DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

29. 3. 2010

Sláma z bot v Brně

Náhoda tomu chce, že právě dlím – po tři dny – v Brně, a tak si mohu plně užívat those little differences. Třeba v tramvaji. Místní ji nazývají šalina, avšak pražští čtenáři nechť nepropadají panice, princip je stejný. I modely.

Rozdíl je v tom, že zatímco v pražských exemplářích bývají už tradičně reklamy na nejrůznější kulturní podniky, často alternativní, neboť tramvajemi jezdí městská chudina (moderně socky), brněnské šaliny, minimálně ty porsche, vybavily dopravní podniky supermoderními LCD obrazovkami, na kterých se střídají nápisy typu Černá jízda bývá drahá, Chodec nemá přednost před tramvají a vkusná mosaika ze šesti zákazových značek, jejichž obsah ale reprodukovat nedokážu, usoudiv, že jednodušší by bylo napsat, co se tedy v šalině smí.

Nevím, jak se tahle vymoženost nazývá v hantecu, ale my v Praze tomu říkáme busertafel.

Jo, Brno. Už staří Římané věděli, že naturam expellas furca, tamen usque recurret. A platí to dodnes. I v Brně.

25. 3. 2010

Proč je třeba mít strach z Čechů

Jak jsem očekával, vášnivé komentáře čtenářů k mému textu o Romech a sudetských Němcích nejenže potvrdily všechny stereotypy, o kterých jsem psal, ale ukázaly i na některé další, o nichž jsem se nezmínil.

Asi nejdůležitější moment, který jsem opomněl, je syndrom hledání viny. Češi trpí utkvělou představou, že nejprve je třeba určit, kdo je ethnickými neshodami vinen, a podle toho je případně řešit – anebo neřešit, ukáže-li se, že viníkem je menšina. Tak je tomu ovšem vždy, a cizinec, který to nevidí nebo neuzná, je podlec a nenávistník jako druhdy Lord Runciman. Jsou-li vhodné historické podmínky a nikdo nehlídá, Češi-holubice s menšinovým ethnikem naloží způsobem, jaký jeho vině odpovídá, tedy genocidou.

Že ne? Ale jakpak to, moji drazí? Vy se snad nepamatujete na – Čechy spravované – vyhlazovací tábory pro Cikány za války a na koncentrační tábory pro Němce těsně po ní?

Za druhé je charakteristické vytváření mythů o menšinách. Jeden z diskutujících se mi snažil vysvětlit, že o věci nic nevím, jelikož Prahu obývají mírní, civilisovaní Romové. To v takové Karviné, panečku…! Že je potom ale nepatřičné soudit pražské – potažmo všechny – Romy podle těch karvinských, lidového myslitele přirozeně nenapadlo.

Delegitimisační mythus existuje i ve vztahu k sudetských Němcům, a je to shodou okolností jedna z nejsilněji zakořeněných českých historických lží. Mám na mysli mythus o vyhnání Čechů z pohraničí v r. 1938. Češi jsou schopni vám ad nauseam vyprávět srdceryvné příběhy vlastních předků, kteří byli těmi hnusnými nacisty-Sudeťáky vyhnáni do vnitrozemí, oloupeni o vše, potupeni a znásilněni. Ve skutečnosti je to lež: jak prokazují statistické údaje, na konci války žilo na odstoupených územích více českých obyvatel než na jejím začátku.

A za třetí je příznačná demonisace každého, kdo nesdílí ve vztahu k menšinám většinové stanovisko. V diskusi to schytal Michael Kocáb. Ne, že by jeho politika měla nějaký výsledek, ale důvodem je, že podobně jako Petr Uhl přistoupil k problematice aktivisticky a nikoli systémově. Přesto je pro diskutující Čechy patentním bídákem, osobou zralou na veřejný lynch. Podobné to bylo před válkou: kdo psal o Němcích něco jiného, než si přála slyšet česká většina, obvykle se se zlou potázal a stal se zrádcem národa a kandidátem na poválečnou odplatu v rámci retribučních dekretů.

Toť tedy v kostce obraz příslovečné české tolerance a schopnosti žít na jednom území s někým, kdo není ochoten zcela se majoritě přizpůsobit.

