným, nápadně málo podobným tomu, o co se tato autorská dvojice pokoušela doposud.

28. 9. 2010

S Arduinem naostro

Dnes se s Arduinem pustíme do trochu vážnějšího experimentování, nicméně pro začátek se raději nebudeme zabývat ani dorozumíváním bez drátů, ani nevkročíme do nebezpečného a nejistého prostoru mezi jedničkou a nulou.

Možná jste si všimli zvláštních kovových článků – dotykových čipů, které vzhledem připomínají knoflíkové baterie a které lidé mívají připnuty na klíčích a s jejich pomocí si otevírají zámky, aktivují taxametry nebo se přihlašují k počítačové síti. Technologii iButton vyvinula společnost Dallas Semiconductor Corp a může se zdát překvapivé, že její prolomení je ve skutečnost dětskou hračkou: nikdo rozumný by proto neměl tyto čipy používat tam, kde je vyžadován vyšší než minimální stupeň bezpečnosti, anebo by měl sáhnout pro speciálních – ovšem mnohonásobně dražších – dotykových čipech s vrstvou kryptografické ochrany.

20. 9. 2010

Arduino: poprvé intimně

Když tedy mé Arduino Mega dorazilo, mohu konečně začít s experimenty – zatím se ovšem raději nebudeme pouštět do žádných větších akcí, závislost by se měla budovat postupně.

Téměř okamžitě po rozbalení zjišťuji, že jde o tak nový model, že s ním nebude bez úprav fungovat většina běžných arduinových aplikací, avšak tím se nenechám vyvést z míry: o to bude seznamování zajímavější.

Podle mé zkušenosti jsou komplexní vývojová prostředí, včetně hardwarových debuggerů a emulátorů, tím méně užitečná, čím elementárnější je laděný procesor. Práce s nimi jen málokdy přinese užitek úměrný ceně a složitosti a kromě toho enormně rychle zastarávají; uživatel často investuje do vývojových prostředků víc, než kolik mu za celou svou užitečnou životnost přinesou.

Pro mikrořadiče typu Atmel ATmega v zásadě postačí assembler a simulátor, ve kterém se v případě potřeby dají odsimulovat jednotlivé algorithmy. Vývoj bývá obvykle rychlý a hladký. Pro složitější ladění jsou simulátory stejně jen omezeně užitečné, už kvůli svým inherentním nedostatkům. Např. u AVR Studia, jak jsem odhalil, ještě než mi Arduino dorazilo, nefungují podle katalogového popisu výstupní komparátory čítačů (což posléze test na živém Arduinu potvrdil).

Proto se snažím najít něco, čím mohu nalít program do procesoru a podle potřeby ho naswitchovat (nafusovat). K tomu zcela postačuje program avrdude, který má Fedora přímo v distribuci, a i když nefunguje zcela tak, jak by měl, je použitelný. Doplňuji udev rule ATTRS{idProduct}=="6001", ATTRS{idVendor}=="0403", MODE="666", NAME="arduino", aby mi Arduino nepřeskakovalo mezi porty, a pokračuji v testech.

Pro seznámení s novou hračkou jsem se rozhodl naprogramovat si Arduino jako programátor dalších atmelů. Na první pohled se to jeví jako zbytečná složitost, ale není tomu tak: proč bych se měl omezovat na jeden mikrořadič, který je navíc zapájený v desce a je obtížně přístupný, když si s jeho pomocí mohu naprogramovat, kolik atmelů budu potřebovat, a to ICSP, tedy přímo v obvodu? Je to řešení bezpečnější a zároveň levnější (cena za atmel je dnes pod 50 Kč a dál klesá).

Hledám proto, který programátor bych mohl Arduinem nejsnáze emulovat. Vybírám AVR ISP, již starší, ale velmi jednoduchý ISP programátor. Jeho software je pro mne ovšem šokem: neznalost základních programovacích technik, neporozumění programovanému hardwaru, hrubé chyby, nedodělky… Pár hodin se v programu vrtám, mažu, přepisuji, předělávám a voilà, výsledkem je první naprogramovaný ATtiny85 s triumfálně blikající LEDkou na nepájivém kontaktním poli.

Dvě technické poznámky pro ty, které by konverse zajímala detailněji:
  1. AVR ISP má hodiny připojené na pin PB7, nicméně u Arduina jsem je přesunul na PB3, protože na sedmičce je zároveň LEDka L, kterou nedůvtipný konstruktér pověsil na port přímo, bez oddělovacího transistoru, takže by nebylo možné od naprogramovaného obvodu se odpojit. Na PB7 namísto toho pouštím signál 4 MHz z čítače pro programování atmelů, které potřebují externí hodiny.
  2. Program by byl ještě jednodušší, kdyby se dal využít některý ze tří volných USARTů, které potřebný režim standardně zvládají, ale to není možné, protože žádný z hodinových signálů (XCKn) není vyveden na konektor. Samozřejmě, theoreticky by se dal vývod připájet přímo k čipu, ale vzhledem k roztečím mezi vývody 0,5 mm by nejpravděpodobnějším výsledkem experimentu byla jenom Velká Odporná Slitá Kapka Cínu. Tohle by se muselo pájet pod mikroskopem!

