DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

29. 12. 2010

Naturální plnění aneb Jeho Pražané mu rozumějí

Byla to zpráva s tak pikantním nábojem, že se objevila snad ve všech sdělovacích prostředcích: Bohumil Kulínský, momentálně vězeň ve výkonu trestu odnětí svobody za mnohonásobné pohlavní zneužívání sboristek souboru Bambini di Praga (jemuž se z toho důvodu občas přezdívá Hambini di Praga), byl o Vánocích na několik dnů propuštěn z vězení, přičemž propuštění využil k návštěvě koncertu svého souboru, na kterémž zatoužil si zadirigovat. Jelikož mu byl uložen rovněž desetiletý trest zákazu činnosti, vztahující se na práci s osobami do 18 let věku, mladší sboristky musely za tím účelem opustit sál.

Pozoruhodné je, že nikdo z vystupujících ani z diváků proti tomu neprotestoval: jako by to, čeho se Kulínský dopustil, byl pouhý gentlemanský delikt, který se ve společnosti toleruje, cosi jako zastřelení soka ve fairovém souboji za úsvitu; vystoupení delikventa bylo naopak, soudě z nepřesvědčivého dementi, přivítáno ovacemi vestoje.

Vina je tedy prominuta, poklesek definitivně zapomenut. Tomu nasvědčují i další indicie, např. na webových stránkách Bambini se o Kulínském píše jako o jednom z aktivních sbormistrů, v prostorách souboru, jak je zjevné z fotografií, dodnes visí Kulínského portrét.

Co to znamená? Jedno jediné: že Pražané z lepší společnosti, pro něž je posílat potomky do kulínčat už ve třetí generaci otázkou prestiže, jednání sbormistra tolerují a akceptují, že za možnost společenského uplatnění, které se jejich dcerám v souboru nabízí, je normální platit takříkajíc v naturáliích – sexuální povolností. Není nic špatného na tom, že sbormistr – údajně stejně jako kdysi i jeho otec, Bohumil Kulínský st. – tuto úplatu vyžadoval a přijímal; až budou dcery studovat na vysoké škole, stejně přirozeně zaplatí třeba za zkoušku z předmětu, ve kterém nebudou právě vynikat.

A vlastně proč ne, tak to v české společnosti chodí a není na státu, aby do zavedeného schematu, s nímž jsou všichni evidentně srozuměni a nestěžují si, jakkoli zasahoval. Jen je dobře to vědět.

Protektor

Hodně experimentu, málo poctivé kinematografie – s tímto povzdechem jsem ohodnotil i po druhém zhlédnutí kritikou poměrně vysoko ceněný film Marka Najbrta Protektor (2009); toto druhé zhlédnutí jsem záměrně o několik týdnů odložil, doufaje, že podruhé ve filmu uvidím to, co mi snad poprvé ušlo, a dílo s odstupem času docením.

Nestalo se. I nyní si myslím, že Protektor je průměrný film, v němž forma těžce zvítězila nad obsahem a jehož tvůrci se pokusili odvyprávět svůj příběh z Protektorátu kinematografickými prostředky, jež se jim vymkly z rukou.

Předpokládám, že čtenář film zná, a omezím se proto na strohé poznámky a podněty do diskuse.

Prvním nedostatkem Protektora je nerespektování dobových realií, zejména způsobu komunikace mezi lidmi i samotného mluveného jazyka. V Protektorátu přežívaly prvorepublikové zvyky a formální zdvořilost, lidé spolu nemluvili tak, jak herci předvádějí. Podobně nevěrohodný je i pohled na manželskou nevěru; ta samozřejmě i tehdy existovala, avšak to, co ve filmu vidíme, by odpovídalo spíš 70. letům minulého století. Paradoxem je, že ve filmu o růžovém kukátku, ve kterém Hana hraje a který se za II. republiky už nesmí promítat, jsou dobové realie respektovány, aniž by ovšem tvůrci dospěli k reflexi, že přes určitou míru stylisace je to právě tento film ve filmu, který relativně nejvíc odpovídá realitě.

Dalším problémem je psychologická nevěrohodnost příběhu: nelze uvěřit tomu, že by Hana, výjimečně nadaná herečka a vnitřně silná, odvážná žena, svým slabošským manželem nepohrdala a na jeho zradu by reagovala tak, jak je ve filmu zobrazeno, tedy dobrovolným nástupem do transportu. To, jak Jana Plodková Hanu zahrála – a je to zdaleka nejlepší herecký výkon ve filmu – takový závěr nepřipouští.

