DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

25. 12. 2011

Šest dnů

Co jsme se o sobě a o své společnosti dozvěděli během tří dnů běžného a tří dnů zostřeného smutku po skonu bývalého presidenta Václava Havla?

První a nejdůležitější poučení je, že v emotivně vypjaté době se v České republice suspenduje demokracie, že její atributy nejsou ještě zdaleka chápány jako esenciální, ale jen jako jakýsi nadstandard, který je obyvatelstvu poskytován pouze v klidných dobách, odměnou za slušné chování. Prakticky okamžitě po zprávě o Havlově úmrtí začalo platit mediální stanné právo: jeden velký zpravodajský server zastavil po dobu státního smutku diskuse zcela, druhý je začal moderovat, třetí zakázal diskuse pouze u článků týkajících se Havla, avšak všechny poskytovaly zpravodajství svou kvalitou a objektivitou jen málo odlišné od toho, co bylo produkováno komunistickou propagandou před 29 lety po smrti Brežněva.

Druhá lekce je neobyčejný stupeň iracionality a pseudoreligiosity, který je s Havlovou postavou v českém národě spojen. Pro mnohé zůstal V. Havel Vykupitelem, beránkem, který na sebe vzal náš hřích kolaborace a tím nás vykoupil, a přinesl nám ve své nekonečné dobrotě a lásce svobodu. Zdá se, že podstata havlovské legendy, spočívající v tom, že Havel nebyl politik, ale duchovní vůdce národa, ústavní guru, zakořenila a společnost i její media si ji už zcela internalisovaly.

Za třetí šokuje stupeň fabrikace konsensu, k němuž došlo. Ti, kteří by sebe sama bezpochyby ještě před týdnem označili za objektivní komentátory schopné zůstat kdykoli nad věcí (Palata, Šídlo, Peňás…), ve svých textech hystericky lkali jako staré panny, načež byl běžný občan šokován zjištěním, že opět, tak jako před Listopadem, patří k hrstce nespokojenců a jeho názor je proto irelevantní.

Nechme však stranou, co se stalo, a podívejme se, co to může, a velmi pravděpodobně bude, znamenat pro budoucnost.

Českou republiku čekají nebo mohou čekat nejrůznější krise, vesměs podstatně většího dosahu než je – v podstatě všemi předvídaný – skon churavějícího expresidenta.

Představme si třeba, jak by v takto demokraticky nastavené společnosti proběhl soudní proces o pozastavení činnosti KSČM: první den by media zavřela své diskuse a začala by chrlit zprávy a komentáře nazvané Tvrdé, ale nutné opatření, Tisíce občanů vyjádřily v centru Prahy podporu svým soudcům a Konečně na ně došlo: pozdě, ale přece. Po vyhlášení rozsudku by media zveřejnila průzkum veřejného mínění, v němž by zákazu komunistické strany vyslovilo podporu 75 % respondentů.

Nebo druhý příklad, jak by mohla vypadat měnová reforma (aka státní bankrot), k čemuž česká ekonomika ostatně spěje. Opět zákaz diskusí, oslavné články na Nečase a Kalouska, demonisace a ostrakisace všech, kdo snad s nezbytným opatřením pro ozdravění našeho hospodářství nesouhlasí, články o tom, že na vině jsou nezodpovědné levicové vlády, a průzkum veřejného mínění, podle něhož 80 % občanů vládní rozhodnutí chápe a plně podporuje.

Takto lze pokračovat dál ke krisím různé závažnosti: velký teroristický útok např. v pražském metru s desítkami obětí, úspěšný atentát na některého politika, eskalace nespokojenosti neromské většiny v ozbrojené potyčky s Romy, hrozba vojenské konfrontace se sousední zemí…

V polistopadové historii České republiky existuje jediný příklad, kdy k něčemu podobného magnituda došlo, a sice zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze v září 2000, a i tehdy reagovala česká společnost a její media způsobem, který odpovídá uplynulému státnímu smutku.

To není dobré. To není po dvaadvaceti letech demokracie vůbec dobré…

20. 12. 2011

Ještě jedna poznámka k životu a smrti Václava Havla

Píše G. Peters, že můj nekrolog Václava Havla je plytký. Má, domnívám se, pravdu, už při psaní jsem si uvědomoval, že omezení genrem a zásadou nihil nisi bene, již porušuji jen zcela výjimečně, povede k výsledku spíše rozpačitému. Prý podléhám mythologickému pojetí dějin. Tím si ovšem jist nejsem.

Pokusím se doplnit několik odstavců a myšlenek, které mne při psaní nekrologu sice napadly, ale které jsem nepokládal za vhodné a slušné do něj zařadit. Je to text málo uspořádaný, spíše thesovitý, přesto věřím, že u pozorného čtenáře svůj účel splní.

18. 12. 2011

Zemřel Václav Havel (1936–2011)

Napsal jsem, před dvanácti lety, docela neuctivě, do Gazety Wyborczej: Kdyby Václav Havel zemřel v roce 1991, byla by dnes česká krajina plná jeho soch, jeho jménem by se pojmenovávala divadla, ulice, vojenské jednotky, možná i celá města, Havlových myšlenek by se ve svých projevech dovolávali politici, do obecného povědomí by vstoupila nová klišé, jako národ Václava Havla, havlovské ideály a Havlův mravní odkaz. Dějiny šly ovšem jinou cestou.

Myslím si to i dnes, kdy se Havlův čas na tomto světě naplnil.

Spolu s Václavem Klausem byl Havel jednou ze dvou ianovských tváří českého národa: ztělesňoval to, jací jsme se chtěli vidět (ale jací jsme ani náhodou nebyli), kdežto Klaus vyjadřoval, jací jsme (ale jací jsme se za žádnou cenu nechtěli vidět). Zaostalý, zhrublý, dějinami uvláčený a okolím zčásti vysmívaný, zčásti ignorovaný národ potřeboval někoho, kdo byl jeho protipolem, kdo se zachoval tváří v tvář protivenství hrdinsky, koho celý svět obdivoval a kdo, kdekoli promluvil, zažíval ovace vestoje, kdo nehovořil o přízemních věcech, jimiž jsme žili, ale o transcendentnu, jež jsme si během desetiletí zotročování odmítali do svých životů vpouštět.

Živý člověk se nemohl tomuto ideálu a mythu nikdy vyrovnat. Nevím, nakolik si Havel uvědomoval, že jeho nesmírná popularita pramení nikoli z toho, jaký je, ale jací jeho obdivovatelé nejsou, a kloním se spíše k versi, že své legendě podlehl sám – což jej ovšem učinilo o to víc náchylným k manipulaci a klamu. Je možné, že člověk, který dokázal nejpřesněji reflektovat stav předlistopadové společnosti, tak paradoxně prožil posledních dvacet let svého života neschopen plné sebereflexe.

Jakkoli budou nad Havlovou rakví padat velká slova a odehrávat se pathetická gesta, domnívám se, že Havlova největší zásluha spočívá v jeho díle z disidentského období, v tom, jak popsal stav normalisační společnosti, ono každodenní asthma, v němž jsme se potáceli životem a jež z nás postupně učinilo, rozhodně po duchovní stránce, bezmála příslušníky jiného živočišného druhu.

Jeho presidentství je jistě presidentsvím úspěšným, a dozajista lepším než přízemní a trapná presidentura jeho nástupce, nemyslím si však, že by během něj svému národu dal tolik, kolik byl schopen a kolik od něj měl národ právo očekávat.

Proto soudím, že dnes zemřel velký a významný muž, ale jen průměrný státník a politik.

17. 12. 2011

Chléb, hry a přímá volba

Ačkoli úroveň státovědy a politologie nebyla tehdy rozhodně srovnatelná s dnešním stavem, staří Římané dobře věděli, že lidu stačí ke spokojenosti, dáte-li mu panem et circenses. Od dob Iuvenalových se mnoho nezměnilo, a tak český lid nadšeně vítá novou cirkensii, celonárodní hru zvanou přímá volba presidenta republiky.

Hra bude ovšem tvrdě regulována a z gladiátorů budou do areny připuštěni pouze ti, kteří dostanou podporu dostatečného počtu zákonodárců (přece byste si, prosťáčci, nemysleli, že vám dovolíme zvolit někoho opravdu nezávislého!), ale jinak je nápad vpravdě geniálním odpoutáním pozornosti mas – a masy kontrolujících medií – od podstatného k nedůležitému.

Faktem je, že poslední presidentské volby znamenaly vždy velkou vnitropolitickou krisi, protože nebylo snadné realisovat politický kuhhandel s tak velkou bankovkou: jednání vyměním presidenta za tři ústavní soudce, viceguvernera ČNB, osm velvyslanců a milost pro vašeho předsedu se vedou z principu obtížně. To tedy odpadne, a místo toho nás čekají populistické orgie, televisní duely kandidátů, předvolební sliby zhruba stejně reálné jako ty senátorské, to vše ale násobeno deseti, cinknuté průzkumy veřejného mínění, prostě vše, co k pravé a nefalšované demokracii východoevropského střihu patří, přičemž k poměrům africkým budou chybět už jen ty šerpy.

11. 12. 2011

Z deníčku exstraníkova I

Můj milý deníčku!

Jak se ti vede, bez zaměstnání? Byl jsi na úřadě práce, jak jsem ti doporučoval? A co, jaké nabídky volných míst ti předložili? Já vím, doba je zlá, deníčků mnoho, deníčkářů poskrovnu…

Nezoufej, i kdybys nic nesehnal, možná k tobě opět usednu – víš přece, že jsem zvažoval studium práv, a bez kvalitního studentského deníčku jsi dnes na fakultě nula.

Pravda, dosti váhám, dívám se do zrcadla a říkám si, zda nejsem na takový podnik již příliš stár a blb. Sil mám, pravda, dostatek, že bych klidně zaskočil za Atlase, byl-li by přechodně umdlel, avšak vysokoškolské studium, zvláště humanitního oboru, vyžaduje v této zemi tolik trpělivosti a sebezapření, že si skutečně nejsem jist svou způsobilostí k absolutoriu.

Obtížný by byl už výběr, kterou ze čtyř veřejných škol si zvolit. Olomouc neuvažuji, ta je daleko a špatná, Plzeň by mne lákala svými učiteli (Eliáš, Havel, Sobek…), potíž je, že je mezitím engagoval jiný operetní ensemble. Brno je nejlepší právnická fakulta v zemi, ale docela z ruky a z Pražáků mají Brňané komplexy.

Zbývá tedy Praha. Tam by mě zaručeně naučili, jaký je rozdíl mezi kurulským ædilem a questorem a ve kterém roce zemřel Koldín, a byl-li bych sdostatek pilným, dokázal bych zpaměti vyjmenovat všech šestadvacet způsobů zajištění závazku v občanském právu včetně čísel paragrafů, jen si nejsem úplně jist, zda bych při tom usilovném biflování telefonních seznamů nezapomněl i to málo, co ze skutečného práva znám. Ačkoli, to by asi nevadilo, protože na této fakultě by mne přesvědčili, že právo není to, co si myslím teď, ale to, co se naučím tam.

A tak, deníčku, váhám. Nu, snad mi poradí moji čtenáři!

27. 11. 2011

Tisíc!

Toto je přesně tisící článek, který na své blogy postuji.

Ano, je čas pohlédnout pravdě do očí: tisíc textů za tři roky, to je daleko za hranicí běžné úchylky a mám plné právo nazvat se grafomanem v těžko léčitelném stadiu poruchy. S návykem navíc bojovat nehodlám, a mám i nové nápady, o čem psát.

Bohužel, jsou věci, jimž bych se na blogu věnoval rád, leč nejde to: příkladmo seriál o Arduinu nemohl pokračovat, přestože se těšil značné oblibě mezi čtenáři, jelikož vznikla důvodná obava, že si jej v nemenší míře oblíbí policie a další orgány činné v trestním řízení. S Arduinem se dá dělat spousta báječných věcí, želbohu, většina těch nejlepších je nelegální, a skutečně nerad bych svůj blog učinil korunním důkazem v procesu proti sobě.

Stranický deníček, další populární genre, jsem uzavřel, avšak není vyloučeno, že se rekvalifikuje na deníček studentský, pokud se konečně rozhodnu a začnu studovat práva, když mi i nejmenovaný soudní znalec píše, že jsem sice pouhý laik, ale některé mé myšlenky mohou být zajímavé i pro praktikujícího advokáta. To povzbudí!

Žádné změny neplánuji v moderování komentářů. V současné době mažu tak 1–2 příspěvky měsíčně, mám-li pocit, že text je zbytečně agresivní nebo nevěcný. Větším censorem je antispamový filtr, který se nedá vypnout a jehož oběti zachraňuji nahodile s pravidelností, již nemohu nazvat vysokou. Za což se omlouvám a pokusím se polepšit.

