DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

31. 1. 2010

Že by konečně? Ale kdež!

iPad: http://www.flickr.com/photos/40134069@N07
Někdy v r. 2005 jsem zatoužil po zařízení, které bych mohl nosit všude s sebou, protože by bylo lehké (tak do půl kila v nejhorším případě), malé (optimálně mezi A3 a A4), tenké, mělo by výdrž bez nabíjení kolem 8–10 hodin plného provozu, umělo pracovat s paměťovými kartami, obsahovalo mechaniku CD/DVD, nejméně jeden plnohodnotný USB port a namísto klávesnice mělo dotykový display vhodný pro ovládání prstem, bez stylusu. Mělo by umožňovat rychlou a snadnou práci s dokumenty v PDF, HTML a TXT, plnohodnotný browsing (s JavaScriptem i Flashem) a práci s e-maily, včetně šifrovaných. A na kterém by, pokud možno, dokázala běžet kancelářská aplikace, abych si mohl číst a anotovat dokumenty ve formátu DOC, které mi přicházejí do mailboxu. Rozumí se samo sebou, že by ta věcička měla umožňovat takové funkce jako je prohlížení fotografií nebo přehrávání videa, anebo funkci terminálu, textového i grafického, pro přístup k mým stolním počítačům a serverům.

Po bleskovém průzkumu trhu jsem resignoval: nic takového k mání ještě zdaleka nebylo. Frustrován jsem si nakonec koupil HP iPAQ hx4700, který vyhovoval mým představám tak z 25 %. Windows Mobile běžely sice relativně svižně a dokumenty v PDF se s ním – se skřípěním zubů – také daly prohlížet, ale co to bylo platné, když miniaturní display s nevalným rozlišením unavoval zrak, browser byl spíš parodií na software toho jména a o práci se šifrovanými e-maily nebo otevírání DOCů a čtení CD/DVD jsem si mohl leda nechat zdát.

Po třech letech provozu jsem iPAQ vyměnil za Nokii N810, jenže to byl pokrok sotva znatelný: rychlejší procesor, podstatně kvalitnější browser a otevřená architektura byly slabou náplastí na absenci všech těch vymožeností, které poskytuje – za cenu nepohodlí spojeného s mamutími rozměry a hmotností – i relativně levný notebook.

Nyní přichází na trh Apple iPad a já znovu přemýšlím, nakolik by takové zařízení vyhovělo mým pět let starým představám mobilního computingu.

Jako všechny počítače od Applu nabízí iPad v nejlepším případě průměrný hardware, a to za cenu výrazně nadprůměrnou, a sice ergonomicky vyciselovaný, ale zoufale uzavřený software. Hmotnost je stále ještě kolem 800 g, display má vzhledem k úhlopříčce nesmyslně nízké rozlišení 1024×768, interní mechanika CD/DVD nebo čtečka základních formátů karet opět chybí. Takže o malý krůček blíž, ale stále ještě zdaleka ne u cíle.

Skoro se začínám obávat, že podobný článek budu psát i za dalších pět let, a to možná bez toho, že bych své požadavky musel přiměřeně vývoji upgradovat (např. o BlueRay mechaniku nebo kvalitní, nejméně pětimegapixelový fotoaparát na snímání papírových dokumentů).

25. 1. 2010

Nemoc šílených bloggerů přerůstá v pandemii

Snad je to mrazivým sibiřským vzduchem, ale nemoc šílených bloggerů (mad-blogger disease, MBD), o níž jsme přinesli první zprávu v prosinci, má další oběti a rozrůstá se takovým tempem, že hrozí přerůst v pandemii.

Guy Peters na svém blogu definitivně zrušil možnost přidávat komentáře s odůvodněním, že s nimi není blog dostatečně informativní (nechápu, jak může přidaný obsah, který nota bene nikdo, nechce-li, nemusí zobrazit, cokoli informativnosti blogu ubírat, ale néšť).

Dalším postiženým je blogger Starý pán, občanským povoláním odborný asistent Ústavu pathologie plzeňské lékařské fakulty, jehož blog jsme na Slepecké holi od počátku její existence vedli mezi zajímavými odkazy. Tento blog se vyznačoval tím, že nikdy neměl komentáře, a nemoc šílených bloggerů se projevuje tím, že Starý pán se poté, co jeho blog získal prakticky kultovní status, rozhodl omezit přístup k němu jen pro zvané.