Jsem tedy hotov, pro dnešek končíme. Budu-li mít někdy náladu, naprogramuji si ještě tzv. vysokonapěťový programátor (vysokým napětím je myšleno 12 V, které se přivádějí na \RESET), jímž se dá s atmely dělat ještě o trochu víc než běžným ISP, ale určitě už se po zkušenostech nebudu pouštět do žádné adaptace a programátor si prostě napíšu na zelené louce, podle protokolu příslušného emulovaného zařízení.

(Omlouvám se za kvalitu fotografie, ale přestala mi fungovat čtečka paměťových karet, takže jsem musel vzít zavděk podstatně horší fotografií z mobilu.)

Aktualisováno.
Čtečka resuscitována, takže několik ilustračních fotografií: 1, 2, 3, 4.

17. 9. 2010

Dnes podáte…

Víte jaký je rozdíl v poště odeslané v pondělí z Děčína a z Hong-Kongu? Žádný. Obě dojdou ve středu, napsal na Twitter Radek Hulán.

Zlatý voči: v úterý z Plzně jako balík s udanou cenou odeslané Arduino dokázal tento státní podnik doručit v pátek. Když jsem na poště Praha 2 vyjádřil svůj údiv, příslušný pracovník suše poznamenal, že podle interních předpisů na to mají tři pracovní dny, takže si nemám na co stěžovat.

Autem trvá cesta z Plzně do Prahy hodinu, vlakem půldruhé, na kole tři hodiny, pěšky dvacet hodin, České poště trvalo překonat tuto vzdálenost 72 hodin, což je jednoznačně na zápis do Guinessovy knihy rekordů: pomaleji než poštovní zásilka se pohybují pouze šneci a možná též někteří méně hbití láčkovci, ale tím si nejsem úplně jist.

15. 9. 2010

Nad výročím Norimberských zákonů

Přesně před pětasedmdesáti lety byly vyhlášeny tzv. Norimberské rasové zákony, jedna z přízračných ikon 20. století. Vedle těžce ideologického a věcně nepřesného textu na blogu Miroslava Václavka jsem v českých mediích nezaznamenal ani náznak analytické reflexe tohoto thematu: a ne, že by tu důvody k zamyšlení nebyly.

Příkladmo to, že zcela analogicky k formulaci Norimberských zákonů vymezil skupinu občanů druhé kategorie ve svých dekretech President-Budovatel, dodnes Čechy uctívaný válečný zločinec Edvard Beneš. Anebo že zcela záměrně po vzoru těchto zákonů (a jejich prováděcí a odvozené legislativy) bylo upraveno poválečné postavení německého obyvatelstva v Československu.

13. 9. 2010

Češi jsou panský národ

Velmi přesný postřeh o soužití Čechů s Němci zapsal na svůj blog Jiří T. Král.

Vondráčková–Kubišová 0:2

Helena Vondráčková prohrála i ve druhém stupni svůj soudní spor s Martou Kubišovou. Její advokátka Jana Gavlasová vyslovila domněnku, že rozsudek mohla ovlivnit mediální kampaň spojená s peticí osobností.

Nechtěl bych se soudců Vrchního soudu v Praze dotknout, ale mám ten samý dojem.

Když se práce stane koníčkem II

Zjevně nejen pracovníci ČEZu prokazují mimořádnou dávku pracovního zápalu. Tím lépe, že tentokrát se jedná o zaměstnance státu, pracovníky Bezpečnostní informační služby.

Sluší se poznamenat, že i kdyby při svém mefistofelském konání podnikateli nevyhrožovali, samotný požadavek, aby výrobce vložil do kryptografického softwaru backdoor, naplňuje bezezbytku skutkovou podstatu trestného činu poškození cizích práv podle § 181 TrZ ve formě návodu.

Mimochodem, ani výborná reklama, kterou společnost CircleTech, s. r. o., díky BISce na své výrobky získala, by mne nepřiměla takový software si koupit a instalovat do svého přístroje: kryptografická řešení s centrálním klíčovým serverem (na němž, pevně doufám, skladují pouze veřejné a nikoli soukromé šifrovací klíče) je potenciálně velmi nebezpečné, když navíc v dané aplikaci vždy existuje bezpečný vedlejší kanál, hlasová komunikace, po němž by se dal při prvním spojení přenést fingerprint např. ve formě čtyřmístného PIN kódu; mám za to, že výrobce zvolil řešení se serverem jen proto, aby si snáz pohlídal úhradu od zákazníků.

