DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

30. 10. 2010

Státní svátek neomalenosti

Nedosti na tom, že potenciální televisní diváci jsou v den státního svátku nuceni strpět trapné představení, při němž jsou honorováni presidentovi oblíbenci, ale Česká televise jim pravidelně servíruje i další vydatné chody: letošek byl kupř. ozdoben reprisou dokumentu Petra Lokaje Evropská hvězda Edvarda Beneše (2004), svatopisného pojednání o životě a díle člověka, který, jak jsem přesvědčen, bude nejpozději za 50 let všeobecně pokládán za slabého, špatného politika a nadto za válečného zločince, osobně odpovědného za smrt tisíců sudetských Němců.

Beneš je v dokumentu líčen jako muž mnoha talentů a nemnoha chyb, jako oběť své doby a věrolomnosti druhých. S výjimkou Zbyňka Zemana (jehož vystoupení jsou ovšem zřetelně krácena a manipulována) dostávají slovo jen tzv. oficiální čeští historici, kteří dobře vědí, čí píseň zpívat, aby se jim v místní akademické obci vedlo co nejlépe.

Vrcholem chucpe té hodinové odpornosti je vážně předkládané tvrzení, že E. Beneš se výraznou měrou zasloužil o to, že vyhnání a okradení německé menšiny proběhlo humánním způsobem. Netušil jsem, že termín vylikvidovat, který Beneš ve vztahu k Němcům v té době užíval, je ve skutečnosti výzvou k humánnosti…

29. 10. 2010

Česká wikipedie aneb Blbovláda trvá

Jak mí čtenáři-pamětníci vědí, z české wikipedie jsem odešel před pěti lety poté, co jsem seznal, že není možné tvořit encyklopedii pod dohledem zakomplexovaných a nevzdělaných individuí, která si usurpovala moc nad ostatními, jež nyní terorisují. Ihned poté jsem si založil Iuridictum a nemyslím, že by mi po stránce encyklopedického vyžití něco chybělo: Iuridictum je v oboru, o němž pojednává, dodnes podstatně kvalitnější než wikipedie.

Přesto zamrzí, když mi některý z funkcí obdařených pitomců zničí starou a dobrou práci. Naposledy se tak stalo v článku Zuzana Navarová, do kterého jsem napsal několik odstavců. Letos v květnu, jak jsem až nyní náhodou zjistil, mi jedinec vystupující pod přezdívkou Kacíř udělil trestnou šablonu a mou editaci odstranil, neboť prý porušuje autorská práva.

Po dobrém jsem mu pokusil vysvětlit význam citace a ustanovení § 31 autorského zákona, leč marně: nápravy jsem se nedomohl, bylo mi pouze arogantně sděleno, že chci-li, mohu jeho vandalismus odstranit sám.

To samozřejmě neudělám a z wikipedie se opět s pokrčením ramen vzdaluji: jakou si ji udělali, takovou ji mají.

28. 10. 2010

Státní svátek trapnosti

K podivnému výročí, narozeninám státu, který vydržel dvacet let a který nebyl zhruba polovinou svých obyvatel chtěn a milován, bývá zvykem udělovat ceny a metály. Zvykli jsme si, že presidenti, kteří jako nástupci monarchů vyznamenance vybírají, málo hledí na obecné mínění a vyznamenávají osoby sobě blízké, buď názory, nebo politickou afiliací.

Trapné bývá, když vyznamenaní se pokoušejí tento fakt zastřít a předstírat, že byli vyznamenáni za své skutečné zásluhy. Tak letos Eva Zaoralová, funkcionářka karlovarského filmového festivalu: Já to beru, že to, co dělám, dělám jako svého koníčka a ještě jsem za to placená. Ale nečekala bych, že to pro někoho znamená nějakou opravdovou zásluhu, řekla Zaoralová Mladé frontě.

A nebude ten metál spíš za to, paní Zaoralová, jak příkladně s panem Bartoškou pokaždé lezete na festivalu Klausovi do zadku?

Někdy se za svého presidenta stydím méně, jindy více. Dnešek patřil bezesporu do té druhé kategorie.

26. 10. 2010

Z deníku straníkova XX

Milý deníčku!

Omluv, že jsem si ti tak dlouho nesvěřil, ale po jarním volebním úspěchu se naše Strana stáhla do vnitřního oboru a o samotě rozjímajíc, řešila, co se sebou.

Zato teď se dějí velké věci: představ si, že příští víkend budeme mít mimořádný volební sněm!

Ano, máš pravdu, skutečně konservativní strana by měla sněmovat přibližně stejně často, jako mívá římskokatholická církev koncil, a pokud jde o funkce, ty by měly být bez výjimky doživotní a dědičné, ale nějak v nás vybujely zhoubné zárodky modernismu a těžko, přetěžko jim čelit.