24. 3. 2010

E pluribus Čulík aneb Nad další krisí v redakcí Britských listů

Musí to být věru povyražení pro redaktory Janem Čulíkem nelítostně kritisované České televise, dočíst se o další krisi, která postihla redakci jeho Britských listů. Usnesení z mimořádné valné hromady tohoto deníku si nezadá s oficiálními komuniké ÚV KSČ z let nejtužší normalisace. Dozvíme se zhruba tolik, že odpovědní se sešli, podiskutovali a vyměnili si názory (rozuměj za ten předsedův, resp. šéfredaktorův), načež setrvali v delší přátelské debatě…

Protože Britské listy znám velmi důvěrně z doby, kdy jsem s nimi spolupracoval jako jejich redaktor, celkem dobře chápu, jakou frustraci musí v posledních letech Jan Čulík prožívat. Jeho medium, které podle jeho vlastních proklamací vzkvétá a do širého světa voní svou demokratičností a liberalismem, bylo nevratně zaškatulkováno jako krajní levice a přestože mnozí je čtou, jen málokdo to dozná a co je hlavní a co musí bolet nejvíc, vůbec nikdo z něj necituje. Britské listy již více než pět let existují jen v podobě jakési mediální zombie, něčeho, co sice nepřestalo vycházet, ale čeho dobrý ton velí se štítit.

Chyba je ovšem jen a pouze u samotného Čulíka, jeho chaotismu, nekoncepčnosti a neschopnosti opustit posice, v nichž ustrnul ve druhé polovině 90. let, a rhetoriky, jíž se několikrát po sobě diskreditoval. Těžko může být kritikem ostatních novinářů někdo, kdo není schopen rovnoprávné diskuse s ostatními a kdo se musí mocensky zaštiťovat směšnými systémy pravidel typu 1) rozhodovat budeme demokraticky hlasováním; 2) kdykoli se výsledek hlasování nelíbí šéfredaktorovi, platí názor šéfredaktora.

Jana Čulíka je mi v tuto chvíli téměř líto: svým Britským listům věnuje již 15 let nemalé pensum úsilí, redigováním stráví každý den několik hodin, a výsledkem je posměch, který může stěží kompensovat cca dvacet tisíc korun měsíčně, které Čulík ze sponsorských příspěvků pro svoji potřebu tacite inkasuje.

Na druhou stranu nelze než konstatovat, že má to, co si svým samolibým, mentorským chováním vysloužil: jeho ješitnost z něj udělala komickou figurku, kašpárka, u kterého zataháš za korálek na nitce a bavíš se tím, jak figurka vesele rozhazuje ručičkama a nožičkama. Škoda, jako novinář a intelektuál měl určitě na víc.

Z deníku straníkova IX

Můj milý stranický deníčku!

Snad ti bylo divné, proč jsem k tobě tak dlouho neusedl a nesvěřil se ti s dojmy z naší stranické činnosti, jenže ono vlastně nebylo o čem psát: Strana se chystá do voleb a jak je jejím zvykem, své už tak téměř k absolutní dokonalosti přivedené mimikry ještě zintensivnila, takže je-li normálním stavem, že o její existenci neví 999 z 1000 voličů a 99 ze 100 novinářů, v předvolebním boji jsme se stali nenápadnými i vůči vlastnímu údstvu.

A je to dobrá taktika! Podívej se na takovou ODS – dva měsíce před volbami její předseda trochu vlídněji promluví s novináři z jakéhosi Luje a už je to z toho polízanice, že by straník zaplakal. Nám se to stát nemůže. Ostatně jsme v rámci předvolební konsolidace sil předsedu opět vyměnili, a ten nový je osobností takového kalibru, že o rozhovor s ním zaručeně nepožádá nejen Lui, ale, obávám se, ani výroční věstník dobrovolných hasičů ze Zálesní Lhoty.

Vzpomeneš-li si ještě, milý deníčku, na naši akci "Udej svého spolustraníka", tak ta byla nakonec završena výsledkem skvělejším, než se očekávalo: podle autoritativního odhadu pana kancléře máme něco mezi 50 a 60 údy. Způsob sčítání straníků přinesl ovšem ten nezamýšlený následek, že podobně jako kdysi StB spolupracovníky má i Konservativní strana údy vědomé a nevědomé, přičemž těch vědomých je něco mezi patnácti a dvaceti.

