DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

28. 8. 2010

Příběh prostituta aneb Život a dílo scenáristy Dietla

Až snad jednou budou sepsány dějiny umělecké prostituce v této zemi, mezi postavami, které za proverbiální mísu čočoviče prodaly své svědomí a svoje umění daly do služby ideálů, v něž nevěřily, bude dozajista vedle takových národních velikánů jako Zdeněk Štěpánek, Jan Werich nebo Karel Gott zapsán velkými písmeny i Jaroslav Dietl (1929–1985), muž, který se stal pro své současníky nejviditelnějším symbolem doby, v níž jim bylo dáno žít, husákovské normalisace.

Úvaha Tomáše Koloce v Britských listech, která vyvolala serii článků na Lucerně Wikipedie (1, 2), je zatížena takovým nánosem vzpomínkového optimismu a ostalgie, že z něj vůbec nelze vycházet pro jakékoli vážnější zamyšlení nad Dietlovým životem a dílem. Autor si do Dietla projektuje svoje umanuté vise, zejména představu, že 70. a 80. léta byla obdobím doznívajícího ideového zápasu mezi dvěma variantami komunismu, stalinskou normalisační tvrdou linií a reformním, slušnějším a civilisovanějším komunismem s lidskou tváří, a že do tohoto boje (na jehož jedné straně se zdá stát i sám autor úvahy, jinak si jeho naivitu obtížno vysvětlit) umělecky vstupoval a přesvědčoval osmašedesátník Dietl.

Ovšemže nikoli: osmašedesátý rok, podle některých pouhá z Moskvy vyvolaná roztržka ve vedení KSČ, žádnou reálnou alternativu nenabídl, a nebýt ukončen fakticky ještě v zárodku okupací, tento jeho predikovatelný a od počátku nevyhnutelný výsledek by si uvědomilo daleko víc lidí.

Jaroslav Dietl, který byl sám postižen za svou reformní tvorbu [což se z dnešního pohledu jeví až kafkovsky tragikomické, u vědomí toho, že jeho podíl na Písni pro Rudolfa III. (1968) spočíval v autorství celkem plytké spojovací omáčky mezi písňovými čísly], nabídl své služby režimu, jenž byl po masivních personálních čistkách v této oblasti poněkud bezradný, a režim je s povděkem přijal.

Všechny Dietlovy normalisační seriály jsou si podobné jak formálně, tak obsahem; jsou do různých prostředí přenesenou variací na jedno a to samé thema.

Od seriálu z hornického prostředí Kapelník a děvčátko z kolonie (1971) po Syny a dcery Jakuba skláře (1985) je v nich přítomen hagiografický, archetypální příběh o pokoušení světce, a s jedinou výjimkou Nemocnice na kraji města (1978–1981) je hlavním hrdinou outsider, člověk z lidu, který přes mnohá protivenství nakonec dosáhne úspěchu a uznání, tedy thema známé již z Bible a v umění tisíckrát traktované.

Právě tato základní osnova činila Dietla vhodným pendantem oficiálního marxistického katechismu, neboť v marxistickém učení, ostatně jako v každé liberační theologii, je emancipační motiv základním motivačním elementem: nezáleží na tom, že ses narodil do chudých poměrů, že jsi hloupý, nevzdělaný, málo schopný a bez osobního kouzla, přidáš-li se na správnou stranu, můžeš být přesto úspěšný a dosáhnout společenského uznání, přestože to nebude bez námahy a přestože – jak Dietl mnohokrát ilustroval – cestou budeš muset i leccos obětovat.

Že na tomto půdorysu lze postavit plausibilní a relativně konsistentní komunistickou propagandu, pochopil Dietl záhy a dokázal z toho náležitě těžit, nicméně zbýval problém rozporu mezi ideologií a realitou, jenž se v té době, charakterisované prohlubujícím se morálním úpadkem, stával značně palčivým. Zatímco jiní tvůrci se snažili hledat útočiště podél okrajů ideologicky vykolíkovaného hřiště a když už nemohli zobrazovat skutečnost takovou, jaká je, aspoň se snažili otevřeně nelhat, pro prostituta Dietla nebylo problémem tam, kde realita byla nepresentovatelná, nahradit pravdu lží. Komunistické obchody v jeho seriálech byly proto plné zboží, lékaři a zdravotnický personál obětaví a nezištní, straničtí aparátníci až na výjimky moudří, vzdělaní a čestní.

