DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

31. 1. 2011

Dva zajímavé texty

Výtečnou úvahu o svobodě slova a jejím významu v dnešní době přednesl na setkání Rotary Clubu Adam B. Bartoš.

Nad důležitostí důvěry v právních vztazích se na Jiném právu zamyslel Jan Převrátil.

30. 1. 2011

Rozpouštěči

Že rozpuštění Dělnické strany bude douškem živé vody pro všechny, kteří by rádi viděli rozpuštěnu i KSČM, jsem na tomto místě predikoval již před rokem.

První v řadě je přirozeně Jaromír Štětina, muž tak charakterní, že lhal i ohledně data, kdy do oné k rozpuštění určené strany sám vstoupil: podle jedné verse, jíž se chrabrý senátor přidržoval v době, kdy bylo lépe ve Straně být než v ní nebýt, se tak stalo v r. 1963, podle druhé, již si antikomunista zvolil, když už tento druh stranictví nebyl salonfähig, až v r. 1966 a, jak jinak, pod vlivem Pražského jara.

Štětina je nicméně, jak zní novodobý termín, naprosto provařený, takže jeho návrhy jsou chápány jako senátní folklór. Horší je, že tentokrát není jediným, kdo se k iniciativě připojil, a není vyloučeno, že vláda návrh Nejvyššímu správnímu soudu skutečně podá.

Není asi nutno zvlášť zdůrazňovat, že rozpuštěním KSČM by se na postavení této strany nic podstatného nezměnilo, protože jediným výsledkem by bylo její přejmenování, ale znamenalo by to další těžkou ránu svobodě projevu, jež se, jak pravidelně čtenáře zpravujeme na sousedním blogu, i tak v této zemi stává stále ilusornějším pojmem a nostalgickým reliktem 90. let.

Aby mi bylo správně rozuměno: Jsem přesvědčen, že komunistický režim byl nelidský a viníci jeho nastolení a udržování by měli být potrestáni. Místo toho tu ale máme kontinuitu komunistického práva na jedné straně a na straně druhé nesmyslné hony na čarodějnice postihující ty, kteří prokázali tu minimální míru osobní integrity, že se ke svým názorům hlásili i v době, kdy to začalo být nevýhodné.

Horším člověkem je proto pro mě ten, kdo rudou pracovní knížku v listopadu 1989 vrátil, než ten, kdo si ji ponechal a v komunistické straně zůstal dodnes; s jeho názory nesouhlasím a pokládám je za potenciálně nebezpečné, avšak musím se postavit za jeho právo je zastávat a šířit, už proto, že pro mnoho lidí nepřijatelné a nebezpečné názory zastávám i já sám a obranou práva šířit (domněle nebo skutečně) neonacistické nebo komunistické názory tak nepřímo hájím i svou vlastní svobodu.

Země, kde by bylo povoleno šířit jen správné a demokratické názory, by nebyla k životu o mnoho víc než režim, který tu vládl do r. 1989.

A moje preference je jednoznačná i v rovině konkrétních osob: nikdy si nebudu vážit bezpáteřného oportunisty Štětiny (jakkoli užitečnou práci vykonal např. v kause Vladimíra Hučína), a vždy si budu vážit komunisty Jiřího Svobody, filmového režiséra, který sice v r. 1975 vstoupil do KSČ, ale ve svých filmech nikdy komunistické ideologii neustoupil ani o milimetr a např. jeho film Dívka s mušlí z r. 1980 je pravdivý a drsný tak, že Spalovač mrtvol se proti němu musí jevit jako romantická idylka. Svoboda ve Straně zůstal a tak jako byl slušný před Listopadem, byl slušný i po něm. Estebácký udavač Štětina si naopak udělal z boje proti papírovému draku KSČM živnost a vehikl vlastní, na vylhaných minulých zásluhách postavené kariéry.

Jsem přesvědčen, že návratu levicové diktatury nezabráníme tím, že budeme ostrakisovat ty, kteří nestydatě lžou o minulosti a slibují nám šťastné rudé zítřky, ale jen tím, že nabídneme voliči lepší a věrohodnější alternativu. Zatím, bohužel, vypadá česká politika tak, že si volič bude moci vybrat mezi (zobecněnými) Grossem, Kalouskem a Drobilem.

27. 1. 2011

Komplexní péče

Pěkný titulek vytvořili v iDnes: Heger představil reformní zákony. Péči nalinkují od příjezdu sanitky po pitvu. Mám tomu rozumět tak, že s jiným výsledkem lékařské péče o pacienta se nepočítá?