A tak v tom předvolebním kvasu, jak tak sleduji intelektuální performance našich předních údů, přemýšlím: nedalo by se to nějak zařídit, deníčku, abych se stal i já straníkem nevědomým?

22. 3. 2010

Zkušenosti s Nokií N900

Můj první mobil pro normu GSM byla briketa Sony CM-DX 1000, přístroj robustní, těžký, odolný a absolutně nezničitelný – ano, vydržel mi snad pět let a dodnes na něj vzpomínám s láskou… Poté jsem si pořídil v rychlém sledu tři telefony víceméně zapomenutelné, flipper Bosch 908, Bosch 909 Dual S a stříbrnou Motorolu Timeport 260, jejíž uživatelské rozhraní, jak jsem dodnes přesvědčen, musel navrhovat konstruktér s těžkou dysfunkcí mozku. Poté jsem se pokorně vrátil k nokiím, a vystřídal modely 8310, 6610, 6230, N73 a N95, který jsem kombinoval s tabletem N810.

Jsem konservativní člověk a každou změnu jsem proto přijímal s nelibostí, maje za to, že mobil hodný svého jména musí vydržet nejméně tři roky, což nokie rozhodně nesplňovaly: po třech letech byly kontakty na klávesnici zoxidované, mechanické části ošoupané a celek harmonoval tak nejspíš s představou majitele, který právě prodělal osobní bankrot.

Jedinou výhodou bylo relativně podobné ovládání, takže za pár dní jsem nevěděl, že mám nový mobil. To se však změnilo poslední výměnou: pořídil jsem si model N900 a i když jsem zvyklý na ovládání Maemo Linuxu v Nokii N810, vše je zcela jinak.

Jako tablet je přitom N900 vynikající (screenshot 1, screenshot 2), velmi rychlý procesor umožňuje pracovat s elektronickými dokumenty, které si ze své spisovny nahrávám na paměťovou kartu, na rozdíl od typu N810, v reálném čase, hardwarové vybavení je na úrovni doby, velikost paměti dovoluje pohodlný multitasking (ten je u N810 možný rovněž, nepředstavujeme-li si pod ním více než trhaný běh dvou úloh), a co je rovněž důležité, otevřená architektura dává možnost si cokoli, co nám chybí, prostě dopsat, třeba i v Pythonu, jenž je v Maemu velmi dobře implementován.

Práce s N900 jako s mobilním telefonem je ovšem hotová katastrofa. Zcela jednoduché úlohy, jako např. poslat SMS volajícímu, jehož hovor jsme odmítli, jsou něčím, co tvůrci softwaru prostě neřešili, a když člověk přenese ze stávajícího přístroje seznam kontaktů, s hrůzou zjistí, že programátoři jaksi pozapomněli implementovat koncept standardního telefonního čísla, tudíž chci-li zavolat známému, jemuž jsem pravidelně volal na jeho defaultní číslo, mám najednou na výběr ze šesti jeho ničím nerozlišených mobilů a hledej, šmudlo.

Telefon nepodporuje MMS, což mi nevadí, ježto jsem stejně nikdy žádnou neodeslal, vystačiv si vždy s e-mailem, některé věci bych ale očekával vyřešeny profesionálně, příkladně možnost nastavit polohu widgetů na displeji bez risika, že si prstem nebo stylusem při posunu widget omylem odstraním, anebo, budu-li ho chtít posunout příliš k okraji, automaticky přeskočí na vedlejší obrazovku.

A tak, uvidíte-li někde člověka skloněného nad černou krabičkou, po které se zoufalým výrazem přejíždí prsty, raději ho tiše obejděte a ponechte jeho osudu; v těchto chvílích bývají majitelé N900 extremně agresivní a přecitlivělí a mohlo by se stát, že v případě netaktní poznámky vyzkoušejí rozsah v přístroji vestavěného akcelerometru o vaši hlavu.

O slušných Cikánech aneb Co pořád chtějí?

Problémy, které má Česká republika v soužití majoritní populace s romským ethnikem, nejsou v kontextu východní Evropy ničím výjimečným; výjimečnosti jim dodává toliko fakt, že se tato země jakýmsi historickým omylem dostala do Evropské unie (kam zjevně nepatří), a tedy co činí Čech Romovi, činí zároveň jeden evropský občan druhému.

