DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

27. 2. 2010

Na řadě jsou komunisté

Že vyhovující výrok Nejvyššího správního soudu ve věci rozpuštění Dělnické strany bude znamenat otevření Pandořiny skříňky, varovali rozumní lidé už dávno, a proběhlé výročí tzv. Vítězného února jim dává plně zapravdu. Najednou je v domácí politice všechno jinak: co se dotud zdálo nerealistickou tužbou pár blouznivců, je najednou jakoby na dosah ruky – otázka zákazu Komunistické strany Čech a Moravy je na stole a zcela vážně se o ní debatuje, neboť je tu nezpochybnitelná logika: Když tihle, tak proč ne tamti? Je snad KSČM svým působením v politice méně škodlivá než DS?

Inu – není, naopak, tím, že se etablovala bezmála před dvaceti lety a získává ve volbách pravidelně více než desetiprocentní výsledek, je KSČM pro demokracii v České republice neporovnatelně větším ohrožením než Dělnická strana, jež je skutečnosti pouhou prášky vyhnanou partou pár neo-nazi křiklounů.

Jen málo z lidí, kteří dnes aplaudují rozpuštění DS a požadují stejně ráznou státní intervenci proti komunistům, dohlíží důsledky takového vývoje. Restrikce práva vyslovit a propagovat potenciálně ohavné myšlenky omezuje nezadatelné a pro demokracii esenciální právo nesouhlasit. Přijmeme-li takový princip, jaký byl aplikován v kause DS, řetězec úředních zákazů lze pak už těžko přerušit: když dnes DS, pak logicky zítra KSČM, a když zítra KSČM, proč ne pozítří ČSSD? Ve vidění pravicového voliče není přece sociální demokracie ničím jiným než stranou pobertů, kteří své voliče uplácejí dárky z cizích kapes. Vyhovme těmto hlasům, a máme tu – vládu jedné strany, a cca 60 % voličů, kteří nesmějí své přesvědčení vyjádřit u volební urny.

A ještě jeden aspekt debata nad možným zákazem KSČM otevřela, totiž vztah mezi morálkou a politikou.

Není nejmenších pochyb o tom, že čtyřicet let komunistického vládnutí bylo provázeno zločiny, jimž není v dějinách této země rovno, a převážná část z nich zůstala – a už navždy zůstane – nepotrestána. Co nelegalisoval na počátku 90. let princip kontinuity právního řádu, to dovršil prostý běh času, provázený neschopností Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu dát dohromady jediný solidní a obžaloby-schopný spis. Máme ve vězení prokurátorku Brožovou-Polednovou a pár dní jsme tam měli aparátníka Karla Hoffmanna. Ne snad, že by tam oba dva nepatřili, ale – není to trochu málo, Antone Pavloviči?

Jde o to, že zatímco morálka a morální kritéria jsou inherentně subjektivní, demokracie je procedura, a ta musí být jedna a ta samá pro všechny, a když ne zcela bezhodnotová, pak aspoň v maximální možné míře hodnotově neutrální. Demokracie přívlastkové, ať už nechvalně známá demokracie lidová nebo demokracie bojující, jsou jen rouškou nebo předpokojem nedostatku demokracie, resp. totality.

Demokracie je systém pravidel, který zajišťuje všem možnost účastnit se správy veřejných věcí, a to tím větší měrou, čím větší veřejnou podporu daná koncepce získá. Vyloučení DS z politického boje znamená, že ostatním stranám byla odňata možnost porazit ji ve volbách a legitimisovat tak svou převahu nad ní jedinými relevantními, totiž politickými prostředky. Legitimace volebním výsledkem je tu nahrazována legitimací právně-argumentační, a ta je nutně vždy slabší.