Tedy vzhůru do další adikce, příští velká oslava bude po deseti tisících!

25. 11. 2011

Vystoupil jsem z Konservativní strany

Aby informace nezapadla v aktualisaci mého posledního Deníčku, opakuji ji i zde: dnes v odpoledních hodinách jsem po sedmi letech resignoval na členství v Konservativní straně. Chtěl jsem v ní provozovat konservativní politiku, která je v souladu s mým přesvědčením, leč ta se v ní nekoná.

24. 11. 2011

Z deníku straníkova XXIX

Milý stranický deníčku!

Snad je to jen onou divnou melancholií letošního podzimu, ale obestírají mne jakési chmury a stále více se v duchu obírám myšlenkou, že bych uchopil husí brk a intimoval jím Straně, že jsem právě přestal být jedním z jejích údů. Představuji si, jak vrchní stranický aparátník (nazývejme jej bez rozlišení sekretář-tajemník-kancléř) obálku rozlepí a, osušiv slzu dojetí, chopí se gumy a pevnými, jistými tahy vyradýruje moje jméno z Knihy údů, asi tak, jako na začátku Amelie Poulain činí Monsieur Eugène Koler, vrátiv se z pohřbu, se jménem a telefonním číslem zesnulého přítele Emila Maginota. Pak bych ještě požádal o vydání členské legitimace, abych ji mohl řádně vrátit, a bylo by hotovo.

Vím, bylo by to pak pro tebe obtížné období, kdy by ses musel rekvalifikovat buď na deníček nestraníkův, nebo na něco docela jiného, ale útrapy, jež mi údství způsobuje, se stávají stále tíž snesitelnými. Kupř. si vezmi naši poslední tiskovou zprávu (ne, deníčku, to nebylo vtipné! poslední míním prozatím poslední). Tedy poslední tiskovou zprávu. Jak určitě víš, dvé poslankyň jiné strany, cca o dva řády úspěšnější než Strana, podalo trestní oznámení na Zdenu Mašínovou pro schvalování trestného činu. Neobyčejná drzost, v tom se shodneme, ale naše Strana, místo aby poukázala na to, že to jsou ty logické a neodvratné konce, jestliže máme dodnes kontinuitu s komunistickým právním řádem a naprosto nesmyslně jsme i do nového trestního zákoníku pojali trestný čin schvalování, prohlásila, že KSČM je nutno zakázat, arci nedodávajíc, že když ve volbách to nejde, budeme hledat jiné cesty.

Ono to možná půjde i bez resignačního listu: pod novým vedením se naše Strana začíná vyskytovat mezi těmi vrstevnicemi, které nesplnily všechny zákonné povinnosti stran účetnictví a budou vládou navrženy na rozpuštění; zřejmě k tomu nedojde, jistě je ti jasné, že by to znamenalo největší přeskupení sil na politické sceně od r. 1989, ale ta možnost je prostě lákavá…

Budu pro dnešek končit, deníčku, vyřiď, prosím, ode mne svým kolegům pěkné a uctivé pozdravení.

S konservativním Kupředu ni krok!

Tvůj
straník Tomáš

Aktualisováno.
Dnes jsem své rozhodnutí – po zralé úvaze – realisoval. Žádný další Deníček proto nebude.

22. 11. 2011

Reportéři

Předesílám, že pořady České televise zhruba již deset let, od úspěšné televisní revoluce, téměř nekonsumuji, takže pokud některý z nich zhlédnu, je to spíše výsledkem náhody než systematického zájmu. Tím větší otřes mi čas od času působí, když zjistím, co je v oné instituci za peníze koncesionářů produkováno.

Tak jsem měl možnost podívat se na pořad Reportéři, ve kterém lehce hystericky působící reportérka Markéta Dobiášová tklivým hlasem líčí osud třináctileté dívky, jež byla s pomocí českých soudů odebrána matce a přinucena žít v Německu u nevlastního otce, který jí ve styku s matkou bránil a i jinými, blíže nepopsanými způsoby ji týral.

Když se feminismus spojí s chauvinismem, jde veškerá novinářská objektivita stranou a vznikne emocionálně-vlastenecký kitsch.

Tak například, zatímco matka, hlavní kladná postava, dostala v pořadu k vyjádření téměř neomezený prostor, s otcem bylo hovořeno pouze telefonem, úsečně a krátce: je to přece muž a k tomu, ó hrůzo, Němec! Dále: přestože posledním soudem, který rozhodoval, byl Amtsgericht v Drážďanech (jemuž po právní moci rozhodnutí o svěření otci připadla jurisdikce), nikdo po důvodech, proč bylo rozhodnuto v neprospěch matky, nepátral, naopak se reportérka zabývala starým a dnes již fakticky irelevantním rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem. Jak reportérka Dobiášová připustila, tím, že je dcera u matky, dopouští se matka trestného činu únosu dítěte. Opravdu je na místě, aby televisní reportér na obrazovce omlouval nebo dokonce chválil zjevně protiprávní jednání?

Při sledování slaboduché reportáže ovšem diváka napadají i další otázky, příkladmo jaké IQ má dívka, jestliže její projev ve třinácti letech odpovídá úrovni šestiletého dítěte, a také, jaké vlastně bylo dřívější povolání matky, která nechala do rodného listu své dcery zapsat svého německého muže, ačkoli nebyl jejím otcem biologickým. Nebyla to tak trochu prostitutka, jak by naznačoval její vzhled a způsob vyjadřování?

Držme se však v hypothesách a odsudcích při zemi, spokojivše se s konstatací, že televisní koncesionář si opět jednou zaplatil pořádný kus manipulace, jež se ostatně již dávno stala této televisi erbovní disciplinou.

18. 11. 2011

Pouta aneb Příběh estebáka

Proč se i dvacet let po Listopadu točí tolik filmů, které se zabývají českou historií, zejména tou totalitní? To je prosté: pro filmaře je pohodlnější a bezpečnější sáhnout po látce, kde je morální kompas jasně a nezpochybnitelně nastaven, kde stačí podat dostatečně ušlechtilý obraz dobra a co nejodporněji vylíčit zlo. Autoři nemusejí hodnotit, zhodnoceno je za ně, nezvratně a historicky neměnně.

15. 11. 2011

Nevinnost

Na film Nevinnost (2011) Jana Hřebejka a Petra Jarchovského jsem se dost těšil, jednak proto, že se mi líbil jejich předchozí snímek Kawasakiho růže (2009), jednak pro aktuální, závažné a pořádně horké thema, do něhož se pustili, totiž morální paniku v současné české společnosti spolehlivě vyvolávající thema obvinění z pedofilie.

Výsledek mne zklamal prakticky ve všech aspektech.

11. 11. 2011

Konečně extremisty!

V nejnovější kvartální zprávě ministerstva vnitra o extremismu se – vedle mnoha jiných nesmyslů – objevila poprvé zmínka o Řádu ozubeného kola.

Že prý rostou i aktivity Řádu ozubeného kola, využívajícího velkou část členské základny DSSS/DM, který si cíleně vybírá podobné lokality k akcím Řádu jako DSSS. To je docela odvážné tvrzení, vzhledem k tomu, že Řád uskutečnil celkem asi pět procesí, z nichž žádného se nezúčastnilo více než deset věřících. Ale ministerští úředníci jsou placeni za vyhledávání vnitřního nepřítele, tedy jen dělají svou práci.

Aparát Řádu tímto zdraví Jeho Velkoozubenost, velmistra i. e. (in exilio), a přeje mu, aby se co nejdříve mohl vrátit zpět mezi věřící. Buď velkoozuben!

10. 11. 2011

Expositura

Dejte televisi Nova námět na Hamleta a vyjde z toho Kameňák, nabídněte jí látku na Twin Peaks, a dostanete Hospodu.

Seriál Expositura, jehož uvedení doprovázel mohutný hype, je pro mě jednoznačně zklamáním. Ne snad, že bych byl schopen zhlédnout většinu dílů v celé jejich monumentální délce cca 70 minut kus, ale i to, co jsem viděl, mi pro získání základní představy stačilo.

Přes mamutí rozpočet a atraktivní thema, práci někdejšího OBOZu a kausu tzv. Berdychova gangu, ten seriál prostě nefunguje.

Hlavní problém vidím v nesmírné explicitnosti a nenápaditosti vyprávění, jež se odráží jak v dialozích, tak v obrazové složce seriálu. Tisíckrát opakované záběry na jakýsi sešlý průmyslový komplex, v němž by měla být expositura umístěna, kdykoli se má děj přenést dovnitř, komunikace mezi policisty ve výtahu nebo na schodišti, odbytý střih, prostě amaterismus dávající vzpomenout na normalisační seriálová béčka od autorů, jakými byl např. Karel Štorkán.

Co se vůbec nezdařilo, je drsný image herců. V provedení hlavní představitelky je jednoduše směšný, u ostatních, snad s částečnou výjimkou Roberta Jaškówa, nevěrohodný. Vysloveně trapní jsou zločinci a nejrůznější figurky kriminálně-podnikatelského podsvětí; nejhorší jsou ovšem ruskojazyčně-mafiánští zabijáci, působící vesměs jako vlastní parodie.

Pominu-li určité odborné nedostatky (ne, takhle to opravdu v policejní práci a na státním zastupitelství nefunguje), co mne na Exposituře asi nejvíc odrazuje, je neschopnost vtáhnout diváka do děje. Špatní herci v hlavních rolích, o něco lepší (Zuzana Bydžovská, Jan Dolanský) ve vedlejších, kde ale nemají co hrát, protože scenárista nezvládl svou práci, fadní kamera a střih, to je prostě smrtelný mix.

Takže od Novy zase jeden #EPIC FAIL.

Jak to bylo s mobilisací v r. 1938

Ve svém trestním oznámení David Navara uvádí, že mobilisačního rozkazu odmítlo uposlechnout cca 100 000 sudetských Němců.

Historická sekce našeho Sdružení se nicméně přiklání jako k věrohodnému prameni k tomu, co napsal ve své knize Munich: Before and After v r. 1939 Hubert Ripka (str. 136–8):
The efficiency of the Czechoslovak mobilisation was, of course, somewhat disagreeable for Germany, whose propaganda therefore immediately disseminated news of disorders and of the opposition of the Czechoslovak people to their military obligations. The German official news agency, the D.N.B. (Deutsches Nachrichten Büro) stated that railway wagons carrying Czechoslovak reservists were covered with inscriptions such as Away with Beneš and Syrový, We want work and bread, We do not want to be cannon-fodder. The same propaganda agency announced that the majority of Sudeten Germans did not obey their mobilisation orders. In actual fact, however, although Herr Henlein announced by radio from Germany that those Sudeten Germans who obeyed their mobilisation orders would be committing an act of high treason against the German nation, even this threatening announcement had little effect on the Sudeten-German people. Apart from a few isolated exceptions, the Sudeten Germans obeyed unhesitatingly their mobilisation orders. […] It is unfortunate, however, that this campaign of lying, accompanied by much threatening bluff, made an impression on the countries of Western Europe. I would nevertheless emphasise that, though this was its main objective, it made no real impression at the time on the Sudeten Germans, the vast majority of whom remained loyal to their duty as Czechoslovak citizens.

9. 11. 2011

Nové dokumenty ke sporu o registraci

Ku potěše, poučení a pobavení ctěného čtenářstva vystavuji několik nově získaných dokumentů týkajících se sporu o registraci Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku:

8. 11. 2011

Ministerstvo vnitra se dovolává petice komunistického spolku

Argumentačně hodnotné vyjádření ve věci žaloby proti opětovnému odmítnutí registrace našeho Sudetoněmeckého krajanského sdružení zaslalo soudu ministerstvo vnitra. Takto reagujeme; toto soudní řízení by mohlo být docela zábavné, není vyloučeno, že po legionářích ze Svazu bojovníků za svobodu (kontrolní otázka: kdy zemřel poslední český legionář?) si ministerstvo přizve na pomoc Zifčákovy komunisty, jimž se náš spolek jistě také nelíbí.

28. 10. 2011

Zemřel Jiří Gruša (1938–2011)

Ve věku dvaasedmdesáti let zemřel dnes Jiří Gruša, jeden z nejvýznamnějších českých spisovatelů 20. století.

Snad mi prominete, bude-li dnešní nekrolog o něco osobnější.