Nepřesvědčil mě ani herecký představitel hlasatele Emila Vrbaty, Marek Daniel. Jeho role je obtížná, protože Vrbata je svým naturelem váhavý střelec a za svou kolaboraci se spíš stydí, než aby si v ní liboval. Tomu ale neodpovídá scénář, protože Vrbata se podle něj svou popularitou na několika místech celkem bez ostychu chlubí; proč je to tak, těžko říct, snad tím scenarista chtěl naznačit jeho slabošskou povahu. Jenže celek neharmonuje a ve filmu tato rozpolcenost nefunguje, když navíc Daniel není právě mistrem psychologického herectví a zvládá v podstatě jedinou dramatickou polohu muže hnaného proudem.

Další totálně nefunkční složkou filmu je hudba. Sama o sobě nikoli nezajímavá, ale v kontextu zobrazované doby jednoznačně pěst na oko: výsledek působí asi stejně, jako kdybychom do filmu s Antonií Nedošínskou pustili skladby Beatles.

Nesdílím proto kladná hodnocení kritiků (např. Jana Čulíka v Britských listech); vady Protektora jsou příliš závažné a zjevné a vystupují na povrch zejména v kontrastu s prakticky současně natočenou Kawasakiho růží (kterou jsme na tomto blogu už recensovali). Zatímco v případě Hřebejkova filmu díky kázni tvůrců vzniklo vynikající a trvanlivé dílo, Najbrt vytvořil jen další z krátkodechých experimentů, jehož jedinou zásluhou nakonec bude, že pro český film objevil nový herecký talent, Janu Plodkovou.

27. 12. 2010

Paní Klára odchází

KVS (nyní opět jen KS) napsala blogpost na rozloučenou, čímž mne – poté, co jsem si inkriminovanou diskusi přečetl – utvrdila v přesvědčení, že fungující diskuse na blogu vyžaduje jistou péči bloggera, jinak zplaní a zhrubne a zvrhne se ve virtuální lynch. Jsem cholerik a taková Tužka by u mě dopsala hodně rychle, ostatně Maxe jsem odtud před půldruhým rokem vypakoval za neporovnatelně jemnější trolling, než co si nechala líbit KS.

26. 12. 2010

L'oiseau

Něco speciálně pro Guye Peterse: titulní píseň z francouzského seriálu pro děti Sébastien parmi les hommes. Zpívá René Simard.



Vzpomínám si, že tento seriál (první část pod názvem Sebastian a Bela, druhou jako Sebastian mezi lidmi) vysílala Československá televise v době, kdy mi bylo něco kolem čtyř let, a moc velký dojem na mne tehdy neudělal, jelikož se tam vyskytovali pořád jen psi a koně, a víceméně nic, co by mělo kola, křídla nebo aspoň motor.

Ale tahle píseň je ve své jednoduchosti krásná.

Aktualisováno.

25. 12. 2010

Z deníku straníkova XXV

Milý sváteční deníčku!

Tak jsem tedy splnil, co mi uloženo, a v minulém týdnu jsem oslovil tři známé opinion-makery ohledně podpory a propagace naší Strany (ne, mýlíš se, tato podpora a propagace zatím není trestná!).

První diplomaticky odpověděl, že o návrhu začne uvažovat, až Konservativní strana začne dělat konservativní politiku – což, jak asi chápeš, přislíbit nemohu – druhý se vyjádřil neuctivě a nazval přitom jednoho z našich místopředsedů strašlivým blbem (oponoval jsem a vysvětlil, že místopředsedů máme několik a kdyby všechny poznal, svůj jednostranný názor by zajisté korigoval), a třetí, deníčku, no ani se raději neptej; rdě se, nemohu ti ani intimovat, kam mě ten sprosťák opinion-maker poslal!

Už to tak vypadá, že opinion-makeři se stávají opinion-makery hlavně díky nezávislosti svého úsudku a chceme-li ovlivnit ty, kteří utvářejí veřejné mínění, musíme tak učinit vlastní prací a vlastními výsledky.

