DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

22. 7. 2010

Zemřel Milan Paumer (1931–2010)

(Foto: Jan Šinágl)
Dnes odpoledne zemřel ve vinohradské nemocnici v Praze na následky nezdařené operace srdce Milan Paumer, ten třetí od Mašínů.

Milana Paumera jsem poznal před více než pěti lety v souvislosti s přestupkovým stíháním vedeným proti osobám, které byly v říjnu 2004 násilně vyvlečeny z budovy přerovského okresního soudu, kde se domáhaly veřejného procesu s Vladimírem Hučínem. Podařilo se nám prokázat, že výzva justiční stráže k opuštění budovy neodpovídala zákonu, takže přestupková řízení skončila ve prospěch obviněných.

Do té doby jsem o akci bratří Mašínů mnoho nevěděl, a měl jsem za to, že jejich odbojová činnost, při které zahynulo několik osob, byla excesivní a nelegitimní. Právě seznámením s Milanem Paumerem se to změnilo, a to paradoxně navzdory tomu, že jsme spolu o jejich útěku za hranice téměř nehovořili: bavili jsme se o tom, jak to funguje v Americe, proč se Milan rozhodl odejít z Floridy a vrátit se do Čech, a o jeho velké lásce, motorech a automobilech.

Pochopil jsem, že akce Mašínů byla vedena přímočarou a jednoduchou logikou – nenechat se od komunistů terorisovat a udělat to, co bylo přirozené a co měl v té době udělat každý: postavit se zlu aktivně na odpor. Ačkoli jsem s M. Paumerem nesouhlasil např. v tom, že by měla být zakázána komunistická strana – na mou námitku, že v USA se politické strany, včetně těch marxistických, také nezakazují, nedokázal Milan odpovědět – vážil jsem si jeho zásadovosti a velmi nečeské, americké přímosti, otevřenosti, slušnosti a férovosti.

Myslím, že nejsem jediný, komu bude Milan Paumer chybět.

Aktualisováno.
Poslední rozloučení s Milanem Paumerem se koná ve středu 4. srpna 2010 od 12.00 hod. v obřadní síni na hřbitově v Poděbradech.

Aktualisováno.
Změna místa: viz smuteční oznámení.

18. 7. 2010

Všude jsou, všude jsou…

Na tuhle písničku z Trháku jsem si vzpomněl nad zprávou o činnosti ÚOOZ v loňském roce, konkrétně nad částí věnovanou boji proti terorismu a extremismu.

Pomiňme, že prvotřídní demagogií už samotné spojování terorismu s extremismem (zatímco terorista vyhodí do vzduchu autobus plný lidí nebo napustí metro jedovatým plynem, vinou extremisty je toliko většinou společnosti nesdílené přesvědčení), a podívejme se, kde všude můžeme podle ÚOOZ extremisty najít.

Dalším zájmem odboru terorismu a extremismu jsou ultralevicové organizace, radikální ochránci zvířat a environmentalisté, praví zpráva, a pokračuje: Všechny současné anarchistické skupiny působící na území ČR mají společný základ, jímž je levicově orientovaný názor na uspořádání lidské společnosti. Zda to znamená, že každý levičák je extremistou, nebo pouze, že každý anarchista je levičákem, ponecháno laskavé úvaze čtenářově.

Příkladem extremistické organisace je prý Československá anarchistická federace (ČSAF). ČSAF se považuje za méně radikální, ve svém programovém manifestu deklaruje decentralizaci správy, vytvoření autonomních regionů spojených ve volných federacích. Podporuje princip trvale udržitelného, ekologicky šetrného a racionálního způsobu života a omezení výroby na ekologicky únosnou míru. Svou činnost zaměřuje i na solidární podporu všech politických vězňů. Vida. Jeden by myslel, že v demokratické společnosti by žádní političtí vězni být neměli, a ono je to jinak, političtí vězňové tu jsou, ale podporují je jen extremisté.

A jsou tito extremisté skutečně tak nebezpeční? Jsou, odpovídá zpráva, a vysvětluje: Svým jednáním anarchisté zasahují do základních lidských práv nejen svého okolí, ale postihují tím celou společnost.