Měl jsem ke Grušovi, resp. k jeho dílu, velmi blízký, osobní vztah. Román Dotazník aneb Modlitba za jedno město a přítele (1975) byl jednou z vůbec prvních dotud ineditních knih, které jsem si po Listopadu koupil; myslím, že po Hrabalově Kouzelné flétně byla druhá. Znal jsem úryvky z románu již ze Svobodné Evropy a tím, co Gruša napsal, jsem byl nadšen. Nebyl to pro mne obyčejný román, který člověk přečte a pak odloží, ale Dotazník, stejně jako několik dalších děl české literatury, jako např. Hrabalův Anglický král nebo Kunderova Nesnesitelná lehkost bytí, dokázal radikálně a nevratně změnit moje nazírání na věci kolem sebe.

Když jsem četl Grušův brilantně sepsaný fiktivní dotazníkový dialog s komunistickým kádrovákem Pavlendou, uvědomil jsem si, že komunistická totalita, jejímž stereotypům jsem byl do té doby uvyklý, není normálním stavem této země, že komunisté zotročili člověka nejen materiálně, ale připravili jej, pod falešnými hesly socialistické humanity, o jeho vlast a s ní o samu podstatu lidství, připravili, nebo se pokusili, připravit jej o duši, a že země, kterou si – domněle navždy – podrobili a která byla i mou vlastí, může být opět báječným místem k životu, nikoli ovšem bez toho, aby slušní lidé, nedobrovolní vyplňovači bezduchých dotazníků, zvítězili nad těmi, kteří se je do dotazníkových forem a do zvrhlých kategorií své ideologie pokusili vpravit, snažíce se zredukovat člověka na pracovní sílu, jejíž pocit štěstí bylo možno zajistit dostatečným přísunem komodit socialistické spotřeby, panelákového bytu, piva, bůčku a občasné televisní estrády s Helenou Vondráčkovou.

Komunisté líčili historii této země v pseudonáboženských thesích jako staletí utrpení, zakončené vykoupením v socialistické revoluci, jíž se dějiny uzavřely a společenské vztahy získaly jedinou správnou, třídně spravedlivou – a ovšem i neměnnou a finální – podobu. Gruša ve svém románu ukázal docela jiný obraz dějin, a geniálně jednoduchými, minimalistickými prostředky popsal kulturou i tradicemi neobyčejně bohatou středoevropskou zemi, která od období barokního rozkvětu dospěla až k totální, totalitní redukci a od svobody k okupaci brutální, přezíravou koloniální mocností. V této zemi jsem žil a do Grušou vykresleného marasmu jsem se narodil.

Četl jsem i další jeho knihy, ale ty mi připadaly poněkud thesovité (Mimner aneb Hra o smrďocha), a ještě s většími rozpaky jsem sledoval jeho polistopadové působení v diplomacii: snad je to tím, že diplomacie je synonymem pro povrchnost a cynismus, jimž se ani Gruša neubránil.

Přesto pro mě Dotazník zůstal určující, definitorickou knihou, na jejíhož autora budu provždy vzpomínat s úctou a vděčností.

18. 10. 2011

Sudetoněmecká knihovna v provozu

V žebráckém sídle Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zahájila pro členy i pro veřejnost činnost Sudetoněmecká knihovna v Žebráku/Sudetendeutsche Bibliothek in Bettlern. Nabízí ke studiu zatím omezený výběr sudetik, a to pouze presenčně. Služby knihovny a její nabídka se budou postupně rozšiřovat.

Několik fotografií: [1], [2], [3].

Aktualisováno.
Další fotografie jsou zde.

15. 10. 2011

Za Ladislavem Bátorou

Pravda a láska tedy zvítězila. Lež a nenávist se ovšem nedala jen tak lehce, vzdorovala celých osm měsíců, a kapitulaci vyhlásila s nepopiratelnou noblesou. Ladislav Bátora odchází do politiky, v níž patrně nepostoupí výš než na posici nosiče vody: není charismatickým vůdcem, který by svou rhetorikou strhával davy, neumí vůbec pracovat s medii a i osobnostně je spíše introvert, kancelářský typ.

Znám jej víceméně jen z Facebooku, kde měl, až do hackerské akce, svůj účet, a udělal na mě dojem civilním, slušným projevem, konservativismem a uměřeností. Dosti však eulogií.

Bátoriáda, pojímána v širším kontextu, je další manifestací jevu, který se objevil prakticky okamžitě po Listopadu a který není snadné vysvětlit, neboť zdánlivě vzdoruje deskripci v běžných politologických kategoriích. Ty nás poučí o pravici a levici, o liberálech a konservativcích, ale o Pravdě a Lásce, jež bez milosti stíná hlavy všem, kteří se před jejími koryfeji odmítají kořit, v učebnicích politologie nenajdeme nic.

Pozoruhodné je, že podobný jev tu byl i před válkou, kolem Masaryka a později Beneše se vytvořil nimbus podobný tomu, který vznikl kolem Václava Havla, a obdobné byly i průvodní znaky: orientace na západní země (a ostentativní pohrdání sousedními východoevropskými národy, notabilně Slováky, Poláky, Ukrajinci a Maďary), vazba na židovskou lobby (jež, mimochodem, má na vzniku samostatného Československa lví podíl, neboť Masarykovi z vděčnosti za jeho polenskou iniciativu pomohla v USA otevřít mnohé důležité dveře), plané moralisování majitelů pravdy, útoky proti disidentům (Deml) a fašistům (Gajda, Stříbrný) atp.

Proč se polistopadová společnost začala utvářet tak, že opět připomíná první republiku, jsem nikdy nedokázal věrohodně vysvětlit a nevím to ani nyní. Snad je to obdoba jevu, který se v psychologii a ethologii nazývá imprinting (vtiskování): to, co česká společnost po získání samostatnosti zažila poprvé, se jí vtisklo tak hluboko do společenského podvědomí, že poté, co pominuly nepříznivé poměry dvou diktatur, samočinně to zopakovala. Proto máme opět názorový monolith, otce národa-prvního intelektuála a národního guru, kolem něj skupinky pochlebovačů, Čapků, politicky sice naivních, avšak v mediích neuvěřitelně protežovaných intelektuálů, a jeho protipol, zvrhlé jednovaječné dvojče Václava Klause, to všechno včetně takových detailů jako nového Peroutky, Jakuba Patočky, a přirozeně také širokého spektra nepřejícníků a osob morálně tak pokleslých, že jim je – ovšemže zcela po právu – upírán přístup jak do medií, tak k veřejným funkcím.

Co že to má společného s Ladislavem Bátorou? Jen maličkost: to, že Masarykova a Benešova politika se ve zpětném pohledu ukázala být fatálně chybnou, a politické názory zavrženců se nám dnes nejeví vůbec tak strašlivými, za jaké byly tehdejší Pravdou a Láskou vydávány. Což je poněkud znepokojivá vyhlídka.

13. 10. 2011

Třebíčský skutek má být zvlášť závažným zločinem

Policie se rozhodla zpřísnit právní kvalifikaci skutku, za který je velmistr Řádu ozubeného kola, Jeho Velkozubenost Marek Hirato stíhán, a to na přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) TrZ, přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) TrZ a pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 TrZ k § 145 odst. 1 TrZ. Sazba je od tří do deseti let. Záhadou je, proč není skutek dosud posuzován jako pokus o vraždu, když nůž byl jistě dobře nabroušen.

Poučení: Chce-li vám v České republice násilník vzít vaši věc, ochotně mu ji podejte a nezapomeňte se při tom usmívat.

12. 10. 2011

Co se v mládí naučíš aneb Rudá carevna vrací úder

O neradostném stavu a vyhlídkách Konfederace politických vězňů jsme na tomto blogu již psali. Volební sněm KPV v Olomouci potvrdil status quo a nadto obohatil českou právní kulturu novací stanov o některé neotřelé prvky.

Nové stanovy dávají pravomoc Radě KPV vylučovat členy, a to bez možnosti přezkumu rozhodnutí Smírčí komisí, k níž se jinak může člen proti vyloučení pouhou pobočkou odvolat. Důvody změny vysvětlil místopředseda KPV František Šedivý České televisi takto: Je to reakce na situaci v Přerově či České Lípě, kde jsme vyloučili členy a oni se obrátili na soud. A vyhráli, opomněl dodat.

Takové drzosti je třeba učinit přítrž; otázkou zůstává už jen, zda nový centralisovaný model nebude vyžadovat i změnu názvu spolku, protože u konfederace se jaksi automaticky předpokládá, že centrála není oprávněna do vnitřního chodu v konfederaci sdružených poboček zasahovat.

Z říše komického je i další změna, která mění podmínky pro vznik členství. Doposud se nesměl členem stát mj. ten, kdo působil v mocenských orgánech komunistického státu. Protože toto ustanovení činilo sporným členství samotné předsedkyně KPV Naděždy Kavalírové (nespokojenými členy přezdívané Rudá carevna), pracovnice totalitního ministerstva, stanovy byly změněny tak, že tato podmínka byla vypuštěna.

V první řadě jde – samozřejmě – o peníze. Poté, co vedení KPV vytunelovalo dvacet milionů z tzv. Emingerova fondu, hodlá Konfederaci co nejrychleji zrušit, pokud možno s pomocí přátelského likvidátora, který nebude nikomu klást nepříjemné otázky.

Jako občan se stydím, ale jako daňový poplatník, který na chod tohoto postkomunistického, ze státního rozpočtu financovaného spolku doposud nedobrovolně přispíval z daní, takové řešení spíše vítám; jen bych prosil, aby se tak stalo hygienickým, nepříliš medialisovaným způsobem a, smím-li prosit, někde v ústraní.

Opravdu jsem se již vzbudil?

Tak nějak by si musel připadat ze šimpanse se právě vyvinuvší australopithecus, kdyby mu před jeskyní přistála helikoptera: nemohu tomu stále uvěřit, ale vše nasvědčuje tomu, že Česká pošta, státní organisace, od které by člověk očekával urgentní sdělení tak nejspíš v koupelně v potrubní poště, mi skutečně poslala SMS!

Jsem dojat a zároveň trochu znepokojen: není ten pokrok příliš překotný?

6. 10. 2011

Jak to bylo v Třebíči

Pro příznivce theorie o tom, jak velmistr Řádu ozubeného kola, Jeho Velkoozubenost Marek Hirato přepadl a poranil skupinu mírumilovných tělocvikářů (ať z policie, ze SZ, z Jiného práva nebo odjinud), zveřejňujeme zvukový záznam události.

Cosi mi napovídá, že se v Třebíči chystá velký pláč a skřípění zubů…

Chomutov

Když jsem se dočetl, že v Chomutově kontrolovali, kteří příjemci si přijeli pro sociální dávky automobilem, aby jim mohli dávku odebrat, říkal jsem si, že v dalším stupni nulové tolerance by mělo být těmto osobám zakázáno nejen používat osobní automobil, ale také chodit po chodnících, navštěvovat veřejné parky a restaurace a měla by jim být uložena povinnost našít si na svrchní oděv dostatečně rozměrné a viditelné označení Příjemce sociální dávky.

Pokud se již stát rozhodl sociální dávky vyplácet – a jako konservativec bych byl pro jejich úplné zrušení – měl by při tom postupovat racionálně a fairově. Provoz ojetého motorového vozidla se spotřebou 10 litrů bensinu na sto kilometrů a se zanedbatelnou amortisací, které uveze pět lidí, stojí nějaké tři-čtyři koruny na kilometr, a to je luxus, který bychom klidně mohli dopřát i sociálně slabým, už s ohledem na to, že veřejná doprava, mimo největší města nijak frekventovaná, často stojí víc, zejména pokud cestuje několik lidí současně nebo je trasa krátká.

Za opatřením cítím populismus, novou formu řápkismu, na němž neshledávám pranic pravicového ani následováníhodného.

Některá vozidla prý také zabavili exekutoři. Aniž bychom škodolibě spekulovali, kolik z těchto aut bylo kradených (a exekutor, jakmile to zjistí, je bude povinen vydat vlastníkovi), kritice je na místě podrobit i tuto praxi. S výjimkou případu, že se zabavují vozy skutečně drahé, nedostane totiž oprávněný z výtěžku prodeje ani korunu, zisk si rozdělí vydražitel, který auto koupí za třetinu odhadní ceny, znalec-odhadce, případně dražebník a potenciálně i exekutor na nákladech exekuce. Rozumné by bylo zavést opatření, že mobiliární exekuce je přípustná pouze tehdy, pokud oprávněnému připadne nejméně pětina odhadní ceny zabavených věcí, a to pod sankcí její neplatnosti. To, co je praktikováno v současné době – a to i v případě menšiny slušných exekutorů, kteří dražby např. řádně vyhlašují – není ničím jiným než šikanou povinných.