Z Dietlovy seriálové tvorby jsou, domnívám se, nejcharakterističtější dvě díla, již zmiňovaná Nemocnice a Okres na severu (1981), ve své době přezdívaný Pohádka o Josefu papaláši.

V prvém z nich se Jaroslav Dietl evidentně pokusil vymanit z mantinelů, které si sám stanovil, a namísto základní polarity s námi–proti nám pro své postavy připravit vícerozměrné a daleko plastičtější dramatické hřiště. Primář Sova je sice nesnesitelně, čítankově charakterní, není však rozhodně dietlovským mužem z lidu a komunistická politika je mu cizí, ne-li přímo odporná, a další postavy jako Blažej, Štrosmajer, Čeňková, Cvach nebo Sova mladší jsou všechny podány v širokém spektru lidských vlastností a osudů.

Divácké oblibě i objektivně relativně nejvyšší kvalitě napomohly i dialogy, které, ač jako ve většině Dietlových děl stereotypní a zoufale banální, nepostrádají nápaditost, ostatně některé hlášky, jako ta o hlouposti, která, kdyby nadnášela, zlidověly. Pokud něco z Dietlova díla přežije, bude to proto právě tento seriál.

Na druhém konci spektra leží třináctidílný epos o Josefu Pláteníkovi, vedoucím tajemníkovi okresního výboru KSČ odkudsi ze severních Čech.

Dietl byl v době vytvoření scénáře viditelně unaven a patrně i znechucen tím, komu sloužil a kdo mu přesto – nebo právě proto – dával najevo své pohrdání a neúctu.

Nahlíženo moderní optikou je seriál analyticky přesným pojednáním, proč centrálně řízená ekonomika musí selhávat, resp. proč by tehdejší komunistický režim dokázal prosperovat jedině v případě, že by v něm lidé byli nahrazeni anděly. Ze všech seriálů je tu ovšem nejmenší distorse reality: obchody jsou poloprázdné, zboží nekvalitní, komunisty řízené podniky nefungují, všude vládne neskutečný šlendrián, mladí lidé jsou demoralisovaní a snaží se najít únik před realitou. Vykoupením je – jak jinak – pouze stranický aparátník, který svou téměř absolutní moc nad okresem užívá moudře, uvážlivě a ku prospěchu všech.

Herecké výkony téměř všech představitelů jsou tragické, dialogy snad nejschematičtější ze všech Dietlových seriálů, režie mírně řečeno rutinní a bez nápadu. Thema smíru mezi normalisátory a osmašedesátníky, které Koloc staví do popředí, je tu presentováno spíše jen jako jeden z okrajových motivů, a jeho pojetí sice není prosto idealisace, není však na druhé straně ani vyloženě lživé: příkladem je pravicový ex-šéfredaktor okresních novin, který žije v luxusní vile, avšak jako osoba nepřátelská režimu nesmí mít domů zavedenu telefonní linku.

Okres na severu, příběh o papaláších, je tak spíš než seriálem pro lidi dílem pro ně samotné, pro komunistické aparátníky, jimž předkládá – ovšemže přísně v dovolených mezích kritický – jejich požadovaný sebe-obraz.

Když Jaroslav Dietl v r. 1985 zemřel, paradoxně nebyl příliš oplakáván ani jednou, ani druhou stranou: ačkoli mu jeho slouhovství umožnilo udržet si i v těžké době životní standard, na který si v 60. letech zvykl, nikdy se mu nedostalo těch projevů uznání, které od režimu přijímali umělci mající jen zlomek jeho talentu, jako byli Jan Kozák nebo Miroslav Florian. Do historie ovšem nevstoupí jako umělec, ale právě jen jako to, čím ve skutečnosti primárně byl – jako zručný, talentovaný a téměř bezmezně bezcharakterní umělecký prostitut.