Jak konkrétně se toto nebezpečí projevuje, rozvádí ÚOOZ v následujícím odstavci, jenž dílo, myslím, korunuje: Kritizují převážně vliv bohatých západních zemí v čele s USA. Část anarchistů působí v násilnickém antiglobalizačním uskupení Black Bloc (Černý blok). Mezi další sféry zájmu patří boj proti rasismu a xenofóbii, fašismu, boj za lidská práva, práva homosexuálů a ostatních menšin, ochrana zvířat a ekologické aktivity. Mezi tyto aktivity patří účast na akcích jako Qeer Parade, Protestfest, spoluúčast na protestakcích proti umístění protiraketové základny USA v Brdech (iniciativa NE základnám) anebo účast na pietních akcích svých zemřelých členů a dalších akcích pořádaných jinými hnutími z levicového spektra, a to včetně reakcí na akce pořádané levicovými příznivci v zahraničí. Anarchismus je také spojován s důrazem na kritiku ekologických problémů, které spojuje s politikou západní civilizace.

Jak říkám, všude jsou, všude jsou…

17. 7. 2010

Θεοδικια aneb Může být ďábel krásný?

Lucerna wikipedie upozornila na již starší recensi filmu Der Untergang (2003) autora Antonína Kostlána. Musím přiznat, že ani mně se tento film příliš nelíbil, a ani důvody mých pocitů se od těch Kostlánových příliš neliší.

Der Untergang zachycuje s větší či menší mírou historické přesnosti období od dubna do začátku května 1945, jak je prožívali obyvatelé Hitlerova posledního bunkru pod zahradou Říšského kancléřství v centru Berlína, a to zejména z perspektivy mladé a naivní Hitlerovy osobní tajemnice, bavorské Němky Traudl Junge.

Nesdílím Kostlánovo přesvědčení, že by film mohl být dnešními Němci, nebo přinejmenším jejich významnou částí, vnímán jako revisionistický. K tomu má přece jen daleko, a aniž by se omezil na jinak běžnou uměleckou stereotypisaci, nepředkládá divákovi myšlenku nacionálního socialismu jako úcty nebo dokonce následování hodnou koncepci.

Jisté prvky glorifikace nacistického režimu a jeho Bonzen jsem však ve filmu zaznamenal, a to nikoli bez znepokojení.

Scénář filmu je zdařilý, jeho realisace je téměř prosta německé těžkopádnosti, herecké výkony, v prvé řadě právem oceněného, elektrisujícího Bruna Ganze v roli Hitlera, ale i mnoha dalších, notabilně Heino Fercha v roli Alberta Speera a Evy Braunové Julianne Köhler, jsou jedním slovem brilantní. Postavy, které herci hrají, byly nejvyššími představiteli státu a ideologie, a ačkoli šlo vesměs zločince a masové vrahy, odpovědné za smrt desetimilionů lidí, není dost dobře myslitelné, že by byly na filmovém plátně ztvárněny ve stylu záporných charakterů v Majoru Zemanovi.

To otevírá prostor pro úvahy, jež jsem naznačil titulkem tohoto blogpostu: jak v umění zobrazit zlo, jak se vypořádat s tím, že i zločinci mohli být okouzlujícími, osobně dokonale čestnými idealisty. Nebo přesněji, jak se vůbec vypořádat s existencí zla a s jeho atributy.

Katholický středověk – a velká část novověku – se vyznačoval poměrně přísným kánonem pro zobrazování ďábla. Tak jako bylo zapovězeno jeho jméno vůbec vyslovit nebo napsat, umělecká representace ďábla připomínala postavu na žaludském esu: rohy, oháňka, na těle šupiny, a místo chodidel kopyta, nebo spíš jedno kopyto, což odpovídalo tradiční představě spojující tělesnou asymetrii s ošklivostí. Katholický svět byl tedy jednoduchý – co bylo zlé, bylo nutně i nehezké, a k následování dobra stačilo následovat krásu.

Představa krásného ďábla byla stejně nemyslitelná jako možnost zobrazit ošklivého Ježíše Krista (ukázkovou mikrostudii na toto thema vystřihl v Perličkách na dně Evald Schorm).