25. 1. 2011

Politika hrou

Dostal jsem nápad na novou společenskou hru, něco jako Člověče, nezlob se, ale podle reality. Jmenovala by se Politika a jednotlivá políčka by mohla mít třeba takovéhle popisy (podobnost se skutečnými osobami a událostmi není jen čistě náhodná):
  • Z nevolitelného místa ses díky kroužkování dostal do sněmovny. Postupuješ o tři pole.
  • Stal ses předsedou dozorčí rady významného státem ovládaného podniku. Házíš ještě jednou.
  • Tvůj podnik byl vytunelován, ale sněmovna tě k trestnímu stíhání nevydala. Media to hodně komentují, vrať se o jedno pole zpět.
  • Sehnal jsi kompromitující materiály na soupeře v boji o předsedu poslaneckého klubu. Postupuješ o dvě pole.
  • On je na tebe sehnal taky. Dvakrát neházíš.
  • Koupil sis u agentury pro výzkum veřejného mínění nárůst popularity o 10 %. Postupuješ o pět polí dopředu.
  • Pozvali tě do televise, kde chtěli znát tvůj názor. Jednou neházíš.
  • Tvoje manželka čeká dítě. Sice ne s tebou, ale PR agentura její těhotenství dokázala náležitě využít. Házíš ještě jednou.
  • Byl jsi zvolen předsedou důležitého sněmovního výboru. Postupuješ o dvě pole vpřed.
  • Prasklo na tebe, že nemáš vysokou školu a musel jsi z této funkce odstoupit. Jednou neházíš.
  • Prozradilo se, že nemáš ani maturitu. Dvakrát neházíš.
  • Koupil sis doktorát v Plzni a stal se advokátním koncipientem. Házíš ještě jednou.
  • Tvůj lobbista je ve vazbě a možná začne vypovídat. Jednou neházíš.
  • Opilý jsi naboural pět aut, ale měl jsi imunitu a tvůj poslanecký klub ti odhlasoval auto s řidičem. Postupuješ o jedno pole.
  • Švýcarsko začalo vyšetřovat tvůj úplatek za privatisaci dolů. Dvakrát neházíš.
  • Poskytl jsi interview časopisu pro homosexuály. Tvůj tiskový mluvčí se opozdil a odpovídal jsi sám. Zpět o tři pole.
  • Sponsor ti zaplatil dovolenou v Toskánsku. Postupuješ o jedno pole.
  • Paparazzi tě tam vyfotografovali nahého. Jednou neházíš.
  • Bude volba presidenta a nechal ses slyšet, že tvůj hlas nebude levný. O pět polí vpřed.
  • V tisku se objevily informace o tvém africkém kšeftu s kakaovými boby. Jdi zpátky na start.
  • Našel se tvůj vázací akt StB, ale vydal jsi tiskovou zprávu o svém hrdinství tváří v tvář komunistickému útlaku a žádný novinář si o tvém konfidentství netroufl napsat. Házíš ještě jednou.
  • Teleobjektivem vyfotografovali mobil s rozepsanou SMS, v níž tě předseda tvé strany označil za moulu. Vrať se o tři pole zpět.
  • Tvého věřitele našli zastřeleného – zřejmě měl víc dlužníků. Házíš ještě jednou.
  • Objevily se jeho soukromé zápisky. Dvakrát neházíš.
  • PR agentura vypustila do medií zprávu, že tvé rodině vyhrožují fysickou likvidací. Postupuješ o tři pole.
  • Tvůj poradce zveřejnil v tisku nahrávku rozhovoru, kde mu nabízíš protislužbu v případě, že bude mlčet o korupci. Předseda strany tě podržel, ale ztratil jsi popularitu. Jednou neházíš.
  • Podařilo se ti zakamuflovat velký úplatek jako úspěšný obchod s akciemi. Koupil sis dům na Floridě a odešel z politiky. Jdi do cíle, hra pro tebe končí, vyhrál jsi.
Připadá mi, že minimálně od doby uzavření tzv. oposiční smlouvy má česká politika k podobné hře velice blízko: nic není na krev, vynucená resignace, a to zpravidla až po dlouhých a trapných tahanicích a hře na počkejme na výsledek trestního řízení a nesmíme zasahovat do práce policie, je to nejhorší, co se tady neúspěšnému politikovi může stát. Prostě taková pěkná, zábavná společenská hra…

23. 1. 2011

Habermannův mlýn

Je smutné vidět, když se kdysi úspěšný a talentovaný filmový tvůrce po delší odmlce pokusí o comeback, a výsledkem je trapnost a totální blamáž. Smutné to bylo u Jana Němce, Vojtěcha Jasného, Jiřího Menzela a nejinak je tomu u Juraje Herze, jehož Habermannův mlýn (2010) nemohu nazvat jinak než propadák ani při vší úctě k Herzovým, dnes již bezmála kultovním, snímkům Spalovač mrtvol (1969) a Petrolejové lampy (1971), jakož i několika dalším, v šedi 70. let jednoznačně nadprůměrným a tupému normalisačnímu milieu se vymykajícím filmům.