Aktualisováno.
Reakce Guy Peterse na Lucerně Wikipedie.

25. 8. 2010

Yekta Uzunoglu prohrál další soud

Podle zprávy ČTK prohrál kurdský podnikatel, neprávem v 90. letech vězněný pro obvinění ze závažné násilné trestné činnosti, další soudní spor s Českou republikou. Z celkem požadovaných 650 miliard korun tak Uzunoglu v souhrnu vysoudil jen necelých šest milionů.

Na jedné straně přijímám tento výsledek Uzunoglových sporů s velkým osobním zadostiučiněním: opakované lži vůči partnerům, nekonečné intriky a porušování daného slova mu přinesly ovoce v podobě série procesních neúspěchů – tedy přesně to, co si tento hochštapler zasloužil.

Na druhé straně je ovšem takový výsledek prachšpatnou visitkou stavu České republiky jako právního státu: více než dva roky trvající vazba – nehledě na 13 let trvající trestní stíhání – Kurdovi prokazatelně zabránila pokračovat v podnikání a jen na nákladech své obhajoby prokazatelně zaplatil víc, než kolik mu bylo přisouzeno; Uzunoglův oprávněný nárok zkrátka byl daleko vyšší, a soudy mu měly vyhovět v podstatně vyšším rozsahu, než učinily, bez ohledu na zjevně špatné služby a miserné právní zastoupení, které mu poskytoval jeho (dokonce i Ústavním soudem za troubu označený) advokát Matěj Kutěj.

20. 8. 2010

Z deníku straníkova XIX

Milý stranický deníčku!

Tak to vidíš: jeden by si myslel, že po volbách se naše Strana uzavře do sebe a v ústraní si lížíc rány z utrpěné porážky, bude vymýšlet, co podniknout, aby její značka přestala být širokou veřejností synonymisována se všemi těmi ošklivými nálepkami typu výstavní pitomci, jimiž jsme nyní – právem – častováni, a my místo toho vydáme tiskovou zprávu stylisovanou tak jedinečným způsobem, že pouhou mechanickou substitucí vznikne kopie communiqué někdejšího komunistického politbyra, od authentické nerozeznatelná – jazyk je ten samý. Teď už jen zbývá, abychom jeli na okraj Prahy slavnostně položit základní kámen k táboru pro bezdomovce (vzkaz pro stranické vedení: ne, to není vážně míněný návrh, prosím, nedělejte to). Ach jo!

A propos, Roman Joch. Moc dobře ho neznám, párkrát jsem ho viděl na akcích Občanského institutu, který jako one-man-show provozuje, nicméně rozhodně nepochybuji, že je to slušný člověk, který zcela určitě nemá nad postelí plakát s Mussolinim a v peněžence nenosí podobenku Franca, a obviňovat jej z fašismu je prostě a jednoduše sprosťárna. Amnesická místní media si už nevzpomínají, že označovat názorové odpůrce za fašisty byla běžná polemická figura praktikovaná komunisty (která bývá dodnes k vidění na marxistických webech, např. v Mladé pravdě), a tupě papouškují.

15. 8. 2010

A teď tu o Popelce!

Když jsem se v jednom z předchozích postů kriticky zmínil o filmové pohádce Tři oříšky pro Popelku (1973), vyvolalo to u čtenářů blogu četné negativní ohlasy. Slíbil jsem tedy, že svou poznámku rozvedu a vysvětlím, pročež tak činím.

Film samotný jsem poprvé viděl jako robě školou sotva povinné – mám dokonce pocit, že to byl vůbec první film, na kterém jsem byl v kině. Ač se v něm odehrávaly věci, které mi tehdy vůbec nemohly imponovat – řešila se tam zcela mi cizí problematika zásnub, tance, plesů, výhodných sňatků a ježdění na koni po lese – vzpomínám si, že jsem jím byl nadšen. I po téměř čtyřiceti letech musím přiznat, že jde o dílo technicky mimořádně zdařilé, s perfektními herci, atraktivními exteriery i rozkošně ujetými, typicky pištěkovskými kostýmy.