Katholicismus (a víceméně i samu víru) jsme odložili, a vida, stará otázka je zpět. Okouzlující, galantní a jemný Hitler, humanistický šéflékař wehrmachtu, Frau Goebbels, která se tak identifikuje s nacionálně-socialistickou ideologií, že zabije vlastní děti, neboť jejich život po pádu nacionálního socialismu ztrácí hodnotu, a činí tak navíc s nepopiratelnou gracií a s důstojností, to nás znepokojuje a neumíme si s tímto vnitřním pocitem poradit, přestože jako racionalisté dobře víme, že představa o universální ošklivosti a bezprostřední poznatelnosti zla je neudržitelná.

V čem je chyba? Jen v našem atavismu, v tom, že v nás a našem kulturním vnímání zůstalo z desítek generací katholických předků víc, než si myslíme? Nebo je snad špatně celé osvícenství a naše snaha uplatnit rozum tam, kde nemá a nesmí mít místo?

Upřímně – nevím.

11. 7. 2010

Datové schránky, den D376

Nedalo mi to a o víkendu jsem se věnoval beta-testování programu dsgui. Výtku, kterou jsem měl, tzn. nedostatečnou podporu pro zálohování datových zpráv, jsem se rozhodl opravit svépomocí.

S lehkým překvapením jsem zjistil, že jsem několik měsíců žil v bludu, domnívaje se, že soubory s příponou ZFO, které ukládám do archivu datových zpráv, jsou zazipované soubory ve standardním formátu XML-FO. Omyl: je to proprietární formát ISDS.

Překonav svůj omyl, zbytek byl víceméně hračkou:
#! /bin/bash

sql='sqlite3'
home='/home/tompecina'
dbf="$home/.dsgui/$(cat $home/.dsuserid)___0.db"

if [ ! -d "$1" ]; then
    echo 'Existing target directory must be specified'
    exit 1
fi
dir="${1%/}"
for mid in $(echo "select message_id from raw_message_data;" | $sql $dbf); do
    [ -e $dir/[OD]DZ_$mid.zfo ] && continue
    [ $(echo "select read_locally from supplementary_message_data where message_id='$mid';" |\
      $sql $dbf) -ne 1 ] && continue
    mtype=$(echo "select message_type from supplementary_message_data where message_id='$mid';" |\
      $sql $dbf)
    if [ $mtype -eq 1 ]; then
        pref='D'
    elif [ $mtype -eq 2 ]; then
        pref='O'
    else
        continue
    fi
    echo "select data from raw_message_data where message_id='$mid';" | $sql $dbf |\
      openssl base64 -d -out "$dir/${pref}DZ_$mid.zfo"
done
Skript projde databasi zpráv a uloží všechny, které dosud nemám staženy, do adresáře zadaného jako parametr. dsgui zatím neumí ukládat zprávy odeslané přes webové rozhraní, nicméně jakmile to zvládne, měl by skript automaticky archivovat i tyto soubory.

Program dsgui je pro mě zajímavý jednak tím, že se zdá být dobře a přehledně naprogramován, a jednak očekávanou podporou pro mobilní zařízení: na mé Nokii N900 v nejnovější versi momentálně nefunguje jen proto, že zatím nejsou portovány všechny potřebné pythonové moduly, což je vada, která bude jistě časem překonána.

9. 7. 2010

Chvála příkazového řádku II

Předesílám, že dnešní Chvála se moc nepovedla, protože úmysl vyřešit oba dále popsané problémy bez nutnosti programování a tím demonstrovat sílu linuxového CLI zde sice byl, avšak ani v jednom případě se nakonec nepodařil: omluvou mi budiž, že oba programy obsahují jen pár řádků a o žádné velké programování v nich nejde.

