Vykroužkováno

To jsou ta specifika postkomunistické společnosti: zatímco v demokracii volič vybírá, kterou politickou stranu si ve vedení státu přeje, v České republice má právo určit, kteří politici ze strany, kterou si nepřeje, ale kterou přesto musí jako nejmenší zlo zvolit, protože nic lepšího k výběru nedostal, půjdou z kola ven.

Přesto i tato malá dávka demokracie vyvolala, zdá se, pořádný rozruch, a v nejsilnější pravicové straně probíhá cosi jako vnitřní očista spojená s nesmělým náznakem reformy. Není divu – na podzim budou komunální a senátní volby a nové vedení si po nepřesvědčivém výsledku parlamentních voleb nemůže dovolit další blamáž.

V upřímnost reformy příliš nevěřím, a to nejen kvůli známému pořekadlu o nových kouscích a starém psu. Občanské demokraty totiž stále limituje – a ještě řadu let limitovat bude – to, podle jakého klíče byli vybráni politici, kteří nyní stojí v jejich čele, totiž selekce podle postoje k sarajevskému atentátu. Václav Klaus si tehdy za své spolupracovníky vybral ty, kteří by nové Sarajevo nebyli schopni uskutečnit, prostě proto, že nebyli dostatečně silnými osobnostmi, aby se Klausovi dokázali postavit. A kdo neměl sílu požadovat reformu ODS v r. 1998, nedokáže ji prosadit ani o 12 let později.

A tak, až odezní posttraumatický kroužkovací šok, vše se vrátí do starých kolejí a jediným produktem reformy bude odchod několika politiků na nejvyšší úrovni. Ale díky aspoň za to!