Uplynulý rok, deníčku, byl pro Stranu další annus horribilis; myslím, že to byl první rok, kdy hodnota značky Konservativní strana klesla do záporných hodnot, čímž rozumím, že kdyby totéž co my dělala jinak pojmenovaná strana, dopadla by lépe. Stali jsme se, a to především zásluhou předchozího předsedy, synonymem politické neschopnosti, mediální nemotornosti a šaškovství, leč, stokrát běda, nikoli do té míry, aby nás lidé začali volit z popudu zábavnosti.

Významný byl i pro nás dva, protože poprvé jsi mi byl zakázán, abychom nenarušovali harmonickou volební kampaň, která, jak uvedeno výše, poté plynule přešla v harmonický volební debakl.

A kde je hlavní chyba? Vzpomínám si na jednu scénu z monty-pythonovského filmu Life of Brian. Judith přiběhne do místnosti, kde právě zasedá People's Front of Judea (nebo Judean People's Front?), se zprávou o tom, že Briana sebrali a chtějí ho ukřižovat, a vůdce Reg vykřikne: Right! This calls for immediate – discussion!.

Tak přesně to je, deníčku, naše Strana: institucionální autismus, nezájem o to, co se ve společnosti děje, místo toho plané theoretisování, mlácení prázdné slámy a chrlení výstupů, které mohou zaujmout jenom svým mimoňstvím a směšností.

24. 12. 2010

Pour féliciter 2011

Všem čtenářům svých blogů přeji radostné a milostiplné Vánoce a úspěšný rok 2011!

Zejména pak přeji beztřídní, vykořisťování prostý a pro americký imperialismus konečně zdrcující rok krajní levici, rasově čistý, zaručeně arijský a menšin zbavený rok krajní pravici, rok bez státní regulace a bez daní extremním liberálům, obnovení monarchie příznivcům Koruny české, rok, kdy některá redakce poprvé zareaguje na tiskovou zprávu, Konservativní straně, rok, v němž se potvrdí aspoň jedna jejich theorie, konspiračním theoretikům, a Věře Tydlitátové přeji, aby každého, kdo si myslí něco jiného než ona, v příštím roce konečně zavřeli!

21. 12. 2010

V Kocourkově bojují s korupcí

Na Lucerně se v souvislosti s Drobilovou affairou rozhořela vášnivá debata o ethické přijatelnosti udavačství a o tom, jak to vlastně s Michálkem bylo.

Mám na to svou theorii, která může nebo nemusí odpovídat skutečnosti – skoro bych ale řekl, že příliš daleko od reality nebude.

Libor Michálek se pohyboval ve vyšších patrech politiky příliš dlouho na to, aby si mohl dělat iluse o čistotě státní správy, takový ťulpas a naiva to přece jen není. Na druhou stranu, když byl konfrontován s perspektivou, že ve své ředitelské posici bude víceméně jen správcem vemene pro vytváření, jak to tak hezky nazval poradce Knetig, finančního zázemí pro svého ministra, což mohlo ve svém důsledku znamenat situaci minimálních benefitů za cenu maximálních risik – sporné dokumenty by nesly jeho a nikoli Knetigův nebo Drobilův podpis – s vyhlídkou na budoucnost strávenou v horším případě v pruhovaném, v lepším v trvalé obavě z té horší, umím si představit, že chtěl z takového projektu vycouvat, a to způsobem, který by mu poskytl jistou formu kompensace.

Nespočítal si ovšem, co tento pokus v Kocourkově obnáší: ministr vnitra ho místo na policii poslal do tisku, premiér si na něj namísto jakékoli pomoci stěžoval u jeho nadřízeného, a Michálek byl tudíž dotlačen k mediální akci, aniž by ovšem byl v příslušné disciplině vycvičen, takže výsledek budí značné rozpaky a celkový umělecký dojem je nevalný.

Michálek nemá stature, aby na otázku, zda věří v právní stát nebo zda důvěřuje policii, natvrdo řekl, co si myslí, a kroužení kolem horké kaše mu nemohlo vynést nic jiného než pověst smutného hrdiny a člověka, který v obecném vnímání asi taky nemá čisté svědomí.