V souvislosti s přechodem z papírových na elektronické dokumenty jsem zjistil, že velmi často potřebuji podepsat PDF dokument svým elektronickým podpisem s kvalifikovaným certifikátem (po zavedení datových schránek to z hlediska zákona už zcela nezbytné není, ale ze setrvačnosti to dělám dál: mnohé orgány veřejné moci to ostatně i nadále vyžadují). To umí Adobe Acrobat, ovšem pokládám za zbytečně pracné pokaždé tento software kvůli podpisu spouštět. Proto jsem si napsal jednoduchý skript v Jythonu (verse Pythonu dovolující využívat javové knihovny), kterým to provedu snadno z pohodlí příkazového řádku:
[tompecina@desktop signpdf]$ ./signpdf.py 
Usage:
  signpdf -k|--key keyfile [-p|--pass password] infile [outfile]
[tompecina@desktop signpdf]$ ./signpdf.py -k key.p12 -p <heslo> file.pdf
[tompecina@desktop signpdf]$
A je to.

Druhá operace, kterou často opakuji, je vyznačení data doručení, resp. u odchozí pošty data podání a doručení, elektronickým razítkem. I to místo Adobe Acrobatu, který jsem dřív používal, vyřeší několikařádkový skript v Jythonu:
[tompecina@desktop stamppdf]$ ./stamppdf.py
Usage:
  stamppdf x y text infile [outfile]

Notes:
  - Negative values of x/y mean offset from the right/top page margin
  - Character ^ in text is replaced with a newline
[tompecina@desktop stamppdf]$ ./stamppdf.py -130 -30\
  'Podáno dne: 14. 6. 2010^Doručeno dne: 14. 6. 2010' file.pdf
[tompecina@desktop stamppdf]$
Výsledek je zde.

7. 7. 2010

Datové schránky, den D372

Softwaru602 jsem poněkud křivdil, jelikož ihned po jejich dovolené jsem byl informován, že balík RPM kompatibilní s Fedorou 13 již existuje, pouze není dosud vystaven na správné stránce – a vskutku, funguje to (stránka s RPM; screenshot).

Jak zřejmo ze screenshotu, esthetika kulhá, rozhodně nejde o žádnou perlu světového designu [a v době unicodových fontů je také těžko pochopitelné, proč nesedí (některé) české znaky], ale účelu byl dosaženo.

Aktualisováno.
Zajímavě začíná vypadat i aplikace dsgui vytvářená sdružením CZ.NIC. K použitelnosti jí zatím scházejí dvě věci: 1. přihlašování certifikátem (programátoři se mylně domnívají, že při tomto postupu se nezadává heslo); a 2. možnost uložit celou zprávu jako soubor ZFO, což je nezbytné pro archivaci datových zpráv.

Aktualisováno.
Vysvětlilo se, že funguje i přihlašování certifikátem, problém byl v nedostatečně jasných pokynech v GUI.

6. 7. 2010

Z deníku straníkova XVIII

Milý stranický deníčku!

Jak asi tušíš, po prohraných volbách vládne v naší Straně mír a klid: všichni jsme s tím jaksi počítali, všichni jsme věděli, že jinak to ani dopadnout nemůže, a všichni jsme správně a jednotně našli viníka – primitivního českého voliče.

Pan předseda ohlásil resignaci, ale nějak se k ní nemá; minulý týden zorganisoval cosi na způsob členské schůze. Zda někdo přišel, nevím, ono je celkem nepříjemné vysvětlovat panu předsedovi z očí to očí, že odstoupení znamená, že odstoupivší ztratil funkci, ze které odstoupil, a neměl by ji tedy dál vykonávat. Nevím, jestli jsi v kontaktu se sociálnědemokratickými deníčky, ale pokud ano, věz, že řešíme úplně stejné problémy jako sociální demokrati: kam s předsedou, který se má za příliš významnou a zasloužilou osobnost, než aby mohl být vyslán, jak tak pěkně říká kolega Bohumil Doležal, po balistické dráze do výslužby.

Za první republiky pro ten účel měli senát, praktické to zařízení, kam se odkládali emeritní politici. Náš Senát je k tomu ale nepoužitelný, protože takový emerita tam nemůže vejít z vůle své strany, nýbrž musí být zvolen, což bývá potíž – znáš přece české voličstvo, místo, aby celoživotní zásluhy expapalášovy ocenilo, říká si, že si snad už nakrad' dost, a najust zvolí někoho jiného, než by strana potřebovala.

Dalším problémem je, že pan předseda politicky kulminoval mlád, a na vstup do Senátu by musel ještě několik let počkat.