Aktualisováno.
Ještě dál, zdá se, šli ve Varnsdorfu, a za nepřípustné v některých případech pokládají i vlastnictví počítače. Co přijde dál? Mobil? Televisor? Splachovací záchod? Více než jeden pár bot?

28. 9. 2011

Difamační koutek aneb Dichtung und Wahrheit

O zdařilém kousku z pera Fabiana Golga jsem psal nedávno. Nyní o mně vyšel další difamační text, jehož autorem je Rostislav (Ross) Hedviček, a pokud F. Golgo neomylně zjistil, že jsem na blondýnky, R. Hedviček ve mně odhalil přímo homosexuála. Vážně nevím, co si mám o sobě myslet a kterému z nich věřit, když ve skutečnosti jsem heterosexuál a líbí se mi brunety.

Oba texty se shodují v tom, že jsem vytuneloval Britské listy, avšak neschopné české soudy mi to neuměly prokázat. Na což se těžko dá říct víc než No comment.

S Hedvičkem se věci mají takhle:

21. 9. 2011

Podal jsem vysvětlení

Dnes jsem byl vypovídat na policii ve věci našeho Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Trestní oznámení Davida Navary jsem jen krátce prolistoval: jak jsem předpokládal, je to naprostá slátanina, typický produkt právního imbecila.

Samotná výpověď není tak zajímavá jako to, co jsem zjistil, když mi policista – nevím, zda záměrně nebo nedopatřením – umožnil přečíst si pokyny státní zástupkyně. Případ totiž sleduje Vrchní státní zastupitelství v Praze, tedy SZ o dva stupně vyšší, než by normálně mělo, a z pokynů OSZ pro Prahu 2 je zřejmý úmysl zahájit trestní stíhání, a to za cokoli, bez ohledu na zjištěný skutkový stav.

Státní orgány se tedy zjevně domnívají, že nás od našich aktivit odstraší trestněprávními prostředky, ale minimálně za sebe jim oznamuji, že v tom se zmýlily.

20. 9. 2011

Velikán zavítal mezi prostý lid

Takhle nějak mohl vypadat pád komunismu v Československu, kdyby byl pomalejší. Představuji si to živě: na televisní obrazovce se objevuje generální tajemník Jakeš a chválí obyvatelstvo, že sice proti straně a vládě demonstrovalo, ale jasně se přitom distancovalo od zkrachovanců a zaprodanců z Charty '77.

O čem mluvím? O včerejší návštěvě premiera Petra Nečase v Novém Boru. Gigant tam prý pravil: Chtěl bych velmi zdůraznit, že si vážím, že občané Nového Boru se nepřidali k těm demonstracím, které organisovaly neonacistické skupiny typu Dělnické strany. Svůj občanský protest vyjádřili naprosto odděleně. Pro jejich obavy z rostoucí kriminality má prý ale, jak uvádí ČTK, pan premier pochopení.

Pak se ještě Nečas neopomněl obout do Lukáše Kohouta, se kterým jednat nebude, jelikož je hochštapler (tedy Kohout, nikoli premier).

Napadá mne, že na příkladě Nečasovy arogance lze dobře demonstroval rozdíl mezi politikou v Americe a v (kontinentální) Evropě: zatímco v USA je politik placeným služebníkem občanů, v Evropě je stát pokračovatelem monarchy a občané jsou proto politikům podřízeni; ministerský předseda, případně president jako nejvyšší úředník země, je jejich šéfem a občané ho musejí poslouchat. Jen na politikovi je, zda a s kým bude jednat, pokud neuzná obyvatelstvem vybrané parlamentáře za svého majestátu hodny, má daně platící luza prostě smůlu a musí se víc snažit, aby si zvolila zástupce pozornosti svých politiků hodnější.

19. 9. 2011

Policie vyšetřuje Sudetoněmecké krajanské sdružení

Ve středu odpoledne jsem předvolán na policii ve věci trestního oznámení Davida Navary týkajícího se našeho Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Proč ne, jen mám pocit, že by policie udělala lépe, kdyby se zabývala skutečnou trestnou činností a nikoli politickými případy tohoto druhu. Představa, že bychom se snad takto nechali zastrašit, je jednoduše směšná.

18. 9. 2011

Sluchátka v Linuxu

Před několika měsíci jsem si koupil nová sluchátka: Sennheiser HD 595, tedy střední sluchátková třída. Problém byl, že jsem je nemohl ke svému počítači rozumně připojit, protože audio chipset ve starém motherboardu měl jen jeden výstup schopný dosáhnout potřebného výkonu pro jejich napájení, a ten jsem potřeboval pro externí reproduktory. Asi by bylo možné připojit reproduktory (které mají vlastní zesilovač) do některého jiného výstupu, ale toto řešení se mi zdálo překombinované a nesystémové, a proto jsem sluchátka provozoval prostě tak, že když jsem je potřeboval, zapojil jsem je do jacku na přední straně reproduktoru, čímž se reproduktory odpojily. Řešení sice funkční, ale nepříliš praktické, pracné, do signálu ve sluchátkách mi lezl 50Hz brum a zdířka se tím opotřebovávala, takže dříve nebo později by vypověděla službu.

Když jsem minulý týden desktop, po téměř pěti letech, upgradoval, s potěšením jsem zjistil, že výkon nového zesilovače postačuje, a tak jsem sluchátka trvale zapojil do přední zdířky, pro ně určené.

Zbývalo vyřešit otázku přepínání mezi reproduktory a sluchátky. Samozřejmě to jde myší, ale chtěl jsem něco jednoduššího. Jak známo, v Linuxu není nic nemožné, a tak jsem si napsal miniaturní skript v bashi, který přepnutí obstará, a přiřadil ho v Gnome ke klávese Alt+ScrollLock, kterou tak mohu sluchátka podle potřeby zapojovat a odpojovat:
#! /bin/bash

if ( pactl list | grep -q 'Active Port: analog-output-headphones' ); then
   pactl set-sink-port 1 analog-output
else
   pactl set-sink-port 1 analog-output-headphones
fi
Umí tohle váš kečup (resp. operační systém)?

14. 9. 2011

Policie bezdůvodně zasáhla proti procesí v Krupce

Ani v dramatických severočeských událostech by neměla zapadnout událost, ke které došlo v pátek v Krupce.

Policie tam zadržela tři osoby, které se účastnily procesí Řádu ozubeného kola, neboť tím, že měly masky, se měly dopustit přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona. Tohoto přestupku se dopustí ten, kdo úmyslně naruší občanské soužití vyhrožováním újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví, nepravdivým obviněním z přestupku, schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním. Jak pod tuto skutkovou podstatu subsumovat naprosto poklidnou účast na procesí v masce a proč policie účastníkům masky sebrala, aniž by jim vydala protokol o odnětí věci, bude, soudím, vyžadovat ze strany policejních orgánů nemalého výkladového úsilí.

Řád zvažuje podání správní žaloby proti faktickému zásahu.

13. 9. 2011

Proč nevěřím Jaromíru Štětinovi

(Tento příspěvek je součástí dehonestační kampaně organisované Bezpečnostní informační službou, KSČM a Mossadem. Četba na vlastní nebezpečí.)

Proč nevěřím Jaromíru Štětinovi? Protože ďábel vězí v detailu, a měl-li bych uvěřit jeho divokým disidentským historkám, právem bych očekával, že vše ostatní, co J. Štětina o své minulosti napsal, bude sedět jako – no, vy víte jak.

Jenže nesedí.

1. diskrepance, vstup do KSČ

O okolnostech senátorova vstupu do strany se dočteme ve Štětinově životopise toto:
Přihlášku do KSČ jsem podal někdy během roku 1965 během studií na VŠE. Nebyl jsem přijat. Důvody jsem se nedozvěděl, ale pravděpodobně to bylo díky udání, které někdo učinil a stěžoval si na původ matky. Systém přijímání do strany byl založen na tom, že adept musel nejdříve absolvovat roční kandidátskou lhůtu. Tu jsem nastoupil znovu někdy v roce 1966 a stal jsem se členem fakultní organizace KSČ Vysoké školy ekonomické v roce 1967. Stal jsem se pomocnou studentskou vědeckou silou profesora Oty Šika a na fakultě jsme šířili principy liberální ekonomiky a zásad zainteresovanosti člověka na výsledku jeho práce. Z dnešního pohledu směšně samozřejmé věci, ale v té době byly takové ekonomické úvahy hlavnimi ideology strany považovány za kontrarevoluční. Tehdy moje přesvědčení, že se dá komunistické hnutí reformovat do podoby, která by ctila svobodu jedince, svobodu podnikání a zejména svobodu trhu vrcholilo. Bavil mne vzdor a oponování.
Než si estebáci Štětinu předvolali k výslechu, některé údaje si o něm zjistili. Konkrétně se v úředním záznamu píše: K osobě Štětiny je dále známo: v KSČ byl od r. 1963 do prověrek. Což znamená, že přihlášku musel podat někdy v r. 1961–2 (čekatelská lhůta byla předtím dvouletá), v době začátku svých studií, a když se mu tento údaj přestal hodit do CV, prostě si ho pozměnil a nahradil líbivým vyprávěním o prvním neúspěšném pokusu a o Šikovi.

2. diskrepance, cesty do SSSR

Životopis uvádí:
Jako vodák a horolezec jsem navštívil Sovětský svaz pětkrát. Byly to tyto cesty:
  • Altaj, červenec 1968 první kompletní prvosjezd řeky Katuň, raft, kajaky první český výstup na nejvyšší horu Sibiře Běluchu
  • Altaj, 1973 sjezd řeky Čuja, raft sjezd Katuně v úseku Usť-koksa-Gornoaltajsk, raft sjezd řeky Bija, raft
  • řeka Ob, 1981 sjezd řeky Bija, raft, kajaky sjezd řeky Ob na sportovních plachetnicích Chvála bláznovství a Svatá Magdaléna
  • 1987 sjezd řeky Malý Jenisej, raft sjezd řeky Jenisej na dřevěném voru
  • 1989 sjezd řeky Bachapča, raft
V dotazníku z r. 1977 je ale něco jiného, konkrétně se píše o asi 8 turistických cestách v letech 1959 až 1972, a o tříměsíčním pobytu v r. 1972. Tedy další lež.

3. diskrepance, výslechy na StB

Hrdinný disident měl podle svých slov být StB vyslýchán ještě dvakrát, v r. 1987 a 1989, a od r. 1984 měl být veden jako nepřátelská osoba. Jenže ve spise nic takového není a v registru svazků není ani zmínka o tom, že by ke Štětinovi existoval ještě další spisový materiál, třeba i skartovaný.

Proč? Occamova břitva nám napoví: protože se žádné takové výslechy neuskutečnily, Štětina byl pro StB zablokován shora a ta se proto o jeho další činnost nesměla zajímat.

4. diskrepance, návrat do komunistické strany

Životopis:
Okupace Československa byla zlomem, kdy jsem pochopil, jak jsme se my, vnitřní rozvraceči bolševismu mýlili. Sovětská agrese byla pro mne důkazem, že komunismus není reformovatelný, že ho nejde zlidštit, že je možné ho jenom odstranit. Doba podpisu potupné smlouvy vnucené státním představitelům Československa v Moskvě a přelom roku 1968 a 1969 byl pro mne dobou sebereflexe a vzteku a lítosti nad vlastním omylem. Vrátil jsem rudou knížku ještě před prověrkami a byl jsem nadosmrti vyléčen ze snah komunismus měnit k lepšímu. Prošel jsem si období tichého vnitřního pokání, které mne utvrdilo v tom, že cesta ke zničení bolševismu musí existovat. Stydím se, že jsem potřeboval k pochopení nepřeměnitelnosti komunismu tak silný úder jako byl Srpen. Ale taky s odstupem několika desetiletí s úsměvem vzpomínám na onoho mladého muže rozhodnutého porazit bolševika jeho nápravou. Trochu mu závidím zápal, čistotu úmyslu a tehdejší velkou schopnost filantropie.
Fakta:

Estebácký udavač s krycím jménem Alex vypověděl, že v přímém rozhovoru zjistil u Ing. Štětiny, že si na pracovišti […] opisoval některé body z Charty a část signatářů. Jeho osobní názor byl proti Chartě, zejména ve věci zahraničních zájezdů[…] Ing. Štětina je vyškrtnutým členem KSČ a čeká, že mu bude zpátky nabídnuto členství v KSČ.

