DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

30. 5. 2010

Případ Kundera se nebude opakovat II

Archiv bezpečnostních složek sice stále drží spis týkající se Petry Buzkové v tajnosti, avšak soustředěným úsilím se mi z něj přece podařilo cosi o expolitičce vymámit: dokument 1, dokument 2.

Tak vida: nezávislá komise vedená nezávislým Jaroslavem Baštou nezávisle posoudila žádost ČSSD a rozhodla, že Buzková byla evidována v registrech neoprávněně, protože… no protože byla evidována neoprávněně!

Následná strmá kariéra Kufříka Bašty ve stranických strukturách ve světle takových listin nepřekvapuje.

Volby 2010

Tuhle hru hrajeme s Janem Šináglem už snad pět let: on vždycky řekne, že něco je ve vzduchu, že cítí změnu, zkrátka že lidé jsou už tak naštvaní, že to prostě dál nejde, a že letos se to konečně stane. Já mu odpovím cosi ve smyslu, že poslední spontánní iniciativou v této zemi bylo husitské hnutí – a kdoví jestli – a ocituji Karla Havlíčka: Víte, kdo snáší červená vejce? Češi: ti snesou všechno.

Letošní volby tuto tendenci potvrdily: ačkoli Ústavním soudem poskytnutá prodloužená, jež vyústila v quasipermanentní, mimořádně nechutnou volební kampaň, dala tu nejlepší příležitost pro nástup nové politické garnitury, přes 85 % voličů přesto sáhlo k jistotě těch samých politiků, které měli doposud a na které si tolik stěžovali, ať už v původních, nebo v recyklovaných politických uskupeních. Pochybnou útěchou byla možnost ty s nejhorší pověstí odkroužkovat, což je ovšem vrchol voličské resignace: dobře, tak tedy budu volit tu vaši zkorupmovanou partaj, ale aspoň mi dovolte vyjádřit, co si o jejích politicích myslím. Ve své podstatě obdoba myšlenkového schematu poloviny 60. let: Strana – a myšlenka – jsou v pořádku, jen někteří lidé jsou špatní a ty postačí vyměnit. Smutné, nikoli však nečekané.

Tyto volby neskončily patem, byť se tak stalo víceméně jen náhodou. Kdyby Paroubkova ČSSD vedla o trochu méně agresivní kampaň a kdyby Zemanovci a/nebo KDU-ČSL vedly kampaň o trochu agresivnější, pat by se dostavil.

Nelichotivou visitku vystavil voličům fenomenální úspěch recyklantů sdružených v TOP09. Ubi bene ibi patria (tedy partia) – loyalita nemá v mysli českého voliče místo, efekt nového koštěte funguje stejně spolehlivě jako fungoval před 14 lety v případě Unie svobody.

Dá se analysou volebního výsledku zjistit něco víc? Řekl bych, že nikoli: zdánlivě pravicová inklinace voličů je fakticky jen důsledkem způsobu, jak provedla svou kampaň největší levicová strana, a rozdělení pravice v triadu konservativní, liberální a populistické sekce je spíše jen vnějškové, neboť je přirozenou reakcí na převažující negativní volbu nevyspělého voličstva: volili se ti, kteří jsou nenáviděni nejméně; v tomto smyslu ovšem vyšla levice naprázdno, když její ne-paroubkovská sekce skončila těsně pod pěti procenty.

Tuto zemi, troufám si predikovat, čeká teď období dosud největšího rozkvětu korupce, protože volby v roce 2010 zřetelně demonstrovaly, že voliči se s tímto stavem smířili jako s fact of life, zhusta si zřejmě ani neuvědomujíce, proč je korupce škodlivá i pro ně osobně. A před volbami postačí napsat si na billboard, že proti ní rázně zasáhneme, anebo, je-li naše firma už příliš zkompromitovaná, opustit ji a založit novou…

29. 5. 2010

Z deníku straníkova XVI

Milý stranický deníčku,
tak tedy odcházíme – do oposice. Strana sice dosáhla triumfálních 0,08 % hlasů, což je nejvyšší volební výsledek v její historii, avšak na sestavení vlády to zřejmě stačit nebude, a zájem o koalici se stranou bez poslanců nebývá, jak ukazuje předchozí zkušenost naší i jiných podobně voličsky disponovaných stran, v průměru příliš vysoký.

Neměl jsem bohužel čas zúčastnit se volebního studia naší Strany, ale muselo to být velkolepé: řečniště s mikrofony, leadři v tmavomodrých šálách, všude modré balonky, modré růže, konfety, hostesky v šedomodrých konservativních kostýmech a na obřím panelu v čele místnosti obraz Strakovy akademie se stylisovaným hlavním vchodem a magnety opatřená fotografie předsedy, kterou podle průběžných výsledků k sídlu vlády přibližovali nebo od něj odstrkovali. Napadá mě, že to asi bylo třeba řešit logarithmicky: panel sahající někam ke Krabí mlhovině by asi nebyl v našich finančních možnostech…

Je svým způsobem dobře, jak to dopadlo, aspoň není nutné zvažovat, s kým z těch neschopných a zkorupmovaných politických konkurentů jít do koalice. A taky je dobře, že padl rekord, protože uznej, deníčku, měnit tak skvostného předsedu a stranické vedení by bylo vrcholně nekonservativní. Ještě tak dva tisíce let tvrdé politické práce a můžeme být možná i na procentu!