Tak jako většina uměleckých děl z té doby je ale i Popelka zanesena nánosem komunistické ideologie, a to silněji, než se nám možná zdá. Není v ní sice marxismus prvoplánový tak jako v Pyšné princesně (1953) nebo v Císařově pekaři a pekařově císaři (1952), zato je však ideologie komunistická provázána se svými legitimačními zdroji, jež tento národ provázejí již od dob národního obrození, a o to je indoktrinační náboj filmu dodnes účinnější.

Scenárista František Pavlíček (1923–2004) využil knižní předlohu, pohádku O třech sestrách (1846) Boženy Němcové, jen velmi volně, a svou modernisační snahou změnil pohádkový příběh v něco, čím není, ale co muselo na české publikum druhé poloviny 20. století zaručeně fungovat.

Sujet Popelky má u Němcové zřetelně dobové rysy: dívka Anuška, která se na zapřenou v šatech z oříšku vypraví do kostela, kde spatří krásného knížete, je po návratu jata pocitem viny a beznaděje: Dobře tatíček říkává, ať každý nosí, co se pro něho sluší! Ó, že jsem ty oříšky rozloupla a těmi šperky se zavést dala; co z toho mám? Že mne již na světě nic těšit nebude. Ta nešťastná žabička, co mi to poradila! K tomu jsem ještě střevíc ztratila. Copak s ním asi ten hezký pán počne? Ach bože, bože! Darmo na něho myslit!

A dále:
Co mi řekne? Zdali mne nepotrestá, že já chudá děvečka do takových šatů jsem se ustrojila a jej oklamala?

S takovým rozjímáním kráčela dolů…

Proč skrýváš, panno, tvář svou spanilou a utíkáš přede mnou? Nechciť tobě ublížit, neboť toužím po tvém pohledu stejně jako ve tmě bloudící poutník po záři sluneční.

Ach, milostivý kníže! Nemluvte tak ke mně; vy se mýlíte. To je můj otec a já jsem jen chudé děvče.

Přitom odhalila Anuška závoj a z té nevinné milostné tváře zasvitlo knížeti tmavohnědé oko, jehož blesk duši jeho co střela projel…

Odpusťte, pane! Otec můj přinesl mi z jarmarku tři oříšky, a v těch byly ty šaty. Já je vzala do kostela, myslíc, že mne žádný nepozná. Nemyslila jsem, že z toho takové pohoršení pojde.

Neboj se, drahá, neboj, ono se ti nic nestane. Zde máš moji ruku, jestli se ti líbím, pojď se mnou!

Anuška zůstala stát při těch slovech, jako by ji šarlatem pokryl, a slzy skropily těžké roucho; ale když jí kníže ruku podal, vložila svou ráda do ní.

Vše je tedy, jak má – v kánonu středoevropské katholické společnosti 19. století – být.

O nic méně dobová není ani Popelka-proletářka Libuše Šafránkové: historicky optimistické, sebevědomé, prostořeké, troufalé, dalo by se říct skoro drzé děvče. Jakožto authentická proletářka, která nemůže ztratit nic než své okovy, Popelka neprojevuje k vrchnosti nejmenší úctu a princem, aristokratickým darmošlapem, jemuž nedává najevo nejmenší náklonnost, v podstatě pohrdá; své náhlé štěstí chápe Popelka ryze materialisticky (mimochodem, v této postavě je rozpor: nesmělá Popelka, která se ptá sovy Rosárky, zda by si měla šaty z oříšku obléknout, zjevně inspirovaná Anuškou, může být psychologicky jen stěží tou samou Popelkou, která si na plese utahuje ze zamilovaného prince).

