DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

18. 11. 2011

Pouta aneb Příběh estebáka

Proč se i dvacet let po Listopadu točí tolik filmů, které se zabývají českou historií, zejména tou totalitní? To je prosté: pro filmaře je pohodlnější a bezpečnější sáhnout po látce, kde je morální kompas jasně a nezpochybnitelně nastaven, kde stačí podat dostatečně ušlechtilý obraz dobra a co nejodporněji vylíčit zlo. Autoři nemusejí hodnotit, zhodnoceno je za ně, nezvratně a historicky neměnně.

Nečetné výjimky snímků, které se pokoušejí o kritiku postkomunistických společenských poměrů [Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992), Sluneční stát (2005)], byly diváky i kritikou, zvláště zpočátku, přijímány s rozpaky, jakoby v obavě, abychom si pochvalou nezadali, jestliže bychom vyjádřili názor, který se budoucím vývojem nemusí ukázat správným a výnosným.

Sociálně kritická kinematografie se zkrátka nenosí, populární je jít s proudem a vyčkávat, kam se dějiny pohnou; co na tom, že nejlepší a dodnes nepřekonané filmy francouzské a italské kinematografie 50. a 60. let minulého století jsou k vládnoucím garniturám ostře kritické, a neméně ostré a provokativní byly i vrcholné filmy české nové vlny, pars pro toto, Hoří, má panenko (1967) nebo Ucho (1970).

Kánonem dnešní doby je umělecká konformita, nudná, jednoduchá a únavná: čeští umělci nové doby raději přemlouvají bábu, než aby se pokusili nad světem kolem sebe kriticky zamyslet.

Nudu v rozsahu téměř nesnesitelném (ve stopáži 140 minut) přinesl i film Pouta (2009), který se opět – potisící – snaží vypořádat s otázkou normalisačního disentu, tentokrát pokusem o psychologický příběh estebáka, který není schopen unést své privilegované postavení. Autorem scenáře je Ondřej Štindl, novinář a jeden z vrcholných představitelů Respekt generation – a na produktu-postkomunistické agitce je to bohužel znát.

Film, jako mnoho jiných zabývajících se onou temnou dobou, trpí zejména thesovitostí, nedostatkem skutečného života na filmovém plátně. Hlavní hrdina, schopný a úspěšný důstojník státní bezpečnosti Antonín Rusnák, zjišťuje, že prakticky neomezená moc nad životy druhých mu nejen nedokáže přinést pocit štěstí, ale zbavila jej schopnosti s druhými lidmi vůbec komunikovat jako rovný s rovným, jinak než z posice síly. Je to Kazanův Arrangement [neznáte-li, do českých realií byl tento příběh transponován Vítem Olmerem ve filmu Jako jed (1985)] převrácený naruby: krise středního věku hlavního hrdinu přepadá nikoli z pocitu frustrace z úspěchu, ale z poznání, že to, co se dosud jevilo být úspěšným naplněním jeho života, je ve skutečností destrukcí základních lidských hodnot, a služba u StB je pro něj psychologickou smrtí, rozkladem osobnosti, nevratnou ztrátou schopnosti navázat authentický vztah s druhým člověkem.

Tohle šustí papírem, a provedení na filmovém plátně potvrdilo, že takový příběh se nedá ani dobře zahrát, ani bez značných útrap zhlédnout. Jakkoli se Ondřej Malý v hlavní roli snažil vytvořit zlého, profesně i lidsky vyčerpaného estebáka, výsledek je umělý, neživý a nerealistický. Skuteční estebáci byli jiní, takoví, jaké si StB vybírala a vychovávala: na jedné straně bez skrupulí (což je vlastnost, která jim po Listopadu umožnila strmý společenský vzestup, to však nechme stranou), na druhé povahově spíš jednoduší a přitom ledově racionální. Skutečný důstojník StB se sice cítil být všemocným, ale současně s tím si uvědomoval, že nad ním je Systém, jemuž slouží a který jej naprosto ovládá. Privilegia byla vykoupena ztrátou svobody, represivní systém státu byl nastaven tak, že estebáci se vzájemně kontrolovali a nemohli si dovolit žádné z excesů, které film ukazuje: proto jsou ostatně estebácké archivy relativně přesné a spolehlivé, navzdory pokřiku konfidentů, že si Státní bezpečnost všechno vymyslela.