10. 9. 2010

Zkušenosti s Djangem

Zhruba před rokem jsem stanul před nečekaným úkolem: napsat k existující databasi cca 100 tisíc podpisů pod elektronickými peticemi, jejichž hosting jsem převzal, jednoduchý a přitom plně funkční software. Vzhledem k určité časové tísni se mi nechtělo řešit úkol v PHP, na které jsem byl zvyklý z redakčního systému Britských listů, a sáhl jsem proto po Djangu, webovém frameworku v mém oblíbeném Pythonu.

Byla to rozumná volba, systém byl za pár dnů hotov a umožnil přejít k novému hostingu zcela hladce. Naprogramoval jsem uživatelské rozhraní pro zobrazení a podepisování petice a pro výpis seznamu signatářů, včetně vyhledávání pomocí filtru (příklad petice), a jednoduché administrátorské rozhraní obsahující všechny potřebné funkce pro zadávání, editaci a údržbu peticí.

Jako třešničku na dortu jsem pak pomocí ReportLabu naprogramoval export do formátu PDF, v němž může být seznam podpisů vystaven nebo předán adresátovi. Výstup vypadá zhruba takhle.

Jediné, co jsem vloni nestihl, bylo zmínit se o projektu na blogu, což tedy nyní, u příležitosti drobné aktualisace při předchodu na versi Django 1.2, opožděně činím.

Několik screenshotů:
Příklad peticePřehled podpisůPřehled podpisůPřehled peticí
Údaje o peticiÚprava peticeSmazání peticePřehled podpisů
(admin)
Přehled podpisů
(admin)
Údaje o podpisuExportZměna hesla

9. 9. 2010

Arduino

Odvykací kúra selhala – podlehl jsem. Po třinácti letech života v prostředí, kde se nevyskytoval ani jeden osciloskop, logický analysátor, generátor pulsů ba ani regulovatelný zdroj napětí, jsem znovu propadl své staré závislosti a objednal si Arduino Mega, takže hrozí, že u mne znovu propukne posedlost hardwarem.

S příznaky se pokusím bojovat a o případných úspěších v tomto směru budu své věrné čtenáře informovat.

Aktualisováno.
Můj stav je horší, než jsem očekával. Během víkendu jsem podrobně prostudoval katalogový list a zvládl instrukční sadu a odladil si cvičně první (netriviální) assemblerový program v AVR Studiu.

Problém je, že možné aplikace, které mne napadají, jsou vesměs podřaditelné pod hackerský paragraf § 230 TrZ:
  • odposlech a emulace kódů z dálkových ovládání k zámkům u automobilů, garážovým vratům atp.
  • odposlech a emulace proximitních karet (např. Opencard)
  • dekódování signálu z mobilních telefonů
  • modifikace firmwaru v mobilních telefonech
  • emulace platebních a jiných čipových karet
  • dekódování signálu z leteckých transponderů (tohle je naštěstí legální)
  • a samozřejmě, prolamování různých hardwarových kryptografických karet a tokenů
Svět je prostě místo plné svodů…

6. 9. 2010

Peníze nebo slušnost?

Když jsem v červnu zastupoval Jana Šinágla u přestupkové komise v Hořovicích, kde se zpovídal z údajného nactiutrhání, jehož se měl dopustit na zpěvačce Heleně Vondráčkové, jednoznačně jsem zpěvaččinu soukromou žalobu označil za drzost: ten, kdo po celou normalisaci na ÚV KSČ leštil kliky, nemá teď právo domáhat se ochrany cti, protože o tu se sám svým jednáním připravil.

Když ale na druhé straně čtu seznam osob, které postavily se na podporu Marty Kubišové, cítím potřebu Vondráčkové se zastat: nejméně třetina, ale spíš dobrá polovina osobností na seznamu se v době normalisace nechovala o nic líp, takže by jim nyní slušelo mlčet.

Namátkou: Nebyl Václav Neckář náhodou tím, kdo než by Kubišovou potkal, přešel raději na druhou stranu ulice? Nebyl Jan Fischer čistě náhodou až do konce normalisace členem KSČ? Nehrál Ladislav Mrkvička náhodou jednu z důležitých politických postav v Majoru Zemanovi? A nepracoval Ivo Mathé v té samé Československé televisi, kde se Kubišová nesměla téměř dvacet let objevit?

Ano, Helena Vondráčková byla o něco víc na očích, počínala si o něco nestydatěji a ze svého patolízalského postoje k režimu dokázala vytěžit o trochu víc než jiní, avšak rozdíl je toliko v kvantitě, nikoli v samotném principu.

Aktualisováno.
Guy Peters mi vytýká, že se omezuji na nelegitimitu signatářů a ponechávám přitom stranou nelegitimitu samotné petice. To je jistě pravda: i kdyby petici podepsali samí skuteční disidenti, v demokratickém státě nemají právo požadovat, aby se Vondráčková nedomáhala svých práv u soudu.