Ještě patrnější je to u komunistů. Jejich ideologie je s demokratickým provozem a s respektem k základním právům občanů dlouhodobě neslučitelná, o tom jsem pevně přesvědčen, a možnost, že by byla znovu v této zemi realisována, mne děsí. Ovšem nedat voliči tuto variantu na výběr a chránit jej tak před možností vybrat si nesprávně, by znamenalo nikoli posílení, nýbrž faktickou destrukci demokracie v České republice. Morální argumenty, byť by byly podloženy sebelépe, patří do předvolebního boje, nikoli do volební místnosti. Tam musí dostat šanci všichni, praví i leví, poctiví i zkorupmovaní, morální i amorální; pokud by to tak nebylo, stal by se pánem kdosi jiný než suverén této země, volič.

20. 2. 2010

Slepá skvrna Jiného práva

Je cosi shnilého v komunitě českých právnických yuppies. Zatímco ke všem ostatním důležitým rozhodnutím domácích soudů se na blogu Jiné právo objevovaly během několika hodin až dnů analysy a komentáře, k rozhodnutí o rozpuštění Dělnické strany přistupují bloggeři zcela jiným způsobem: nejenže k němu na Jiném právu dosud nevyšel ani jeden blogpost, ale nemilosrdně jsou censurovány jakékoli zmínky o DS v komentářích. Mlčí i Tomáš Sobek a Daniel Krošlák na Teorii práva.

To je signálem, že sami bloggeři si uvědomují mimořádnost toho, co se ve středu u Nejvyššího správního soudu stalo, a protože positivně by o verdiktu psát dost dobře nemohli, uložili si kolektivního bobříka mlčení. Kompromitace věrohodnosti NSS se tak infekčně šíří. Kdo další bude držet basu? A jestlipak tento syndrom zasáhne i tištěné právnické časopisy?

Aktualisováno.
Deficit promptně napravil Zdeněk Kühn.

18. 2. 2010

Sedm nestatečných

Tisková konference po vyhlášení rozsudku ve věci rozpuštění Dělnické strany prozradila tak málo, jak se dalo očekávat, snad jen to, že hlasování senátu nebylo jednomyslné. Snažil jsem se vyčíst nějaké dodatečné informace z gestikulace soudců, zda se mi to podařilo, si nejsem jist.

Vojtěch Šimíček mi při vyhlášení i na tiskovce dal vzpomenout na Jaroslava Duška a na dnes už okřídlenou frasi jeho Horsta Prohasky Musíš denně cvičit takový bezúhonný, loyalní výraz! Jak hlasoval, nevím, jeho nadšení pro rozsudek se však zdálo nefalšovaným a loyalita vládě bezbřehou. Každopádně: zklamal mě.

Zdeněk Kühn se celou dobu mračil a nepronesl jediné slůvko. Předpokládám, že hlasoval proti, a že si také jako možná jediný ze soudců plně uvědomil, co včerejší rozsudek pro prestiž soudu znamená.

Josef Baxa manifestoval na tiskové konferenci několik návalů náhlé žvanivosti, a mám za to, že hlasoval pro zrušení (myslím si, že spolu s Janem Passerem tak hlasoval i v případě rozsudku Dělnická strana I).

Jan Passer, soudce zpravodaj, jehož rukopis je v textu odůvodnění patrný, zářil optimismem. O jeho názoru nebylo pochyb dávno předtím, než byl vládní návrh podán.

Jakub Camrda je snaživý mladý soudce, velmi konformní a dychtivý úspěchu a uznání (snad je to vůči němu kruté, ale v této fasi jeho profesního života na něj sedí označení důležitan blbičnatý). Ani on neskrýval na tiskovce triumfální výraz, takže: pro rozpuštění.

Radan Malík a Petr Průcha rovněž mlčeli. Oba jsem před jednáním tipoval na hlas proti zákazu, a myslím si to stále.