Marxistický je i obraz hospodářství na statku. Statkářka nepracuje, jen peskuje služebnictvo, jemuž dokonce nedovolí ani krást (viz scéna s koláčem v úvodních titulcích). Pracovníci na statku se sice většinou nepřetrhnou, ale statkářku, svou vykořisťovatelku, z duše nenávidí a snaží se ji drobnými naschvály poškozovat; po loyalitě a vzájemném respektu není ani stopy.

Vzorce chování charakteristické pro lokaje vystupují nejplastičtěji ve scéně, kdy princ se svými druhy přijede na statek a dožaduje se té dívky, se kterou tančil. Hulvátská sprostota služebnictva (Vladimír Menšík, Jiří Růžička) se ve chvíli, kdy v něm poznají syna zeměpánova, mění v úlisnou služebnost.

Těžko říct, zda Pavlíček, bývalý člen ÚV KSČ, skutečně chtěl svůj scenář od počátku pojmout takto netradičně anebo se mu marxismus a marxistický pohled na vztahy mezi lidmi stal druhou přirozeností a ani si neuvědomil, co s látkou ve skutečnosti dělá. Faktem je, že výsledkem – posuzováno racionálně – je dílo, jímž se naše děti od malička učí, že krást z cizího je správné, že úspěšnými a bohatými je třeba opovrhovat a škodit jim, kde jen lze, a že chudý člověk nemusí respektovat žádná morální pravidla, tedy všechno to, co z období komunismu plynule přešlo i do doby postkomunistické (o tomto svébytném morálním kodexu jsem psal zde).

Jakoby se českému národu vracel znovu a znovu problém, který se prvně objevil v době národního obrození: absence národní šlechty, nedostatek vzdělaných lidí, k tomu široce rozšířená nenávist k elitám a všeobecná tolerance k lokajskému, za normálních okolností společensky nepřijatelnému chování.

Samostatnou zmínku zaslouží národní motivy Popelky. Pavlíček si byl přirozeně vědom, že doba, ve které se jeho pohádka odehrává, byla prosta jakéhokoli nacionalismu, a chtěl-li tedy svému dílu vtisknout rysy pereniálního boje utlačovaných Čechů proti utlačovatelským Němcům, musel tak učinit způsobem subtilním, takřka nepostřehnutelným.

Můžeme si například povšimnout, že všechny kladné role hrají čeští herci, zatímco role záporné nebo neutrální jsou (s jedinou výjimkou Daniely Hlaváčové) svěřeny Němcům. Jak silné působení na diváka taková skutečnost má, nechávám ovšem již na posouzení jiným.

Tolik tedy na vysvětlenou pro ty, kteří se podivovali, kde beru odvahu otřít se kriticky o Tři oříšky pro Popelku, uznávaný klenot české kinematografie.

(Citace a některé postřehy jsem čerpal z tohoto textu.)

7. 8. 2010

Kajínek

Na tomto místě měla být původně recense nového českého filmu Kajínek (2010). Naštěstí na něj už nemusím, udělal to za mě František Fuka. I když je fakt, že některé pasáže filmu mohly být celkem zábavné. Cituji:
Hollywoodská stylizace je místy až vtipná, například když URNA týmy Bravo a Charlie (opravdu!!!) dobývají pražský panelák a dívají se přitom na laptopu na jeho 3D animovaný vektorový model.
Anebo jestliže se Tatiana Vilhelmová pokouší authenticky zahrát Kláru Slámovou, což, u vědomí kvalit předlohy, pokládám za úkol, jenž by s úspěchem splněn musel být poprávu oceněn Oscarem.

Tak snad až v televisi!

6. 8. 2010

Národ švejků pohřbil hrdinu

Milan Paumer by si zasloužil, aby se jeho pohřbu zúčastnil president republiky Václav Klaus, prohlásil senátor Jaromír Štětina. Něco takového by si, myslím, Milan Paumer přece jen nezasloužil – dost na tom, jakou trapností byl jeho pohřeb i bez účasti presidenta.

