DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

28. 6. 2010

Možná upadl v koupelně

A máme tu další exemplář šílence, který při styku s českými policisty – přirozeně zcela bez cizího zavinění – zemřel. Cituji ze zprávy ČTK:
Dnes krátce po půlnoci zemřel za přítomnosti policejní hlídky v Lucemburské ulici na pražských Vinohradech čtyřicetiletý muž. Podle mluvčího pražské policie Tomáše Hulana šel muž přímo proti hlídce, upadl na chodník a několikrát udeřil hlavou o chodník. Odmítl prý pomoc policistů, vzápětí ale zkolaboval. Příčiny jeho úmrtí by měla objasnit nařízená soudní pitva.
Inspekce ministra vnitra se určitě zapotí, než tenhle zapeklitý případ řádně a k plné spokojenosti policie vyšetří

26. 6. 2010

Je to už fraška, není to ještě fraška…

Tak z téhle zprávy jsem téměř spadl ze židle: složení ethické komise, která se má v Plzni vyjádřit k affaiře na tamní právnické fakultě, bude tajné. Proboha, nemohl by někdo už konečně tu školu zrušit a tím nás ušetřit těchto nechutností?

25. 6. 2010

Vykroužkováno

To jsou ta specifika postkomunistické společnosti: zatímco v demokracii volič vybírá, kterou politickou stranu si ve vedení státu přeje, v České republice má právo určit, kteří politici ze strany, kterou si nepřeje, ale kterou přesto musí jako nejmenší zlo zvolit, protože nic lepšího k výběru nedostal, půjdou z kola ven.

Přesto i tato malá dávka demokracie vyvolala, zdá se, pořádný rozruch, a v nejsilnější pravicové straně probíhá cosi jako vnitřní očista spojená s nesmělým náznakem reformy. Není divu – na podzim budou komunální a senátní volby a nové vedení si po nepřesvědčivém výsledku parlamentních voleb nemůže dovolit další blamáž.

V upřímnost reformy příliš nevěřím, a to nejen kvůli známému pořekadlu o nových kouscích a starém psu. Občanské demokraty totiž stále limituje – a ještě řadu let limitovat bude – to, podle jakého klíče byli vybráni politici, kteří nyní stojí v jejich čele, totiž selekce podle postoje k sarajevskému atentátu. Václav Klaus si tehdy za své spolupracovníky vybral ty, kteří by nové Sarajevo nebyli schopni uskutečnit, prostě proto, že nebyli dostatečně silnými osobnostmi, aby se Klausovi dokázali postavit. A kdo neměl sílu požadovat reformu ODS v r. 1998, nedokáže ji prosadit ani o 12 let později.

A tak, až odezní posttraumatický kroužkovací šok, vše se vrátí do starých kolejí a jediným produktem reformy bude odchod několika politiků na nejvyšší úrovni. Ale díky aspoň za to!

18. 6. 2010

Fetiš občanského průkazu

Kdyby to nebylo k smíchu, bylo by to k pláči: policisté zadrželi a násilím odvlekli člena umělecké skupiny Ztohoven, jelikož u sebe neměl platný občanský průkaz, tento viditelný symbol poddanství občana postkomunistickému státu, kterýžto prý předtím jiní policisté přímo z výstavy odvezli, protože doklad byl znesvěcen použitím zmorphované podobenky. A takovou svatokrádež je potřeba rasantně vyšetřit a přísně potrestat.

Že by policie možná udělala líp, kdyby se místo buserace zjevně nevinných lidí věnovala tomu, čemu má, příkladmo boji s korupcí, stíhání obchodníků s drogami nebo třeba jen pronásledování kapsářských gangů? Ale jděte, přece byste nečekali, že čeští policisté budou trávit pracovní dobu něčím tak pracným a nevděčným!