Film Pouta v podstatě uspívá v zachycení šedi doby, nikoli už v obrazu vzájemného vztahu mezi důstojníky StB a disidenty. Dialogy u výslechů jsou v této podobě nepředstavitelné, chybí v nich primitivní arogance jedněch i pocit morální nadřazenosti druhých [Přítelkyně z domu smutku (1992) jsou v tomto směru nepřekonané a zřejmě nepřekonatelné], a jediným okamžikem, kdy divák pocítí styk s realitou, je patrně štěbetání přítelkyně Antonínovy ženy: ano, přesně tak mohly estebácké paničky, spolu se svými muži obývající režimem vytvořená ghetta, vypadat a chovat se.

Herecké výkony nejsou největší slabinou Pout, hrdost a svobodu ztělesňující slovenská jeřábnice Kristíny Farkašové, disident-udavač Luboše Veselého i Antonínův nadřízený v podání Oldřicha Kaisera se snaží z neživotného scenáře vytěžit maximum, a určitou zajímavost má i sám putinovský estebák Antonín Ondřeje Malého, byť se shora vypočtenými výhradami. Stejně tak ujde technické provedení filmu, i když nelze nepoznamenat, že střídmějším střihem by se výsledné utrpení podařilo zkrátit ho nejméně o hodinu. Rovněž je třeba pochválit účelnou a přitom nikoli nudnou kameru; miserný a špatně srozumitelný je naopak zvuk, což u tak moderního snímku překvapuje, a nezaujme ani hudba.

Nabízí se srovnání Pout s jen o tři roky starším německým filmem Das Leben der Anderen (2006). V něm důstojník Stasi Gerd Wiesler poruší předpisy a riskuje svou kariéru proto, že náhle pocítil s jednou ze svých obětí soucit. V tom jsou Pouta důslednější, u Antonína nepřichází nic takového v úvahu, a jeho pocit odcizení není vykupitelný ničím, proto je logickým vyústěním jeho osudu výsměch od udavače Pavla a poté sebevražda, kterou tvůrci v závěru naznačují.

Příběh estebáka Antonína je tak vlastně variací na draculovské thema, škoda ovšem, že posazenou tak žalostně mimo historické reálie a naplněnou ideologickými klišé tam, kde by divák právem očekával aspoň omezenou reflexi společenské reality.

18 komentářů :

  1. Ano, popsal jste to presne; a jedna se o skutecne zaklady soucasne mizerie. Jde o to, ze kdyz maji umelci "predepsano" jak hodnotit a v jakem svetle prezentovat skutecnost, nikdy nemohou skutecnost popsat presne.

    Konkretne na ceske kinematografii: zpusob, jakym je popisovano obdobi socialismu. Nejde o jen, to ze se snazi ukazovat socialismus v cernem, jako cire zlo, ale oni se ho navic snazi ukazat jako neco "zvlastniho". Cili "umelci" nepopisuji socialismus jako skutecnost, ale jako "neco". Nevim jak to mam vyjadrit, snad mi rozumite. Jakoby jim chybel odstup? Vemte si treba, ja nevim, Pelisky: ta divna barevnost, a vsichni se tam chovaji "divne"! To se lide za socialismu nechovali normalne?! A tech filmu, ktere se tohoto obdobi tykaji! Koho to jeste zajima?

