Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Má dílo Karla Čapka vůbec co říct dnešku? ptá se Jan Čulík v Britských listech v polemice s názorem svého někdejšího kolegy Roberta Pynsenta.

Stěží, odpověděl bych, Čapek ve srovnání se svými evropskými současníky Bulgakovem, Proustem, Joycem, Mannem nebo Feuchtwangerem neobstojí literárně a z hlediska současné světové popularity jej zastiňuje i jeho vlastní krajan Jaroslav Hašek, o českých autorech německého jazyka té doby ani nemluvě.

Karel Čapek patří k těm nečetným osobnostem, které si paradoxně udržely popularitu díky komunistické diktatuře: ačkoli byl Čapek komunistickými ideology a kulturtrégry vždy vnímán spíše jako škodná, komunisté vznikající čapkovský kult po válce převzali a pokusili se Čapka upravit k obrazu svému, aniž by mu ovšem ubrali auru autora zakázaného a tedy čtenářsky nanejvýš žádoucího (Čapek přirozeně nebyl jediný, komu komunistická diktatura a její censura zajistily do jisté míry nespravedlivou popularitu a slávu: jmenujme třeba Václava Černého, Jiřího Pelikána, Miladu Horákovou a v prvé řadě ovšem T. G. Masaryka).

Kuriosní je, že zakázán byl přitom jen zlomek jeho díla, fakticky jen essai Proč nejsem komunistou a Hovory s TGM, vše ostatní bylo k mání ve veřejných knihovnách i v reedicích. V 80. letech tak mohly vyjít téměř kompletní, několikasvazkové Čapkovy sebrané spisy: už to by nám mělo být varováním.

Základním rysem Čapkova psaní je určitá pohodlnost spojená s naivitou, zčásti arci jen předstíranou: Čapek se nikdy nechtěl zabývat světem v jeho meziválečné složitosti, nebyl ochoten psát o thematech, která hýbala první republikou, raději se uchyloval do bezpečného, nekonfliktního světa prostého člověka a jeho všednosti. Miloval popularitu a proto nikdy nenapsal nic, čím by své čtenáře mohl popudit – jaký to kontrast s takovým Durychem, Demlem nebo Rádlem! A ovšem: kdo zná dnes jméno posledně jmenovaných a kdo zná Čapka… Byla to tedy politika, která se vyplatila.

Čapkovo dílo je starosvětské v tom smyslu, že hledá oporu v mravním rámci starého mocnářství a v katholicismu, avšak nebyl by to Čapek, kdyby měl odvahu to sobě i čtenářům přiznat. Jeho knihy a divadelní hry jsou v tomto směru nesnesitelně didaktické, nebo, chcete-li, řekněme s Pynsentem, přímo školometské. Jde v nich o hledání zhrouceného řádu, avšak bez reflexe toho, kdo starý řád zničil a když zjistil, že jej nemá čím nahradit, nabídl místo něj lež a historický mythus.

Celé Čapkovo dílo je vlastně o hledání ztraceného řádu: proto je v jeho knihách tolik místa věnováno železnici a lidem kolem ní, a také policii, resp. četnictvu; právě to jsou jeho nejviditelnější a nejpevnější symboly.

Říká-li se, že každý spisovatel píše celý život jednu a tu samou knihu, o Čapkovi to zdánlivě neplatí, avšak to je důsledkem jeho thematické povrchnosti: Čapek ve skutečnosti neměl o čem psát, jeho konformistická a falešná hodnotová východiska způsobovala, že svůj velký román, opus magnum, nikdy nenapsal a napsat ani nemohl.

Čapek byl příliš devotní a služebný, než aby se odvážil pravdivě reflektovat svůj svět a svou dobu, a to je důvod, proč jeho dílo vnímáme dnes nejvýš jako národní relikvii, a jeho autora jako svého druhu literární mumii neschopnou oživení.

Zajímavé je srovnat v této souvislosti Čapkovy knihy zabývající se, byť spíš tangenciálně a okrajově, Čechy a českým osudem, se dvěma romány, které jsou v tomto směru nepřekonány: Kunderovou Nesnesitelnou lehkostí a Hrabalovým Anglickým králem.

Posledně jmenovaná díla jdou na samu dřeň problému tam, kde Čapek zůstává na povrchu a kde nahrazuje reflexi unikáním, útěkem do útulného světa dětství a idealisované malosti; kde Hrabal obviňuje Čechy z neschopnosti dospělého pohledu na svět a na sebe sama, tam Čapek skutečně uhýbá stranou, takže jeho vztah k Hrabalovi je vztahem pacienta k diagnostikovi.

Podobně nelichotivě vychází i srovnání s Kunderou, který ve svém románu zachytil s precisností vědce sledujícího mikroskopickou kulturu rozpad hodnotového systému a morální hnilobu společnosti; Čapek namísto toho, aby popsal, co se děje kolem něj, vysvětloval – byť živým, dodnes poutavým způsobem a krásným jazykem – jak správně pěstovat krokusy.

Je to tedy trochu smutné výročí, a lze souhlasit s Čapkovou sestrou Helenou Koželuhovou, že Karel své nadání z velké části promarnil. Hodnoceno moderní optikou nebyl Karel Čapek – bohužel – ničím víc než svého druhu Jaroslavem Dietlem první republiky, jehož dílo přežilo jako zdánlivý národní monument jen díky shodě šťastných náhod.