Aktualisováno.
Affaira má pokračování: umělci a galerie podali na policii žalobu na ochranu uměleckého díla, jelikož tomuto prý hrozí rozřezání. Nechápu, proč policisté nemohou dopravit k soudu umělecké dílo vcelku, sacrilegium by tím jen vyniklo a vyšetřování ztráty třídní knihy by bylo o to údernější: A tady, pane předsedo, vidíte, jak obžalovaní naložili s tím nejcennějším, co jim naše rozvinutá demokratická společnost propůjčila, s vlastním občanským průkazem!

13. 6. 2010

K čemu seznam komunistických soudců

Blogger Michal Bobek se na Jiném právu zamyslel nad problémem utajování seznamu komunistických soudců. Dospěl k závěru, že informace o tom, který soudce byl členem Komunistické strany Československa, by sice neměly být utajovány, avšak budou stejně prakticky bezcenné, neboť tato skutečnost nemá se současnou kvalitou soudcovy práce žádnou souvislost.

Na otázku, k čemu potřebuji seznam soudců-členů KSČ, jehož poskytnutí se už přes tři roky snažím docílit, jsem odpovídal do různých medií již mnohokrát; pokusím se stručně shrnout, co jsem řekl.

Problém má dvě roviny, morální a praktickou.

Žádná demokratická společnost by neměla připustit, aby elitní posice ve státní správě zastávaly osoby, které nelze pokládat za mravně dokonale bezúhonné. Soudce, který spojil svou kariéru s členstvím ve zločinné organisaci, ztratil morální právo soudit druhé, a nebude-li stát tento imperativ respektovat, bude nadále v různých obměnách docházet k tomu, co se nezřídka stávalo, totiž že o rehabilitačních nárocích rozhodovaly stejně obsazené soudy, které ve jménu komunistické ideologie původní zločinný rozsudek vydaly.

Druhá rovina je praktická, související s otázkou, zda se někdejší kompromitace s režimem nějak promítá do dnešního rozhodování soudce, tedy zda bývalí  komunističtí soudci jsou – i když odhlédneme od čistě morální roviny – pro výkon této funkce méně způsobilí nebo méně vhodní.

Objektivně stěží, mnozí (arci ne všichni) exkomunisté jsou odborně na výši a jejich profesionální zkušenost je úctyhodná. Zcela jinak je tomu se subjektivními, osobnostními předpoklady pro výkon funkce soudce. Ministerstvo, které bez mrknutí oka akceptuje, že do výběru nových soudů mluví znalec-psycholog, jehož záporné doporučení se vesměs respektuje jako absolutní veto, tu ponechává nevyužitu informaci, kterou má o svých soudcích a jejich charakteru k disposici prakticky zadarmo, ve svých vlastních archivech.

Soudce, který vstoupil do KSČ, projevil buď abnormální míru naivity – a už proto soudit nemůže, soudcovství není kariérou pro naivky – anebo hodnotovou preferenci, jež není s požadavky na demokratického soudce slučitelná. Odmítnout vstup do Strany znamenalo zbrzdit nebo zcela znemožnit další kariérní postup, a je legitimní požadovat, aby soudci směli být jen ti, kteří konfrontováni s touto volbou pro sebe zvolili obtížnější, ale čestnou možnost, dali přednost zásadám před osobními výhodami. Jednoduše proto, že soudce by měl být spíš čestný člověk než prospěchář – nebo se pletu?

Policisté zabili na služebně dalšího člověka

Jinak bohužel zprávu ČTK interpretovat nelze. Smyšlenka, kterou se vrazi v uniformách pokusili svůj zločin zakrýt, je tak průhledná, že dává vzpomenout na lidový humor ve stylu a pak mě ještě několikrát udeřil bradou do sevřené pěsti.

O oddělení téměr nekonečně shovívavé inspekce od resortu ministerstva vnitra se v posledních letech hovoří stále častěji, a smrt dalšího člověka během policejní detence by snad mohla být příslovečnou poslední kapkou, která tento proces odstartuje.

9. 6. 2010

Zemřel Ladislav Smoljak (1931–2010)

Před více než deseti lety, v recensi filmu Vrchní, prchni! (1981), jsem napsal:
The movie, on the face of it, is a docile combination of communal satire and morality. It is well written (the author of the screenplay was Zdenek Sverak, who would later win an Oscar for his script of Kolya), loaded with situation humor, and exquisitely acted. However, there is more to it.