    A z toho vychazi klicovy problem(nebudu rikat, ze mazlani se v tom obdobi predstavuje primo indoktrinaci), ze kvuli tomu nejsou umelci schopni prezentovat soucasny svet jako skutecnost, ci jako kriticky obraz skutecnosti.

    Nevim, jestli jsem k vasi tezi neco pridal.

    OdpovědětVymazat
  2. Musím přiznat, že současnou českou kinematografii moc neznám a asi se na nějaký ten film v nejbližší době podívám. Z té vaší recenze mám dost silný pocit, že přímo nesnášíte nastavené zrcadlo. Třeba:

    To se lide za socialismu nechovali normalne?!

    Ne, nechovali se vůbec normálně. Do jisté míry se nechovají normálně dodnes, protože zvyk je železná košile. Ta doba před plyšákem bylo hodně nenormální doba vyžadující značně nenormální chování. Ale to je možno posoudit asi jenom tehdy, když žijete nějakou dobu v cizině a stanete se cizincem...

    OdpovědětVymazat
  3. Myslím, že jste zapomněl na film Městečko (2003), velmi schematický a nepovedený film.

    OdpovědětVymazat
  4. Ten jsem, bohužel, vůbec nezaznamenal.

    OdpovědětVymazat
  5. O nic jste nepřišel. Takový schematism se neviděl ani v 50. letech. I když postava místního hospodského pravicového extrémisty byla dobrá.

    OdpovědětVymazat
  6. Ne, leho, kdybyste to nastavene zrcadlo zamazal cernou barvou, co v nem uvidite?

    Podivejte se, kdybyste ze stejnych vychodisek natocil film o dnesku, to znamena prezentoval byste spolecnost, jako ze kazdy chodi po chodbach a vyrvava "marsal Malinovsky", a vsichni se chovaji divne, reklo by se o vas, ze asi pochazite s Marsu, protoze o spolecnosti nevite vubec nic.

    Ne, lide se chovaji "normalne". Neskacou po hlavach, nervou po chodbach. Ale znamena to, ze dnesni rezim je dobry ci zly? Ne.

    Jestli chcete pravdive popsat tehdejsi dobu, nemuzete delat, ze vsichni byli magori.

    Vemte si treba dnesek: Vimperk zakazal pochod neparlamentni opozice, cili celkem totalitni praktika. Ale opravdu jsem si nevsiml, ze by se lidi chovali "divne". Ne: lidi, vcetne tech zlovolnych uredniku, se chovaji zcela normalne, chodi do prace, maji rodiny, presto dokazou zpusobit tolik zla.

    Vim, je jednodussi si vytvorit umelou konstrukci, ze vsichni jsou zli magori a jak vsechno bylo divne, ale tak to bohuzel neni. Vsichni se chovaji normalne, a presto pachaji zlo. A ja myslim, ze tento poznatek je ten nejdulezitejsi pri pochopeni jakekoliv rezimu. Je to tezke si priznat, ale seberte odvahu a udelejte to, a snad se to podari i ceskym umelcum.

    OdpovědětVymazat
  7. váš pohled na film je pohledem laickým, což je samozřejmě legitimní přesto se pokusím uvést kontext.

    Ondřej Štindl a Špaček se nesnažili nějak reflektovat společnost, nýbrž vytvořit žánrovou věc, jakýsi thiller podobný americkým vzorům a tak je třeba na to pohlížet z tohoto úhlu. Těmto žánrům je vlastní určitá plochost postav, jakožto i příběh je podřízen jistému "drsňáctví". V žánru jsou navíc karty jasně rozdány - tohle je svině a tohle jsou oběti. Potud to myslím Pouta zahrávají dobře.

    Věcí jinou je diskuse, zda má cenu v Česku dělat žánrové snímky, když na ně obecenstvo není zvyklé a má silnou tendenci český film posuzovat jako reflexi české povahy či různých fenoménů a pokud toto film neplní - je odsouzen do propadliště.