Nejlegračnější mi ovšem na celé té kocourkiádě přijde postava Radka Johna, který sám ještě jako novinář na korupci – a shodou okolností se stejnou partou, na kterou si k němu přišel stěžovat Michálek – participoval. Cca před pěti lety tento neúplatný journalista připravil, na objednávku a za peníze Lesů České republiky, serii diskreditačních pořadů zaměřených proti Františku Oldřichu knížeti Kinskému. Tu pak v primetimu odvysílala TV Nova. Takže, summa summarum, jít si stěžovat k Johnovi na Drobila bylo něco dost podobného, jako reklamovat ubývající počet slepic v kurníku u tchoře.

Michálek nebyl dost obratný, aby si svou hru dokázal spočítat na potřebný počet tahů dopředu, a jeho další osud tudíž bude záviset na okolnostech, které nemá pod kontrolou: třeba na tom, za co teď ODS a VV vyhandlují smír.

18. 12. 2010

Normální je krást

Na momentálně probíhající – a už, v českém stylu, zřejmě doznívající – affaiře Drobil-Knetig-Michálek-Fibingr mne fascinuje jediné: jak absolutně samozřejmou se v české vysoké politice stala korupce, a jak dramaticky rušivým elementem je tam člověk, který není ochoten vystavit se kvůli ní risiku trestního stíhání. Jakkoli je pravděpodobné, že Pavel Drobil v politice skončil (i když bych nikdy neříkal nikdy, u vědomí příkladu kakaového Boba Krause), jedno je naprosto jisté: skončil Libor Michálek. Ten člověk se v České republice prostě a jednou provždy vyoutoval!

16. 12. 2010

WikiLeaks

Tak ji tedy nedostal; mám na mysli Juliana Assange, protagonistu WikiLeaks, a cenu The Time Magazine Muž/žena roku. Překvapen jsem nebyl. Tak jako v r. 2001 nedostal toto ocenění Bin Ladin, skutečný muž onoho neblahého roku, nemohl ocenění získat ani Assange. Medium, chce-li být většinové a tudíž se dobře prodávat, nemůže být avantgardní: ostatně dodnes Timu předhazují, že kdysi udělil identickou cenu jistému Hitlerovi…

Na WikiLeaks mi přijde nejzajímavější, jak perfektně leaks zapadají do stereotypického obrazu vytvářeného levicovými medii: svět je ovládán dravými a ničeho se neštítícími nadnárodními koncerny/Mezinárodním měnovým fondem/CIA/israelskými lobby/Bilderbergem/židozednáři, nechť si každý prosťáček vybere, v co věří, WikiLeaks mu přisvědčí a zásobí ho záplavou podpůrného materiálu.

Diskurs na Západě, i ten levicový, je ovšem, jak už to bývá, přece jen o nějaké to patro výš než ten český: Češi wikileaky hltají a cokoli se jim nehodí do stereotypu, pomíjejí, pojímajíce celé to divadlo jako příležitost k velké celonárodní kompensaci historických mindráků; jsme malí, chudí a bezvýznamní, ale můžeme se radovat aspoň z toho, jak ty velké, bohaté a významné někdo tahá za uši.

Skutečnost je složitější. WikiLeaks velmi pravděpodobně obsahují cenné informace, ale spolu s nimi je v nich vestavěn interpretační filtr, nebo, chcete-li, zrcadlo, a kdo tímto zrcadlem manipuluje, není dosud jasné. Je to, obrazně řečeno, endoskop, u jehož ovládacích prvků sedí někdo, na koho není vidět a kdo je nejspíš velice rád, že jeho identita je před veřejností skryta.

A tak si s hodnocením počkám, až se tajemný operátor z pozadí objeví na scéně. Jak víme z historie (Pearl Harbor, Coventry), to může trvat i desítky let.

15. 12. 2010

Z deníku straníkova XXIV

Milý deníčku!

Ledva vstav, opět k tobě usedám, vědom si velikosti chvíle, jež nastala: v hlavách největších z velkých údů Strany se zrodil Velký Plán. Vím, jsi sarkastický a nebezpečně sečtělý deníček, takže hned poznamenáš cosi o tom, že Velký Plán se zrodil též v hlavě starosty Barthélemy Piéchuta (v českém překladu Bartoloměje Pěšinky) a jistě vím, jak to dopadlo. Vím, deníčku, Chevalliera jsem taky četl (a docela bych řekl, že se jím v zápiscích do tebe i trochu inspiruji), jenže tohle, to nebude žádný – s prominutím – obecní pissoir, nýbrž plán, který změní od základu českou politiku a možná i obraz světa, jak ho známe; je to cosi brisance Kapitálu nebo Mein Kampfu!