Co hůř, deníčku, na funkci předsedy kandidují dva údové současně! To tu v dějinách Strany nebylo a bojím se, že to naší pověsti dál uškodí: no dokážeš si představit, že by se mladý Ludvík XIV., budoucí le Roi Soleil, musel o trůn ucházet v jakési volbě!?

Znám oba kandidáty osobně, a jsou to opravdu velcí a zasloužilí údové: prvním je čerstvě odstoupivší kancléř, druhým dosud neodstoupivší místopředseda, který už předsedou po jistou dobu byl (nebo si to o sobě přinejmenším myslel: jak víš, deníčku, hodně věcí v naší straně probíhá na ryze subjektivní, ideální úrovni).

Řekni, můj věrný deníčku, kterého si mám vybrat? Čí kandidaturu podpořit? Jak asi chápeš, moje postavení ve Straně je takového druhu, že komukoli vyslovím veřejnou podporu, téměř s jistotou volbu prohraje – to je velká odpovědnost a nerad bych před soud dějin předstupoval obtížen vinou lehkomyslí.

Nu, do sněmu je ještě deset dnů, zkusím je využít co nejplodněji a ještě se ti ohledně svého rozhodnutí ozvu.

24. 10. 2010

Měl jsem se líp učit

Na velmi sugestivní blogpost zaměstnance kurýrní služby upozornil Malý čtenář. Dech mi vyrazila informace, proč lidé tuhle monotonní, nevděčnou a zničující práci vůbec dělají: mohou občas nějakou zásilku vykrást. Tedy jen prý, píše blogger&hellip

23. 10. 2010

Examen maturitatis aneb Přísloví o starém psu a nových kouscích opět potvrzeno

Se zájmem jsem si prostudoval – arci zatím neúplné – vzorové maturitní testy, kolem kterých, jak jsem pochopil, se strhla celkem obstojná medialně-politická mela.

Testy z cizích jazyků mne příliš nezaujaly, jsem značně profesionálně deformován a tudíž nezpůsobilý cokoli rozumného k nim formulovat, vyjma snad toho, že, soudě dle zaměření testů, i dnešní student se zřejmě dřív naučí přeložit větu Mrož nese domovníkovi dýmku, než porozumět nejběžnějším a naprosto nepostradatelným frasím typu meiner Meinung nach nebo I don't care. Nu což, tak to bylo, je a bude, a být nejspíš musí, česká škola zde natrvalo vězí v 19. století. I don't care.

Líbil se mi test z mathematiky, protože se v něm konečně – aspoň u většiny otázek v pokročilé versi, již jsem jako jedinou procházel – ověřuje schopnost mathematického myšlení, ne pouze to, jak zdatně student látku nabifloval.

Zklamáním na hranici šoku byl pro mne naopak test z českého jazyka. Otázky se sice pokoušejí nebýt pouhou kontrolou, nakolik student uspěl při memorování telefonního seznamu, avšak šokujícím je pro mne zjištění, jakou literaturu dnešní středoškoláci studují.

Ano, uznávám, jsem deformován svým letitým a nevykořenitelným anglofilstvím, ale pánové, copak je normální, že z celé angloamerické literatury jsou použity čtyři veršíky od Emily Dickinson (které tam z neznámého důvodu říkají Dickinsonová, což je už skoro stejné jako Yoko Onová), a těžiště studia zdá se tedy být, tak jako v době, kdy jsem před 25 lety gymnasium studoval já, v literatuře české, jakkoli umělecky podřadná díla tato produkovala? Studenti se tak o skutečné, hodnotné a staletím vzdorující literatuře nedozvědí nic, setrvávajíce místo toho u Hálků, Arbesů, Krásnohorských a Macharů.

Jak správně podotýká Guy Peters, vkus českých pedagogů ustrnul v 50. letech minulého století, a jediný rozdíl od toho, co jsme se učili před Listopadem, je, že bylo vzato na milost Pražské jaro, ovšem bez jakékoli kritické reflexe a zhodnocení relativní kvality jednotlivých děl a autorů. Osobnosti skutečně výjimečné jako Hrabal nebo Skácel mají dodnes smůlu: pro tuzemské školomety byli příliš avantgardní a mají tedy být další generací zapomenuti. Tak jako v životě, i v učebnicích přežijí ti nejkonformější a nejpovrchnější: Halas, Neumann a nedejbože i Majerová.

22. 10. 2010

Nerozumím Jaromíru Štětinovi

Zastavme spojenectví KSČM a ODS, volá Jaromír Štětina a jeho příznivci. Tomu příliš nerozumím: jestliže komunistická strana vyzvala své voliče, aby podpořili ve druhém kole senátních voleb toho ze dvou kandidátů, který neusiluje o rozpuštění jejich strany, je to z jejich strany naprosto logické a racionální jednání.