A opět – vše je tak, jak má být, aneb Normalisace v ÚSTRu

Ve vědě často používáme koncept tzv. černé skříňky: stává se, že vnitřním mechanismům určitého systému nerozumíme, ale přesto můžeme predikovat jeho chování, resp. odvodit výstupy na základě vstupů. Takovou černou skříňkou bylo po dlouhou dobu např. jádro radioaktivních prvků, o němž jsme věděli, že v něm interagují protony a neutrony tak, že v daném časovém intervalu s přesně stanovenou pravděpodobností dojde k rozpadu jádra na jednodušší elementy, avšak jak a proč se to děje, a proč některé isotopy radioaktivnímu rozpadu nepodléhají, nikdo neuměl vysvětlit.

Jako černá skříňka se musí jevit Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Ten měl tu smělost zveřejnit pravdivé kompromitující informace o celebritě Milanu Kunderovi a poté i o významné personě Pravdy&Lásky a Havlově osobním příteli Joskovi Skalníkovi, a nyní byl vyměněn jeho ředitel Pavel Žáček za P&L positivnějšího a o poznání konformnějšího Jiřího Pernese. Jak se to stalo, nevíme, jen tušíme, že mezi těmito dvěma jevy existuje kausální vztah.

Je to kausalita, z níž jde strach: nastává snad opět doba, kdy se pravda o některých lidech, rovnějších mezi rovnými, nebude smět beztrestně vyslovit?

17. 2. 2010

Rozpuštění Dělnické strany: Začíná soumrak demokracie v českých zemích?

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o rozpuštění Dělnické strany jsem sice neočekával, ale nepokládal jsem ho ani za vyloučené, zejména poté, co tento výsledek predikoval politolog Miroslav Mareš, osoba, o níž mám dobrý důvod se domnívat, že verdikt znala ještě před vyhlášením rozsudku.

Z rozsudku jsem smutný z několika důvodů současně.

Jednak je takový vývoj tou nejlepší propagací pro Dělnickou stranu, jejíž představitele si v poslaneckých lavicích nepřeji. Zatímco zamítavým rozhodnutím by mediální rozruch kolem DS utichl a strana by se jen obtížně přiblížila pětiprocentní hranici nutné pro vstup na politické a mediální výsluní, rozpuštění je pro Vandase a jeho partu douškem politické živé vody: pokud se navíc Ústavnímu soudu nepodaří rozhodnout o opravném prostředku před volbami – a toho lze s trochou obstrukcí snadno dosáhnout – může se stát, že strana bude rozpuštěna až v době, kdy bude mít své poslance – a ti se rázem změní v mučedníky, to vše s velikým humbukem a na účet renomé české demokracie.

Za druhé jsem zaskočen nízkou právní úrovní rozsudku. Jako by soudu scházela invence a do odůvodnění jen poslušně opsal to, co mu ke schválení předložila vláda, a to včetně takových nehorázností jako tvrzení, že straně jsou přičitatelné výroky všech jejích členů (§ 638) a také texty dalších osob, pokud byly zveřejněny ve stranickém tisku (§ 640), nebo citace zjevně irelevantní a nepřiléhavé judikatury ESLP (§§ 233–4).

Za třetí se obávám, že tímto rozhodnutím Nejvyšší správní soud ztrácí hodně ze své autority, kterou se s obtížemi pokouší si získat jako jediný obecný soud, který není institucionálním a personálním pokračováním svého totalitního předchůdce. Ve správním soudnictví je jednou ze stran řízení až na výjimky státní orgán a absolutní nezávislost soudu na exekutivě je zde o to potřebnější. Jestliže vláda (a BIS) už soudce tohoto soudu umí, je to další špatná zpráva pro demokracii a pro svobodu jednotlivce, který nebude mít proti vládě ani u tohoto soud zastání. Signál je zřejmý: jde-li o dvoutisícovou pokutu nebo padesátitisícovou vratku na daních, pak smí NSS rozhodovat nezávisle, ale ve věcech, na kterých vládě skutečně záleží, je tento soud v područí exekutivy stejnou měrou jako soudy civilní a trestní.