Tušíl Štětina, že Alex je denunciant? To je velmi nepravděpodobné, v atmosfeře února 1977 by si stěží kdo dovolil opisovat Chartu před někým, komu nedůvěřuje. Proto lze věřit i tomu, co Alexovi tehdy řekl, když je to navíc v souladu s tím, co o tři měsíce později napsal do svého životopisu:
Jsem stoupencem socialistického uspořádání společnosti. Zastávám zásadu nutnosti diktatury proletariátu v prvním období socialistické revoluce. Silná komunistická strana, budovaná na principech vědy a morálně historických kritériích je podle mne jediná síla, která může změnit společnost v současné třídně a ekonomicky rozděleném světě.

Vyškrtnut ze strany jsem byl kvůli odlišnému názoru na způsob řešení krizové situace v r. 1968. Své vyškrtnutí považuji za zcela logické, neboť odpovídá zásadám demokratického centralismu. Zdůrazňuji, že jsem si svého členství ve straně vážil. Přesto nejsem po svém vyškrtnutí zatrpklý. Události mne vedou pouze k hlubšímu přemýšlení a hledání kontextů v širších souvislostech.
Píše takto člověk, který prozřel a pochopil, že komunismus je zlo? Naprosto ne, takhle píše oportunista, který z reformního komunismu vystřízlivěl a rád by svoje pochybení napravil.

Štětinův dnešní životopis proto i na tomto místě není nic víc než vylhaný kýč.

12. 9. 2011

Byl jsem odhalen

Jsem vlivovou osobou nebo agentem BIS a odhalil mne Jaromír Štětina, senátor a čestný člověk, který nikdy se žádnou tajnou službou nespolupracoval a žádný vázací akt nepodepsal.

Aktualisováno.
Zde se k tomu vyjadřuji pro Týden.

11. 9. 2011

Válka Čechů s Romy

Tento víkend přinesl dosud nejostřejší konflikt mezi nespokojenými obyvateli Šluknovského výběžku a policií, při kterém došlo na kameny, lahve, petardy a vodní děla. To není dobré, od takového střetu není daleko k regulérní pouliční válce, a od pouliční války k regulérnímu pogromu, což by bylo to nejhorší, co by se mohlo stát. Už teď musí být pro severočeské Romy adrenalinovým zážitkem vyjít na ulici, a bez ohledu na to, že frustraci místních chápu a rozumím jí, nemohu tento způsob řešení problémů akceptovat. Zde už přestalo jít o právo na svobodu projevu, čeho se lidé na Severu dožadují, je, bohužel, svoboda nepopulární menšinu lynchovat, a takové právo nemůže být v demokratickém právním státě nikomu přiznáno.

Docela rozumím tomu, že vedení policie v sobotu sáhlo k tvrdosti, patrně až za hranicí zákona: je to výsledek policejní bezradnosti a nervosity. Kubice a jeho lidé si uvědomují, že potlačit demonstrace problémy jen oddálí a represe může snadno učinit z představitelů Vandasovy strany hrdiny a mučedníky, na druhou stranu ovšem nedokáže hněv, jímž jsou demonstrace motivovány, jakkoli tlumit nebo usměrňovat, a tak jen bezradně čeká, že emoce vyvanou a věci se vyřeší jaksi samy. Což se zatím neděje.

Protiromské protesty jsou výjimečné svou spontaneitou: od listopadu 1989 se lidé nikdy v podobném počtu neshromáždili k prosazování politických požadavků, aniž by taková demonstrace byla pečlivě organisována, buď hromadnými svozy odborářů do hlavního města, nebo emocionální manipulací jako v případě televisní stávky nebo serie akcí typu Děkujeme, odejděte!.

Tato spontaneita může vést k tomu, že se podobné demonstrace rozhoří i jinde, a pokud by přišel dostatečně silný podnět, nejsou vyloučeny ani protesty na celostátní úrovni; troufám si tvrdit, že kdyby populistické křídlo mělo takového vůdce, jakým býval Miroslav Sládek, už by se takové protesty konaly.

Politická representace to tuší, a proto se v otázce romského problému snaží být pokud možno neviditelnou: jestliže by protesty odsoudila, jak to požadují proromští aktivisté, fakticky by tím dala legitimaci Vandasově politice, pokud by je některý politik podpořil, riskoval by hněv z Bruselu – vláda i president jsou tedy mezi dvěma mlýnskými koly, a každé veřejné vyjádření může jejich postavení jen zhoršit. A ovšem, kdyby politici řekli pravdu, totiž že romský problém řešit nebudou, protože žádné řešení nemůže být účinné v horizontu jejich politické představivosti a zájmu (tedy jednoho, nejvýše dvou volebních období), jen by přilili oleje do ohně. Celkem vzato prekerní situace.

Nemohu si odpustit poznámku, že problematika soužití Čechů (v ethnickém smyslu) s Romy v některých aspektech připomíná předválečné soužití Čechů s Němci: politici tehdy vycházeli vstříc chauvinistickým lidovým náladám a prováděli protiněmeckou politiku, jejímž korektivem byl, stejně jako dnes v případě Romů, pouze nátlak zahraničních institucí. Nedostatečný a vposledku kontraproduktivní.

Neměli bychom podléhat ilusi, že většina veřejnosti nesdílí rasové předsudky: z diskuse u mého minulého textu na toto thema vyplynulo, že jinak inteligentní lidé se domnívají, že každý Rom je geneticky handicapován tak, že jeho IQ je proti Neromovi v průměru o 20–30 bodů nižší, takže je nevzdělatelný a jediným štěstím pro něj je domněle vynikající systém českého zvláštního školství, které mu umožní získat aspoň omezené, základní vzdělání. Tuto determinaci lze překonat jen tak, že je romské dítě odmalička vychováváno v bílé rodině, ale i takové dítě se leckdy zvrhne – co přesně si pod tímto zvrhnutím představit, pisatel bohužel neupřesnil.

Z takových východisek lze ale dojít jen k Hitlerovi, případně Gaudinovi, a kdokoli se pokusí vysvětlit průměrnému Čechovi reálné možnosti, které má stát k disposici, bude označen v lepším případě za pitomce, v horším za agenta bruselské konspirace, který podobně jako Michael Kocáb, Džamila Stehlíková a jim podobní za jidášský groš zrazuje národní zájmy a podporuje romské parasity proti svému vlastnímu národu.

Mám stále silnější pocit, že toto představení, jež se v minulých týdnech dostalo do nebývalých obrátek, neskončí dobře, buď pro Čechy, nebo pro Romy, případně – a nejspíš – pro jedny i druhé…

Aktualisováno.
Na článek reaguje na svém blogu Guy Peters.

6. 9. 2011

Podomácku do stratosfery

Jak informuje VTM, minulou sobotu se v České republice uskutečnily dva na sobě nezávislé amatérské pokusy s vynesením sondy pomocí meteorologického balonu do výšky cca 30 km, tedy na samu hranici vesmíru.

První pokus se zdařil jen částečně (z paměťových karet se nepodařilo přečíst letová data), druhý, ač technicky složitější, skončil plným úspěchem; fotografická dokumentace letu je vskutku imposantní.

Amatérská sonda bývá nejčastěji založena na mobilním telefonu (např. iPhone), protože ten obsahuje vše, co je k jejímu fungování ve výšce potřeba: modul GSM, přijímač GPS, paměťovou kartu, fotoaparát a kameru. Tým czANSO zvolil složitější cestu, svou sondu sestrojil ze samostatných modulů (výpočetním základem byl klon Arduina), a že se vše nakonec podařilo tak, jak je na fotografiích a videích z letu patrné, lze pokládat za malý zázrak.

Podobné pokusy sleduji již delší dobu, a občas mívám nutkání něco podobného také podniknout.

Při dnešním stavu komerčních, běžně dostupných elektronických technologií bude možné dostat se s celou (!) sondou na nějakých 100–150 gramů hmotnosti, a s cenou hardwaru na několik tisíc korun: postačí očesaný mobil bez displaye, klávesnice a hlasových obvodů, obalený polystyrenovou isolací proti chladu.

Např. moje Nokia N900 má vše, včetně teplotního sensoru, takže až mi jednoho dne doslouží, začínám tušit, kam ji pošlu…

3. 9. 2011

Nepokoje

V zemi tradičně tak klidné a libující si v biedermeierovské nehybnosti je to událost číslo jedna: serie násilných trestných činů spáchaných romskými pachateli na severu Čech vedla k opakovaným demonstracím, jichž se neúčastní jen pravicoví extremisté, ale hlavně – a v některých případech prakticky výhradně – naštvané místní obyvatelstvo. Průběh některých z těchto akcí začíná povážlivě připomínat to, co se před třemi roky odehrálo na litvínovském sídlišti Janov, tedy pokus o protiromský pogrom.

Akce jsou vesměs zaměřeny proti nepřizpůsobivým a proti černému rasismu. Výraz nepřizpůsobiví je ovšem jen synonymem pro Romy, resp. Cikány (všichni samozřejmě vědí, o co jde, ale takto nemohou být snadno obviněni, že organisují demonstraci proti určitému ethniku), a stejně nesmyslný je i pojem černý rasismus.

K tomu malé vysvětlení a exkurs do oblasti trestního práva:

Podmínkou, aby mohl být určitý trestný čin označen za rasový, je motiv pachatele. Ten musí svůj čin spáchat proto, že oběť přísluší k určité rase nebo má určitý ethnický původ (pojem rasy je tu užíván značně nepřesně a široce, to ale pomiňme, takový je ustálený usus); nepostačuje, aby tento fakt byl jen jedním z průvodních, vedlejších motivů, musí to být rozhodující, určující pohnutka pachatele. Jsou proto myslitelné trestné činy spáchané na někom, protože je Cikán, ale jen velmi obtížně, protože není Cikán. Nadávky do černých, bílých nebo jinak zbarvených hub jsou bez významu, a orgány činné v trestním řízení postupují nesprávně, jestliže jako rasově motivované označují téměř všechny násilné trestné činy spáchané na Romech: skutečných rasistických zločinů je z nich jen malá část, a projevy černého rasismu jsou jevem ještě řidším.

Příčinou severočeských protestů je především nízká zaměstnanost, vysoká, nedostatečně objasňovaná kriminalita a určité další, majoritou těžko akceptované vzorce chování místních Romů. Tyto projevy nelibosti jsou normální a pochopitelné, a s rasismem nemají žádnou souvislost: proti Romům se neprotestuje pro jejich původ, ale pro jejich sociální chování. Což na druhou stranu neznamená, že mnozí účastníci těchto demonstrací rasisty nejsou, tato motivace ale není tím hlavním, co lidi přivedlo do ulic.

Demonstrace jsou nebezpečné jednak v tom, že mohou snadno přerůst v násilí, jehož obětí budou ti nezranitelnější (ženy, děti, starci), jednak proto, že realisticky nelze ničeho z toho, co lidé oprávněně požadují, dosáhnout rychle, a kdokoli bude na náměstích slibovat něco jiného, bude lhát. Časová konstanta změn v sociálním chování menšiny je jedna generace, kdežto časová konstanta politika jedno volební období; sklízíme to, co zavinila špatná rozhodnutí, učiněná dávno vyměněnými politickými garniturami na počátku 90. let.

Positivní význam shromáždění by mohl být v tom, že by si sami Romové uvědomili, jaký odpor jejich chování vzbuzuje, a pokusili se v rámci svých komunit korigovat excesy. Otázkou je, mají-li jejich neformální vůdci na mladou generaci ještě vůbec takový vliv, zvlášť přihlédneme-li k tomu, jaká část mladých Romů je závislá na drogách, a tedy fakticky mimo sferu jakékoli sociální regulace.

V pomyslné válce mezi Čechy a Romy jsem tedy spíše na straně Romů, a aniž bych bagatelisoval cokoli z toho, co v chování některých z nich demonstrace vyvolalo, uvědomuji si, že řešení je v dlouhodobé a nevděčné práci: Bude třeba zajistit, aby výplatu sociálních dávek podmiňovalo plnění určitých podmínek (posílání dětí do škol) a aby je bylo možno odebrat těm, kteří tyto podmínky neplní nebo se chovají nezodpovědně (drogy, alkohol, hazard), daleko větší úsilí bude nutno věnovat vytváření míst pro romské pracovníky, začít efektivně postihovat romskou kriminalitu (včetně krádeží kovů), pokusit se zlikvidovat nově vzniklá romská ghetta, a místo plošného vyplácení dotací každé neziskovce, která předloží projekt, dávat prostředky těm, které prokázaly, že jejich práce je užitečná a není pouhým předstíráním činnosti nebo zaujatým, konflikty vyvolávajícím aktivismem (Romea).

Je to nevděčné, pracné, mediálně nezajímavé, pomalé, ale – nutné. Alternativou je meziethnická občanská válka.