Ostatní politické strany tak úspěšné nebyly, zlepšit se od posledních voleb o 60 %, tak jako my, nedokázala ani jedna z nich. Proto navrhuji, abychom volební úspěch zhodnotili a uspořádali pro ně kurs (ovšemže placený!). Nejprve by promluvil předseda a vysvětlil, jak důležitá je kvalitní a přesvědčivá presentace strany v televisi, poté by mohl mít příspěvek pan kancléř, na thema veleúspěšné akce s dekorací ministra vnitra, jež přesvědčila i hrstku posledních nerozhodnutých voličů, a na závěr by jako externista přispěl pan Vadas několika radami, jak natočit úderný a působivý volební klip.

Aktualisováno.
Ve Straně se objevují (ojedinělé) hlasy, že by snad pan předseda měl odstoupit. Taková naivita, deníčku! Jak ho znám, zítra s panem kancléřem vydají tiskovou zprávu, kde se oba obsáhle až byzantsky pochválí a vysloví politování nad zpozdilostí a primitivismem místního elektorátu. Kdepak, deníčku, tahle země si nás prostě nezaslouží!

Aktualisováno.
Pan předseda právě oznámil svou abdikaci. V e-mailu rozeslaném všem údům uvedl: Děkuji všem, kteří se jakýmkoliv způsobem pokusili přispět k pozitivnímu zviditelnění KONS v těchto volbách. 4.232 hlasů (0,08%) pro KONS jsem […] neočekával ani v mých nejpesimističtějších odhadech, a nebýt 1.170 hlasů v Moravskoslezském kraji, což považuji výhradně za výsledek činnosti kolegy Szkandery, blížil by se výsledek úplné blamáži. Tak vidíš, deníčku, blamáž, kterou jsme utrpěli, byla jen neúplná!

26. 5. 2010

Z deníku straníkova XV

Můj milý stranický deníčku!

Volební kampaň vrcholí, a tak se naše strana odhodlala k Činu. Kdo Čin vymyslel, není širší stranické veřejnosti známo, ale musel to být úd nevšedního intelektu, politické intuice a rozhledu, neboť Čin spočíval v tom, že pan předseda s panem kanclářem udělili ministru vnitra Pecinovi cenu za propagaci komunismu.

Co tak strašného ministr spáchal? Představ si, deníčku, že blokuje senátní návrh na rozpuštění KSČM! A čím? Ani to není širší stranické veřejnosti známo, protože senátní návrh byl schválen teprve před týdnem a dosud jej téměř nikdo nezná, neboť je pro maximalisaci účinku tajný (jak by si senátoři poradili se žádostí podle zákona č. 106/1999 Sb., to se mne, milý deníčku, raději neptej).

Jisto je, že podle Peciny působení současné KSČM nepředstavuje bezprostřední ohrožení demokratické společnosti a pokud by návrh na pozastavení činnosti komunistické strany s dosavadními argumenty neodmítly české soudy, učinil by tak Evropský soud pro lidská práva. Což je ovšem svatosvatá pravda: KSČM je dnes menším ohrožením demokracie než ČSSD (už proto, že je daleko slabší) a není vůbec představitelné, že by vyčínanie zakazovačů podpořili v Štrasburku, kde mají na podobné případy konstantní a velmi liberální právní názor (zkus se na to zeptat, deníčku, jistého pana Linkova).

Celé to je nevýslovně trapné. Víš, deníčku, já také uděluji každý měsíc na sousedním blogu anticenu Osel měsíce, ale ještě nikdy jsem ji neudělil někomu jen za to, že má na určitou věc jiný názor, než mám já; vždy to bylo za text nebo výrok, který lze objektivně hodnotit jako mimořádně hloupý. V tomto smyslu je Pecinovi udělená cena nespravedlivá a místo stranické propagace bych ji nazval spíš poslední předvolební křečí.

Nuže, počkejme si, jak náš výkon ocení voliči; známka za umělecký dojem bude, obávám se, začínat několika nulami.

24. 5. 2010

ImageMagick na konci sil

O aplikaci ImageMagick (IM), kterou jsem si zvykl užívat pro dávkové zpracování obrazových souborů, jsem se na tomto blogu již zmiňoval. Nyní jsem narazil na problém, který nedokážu prostředky IM vyřešit.