A za čtvrté, existuje důvodná obava, že Dělnickou stranou to neskončí. Jeden úspěch povede k podávání dalších a dalších návrhů a místo politického boje tak establishment povede s protisystémovou oposicí boj soudní, a to je pro demokracii ta nejhorší možná zpráva. Doktrina schmittovské bojující demokracie nesvědčí svobodě přesvědčení a svobodě projevu a je neblahé, jestliže se k těmto principům nyní otevřeně přihlásil i soud, který by měl hájit práva občanů proti státu s maximální dosažitelnou mírou politické neutrality.

Aktualisováno.
Tento post zřejmě ťal do živého: můj komentář, obsahující link na něj, byl na Jiném právu (mezi jehož redaktory jsou dva soudci ze sedmičlenného senátu NSS) zcensurován, ačkoli nebyl o nic ostřejší než komentáře jiných diskutérů, které se do cíle dostaly. Patrně budeme musel zavést rubriku Co se na Jiném právu nedočtete.

Aktualisováno.
Link se na Jiné právo nepodařilo postovat ani na druhý pokus: these, že poprvé snad šlo o náhodu nebo omyl, je tím s vysokou mírou spolehlivosti vyloučena.

Hadí jed

V pozoruhodném mélange vysílá televise Barrandov každý pátek večer – s reprisou v sobotu a v neděli dopoledne – vždy dva české filmy natočené v období od 50. do 80. let. Dramaturgie je téměř úplně nahodilá, takže vedle vrcholných děl bývají k vidění i naprosté propadáky, které by jinak neodvysílaly zřejmě už ani kabelové kanály.

Minulý pátek se shodou okolností sešly dva vynikající filmy raných 80. let, Kalamita (1981) Věry Chytilové a Hadí jed (1981) Františka Vláčila. Věře Chytilové jsme se na tomto blogu již krátce věnovali, proto Kalamitu, film specificky chytilovský (a v této svébytné kategorii skvělý), pro tentokrát pomineme a zaměříme pozornost na snímek Vláčilův.

Jeho námět – marný boj s démonem alkoholu – byl v době svého vzniku evergreenem: normalisační barrandovská studia ani státní televise nedávaly tvůrcům při volbě námětu příliš prostoru a psychologická dramata na toto thema byla jednou z mála možností, jak se aspoň do jisté míry vyhnout censurním zásahům a točit filmy o skutečných lidech a o skutečném, ideologií nedeformovaném životě. V rolích notorických alkoholiků se tak představila celá herecká generace: nejpamětihodněji zřejmě Vladimír Menšík a Vlastimil Brodský v hubačovské serii o tažných ptácích.

Ačkoli Vláčilovou nejvlastnější doménou byla díla historická, kvalitou Hadího jedu, který jsem, pokud si vzpomínám, viděl nyní podruhé v životě, jsem byl příjemně překvapen. František Vláčil byl znám tím, že dokázal velmi citlivě pracovat s herci, z nichž mnozí vytvořili právě v jeho filmech své nezapomenutelné, často životní role: vzpomeňme Zdeňka Kryzánka, Josefa Kemra nebo Ivana Palúcha v Markétě Lazarové anebo Petra Čepka v Údolí včel. A právě Hadí jed je snímkem, kde vytvořil zřejmě svou vůbec nejlepší roli na filmovém plátně Josef Vinklář v antihrdinské úloze pomalu stárnoucího alkoholika, jehož nedokáže alkoholové závislosti zbavit ani vztah k nově objevené, devatenáctileté dceři. Tu ztvárnila neméně pozoruhodným způsobem Ilona Svobodová.

Film je natočen černobíle a většina scén se odehrává ve dvou maringotkách a v prostoru mezi nimi, za kruté vláčilovské zimy. Těžiště filmu je postaveno na brilantně napsaných dialozích mezi Vinklářem a Svobodovou; ty jsou prosty charakteristického Vinklářova přehrávání a cliché a ohromují svou realističností, jež vyúsťuje v mimořádně silnou působivost snímku. Zdánlivě neambiciosní scénář tak dokáže diváka zcela pohltit, takže na konci filmu prožívá s plnou silou příběh dvou osamělých lidí, kteří se našli, ale nedokázali svůj vztah rozvinout a udržet. Film přitom není mentorský a nevnucuje vinu za rozpad vztahu jednomu z nich, byť by se tak mohlo prvoplánově jevit; kdo chce, může vinit z nedostatku empathie a tolerance dceru, režisér není mravokárce a jeho příběh i takovou interpretaci umožňuje.