30. 8. 2011

Dva hrdinové

Minulý čtvrtek byl v Clevelandu ve státě Ohio pohřben Ctirad Mašín, legenda a jeden z mála nezpochybnitelných hrdinů protikomunistického odboje. Český stát na obřad vyslal jiného odbojového hrdinu, ministra obrany Alexandra Vondru. Rozdíl mezi oběma hrdiny je v tom, že první se postavil nelidské diktatuře na odpor se zbraní v rukou, druhý podepsal jisté, obsahem velmi umírněné, politické prohlášení. Prvnímu hrozil trest smrti, druhému nejvýš několikaměsíční pobyt v komunistickém kriminále.

To nemohli Češi vyslat na pohřeb někoho vhodnějšího? Nemohli. Vondrova odbojářská činnost tam dodnes platí za něco velice odvážného, čeho se v celé zemi odvážily zhruba jen dvě tisícovky lidí, a ostatně, i kdyby chtěli, nikdo vhodnější ve vládě není: ostatní ministři, pokud nebyli v emigraci a měli na to už věk, vesměs v té době jen spořádaně kolaborovali, zdobili okna papírovými vlaječkami, chodili do prvomájových průvodů a jednou za čtyři roky zvolili komunisty schválenou kandidátku Národní fronty. Vondra je mezi nimi vskutku hvězdou, disidentským králem mezi jednookými.

Nechci snižovat zásluhy současného ministra obrany, jen poukázat na to, jak se česká společnost za 45 let komunistické výchovy nového člověka změnila, což si uvědomíme právě jen v situaci, kdy se tyto dva světy střetnou, tak jako minulý čtvrtek v Clevelandu.

Jsme prostě už jiní, asimilovaní, domestikovaní, komunistickými školami dokonale indoktrinovaní. Když se pak náhodou setkáme s authentickými odbojáři, jako byli Mašíni nebo do jisté míry i Vladimír Hučín, reagujeme hystericky, v panice a s naprostým neporozuměním.

Dobře vychovaný – třebas i mírně vzpurný – otrok si s člověkem, který si vlastním přičiněním a s nasazením života vybojoval svobodu, nikdy neporozumí.

14. 8. 2011

Jeho Velkoozubenost obviněna

Zveřejňujeme usnesení, jímž policie sdělila velmistrovi Řádu obvinění.

Mám dojem, že některé dokumenty nepotřebují komentář. Při četbě jsem si vzpomněl jednak na příhody páně Pickwickovy, jednak na cestu delegace Strany mírného pokroku v mezích zákona, vedené Jaroslavem Haškem, po Uhrách.

Aktualisováno.
Zpráva iDnes.

Aktualisováno.
Deník, pojednáno ještě o cosi pitoměji. Se vší vážností prohlašuji, že výroku Všechny cesty vedou do Chanova jsem se nedopustil!

Čtverečkovaný e-papír

Nepamatuji si přesně, kdy jsem dostal svůj první čtverečkovaný blok, mohlo mi být možná osm, možná deset let, ale určitě vím, že mi tento vynález učaroval. To bylo něco docela jiného než sešit s linkami, které člověka nutily psát rovně a stejnoměrně a tak, jak po něm chtěli! Psát, tedy ručním písmem, jsem se ostatně nikdy pořádně nenaučil: přece nebudu usilovat o vyniknutí v tom, co dokáže kdejaký základním školstvím prošlý trouba!

Čtverečkovaný papír, na kterém jsem mohl svoje myšlenky vyjádřit strukturovaně, to bylo něco docela jiného. Bloků jsem spotřeboval za život spoustu, většinou měly formát A5, a kdysi jsem k nim používal i čtyřbarevné propisky: ty jsem ale později kvůli složité logistické údržbě (musel jsem neustále dokupoval náplně, které pochopitelně v nepravidelném a diskordantním pořadí a obvykle v době, kdy jsem to nejméně potřeboval, došly, což mne velmi rozčilovalo) odvrhl a přešel na vyjadřování monochromní, pomocí keramického pera, které mívám dodnes stále u sebe.

Čtverečkované bloky mne neopustily ani v době, kdy jsem si koupil první počítač (právě před 20 lety, 386SX na 16 MHz). Konečný výstup toho, co jsem dělal, musel být samozřejmě precisní, ale blok mi dovoloval uspořádat si myšlenky a dospět ke konečnému tvaru, který měl obvykle vyjádření v počítačově pořizované formě: zdrojovém kodu, elektrickém schematu, algorithmu, organisačním nebo procesním schematu apod. Poté byl původní návrh, obvykle spolu s blokem, odložen a posléze ztracen.

Nevýhodou počítačů je, že jejich standardní vstupní periferie, klávesnice a myš, donedávna pořizovat poznámky tohoto druhu neumožňovaly, a tak bloky čtverečkovaného papíru přežívaly dlouhá léta vedle nich. Až cca před rokem se to změnilo a začal jsem používat Xournal, na který jsem si postupně zvykl a odložil tak i svůj poslední blok.

Je to příjemná aplikace (první v tomto směru byl, tuším, Windows Journal, vázaný ovšem na stroje s dotykovým displayem), která se naprosto nehodí na pořizování čistopisů jakéhokoli druhu, ale právě jen na náčrtky a pracovní verse; používám ji nyní jak na stolním PC, tak na mobilu (Nokia N900), a zvykl jsem si v ní malovat leccos: budoucí schemata nebo programy, hraji-li si s Arduinem, obecné algorithmy, weby pro následnou implementaci v Djangu, prostě všechno, co mě baví. Nákresy jsou to neambiciosní, jednoduché, ale účelné a velmi praktické.

A znovu jsou v barvách, takže je to vlastně takový příjemný návrat do dětství…

13. 8. 2011

Velmistr Řádu zadržen policií v Třebíči

Velmistr Řádu ozubeného kola, Jeho Velkoozubenost Marek Hirato byl v noci z pátku na sobotu zadržen třebíčskou policií. V tomto městě se v pátek konalo 9. procesí Řádu a jeho průběh patrně nebyl zcela poklidný, soudě z toho, že J. V. MH je podezírán z trestných činů násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci a výtržnictví.

O dalším vývoji budeme průběžně informovat.

Aktualisováno.
Jeho Velkozubenost byla v sobotu ve večerních hodinách propuštěna. Podrobnosti připravujeme.

7. 8. 2011

Je homofobie strach z lidí?

Nelze než se smířit s tím, že rozhodujícím faktorem při vývoji jazyka není logika, nýbrž účelnost. Proto antisemitství znamená aversi k Židům, nikoli ke všem Semitům, homofobie a ne homosexualofobie je odpor k homosexuálům, většina bývá nadpoloviční a nikoli prostá, a to přes jisté – nemalé – utrpení, působené všem, kteří by chtěli mít v jazyce stejný pořádek jako v dobře uspořádané knihovně nebo v uklizeném šuplíku s nářadím.

Trpím, leč smiřuji se. S čím se arci smířit nemohu, jsou pokusy učinit jazyk lepším uměle, ex cathedra a mocensky: je nepochopitelné, že soudíme prokurátora Vaše, a přitom ponecháváme nepotrestány jazykové zločince, kteří se na konci 50. let podíleli na komunistické genocidě pravopisu, jež za sebou nechala češtinu primitivnější, chudší, plošší a zošklivělou, její uživatele osvojující si cizí jazyky pak tápající, zda v tom či onom slově psát -t- nebo -th-, ježto jazyk mateřský jim přestal být užitečným vodítkem.

Ač člověk mírný, jsem přesvědčen, že Ústav pro jazyk český, centrum a hnízdo těchto sociálně-jazykových inženýrů, je nutno vzít útokem, personál vystřílet do poslední sekretářky, budovy vypálit a děti pavědců odevzdat k převýchově dobrým jazykově konservativním rodinám, aby je již nikdy nenapadlo pokračovat ve zhoubném díle svých rodičů.

Antišašek

Býti monarchou není snadné: majestát lecčemus brání, a proto už od středověku existovala ctihodná instituce šaška. Bývala to osoba, moderním jazykem řečeno, pro trvalou duševní poruchu trestně neodpovědná, která tak mohla panovníkovi říkat to, co by, řečeno svéprávným, zakládalo crimen læsæ maiestatis, ale co přesto panovník chtěl a potřeboval slyšet. Pokračovat snad nemusím, náramně hezky popsáno to máme třeba u Shakespeara.

Šašecí živnost obnovila hlava českého postkomunistického státu, jenže jaksi naopak: Petr Hájek není osobou, která by pod ochranou imunity blbství říkala nevhodné a potenciálně trestné věci svému vladaři, nýbrž tím, kdo vyslovuje kontroversní myšlenky namísto presidenta a ten je pak podle reakce veřejnosti buď přijme nebo se od nich distancuje a Hájka spolu s rozvášněným davem za jeho prostořekost verbálně nakope do zadnice. Takže šašek naruby – antišašek.

V tomto světle je třeba vidět i poslední hradní affairu, vyvolanou možná jen potřebou odvést pozornost od australské ostudy. Klaus i Hájek dobře vědí, že typický volič, pivní tatík nebo, jak jej druhdy výstižně denotoval expremier Topolánek, české vepřo-knedlo, se bojí Němců, má komplex z Rusů a Američanů, pohrdá Slováky, Poláky a Ukrajinci, vůči Židům je podezřívavý, nesnáší cikánské parasity, k intelektuálům (kteří stejně všichni vystudovali za dělnické peníze) má aversi a buseranty teda fakt nemusí, a v tomto směru nelze proto šlápnout vedle: když se k tomu přidalo nepříliš hradnímu narcisu nakloněné a ne dost servilní chování pražského primátora, jenž nahradil Klausova milovaného patolízala Béma, mohlo se takříkajíc spojit příjemné s populárním. Tak příjemné s tak populárním, že místo rituálního nakopání se tentokrát his master's voice dostalo podpory a pochvaly.

Výsledkem je trapas a další ostuda, a pro Klause to znamená, že mu bude na Západě zavřeno ještě víc dveří, než doposud. Cestu k srdci a hlasu českého voliče si ovšem Klaus nepochybně našel. A když by bylo nejhůř, mohou příště s Hájkem říct něco peprného proti Cikánům.

29. 7. 2011

Urazili nám hlavu

Už zase. Tentokrát tak učinili Australané a vzhledem k odlehlosti místa urážky není doposud zřejmo, zda hlava byla uražena tím, že měla být podrobena bezpečnostní kontrole, anebo povinností vyčkat ve frontě spolu s jinými, nepomazanými jedinci.

Jasné je naopak to, že 1. hlava byla v Austrálii soukromě (a tedy žádných privilegií nepožívala); a 2. hlava tam přicestovala za účelem privátní – a placené – přednáškové činnosti, tedy v postavení, které jí nepřísluší a jež by u hlavy kterékoli civilisované země muselo být nutně nahlédnuto zcela nevhodné a nedůstojné: jen si zkusme totéž představit u Obamy, Sarkozyho, Wulffa, Fischera, Akihita nebo Alžběty II.!

A to byli Australané ještě tak zdvořilí, že presidentovi u rámu nepřipomněli jeho slavné chilské video: zvláštní úcty se stěží může dovolávat ten, kdo kam přijede, dělá sobě a své zemi jen ostudu.

27. 7. 2011

2083

Je doba mediální a zaujmout je stále složitější. There is no such thing as bad publicity: zatímco Oscaru Wildovi stačilo k vyvolání skandálu výstředně se obléct a přihlásit se k homosexualitě, dnes musíte, aby si vašeho psaní někdo všiml, postřílet několik desítek nevinných lidí. Ale ne zase příliš moc, to by se mohlo stát, že by vás místo toho začali uctívat a stavěli vám sochy, tak jako tolika masovým vrahům před Andersem Breivikem.

Ano, přiznávám, norský terorista přiměl i mě, že jsem si jeho nejslavnější dílo, manifest 2083 – A European Declaration of Independence stáhl a část z něj přečetl (pro referenci vystavuji). Spis má cca 1500 stran a je z větší části kompilací jiných prací.

Ačkoli hned v úvodu autor tvrdí, že je proti jakékoli ideologii, valná část spisu má čistě indoktrinační, ideologický charakter, snažíc se přivést čtenáře k přesvědčení, že Evropa čelí hrozbě nezvratné islamisace a jejím národům hrozí ztráta národní identity v důsledku nekontrolovaného přílivu imigrantů, především z muslimských zemí.