V Habermannově mlýně je nepovedené a/nebo nedotažené a odbyté prakticky všechno, od scenáře přes herecké výkony po režii a kameru. Co uráží patrně nejvíc, jsou do očí bijící faktografické nepřesnosti ve scenáři. Jen jejich prostým výčtem bych mohl svou recensi zaplnit, takže jen namátkou: Proč říká Hans Habermann při Hitlerově projevu v rozhlase, že zase budeme patřit k Německu, když Sudety, s malými výjimkami, k Německu nikdy nepatřily? Jak může prostý sturmbannführer (tedy major) nařídit represalii, při níž je bez soudu popraveno deset náhodně vybraných Čechů, nota bene v Sudetech, ne v Protektorátu? Jak mohla jít manželka ethnického Němce Habermanna, poloviční Židovka, a jeho dcera, Židovka z jedné čtvrtiny, jen tak, mir-nichts-dir-nichts, do transportu? Atd. atd. atd.

Příběh Augusta Habermanna, sudetoněmeckého Mirka Dušína, kromě toho, že je prost věrohodnosti historické, není příliš pravděpodobný ani psychologicky. Cílem bylo ukázat, že obětí poválečného násilí se mohli stát i ti Němci, kteří byli proti Hitlerovi, a také Židé (Jana Habermann s dcerou jdou do odsunu okamžitě po návratu z koncentračního tábora), ale filmové prostředky zvolené k tomuto účelu nebyly vůbec šťastné, a dojem barvotisku a čítankovosti převáží i v tomto ohledu.

To nejzákladnější mravní dilema Herzův film pomíjí, totiž otázku, zda je – ethicky, nikoli právně – přípustné trestat podporu fanatické ideologie stejně jako skutečné zločiny: byl-li Habermann antifašistou, stalo se mu bezpráví, ale o tom mezi většinou Čechů sporu není. Sporné je, zda je morálně ospravedlnitelné vyhnání a okradení těch Němců, kteří Hitlera obdivovali a nacistické ideologii propadli. Jenže na tu – zoufale průměrný a režiserovu filmografii možná až nedůstojně uzavírající – Habermannův mlýn neodpověděl.

21. 1. 2011

Libor Michálek aneb Příběh neschopného úředníka

V článku Těžká volba jsem vyslovil názor, že nový ministr životního prostředí Chalupa bude muset proplout mezi Skyllou a Charybdou a uspokojit jak veřejnost, která si přeje Libora Michálka zpět ve funkci, z níž byl odvolán, tak spolustraníky, požadující Michálkovo exemplární potrestání.

A máme tu první výsledek: podle Chalupy Michálek – takticky nejmenovaný – manažersky naprosto selhal.

Stranická veřejnost je jistě uklidněna, jen je otázkou, zda její hlasy ve volbách budou postačovat. Pro mnohé, mne v to včítaje, je totiž takto jednající strana absolutně nevolitelná.

I ty vlezdobruselisto!

Tak jsme se konečně dočkali, a 21 let po pádu pruderního komunistického režimu je to tu zpět: Rada pro rozhlasové a televisní vysílání vydala oficiální seznam sprostých slov.

Zdá se, že hoax, jak jsem se zpočátku domníval, to není, takže musím konstatovat, že to není špatný vtip, ale – špatná realita.

20. 1. 2011

Neznalost prostředí

Výborně jsem se pobavil nad zprávou, jak podle WikiLeaks Češi Američanům zmařili tajný nákup raket přes Bělorusko.

Vysvětlení se zdá být nasnadě: rozpočet akce nealokoval dostatečné prostředky na úplatek licenci vydávajícímu úředníkovi, takže v zemi, kde kdo maže, jede, skončila supertajná operace fiaskem.

19. 1. 2011

Kouzelné počitadlo Věry T. II

Věra Tydlitátová opravila (nebo nechala opravit) své kouzelné počitadlo, takže hlasovat nyní mohou jen registrovaní čtenáři jejího blogu, resp. tento fakt není nadále před čtenáři zatajován. Link/tlačítko pro registraci? Chybí – snad aby té demokracie nebylo příliš moc najednou.

Aktualisováno.
Opatření se osvědčilo: zatím všechny články v tomto novém systému mají průměrnou známku 10,00. Blahopřejeme!