Příčiny potíží jsou známy a je zbytečné, abych je dlouze popisoval, raději se chci pokusit o hledání historické paralely mezi současným latentním ethnickým konfliktem a obdobnými problémy, které měli Češi s jinými ethniky v minulosti.

V prvé řadě se nabízí srovnání se stýkáním a potýkáním Čechů s Němci. Ačkoli je postavení českých Romů a českých Němců obtížně porovnatelné, v obou případech se objevuje důležitý společný znak: přesvědčení rozhodující části majoritní populace, že právo nečeských obyvatel žít na území českého státu je nesamozřejmé, odvozené od vůle Čechů a historicky podmíněné.

Před časem mi jeden z mých známých, jinak poměrně vzdělaný a sečtělý člověk, zcela vážně tvrdil, že byla-li sudetským Němcům udělena českým panovníkem výsada pobytu, je v pořádku, že porušení této výsady neloyalitou a afinitou k hitlerovskému Německu bylo potrestáno jejím odnětím – rozuměj odsunem. Představa zajisté bytostně nedemokratická a anachronická, přesto, přiznejme si, mezi Čechy spíše typická než výjimečná.

To má logický důsledek: Češi si uvědomují, že Romové – stejně jako kdysi sudetští Němci – jsou českými občany, avšak jejich občanství chápou jako imanentně druhořadé, méně hodnotné než občanství ethnického Čecha. Neslyšeli jsme tohle už někdy? Ano, přesně tak: obdobný koncept byl uplatňován Německem v podobě Reichsangehörigkeit, jíž dosáhnout mohl pouze ethnický Němec, versus méně hodnotná a menší příděl práv přinášející Staatsangehörigkeit. Že jsou v tomto ohledu Češi nacisty, by mnohé patrně nesmírně překvapilo, ale je tomu skutečně tak.

A protože romské ethnikum pobývá na našem území toliko z naší milosti, je přirozené, že problémy v soužití mohou být vyřešeny tak, jako byly řešeny v případě Němců, tedy deportací tam, odkud přišli, konečným řešením německé otázky (Edvard Beneš). Tuto myšlenku propagoval Miroslav Sládek a vloni ji ve svém zakázaném předvolebním klipu oprášila Národní strana – není ostatně ničím, co by mělo překvapovat u národa, který deportací, spolu s preventivním odnětím veškerého majetku, vyřešil v nedávné době své problematické soužití s Němci.

Dalším důležitým společným znakem je negativní stereotypisace druhého ethnika, projevující se výroky jako je to Cikán, ale slušný nebo byl to Němec, ale jinak docela slušný člověk.

Jak se může stát Rom slušným Cikánem? K tomu obvykle nestačí, aby se do většinové společnosti integroval, ale musí se asimilovat: chodit s Čechy na pivo, mít zájem o fotbal a vůbec se zajímat o stejné věci jako oni, tedy převzít jejich hodnotový systém. Mnozí Romové to udělali, avšak tím se zároveň odnárodnili, ztratili vazby do své vlastní komunity, a nejpozději ve druhé generaci se jí zcela odcizují.

Požadavek asimilace vysvětluje, proč Češi milují Karla Poláčka nebo Otu Pavla a zároveň téměř neznají Franze Kafku. Protože češství je chápáno výlučně jazykově, byli Poláček s Pavlem podle českých encyklopedií a učebnic čeští spisovatelé židovského původu, tedy jakési subspecie Čecha, nikoli česky píšící židovští spisovatelé, jak by odpovídalo ethnické realitě. Němec Kafka měl ovšem smůlu: protože rozhodující část svého díla napsal německy, nemohl se stát českým spisovatelem německého/židovského původu (jako třeba Paul Eisner) a zůstal proto ve svém rodném městě navždy cizincem.

K tomu přistupuje na straně Čechů kritický nedostatek empathie – neschopnost naslouchat – vyjádřený explicitní nebo implicitní výčitkou Co vlastně chtějí?. Němci přece měli více práv než jakákoli jiná národnostní menšina ve střední Evropě, píší ve svých učebnicích Češi, tak proč se s nimi nespokojili a nebyli k Československu loyální? Stejně tak Romové, dostávají sociální dávky, jsou jim přidělovány obecní byty, pracovat nemusejí, tak co víc by ještě chtěli?

