DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

28. 4. 2010

Český politik, vzor ctností II aneb Malá jarní rekapitulace

Před půldruhým rokem jsme se na tomto blogu otázali, zda funkce pátého místopředsedy Senátu, zvoleného toliko za účelem zvládnutí náporu českého předsednictví EU, bude poté, jak by odpovídalo logice věci, opět zrušena.

Pokud snad některý z mých čtenářů ráčí být nepoučitelným naivním troubou a domnívá se, že se tak stalo, může se přesvědčit na stránkách Senátu.

26. 4. 2010

Nechte nám Majora Zemana!

Na televisi Barrandov skončila další reprisa Třiceti případů majora Zemana, tentokrát již zcela bez mediální odezvy. Zdá se, že je dobojováno, a poněkud toporný, leč proletářsky zásadový major se definitivně stal běžnou součástí televisního mixu.

Tento seriál je ovšem nesmírně zajímavý a neměl by unikat kritické analyse, především pro svůj téměř nekonečný interpretační potenciál: každý v něm může vidět něco jiného, a bude mít více či méně pravdu.

Pro někoho je Třicet případů primitivní komunistickou propagandou, snahou presentovat lživý obraz československé poválečné historie. V řadě dílů je takové vyznění primární a vedle ideologické látky v nich mnoho dalšího nenajdeme: příkladmo v episodě Strach o bratrech Mašínech nebo Vrah se skrývá v poli o babickém masarku. Čistá, nepříliš umně presentovaná komunistická lež.

Další episody jsou prostou televisní detektivkou, lepší (Studna, Tatranské pastorále) nebo horší (Smrt u jezera).

Jinde si Jiří Sequens střihl bondovku, sice se špatným koncem (komunistický Bond major Hradec i jeho ženský protipol, Hanka Bízová, umírají v zahraničí při výkonu služby), ale do jisté míry zábavnou a přes značnou dávku naivity (lodník Barkl, který prchá před svými vězniteli za bílého dne po jediné silnici, která vede z jeho vězení) ještě sledovatelnou. Tyto díly, tím, jak líčí západní společnost, jsou už částečně podřaditelné poslední, z dnešního pohledu nejdůležitější skupině, a to – částečně záměrné, částečně na úkor tvůrců realisované – parodii.

Vezměme západoberlínský bar White Lines s dekadentními stripteasovými tanečnicemi a svéráznou sestavičkou českých a polských emigrantů, kteří ho provozují. O tom, že se vyrábí parodie, věděla jistě jen část teamu, ale není pochyb o tom, že si natáčení náležitě užila.

Vrcholem jsou přirozeně Mimikry, díl, kde si z režimu dělal legraci snad každý, kdo se na obrazovce (nebo za ní) objevil. Základ poskytli pánové Liška a Belfín, jejichž kreace Bič boží nemá ve svém žánru obdoby. Pamatujeme si to všichni: Ááá! Ááá! Ááá! Ááá! Stavět mrtvým hrob! Zofar! Z Naamat! Vo tom! Řek! Zlatej písek, zlatý kamení, krtiny a smaragdovej prach, kosti, kůže, lejno, vítr, mrak! To všechno je mámení! Protože! Jednostejně v prachu lehnou! A červi se rozlezou! Bič boží! Bič boží! Bič boží! Je vyžene!

Pozadu nezůstali herci, Jiří Lábus předvedl několik nezapomenutelných komických výstupů a Oldřich Vlach se svým Včeličky zabzučej! vytvořil vpravdě životní roli, jíž vstoupil do historie české kinematografie. Kdepak, kam se na jeho parodii narkomana Kájíka Voldřicha hrabe Limonádový Joe!

Zapomenout ovšem nelze na několik momentů, které přežily svou skutečnou uměleckou kvalitou. Například Liškova hudba k Loupeži sladkého «i» si příliš nezadá s Markétou Lazarovou, a herectví Vladimíra Menšíka v Pánovi ze Salcburku nebo Světly Amortové v Mědirytině je takového druhu, že jejich, v podstatě vedlejší, role všechny ostatní na scéně zastíní.

Tedy závěrem: seriál Třicet případů majora Zemana je kulturologický a politologický fenomen, na který lze nahlížet zároveň několika stejně validní způsoby, a je jen dobře, že se jeho reprisování nakonec prosadilo. Ideologický jed, který seriál obsahuje, pokud kdy vůbec byl nebezpečný, dnes již vyčpěl a ztratil účinnost, a na rozdíl od jiných normalisačních děl, bezproblémově reprisovaných dokonce v České televisi (např. Byl jednou jeden dům, seriálu skutečně schopného indoktrinace), je, myslím, významným studijním materiálem k pochopení specifického českého smyslu pro humor a reakcí v konfrontaci s útlakem.