    (autorem těchto řádků je filmař - scénárista)

    OdpovědětVymazat
  8. Zajímavý postřeh. Ono se toho v ČR nechápe víc, např. kdo je to charakterní herec (angl. character actor): Ihned či Česká televise.

    OdpovědětVymazat
  9. Vzhledem k tomu, že komentátor se zmiňuje o tom, že na rozdíl ode mě laika je on odborník, čímž jakoukoli debatu se mnou a priori vylučuje, odložil jsem ho do škatulky "běžný blbec" a neměl jsem v úmyslu zabývat se jeho textem, ale pokud se k tomu vyjadřujete i vy, nezbývá než reagovat:

    Žánrové snímky jsou běžné a já sám je mám velmi rád, a samozřejmě nebudu očekávat, že mi Blue Velvet přesně popíše realitu, ale tady je problém, že Pouta se tak vůbec netváří a předstírají, že jsou svědectvím o dané době. Byly-li jejich postavy míněny s nadsázkou, pak je těžko vysvětlit, proč jsou tam třeba ty rádoby-psychologické sceny v autě.

    OdpovědětVymazat
  10. "váš pohled na film je pohledem laickým, což je samozřejmě legitimní přesto se pokusím uvést kontext"

    Spíš to byl pohled diváka. Pohled diváka, kterýho už sere, že od revoluce se tu skoro nic pořádného nenatočilo, že i světlo je v českých současných filmech tak odbyté, že to evokuje televizní inscenace z 80. let a člověk pořád čeká, kdy přijde Satoranský ...

    I tahle blbina: http://www.youtube.com/watch?v=Wet5OM7RR8Q
    je líp natočená, než je teď zvykem u "našich inteligentních českých filmů"...

    OdpovědětVymazat
  11. Ad "charakterní herec".
    Ono je to totiž tím, že správně by to měl být "charakterový herec". Ale GP má pravdu v tom, že v těch článcích je to použito blbě - vzhledem k tomu, že tam je "charakterní herec a člověk", nemohou říkat, že "to tak nemysleli". Ale jak to teda mysleli, to mi je trochu záhadou. Snad jedině tak, že "hrál charakterní charaktery". Tuto interpretaci by sice mohl leckdo napadnout ze skrytého antinominalismu, ale já za to nemůžu, já to nenapsal.

    OdpovědětVymazat
  12. vaše reakce, mě, pane Pecino, mrzí - nechtěl jsem vyloučit žádnou diskusi ani Váš názor nějak diskvalifikovat tím, že sám sebe prohlásím za odborníka - že jste to tak pochopil, tak za to se omlouvám.

    Chtěl jsem jenom sdělit to, co nám sdělil Ondřej Štindl na jedné z projekcí - že chtěli vytořit žánrovku a i ono psychologizování mělo své americké vzory.

    A Starý Pán mluví z cesty, neboť řemeslná úroveň českého filmu je dobrá. Pokud mám reagovat stejným stylem jako on, tak napíšu: "Mě zase serou Češi, co byli naposled v kině na Doktorovi od jezera hrochů a vyvodili z toho odsudek českého filmu jako celku"

    OdpovědětVymazat
  13. Ale jak to teda mysleli, to mi je trochu záhadou.
    Mysleli to tak, že šlo o herce hlavních rolí (angl. leading actor), ale napsali to špatně.

    OdpovědětVymazat
  14. Ad Anonym: řemeslná úroveň českého filmu je čím dál mizernější. A scénaristů ještě víc.
    Místo Barona Prášila máme Kytici a Máj.
    Místo Markéty Lazarové třeba Pouta
    Místo Rozmarného léta takovou tu Jasného hroznou ponávratovou věc s Pucholtem (jméno jsem zapomněl)

    O hroších nevím, naposledy jsem viděl Ženy v pokušení a právě z té technické stránky se mi chtělo zvracet.