16. 1. 2011

Obraz Němce aneb Ich weiß nicht, was soll es bedeuten

Die schönste Jungfrau sitzet
Dort oben wunderbar
Ihr gold’nes Geschmeide blitzet,
Sie kämmt ihr gold’nes Haar.

Když se tento čtvrtek nedaleko od skály Lorelei na Rýně potopila loď s dvěma a půl tisíci tunami kyseliny sírové, téměř každému se vybavila legenda o krásné pěvkyni, jež, sedíc při západu slunce vysoko na skále a rozčesávajíc si vlasy zlatým hřebenem, svým okouzlujícím zpěvem narušovala bezpečnost a plynulost lodní dopravy na přilehlém toku.

Miroslav Macek známou Heineho báseň Lorelei přeložil, já jsem si vzpomněl hlavně na to, jak jsem se kdysi, před nějakými pětadvaceti lety, docela náhodou dostal k Heineho sbírce básní Buch der Lieder a co to pro mě znamenalo.

Do té doby jsem byl vychováván v představě, systematicky budované komunistickou propagandou, že Němci jsou zaostalým, agresivním národem, který nebude nikdy s to dosáhnout kulturní a vůbec civilisační vyspělosti nás, Slovanů, a jehož příslušníci se mezi sebou dorozumívají nepěkným, nelibozvučným, chrochtavým a primitivním jazykem, jenž se sice na školách jaksi z povinnosti vyučoval, ale jen proto, aby se s námi ti troglodyti, nejkrásnějšího a nejsložitějšího jazyka světa nemocní, byli vůbec schopni domluvit.

Tuto představu posilovaly televisní pořady typu Ein Kessel Buntes nebo němčinu neuměle napodobující zpěv Karla Gotta, a samozřejmě celá serie Krkonošských pohádek pro dospělé, různých Němých barikád, Atentátů a Vyšších principů, které – s různou mírou věrohodnosti a umělecké hodnoty – obraz Němce jaké méněcenného primitiva v Češích celá desetiletí utvrzovaly.

Buch der Lieder byl obstojný šok, a moje gymnasiální průpravou implantované představy o velikosti Tyla, Nerudy nebo Hálka vzaly rychle za své, jelikož jsem, konfrontován s brutální realitou, pochopil, že česká literatura 19. století měla jediného básníka, který se kvalitou té německé aspoň přibližoval, totiž Máchu.

I sám Heine si s nacionalismem užil své, a totéž platí o jeho díle. Protože byl Žid, nacisté jeho dílo zčásti proskribovali, zčásti vydávali za lidovou poesii – to ostatně znají i Češi, jejichž národní klenot, Prodaná nevěsta, měl po několik desítek let libreto, které se napsalo samo, protože libretista, Karel Sabina, byl pasován na zrádce národa.

Lorelei je mi tedy upomínkou, jak hluboce se člověk může mýlit, jestliže místo kritického myšlení a studia authentických pramenů dá na to, co ho učili ve škole a co mu ukazovali v televisi.

Z deníku straníkova XXVII

Milý konzervativní deníčku,
stranická kariéra volá, a dnes proto poprvé budu v tobě ke své Straně maximálně vstřícný a budu se snažit přizpůsobit se plně jejímu niveau, tak abych si zbytečně neuzavíral cestu vzhůru (když dolů už to jaksi nejde). Změněné ortografie sis jistě povšiml: ano, skutečný konzervativec nadšeně vítá kdejaký výstřelek jazykových teroristů z ÚJČ a píše tak, jak pokrok velí. Dnes konzervativní, za krátký čas konzervatývní: piš, jak slyšíš – tedy, pokud ještě psát budeš umět.

Nový kurz je tedy nastaven, a teď jen, o čem psát, když naše Strana upadla do zimního spánku, ze kterého se dřív než před příštími volbami zřejmě neprobere. Musím chválit, to je jasné, ale co, když Strana vůbec, ale vůbec nic nedělá?

Naštěstí je tu aspoň tisková zpráva ze 6. ledna, jíž jsme se vyjádřili k současné vnitropolitické situaci, zejména pak k problému korupce.

Zapudiv vzpomínku na tisící třístou prvou důraznou výzvu Čínské lidové republiky Tajwanu, pokusím se o žánr obdivného rozboru.

Všimni si, deníčku, už té znamenité formy! Text je přehledně členěn do odstavců, věty jsou odděleny interpunkčními znaménky, jednotlivé myšlenky na sebe navazují s plynulostí, jež svědčí o neobyčejné inteligenci autorově.