Dlouho jsem se rozmýšlel, jestli mám ve středu do Poděbrad vůbec jet: znechucovala mě představa, jak se na jeho pohřbu bude promenovat a zviditelňovat nejeden z těch, o něž by si Milan za života ani neopřel kolo, a jak mu, když už je po smrti a nemůže postkomunistické elitě škodit, jeho odbojovou činnost tak trochu odpustíme a nad jeho zločiny na pár dní blahosklonně přimhouříme oko. Pak se vše vrátí k normálu, a až se znovu bude rozhodovat o státním vyznamenání, budou Mašínové a Paumer opět sprostými vrahy.

Jel jsem, a udělal jsem špatně. Obřad, na jehož organisaci se vedle Milanova bratra Zdeňka podílel zejména Martin Vadas, odkryl stav současné české společnosti v celé nahotě. Byl jsem jím zklamán a znechucen ještě víc, než jsem čekal.

Milan Paumer patřil k velmi malému počtu lidí, kteří se dokázali postavit komunistické diktatuře se zbraní v ruce. Směl promluvit na jeho pohřbu někdo z těch, kteří měli odvahu učinit to samé? Ne, místo toho řečnili po většinu doby politici, zvyklí své názory měnit a upravovat přesně podle aktuální potřeby a naladění veřejnosti. Martine Vadasi, skutečně nebylo možné poděkovat přítomným potentátům za účast a naznačit jim, že mluvit nad rakví bude jen ten, kdo na to má – ve světle toho, komu je vzdávána poslední pocta – aspoň minimální morální právo?

Milan Paumer vstoupil dobrovolně do americké armády, kde sloužil ve Special Forces (u tzv. zelených baretů, green berets), a rozhodně neudělal své zemi ostudu. Na pohřbu mu sice zahráli Ballad of the Green Berets (video), ale místo vojenských poct, které by si byl plně zasloužil, vyslala americká ambasáda jediného zástupce, a místo vojáků se obřadu účastnili, v zoufale nepadnoucích uniformách, milovníci historické vojenské techniky – což vlastně byla z nouze ctnost, protože tato země žádné skutečné válečné hrdiny nemá; tedy vyjma těch příslušníků R.A.F., kteří přežili vězení, jímž se jim vlast za statečnost v boji proti nacismu odvděčila.

Milan Paumer byl českým a americkým občanem, přesto mu na pohřbu zazněla pouze československá hymna. Spojené státy jej přitom přijaly, daly mu svobodu a umožnily mu prožít důstojný život. O tom, že by jej snad spolu s Mašíny vydaly do rukou komunistů, ač ti o to pochopitelně velmi stáli, nemohlo být ani řeči.

Když pohřební vůz s Milanovou rakví projížděl branou poděbradského zámku, lidé, kteří stáli na nádvoří, začali spontánně tleskat. Byl to dojemný moment, a snad i příslib, že není vše ztraceno, že prostí lidé, kteří do sálu nesměli, přece jen ještě neztratili schopnost rozlišit, kdo byl skutečný hrdina a kdo je, tak jako Klaus, Nečas nebo Štětina, jen hadrový panák.

5. 8. 2010

Гостья из будущего

Наталья Гусева v roli Алисы
Guy Peters zveřejnil na svém blogu odkaz na video s písní Прекрасное далеко. Píseň pochází z ruského serialu pro děti Гостья из будущего (1985), který ruské televise i po 25 letech od vytvoření každoročně reprisují a který se dodnes těší obrovské popularitě (o čemž svědčí i jeho rating na IMDB: 8,4). České televise – ostatně jako téměř všechno, co přichází ze zaostalého Ruska a nebylo vytvořeno přesně v mantinelech hollywoodských cliché – serial svorně ignorují.

Námětem pěti hodinových dílů je cestování časem, tedy thematika, kterou v téže době zpracovali čeští tvůrci v divácky obdobně atraktivních a zdařilých Návštěvnících (1983). Коля Герасимов, šesťák z jedné moskevské školy, objeví ve sklepě neudržovaného domu stroj času, jímž se dopraví o sto let do budoucnosti, do roku 2084. Tam nechtěně způsobí malér, v jehož důsledku se s ním do přítomnosti vrátí dva kosmičtí piráti a Алиса Селезнева, dívka zhruba jeho věku, jejíž přístroj na čtení myšlenek Коля vzal s sebou; právě na tento přístroj mají spadeno piráti. Nakonec samozřejmě všechno dobře dopadne, piráti jsou zlikvidováni a Алиса se může i se svým aparátem vrátit zpátky domů do své doby (video s ukázkami ze serialu).