Ostatně soudím, že Jaromír Štětina bude přesvědčivě znovu zvolen: lidé už od pravěku upřednostňují Dichtung před Wahrheit a J. Štětina dokáže o domnělé vlastní velikosti hovořit tak tklivě jako málokdo jiný. A upřímně řečeno, přestože s jeho snahou zakázat KSČM nesouhlasím, při výběru, který voliči v jeho obvodu měli, bych ho tentokrát volil taky.

21. 10. 2010

Arduino v říši Velkého bratra

Kdyby neexistovaly, nejspíš by si je paranoici museli vymyslet. O čem mluvím? O čipech, přesněji řečeno radiofrekvenčních identifikačních transponderech, známých pod zkratkou RFID.

I když čipy nepředstavují oproti ostatním identifikačním technologiím nijak výrazně zvýšené nebezpečí, paranoikům je třeba dát zapravdu v tom, že některé vlastnosti RFID technologie jsou na pováženou: na rozdíl od většiny ostatních systémů nelze ověřit, co je v čipu zapsáno a kdo a kdy si informace v něm čte nebo je modifikuje. Vše se děje bezdrátově, bez možnosti uživatele, příp. nositele čipu, tento proces jakkoli kontrolovat nebo jen pasivně registrovat.

Jedinou účinnou obranou je nosit čipy a karty, kde by mohly být, v dostatečně masivním kovovém obalu – tedy minimálně ty, o kterých víme… A to není úplně příjemný pocit.

18. 10. 2010

Nejchytřejší národ

Hádanka: Který národ je v Evropě nejchytřejší? No přece Češi – jako ti delfíni!

Jsou ovšem i jiné názory.

11. 10. 2010

Slepecké holi k narozeninám

Právě před dvěma lety jsem se rozhodl opustit – dotud ještě kolaborativní – blog Guye Peterse Lucerna Wikipedie a udělat se pro sebe. A protože mé nadšení vydrželo, po nedávném pátém výročí encyklopedického projektu Iuridictum mohu spolu se svými čtenáři oslavit další malé jubileum.

Na Slepecké holi jsem dosud publikoval 379 postů, což mne spolu se 188 posty na jejím výhonku jménem Παραγραφος, vyrašivším poté, co jsem thematickou šíři blogu shledal v květnu loňského roku nezvladatelnou, kvalifikuje s produkcí 0,78 postu za den mezi přední české grafomany.

Nejvyšší pocty se blogu dostalo v květnu 2009, kdy náměstek karlovarského primátora na můj i jeho účet prohlásil: Je to individuum, které se snaží jen zviditelnit tím, že městům dělá problémy. Jeho internetové stránky mluví za vše.

Nechť tedy Hůl vzkvétá a zdárně se rozvíjí!

9. 10. 2010

Arduino na šikmé ploše

Dnes budeme pomocí Arduina krást auta; prozatím pouze taková, která mají centrální zamykání s dálkovým ovládáním vysílajícím na frekvenci 433,92 MHz – ta jsou v Evropě pro přenos signálu z tlačítkem ovládaného klíčku zapalování nebo přívěsku do CPU v automobilu nejrozšířenější.

4. 10. 2010

Rozhovor pro Antifa zveřejněn

Můj rozhovor pro server Antifa.cz byl nakonec zveřejněn nejen tam, ale i na Serveru-Jehož-Jméno-Se-Nesmí-Veřejně-Vyslovit(-Natožpak-Nalepit).

Nejasně si vzpomínám, že před jedenadvaceti lety jsem si přál žít v zemi, kde budete moci říct cokoliv, a zavřou vás jen za to, co skutečně provedete, a určitou dobu jsem pak – naivní trouba – dlel a liboval si v představě, že takovou zemí se stane Česká republika.

3. 10. 2010

Arduino v. SIM, první kolo

Dnešní vyprávění o Arduinu bude poněkud antiklimaktické, protože největší vzrušení mi připravilo, když jsem se spálil při pájení. Co dělat, i takový je někdy život hardwaráře na odpočinku.

Dnes si pomocí Arduina rozebereme SIM kartu k mobilnímu telefonu. Studijní pomůcku mi zaslal T-Mobile, v marné naději, že bezplatným posláním Twist karty s kreditem 10 Kč – který ovšem nesmíte využít, dokud si SIM kartu nedobijete, a zakázána máte do té doby dokonce i příchozí volání – ze mne udělá svého platícího zákazníka (promiň, T-Mobile, ale mám lepšího operátora…).