Věc má nicméně ještě jiný podtext: jak známo, Vrchní soud v Praze je ultrakomunistický a soudí-li se u něj bývalý protagonista komunistického režimu s disidentem, je rozsudek napsán už na podatelně – o tom se ostatně přesvědčil, právě ve sporu s Vondráčkovou, mezi mnoha jinými Jan Rejžek. Petice tudíž nesměřuje jen k Vondráčkové, ale i k odvolacímu senátu, jemuž je tím decentně dáváno najevo, že Marta Kubišová má podporu Pravdy a lásky a bude-li podle očekávání rozhodnuto v její neprospěch, může se soudcům příslušného senátu přihodit leckterá medialní nepříjemnost.

Jak vidí Mašíny komunisté

Dokumentární film Miroslava Kačora Svědomí hrdinů (2008) presentuje pod rouškou formálně dodržené zásady audiatur et altera pars značně jednostranný, komunistický pohled na činnost odbojové skupiny bratří Mašínů. Některá svědectví v něm jsou nicméně cenná, proto film jako authentickou výpověď o stavu českého národa 20 let po pádu komunismu vystavujeme (mp4, 305 MB).

28. 8. 2010

Příběh prostituta aneb Život a dílo scenáristy Dietla

Až snad jednou budou sepsány dějiny umělecké prostituce v této zemi, mezi postavami, které za proverbiální mísu čočoviče prodaly své svědomí a svoje umění daly do služby ideálů, v něž nevěřily, bude dozajista vedle takových národních velikánů jako Zdeněk Štěpánek, Jan Werich nebo Karel Gott zapsán velkými písmeny i Jaroslav Dietl (1929–1985), muž, který se stal pro své současníky nejviditelnějším symbolem doby, v níž jim bylo dáno žít, husákovské normalisace.

Úvaha Tomáše Koloce v Britských listech, která vyvolala serii článků na Lucerně Wikipedie (1, 2), je zatížena takovým nánosem vzpomínkového optimismu a ostalgie, že z něj vůbec nelze vycházet pro jakékoli vážnější zamyšlení nad Dietlovým životem a dílem. Autor si do Dietla projektuje svoje umanuté vise, zejména představu, že 70. a 80. léta byla obdobím doznívajícího ideového zápasu mezi dvěma variantami komunismu, stalinskou normalisační tvrdou linií a reformním, slušnějším a civilisovanějším komunismem s lidskou tváří, a že do tohoto boje (na jehož jedné straně se zdá stát i sám autor úvahy, jinak si jeho naivitu obtížno vysvětlit) umělecky vstupoval a přesvědčoval osmašedesátník Dietl.

Ovšemže nikoli: osmašedesátý rok, podle některých pouhá z Moskvy vyvolaná roztržka ve vedení KSČ, žádnou reálnou alternativu nenabídl, a nebýt ukončen fakticky ještě v zárodku okupací, tento jeho predikovatelný a od počátku nevyhnutelný výsledek by si uvědomilo daleko víc lidí.

Jaroslav Dietl, který byl sám postižen za svou reformní tvorbu [což se z dnešního pohledu jeví až kafkovsky tragikomické, u vědomí toho, že jeho podíl na Písni pro Rudolfa III. (1968) spočíval v autorství celkem plytké spojovací omáčky mezi písňovými čísly], nabídl své služby režimu, jenž byl po masivních personálních čistkách v této oblasti poněkud bezradný, a režim je s povděkem přijal.

Všechny Dietlovy normalisační seriály jsou si podobné jak formálně, tak obsahem; jsou do různých prostředí přenesenou variací na jedno a to samé thema.

Od seriálu z hornického prostředí Kapelník a děvčátko z kolonie (1971) po Syny a dcery Jakuba skláře (1985) je v nich přítomen hagiografický, archetypální příběh o pokoušení světce, a s jedinou výjimkou Nemocnice na kraji města (1978–1981) je hlavním hrdinou outsider, člověk z lidu, který přes mnohá protivenství nakonec dosáhne úspěchu a uznání, tedy thema známé již z Bible a v umění tisíckrát traktované.

Právě tato základní osnova činila Dietla vhodným pendantem oficiálního marxistického katechismu, neboť v marxistickém učení, ostatně jako v každé liberační theologii, je emancipační motiv základním motivačním elementem: nezáleží na tom, že ses narodil do chudých poměrů, že jsi hloupý, nevzdělaný, málo schopný a bez osobního kouzla, přidáš-li se na správnou stranu, můžeš být přesto úspěšný a dosáhnout společenského uznání, přestože to nebude bez námahy a přestože – jak Dietl mnohokrát ilustroval – cestou budeš muset i leccos obětovat.

