Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Máloco se před dvaceti lety zdálo tak jisté, jako že české televisní stanice už nikdy nebudou reprisovat primitivní propagandistické seriály pocházející z komunistické, jak zpíval Karel Kryl, prolhané skříňky na civění. Jenže všechno je najednou jinak: ukázalo se, že s čestnou výjimkou Smyczkova seriálu Bylo nás pět nevzniklo v tomto genru za poslední dvacetiletí nic, co by bylo s produkcí předchozí epochy srovnatelné, a ve světle Ulic, Pojišťoven štěstí a Odsouzených se jako vrcholné umělecké dílo musejí jevit nejen Hříšní lidé města pražského nebo Nemocnice na kraji města, ale vyprahlý masový konsument postupně vezme zavděk i tím, co se druhdy jevilo jako absolutní odpad.

Bitva o Majora Zemana (o němž jsme tu psali zcela nedávno) se zdá být vyhranou, nyní se frontová linie posunula k Dietlovu seriálu Nejmladší z rodu Hamrů a za humny čeká další adept, charakterní papaláš Josef Pláteník z Okresu na severu z dílny téhož scénáristy i režiséra.

Oba seriály přísně respektují formální půdorys hagiografie, svatopisu, a ačkoli je mezi nimi z hlediska provedení, společenského kontextu i scénáristovy autorské svěžesti značný rozdíl, principiálně jde o jeden a ten samý problém, který jako bychom stále neuměli rozhodnout. Trochu přitom zapomínáme, že totéž jsme kdysi vášnivě zazlívali právě komunistům, kteří odmítali reprisovat díla, v nichž vystupovali nevhodní protagonisté (v Orwellově newspeaku neosoby), a byli schopni kupříkladu přetočit téměř celý jeden díl Takové normální rodinky jen proto, aby v něm nemusel v roli svérázného malíře pokojů hrát tehdy v nemilost upadnuvší Pavel Landovský.

Pléduji tedy za uvedení seriálu, který nepokrytě propaguje a oslavuje násilnou kolektivisaci v 50. letech? Ano, protože vedle toho je v seriálu vynikající hudba Zdeňka Lišky a k vidění jsou tam herecké výkony, na které se nezapomíná. A vůbec by mi nevadilo podívat se znovu na Okres na severu, zdařilou ilustraci these, že komunismus by byl vybudovatelný, leč toliko v případě, že bychom k tomu místo lidí angažovali anděle.

Naprosto stejně se ovšem stavím k propagandě nacistické: Triumph des Willens Leni Riefenstahl je jedinečné umělecké dílo, a film S.A.-Mann Brand by měl vidět každý, kdo snad chová jakékoli iluse o povaze nacismu.

Je totiž nebezpečnou naivitou domnívat se, že generaci imunní k totalitě odchováme spíš na zaručeně ideově nezávadných mýdlových operách, než když ji budeme konfrontovat s nekašírovanou, syrovou minulostí, protože taková nebyla doba, nýbrž takoví jsme byli my, a měli bychom se snažit, aby, když už minulost nezměníme, takoví nebyli aspoň oni.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)