24. 4. 2010

Z deníku straníkova XI

Můj milý tajný stranický deníčku!

Tak jsme se konečně pořádně zviditelnili. Našeho nového pana předsedu pozvali do televise, aby v pořadu pro ty nejlepší a nejtalentovanější řečníky této země, který se, nevím proč, jmenuje Hyde Park, představil Stranu a její program.

A zvládl to znamenitě (tady to vítězné tažení popisují Parlamentní listy): když mu přečetli z našich webových stránek část našeho volebního programu, prohlásil, že to snad musí být útok hackera, když byl konfrontován s otázkami veřejnosti, odpověděl tak přesvědčivě, že si divák před kamerou na náměstí Bratří Synků málem odplivl.

Ano, deníčku, takhle musí vypadat správná presentace politických myšlenek a zásad; kdo nás dotud neznal, má nyní jasno a od televisního přijímače dozajista odešel se slovy: Mámo, tak přesně tohle chci mít v parlamentu!

Ale bez ironie: myslíš si, deníčku, že se z takového debaklu naše Strana ještě kdy vzpamatuje? Já bych skoro řekl, že nám pan předseda ve čtvrtek na obrazovce uspořádal kolektivní politické harakiri… Anebo, dovolíš-li, deníčku, mírnou parafrasi klasika, kdyby hloupost nadnášela, měla by od tohoto týdne Česká republika druhého kosmonauta.

Aktualisováno.
Dnes odeslala Strana Radě České televise stížnost; na co si stěžuje, mi není úplně jasné, nejspíš na to, že našeho pana předsedu televise neoděla do šaškovského roucha s rolničkami, jak by bylo jeho osobnímu stylu adekvátní. Jsou chvíle, milý deníčku, kdy bych se hanbou vážně propadl!

Aktualisováno.
Právě jsem se dozvěděl, že naše Strana zahájí na České televisi v Událostech a komentářích serii debat one-on-one, a jako soupeř jí byla vylosována ČSSD. Neznáš, deníčku, nějaký e-shop, kde by panu předsedovi k tomu účelu prodali levný, ale dostatečně účinný škapulíř? Ale podmínkou je expresní dodávka, debata je naplánována už na 3. května.

21. 4. 2010

Sláma z bot v Praze

Při poslední cestě do Brna jsem ulovil dva letmé snímky nedávno zmiňovaného zařízení výrobce BUSE: obrázek 1, obrázek 2.

Další cennou fotografickou kořistí je snímek pořízený na Hlavním nádraží v Praze (kliknutím fotografii zvětšíte). Rekonstrukce prováděná italským developerem Grandi Stazioni, jak se zdá, plně souzní s civilisační úrovní českého zadavatele. Vstup na toaletu je opatřen turniketem, který vás pustí dál pouze po vhození desetikorunové mince, a tak cizinec, který si odepřel bezplatný hygienický zážitek ve vlaku Českých drah, může být hned po vystoupení konfrontován s další východoevropskou výzvou.

Spojení hi-tech zařízení s výběrem poplatku za něco, co se jinde v Evropě jako samozřejmost poskytuje zdarma, je na jednu stranu zábavné, na druhou dosti skličující: jak dlouho si toto dědictví komunistické éry ještě poneseme s sebou?

Můj pocit národní sebeúcty dostal na Hlavním nádraží pořádně zabrat, ale zároveň si říkám, že by nebylo špatné tuto myšlenku rozšířit a doporučit ji jiným: co třeba osadit v rozvojových zemích východy z nádraží a letišť turnikety na bakšiš?

12. 4. 2010

Z deníku straníkova X

Můj milý stranický deníčku,
tak si představ, že mi tě zakázali! Sám nový pan předseda mi poslal psaní (e-psaní), jímž mne požádal, abych tě alespoň do voleb odložil, jelikož tebou naší Straně a jejímu monumentálnímu volebnímu tažení škodím.

Co myslíš, deníčku, měl bych poslechnout? Stranická disciplina je stranická disciplina, ale na druhé straně, nezavání tohle tak trochu censurou?

Jenže co kdybych neuposlechl, strana by získala (jako obvykle) 0,05 % hlasů – vesměs v důsledku přehlédnutí nebo stařecké demence zmateného voliče – a já bych se stal hlavním viníkem její volební prohry (a ty jejím instrumentem a spolupachatelem)? No nevím, deníčku, ale z toho kouká kárný soud a přinejmenším vyloučení: tedy v mém případě, tebe by jen přejmenovali na Z deníku exstraníkova

Vážně nevím, zda tohle smíme riskovat!