Komentáře   

+2 # Guy Peters 2010-01-16 13:49
Výtečné!
+1 # Stan 2010-01-21 21:54
Ostrý nesouhlas s většinou tezí, snad až na dvě. Ta první, že Karel Čapek byl až příliš spjat s hradní politikou, ta druhá, že nenapsal svůj "Opus magnum".

Čapek není horši než Hašek, je jiný. Jako autor laskavější, moudřejší, ale také méně prvoplánově "zábavný". Ve svých dramatech často až přespříliš didaktický a patetický. Ale v povídkách a esejích nepřekonatelný a doposud nikým nepřekonaný.

Svůj talent určitě nepromrhal, a porovnávat ho s katolickými básníky je srovnatelné s porovnáváním maratonce se sprinterem. Je lepší ten, kdo uběhne za dvě hodiny maraton nebo ten, co uběhne za 9,5 vteřiny sto metrů?
+1 # Tomáš Pecina 2010-01-22 01:18
Hašek je daleko hlubší než Čapek, ten "první plán" je zástěrka, kterou musíte poodkrýt a vidět dál.

Svůj talent určitě nepromrhal, a porovnávat ho s katolickými básníky je srovnatelné s porovnáváním maratonce se sprinterem.

Jsou to (také) prosaici, srovnání je určitě možné.

Ale v povídkách a esejích nepřekonatelný a doposud nikým nepřekonaný.

Podobně jako Dietl v televisních seriálech. V tom si neprotiřečíme.
0 # Anonymní 2010-01-23 18:59
To, jak vidíme svět, není jen záležitostí našeho literárního talentu, ale i naší vlastní charakterové dispozice. Jak formuloval Jung, každé dílo je jen obrazem nitra svého tvůrce. Vidí-li tedy například Kundera " s precisností vědce sledujícího mikroskopickou kulturu rozpad hodnotového systému a morální hnilobu společnosti", je to mj. i proto, že něco v něm s tímto pohledem na svět rezonuje, že jemu samému se rozpadá hodnotový systém a on sám morálně hnije. Čapek nebyl nevěřící, nihilistický, anetický "mozek" jako Kundera, a v hnilobě světa se nebabral třeba prostě proto, že pro něj svět nehnil.
deb
0 # Astr 2010-01-29 05:49
deb to muzete mit spravne:
v hnilobě světa se nebabral třeba prostě proto, že pro něj svět nehnil.

Ze to kazdy vidime jinak, ze svet a zivot kolem sebe vnimame jinak, v tom je problem ktery existuje co lidstvo existuje:-)

Maria Antonia Josepha Johanna von Habsburg-Lothringen; French: Marie Antoinette
se proslavila nejvice(jak pro koho) svym vyrokem o hladovejicim lidu: "Nemaji chleba? At jedi kolace" Ukazkovy priklad pohledu na vec, jak kdo co vidi ci nevidi po svem a svyma ocima.
A tak to je v zivote a vztazich mezi lidmi co lidstvo existuje.
+1 # jm 2010-02-15 10:26
Děkuji za pěkné zamyšlení nad Čapkovým významem. Nevím, jak to mají s ním profesionální literární historici, ale z pozice amatérského knihomola mi to připadá jako zajímavé a živé téma.

S hlavními věcmi, které píšete, souhlasím. Zejména s tou autorskou silou v drobných žánrech. Velice souhlasím s tím, že u něj je smůla to úzké spojení s režimem a za druhé republiky pak zase nemilost. Patrně však součástí československého zvyku bylo přijmout angažmá ve veřejných věcech, dnes to každý pozoruje raději rádobyzvenku.

Jen kdybych o Karlovi psal já, tak bych to nepsal tak kritickým tónem.

- za poválečnou recepci jeho díla fakt nemůže;

- opus magnum nenapsal, ale není u něj vidět velice vědomé rozhodnutí právě pro skicy a všední drobnosti?;

- je taky třeba vidět (byť to není předmětem Vašeho článku, toho jsem si vědom), že byl silný i mimoliterárně, jako publicista a prvorepublikový gentleman. Nemohu si pomoci, ale v této sféře srovnání s takovým Durychem (když ho stavíte proti Čapkovi) z mého hlediska je pro Durycha zdrcující: Durych sice neidealizoval malost, ale když si čtu jeho ironické sáhodlouhé "pochvalné" ódy na jeho konkurenty, tak si říkám, co to muselo být za člověka, když mu stálo za to dávat na papír tolik šílené žluče. To samé ty slavné hlášky o morálce mužů kategorie C apod.;

- Mám trochu dojem, že novinářský jazyk se špatně slučuje s vysokou literaturou. A když si čtu dneska ty jeho články, tak to byl publicista výtečného osobního stylu, jasností jazyka, myšlenky. Možná idealizoval malost, ale nikdy ne tím způsobem, že by nepřál nebo si nevšiml velikosti. Nevím třeba, kolik lidí v té době napsalo nekrolog při smrti Ladislava Klímy a jakými slovy se s ním rozloučili, ale K.Č. o něm napsal stručně, pěkně a přiměřeně - především však je jasné, že si byl vědom významu toho podívína. Třeba kdyby v pokročilejším věku pověsil noviny na hřebík, tak by se propracoval i k tomu románu;

- a jenom jako perličku - on zemřel už ve 48 letech. Není na opus magnum potřeba opravdu velké životní zralosti, která přijde až s věkem? Všimněte si, že "Obsluhoval jsem" napsal Hrabal po šedesátce a Nesnesitelnou lehkou Kundera po padesátce;

- pokud budeme brát jako doklad malé nadčasovosti Čapkova díla i ty divadelní hry, tak není fér, protože drama stárne rychle.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)