Že na tomto půdorysu lze postavit plausibilní a relativně konsistentní komunistickou propagandu, pochopil Dietl záhy a dokázal z toho náležitě těžit, nicméně zbýval problém rozporu mezi ideologií a realitou, jenž se v té době, charakterisované prohlubujícím se morálním úpadkem, stával značně palčivým. Zatímco jiní tvůrci se snažili hledat útočiště podél okrajů ideologicky vykolíkovaného hřiště a když už nemohli zobrazovat skutečnost takovou, jaká je, aspoň se snažili otevřeně nelhat, pro prostituta Dietla nebylo problémem tam, kde realita byla nepresentovatelná, nahradit pravdu lží. Komunistické obchody v jeho seriálech byly proto plné zboží, lékaři a zdravotnický personál obětaví a nezištní, straničtí aparátníci až na výjimky moudří, vzdělaní a čestní.

Z Dietlovy seriálové tvorby jsou, domnívám se, nejcharakterističtější dvě díla, již zmiňovaná Nemocnice a Okres na severu (1981), ve své době přezdívaný Pohádka o Josefu papaláši.

V prvém z nich se Jaroslav Dietl evidentně pokusil vymanit z mantinelů, které si sám stanovil, a namísto základní polarity s námi–proti nám pro své postavy připravit vícerozměrné a daleko plastičtější dramatické hřiště. Primář Sova je sice nesnesitelně, čítankově charakterní, není však rozhodně dietlovským mužem z lidu a komunistická politika je mu cizí, ne-li přímo odporná, a další postavy jako Blažej, Štrosmajer, Čeňková, Cvach nebo Sova mladší jsou všechny podány v širokém spektru lidských vlastností a osudů.

Divácké oblibě i objektivně relativně nejvyšší kvalitě napomohly i dialogy, které, ač jako ve většině Dietlových děl stereotypní a zoufale banální, nepostrádají nápaditost, ostatně některé hlášky, jako ta o hlouposti, která, kdyby nadnášela, zlidověly. Pokud něco z Dietlova díla přežije, bude to proto právě tento seriál.

Na druhém konci spektra leží třináctidílný epos o Josefu Pláteníkovi, vedoucím tajemníkovi okresního výboru KSČ odkudsi ze severních Čech.

Dietl byl v době vytvoření scénáře viditelně unaven a patrně i znechucen tím, komu sloužil a kdo mu přesto – nebo právě proto – dával najevo své pohrdání a neúctu.

Nahlíženo moderní optikou je seriál analyticky přesným pojednáním, proč centrálně řízená ekonomika musí selhávat, resp. proč by tehdejší komunistický režim dokázal prosperovat jedině v případě, že by v něm lidé byli nahrazeni anděly. Ze všech seriálů je tu ovšem nejmenší distorse reality: obchody jsou poloprázdné, zboží nekvalitní, komunisty řízené podniky nefungují, všude vládne neskutečný šlendrián, mladí lidé jsou demoralisovaní a snaží se najít únik před realitou. Vykoupením je – jak jinak – pouze stranický aparátník, který svou téměř absolutní moc nad okresem užívá moudře, uvážlivě a ku prospěchu všech.

Herecké výkony téměř všech představitelů jsou tragické, dialogy snad nejschematičtější ze všech Dietlových seriálů, režie mírně řečeno rutinní a bez nápadu. Thema smíru mezi normalisátory a osmašedesátníky, které Koloc staví do popředí, je tu presentováno spíše jen jako jeden z okrajových motivů, a jeho pojetí sice není prosto idealisace, není však na druhé straně ani vyloženě lživé: příkladem je pravicový ex-šéfredaktor okresních novin, který žije v luxusní vile, avšak jako osoba nepřátelská režimu nesmí mít domů zavedenu telefonní linku.

Okres na severu, příběh o papaláších, je tak spíš než seriálem pro lidi dílem pro ně samotné, pro komunistické aparátníky, jimž předkládá – ovšemže přísně v dovolených mezích kritický – jejich požadovaný sebe-obraz.

Když Jaroslav Dietl v r. 1985 zemřel, paradoxně nebyl příliš oplakáván ani jednou, ani druhou stranou: ačkoli mu jeho slouhovství umožnilo udržet si i v těžké době životní standard, na který si v 60. letech zvykl, nikdy se mu nedostalo těch projevů uznání, které od režimu přijímali umělci mající jen zlomek jeho talentu, jako byli Jan Kozák nebo Miroslav Florian. Do historie ovšem nevstoupí jako umělec, ale právě jen jako to, čím ve skutečnosti primárně byl – jako zručný, talentovaný a téměř bezmezně bezcharakterní umělecký prostitut.

Aktualisováno.
Reakce Guy Peterse na Lucerně Wikipedie.