Je to velká ztráta: Starý pán patřil k nevelkému množství místních bloggerů, kteří dokáží podat i zdánlivě banální zážitek, jako je dušení lososa na basalce, s takovou dávkou existenciálního vypravěčského napětí, že čtenář otevíral jeho blog již z pouhé zvědavosti, zda jedinečně podaná expresivní depresivita stručných postů nevyústila konečně v autorovu sebevraždu.

Neméně unikátní byla grafická stránka blogu Starého pána, založená na autorským komentářem doprovázených fotografiích, vesměs pořízených mobilním telefonem; pamětihodná byla zejména serie něco zcela nezřetelného v husté mlze.

I tento blog byl ozdobou české blogosfery.

Snad s nadcházejícím jarem nákaza receduje a my si budeme moci znovu dopřát jak komentářů na Lucerně wikipedie, tak vynikajících postů a fotografií Starého pána.

19. 1. 2010

Tečka za případem Štětina

Případ Štětina je u konce. Zatímco u běžných smrtelníků je podpis vázacího aktu pro pseudopravicová media fakticky rozsudkem smrti, v případě antikomunistického senátora nejenže nejde o nic zavrženíhodného, ale, jak sám Jaromír Štětina vysvětlil ve své tiskové zprávě, byl to čin bezmála hrdinský, jímž se podařilo tupou Státní bezpečnost oklamat. Inu, učiněný zázrak: jak se říkávalo, chromí chodí, slepí vidí a blbí tomu věří.

Jak jsem předpokládal, media (vyjma ČTK) mlčí, bylo by ostatně velmi zahanbující přinést zprávu o tom, že dosud do nebe vynášený senátor, ikona antikomunismu, spolupracoval s StB.

Co mne překvapilo nepříjemně, je relativní četnost hlasů, které Štětinu omlouvají a viní mne: buď z toho, že jsem dokumenty uveřejnil v nevhodnou dobu, že Štětina pomáhá dobré věcí a proto má právo na zvláštní zacházení, anebo v extremním případě, že jeho verse je věrohodná a měl bych se mu omluvit. Tyto reakce nepředstavují většinu, jsou však zastoupeny v míře, jež mne znepokojuje.

Jak trefně poznamenal Tomáš Krystlík, co jiného bych čekal po výsledku Kunderovy affairy. Rozdíly tu ale jsou: zatímco Kundera se po zveřejnění dokumentů nijak konkrétněji nevyjádřil, Štětina si vymyslel legendu, která je sice zjevnou fabrikací, ale umožňuje udržovat dekorum a tvrdit, že na jeho vázací akt existují dva možné, stejně legitimní pohledy.

I Kundera to mohl udělat: vymyslet si historku o desetihodinovém výslechu na policii, o tom, že StB si vše vymyslela, aby jej mohla později vydírat, anebo že svým udáním pomohl zachránit členy vlastní konspirační skupiny.

Kundera mlčel, a aspoň v tom se zachoval čestně.

17. 1. 2010

S StB jsem nespolupracoval

Tisková zpráva Jaromíra Štětiny:

V posledních dnech se na internetu objevují nepravdivé informace, že jsem údajně spolupracoval s StB. Tato tvrzení jsou v rozporu s fakty:

Byl jsem vyslýchán Státní bezpečností v souvislosti se svou disidentskou činností čtyřikrát. Dvakrát v roce 1977, jednou v roce 1987 a jednou v roce 1989. Zatčení v roce 1977 obě souvisela s mou prací v KPSP (Konspirativní překladatelská skupina Praha). Dvakrát mne nutili podepsat vázací akt. Dvakrát jsem odmítl formulář vázacího aktu podepsat a nikdy jsem ho nepodepsal. Při mém zatčení a zatčení některých členů KPSP v souvislosti s rozmnožováním a překlady Charty 77 v dubnu 1977 hrozilo, že bude zatčena většina členů PSP včetně mého otce. Proto jsem při výslechu udělal vše, abych tomu zabránil. Napsal jsem z vlastní iniciativy, aniž by mne k tomu StB jakkoliv nutila, zápis znění:

„Jako čsl. státní příslušník z vlastních pohnutek se zavazuji spolupracovat s orgány StB proti nepřátelům naší vlasti v zahraničí.“

Tento zápis jsem podepsal. Zápisem skončil desetihodinový výslech a byl jsem propuštěn. Tím jsme získali několik cenných hodin k likvidaci listinných materiálů KPSP a pro varování ostatních členů skupiny. Trik s nabídkou spolupráce zachránil řadu lidí včetně mého otce. Někteří byli sice předvedeni k výslechu, ale nic jim StB nemohla prokázat. Nikdy jsem se StB ani s její kontrarozvědkou nespolupracoval a jsem na to pyšný. Nebylo to lehké odmítnout, ale odmítl jsem. Státní bezpečnost mne v sedmdesátých letech registrovala jako prověřovanou osobu, od roku 1984 jako nepřátelskou osobu. Nebyl jsem registrován ani jako agent, ani jako kandidát na agenta, důvěrník, kandidát tajné spolupráce, kandidát informátora ani v jakékoliv jiné kategorii skutečné či předpokládané spolupráce, protože jsem spolupráci striktně odmítl a StB věděla, že mne k ní nepřinutí. Pro podrobnosti odkazuji na své internetové stránky www.jaromirstetina.cz, zejména na oddíl Životopis, který jsem vyvěsil, i s detailním popisem útoků StB proti mně, na své stránky zhruba před dvěma lety.

Jaromír Štětina
senátor

(Ještě tu o Smolíčkovi, pane senátore, prosím! T.P.)

16. 1. 2010

The lady doth protest too much, methinks

Tato anglická frase mi vytanula na mysli při čtení rozsáhlé reakce Jaromíra Štětiny na archivní materiály, jež ho usvědčují ze spolupráce se Státní bezpečností.

Štětina, podobně jako jeho dobrý přítel Yekta Uzunoglu, sice dokáže dlouhé hodiny poutavě vyprávět o vlastní velikosti, ale když začneme řečené porovnávat s jinými, věrohodnými zdroji, fakta jaksi přestávají sedět a příběh nezvoní.

Jaromír Štětina píše o tom, že v 80. letech byl evidován StB jako nepřátelská osoba, že jeho semináře sledovali pánové v raglánech a nejednou ho sebrali a odvezli do kachlíkárny – a také že komunistické tajné policii spolupráci odmítl. Archiv bezpečnostních složek ovšem k jeho osobě eviduje jediný svazek, a to ten, jehož podstatný obsah jsem zveřejnil, a žádný jiný není evidován ani v Pencových seznamech. Nejde o to, že by tyto ostatní svazky byly skartovány, ale o to, že nikdy nebyly založeny a zaevidovány v databasi EZO, kterou mám důvod pokládat za relativně velmi kompletní přehled osob, o které se StB kdy zajímala.

A v tomto jediném dochovaném svazku se píše něco podstatně jiného; je v něm Štětinův vlastnoruční úpis i informace, které s jeho současnou versí nehrají: kupř. o tom, že dnešní antikomunista vstoupil do KSČ v r. 1963, nikoli až ve druhé polovině 60. let, jak nyní tvrdí.

Řečeno právnickou terminologií, senátor Štětina neunesl důkazní břemeno: jeho tvrzením nemohu věřit, protože nejsou opřena o žádné důkazy a s těmi důkazy, které k disposici jsou a které jsem, sine ira et studio, zveřejnil, je nelze logicky propojit.

Nebo ještě víc polopatě: senátor Štětina lže.

15. 1. 2010

Reakce Jaromíra Štětiny

Milý pane Pecino,
prosím, abyste k článku Senátor Štětina byl spolupracovníkem StB uveřejněném na Vašem blogu Slepecká hůl přidal dále uvedený komentář. Je to část mého životopisu uveřejněného na mých stránkách www.jaromirstetina.cz i jinde. Neobjevujte Ameriku. Jen bych si dovolil upozornit, že jsem byl v sedmdesátých letech veden u StB jako prověřovaná osoba a v osmdesátých jako nepřátelská osoba. Jsem dost pyšný na to, že jsem spolupráci s StB odmítl.