    OdpovědětVymazat
  15. Re GP: Aha, já myslel, že když tam psali o tom sympatickém hlasu, že tím chtěli říct, že hráli vždy "charakterní postavy" (jinak tedy charakterní charaktery). Protože přece charakterní člověk musí mít sympatický hlas ... no ale to je jedno.

    Jak je vidno z příspěvků anonymního filmaře, stejně záleží jenom na tom, co si o svém díle myslí sám autor, případně co o něm řekne na nějaké přednášce. Docela mi to připomíná Feynmana, když měl posuzovat různé učebnice matematiky a ti autoři se mu pořád snažili zabránit v tom, aby si je četl, místo toho se mu pořád snažili vnutit teze o tom, čeho tou učebnicí chtějí dosáhnout.

    OdpovědětVymazat
  16. Film Pouta je skutečně dost špatný.

    OdpovědětVymazat
  17. A jinak, tohle:
    "Věcí jinou je diskuse, zda má cenu v Česku dělat žánrové snímky, když na ně obecenstvo není zvyklé a má silnou tendenci český film posuzovat jako reflexi české povahy či různých fenoménů a pokud toto film neplní - je odsouzen do propadliště." je taky nesmysl.

    Ve skutečnosti je to tak, že se vždycky nějaký loser snaží něco napodobit a pak se zlobí, že mu to diváci nesežrali. Jako když se jeden studentík, co se podíval na Pulp Fiction (nic jiného asi nikdy ani neviděl), rozhodl natočit Brak (mám dojem, že dokonce za podpory nějakého grantu) a ještě teď nechápe, že kdyby existovala nějaká vyšší spravedlnost, měl by se za to sám dobrovolně sprovodit ze světa.

    Jak asi chcete točit žánrové snímky s "drsňáckými charaktery", když se tu skoro všichni filmoví herci odbouchli v "laskavě humorných" filmech? Roden to pak všechno sám nezvládne ...

    No a omezenost současných filmařů, to je taky kapitola sama pro sebe ... díky tomu už přes deset let máme "aneurysmus" místo "aneurysmatu". Anebo film o heparinovém vrahovi ... víte, zjednodušeně řečeno, i v žánrovém filmu musíte porušování fyzikálních zákonů aspoň vysvětlit zázrakem. Jinak bude tvůrce za idiota.

    OdpovědětVymazat
  18. A další.
    Protože mám rád Santiniho a docela rád Jiřího Stracha, podíval jsem se minulý týden na film Santiniho jazyk (ze záznamu).

    Musím uznat, že kamera tentokrát nebyla jako z TV inscenace z 80. let. Opravdu se na ty stavby hezky dívalo. Ale postupně mě přepadaly ty z posledních let českého filmu tolik známé pocity trapnosti za herce, scénáristu i režiséra. Takový ten pocit, kdy bych se nejradši propadl (i když s tím vlastně nemám nic společného). Co třeba měla znamenat ta nesmyslná rošáda se slovenskými herečkami, které se musely nadabovat. Chápu, že Geislerová a Vilhelmová už jsou děsně profláklé, ale TYHLE to měly vyřešit? Zejména ta bruneta, která byla tak nesympatická, že divák prostě nemohl pochopit, co k ní hlavního hrdinu přitahuje? Výborná byla také znalost latiny u lidí z reklamky. Nevím, zda to bylo předlohou (knihu jsem nečetl), nebo až samotným filmem, ale jakmile se na scéně objevila žena, nastala trapná situace. A rozhodně ne záměrně. Naopak mě celkem pobavila závěrečná scéna. Ač ji třeba má přítelkyně považovala za přitaženou za vlasy, bohužel už jsem musel seznat, že práce kriminalistů někdy takhle vypadá :o)

    OdpovědětVymazat

Kursiva: <i>text</i>
Tučně (když už to musí být…): <b>text</b>
Odkaz: <a href = "http://adresa">název odkazu</a>, tedy <a href = ""></a>

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.