Pokud jde o naši volební kampaň, ta zatím probíhá způsobem, který by se dal beze změny pojmout do učebnic politologie pod heslo Deset zaručených způsobů, jak prohrát volby.

Nikdo o nás neví, a děláme vše pro to, aby se to do voleb ani nezměnilo. V čele strany je předseda politickou theorií a praxí nedotčený, a náš volební program bude jako obvykle plný ušlechtilých žvástů, místo abychom k voličům promluvili biblickou řečí ano-ano, ne-ne. Konservativního na tomto programu je ovšem jen málo: kupř. hájíme zločiny spáchané na podkladě Benešových dekretů, zřejmě v naivní touze zavděčit se majoritnímu voliči, aniž bychom si uvědomili, že skutečně konservativní politik musí hájit principy bez ohledu na krátkodobý politický prospěch, jinak mu lidé neuvěří.

Ergo opět těžce prohrajeme – řekni mi, deníčku, můžeme si my dva vzít tenhle debakl na svědomí?

10. 4. 2010

Ad fontes aneb Typografická reminiscence vývojem štvaného uživatele textových procesorů

Tento článek se chystám napsat už tři měsíce, přesněji od 9. ledna, kdy Lucerna Wikipedie pochválila pražský magistrát za volbu pěkného moderního písma Calibri v jakémsi dopise. Ve skutečnosti není k pochvale důvod, font Calibri je nastaven v poslední versi Microsoft Office jako standardní volba: pochvalu by tudíž zasloužilo, kdyby magistrát zvolil jakýkoli jiný řez písma než právě Calibri.

Tato poznámka způsobila, že jsem si uvědomil, kolik různých fontů jsem už ve svých dokumentech používal a jakým bouřlivým vývojem moje personální typografie prošla.

První byly samozřejmě maticové tiskárny. Ty umožňovaly výběr jednoho druhu písma, jež u luxusnějších modelů mohlo být vytvarováno do svébytné italiky nebo ztučněno dvojím úderem tiskové jehly do papíru. Tiskárny byly pomalé a hlučné, jejich výstup graficky nevzhledný.

Ze všech maticovek, které jsem kdy používal, mi v paměti nejsilněji utkvěl výrobek brněnské Zbrojovky, dodávaný k systému sálových počítačů (či spíše parodii na ně) řady SMEP. Co je základem výrobního programu této firmy, bylo poznat i na tiskárně, která i s podstavcem měla cca 200 kg; místo úpadkových plastů byly vnější stěny zařízení vyrobeny z plechů o síle spolehlivě schopné absorbovat kulometnou palbu.

Armádní byla i inteligence zařízení, jež kromě základního fontu neumělo vytisknout nic jiného, vyjma snad azbuky. České znaky? Grafika? Zapomeňte!

S příchodem laserových tiskáren, z nichž první, model Epson, jsem si koupil někdy na začátku r. 1992, se mi otevřelo pole neomezených typografických možností. Je zajímavé, že jako první font jsem pro své dokumenty začal z důvodů, jímž dodnes nerozumím, používat neproporcionální Letter Gothic. Až asi po půl roce jsem přešel na Optimu a poté na Palatino.

V r. 1994 jsem vytvořil první návrh vlastního hlavičkového papíru. Stabilní prvky jsem navrhl v Bauhausu, který jsem kombinoval se základním textem ve fontu Eras. Dodnes žasnu, jak tak bizarní kombinace mohla jít dohromady, ale kupodivu, fungovalo to docela dobře a na dokumenty z té doby se dá dívat i dnes.

Pak následuje dlouhé období typografického egyptského zajetí, způsobené příchodem internetu a e-mailu. Protože bylo potřeba, aby soubor DOC přečetla i druhá strana, bylo nutné volil font, který příjemce na svém počítači má, takže výběr se zúžil víceméně na font jediný, Times New Roman. Dost jsem tím trpěl, protože tento font je špatně počeštěn: háčky a čárky k němu v Microsoftu doplňoval kdosi typografickými zvyklostmi zjevně nedotčený.

Zajetí pominulo až s rozšířením formátu PDF, který opět umožnil používat takové fonty, jaké se líbí autorovi dokumentu a nikoli dodavateli jeho textového editoru, resp. operačního systému. Times New Roman jsem však pro jistotu opustil teprve v r. 2005 a vydal se cestou fontu DejaVu Serif, u něhož jsem setrval dodnes, úspěšně odolávaje modním vlivům bezpatkových písem.