Zatímco popularita Návštěvníků staví na inteligentním scenáři (a také na skvělém herectví Vlastimila Brodského), ruský serial vycházející z knihy Кира Булычева je realisován dosti nedbale a viditelně s nízkým rozpočtem, jako ostatně většina ruské filmové produkce pro děti té doby. Za svou popularitu a fakticky kultovní status vděčí Гостья neobyčejným výkonům, které odvedli představitelé přibližně deseti dětských rolí. Z českých pořadů se tomu, co děti vesměs ve věku 12–13 let na obrazovce dokázaly, blíží snad jen Páni kluci (1975) Věry Plívové-Šimkové, přičemž výkon představitelky Алисы nemá podle mého názoru v českém kontexu vůbec obdobu.

Наталья Гусева dokázala okouzlit již dvě generace mladých Rusů a Rusek uhrančivým pohledem a širokým, sebevědomým úsměvem. Optimismus, který z její postavy vyzařuje, kontrastuje s dobou, kdy byl serial natáčen a kdy se Rusům začala nezvratně hroutit představa jejich země jako mocného, prosperujícího imperia.

Jistě se v tomto kontextu nabízí paralela s Kolbergem (1945), který jsem stručně recensoval ještě na Lucerně Wikipedie. A jistě bychom mohli poznamenat, že zatímco většina Němců už pochopila, že Hitler nepřinesl jejich zemi velikost, ale zkázu, většinu Rusů obdobné poznání teprve čeká. Jenže to by nebylo fair, protože Гостья из будущего není oslavou ruské velikosti, ale primárně hodnot, jež jsou universalní: je to jedinečná filmová oslava životního optimismu.

Je docela škoda, že podobná umělecká díla český dětský divák nemůže znát, a je od malička vychováván v představě, že Rus, resp. Ukrajinec, je někdo inherentně méněcenný, duchovní omezenec, gastarbeiter, který je schopen nejvýš dřít někde na stavbě. Skutečné primitivy si tak tato společnost vychovává ve velkém sama.

2. 8. 2010

Čemu věříme

Další průzkum potvrdil pověst České republiky jako nejatheističtější země světa. Nasnadě je otázka: Znamená to, že Češi spiritualitu skutečně nepotřebují? Ne tak docela…

Před třinácti lety si povšiml Andrew Stroehlein (původní článek ze Slova se mi nepodařilo najít), že mnozí Češi mají ke svému tehdejšímu presidentu Václavu Havlovi stejný vztah jako k Ježíši Kristu, jako k beránku, jenž z nich svým utrpením pronásledovaného disidenta sňal hřích kolaborace a konformní občanské pasivity.

Čistým výtryskem atheistické spirituality – a variací na podobné thema – je Svěrákův film Kolja (1996), obsahující dokonce bizarnost všech bizarností, skutečnou atheistickou modlitbu.

Pocit, že jejich životu vtěsnávanému oficiální propagandou do racionalistického rámce vědeckého světového názoru cosi podstatného chybí, měli lidé i za minulého režimu, a protože vracet se k náboženské víře bylo pro ně osobně příliš nebezpečné, neboť to bylo pravidelně spojeno s omezením přídělu občanských práv, např. s limitovaným přístupem k vysokoškolskému vzdělání nebo ke kariérnímu postupu, jejich duchovnost se manifestovala nestandardními a nečekanými způsoby.

Duchovní rozměr tak v Československu získalo například trampské hnutí, jež se na počátku 70. let spojilo s na Západě už doznívající spiritualitou hnutí hippies, zplodivši nevídaný sociologický fenomén trampa-chuligána, který každý víkend odjíždí do přírody hledat únik před neblahou a nevlídnou dobou a ve společnosti stejně smýšlejících jedinců hledá, aniž by si to ovšem chtěl nebo uměl přiznat, Boha (takto – poznamenejme, že poněkud ahistoricky – se tomuto hnutí a jeho polistopadovým dozvukům dokázala vysmát Zuzana Navarová).