Upravuji snímky pořízené digitálním fotoaparátem ze spisu do souboru PDF. U černobílých předloh je to hračka, běžně umím zredukovat jednu stranu A4, ve výborné kvalitě, pod 50–100 kB. Mám-li ale něco podobného, potřeboval bych programu convert předepsat, aby soubor převedl na paletové PNG s paletou skládající se ze tří barev, černé, bílé a třetí, kterou si jako nejvhodnější sám zvolí – a právě to IM nedokáže. Musím mu buď třetí barvu definovat sám (což je pracné), anebo mu dovolit, aby si vybral všechny barvy v paletě, což ovšem povede k tomu, že takto zpracovaná strana se bude od ostatních, černobílých, na první pohled odlišovat svou tonalitou.

Theoreticky bych mohl nechat program sestavit paletu, a z ní potom vybrat nejsvětlejší a nejtmavší barvu a nahradit je bílou, resp. černou. To mi ale připadá enormně složité – opravdu to nejde jednodušeji?

Vládne v České republice právo?

Na otázku obsaženou v nadpisu, tedy zda je Česká republika právním státem, zajisté nelze odpovědět binárně, ano nebo ne. Zajímavé ale může být zamyslet se, zda se tato odpověď, ona hodnota na stupnici ano–ne, v čase mění, a kterým směrem se posouvá.

Je tedy rozumné a účelné zeptat se, na příklad zda a o co lépe jsou v této zemi naplňovány podmínky materiálního právního státu v r. 2010 než tomu bylo před deseti lety, v r. 2000. Některé složky této odpovědi lze přitom podepřít statistickými daty, v jiných nezbývá než se spolehnout na subjektivní dojem.

Domnívám se, že kritéria kladená na právní stát jsou Českou republikou naplňována stále špatně, a co hůř, míra této neuspokojivé situace má tendenci se v čase zvyšovat. K tomuto závěru mne vedou následující fakta:
  1. Vymahatelnosti práva měl napomoci vznik instituce soudních exekutorů, avšak v praxi se ukazuje, že tomu není: i přes serii novel exekučního řádu stát stále nemá prostředky, jak tyto svérázné podnikatele v právu účinně kontrolovat, a poškození se proti abusivně postupujícímu exekutorovi nedomohou ochrany.
  2. Kvalitě právního státu uškodila existence podvodných rozhodců a rozhodčích společností a stále více se rozmáhající praxe zákazníkům vnucovaných rozhodčích doložek. Ani legislativa, ani judikatura prozatím neposkytuje spotřebitelům ochranu a rozhodčí řízení je spíš než vládou práva doménou svévole a bezpráví.
  3. Rychlosti soudního řízení věnovala exekutiva velkou pozornost, zejména pod tlakem serie štrasburských rozsudků proti České republice. Novelisace stížnostního řízení (a institut návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu) přinesla jen malou změnu k lepšímu. Soudní pře se stále vlečou, a soudci nejsou motivováni rozhodovat spory rychle a efektivně.
  4. Naprostým šlápnutím vedle bylo neuvážené zvýšení hranice bagatelního sporu ze dvou na deset tisíc korun, provázené ztížením dostupností dovolání. Soudní rozhodování se tak stává rychlejším, avšak jeho kvalita utrpěla.
  5. Možná nejtěžší ranou vymahatelnosti práva bylo zavedení kauce pro nařízení předběžného opatření. Ačkoli původně likvidační výše kaucí byla v loňském roce snížena, je to další důvod, proč je na místě tvrdit, že se kvalita právního státu za posledních deset let zhoršila.
  6. Státní zástupci a soudci se stále pohybují v demotivujícím prostředí, kde požadavek nezávislosti vede k faktické beztrestnosti. Zklamáním je speciální smíšený kárný senát zřízený u Nejvyššího správního soudu: svou mírností a alibismem předčil i ta nejpesimističtější očekávání.
  7. Tristním zůstává stav české advokacie: advokát je tu redukován na zprostředkovatele účasti v jakési bizarní sázkové hře, a komora je přitom ochotna hájit advokáty proti jejich klientům i v případech těch nejfrapantnějších excesů.
  8. Zpolitisoval se Ústavní soud, jenž se stal v několika případech odkladištěm emeritních politiků, kteří při rozhodování prosazují stranický zájem. Procedura přitom nedovoluje Ústavnímu soudu vybírat si z ústavních stížností jen některé a kvalita a věcná správnost odmítavých usnesení je obecně bídná, bez tendence ke zlepšování.
  9. Stále není k disposici bezplatný systém základních právních informací, a to ani v rudimentární podobě, která by dovolila zjistit text dané právní normy aspoň v aktuálně účinném znění. Na druhé straně se zlepšila dostupnost judikatury tří nejvyšších soudů.
  10. Telefonní justice stále žije, a kausa Jiřího Čunka ukázala tento fakt v celé jeho ohavnosti.
  11. Korupce bují. Soudy sice zveřejňují rozvrhy práce, ale není problém zajistit účelové přidělení věci vybranému soudci nebo senátu, přičemž procedura je obvykle vytvořena tak, že není v silách takto poškozeného účastníka řízení pochybení prokázat.
  12. Novým aspektem výkonu postkomunistické spravedlnosti je možnost získat neoprávněně vysokoškolský diplom v oboru práva. Plzeňská aféra se netýká jen politiků, ale i několika státních zástupců a nejméně jednoho soudce.
I když tedy v některých dílčích aspektech, např. v rychlosti řízení nebo v možnosti vymoci rozsudkem přiznané právo, je dnešní situace lepší než před deseti lety, celkový posun je spíš negativní. Justiční reforma přitom nezaujímá dominantní postavení v programu žádné politické strany: už několik let je to něco, o čem se ve slušné společnosti prostě nemluví.