Děkuji a zdravím.
Jaromír Štětina


14. 1. 2010

Senátor Štětina byl spolupracovníkem StB

Tak tenhle hrdina je snad nejvýraznějším příkladem polistopadového politického kýče: neohrožený novinář, nelomený antikomunista, chodící slovníková definice osobní statečnosti a zásadovosti. Díky Českou televisí a spřízněnými medii uměle vytvořené popularitě se dostal do Senátu, a tam za své thema zvolil boj proti komunismu, zejména pak tažení za zákaz komunistické strany. Jméno našeho hrdiny: Jaromír Štětina.

V kontextu divné doby, již žijeme, snad ani nepřekvapí, že ve skutečnosti to byl – udavač.

Spis, který je Archiv bezpečnostních složek ochoten ke Štětinovi badatelům předložit, je značně kusý; vlastně ho tvoří jediné, ani ne z poloviny zaplněné okénko na mikrofiši. Obsah přesto stojí za to.

Štětinovy oplétačky se Státní bezpečností začaly 11. února 1977, kdy již zavedený tajný spolupracovník, jakýsi František Sláma, krycím jménem Alex, Štětinu udal, že si na svém pracovišti opisoval část prohlášení Charty 77.

StB si Štětinu předvolala. Ten se ke všemu doznal, a ihned estebákům práskl několik svých kolegů, kteří údajně mohli ideologicky závadný text do podniku přinést. Nedosti na tom: téhož dne Štětina podepsal prohlášení mlčenlivosti a také vlastnoručně sepsaný vázací akt. StB mu poté založila osobní svazek a přidělila krycí jméno Plavec.

Ve spisu je dále kopie Štětinova životopisu a přehled jeho zahraničních cest. Nijak zvlášť zajímavé čtení, snad jen ve světle Štětinových protikomunistických iniciativ nemusí být bez zajímavosti dozvědět se, co si o KSČ myslel dnešní bojovný senátor před 33 lety: Jsem stoupencem socialistického uspořádání společnosti. Zastávám zásadu nutnosti diktatury proletariátu v prvním období socialistické revoluce. Silná komunistická strana, budovaná na principech vědy a morálně historických kritériích je podle mne jediná síla, která může změnit společnost v současně třídně a ekonomicky rozděleném světě.

Poslední významnou listinou je návrh na uzavření svazku, neboť o informátora Štětinu projevila zájem I. správa FMV – tedy rozvědka, a ta si proto veškerou dokumentaci k němu převzala.

Nejpozoruhodnější na celé záležitosti je, že o Štětinově spolupráci s komunistickou rozvědkou neexistuje v dostupné části Archivu bezpečnostních složek jediný záznam, dokonce ani zápis v registru svazků. Že by si rozvědka jeho materiály vyžádala, a aniž by se ochotného tajného spolupracovníka, který se sám dobrovolně kompromitoval už při prvním kontaktu, jakkoli pokusila využít, odložila je ad acta? To je divné. Pravděpodobnější se jeví možnost, že Štětina byl v té době blokován ještě odjinud, z míst, s nimiž se ani v StB nediskutovalo, a tato jeho ochrana mimo jiné způsobila, že Štětina směl dál jezdit do zahraničí a trpět pod komunistickým jařmem způsobem, který dnes tak rád a tak dojemně popisuje…

Aktualisováno.
Reakce Jaromíra Štětiny.

Nad výročím Karla Čapka

Má dílo Karla Čapka vůbec co říct dnešku? ptá se Jan Čulík v Britských listech v polemice s názorem svého někdejšího kolegy Roberta Pynsenta.

Stěží, odpověděl bych, Čapek ve srovnání se svými evropskými současníky Bulgakovem, Proustem, Joycem, Mannem nebo Feuchtwangerem neobstojí literárně a z hlediska současné světové popularity jej zastiňuje i jeho vlastní krajan Jaroslav Hašek, o českých autorech německého jazyka té doby ani nemluvě.