Vrana is portrayed as a hopeless womanizer who, besides having two children from his current marriage, has to pay alimonies for two or three other offspring. Thus, everything was made to comply with the canon of the official morale: it was his fault that he was pauperized – had he not lived immorally (ie divorced), he could, after a couple of years of heavy saving, afford the car and perhaps some other luxuries without robbing other people.

And this was the central political issue of the 70s and 80s: people who did everything they were required to by the Communist authorities, people who worked hard in their jobs, took part in official ceremonies, such as May Day parades, and voted for the Communist-nominated (ie the only) candidates in parliamentary and communal elections every four years, could still afford only a fraction of the consumer goods the citizens of the neighboring Western states, Germany and Austria, could purchase.

People were voluntary slaves, but their willingness bore them little fruit.

Obviously, Vrana's approach did not work, but what did? In this indirect sense, Vrchni, Prchni! was an explosive, revolutionary movie, a clandestine message, a precursor of the upcoming consumer revolt.
Pročítám novinové nekrology a nevycházím z údivu nad naprosto nevídanou koncentrací nepochopení a nesmyslů v přepočtu na čtverečný centimetr potištěné plochy: je vůbec možné, že lidé Ladislavu Smoljakovi tak málo rozuměli?

Snad je to tím, že doba, kdy Smoljak vytvořil převážnou část svého díla, vyžadovala od filmových a divadelních tvůrců přísnou autocensuru. Kdo chtěl něco důležitého divákovi sdělit, musel tak činit nesměle, po částech a v jinotajích.

Na povrchu báječně natočená satirická komedie bývá hořkou kritikou poměrů a lidí, kteří se jim přizpůsobují a přitom nepostřehnutelně, kousek po kousku, ztrácejí něco velmi podstatného: svou morální integritu a s ní i tradiční společenskou identitu.

Snad nejostřeji je to patrné na filmu Kulový blesk (1979). Dysfunkce trhu s byty nutí mladý pár, který touží zlepšit si svoje poměry, jít do megalomanského projektu doktora Radosty, do dvanáctisměny, a nakonec, po mnoha humorných peripetiích, tito manželé zjišťují, že pro splnění svého snu postupně dokázali hodit za hlavu nejen zbytkovou sebeúctu, ale i to, co by na počátku akce zcela jistě považovali za konstantu, za neprolomitelnou morální hranici, totiž elementární pietu a lidský respekt k zemřelému. Málokterý film té doby je tak příkrým odsudkem komunistického režimu a jeho imanentní nelidskosti jako právě Kulový blesk.

Jistě ne vše, co Smoljak natočil, snese takto přísná měřítka. Špatný je kupříkladu film Marečku, podejte mi pero (1976), který přes neobyčejnou technickou brilanci a perfektní herecké výkony nedokázal překročit mantinely prvoplánového humoru vystavěného na kontrastu životní zkušenosti a zkostnatělého systému středoevropského školství. A málo povedený je Trhák (1981), jenž se vinou chabého scénáře i nezvládnuté režie proměnil v nechtěnou sebeparodii, v parodii parodie.

Na půl cestě zůstala další divácky oblíbená komedie, Na samotě u lesa (1976), která předznamenala základní thema českých a slovenských filmů 80. let: hledání životní authenticity, k nezdaru předem odsouzený pokus o opětovné polidštění morálně znetvořeného komunistického člověka [pars pro toto: Jako jed (1985)].