20. 5. 2010

Plzeňská práva aneb Vysoká škola, v likvidaci

Do rozměrů vpravdě čunkovských vyrostla telenovela o právnické fakultě v Plzni. Nejnovější episoda: Donem Kindlem protežovaní politici se pokoušejí zbavit Vladimíry Dvořákové, předsedkyně akreditační komise, která skandál jako první medialisovala. Angličtina má pro její roli nesnadno přeložitelný termín whistle-blower.

K prognose plzeňských práv jsem skeptický: vyhlídka, že očistný tým (Pospíšil, Korbel a další) dokáže fakultu zachránit, narazila na texturu politických zájmů, a říct, že mám titul JUDr. z Plzně, to je dnes kariérní doporučení asi stejně hodnotné, jako mít celoživotní praxi pomocného dělníka v Kolbence. Záchranné práce podle všeho spějí jen k nové blamáži v podobě řízení o odnětí neoprávněně udělených titulů.

Byla možná jiná cesta? Ano, ale to by musela od počátku být, jak se modně říká, politická vůle. Kindl, Zachariáš a spol. do tepláků, profesoři a docenti mimo službu, tvrdá, nekompromisní nucená správa a authentická snaha o nalezení a potrestání viníků – zkrátka tah na branku. Tedy právě to, k čemu Jiří Pospíšil neměl ani schopnosti, ani podporu své strany.

Z deníku straníkova XIV

Milý (stále ještě tajný) stranický deníčku!

Slíbil jsem ti, že tě seznámím s výběrem strany, pro kterou jsem se místo té naší rozhodl. Proto si otevírám volební menu, doplňuji to webovými stránkami jednotlivých adeptů, a začínám procházet alternativy.

Číslo 1 jsou Občané.cz, strana bez tradice. Z kandidátů ve svém volebním kraji znám osobně tři, jednoho z nich bych určitě ve sněmovně mít nechtěl, dva další ano. Dívám se proto ještě na web. Názorová neujasněnost (strana se nesmyslně presentuje jako liberálně-konservativní), na můj vkus příliš populismu, bezduché frase jako kulturu vnímáme komplexně. Ne, deníčku, tihle můj hlas dostat nemohou, snad v příštích volbách, ale to na sobě budou muset ještě hodně zapracovat.

Číslo 4 a Johnovy Věci veřejné, další rychlokvaška. Z kandidátky znám jen Radka Johna, a to mi k rozhodnutí stačí.

Číslo 6, KSČM. Web na thema žhář hasičem, děkuji, nechci.

Číslo 7, Koruna česká. Konservativní strana, od minulých voleb odvedla velký kus práce, její program je celkově přijatelný. Takže prozatím kandidát číslo jedna.

Číslo 8 je Česká strana národně sociální, čili, deníčku, brkouni, nebo spíš, co z nich zbylo. Kandidují jen v Praze, a z kandidátky neznám živáčka. Kdepak!

Číslo 9 neboli ČSSD. V poslední době oběť nechutných medialních kampaní, ale to ještě není důvod, proč bych jim měl dát hlas: a kromě toho, deníčku, dost se bojím, aby to taky nemysleli upřímně – jako Gross.

Číslo 13, Zeman & spol. Strana spíchnutá horkou jehlou, jakoby na čísi objednávku. To také nepůjde.

Číslo 14 má strana STOP. Bez vlastního webu, s kandidátkou plnou neznámých jmen. Nelze.

Číslo 15, TOP09. Lidovečtí recyklanti, resp. deserteři. Na kandidátce sice několik přijatelných osobností, ale uznej, deníčku, stranu s takhle hanebným způsobem vzniku přece nemohu podporovat!

Číslo 16 je Evropský střed. Poloprázdné kandidátky, nikdo, koho bych znal. Jdeme dál.

Číslo 17, KDU-ČSL neboli zbytek potápějícího se korábu. Konservativní, ale beznadějně zkorupmovaní. Nechť tedy zahynou, škoda jich pro českou politiku nebude.