Karel Čapek patří k těm nečetným osobnostem, které si paradoxně udržely popularitu díky komunistické diktatuře: ačkoli byl Čapek komunistickými ideology a kulturtrégry vždy vnímán spíše jako škodná, komunisté vznikající čapkovský kult po válce převzali a pokusili se Čapka upravit k obrazu svému, aniž by mu ovšem ubrali auru autora zakázaného a tedy čtenářsky nanejvýš žádoucího (Čapek přirozeně nebyl jediný, komu komunistická diktatura a její censura zajistily do jisté míry nespravedlivou popularitu a slávu: jmenujme třeba Václava Černého, Jiřího Pelikána, Miladu Horákovou a v prvé řadě ovšem T. G. Masaryka).

Kuriosní je, že zakázán byl přitom jen zlomek jeho díla, fakticky jen essai Proč nejsem komunistou a Hovory s TGM, vše ostatní bylo k mání ve veřejných knihovnách i v reedicích. V 80. letech tak mohly vyjít téměř kompletní, několikasvazkové Čapkovy sebrané spisy: už to by nám mělo být varováním.

Základním rysem Čapkova psaní je určitá pohodlnost spojená s naivitou, zčásti arci jen předstíranou: Čapek se nikdy nechtěl zabývat světem v jeho meziválečné složitosti, nebyl ochoten psát o thematech, která hýbala první republikou, raději se uchyloval do bezpečného, nekonfliktního světa prostého člověka a jeho všednosti. Miloval popularitu a proto nikdy nenapsal nic, čím by své čtenáře mohl popudit – jaký to kontrast s takovým Durychem, Demlem nebo Rádlem! A ovšem: kdo zná dnes jméno posledně jmenovaných a kdo zná Čapka… Byla to tedy politika, která se vyplatila.

Čapkovo dílo je starosvětské v tom smyslu, že hledá oporu v mravním rámci starého mocnářství a v katholicismu, avšak nebyl by to Čapek, kdyby měl odvahu to sobě i čtenářům přiznat. Jeho knihy a divadelní hry jsou v tomto směru nesnesitelně didaktické, nebo, chcete-li, řekněme s Pynsentem, přímo školometské. Jde v nich o hledání zhrouceného řádu, avšak bez reflexe toho, kdo starý řád zničil a když zjistil, že jej nemá čím nahradit, nabídl místo něj lež a historický mythus.

Celé Čapkovo dílo je vlastně o hledání ztraceného řádu: proto je v jeho knihách tolik místa věnováno železnici a lidem kolem ní, a také policii, resp. četnictvu; právě to jsou jeho nejviditelnější a nejpevnější symboly.

Říká-li se, že každý spisovatel píše celý život jednu a tu samou knihu, o Čapkovi to zdánlivě neplatí, avšak to je důsledkem jeho thematické povrchnosti: Čapek ve skutečnosti neměl o čem psát, jeho konformistická a falešná hodnotová východiska způsobovala, že svůj velký román, opus magnum, nikdy nenapsal a napsat ani nemohl.

Čapek byl příliš devotní a služebný, než aby se odvážil pravdivě reflektovat svůj svět a svou dobu, a to je důvod, proč jeho dílo vnímáme dnes nejvýš jako národní relikvii, a jeho autora jako svého druhu literární mumii neschopnou oživení.

Zajímavé je srovnat v této souvislosti Čapkovy knihy zabývající se, byť spíš tangenciálně a okrajově, Čechy a českým osudem, se dvěma romány, které jsou v tomto směru nepřekonány: Kunderovou Nesnesitelnou lehkostí a Hrabalovým Anglickým králem.

Posledně jmenovaná díla jdou na samu dřeň problému tam, kde Čapek zůstává na povrchu a kde nahrazuje reflexi unikáním, útěkem do útulného světa dětství a idealisované malosti; kde Hrabal obviňuje Čechy z neschopnosti dospělého pohledu na svět a na sebe sama, tam Čapek skutečně uhýbá stranou, takže jeho vztah k Hrabalovi je vztahem pacienta k diagnostikovi.

Podobně nelichotivě vychází i srovnání s Kunderou, který ve svém románu zachytil s precisností vědce sledujícího mikroskopickou kulturu rozpad hodnotového systému a morální hnilobu společnosti; Čapek namísto toho, aby popsal, co se děje kolem něj, vysvětloval – byť živým, dodnes poutavým způsobem a krásným jazykem – jak správně pěstovat krokusy.