25. 8. 2010

Yekta Uzunoglu prohrál další soud

Podle zprávy ČTK prohrál kurdský podnikatel, neprávem v 90. letech vězněný pro obvinění ze závažné násilné trestné činnosti, další soudní spor s Českou republikou. Z celkem požadovaných 650 miliard korun tak Uzunoglu v souhrnu vysoudil jen necelých šest milionů.

Na jedné straně přijímám tento výsledek Uzunoglových sporů s velkým osobním zadostiučiněním: opakované lži vůči partnerům, nekonečné intriky a porušování daného slova mu přinesly ovoce v podobě série procesních neúspěchů – tedy přesně to, co si tento hochštapler zasloužil.

Na druhé straně je ovšem takový výsledek prachšpatnou visitkou stavu České republiky jako právního státu: více než dva roky trvající vazba – nehledě na 13 let trvající trestní stíhání – Kurdovi prokazatelně zabránila pokračovat v podnikání a jen na nákladech své obhajoby prokazatelně zaplatil víc, než kolik mu bylo přisouzeno; Uzunoglův oprávněný nárok zkrátka byl daleko vyšší, a soudy mu měly vyhovět v podstatně vyšším rozsahu, než učinily, bez ohledu na zjevně špatné služby a miserné právní zastoupení, které mu poskytoval jeho (dokonce i Ústavním soudem za troubu označený) advokát Matěj Kutěj.

20. 8. 2010

Z deníku straníkova XIX

Milý stranický deníčku!

Tak to vidíš: jeden by si myslel, že po volbách se naše Strana uzavře do sebe a v ústraní si lížíc rány z utrpěné porážky, bude vymýšlet, co podniknout, aby její značka přestala být širokou veřejností synonymisována se všemi těmi ošklivými nálepkami typu výstavní pitomci, jimiž jsme nyní – právem – častováni, a my místo toho vydáme tiskovou zprávu stylisovanou tak jedinečným způsobem, že pouhou mechanickou substitucí vznikne kopie communiqué někdejšího komunistického politbyra, od authentické nerozeznatelná – jazyk je ten samý. Teď už jen zbývá, abychom jeli na okraj Prahy slavnostně položit základní kámen k táboru pro bezdomovce (vzkaz pro stranické vedení: ne, to není vážně míněný návrh, prosím, nedělejte to). Ach jo!

A propos, Roman Joch. Moc dobře ho neznám, párkrát jsem ho viděl na akcích Občanského institutu, který jako one-man-show provozuje, nicméně rozhodně nepochybuji, že je to slušný člověk, který zcela určitě nemá nad postelí plakát s Mussolinim a v peněžence nenosí podobenku Franca, a obviňovat jej z fašismu je prostě a jednoduše sprosťárna. Amnesická místní media si už nevzpomínají, že označovat názorové odpůrce za fašisty byla běžná polemická figura praktikovaná komunisty (která bývá dodnes k vidění na marxistických webech, např. v Mladé pravdě), a tupě papouškují.

15. 8. 2010

A teď tu o Popelce!

Když jsem se v jednom z předchozích postů kriticky zmínil o filmové pohádce Tři oříšky pro Popelku (1973), vyvolalo to u čtenářů blogu četné negativní ohlasy. Slíbil jsem tedy, že svou poznámku rozvedu a vysvětlím, pročež tak činím.

Film samotný jsem poprvé viděl jako robě školou sotva povinné – mám dokonce pocit, že to byl vůbec první film, na kterém jsem byl v kině. Ač se v něm odehrávaly věci, které mi tehdy vůbec nemohly imponovat – řešila se tam zcela mi cizí problematika zásnub, tance, plesů, výhodných sňatků a ježdění na koni po lese – vzpomínám si, že jsem jím byl nadšen. I po téměř čtyřiceti letech musím přiznat, že jde o dílo technicky mimořádně zdařilé, s perfektními herci, atraktivními exteriery i rozkošně ujetými, typicky pištěkovskými kostýmy.

Tak jako většina uměleckých děl z té doby je ale i Popelka zanesena nánosem komunistické ideologie, a to silněji, než se nám možná zdá. Není v ní sice marxismus prvoplánový tak jako v Pyšné princesně (1953) nebo v Císařově pekaři a pekařově císaři (1952), zato je však ideologie komunistická provázána se svými legitimačními zdroji, jež tento národ provázejí již od dob národního obrození, a o to je indoktrinační náboj filmu dodnes účinnější.

Scenárista František Pavlíček (1923–2004) využil knižní předlohu, pohádku O třech sestrách (1846) Boženy Němcové, jen velmi volně, a svou modernisační snahou změnil pohádkový příběh v něco, čím není, ale co muselo na české publikum druhé poloviny 20. století zaručeně fungovat.