Číslo 18 má Pravý blok. Mám Petra Cibulku rád, ale skutečnou politickou stranu stále ještě dohromady nedal, a ani nedá, pokud se nedokáže zbavit mesiášského komplexu a i u politika nezdravé míry megalománie. Takže – snad příště.

Číslo 20, Strana zelených. Této partaji jsem věštil po minulých volbách zlý osud, protože mi bylo jasné, že nedokážou-li všechny aktivisty, které sdružili, uplatit funkcemi, udělají jim ze strany kůlničku na dříví. Přesně to se stalo, a rekonvalescence teprve začala. Jen ať se léčí dál, ale bez mého hlasu, ona jim, deníčku, trocha očistné stabilisace voličské základny prospěje.

Číslo 21, Suverenita Jany Bobošíkové. Populisté, dokonce nemají na svých stránkách ani přímý link na program, dobře vědouce, že o ten jejich voličům nejde. Brr!

Číslo 22, Humanistická strana. To je zajímavý zjev české politické scény, někdy ti o nich povím víc, deníčku. Ale kandidují jen v Praze a tím jsou automaticky nevolitelní: aby se dostali do parlamentu, museli by si je vybrat skoro všichni Pražané.

Číslo 23 jsou Piráti. Liberálové, s omezenou agendou a značně fragmentárním, krátkodechým programem. Nikoli.

Číslo 24, Vandasovi hoši. Ty ve sněmovně nechci.

Číslo 25 je Strana svobodných občanů. Další liberálové, se zálibou v našem stařičkém mocnáři. Tímto momentálně (a po zásluze) odkopnuti a ač v nemilosti, v lásce k němu neochabují. Pitomci.

Číslo 26 neboli ODS, strana aktuálně v rozvalu. Snad jí pomohou prohrané volby, k čemuž svou preferencí rád přispěju.

Strana 27, Klíčové hnutí Táni Fischerové. Ten nejhorší exemplář politického kýče, který si umím představit. Kdyby volby probíhaly negativní selekcí, měl bych dilema, zda vybrat je nebo DSSS.

Tak, a teď to víš, deníčku – ale neřekneš to na mě předsedovi, viď?

Aktualisováno.
Web strany STOP (díky Janu Vaňkovi ml.) nalezen. Za hledání ale nestál.

17. 5. 2010

Složenka

Tak jsem ji dostal. Červenou, typu A, vzhledu téměř authentického, s krátkým průvodním dopisem, v němž mi politik jedné partaje slovy přizpůsobenými průměrné inteligenci voličově vysvětluje, že budu muset zaplatit dluh, který mým jménem jako ministr financí za jinou partaj udělal.

Zaslechl jsem, že někteří adresáti se prý po jejím obdržení zhroutili a museli být svěřeni péči psychiatrů. Nic překvapivého v zemi, kde před nedávnem proběhla v parlamentu velká bitva o to, zda se bude na výplatní lístek tisknout skutečná daň z příjmu anebo jako dosud jenom její část, aby obyvatelstvo bylo klidné a nebouřilo se tváří v tvář sumě, kterou ve skutečnosti na této dani platí.

Osobně jsem názoru, že zvyšování státního dluhu by stejně jako všechna další opatření, jejichž beneficia inkasuje současná vláda, zatímco břemena dopadnou na ty příští, mělo vyžadovat minimálně schválení ústavní většinou, ale je mi jasné, že něco podobného je prosaditelné asi stejně snadno jako omezení poslaneckých výhod. Ostatně co jiného čekat v zemi, jejíž elektorát se hroutí, když mu sdělíte, jaká je výše státního dluhu.

16. 5. 2010

Krev zmizelého aneb Všechno je (bylo) jinak

Už dlouho se chystám napsat o národních stereotypech v českém poválečném umění, zejména kinematografii: o tom, jak Češi vycházejí v konfrontaci s jinými národy – především ovšem Němci – vždy jako zásadoví, přátelští, inteligentní, čestní, byť často zbytečně skromní, utlačovaní a neprávem odstrkovaní.

Film Krev zmizelého (2005) scénáristy Vladimíra Körnera a režiséra Milana Cieslara, který jsem viděl poprvé až letos v televisi, staví všechny tyto stereotypy na hlavu: Češi jsou v tomto příběhu, který časově pokrývá 30. až 60. léta minulého století, vylíčeni jako zákeřné bestie terorisující a zneužívající každého, kdo se dostane do jejich moci. Kladným hrdinou je bývalý esesák (Vladimír Dlouhý), lepší než Češi jsou i polští komunističtí pohraničníci, a paradoxně relativně nejslušnější z Čechů je estebák (Ondřej Vetchý). Průměrný Čech Pepek, jehož ve filmu skvěle hraje Jiří Lábus, je cosi na způsob Švejka: morálně indiferentní oportunista spíše mdlého ducha, s téměř vymizelou schopností solidarity a soucitu. Jeho ženskou obdobu, jakousi archetypální Annu Proletářku, zahrála neméně dobře Simona Stašová.