Nejsilnějším Smoljakovým thematem byl ovšem jeho Cimrman, neboli poselství z lepších časů. Cimrmani si dokázali nápaditě pohrát se dvěma kontrasty zároveň. Tím nejviditelnějším je střet cimrmanovské nespoutané výstřednosti s dokonalým, nahlíženo optikou modernismu však strnulým řádem doby, do níž jsou geniovy životní příběhy zasazeny. Ve druhém plánu se střetává poklid a idyla 19. století s tím, co v cimrmanovských hrách záměrně a až ostentativně přítomno není, avšak co právě svou nepřítomností na jevišti hraje a vytváří někdy až drastický kontrapunkt, totiž století dvacáté, ve kterém lidé vynalezli a masově uplatnili kulomet, yperit, gulag, Zyklon-B a nakonec atomovou bombu, to vše oděno do roucha totalitních ideologií, před nimiž se není kam ukrýt: leda právě do jinotajů a skrytých příběhů.

Stejně jako Smoljakovy a Svěrákovy filmy však Cimrman hovoří jen k tomu, kdo mu dokáže naslouchat, a pro ostatní má jako náhražku nějaký ten gag nebo populární hlášku. Pokusme se, velmi bych prosil, posuzovat dílo Ladislava Smoljaka podle toho, co je v něm skutečně podstatné, nikoli podle marginalií, jak, bohužel, naprostá většina autorů nekrologů tohoto významného umělce činí.

5. 6. 2010

Krejčíř, Pitr, Vaškůj, jak se to rýmuje!

Roman Vaškůj, místními medii symptomaticky označovaný za dalšího uprchlého podnikatele, chce v Rakousku požádat o politický asyl, neboť se cítí být obětí justiční mafie. Ta sice, jak víme z loňského zrušovacího usnesení Vrchního soudu v Praze, neexistuje, avšak nijak zvlášť bych se nedivil, kdyby rakouský soud zaujal opačné stanovisko: co se děje v české justici, působí na nepoučeného dojmem dosti podstatného – prominou-li čtenáři – chléva.

Výstrahou budiž případ Radovana Krejčíře, který svůj zápas s českou spravedlností patrně již definitivně vyhrál, protože nechal svou trestní věc přezkoumat nezávislým jihoafrickým soudcem, kterýžto ji vyhodnotil způsobem, o němž naše orgány činné v trestním řízení raději jen cudně mlčí. Podobně Tomáš Pitr. Tomu stačilo odjet do země, kde se v trestním řízení uplatňují civilisované promlčecí doby, a je náhle v bezpečí. A to vůbec nehovořím o případu Rostislava Roztočila, údajného vraha, jehož vina byla prokázána způsobem natolik přesvědčivým, že mu před českou spravedlností poskytuje ochranu dokonce sousední Spolková republika Německo.

Jak dopadne Vaškůjův případ, přirozeně nelze predikovat, ale v každém případě se zdá, že český justiční systém získává mezinárodní pověst čehosi svou věrohodností se velmi blížícího soudnímu systému Rovníkové Guineje – a to je docela možné, že těm nebohým Afričanům ještě křivdím!

4. 6. 2010

Není deska jako deska aneb Glosa historicko-gramatická

Před několika týdny vztyčila skupina aktivistů v místě poválečného vraždění německých civilistů u Postoloprt (Postelbergu) kříž s pamětní deskou. Další pamětní desku se – bez úspěchu – aktivisté pokusili umístit na budově postoloprtských kasáren. Pro ČTK i pro ostatní masmedia to byla, řečeno Orwellovým newspeakem, ne-událost a její aktéři ne-osoby.

Jinou desku v Postoloprtech nyní umístila oficiální německá delegace v čele s velvyslancem Johannem Haindlem. A hle, najednou je z toho zpráva.

V čem že je mezi oběma deskami tak propastný rozdíl? Inteligentní čtenář mého blogu jistě už tuší: zatímco deska medialní pozornosti nehodná mluví o mučení, zabíjení, ba dokonce o likvidaci německého obyvatelstva, deska správná se zmiňuje o událostech, při kterých došly jakési úhony – vedle viníků – též nevinné oběti, bez bližší specifikace národnosti.