Zbývá trafika v diplomacii, jenže ne každý se na tuto karieru hodí, mnozí politici, jak asi víš, deníčku, hovoří plynně nejvýš tak sprostě (třebaže z cizího jazyka mají na spřátelené universitě státnici).

Už to tak vypadá, že nám pan předseda zůstane a pokud mu nenajdeme dostatečně lukrativní vyžití, povede nás i do příštích voleb.

2. 7. 2010

Datové schránky, den D367

Téměř přesně rok po spuštění datových schránek pro veřejnost změnila Česká pošta hashovací algorithmus z SHA-1 na SHA-2, čímž vyřadila z přístupu k ISDS verse Windows XP bez opravného balíku SP3. Není mi úplně jasné, proč musí plugin o velikosti desítek MB spoléhat na hashovací funkci operačního systému, když zařadit takovou funkci dovnitř programu by bylo otázkou – doslova – několika bytů kodu, ale akceptuji, že pro Software602 pracují programátoři, produkty jejichž pronikavé inteligence nelze běžnými prostředky mentálně uchopit.

Budiž tedy. Jelikož Windows užívám pouze virtualisovaně (a v malých dávkách), rozhodl jsem se, že přejdu na plugin pro Firefox, o němž jsem se domníval, že snad už konečně bude hotov. Příjemně mne překvapilo, že se expertům po roce usilovného vývoje konečně podařilo zprovoznit versi pro 64-bitový Firefox, leč z hrůzou jsem seznal, že nemám vyhráno, jelikož podporována je Fedora pouze do verse 12; třináctka, ač již více než měsíc po vydání, podporu nemá, a skutečně, instalace se sice zdánlivě podaří, avšak plugin se nezaregistruje.

Nemaje dostatek trpělivosti k další experimentaci a potýkání se s problémem, vyřešil jsem jej tak, že jsem si ve VirtualBoxu vytvořil dvanáctkovou Fedoru, do ní nainstaloval – překvapivě fungující – plugin XML Filleru a rozhodl se vyčkat, až Software602 dokončí vývoj svého skvělého díla i pro aktuální versi operačního systému. Jen doufám, že si pospíší, v listopadu vychází Fedora 14…

O víkendu, budu-li nadán tak velkou dávkou trpělivosti, se pokusím zprovoznit i stand-alone XML Filler, k němuž experti dodávají patch pro Wine, které tedy, zdá se, budu muset zkompilovat ze zdrojových kodů. Inu, kdo umí…

Další novinkou, kterou podrobně popisuje Jiří Peterka na Lupě, je funkce ověření, zda určitá datová zpráva – soubor ZFO – prošel systémem datových schránek. Neudává se ovšem, na základě čeho je toto zjištění prováděno, patrně podle osvědčeného (a spolehlivě nefungujícího) modelu security through obscurity.

Děje-li se tak porovnáním zprávy s jejím originálem, nelze mít námitek. Pokud se ale porovnává jen hash (a systém původní zprávu neuchovává), za pár let se musí nutně dostavit situace, kdy bude možné dosáhnout kolise a zkonstruovat zcela fiktivní datovou zprávu, která sice nikdy systémem neprošla, ale nebude možné to již poznat.

Na kterou z těchto dvou variant byste si vsadili vy?

Aktualisováno.
S ohledem na letitou alergii na Wine jsem potřebu otevírat soubory ZFO vyřešil tak, že jsem pro ně nastavil jako výchozí otevírač Firefox, čímž se vše redukuje pod plugin, jehož vnitřnostmi se tudíž, vděčen, nemusím zabývat.

Aktualisováno.
Na technickou podporu Software602 jsem poslal dotaz, kdy vydají balíček RPM pro aktuální versi Fedory. Odpověď přišla za několik sekund. Automatická, že se mým dotazem budou zabývat po 7. červenci, jelikož do té doby mají dovolenou.

Co bychom, hlupáčci-daňoví poplatníci, po nich chtěli – za ty peníze.

Jak říkám, škoda, že se úplatky nezapisují do Guinessovy knihy rekordů, možná by za datové schránky měla Česká republika o jeden záznam víc!