Nechci psát o sujetu dvouhodinového filmu, jehož příběh odehrávající se převážně v Sudetech je velmi spletitý, ani o tom, jak byl výsledek pokažen špatným obsazením několika rolí (Ester Geislerová, Ondřej Vetchý) i snahou o příliš explicitní, téměř hollywoodský styl vyprávění. Spíš bych se chtěl podělit o několik myšlenek, které mne při sledování Krve zmizelého napadly.

Film si podle mého názoru především klade otázku po legitimitě české (československé) moci na sudetském území. Nebyl-li tam stát schopen zajistit po válce řádnou správu a místo četníků, úředníků a soudců poslal rabovací gardy, jimž dovolil střílet bez soudu civilní obyvatelstvo (a poté je za tyto zločiny zákonem amnestoval), nezaslouží úcty, respektu a loyality, a musí být chápán jako stát nepřátelský, před nímž je třeba mít se na pozoru a který lze bez sebemenších výčitek svědomí zradit a opustit, tak jako ho bez náznaku nostalgie opouští hlavní hrdinka Dorli. Byl ostatně jen malý rozdíl mezi tím, jak se počínaje r. 1945 tento stát choval k vlastnímu ethniku a jak brutálně nakládal s cizinci upadnuvšími do jeho moci, a tak mnozí z těch, kteří zprvu jeho jménem utlačovali druhé, byli sami nakonec prohlášeni za veřejné nepřátele a pronásledováni.

Druhou věcí, která mi přišla na mysl, je problém odsunuté paměti krajiny. Opilá Dorli si v rakouské hospodě přisedne ke stolu se dvěma Němci a začne si s nimi vyprávět o rodných Sudetech, a nakonec si s nimi připíjí auf Gesenke, na Jeseníky. To je pocit, který velmi dobře znám, a který mne přepadá, kdykoli přijedu třeba do Liberce a jeho okolí. Znám tu krajinu od nejranějšího dětství a mám ji rád, a tímto pocitem jsem zároveň spojen s lidmi, kteří tam dnes nesmějí žít – velmi intensivně cítím, že je to moje vlast, a přitom to nemůže být moje vlast bez lidí, kteří tady po stovky let a desítky generací žily; co naplat, že jsou všude české cedule, když staré domy, ulice, ale i les nebo hory ke mně mluví německy. Hlavní náměstí v Liberci se dnes jmenuje Benešovo, což mne uráží, protože to nemohu chápat jinak než jako zpupné gesto barbara-dobyvatele, a jako pro konservativního člověka s úctou k tradici je pro mne nemožné s touto conquistou se identifikovat. Totéž jako v Liberci mne přirozeně napadá v Karlových Varech, v Chebu nebo v Děčíně. Zdá se, že, paradoxně, potřebuji Němce k tomu, abych mohl Sudety chápat jako svou vlast, abych s nimi mohl svou lásku k vlasti sdílet.

Film Krev zmizelého sice nepatří k vrcholům české polistopadové kinematografie, v mnoha směrech může být ale předzvěstí filmů, které se tu budou natáčet v příštích letech a které budou hlubší reflexí otázek naší národní minulosti než dokázaly být Pelíšky, Kolja, Horem pádem nebo Musíme si pomáhat.

Aktualisováno.

13. 5. 2010

Déjà vu

Když jsem v novinách uviděl titulek Vydělávám víc než manžel, přiznala Petra Paroubková, okamžitě jsem si vzpomněl na identickou zprávu, kterou o sobě kdysi do medií rozhlásila manželka Stanislava Grosse (řečeného Koloťuk). Její příjmy prý pocházely z prodeje kosmetiky AmWay, což je, pokud vím, jedna ze značek využívající nechvalně známý systém MLM, vnucování předraženého zboží lidem, kteří o ně nestojí; k čemuž ostatně měla manželka premiéra Šárka (řečená Bufetářka) ty nejlepší předpoklady: jen si zkuste něco odmítnout ženě ministerského předsedy!

Zakrátko přestal být Gross premiérem a jak to bylo s jeho skutečnými příjmy, vyšlo najevo vzápětí. Čeká nás něco podobného i v případě Paroubkových? Není to vyloučeno, model Gross je bezesporu ideálem pro každého aktivního politika: nejprve pohádkově zbohatnout z korupčních peněz a pak si chytrou transakcí s akciemi zajistit doživotní beztrestnost.

12. 5. 2010

Z deníku straníkova XIII

Můj milý, přísně tajný stranický deníčku!

Dnes ti prozradím něco, co si mezi sebou mí spoluúdové vyměňují potajmu, nejčastěji na procházce parkem poté, co mobilní telefony nechají v autě a límce svých svrchníků vyhrnou tak, aby na minimum snížili risiko odposlechu směrovým mikrofonem (představ si, chceš-li, Deepthroata, anebo tu schůzku prokurátora s tajným informátorem z filmu JFK, u Lincolnova památníku ve Washingtonu).