Je to tedy trochu smutné výročí, a lze souhlasit s Čapkovou sestrou Helenou Koželuhovou, že Karel své nadání z velké části promarnil. Hodnoceno moderní optikou nebyl Karel Čapek – bohužel – ničím víc než svého druhu Jaroslavem Dietlem první republiky, jehož dílo přežilo jako zdánlivý národní monument jen díky shodě šťastných náhod.

10. 1. 2010

Knihovnička

Do levého sloupce jsem doplnil widget Knihovnička.

Komentovat můžete u tohoto postu.

7. 1. 2010

Zemřel Filip Sklenář (1978–2009)

Týden před koncem roku mi přišel e-mail:
Milý Tomáši.

Chci Vám popřát veselé a klidné vánoce a úspěšný a příjemný rok příští.
A trochu víry a naděje, bez kterých je velmi těžko žít.

Filip
Přibalen byl obrázek, samozřejmě v typickém Filipově stylu. Už-už jsem se chystal odpovědět něco ve smyslu, na co všechno má jako zadržený právo, až ho policie sebere pro šíření dětské homoerotické pornografie, ale nakonec jsem to v předvánočním shonu neudělal a omezil se na krátké povšechné blahopřání.

Dnes jsem se dozvěděl šokující zprávu, že odesilatel, Filip Sklenář, se sám konce roku nedožil; zemřel na selhání srdce ve věku pouhých 31 let.

Měl jsem ho rád a bude mi chybět, tak jako bude, myslím, chybět mnoha dalším, i těm, které svým vyzývavým chováním provokoval a kteří s ním měli neustálé spory – nechť jeho duše odpočívá v pokoji!

5. 1. 2010

Skutečný příběh politického vězně Jiřího Málka

Možná vůbec to nejsvízelnější na postkomunismu je nedostatek skutečných elit: tam, kde bychom potřebovali silné osobnosti, musíme se spokojit buď s bázlivou průměrností lidí, kteří přežili totalitu v tzv. šedé zoně, anebo akceptovat angažmá osobností, pro jejichž označení bych si dovolil parafrasovat marxistický termín a nazval je lumpenelitami. Ne, že by skutečné elity nebyly k mání, ale až na výjimky je lze nalézt mezi emigranty – které se ovšem každý správný Čech naučil nenávidět, jelikož, jak známo, místo aby s námi trpěli, žili si blahobytně kdesi na Západě.

Ale abych neodbočoval: dnes bych ctěnému čtenářstvu rád představil zástupce lumpenelity zvláště vypečeného, pleno titulo PhDr. et PaeDr. Jiřího Málka, místopředsedu Konfederace politických vězňů a pravou ruku její neméně povedené předsedkyně Naděždy Kavalírové.

Soudě podle rozhovoru s ním, jde o ryzího antikomunistu a jedince zralého bezmála na kanonisaci. Archivní materiály však o něm podávají poněkud jinou zprávu.

Jak vyplývá ze dvou životopisů, které o sobě Málek sám sepsal (první, druhý; sníženou kvalitu laskavě omluvte), byl od r. 1968 členem Československé strany socialistické, avšak v r. 1970 z ní vystoupil, jak píše, jednak proto, že jeho členství bylo pasivní, jednak proto, že po doporučení prověrkové komise na svém tehdejším pracovišti v Kolíně dospěl k závěru, že jeho členství v nemarxistické straně nebylo pro něj jako historika angažovaného v musejní práci nadále vhodné. Ovšem: doba se změnila, a co bylo vhodné v r. 1968, vhodným být na počátku normalisace pro našeho malého hrdinu přestalo.

Otrlejší mohou postoupit dál k jeho líčení, jak se díval na Chartu 77. Cituji z rozhovoru: Byli jsme také zklamaní, že se všude dostali chartisti. Už přece za Charty, v 70. letech, se říkalo: proč Charta 77? Odpověď byla, protože je tam 77% komunistů. Není to tak dávno, co jsem četl, že nějaký historik zpracoval životopisy prvních chartistů a spočítal, že bývalých komunistů tam není 77, ale 92,4%! K těmto lidem jsme neměli nejmenší důvěru. Chtěli jsme se dostat na určité posty.