Tomu se pokouší zabránit v r. 2002 ustavený, resp. obnovený, řád templářů, Pauperes commilitiones Christi templique Solomonici (Chudí spolubojovníci Krista a chrámu Šalamounova), který by měl v první fasi své rekonquisty prostřednictvím rytířů-soudců (Breivik užívá termínu Justiciar Knights) vykonávat popravy osob, které se na evropských národech provinily. Tyto sumárně odsouzené dělí do čtyř tříd, zrádce kategorie A až D, přičemž trestu smrti bezvýhradně podléhající kategorie A a B mají tvořit cca 0,1 % evropské populace. Hle, v porovnání s Leninem nebo Hitlerem je Breivik vyloženým humanistou…

Velký prostor je věnován výkladu o násilném a nenávistném charakteru islámu a o tom, jak je toto náboženství pro tradiční evropské hodnoty nebezpečné. Paradoxní ovšem je, že protizbraní, jíž chce Řád islámskému dobývání kontinentu čelit, je něco, co nese všechny znaky teroristických činů džihádistů: ovšem až na oněch 72 panen huri, které Breivik rytířům-mučedníkům, položivším ve svaté protimuslimské válce život, slíbit nemůže.

Nejdůležitější otázkou je, nakolik mohou Breivikovy myšlenky oslovit dnešní krajní pravici. Základní apel je patrně zcela mimo hru: tak jako nenašel své následovníky americký Unabomber, jehož životem a dílem se Breivik zjevně inspiroval, stěží se najde mnoho těch, kteří by se po vzoru norského bojovníka za bílou rasu ozbrojili samopalem a šli pro své přesvědčení postřílet několik desítek dětí anebo vyhodili do vzduchu některou vládní budovu.

Na straně druhé jsou tu ale tabu, která kultura politické korektnosti (již Breivik nazývá kulturním marxismem) a multikulturalismu vytvořila a jejichž dodržování může vést k tomu, že určitá, početně nikoli nevýznamná, část populace podlehne ideologii white-supremacismu: mnohé z toho, co se píše v Deklaraci, by přeloženo do češtiny získalo v těchto kruzích okamžitě obrovskou popularitu a bylo by to s malými úpravami použitelné jako ideový základ české národně socialistické pravice.

Obranou je podle mého názoru jedině otevřenost, protože demokracie, má-li fungovat aspoň tak špatně, jak funguje, nutně vyžaduje necensurovanou veřejnou debatu. Kriminalisace názorů a preventivní umlčování oposice vytváří ve společnosti napětí, jehož důsledkem nemůže být nic jiného než ztráta imunity k ideologické indoktrinaci.

Zakazují-li vám o něčem mluvit, tím snáz a nekritičtěji tomu uvěříte.

Změny

Ač konservativec, chápu nutnost občasných změn, a proto jsem, po období dvoutýdenní sladké letní nečinnosti, přistoupil k mírné reformě (v mezích zákona) i ve svém internetovém okolí.

Z tohoto blogu jsem odstranil – ostatně nikdy neaktualisovanou – Knihovničku, seznav, že tak intimní informace, jako co jsem přečetl a co se přečíst chystám, nemíním veřejně sdílet.

Ještě větší změnu jsem uskutečnil na Facebooku, kde jsem provedl dopoledne dlouhých nožů a bez milosti se odpřátelil se všemi, kteří mne otravovali svými hloupými posty (někteří s průměrnou produkcí více než 20 ks za den, že, paní Yveto!) nebo které osobně neznám a měl jsem tedy podezření, že jde o účet fiktivní. Několik dalších přátel má podmínku; to jsou ti, kteří sice píší zajímavě, ale několikanásobně častěji, než by odpovídalo presentovanému obsahu. Polepší-li se, mohou mými facebookovými přáteli zůstat – mají na to zkušební dobu do konce srpna.

14. 7. 2011

Konec (starého) Světa

Procházel jsem včera náhodou Libní, kolem Paláce Svět. Uvnitř se pohybovali bodří a odhodlaní, rusky a ukrajinsky spolu rozmlouvající muži s perlíky, majslíky a dalšími instrumenty destrukce, majíce se čile k dílu, a mne napadlo, že jdu kolem Světova paláce asi naposled. Tak jsem si ho aspoň, byť jen mobilním telefonem, na rozloučenou vyfotografoval.

Poprvé jsem libeňský palác pana Světa zaregistroval někdy v r. 1985, krátce poté, co jsem přišel do Prahy, a i když jsem znal Hrabalovu povídku Automat Svět, měl jsem za to, že je to místo veskrze literární, takže mne docela zaskočilo, že automat je skutečný, nevymyšlený. Později jsem párkrát zašel do kina Dukla, které v paláci fungovalo, a snad i na sekanou s bramborovým salátem a na kofolu do automatu, ale protože jsem s Libní neměl nikdy moc co do činění, zůstal pro mne palác místem, ze kterého jsem cítil mocného genia loci, ale s nímž jsem se spíše míjel.

Teď se dívám na fotografii a zjišťuji, že mi červené kachlíčky se zeleným pruhem a bílými písmeny, které jsou, řečeno s klasikem, tak ošklivé, až jsou krásné, budou chybět víc, než jsem se domníval, a to nejen kvůli Bohumilu Hrabalovi a Vladimíru Boudníkovi a Věře Chytilové, která přímo v automatu natočila některé sceny svého příběhu do Perliček na dně, ale prostě proto, že tak jako člověk nemůže získat nové staré přátele, nedá se postavit nový starý dům.

Ty stavby, které byly postaveny po válce, jako by důstojně stárnout nedokázaly: starý panelák ze 60. let je i dnes stejně ošklivý, jako byl po kolaudaci, a když v Liberci začali bourat Prior, neuronil jsem pro něj slzu, maje za to, že je jen s tváře města odstraňována architektonická bradavice. A kdyby bagry a buldozery srovnaly se zemí celé Jižní Město nebo sídliště Bohnice, šel bych je vítat chlebem a solí.

Palác Svět je ale jiný: ten byl jen jeden a bude mi na tom místě scházet.

8. 7. 2011

Tak se nám to prý tenčí

Zvláštní tým ministerstva vnitra dokončil analysu, která nedoporučuje vládě podávat k Nejvyššímu správnímu soudu návrh na rozpuštění Komunistické strany Čech a Moravy.

Tým to byl jistě odborný; nepochybuji, že nejméně z poloviny byl tvořen bývalými komunisty.

Na možnost zákazu KSČM bych se ovšem nedíval tak pesimisticky, u vědomí toho, kdo o těchto záležitostech ve skutečnosti rozhoduje: něco skutečně nebezpečného, jako je instalace amerického radaru, nám Rusko samozřejmě nedovolí, ale nahradit nepružnou a zaživa fosilisující komunistickou stranu mladšími kádry, to by mohlo být pro Moskvu ve výsledku jen výhodné. Tipuji proto, že návrh nakonec podán bude.

5. 7. 2011

Z deníku straníkova XXVIII

Milý stranický deníčku,
vím, dlouho jsem tě opomíjel. Bylo to arci jen proto, že jsem neměl, s čím bych se tvým stránkám svěřil. V naší straně probíhá nyní cosi jako zimní spánek. Po poslední volební kampani, na niž, myslím, budou s děsem vzpomínat ještě naši pravnuci, jsme do svého čela zvolili osobnosti, které nic nepředstírají a smířeny s tím, že vedou stranu-dvounulku, pevným krokem v našem čele kráčejí od porážky minulé k debaklu příštímu.

Měli jsme teď, pravda, blíže neurčený počet sněmů, avšak nedokáži ti přesně popsat, co se na nich projednávalo. Povšiml jsem si toliko toho, že bývalý kancléř resignoval a jeho nástupce zjistil, že stranická administrativa není takovou hračkou, jak si asi byl myslel, a tak nám bylo oznámeno, že počínaje příštím rokem se poplatek z údu zvyšuje z 500 na 800 korun per annum. Což chápu: jestliže jsme dříve u voleb dosahovali 0,05 %, výsledek 0,08 % se nemůže na finanční náročnosti stranického provozu neodrazit, a v ten šťastný den, kdy dosáhneme kupř. 35 %, bude třeba, aby – lineárně interpolováno – úd co úd přispíval každoročně do stranické kasy 350 000 Kč.

Taky, milý deníčku, máme nový program, moc pěkně a ušlechtile sepsaný, tolik krásných a velkých slov na tak malém prostoru aby jeden pohledal! Na našem webu sice ještě není, ale až bude, počteš si: třeba jak chceme zrušit registrované partnerství a protože jsme stranou humanistickou a nemíníme homosexuály přímo vyhubit nebo vyléčit, navrhneme novelu dědického zákona tak, abychom jim umožnili po sobě dědit. Také, obávám se, chceme obnovit domovské právo, aniž bychom ovšem věděli, co přesně to je, resp. bylo (ty jakožto deníček vzdělaný to ovšem víš, přečed si o tom minulý týden v mé žalobě).

I jakési činy se najdou, třeba teď jsme udělili cenu za propagaci komunismu (odcházejícímu) televisnímu řediteli. Nevím zcela přesně, za co, co ale vím, je, že anticeny mají smysl pouze jako zpestření a doplněk cen positivních, udělované samostatně působí sebestředně a hloupě. Co takhle udělovat takové ceny, které by si laureáti převzali, např. za boj proti komunismu, když už je zde tato obsese (za loňský rok by ji mohl dostat in memoriam Milan Paumer anebo Vojen Güttler)? Kdybychom rozdali pět takových cen, mohli bychom si dovolit udělit i jednu anticenu.

Budu, milý deníčku, končit, protože, jak vidíš, psaní do tebe mne jen zbytečně rozčililo: nemohu-li něco změnit, měl bych se naučit o to nezajímat. Strana mne nepotřebuje, já nepotřebuji Stranu, a tak můžeme v poklidu a ve vzájemném porozumění koexistovat. Jen těch osmi stovek mi přijde čím dál víc líto; ale co nadělám, politické vyžití není nikde zadarmo…

4. 7. 2011

Zemřel Otto Habsburský (1912–2011)

Dnes v časných ranních hodinách ve svém domě v bavorském Pöckingu zemřel Otto Habsburský a Lothrinský, velkovévoda rakouský a dědic císařského trůnu, muž, jehož jsem, stejně jako všichni čeští monarchisté, pokládal za zeměpána a hlavu svého státu; na rozdíl od tří dalších, republikánských, hlav státu, které za mého života zemřely, a dvou dalších, které dosud žijí, byl arcivévoda Otto jediným, za něhož jsem se nikdy nemusel stydět.

Otto Habsburský, tedy Jeho císařská a královská výsost František Josef Otto Maria Anton Karel Max Jindřich Sixtus Xaver Felix Renatus Ludvík Kajetán Pius Ignác, císařský princ a velkovévoda rakouský, královský princ uherský a český, byl po celý život aktivní ve veřejném životě, byl dlouholetým poslancem Evropského parlamentu a výrazným politikem CSU. Angažoval se i v Panevropské unii. Velkovévoda Otto patřil rovněž mezi přední zastánce požadavků sudetských a slezských Němců.

Po jeho smrti se následníkem rakouského, a tedy i českého, trůnu stává jeho syn Karel (nar. 1961).

Aktualisováno.
Jménem Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jsem zaslal arcivévodovi Karlu soustrastný dopis.

1. 7. 2011

Šetříme

Vyšel jsem si včera na večerní procházku. Když jsem krátce před jedenáctou vyrazil, první, co jsem, vyšed z domu, spatřil, byl kropicí vůz, an projížděje Seifertovou ulicí směrem do centra (Pražáci by ten směr asi nazvali z centra, ale my Žižkované víme své) intensivně kropí. Tentýž vůz jsem pak spatřil v opačném směru, rovněž v akci, těsně před jednou.

Je pravda, že včera v Praze pršelo jen trochu a větší déšť je očekáván až dnes, ale přesto se nemohu zbavit obsedantní představy, že onen vzorný komunální podnik, jemuž kropicí vozy patří, se na nějaké počasí neohlíží a kropí ulice podle harmonogramu, klidně i v dešti.

29. 6. 2011

Upozornění II

To vědí, tady se všecko rozkecá.
Komisař Ledvina k Nicku Carterovi ve filmu Adéla ještě nevečeřela

I třetí nezávislý zdroj potvrdil, že můj server je nyní předmětem odposlechu. Za instalaci však prý neodpovídá policie, nýbrž BIS.

Proto znovu prosím, abyste mi všechny důležité informace (dokumenty, žádosti o pomoc, důvěrná sdělení, milostné e-maily atp.) zasílali ve vlastním i v mém zájmu výhradně v šifrované podobě.

Děkuji!