Může mi, prosím, někdo, nejlépe pan velvyslanec, uvést příklad jediného Němce, který byl v Postoloprtech popraven právem? Tedy, mimo jiné, po řádném soudním procesu? Respektive po jakémkoli soudním procesu? Že ne? Rovněž se domnívám…

Taková už je, bohužel, dnešní spolková vláda a takoví jsou dnešní Češi. Říkat o některých věcech pravdu, to se prostě nedělá, a kdo toto tabu poruší, stane se předmětem medialní šikany. A proto se budeme vykrucovat a místo toho, abychom připustili, že v Postoloprtech vraždili Češi Němce, budeme mlžit o nevinných obětech jakýchsi blíže nespecifikovaných událostí.

Navrhuji malý experiment: zkusme vyrobit pamětní desku s nápisem Všem nevinným obětem lidických událostí června 1942 a sledujme ten poprask, který nastane, když se ji v Lidicích pokusíme umístit. Protože v Lidicích zabíjeli Němci Čechy, kdežto v Postoloprtech se staly události a zabíjení Němců bylo pouhým (omluvitelným) excesem jinak spravedlivého vyhnání… tedy, ehm, vlastně odsunu.

1. 6. 2010

Z deníku straníkova XVII

Milý deníčku!

Tak je to tady, tisková zpráva o našem volebním úspěchu, zatím toliko v podobě e-mailu pana kancléře (jenž svého předsedu v abdikaci nenásledoval, pouze dal svou funkci k disposici). Dovol mi ocitovat nejpůsobivější pasáže:
Není vaší vinou, že jsme neuspěli. Vaším úsilím jste představili Konzervativní stranu veřejnosti. To, že jí dalo hlas pouze 4200 voličů, neznamená, že má jen jejich sympatie. Ne, sympatizujících je násobně více […] Je třeba nezahořknout, pokračovat v rozšiřování členské základny, ve stálém informování veřejnosti o stanoviscích KONS k aktuálním záležitostem, v prosazování konzervativní politiky.
Inu, deníčku, já to vidím z posice řadového člena docela jinak: ve volbách jsem se opět naprosto zesměšnili, dokázali jsme, že nedovedeme mluvit jinak než ve frasích a hodnoty, které representujeme, nejsme schopni voličům ani vysvětlit, natož je o nich přesvědčit a strhnout.

Pokud vůbec máme přežít, musíme se konečně začít chovat konservativně, a to i ve vztahu k otázkám národní minulosti. Není, milý deníčku, nic trapnějšího než konservativní strana, která podporuje, mimo jiné, legitimitu poválečného vyhnání sudetských Němců a znárodnění průmyslu a která se nedokáže distancovat od protiemigrantské politiky polistopadových vlád.

To jsou, deníčku, podstatné věci, které rozhodně nenahradíme tím, že občas půjdeme narušit meeting KSČM. Konservativismus je hodnota, nikoli gesto.

Dělnická strana rozpuštěna

Usnesením svého prvního senátu Ústavní soud odmítl ústavní stížnost Dělnické strany a potvrdil tak verdikt Nejvyššího správního soudu o jejím rozpuštění, jenž se tím stává pravomocným a vykonatelným. Celý text usnesení není zatím k disposici, pouze tisková zpráva Ústavního soudu.

Soudem zpravodajem byl František Duchoň, kmotry zjevně Carl Schmitt a Karl Loewenstein: formulace typu hodnoty reprezentované Dělnickou stranou lze podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu označit za neslučitelné s hodnotami českého právního řádu, na nichž Ústavní soud neshledal nic nepatřičného, dávají vzpomenout na nelehké období českého práva 70. let. I tehdy měl právní řád jasně vymezené hodnoty a kdo se s těmito hodnotami neidentifikoval, kupř. tím, že nosil dlouhé vlasy anebo se místo o Sovětský svaz zajímal o USA, byl předmětem represe právě tak, jako představitelé Dělnické strany.

Zbývá naděje, že zasáhne Evropský soud pro lidská práva a po kause Linkov bude mít tato země další prvotřídní ostudu a cejch státu, který nerespektuje ta vůbec nejdůležitější politická práva svých občanů.

Aktualisováno.
Text usnesení ve formátu DOC. Jeho obsahem jsem upřímně zděšen.