Představ si, deníčku, že naše strana se zpopularisuje přesvědčováním opinion-makerů! Byl nám k tomu rozeslán Manuál, sepsaný tím vůbec největším údem naší Strany.

No dobře, já vím, udržet v odstavci jednotný font se dnes probírá v hodinách informatiky ve vyšších třídách mateřské školy, ale prosím, nelpi na formě, deníčku, a vychutnej si ten obsah!

Jen si to představ: úderná jednotka straníků si rozdělí potenciální opinion-makery podle počátečního písmene a vyrazí do útoku. Oslovení se mohou bránit, jak budou chtít, ale při vhodné argumentaci není pochyb, že nakonec budou asimilováni (tedy chci říct: podchyceni v adresáři a zaspamováni), a od té chvíle nebudou dělat nic jiného, než pět chválu na Stranu a její velikost. Jak prosté, jak geniální!

Netuším, deníčku, která písmena mi budou přidělena, ale upřímně, cosi nikoli nepodobného děsu mne obchází už teď. Nemám talent tatínka Poppera z knížek Oty Pavla, který dokázal prodat elektrický vysavač i v domácnosti, kde nebyla zavedena elektřina, a absolutně se mi příčí někomu lhát, takže budu muset oslovené oběti říct cosi ve smyslu: Hej, pane/paní, nechtěl byste o nás něco pěkného napsat? Jsme úžasná politická strana, která dosáhla v posledních volbách skoro 0,1 % hlasů, a vaše psaní naznačuje, že byste mohl být naším sympathisantem [ještě dobře, že se to bude odehrávat takříkajíc distančně, protože vznětlivější opinion-maker by mi mohl v tomto bodě dát jednu do zubů]. Tak si, prosím, prostudujte náš jedinečný web a když budete chtít, budeme vás zásobovat našimi tiskovými zprávami, které nikdo nečte, a posílat vám náš měsíčník, který já sám házím nerozlepený okamžitě do koše. Domluveno!

14. 12. 2010

Z deníku straníkova XXIII

Milý stranický deníčku!

Bylo mi naznačeno z nejvyšších stranických míst, samozřejmě jen velmi decentně a citlivě, že bych do tebe měl začít psát positivněji a s větším enthusiasmem, protože jinak stranickou kariéru nikdy neudělám a zůstanu navždy pouhým enfant terrible, které když už to vůbec dotáhne do tiskové zprávy, pak bezmála na zapřenou a s členstvím skrytým v posledním odstavci.

Budu se tedy nad sebou muset zamyslet, protože být navždy nosičem vody pro slavnější a zasloužilejší údy, to bych přece jen nerad. Ano, přiznávám neskromně, deníčku, až zestárnu, případně zemřu, chtěl bych mít své místo mezi stranickými velikány. Je to úctyhodný seznam: co na tom, že ne všechny vyobrazené osobnosti žijí a některé straníky nejsou buď vůbec, nebo minimálně nikoli vědomě! Způsob, jak je tento pantheon zkonstruován, dává tušit, že stejně dobře by do něj mohl být zařazen i velký Tullius zvaný Cicero, a to nemenším právem než řada dalších vystavených výtečníků.

Avšak zažeňme marnivé touhy a zkusme se řídit doporučením psát o Straně v positivním duchu. Například o tom, co se nám za dobu, co jsem údem, podařilo… Jak asi tušíš, deníčku, ty tři tečky skrývají rozpačité mlčení. Ano, je to tak, nepodařilo se nám vůbec nic, ani to nejmenší, jen přežít a fenomenálně prohrát všechny volby, do kterých jsme se zmobilisovali k nedůstojné účasti.

Tak tedy jinak: jaké ambiciosní plány máme a co pro nejbližší dobu chystáme? Také nic, nebo rozhodně nic, co by bylo širší údské veřejnosti známo.

Nu, deníčku, tenhle zápis neskončí dobře: ať se dívám na Stranu z jakéhokoli úhlu, positivně ji pojmout prostě nedokážu. Náš program je voličům k smíchu, naše osobnosti veřejnost vnímá jako trapné kašpary, stranický web je udělán tak, že by ho mohla převzít libovolná učebnice webdesignu do sekce Deset nejčastějších chyb při návrhu internetové presentace, naše tiskové zprávy u příjemců už dávno vyvolávají jen pavlovovský reflex stisknutí tlačítka Smazat, a politiku, kterou jsme se pokoušeli prosazovat, nám s úspěchem sebrali a do Parlamentu se s ní dostali Kalousek se Schwarzenbergem.