Hadí jed je překvapivě silné umělecké dílo, které ani po třiceti letech nezestárlo; jen je škoda, že podobně působivý film už česká kinematografie nevyprodukovala mnoho, mnoho let.

16. 2. 2010

Ve středu NSS rozhodne o rozpuštění Dělnické strany

Zítra přesně v 10.00 hod. vyhlásí sedmičlenný senát Nejvyššího správního soudu rozsudek ve věci vládního návrhu na rozpuštění Dělnické strany.

Ačkoli nepředpokládám, že by rozsudek byl jiný než v minulém případě, ani případné rozpuštění DS nebude ničím jiným než velkým vítězstvím pravicových radikálů – pro ně je to tzv. win-win situace. Vláda udělala chybu, když návrh podala, a ani alibistická volba mediálně známého advokáta Tomáše Sokola nemůže tuto chybu napravit.

Domnívám se, že opakované úvahy o nutnosti zakazovat tzv. extremistické politické strany a spolky nejsou ve své podstatě ničím jiným než pokusem vyřešit mocenskými prostředky prastarý theologický problém existence zla.

Dělnická strana, podobně jako strana komunistická, není nahodilým reliktem minulých dob, po jejímž zákazu se všem uleví a nastane zlaté údobí demokracie, ale představuje manifestaci problémů velice živých a existentních. A aniž bychom mohli činit jednoduchý závěr, že řešení toho nebo onoho sociálního problému povede automaticky a rychle k zániku extremistických politických subjektů, neměli bychom strkat hlavu do písku před tím, co zajišťuje dělníkům i komunistům trvalou popularitu.

V opačném případě by se totiž mohlo stát, že budeme mít sice politický systém spolehlivě vyčištěn od škůdců všeho druhu, ale bude scházet základní podmínka jeho legitimity: většinový konsensus, že demokracie je nejvhodnější formou správy veřejných věcí.

15. 2. 2010

Odhalení aneb My hovercraft is full of eels

Ve své učebnici Pythonu jsem měl příklad obsahující větu, že obžalovaný je vinen tím, že toho-a-toho dne vydal maďarsko-anglickou konversační příručku s cílem narušit veřejný pořádek. Dlouho jsem nechápal, až nyní, díky Rootu.

Pozvánka pro otrlé

Mírně otřesen jsem obdržel pozvánku na mezinárodní konferenci Zločiny komunistických režimů, pořádanou Ústavem pro studium totalitních režimů, nad níž převzal záštitu premier Jan Fischer, do r. 1989 člen KSČ.

Copak ten člověk doopravdy ztratil soudnost? Je to přibližně stejně vkusné, jako kdyby se konala konference o holokaustu pod záštitou Adolfa Eichmanna nebo Rudolfa Höße!

Aktualisováno.
Ústav mi na dotaz ústy Neely Winkelmannové sdělil, že "pan premiér celou svou biografií a osobní zkušeností ztělesňuje nešťastné 20. století. Je však výjimečný tím, že byl schopen nahlédnout svůj omyl a že se veřejně za své členství v KSČ před oběťmi režimu omluvil."

No řekněte, není to báječné, mít v čele vlády osobnost, která se dokáže za minulé chyby omluvit? Tedy, ehm, přesně ve chvíli, kdy to začne být výhodné?

Kolega Bohumil Doležal uděluje v podobných situacích Bobříka vyčůranosti, já bych mohl na jeho tradici navázat putovní Cenou Jaromíra Štětiny!