Dovolíte-li mi malou odbočku, na identickém půdorysu jako česko-německé vztahy před válkou se nyní odehrává konflikt mezi Slováky a Maďary, kteří nejsou ochotni stát se pouhým menšinovým, nestátním a – potenciálně jen dočasně – tolerovaným menšinovým národem, a ze slovenské strany zaznívají ty samé výtky jako z druhdy ze strany Čechů na adresu Němců.

Neporozumění mezi Čechy a Romy narostlo do nebezpečného rozměru. Romská menšinová politika českých úřadů se obvykle omezuje na vyplácení sociálních dávek, aniž by byla činěna jakákoli opatření posilující integraci Romů do majoritní společnosti: segregované školství spolu s rasovými předsudky většinové populace vedlo k tomu, že po r. 1989 již druhá generace Romů vyrůstá k vědomí, že život ze sociálních dávek (a z občasné čorky) je normální a nezměnitelnou životní perspektivou. Tito Romové nepracují a ani nepředpokládají, že by to někdy mohlo být jinak: dávno ztratili pracovní návyky a protože nemají žádnou kvalifikaci, na pracovním trhu je snadno předběhnou vzdělanější a zároveň bezprávní gastarbeiteři z Ukrajiny.

Ethnický konflikt mezi českou většinou a romskou menšinou zatím jen doutná. Romové nejsou zvyklí jednat militantně, řeči o domobraně jsou pouhou mediální dekorací, a násilné akce z druhé strany typu Janov jsou také spíš výjimečnou záležitostí. Problém je však v tom, že tento konflikt v čase pomalu, ale nezadržitelně eskaluje, a česká strana nedělá téměř nic pro jeho utlumení. V nadcházejících volbách nebude ještě romská otázka a její případné konečné řešení tím hlavním, co Čechy přivede k volbám, ale za 8–10 let by tomu mohlo být jinak.

17. 3. 2010

Policie vzala obviněného do vazby

Že se novináři nenaučili rozlišovat mezi státním zástupcem a žalobcem, resp. mezi žalobou a obžalobou, jsem si pomalu zvykl, ale že mlamojové ani za 20 let nezjistili, že do vazby nebere obviněného ani policie, ani státní zástup… ehm, žalobce, nýbrž soud, to je factum, s nímž se smířit rozhodně nehodlám!

Jde jim jen o zisk, imperialistům chamtivým!

Když se kdysi v 70. nebo 80. letech minulého století otevřely archivy německé předválečné diplomacie, našly se v nich depeše německého velvyslance v Praze adresované do Berlína. Mimo jiné se v nich popisují nářky v Československu působících německých podnikatelů na to, jak je české úřednictvo diskriminuje: za přidělení téže státní zakázky musí Němec dát úředníkům třikrát větší úplatek než Čech.

Na tuto kuriosní depeši jsem si vzpomněl nad státnickým projevem presidenta Klause na žofínském foru, v němž president obvinil americkou obchodní komoru v České republice, která kritisuje místní korupční prostředí, z chamtivosti: skutečným motivem jejich konání prý není nic jiného než starost o vlastní zisky.

Pokud vím, německá vláda u československé nikdy ve věci úplatkové nerovnosti neintervenovala, něco takového lze ostatně jen těžko převést do legislativního jazyka (zákon přikazující postupovat při korupci nediskriminačním způsobem by byl patrně bizarnější než cokoli, co z československého parlamentu kdy vyšlo), a podobně lze jen těžko očekávat, že by mohla dosáhnout nějakého výsledku obdobná iniciativa amerických podnikatelů. Klausův chauvinisticky laděný proslov je však přesto něčím, co by člověk čekal spíš od presidenta banánové republiky než od hlavy členské země EU: obludná korupce ve všech sferách veřejné správy je vážným problémem České republiky a je zcela lhostejné, čím jsou poukazy na ni motivovány.

President, který v této souvislosti namísto toho, aby se zabýval kritikou, obviní z nečistých úmyslů kritika, prokazuje, že by si na svou standartu místo lvů a orlic skutečně zasloužil spíš – svazek banánů.

Jaký byl Jaromír Štětina aneb Zrod disidenta – vzpomínky pamětnice

Před více než týdnem jsem obdržel text, jehož autorkou má být dnes již nežijící Šárka Neumannová, jeden ze Štětinou udaných kolegů – možných šiřitelů prohlášení Charty 77.