Řekni mi tedy, věrný ty můj deníčku, co mohu pochválit a kterým směrem se napřít k enthusiastickému a emfatickému popisu, aby mí nadřízení údové byli spokojeni? Já vážně nevím!

13. 12. 2010

V Kocourkově mění řidičské průkazy

Že v České republice způsobují neřešitelné problémy běžné fysikální jevy, jako je napadnutí sněhu, si pomalu zvykám. S čím se však smířit mohu jen stěží, je vznik masivních krisí, které jsou zcela zbytečné, umělé, předvídatelné a především naprosto a jednoznačně zbytné v případě, že by se kdosi odpovědný zamyslel.

Příkladem je probíhající hromadná výměna řidičských průkazů. Když ministerstvo dopravy stanovilo omezení platnosti řidičáků, jaksi mu nedošlo, že je na místě určit pro výměnu plynulý harmonogram, např. podle poslední cifry v čísle průkazu.

Nepřemýšlelo se a výsledkem je, že když jsem si dnes zaregistroval v reservačním systému Magistrátu termín pro návštěvu úřadu, dostal jsem jako nejbližší možnost datum 10. ledna 2011, přičemž lze očekávat, že úřad po mně bude vyžadovat za výměnu správní poplatek, protože v té době již budu měnit neplatný řidičský průkaz (nemyslím, že bych mu ho byl ochoten zaplatit bez boje, resp. bez následného soudního sporu).

Kromě toho mi není vůbec jasné, proč se na úřad musím dostavit osobně (příp. zastoupen zmocněncem), a to dokonce dvakrát po sobě, když v době datových schránek a elektronických registrů by úplně stačilo žádost podat přes Internet a prošlý řidičák následně zaslat na úřad poštou.

Skoro mi připadá, že s úřednictvem jsou prováděny testy neschopnosti a kariérní postup mají zajištěn jen ti, kteří v nich získají nejvyšší počet bodů!

8. 12. 2010

Vona je to milá holka, ale víte, kolik vona už tři roky po sobě bere?

Deset let po televisní revoluci se evidentně ve fungování České televise nezměnilo ani to nejmenší. Jako kuriosita působí, když dělnický ředitel Janeček hrozí umělcům, že neustanou-li s protestními akcemi, zveřejní jejich honoráře.

Jak říkám, všechno při starém…

Když upadne bezdomovec

Pravidelnou celonárodní krisi v souvislosti s napadnutím sněhu nám tentokrát zpestřili úředníci z Havlíčkova Brodu.

Ačkoli zákon jim jasně ukládá odstraňovat sníh z chodníků, nedělají to a rozhodli se navíc neplatit odškodnění lidem, kteří si na neuklizeném chodníku způsobí úraz. Je to dobrá taktika, prokázat přičinnou souvislost mezi stavem chodníku a zraněním není snadný úkol ani před spravedlivým, tzn. ne českým soudem.

Průvodní argumentace je ovšem mírně řečeno zarážející: jedné poškozené bylo řečeno, že si za úraz může sama, protože nepřizpůsobila chůzi stavu chodníku (měla se plazit po břiše?), tajemník radnice se blýskl formulací, že nárok na náhradu by vznikl pouze na chodníku, na kterém by nebyly důsledky povětrnostních vlivů zmírňovány vůbec, a vrcholem byla věta ředitele městských technických služeb, že pokud by žadatelce nějaké peníze vyplatili, začali by se jim hlásit bezdomovci.

To je ovšem vážný argument: takový bezdomovec by si opakovanými pády jistě způsoboval jeden úraz za druhým a z úspor by pak klidně přežil i do příští zimy!

4. 12. 2010

Jak jsem si nezaregistroval zpracování osobních údajů

Chtěje předejít problémům s Úřadem pro ochranu osobních údajů, pokusil jsem si svůj nový seznam komunistických soudců zaregistrovat jako zpracování osobních údajů (jedno – elektronické petice – již registrované mám).