12. 2. 2010

Statistika

Bohumil Doležal na svém blogu poukazuje na zajímavý paradox: zatímco podle průzkumu agentury Factum Inventio (příhodný název: fakta si vymýšlejí) pociťuje k Židům antipathie (eufemisticky vyjádřeno nechce je za souseda) jen 18 % Čechů, ve vztahu k Israelcům je to celých 40 %.

Je to pozoruhodný úspěch antisemitské propagandy levicových mainstreamových medií, jež dokázala stvořit mythickou bytost, Israelce, rozuměj monstrum, které s krví podlitýma očima vraždí po desítkách nevinné Palestince (což, jak by průzkum jistě ukázal, není z hlediska neobliby to samé jako Arab). A zatímco Židé nám vadí jen trochu, Israelce nemůžeme ani vystát, jelikož jsou to vesměs hrubí násilníci a vrazi palestinských neviňátek.

Docela by mne zajímalo, kolik bylo za posledních 50 let palestinských obětí (včítaje v to i sebevražedné atentátníky), a o kolik to bylo méně než počet Němců, které jsme my, mírumilovní a jemní Češi, dokázali pozabíjet během pár měsíců po poslední válce…

S razítkem ministerstva smí spolek presentovat jen oficiální názory

Zhruba tak by se dalo shrnout vyjádření, jež k naší správní žalobě proti zákazu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zaslalo soudu ministerstvo vnitra. Na svěží dílko z pera Václava Henycha reagujeme poměrně ostrou replikou.

11. 2. 2010

Budou volby

Právě dnes začala volební kampaň. Jak se to pozná? To je v postkomunistické zemi velmi snadné: sociálnědemokratickým ministrem vnitra řízená policie zadržela a přímo z radnice odvedla starostu za ODS. Takříkajíc přede dveřmi volby ale zatím nejsou – to by si ke své akci policisté přivolali novináře a starostu zatkli před kamerami televisních stanic; na to je příliš brzy, podobné rasantní zásahy lze čekat až někdy na přelomu dubna a května.

10. 2. 2010

Hanební emigranti

Dlouho jsme na tomto blogu neměli chvilku poesie, tak snad neuškodí – jako příspěvek k úvahám nad hromadně rušenými emigrantskými blogy – uvést pár veršíků, jež v roce 1951 věnovala emigraci Marie Pujmanová. Nemáte pocit, že jsou aktuální dodnes?

Příběh ze severu

Zhruba před rokem jsem na tomto místě psal o křížové cestě pana Ž., kterého v listopadu 2002 zbili pražští strážníci tak, že skončil na JIP, a o tom, jak se dodnes soudí o náhradu nemajetkové újmy.

Dnešní justiční příběh je podobný, jen je smutnější, už proto, že v něm jde o malé dítě, a stejně jako příběh pana Ž. nekončí šťastně.

V září 2004 nastoupil šestiletý Vojta J. do první třídy železnobrodské základní školy. Událost, která nás zajímá, se stala zhruba dva týdny poté, v době, kdy Vojtovu nemocnou třídní učitelku zastupovala vychovatelka ze školní družiny. Ta odvedla děti na oběd, a aniž by řádně zkontrolovala, zda v učebně nikdo z žáků nezůstal, třídu zamkla. Vojta zůstal uvnitř.

Zachoval se tak, jak se dá u šestiletého dítěte očekávat. Nejprve se snažil přivolat pomoc boucháním na dveře, a když nikdo nereagoval, dostal strach, že ho maminka, se kterou se měl před školou sejít, nenajde. Proto otevřel okno, vylezl na betonovou stříšku nad vchodem do budovy a z více než čtyřmetrové výšky seskočil dolů.

Výsledkem byla těžká zlomenina nohy, kvůli které nemohl až do dubna 2005 chodit do školy a jejíž léčba si vyžádala dvě operace v úplné anesthesii – spolu se stresem v zamčené třídě tedy zážitek, který dítě poznamená na celý život.