28. 6. 2011

Ministerstvo vnitra znovu odmítlo registraci Sudetoněmeckého krajanského sdružení

Jak se dalo očekávat, ministerstvo vnitra pokračuje v obstrukcích a brání našemu sdružení ve výkonu spolčovacího práva. Nové rozhodnutí má sice 11 stran, ale jeho odůvodnění je opět žalostné a v zásadě se ničím neodlišuje od předchozího.

Některé prvky jsou v něm, pravda, nové. Cituji:
Podání návrhu na registraci občanského sdružení s názvem Sudetoněmecké krajanské sdružení nelze dle názoru ministerstva hodnotit jinak než jako zneužití práva, které plně odůvodňuje nezbytnost zásahu do omezení sdružovacího práva, odpovídající demokratickým principům[…] Vedle již výše zmíněného považuje ministerstvo za nezbytné shrnout, že předmětné občanské sdružení tak ve své podstatě směřuje k nežádoucímu narušení uvedených vztahů, jejich ztížení a poškození. Ve zpochybňování přijetí a platnosti dekretů presidenta republiky Edvarda Beneše pak ministerstvo s odkazem na příslušné nálezy Ústavního soudu spatřuje, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, zpochybňování principu právní jistoty jako jedné ze základních náležitostí demokratických právních systémů.
O skutečné demokracii toho pánové z ministerstva věru mnoho nevědí, zato v methodách totalitní represe jsou kovaní…

Proti rozhodnutí podáváme dvě žaloby, jednu na vyslovení nicotnosti, druhou klasickou na nezákonnost. Ve své činnosti budeme samozřejmě pokračovat – k registraci sdružení došlo právní mocí soudního rozsudku.

Aktualisováno.
První správní žaloba, druhá správní žaloba, tisková zpráva.

25. 6. 2011

Zemřel Peter Falk (1927–2011)

Tenhle chlapík mi zabírá na pevném disku přes třicet gigabytů, a to už pěkných pár let, přesněji od doby, kdy TN Nova serii Columbo z počátku 70. let – v duálním zvuku – naposledy reprisovala.

Nejsem přitom vůbec fanouškem televisních seriálů, ale připouštím, že tenhle má i po 40 letech své kouzlo: brilantně vymyšlený seriálový vzorec (místo hledání pachatele divák sleduje postup, jak detektiv viníka usvědčí) a nenapodobitelné provedení roztržitého, ležerního kriminalisty z losangeleského oddělení vražd, stejně jako plejáda vynikajících herců, kteří v jednotlivých episodách ztvárnili jeho protivníky, jsou nezapomenutelné.

Některé sceny mi utkvěly v paměti zvlášť pevně: třeba jak Columbo úspěšně soutěží s irským zpěvákem a básníkem ve skládání limericků, jak usvědčí vraha tím, že mu sdělí nepravdivou informaci, že oběť ztratila kontaktní čočku, a pak chce vědět, co vrah tak usilovně hledá v kufru svého auta, jak s protivníkem, bohatým vinařem, kterého zahrál další výrazný americký herec, Donald Pleasance, pije na závěr láhev portského, anebo jak odmítne nechat zatknout Alzheimerovou nemocí postiženou starou herečku, která se sice zločinu prokazatelně dopustila, ale sama už si to nepamatuje.

Což byl nakonec i osud samotného Petra Falka, jenž si v posledních letech života nevzpomínal ani na svou nejslavnější roli.

Tak sbohem, poručíku!

24. 6. 2011

Kdo je kdo na protiextremistické scéně

Poslední události, zejména Ústavním soudem posvěcená kriminalisace číslovek, opětovný odsuzující rozsudek nad prvomájovými řečníky a obvinění šesti osob za to, že nesly prima facie zcela nezávadný transparent, nenechává místo k pochybnostem: ano, stroj státní represe se roztáčí naplno, a vyznavači method Bobliga von Edelstadt budou mít v následujícíh týdnech a měsících plný žlab.

Pojďme se proto podívat na to, kteří hráči v této truchlohře vystupují a jaká je jejich motivace; z analysy možná vyplyne, kde má protivník slabá místa a jakými prostředky by bylo možné dostat se mu na kobylku.

Moje servery (konečně) podporují IPv6

Seznav, že již téměř 10 % domén v České republice podporuje přístup přes IPv6, a moje stále ne, zastyděl jsem se a nedostatek napravil.

Nyní by tedy všechny moje servery měly fungovat přes IPv6, což snadno ověříte, máte-li nativní IPv6 konektivitu nebo tunel. Pokud ne, můžete se o tom přesvědčit pomocí gatewaye.

Aktualisováno.
Pro testování: tato stránka by měla být přístupná pouze přes IPv6, tato pouze přes IPv4.

22. 6. 2011

Dvě (umírněně) dobré zprávy od Městského soudu v Praze

První je, že Městský soud v Praze vyhověl naší žádosti o osvobození od soudního poplatku (faktem ale je, že kdyby to neudělal, poplatek bych zaplatil), druhá, že v senátu není ani jeden bývalý komunista, takže se nebudeme zdržovat sporem o podjatost.

Špatná zpráva je nicméně přítomna také, a to, že senát městského soudu 5 A patří mezi ty nejméně kompetentní, ba dalo by se říct, že kdyby hloupost nadnášela, museli by pro JUDr. Pechovou strop nad jejím křeslem velmi bytelně vypolstrovat. Prostor pro další příjemná překvapení je tedy velmi široký.

Upozornění

Dostaly se ke mně opakované signály, že není vyloučeno, že můj server, na němž jsou provozovány mj. služby v doménách pecina.cz, sinagl.cz, sudetsti-nemci.cz a radozubenehokola.cz, je nyní předmětem online monitoringu ze strany orgánů činných v trestním řízení.

Nejsem paranoidní, přesto by neškodilo, kdyby každý, kdo se mnou komunikuje e-mailem, používal šifrovanou komunikaci. Všechny moje veřejné klíče jsou vystaveny na této adrese.

Pro instantní komunikaci doporučuji XMPP (Jabber), který lze rovněž pokládat za poměrně bezpečný a odolný vůči odposlechu.

Kdo s čím zachází aneb Věra Tydlitátová bojující

Věra Tydlitátová publikovala na svém blogu text, ve kterém, po svém zvyku, osočuje řadu lidí z nejrůznějších nepěkných skutků vůči své osobě, vyhrožujíc, jak je rovněž jejím zvykem, kdekomu trestním oznámením.

Neměl jsem důvodu prověřovat, zda jsou některé z jí připisovaných výroků skutečně smyšlené nebo byly vysloveny jinou osobou, podíval jsem se ale na údajně podvrženou stránku Tydlitátové na Facebooku a nemohl si nepovšimnout, že je presentována jako fanouškovská stránka, tedy nikoli její osobní stránka. Proti takové tvorbě je obtížno se bránit, zejména jestliže je prakticky nemožné dostat se k informacím, kdo konkrétní editaci provedl. Nelehko žít netolerantnímu ve světě, kde je respektována svoboda slova.

Mám pro ni ale jednu (nevyžádanou) radu: jestliže se paní Věra přestane chovat k druhým jako drzý, nevychovaný fracek, změní se postupně i její obraz a určité problémy zmizí samy od sebe.

Mohla by začít třeba tím, že dovolí přidávat komentáře a hodnotit články na svém blogu i jiným osobám než svým přátelům. Jistě, je to její blog, takže nemusí. Ale taky se pak nemůže divit, jak se s ní nakládáno jinde.

19. 6. 2011

Čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrieľali rodičov?

Právě před 66 lety, v noci z 18. na 29. června 1945, se odehrál v místě zvaném Švédské šance u obce Horní Moštěnice na Přerovsku jeden z největších, jak citlivě říkají Češi, poválečných excesů, při kterém bylo, abychom použili další mezi Čechy oblíbený eufemistický termín, popraveno přes 250 civilistů, převážně žen a dětí.

Popis události přebíráme z Wikipedie:
18. června 1945 stál na přerovském nádraží vojenský transport, v němž se vraceli bývalí příslušníci 1. československého armádního sboru z pražské vojenské přehlídky. Téhož dne kolem poledne dorazil na nádraží jiný transport, v němž bylo šest vagonů s karpatskými Němci, kteří se vraceli do svých domovů na středním Slovensku. Tito Němci (ale i Maďaři a Slováci) byli ze Slovenska v prosinci roku 1944 z příkazu německých úřadů evakuováni do severozápadních Čech a nyní se vraceli domů. Shodou okolností se mezi vojáky nacházeli slovenští příslušníci 17. pluku původem ze Spiše, kteří některé repatrianty znali. Upozornili ostatní, že jde o lidi, kteří se zejména v době Slovenského národního povstání měli nějak provinit.

Mnohé zdroje a indicie naznačují, že už od začátku zde nešlo o vinu, ale o úmysl poručíka [Karla] Pazúra pozabíjet nějaké německé zrádce za účelem vylepšení vlastní nepříliš dobré pověsti. Již předtím, než se začal zabývat karpatskými Němci, žádal Pazúr na Okresním národním výboru o vydání nějakých zatčených německých zrádců k potrestání. Teprve když je nedostal, začal se zabývat výše zmíněnou skupinou a patrně to byl on sám, kdo vyslovil proti nim obvinění ze zrady a spolupráce s nacisty.

Pazúr nechal tyto lidi vyvolat z vozů a začal je vyslýchat. Později sebevědomě tvrdil, že všechny stoprocentně identifikoval jako Němce a přisluhovače nacismu, nicméně vyšetřování ukázalo, že mnozí vyslýchaní u sebe měli doklady o bezúhonosti a slovenské národnosti, někteří dokonce pak i dobrozdání o tom, že podporovali Slovenské národní povstání. Soudy prokázaly, že tyto doklady Pazúrovi předložili a že tedy jeho tvrzení předstírající nevědomost či pomýlenost neodpovídá realitě.

Po výsleších Pazúr nechal společně s osvětovým důstojníkem Smetanou většinu osob z transportu vystoupit a eskortovat do katastru obce Horní Moštěnice, kde je v noci automatčíci všechny postříleli, včetně několika kojenců. Vraždění se účastnil i sám Pazúr, který osobně postřílel některá nemluvňata. Tento fakt prokázaly i soudy, čímž vyvrátily Pazúrovu původní versi, že tam nikde žádné malé děti neviděl. Pazúr nakonec přiznal pod tíhou důkazů i postřílení kojenců a jejich likvidaci odůvodnil následovně: Čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrieľali rodičov?

Místní obyvatelé z obce Lověšice byli ještě před zahájením zabíjení přinuceni k vykopání hromadného hrobu. Pazúr to zdůvodnil tamnímu předsedovi MNV tím, že dostal příkaz k popravě několika příslušníků SS. Předsedovi ani obyvatelům se to nezdálo a dlouho se zpěčovali, nicméně obec nakonec lidi poskytnout musela (ovšem dostatek mužů Pazúr sehnal teprve poté, co pohrozil, že ty neochotné ke spolupráci nechá postřílet).

Vraždění probíhalo velmi bestiálním způsobem, oběti byly přinuceny se svléknout do spodního prádla a pak byly po malých skupinkách stříleny. Pazúr se přitom sadisticky vyžíval v tom, že rozděloval děti od rodičů a dával je do různých skupin, aby maximálně trpěly, děti se dívaly, jak jim vraždí mámu, a pak postavené tak, aby viděly na její tělo, čekaly až na ně přijde řada. A obráceně. Jeden ze svědků vypověděl, že slyšel šestileté dítě prosit slovensky o zastřelení, že už chce jít za maminkou. V jednom případě Pazúr nechal zastřelit ženu, která měla v náručí dvě děti (asi jedno- a dvouapůlleté), a když mrtvá padla s oběma ještě živými dětmi do napůl plného hrobu, chvíli se ještě kochal jejich pláčem, než je obě odstřelil.

Otřesení Lověšičtí se většinou drželi stranou, pouze pár z nich v čele s O. Zezulou žádalo Pazúra, aby ušetřil alespoň malé děti. Dostalo se jim odpovědi, že jsou příliš jemné povahy a že co je Němec, patří zabít (jak již bylo vysvětleno, Pazúr přitom dobře věděl, že velká část vražděných nejsou ani Němci, ani zrádci). Poté vyzval Lověšické, aby si taky zastříleli, s výjimkou jediného (Františka Vaculíka) se však tito k vraždění nepřipojili. Majetek obětí si Pazúrovi muži rozebrali.
Protože mezi zavražděnými nebyli jen Němci, stalo se nečekané a Karol Pazúr stanul před soudem. Za svůj exces dostal nepodmíněný trest, nejprve 7,5 roku, poté 20 let vězení. Odseděl si z něj ovšem jen přibližně dva roky a poté udělal skvělou karieru v komunistickém Svazu protifašistických bojovníků.