Nahlédneme-li ovšem do authentického dokumentu, zprávy estebáckého informátora, dozvíme se něco jiného: Dne 17. 2. 1977 navštívil pramen […] Jiřího Málka v jeho bydlišti[…] Málek dále poznamenal, že jeho spolupracovník z výzkumu cikánské otázky, který Málek dělá po své pracovní době, sociální kurátor pro Prahu 8, Dr. Pinc, jeden ze signatářů Charty 77, ho vybízel, aby Chartu rovněž podepsal. Málek to prý odmítl s tím, že Charta je podle něho politicky nevhodná a dále, že vyčetl Dr. Pincovi, že Chartu podepsal, protože to může narušit jejich společnou práci v oblasti cikánské problematiky. Ach tak; to už by mohlo odpovídat realitě daleko spíš.

O tom, jak vzorně Jiří Málek spolupracoval s orgány StB ještě v r. 1987, svědčí tento zápis. A jako třešničku na dortu nabízím kádrový posudek, který na soudruha Málka zpracoval jeho tehdejší zaměstnavatel, Regionální museum v Kolíně; zda Málek ruskou okupaci skutečně uvítal nebo to jen zdařile předstíral, ovšem z kusé formulace nevyčteme.

Tolik tedy k Jiřímu Málkovi, nezpochybnitelné mravní autoritě a vyznamenanému místopředsedovi Konfederace politických vězňů.

Napadá mě, kolik takových Málků máme kolem sebe a kolika takovým vylhaným hrdinským příběhům ve své bezbřehé naivitě věříme? Je česká společnost vůbec ještě schopna vzpamatovat se z totalitního prožitku a začít jednat normálně, anebo jsme už navždy odsouzeni žít v tomto bizarním kafkovském snu, ve světě bez paměti, kde pravda je z definice to, co napíší dnešní noviny?

1. 1. 2010

Klaus dvakrát jinak

Vstup do nového roku nám ozvláštnily dva presidentské projevy Václava Klause. Kuriosní ovšem je, že ten, který se ukázal být pouhou mystifikací, se po stránce obsahu i formy jeví být daleko zajímavějším než projev oficiální, tentokrát v míře vyšší než obvyklé opatrný, nicneříkající (ba dokonce nicnenaznačující) a vůbec jaksi okrájený, přikrčený a nedomrlý.

To projev fingovaný měl docela jiné grády: nechybělo nic z typicky klausovské rhetoriky a demagogie, útoky na Evropskou unii, tohoto nového, neocenitelného nepřítele české pravice, insinuace vůči soudcokracii, výpady proti ekologistům i proti sudetským Němcům, ohrožujícím vlastnická práva českých občanů (tzv. ius cleptendi), zkrátka svěží, podařené publicistické dílko.

A tak mne nad oběma projevy napadá, zda by nebylo vhodné obnovit prvorepublikovou tradici a k presidentskému titulu opět nezačít doplňovat monarchický přídomek; výběr adequatního by nemusel být složitý: po Presidentu-Osvoboditeli a Presidentu-Budovateli nyní President-Bavič nebo, řečeno tradičněji, President-Kašpar.

Novoroční změny na tomto blogu

Jakožto konservativní člověk samozřejmě vím, že každá změna je ex definitione změnou k horšímu, a tak jsem novoroční reformu pojal minimalisticky: blok odkazů na další zajímavé blogy jsem posunul na prominentní posici a vyřadil z něj dvě položky – Christabelin blog O právu a jiných sladkostech, jehož úroveň je horší, než jsem se, zařazuje jej, domníval, a blog Malého čtenáře, jenž v polovině loňského roku zemřel (blog, Malý čtenář byl virtuálně viděn ještě začátkem prosince).

V letošním roce se pokusím psát o trochu širším okruhu themat, čímž se blog vrátí ke svým počátkům. Mějte, prosím, pochopení, nebude-li se mi to vždy dařit: jako pro každého introverta je pro mě každý blogpost traumatickým prožitkem a výsledkem těžkého, vysilující vnitřního souboje sebekritické a grafomanické složky mé osobnosti, a to tím víc, čím osobnější je námět blogpostu. Proto mi držte palce!