Když jsem se v květnu 2005 s případem seznámil, byl jsem optimistický: zavinění školy bylo jasné, újma zřejmá a i když peníze nemohou malému Vojtovi a jeho rodině nahradit to, co prožili, byla vyhlídka na slušnou náhradu, kterou bude zjednána aspoň částečná spravedlnost.

Nejprve jsme – díky mimořádně slušné jablonecké státní zástupkyni – donutili policii, která se věc pokusila zamést pod koberec, případ otevřít, a poté jsme podali na školu (a pro jistotu i na vychovatelku, kdyby soudy věc chtěly posuzovat jako tzv. hrubý exces) žalobu na ochranu osobnosti.

O dva a půl roku později vynesla soudkyně liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí nad Labem Jitka Kalfeřtová neuvěřitelný verdikt: škola je za zásah do žalobcových osobnostních práv plně odpovědná, a je proto povinna zaplatit mu relutární satisfakci ve výši patnácti tisíc korun!

Ředitel školy, známý pozdějším skandálem kolem videa, na němž ho žáci zachytili, jak jednoho z nich bije, se konsternovaným rodičům vysmál: Tak vidíte, hlupáci, jak jste dopadli, když jste se chtěli soudit s naší školou! Buďte rádi, že kluk přežil, a přestaňte nás konečně svými nářky obtěžovat!

Proti rozsudku jsme podali odvolání, avšak to se nesetkalo s úspěchem: podle nechvalně proslulého osobnostního senátu Vrchního soudu v Praze (aka tři přadleny, tehdy ještě v hvězdném složení Žáková-Říhová-Ferešová) je patnáctitisícová částka zcela přiměřená. Při vyhlašování potvrzujícího rozsudku jsem porušil svou zásadu a řekl jsem nahlas členkám senátu, že se za ně stydím.

Po dalších dvou letech nyní rozhodl v neprospěch žalobce i Nejvyšší soud: jeho dovolání odmítl, dovolací důvody neshledal hodnými své pozornosti.

Zbývá Ústavní soud, a potom možná Štarsburk – v obou případech s pouze theoretickou šancí na úspěch.

Jaké je poučení? Občane, nesuď se v této zemi s institucí. Soudy budou vždy proti tobě, na straně státu, úřadu, školy, vždy na straně silnějšího proti slabšímu. Můžeš mít štěstí a narazit na čestného soudce, který se pokusí hledat spravedlnost, ale ani takovém případě nemáš vyhráno, protože odvolací soud jistě rozsudek změní tak, aby zapadal do rozhodovací praxe postkomunistických soudů.

Až budu s Vojtovými rodiči hovořit, budu se jim muset omluvit, protože jsem jim dával falešnou naději, místo abych jim po pravdě vysvětlil, jak se věci s českými soudy mají. Místo abych jim reálně pomohl, učinil jsem jejich bolest a pocit ponížení a bezmoci ještě palčivějšími.

9. 2. 2010

Blog Jana Šinágla zrušen

Seznam linků v levém sloupci doznal další změny: byl jsem nucen odstranit odkaz na blog Jana Šinágla v Lidových novinách, neboť administrátorka se rozhodla ho zrušit s odůvodněním, že J. Šinágl opakovaně, úmyslně porušoval kodex bloggera.

To už se emigrantům, bývalým i současným, prostě stává: takový Rosťa Hedviček by mohl vyprávět! Dlouholetým pobytem na zkaženém Západě se vyčlenili z naší vyspělé postkomunistické společnosti a než se do ní plně resocialisují, bude to vyžadovat daleko větší výchovné úsilí, než jeden či dva zrušené blogy.

Datové schránky, den D224

Jak upozorňuje na Lupě Jiří Peterka, zavádění datových schránek dospělo do bodu, který bych si dovolil s jistým cynismem přirovnat k okamžiku, kdy osádka Titanicu spatřila na obzoru první ledové kry.