Je to font, který mi plně vyhovuje, neboť je tradiční a přitom mírně, konservativně excentrický, a zdá se proto, že u něj ještě nějakou dobu vydržím.

Aktualisováno.

7. 4. 2010

Fax je mrtev

I když je technologie dálkového přenosu obrazu – facsimile neboli fax – známa již více než sto let, masového rozšíření dosáhla až v 70. letech minulého století, kdy se používané optické a elektronické technologie staly běžně dostupnými a dostatečně levnými. O 30 let později se zdá, že faxový přenos je definitivně mrtev: faxy ve svém nejnovějším modelu přestala podporovat i finská Nokia.

S nemalým překvapením jsem to zjistil, když jsem se pokusil ve své N900 upravit kontakt, u něhož jsem měl uloženo i faxové číslo. Tento typ záznamu však nejnovější smartphone od Nokie nezná, takže z něj udělal Phone (unsupported) a odmítl editovaný záznam uložit, dokud jsem typ nezměnil na jiný, telefonu známý.

Ne snad, že bych faxy využíval nějak často, za poslední rok jsem obdržel cca tři a zhruba stejný počet jsem odeslal, přesto se mi tento modernisační trend jeví poněkud ukvapeným. Faxy se dosud využívají např. pro zasílání obchodní korespondence (soudy lze o doručení faxu přesvědčit mnohem snáz než v případě e-mailu), v trestním řízení lze faxem učinit podání dokonce bez nutnosti doplnit ho v jiné formě, až do příchodu datových schránek bylo faxové podání jediným způsobem, jak stihnout podání večer v poslední den lhůty, protože o doručení e-mailu, i elektronicky podepsaného, nebylo možné získat potvrzení dříve než následující pracovní den.

Nokia je však jiného názoru a já tedy musím vyřešit problém, jak svůj faxový adresář s vůli výrobce kompatibilním způsobem zachovat.

Jen pro úplnost jsem vyzkoušel, zda Nokia odepsala faxování i v použitém chipsetu. Výsledek je zde:
[tompecina@desktop ~]$ ssh root@n900

BusyBox v1.10.2 (Debian 3:1.10.2.legal-1osso26+0m5) built-in shell (ash)
Enter 'help' for a list of built-in commands.

Nokia-N900-42-11:~# pnatd
at+fclass=?
0

OK

6. 4. 2010

Ubozí neonacisté!

Jsou zprávy, které není dobré číst brzy po ránu, protože člověk pak neví, zda se již probudil anebo stále sleduje snovou aktivitu vlastního mozku. Příkladmo reportáž od teplického soudu.

Jak je zřejmé ze zprávy, obžalovaný Rom měl na akci Dělnické strany v Krupce hodit do davu pravicových radikálů nejprve půllitr s pivem a poté železnou tyč. To teplický soudce – zatím nepravomocně – ohodnotil čtyřmi roky natvrdo za pokus o trestný čin těžkého ublížení na zdraví a zástupcům medií k tomu sdělil: Přitížilo mu, že čin spáchal na jiné osobě kvůli politickému přesvědčení.

Vždy jsem ostře vystupoval proti účelovému tažení policie proti organisátorům tzv. neonacistických koncertů, stejně jako proti následné razii, při níž byli vloni v říjnu vzati do vazby kandidáti Dělnické strany Patrik Vondrák a Michaela Dupová jen za to, že měli vyrábět a rozšiřovat letáky a nálepky propagující hnutí Národní odpor a jeho, jak tvrdí policie, ženskou odnož Resistance Women Unity (vskutku roztomilé stránečky této organisace v původní podobě bohužel již neexistují). Uvažování teplického soudce mi ale přijde, nemohu si pomoci, postavené na hlavu.

Snad je to atavismus komunistického soudnictví, jež dovedlo literalismus při výkladu zákona na samou hranici absurdity: vyložit ustanovení § 222 odst. 2 písm. b) TrZ/1961 tak, že zvýšenou ochranu zakotvenou v kvalifikované skutkové podstatě je třeba přiznat i politickému přesvědčení zjevně neslučitelnému s demokratickým právním řádem, to je výkon hodný totalitními větry ošlehaného a morálně okoralého českého soudce: když je to tak napsáno v zákoně, tak to prostě platí a basta!

Maně mne napadá, že tento soudce by možná přiznal polehčující okolnost onomu příslovečnému otcovrahovi, jenž se před soudem dovolával toho, že je nyní poloviční sirotek…