Jednalo se o svědectví dosti subjektivní, z jehož tonu a emocionálního podtextu bylo zřejmé, že autorce dnešní senátor ležel v žaludku, proto jsem s publikací nejprve váhal a text jsem zaslal k vyjádření samotnému Štětinovi. Když ale ani po více než týdnu nepřišla žádná reakce, rozhodl jsem se pro zveřejnění: ať si každý udělá představu sám. Stejně jako u všech dobových svědectví platí caveat lector.

A ještě jedna věc v souvislosti se Štětinou mi připadá zábavná na samotné hranici burlesknosti: Jaromír Štětina o mně poté, co se provalila jeho spolupráce s StB, začal šířit obvinění, že jsem agentem Bezpečnostní informační služby. Když byl vyzván, aby předložil důkazy, zjistilo se, že žádné nemá. To je, myslím, symptomatický obraz postkomunitického rozkladu hodnot: usvědčený udavač špiní druhé a přesto není vyloučeno, že pro své osočování najde věřící publikum.

15. 3. 2010

Kraj Vysočina

Jak zřejmo ze zprávy ČTK, kraj Vysočina má být přejmenován na Kraj Vysočina. Své pochybnosti jsem měl už ve chvíli, kdy kraj Vysočina nebyl v rozporu s logikou pojmenován Kraj Vysočina, nýbrž kraj Vysočina; nyní, zdá se, na to přišli i krajští zastupitelé a přejmenování kraje Vysočina na Kraj Vysočina navrhují. Hodně peněz za velice málo musiky, s ohledem na to, co všechno bude potřeba změnit, řekl bych…

14. 3. 2010

Případ Kundera se nebude opakovat

S takovým slibem nastoupil Jiří Pernes do funkce a zdá se, že svým slovům dostojí: rozhodně Ústav pro studium totalitních režimů, resp. jeho Archiv bezpečnostních složek, změnil praxi a poprvé mi odepřel přístup ke svazku vedenému StB na veřejně známou osobu, bývalou političku ČSSD Petru Buzkovou.

12. 3. 2010

Reklama

Soutěž o nejpitomější reklamní kampaň roku má prvního vážného favorita: pražský magistrát nechal polepit veřejné plochy plakáty s nápisy Půjčuješ si? Zaplatíš!, patrně v domění, že normální je opak, totiž že tvé dluhy zaplatí někdo jiný. Ne že by sub specie způsobu řešení světové ekonomické recese občané nemohli získat dojem, že dluhy má skutečně platit někdo jiný, než kdo je nadělal, ale přece jen bych očekával od reklamy poněkud smysluplnější sdělení.

Hned na druhém místě jsou billboardy s Jiřím Paroubkem, který slibuje, že do r. 2013 sníží tempo zadlužování na polovinu. To je tedy bomba: jen bych rád věděl, zda se podle programu sociální demokracie ještě někdy obnoví vyrovnaný státní rozpočet, anebo jestli naše děti mají nedobrovolně přebírat další a další miliardy našich dluhů donekonečna.

9. 3. 2010

Utrpení českých řidičů

Za vrchol předvolebního chucpe pokládám výkřiky místních politiků, jak zakročí proti bavorským policistům, kteří hned za hranicemi šikanují nebohé české řidičstvo.

S ohledem na to, že minimálně posledních dvacet let je německý řidič vnímán českou policií jako cosi na způsob dojného skotu, jemuž neuložit pokutu/nevybrat úplatek za skutečný nebo domnělý delikt je téměř neslučitelné s morálním kodexem policisty, bylo by mlčení k této otázce tím nejmenším, co by český politik hodný minimálního respektu mohl učinit.

8. 3. 2010

Мастер и Маргарита na České televisi

S týdenním zpožděním jsem zaregistroval, že Česká televise vysílá vynikající desetidílný seriál režiséra Владимира В. Бортко Мастер и Маргарита (2005) podle stejnojmenného románu Михаила Булгакова, o němž jsem se stručně zmínil před rokem (a svůj tehdejší slib dodnes nesplnil).

Ačkoli nechápu, proč bylo třeba seriál dubbovat (a ubrat mu tak dobrou polovinu z působivosti), rozhodně jeho sledování doporučuji: Бортко zvládl svou látku s bravurou, která předčí vše, co jsem z ruské kinematografické produkce posledních desetiletí viděl.