Deníčku, v letošních volbách nebudu volit Konservativní stranu. Nemohu dát svůj hlas té roztodivné směsici kašparů, obzvláštníků, potrhlíků, politických desperátů, nerecyklovatelných renegátů dávno zaniklých mikrostran, mimoběžníků a vůbec mimoňů a mimoní, kteří naši Stranu tvoří. Promiň, ale nejde to.

Těžké rozhodnutí padlo poté, co jsem zděšen zhlédl náš předvolební klip (existuje i dvouminutová verse, tu si taky pusť, sborová invokace Volte Konservativní stranu! à la Šmoulové vstoupí, myslím, do dějin české volební kinematografie).

Dílo pro nás vytvořil pan Vadas a ač se snažil, seč mohl, smutnou pravdu o nás nevyretušoval. Celé to komposičně stojí na verbálním sdělení našeho nového předsedy. Ten vypadá, jako by do něj právě zastrčili monočlánek: jeho projev by se dal beze změny použít v kursu Antirétorika aneb Jak mluvit, aby vám lidé zaručeně neuvěřili. Skoro bych řekl, deníčku, že po takovém sales pitch by pan předseda neprodal láhev mattonky uprostřed Sahary.

Pamatuješ si, deníčku, na ty televisní reklamy na dárcovské SMSky, co se vysílají po každých povodních? Jak tam pan Lukavský, tuším, tklivě vyzývá občany k účasti na charitě, a jak si mobilní operátoři z darované částky opět charitativně vezmou pouze svůj standardní poplatek (jehož výše, jak kdosi spočítal, je v poměru k přenesené informaci vyšší než náklady na transfer dat z Hubblova teleskopu)? A jak už nikdo nikdy nekontroluje, co se s těmi penězi stane?

Tak právě na ně jsem si vzpomněl, když jsem sledoval předsedův projev. Takhle přece nikoho o ničem nepřesvědčíš! Naše sdělení musí být cosi na způsob: Tato společnost je stále těžce nemocná, a chceme ji léčit. Nemáme a neznáme žádné zázračné léky, jen to, co se v minulosti osvědčilo: slušnost, poctivost, odpovědnost. Cokoli, deníčku, jen ne to, co ten bateriový pan předseda předvedl!

Nyní tedy budu vybírat mezi ostatními stranami, a jak jsem zvolil, ti zase někdy – tajně – napíšu.

10. 5. 2010

Přijdou po Zemanovi i Hamr s Pláteníkem?

Máloco se před dvaceti lety zdálo tak jisté, jako že české televisní stanice už nikdy nebudou reprisovat primitivní propagandistické seriály pocházející z komunistické, jak zpíval Karel Kryl, prolhané skříňky na civění. Jenže všechno je najednou jinak: ukázalo se, že s čestnou výjimkou Smyczkova seriálu Bylo nás pět nevzniklo v tomto genru za poslední dvacetiletí nic, co by bylo s produkcí předchozí epochy srovnatelné, a ve světle Ulic, Pojišťoven štěstí a Odsouzených se jako vrcholné umělecké dílo musejí jevit nejen Hříšní lidé města pražského nebo Nemocnice na kraji města, ale vyprahlý masový konsument postupně vezme zavděk i tím, co se druhdy jevilo jako absolutní odpad.

Bitva o Majora Zemana (o němž jsme tu psali zcela nedávno) se zdá být vyhranou, nyní se frontová linie posunula k Dietlovu seriálu Nejmladší z rodu Hamrů a za humny čeká další adept, charakterní papaláš Josef Pláteník z Okresu na severu z dílny téhož scénáristy i režiséra.

Oba seriály přísně respektují formální půdorys hagiografie, svatopisu, a ačkoli je mezi nimi z hlediska provedení, společenského kontextu i scénáristovy autorské svěžesti značný rozdíl, principiálně jde o jeden a ten samý problém, který jako bychom stále neuměli rozhodnout. Trochu přitom zapomínáme, že totéž jsme kdysi vášnivě zazlívali právě komunistům, kteří odmítali reprisovat díla, v nichž vystupovali nevhodní protagonisté (v Orwellově newspeaku neosoby), a byli schopni kupříkladu přetočit téměř celý jeden díl Takové normální rodinky jen proto, aby v něm nemusel v roli svérázného malíře pokojů hrát tehdy v nemilost upadnuvší Pavel Landovský.

Pléduji tedy za uvedení seriálu, který nepokrytě propaguje a oslavuje násilnou kolektivisaci v 50. letech? Ano, protože vedle toho je v seriálu vynikající hudba Zdeňka Lišky a k vidění jsou tam herecké výkony, na které se nezapomíná. A vůbec by mi nevadilo podívat se znovu na Okres na severu, zdařilou ilustraci these, že komunismus by byl vybudovatelný, leč toliko v případě, že bychom k tomu místo lidí angažovali anděle.