Nejde o nic, co by se nedalo předvídat, naopak na tomto blogu jsme se problémem zabývali už v D28. Je-li však úředník za něco placen, rozhodně to není představivost a předvídavost: k úspěšné kariéře mu zpravidla stačí, když žádný problém prokazatelně nezaviní vlastní chybou a jen přesně vykonává příkazy, které jsou mu udělovány – tedy něco jako číslicový počítač, od něhož rovněž nečekáme, že by nás sám, z vlastní iniciativy, upozornil na chybu v programu, ale postačí, jestliže program bezchybně vykoná.

To, co se stalo v oblasti datových schránek, se vskutku dalo předvídat, nejedná se totiž o nic jiného než o prosté plynutí času: podpisové certifikáty začínají expirovat (a některé úřednické jsou zneplatňovány, pokud držitel opustí svůj úřad) a CzechPointy na základě nových instrukcí odmítají provádět autorisované konverse takto podepsaných elektronických dokumentů do listinné podoby.

Můžeme to ilustrativně přirovnat k situaci, že bychom chtěli dát nařídit exekuci podle rozsudku, a soud by náš návrh odmítl s odůvodněním, že doložka vykonatelnosti na rozsudku je podepsána slečnou Novákovou, která už u soudu nepracuje, takže soud nemá jistotu, zda je rozsudek skutečně vykonatelný.

Šílené? Nikoli, zcela logické; jestliže je totiž podpis slečny Novákové jedním z authentisačních prvků exekučního titulu (druhým je razítko soudu) a jeho authenticita už není garantována, je jen přirozené zpochybnit věrohodnost listiny jako celku.

Technologie elektronického podpisu obsahuje dva mechanismy, jak těmto situacím čelit.

Prvním je ověřené časové razítko. Tímto razítkem, krátkým datovým souborem, stvrzuje důvěryhodná razítkovací insituce – zpravidla, nikoli však nutně shodná s certifikační autoritou – existenci orazítkovaného datového souboru v daném časovém okamžiku. Předložíme-li tedy ke konversi (nebo k nařízení exekuce, vkladu do katastru nemovitostí, popř. jakémukoli jinému úkonu vyžadujícímu originál nebo ověřenou kopii listiny) dokument podepsaný podpisem s prošlým certifikátem, avšak zároveň doložíme ověřené časové razítko prokazující existenci dokumentu v době, kdy certifikát ještě platil, je třeba mít za to, že podpis je platný a není překážky, proč autorisovanou konversi neprovést.

Časová razítka jsou esenciální součástí infrastruktury elektronického podpisu; jsou tak důležitá, že některé formáty, např. PDF, umožňují časové razítko vnořit přímo do elektronicky podepisovaného dokumentu.

Je hrubou chybou implementátorů datových schránek, jestliže tento aspekt neuvážili a s časovými razítky, resp. s jejich řetězci (i časové razítko je jen elektronicky podepsaný dokument, takže i ono za čas expiruje), ve svém projektu nepočítali, resp. nepřisoudili mu ten význam, který ve skutečnosti má.

Druhým, doplňkovým mechanismem je elektronická značka. Ta je obdobou elektronického podpisu, avšak nepatří konkrétní osobě, nýbrž instituci, např. soudu, a její platnost tudíž obvykle neskončí dřív než expirací. Podpis slečny Novákové tak může být neplatný už druhý den, zatímco značka soudu – obdoba gumového razítka – bude dál platit.

Stejně jako ověřená časová razítka, ani elektronické značky nejsou zákonem o elektronických úkonech správně implementovány, a problémy shora popsaného typu se tak budou vyskytovat s exponenciálně narůstající četností.

My, kteří o věci něco víme, se tak v několika dalších měsících budeme moci dobře bavit a sledovat, jak naštvaná veřejnost mává úředníkům před očima virtuálními bezcennými cáry papíru – resp. bezcennými cáry dat – a úředníci svalují vinu za to, co se stalo, jeden na druhého.

4. 2. 2010

Mull of Kintyre

Via Yenya.

Některé poloostrovy prostě mají smůlu, jak vypadají…