Sujet Popelky má u Němcové zřetelně dobové rysy: dívka Anuška, která se na zapřenou v šatech z oříšku vypraví do kostela, kde spatří krásného knížete, je po návratu jata pocitem viny a beznaděje: Dobře tatíček říkává, ať každý nosí, co se pro něho sluší! Ó, že jsem ty oříšky rozloupla a těmi šperky se zavést dala; co z toho mám? Že mne již na světě nic těšit nebude. Ta nešťastná žabička, co mi to poradila! K tomu jsem ještě střevíc ztratila. Copak s ním asi ten hezký pán počne? Ach bože, bože! Darmo na něho myslit!

A dále:
Co mi řekne? Zdali mne nepotrestá, že já chudá děvečka do takových šatů jsem se ustrojila a jej oklamala?

S takovým rozjímáním kráčela dolů…

Proč skrýváš, panno, tvář svou spanilou a utíkáš přede mnou? Nechciť tobě ublížit, neboť toužím po tvém pohledu stejně jako ve tmě bloudící poutník po záři sluneční.

Ach, milostivý kníže! Nemluvte tak ke mně; vy se mýlíte. To je můj otec a já jsem jen chudé děvče.

Přitom odhalila Anuška závoj a z té nevinné milostné tváře zasvitlo knížeti tmavohnědé oko, jehož blesk duši jeho co střela projel…

Odpusťte, pane! Otec můj přinesl mi z jarmarku tři oříšky, a v těch byly ty šaty. Já je vzala do kostela, myslíc, že mne žádný nepozná. Nemyslila jsem, že z toho takové pohoršení pojde.

Neboj se, drahá, neboj, ono se ti nic nestane. Zde máš moji ruku, jestli se ti líbím, pojď se mnou!

Anuška zůstala stát při těch slovech, jako by ji šarlatem pokryl, a slzy skropily těžké roucho; ale když jí kníže ruku podal, vložila svou ráda do ní.

Vše je tedy, jak má – v kánonu středoevropské katholické společnosti 19. století – být.

O nic méně dobová není ani Popelka-proletářka Libuše Šafránkové: historicky optimistické, sebevědomé, prostořeké, troufalé, dalo by se říct skoro drzé děvče. Jakožto authentická proletářka, která nemůže ztratit nic než své okovy, Popelka neprojevuje k vrchnosti nejmenší úctu a princem, aristokratickým darmošlapem, jemuž nedává najevo nejmenší náklonnost, v podstatě pohrdá; své náhlé štěstí chápe Popelka ryze materialisticky (mimochodem, v této postavě je rozpor: nesmělá Popelka, která se ptá sovy Rosárky, zda by si měla šaty z oříšku obléknout, zjevně inspirovaná Anuškou, může být psychologicky jen stěží tou samou Popelkou, která si na plese utahuje ze zamilovaného prince).

Marxistický je i obraz hospodářství na statku. Statkářka nepracuje, jen peskuje služebnictvo, jemuž dokonce nedovolí ani krást (viz scéna s koláčem v úvodních titulcích). Pracovníci na statku se sice většinou nepřetrhnou, ale statkářku, svou vykořisťovatelku, z duše nenávidí a snaží se ji drobnými naschvály poškozovat; po loyalitě a vzájemném respektu není ani stopy.

Vzorce chování charakteristické pro lokaje vystupují nejplastičtěji ve scéně, kdy princ se svými druhy přijede na statek a dožaduje se té dívky, se kterou tančil. Hulvátská sprostota služebnictva (Vladimír Menšík, Jiří Růžička) se ve chvíli, kdy v něm poznají syna zeměpánova, mění v úlisnou služebnost.

Těžko říct, zda Pavlíček, bývalý člen ÚV KSČ, skutečně chtěl svůj scenář od počátku pojmout takto netradičně anebo se mu marxismus a marxistický pohled na vztahy mezi lidmi stal druhou přirozeností a ani si neuvědomil, co s látkou ve skutečnosti dělá. Faktem je, že výsledkem – posuzováno racionálně – je dílo, jímž se naše děti od malička učí, že krást z cizího je správné, že úspěšnými a bohatými je třeba opovrhovat a škodit jim, kde jen lze, a že chudý člověk nemusí respektovat žádná morální pravidla, tedy všechno to, co z období komunismu plynule přešlo i do doby postkomunistické (o tomto svébytném morálním kodexu jsem psal zde).

Jakoby se českému národu vracel znovu a znovu problém, který se prvně objevil v době národního obrození: absence národní šlechty, nedostatek vzdělaných lidí, k tomu široce rozšířená nenávist k elitám a všeobecná tolerance k lokajskému, za normálních okolností společensky nepřijatelnému chování.

Samostatnou zmínku zaslouží národní motivy Popelky. Pavlíček si byl přirozeně vědom, že doba, ve které se jeho pohádka odehrává, byla prosta jakéhokoli nacionalismu, a chtěl-li tedy svému dílu vtisknout rysy pereniálního boje utlačovaných Čechů proti utlačovatelským Němcům, musel tak učinit způsobem subtilním, takřka nepostřehnutelným.