Naprosto stejně se ovšem stavím k propagandě nacistické: Triumph des Willens Leni Riefenstahl je jedinečné umělecké dílo, a film S.A.-Mann Brand by měl vidět každý, kdo snad chová jakékoli iluse o povaze nacismu.

Je totiž nebezpečnou naivitou domnívat se, že generaci imunní k totalitě odchováme spíš na zaručeně ideově nezávadných mýdlových operách, než když ji budeme konfrontovat s nekašírovanou, syrovou minulostí, protože taková nebyla doba, nýbrž takoví jsme byli my, a měli bychom se snažit, aby, když už minulost nezměníme, takoví nebyli aspoň oni.

7. 5. 2010

Není Němec jako Němec

Na otřesném dokumentu a vraždění Němců po válce (tak závažném, že ČTK k němu cítila potřebu vydat oficiálními historiky vyfutrované dementi ještě před odvysíláním) mne ze všeho nejvíc šokovalo, jak zhruba v polovině historik v Žatci vysvětloval, že docházelo k velkým tragediím, např. v případě smíšených rodin, a dokonce se stalo, že byl postižen Čech, jehož smůlou bylo příjmení – Němec.

Dobře, že to víme: zabít nevinného Němce je v podstatě v pořádku, skutečné neštěstí je, když nespravedlnost postihne nevinného Čecha…

5. 5. 2010

Z deníku straníkova XII

Milý tajný stranický deníčku,
tak jsem z té naší Strany den ode dne rozmrzelejší a smutnější. Byli jsme znovu v televisi, tentokrát na ČT2. Jak víš z předchozí aktualisace, Strana byla vylosována hned do prvního debatního duelu, proti sociální demokracii, a zase to nedopadlo moc dobře.

Pana předsedu jsme ale tentokrát nechali doma, a vyslali jsme do studia Dana Drápala, volebního leadra za Olomoucký kraj (jak jsem zjistil, v mnoha krajích je u nás volební leader zároveň jediným kandidátem na kandidátce, což je poměrně komické, poněvadž není jasné, koho by měl volebně vést).

Pan Drápal je člověk moudrý, vzdělaný, sečtělý, ale hrozně neprůbojný a submisivní, a podle toho to dopadlo. Místo jasného gesta k voličům jsme nechali dojem matný tak, že kdyby ses za půl hodiny zeptal diváků, kdo že tam proti ČSSD seděl, 95 % z nich by si nedokázalo vzpomenout.

Přitom příležitost byla, moderátor Jakub Železný byl korektní a dal nám tolik prostoru, kolik jsme nedostali za celé volební období.

Hned první otázka, jak se vymezujeme proti socialismu. Pan Drápal nedokázal vůbec smysluplně odpovědět, co vlastně proti socialismu máme, když v západní Evropě prý funguje sociální stát docela dobře. Kdyby na jeho místě seděl, jak tak hezky píše Anthony Burgess v Mechanickém pomeranči, your humble narrator, milý deníčku, řekl by: Socialismus je pro nás nepřijatelný, protože potlačuje individuální iniciativu a odpovědnost každého občana a společnosti tím škodí, když vytváří stále bytnějící vrstvu lidí, kteří jsou závislí na výplatě nejrůznějších dávek od státu, což ve svém důsledku vede k vzniku obecné představy, že bohatství vzniká přerozdělováním. Bohatství ale vzniká jedině prací, a kdo tvrdí něco jiného, je demagog, neboli, milý deníčku, řečeno pěkně postaročesku, tlučhuba.

Pan volební leader, bohužel, místo toho ušlechtile mlžil, takže protistrana, která správně usoudila, že na tak slaboučkého protivníka je zbytečné vypouštět předsedu, a posadila do studia ministra vnitra Pecinu, neměla problém na náš úkor zaexhibovat.

Pak se mluvilo o daních, a bylo to to samé, deníčku, v bleděmodrém. Leader nevysvětlil, co je špatně na zvyšování daňové progrese, že za socialistickými návrhy na vyšší zdanění lidí s nejvyššími příjmy je populismus, vytváření dojmu, že jsou to národní škůdci, když naopak právě těchto lidí je potřeba si vážit, protože vytvářejí více těch hodnot, které socialisté chtějí přerozdělovat. Proč kandidát neřekl natvrdo: Skutečnou podstatou vašich návrhů, pane ministře, je nízký apel na lidskou závist. My na rozdíl od vás si lidí, kteří pracují a tvoří hodnoty, vážíme, a nekrmíme voliče primitivní propagandou o tom, jak dobře se všichni budeme mít, když stát zabaví a přerozdělí zisky ČEZu anebo když ještě víc zdaní manažery a podnikatele.?

Proč, řekni mi, milý deníčku, proč?