Komunistické úřady běsnily, ale kromě masových perlustrací např. na nádražích se nezmohly na nic, ostatně nelze dost dobře persekuovat někoho za to, že jezdí na sobotu tábořit do lesa, hrát na kytaru a povídat si s přáteli.

Pro 80. léta je typická další transformace této náhražkové spirituality. Nositelem duchovní revolty se stala ekologická hnutí, jejichž vlastní environmentalistická ideologie byla naplňována zcela nečekaným rozměrem. Toto hnutí sílilo takovým tempem, že nebýt geopolitických změn, zřejmě by během několika dalších let komunistický režim samo rozložilo: odehrála by se první světová ekologistická revoluce.

Po odpadnutí vnějšího tlaku se ukázala zvláštní věc: Češi se sice mohli vrátit k víře, ale protože v ní nebyli vychováni, nehledali ji a nerozuměli jí. Duchovní vakuum tak poněkud překvapivě pokračuje, a projevy této atheistické spirituality jsou pro svou naprostou nestandardnost hodny studia.

Projevy české spirituality bývají pravidelně spojeny s nacionalistickým, chauvinistickým kontextem. Dost bylo napsáno o fenomenu českých vánoc (úmyslně píši vánoce s malým v-, neboť jejich souvislost s křesťanským svátkem toho jména je pouze okrajová), jež se v průběhu desetiletí staly svého druhu sebepotvrzujícím rituálem. Během něj se Češi ubezpečují o vlastní výjimečnosti, o superioritě vlastní kultury a o své velikosti, a v neposlední řadě o podřadnosti ostatních národů.

Dokonalým příkladem je právě Kolja, chlapec z nižšího, primitivního národa, jenž je však blahovůlí Čecha – který si tím zároveň řeší dluh vlastní nestatečnosti a vykupuje se ze své viny – povznesen a smí zakoušet ta duchovní dobra, jež jsou jinak vyhrazena pouze nám, Čechům. Prominete-li mi uštěpačnou poznámku, zatímco moderně pojímaný Bůh je universální, ten český je zjevně starozákonní, výhradně a výlučně monoethnický.

Samostatnou kapitolou jsou ovšem Němci, nejhorší nepřátelé Čechů. Jim je věnována pozornost například v další povinné součásti vánočního rituálu, Třech oříšcích pro Popelku (1973). Jen stěží si představit dokonalejší apotheosu ideálů národního obrození a kompensaci českých mindráků než právě tento svérázně pojatý pohádkový příběh.

Alternativní spiritualita má přirozeně i sociální, třídní rozměr. Nepěkným překvapením pro mne bylo, že do českého pantheonu patrně již nezvratně pronikl normalisační seriál Byl jednou jeden dům (1974), což není nic jiného než umně převyprávěná komunistické verse dějin 20. století. Češi zřejmě vědí, že je to lež, ale lež, která dělá jejich nedávnou historií potlučenému egu velice, velice dobře. Majoru Zemanovi se proto Češi smějí, kdežto nad neméně ohavným a manipulativním Domem se dojímají.

Dalším pozoruhodným projevem potlačené religiosity je česká víra ve zvláštní poslání herců a zpěváků. August tak Čechovi nahradil kněze. Klaun-filosof Jan Werich, zbabělec a oportunista, který se stal národním guru, anebo nověji betlémy ve zpravodajském studiu České televise, to jsou fenomeny, které zřejmě ve světě nemají obdoby a které budou jednou s velkou pozorností studovány sociology.

When people stop believing in God, they don't believe in nothing – they believe in anything, napsal kdysi G. K. Chesterton. Češi jsou tohoto moudrého postřehu dokladem – a skoro bych řekl, že nám v tomto směru připraví ještě nejedno nepříjemné překvapení.