Na stránce s registračním formulářem jsem proto vyplnil všechny potřebné údaje, s lehkým klením a s konstatováním, že kdo tento formulář navrhl, to rozhodně nebyl malý idiot, a vyplněný ho odeslal, v naivním očekávání, že se mi, jak je na stránce slibováno, zobrazí dokument PDF.

Omyl: pětkrát po sobě jsem se dostal tuto stránku, na níž se zvlášť působivě vyjímá sdělení, že Úřad je držitelem jakési evropské ceny za služby veřejnosti. Zda to bylo za tento formulář nebo za něco jiného podobně zdařilého, funkčního a uživatelsky přátelského, z noticky bohužel vyčíst nelze…

2. 12. 2010

Polemika

Dostal jsem tento e-mail:
Vážený pane Pecino! Píšu Vám proto, že bych chtěl pochopit z jakého důvodu chcete vědět, který soudce byl před 20 lety v KSČ. Nezajímá Vás, který soudce je dnes v KSČM? Podobně bychom mohli pokračovat, který lékař byl v KSČ atd. Kdybyste například utrpěl těžký úraz při autonehodě, chtěl byste vědět, jestli operující lékař byl v KSČ a k čemu by to bylo, kdyby operace byla úspěšná ??

Pokud přijímáte zaměstnance do firmy nemůžete se ze zákona ptát při přijímacím pohovoru na politickou příslušnost. Jednalo by se o diskriminaci. To je platný zákon a jsou stanoveny sankce při jeho porušení. Nechápu Vaše vysvětlení a pochybuji o tom, jestli je členství v KSČ důležité při rozhodování soudce, který je nezávislý a soudí podle platných zákonů. Soudce se také neptá, jestli byla některá ze stran sporu nebo obviněný členem KSČ.

Posuzuje se trestný čin nebo politická příslušnost? Nebo byste chtěl zavádět do právního řádu, že by členství v KSČ bylo přitěžující okolností pro poškozeného, a v případě, že by byl v minulosti členem KSČ, měl by soudce rozhodnout v jeho neprospěch?

Pochybuji o tom, že by členství v KSČ mělo být kritériem morálky. Chápu, že po II. světové válce někteří kolaboranti s fašismem hledali pro sebe alibi formou potvrzení, že byli v partyzánském odboji a po roce 1948 někteří ne zcela čestní občané vstupovali z důvodu kariéry do KSČ. Do KSČ ale také vstupovali poctiví lidé z čistě osobního přesvědčení, že je členství v KSČ cestou změny ke spravedlivé společnosti z dob konce 18. století, kdy byly zakládány dělnické spolky ( proč?) a první poloviny minulého století, která byla poznamenána dvěmi světovými válkami a značnou chudobou. Nikdo nemohl tušit, co se bude z důvodů ideologických odehrávat v rámci politického boje mezi Západem a Východem. Je nutné si přiznat, že východní blok nevedl vždy čistou politiku, ale nebylo by dobře zaslepeně přijímat jen ideologii z USA, která poznamenala druhou polovinu minulého století Vietnamskou válkou a dalšími nespravedlivými válkami a zvěrstvy proti lidskosti a demokracii až po současný Irák a Afghánistán.

Určitě dnes budete s obhajobou svého antikomunistického názoru populárnější, ale přesto si nemohu odpustit poznámku, že bychom měli posuzovat dějinné události v souvislostech příčin a důsledků. Pokud dnes někdo argumentuje, že komunista je nemorální člověk, potom čistě věřící křesťan je také zločinec, protože souhlasí s upalováním politických odpůrců a myslitelů, jako například mistra Jana Husa. Jestli jsme demokraté, potom také nemůžeme souhlasit se střelbou do demonstrujících lidí. Byl bych rád, kdybychom si uvědomili, že oslava 1.Máje, jako svátku pracujících není vynálezem komunistů, ale, že tento svátek má tradici v USA, kterou určitě považujete za demokratickou zemi, kde nesoudí členové KSČ, ale jsou páchány jiné neřesti včetně justičních.

Protože věřím v demokracii a zdravý rozum, nevěřím ve Váš úspěch. V. P., České Budějovice
Odpověděl jsem:
Vážený pane,
jsou dvě možnosti: buď ve zločinnou ideologii věřil, a pak je příliš naivní, aby mohl být soudcem, nebo nevěřil, a pak je to pokrytec a nemá v justici co dělat. Tertium non datur.