Můžeme si například povšimnout, že všechny kladné role hrají čeští herci, zatímco role záporné nebo neutrální jsou (s jedinou výjimkou Daniely Hlaváčové) svěřeny Němcům. Jak silné působení na diváka taková skutečnost má, nechávám ovšem již na posouzení jiným.

Tolik tedy na vysvětlenou pro ty, kteří se podivovali, kde beru odvahu otřít se kriticky o Tři oříšky pro Popelku, uznávaný klenot české kinematografie.

(Citace a některé postřehy jsem čerpal z tohoto textu.)

7. 8. 2010

Kajínek

Na tomto místě měla být původně recense nového českého filmu Kajínek (2010). Naštěstí na něj už nemusím, udělal to za mě František Fuka. I když je fakt, že některé pasáže filmu mohly být celkem zábavné. Cituji:
Hollywoodská stylizace je místy až vtipná, například když URNA týmy Bravo a Charlie (opravdu!!!) dobývají pražský panelák a dívají se přitom na laptopu na jeho 3D animovaný vektorový model.
Anebo jestliže se Tatiana Vilhelmová pokouší authenticky zahrát Kláru Slámovou, což, u vědomí kvalit předlohy, pokládám za úkol, jenž by s úspěchem splněn musel být poprávu oceněn Oscarem.

Tak snad až v televisi!

6. 8. 2010

Národ švejků pohřbil hrdinu

Milan Paumer by si zasloužil, aby se jeho pohřbu zúčastnil president republiky Václav Klaus, prohlásil senátor Jaromír Štětina. Něco takového by si, myslím, Milan Paumer přece jen nezasloužil – dost na tom, jakou trapností byl jeho pohřeb i bez účasti presidenta.

Dlouho jsem se rozmýšlel, jestli mám ve středu do Poděbrad vůbec jet: znechucovala mě představa, jak se na jeho pohřbu bude promenovat a zviditelňovat nejeden z těch, o něž by si Milan za života ani neopřel kolo, a jak mu, když už je po smrti a nemůže postkomunistické elitě škodit, jeho odbojovou činnost tak trochu odpustíme a nad jeho zločiny na pár dní blahosklonně přimhouříme oko. Pak se vše vrátí k normálu, a až se znovu bude rozhodovat o státním vyznamenání, budou Mašínové a Paumer opět sprostými vrahy.

Jel jsem, a udělal jsem špatně. Obřad, na jehož organisaci se vedle Milanova bratra Zdeňka podílel zejména Martin Vadas, odkryl stav současné české společnosti v celé nahotě. Byl jsem jím zklamán a znechucen ještě víc, než jsem čekal.

Milan Paumer patřil k velmi malému počtu lidí, kteří se dokázali postavit komunistické diktatuře se zbraní v ruce. Směl promluvit na jeho pohřbu někdo z těch, kteří měli odvahu učinit to samé? Ne, místo toho řečnili po většinu doby politici, zvyklí své názory měnit a upravovat přesně podle aktuální potřeby a naladění veřejnosti. Martine Vadasi, skutečně nebylo možné poděkovat přítomným potentátům za účast a naznačit jim, že mluvit nad rakví bude jen ten, kdo na to má – ve světle toho, komu je vzdávána poslední pocta – aspoň minimální morální právo?

Milan Paumer vstoupil dobrovolně do americké armády, kde sloužil ve Special Forces (u tzv. zelených baretů, green berets), a rozhodně neudělal své zemi ostudu. Na pohřbu mu sice zahráli Ballad of the Green Berets (video), ale místo vojenských poct, které by si byl plně zasloužil, vyslala americká ambasáda jediného zástupce, a místo vojáků se obřadu účastnili, v zoufale nepadnoucích uniformách, milovníci historické vojenské techniky – což vlastně byla z nouze ctnost, protože tato země žádné skutečné válečné hrdiny nemá; tedy vyjma těch příslušníků R.A.F., kteří přežili vězení, jímž se jim vlast za statečnost v boji proti nacismu odvděčila.

Milan Paumer byl českým a americkým občanem, přesto mu na pohřbu zazněla pouze československá hymna. Spojené státy jej přitom přijaly, daly mu svobodu a umožnily mu prožít důstojný život. O tom, že by jej snad spolu s Mašíny vydaly do rukou komunistů, ač ti o to pochopitelně velmi stáli, nemohlo být ani řeči.

Když pohřební vůz s Milanovou rakví projížděl branou poděbradského zámku, lidé, kteří stáli na nádvoří, začali spontánně tleskat. Byl to dojemný moment, a snad i příslib, že není vše ztraceno, že prostí lidé, kteří do sálu nesměli, přece jen ještě neztratili schopnost rozlišit, kdo byl skutečný hrdina a kdo je, tak jako Klaus, Nečas nebo Štětina, jen hadrový panák.