Obzvláště šťastnou volbou bylo formulovat tiskovou zprávu v podobě výzvy stranám vládní koalice: nejsme přeci nějací populisté, abychom se obraceli k voličům (stejně žádné nemáme), nýbrž jako loajální petenti oslovujeme svou suplikou volené nositele státní moci, a to s rázností a grácií, která prostě vyráží dech!

Korunou díla je závěrečných pět bodů. Stranický myslitel tu brilantně shrnul vše do útvaru, který upomíná na čtyři pražské artikuly, a znamenitost jeho obsahu je ještě podtržena vpravdě neotřelým nápadem požadavky očíslovat vzestupnou řadou arabských číslic.

A co teprve ta obsahová originalita, deníčku! Protikorupční tématiku do školních kurikul! Zákony eliminující možnost vzniku korupčního prostředí! Bravo, bravo! Pokud oslovené strany vládní koalice naší výzvy neuposlechnou, jistě zle skončí!

Mám pokračovat, nebo myslíš, že jsem svou povinnost straníka už splnil?

14. 1. 2011

O dialogu hluchých

Není obvyklé, aby soudní rozhodnutí vyvolalo tolik vášní a tak dalekosáhlou odezvu a dlouhotrvající polemiku, jako se to stalo v případě nálezu o právu veřejnosti znát komunistickou minulost soudců. Že k tomu došlo, naznačuje, že Ústavní soud ťal do živého a léta neměnný, usazený postkomunistický establishment byl konfrontován s něčím, co nikdo příliš neočekával a na co nebyli ti, jichž se věc dotýká, vůbec připraveni.

Vybavuje se mi sebejistý výraz soudkyně Městského soudu v Praze Karly Cháberové (předlistopadové členky KSČ) při rozhodování o mé obecně formulované, ale jednoznačné námitce podjatosti – ta nečestná žena si vůbec nedokázala představit, že by některý z jejích kolegů dokázal soudcovský stav zradit tak, jak to posléze učinil první senát Ústavního soudu, a ona by mohla být veřejně zostuzena. Stalo se však to, co jsem i já sám pokládal za prakticky nemožné, a, nadneseně řečeno, sedmihlavé sani polistopadové morální bídy byla uťata první hlava, hlava bezpečí anonymity.

Nepromyšleně a nešťastně do debaty zasáhl Pavel Rychetský, když přirovnal členství v KSČ ke křtu, a čest Ústavního soudu musel poté zachraňovat soudce Stanislav Balík, který ve vynikající úvaze Proč rozlišovat dobré a zlé stručně, výstižně a s ledovou přímostí, nedbaje požadavku loyality k pochybivšímu kolegovi, napsal: Nešťastná země, kde si předseda Ústavního soudu myslí, že lze srovnávat členství v totalitní komunistické státostraně s členstvím v církvi skrze křest. Nelze. Církev nenavádí člověka, aby útočil na samou podstatu společnosti a lidství, jako to činila komunistická doktrína.

Česká společnost se v otázce správnosti rozhodnutí Ústavního soudu rozštěpila do tří názorových proudů: komunistická levice, osmašedesátnická i normalisační, odmítá samotnou myšlenku zveřejnění (je to irelevantní), pravice ho podporuje a dále se člení podle toho, zda požaduje nebo nepožaduje odchod soudců-bývalých straníků. Jádrem argumentace obou stran je to, co ve svém textu přesně vystihl S. Balík: otázka legitimity morálního odsudku komunistických myšlenek.

Pro levici jsou komunisté lidmi, kteří usilovali o správnou věc nevhodnými, případně nelegitimními prostředky, kdežto pro pravici jsou to zločinci, s nimiž se nediskutuje, ale které je na místě trestat. Nejradikálnější jsou pro zákaz komunistické strany a propagace komunistických myšlenek, v naivní ilusi, že marxistické zlo lze porazit silou (lze, ale jedině chilskou cestou, za cenu občanské války).

Otázka výměny soudců, kteří se zkompromitovali, tak dostává rozměr diskuse dvou hluchých, která nemůže přinést dobré řešení. To by muselo být neideologické, a na takovém se česká společnost nedokáže shodnout.

Proto kontroverse vyústí v občasnou právní bitvu nad námitkou podjatosti, v níž si strany budou navzájem sčítat každého vyloučeného nebo nevyloučeného soudce. Princip přitom zůstane nedotčen, a systémové změny v nedohlednu, ponechány času, jenž se naplní v roce 2041, kdy justici opustí poslední komunistický soudce.

Pokud jde o mne osobně, mám již jasno: V případě, že by někdy v budoucnu měl o mé věci rozhodovat komunistický soudce, jsem připraven mu říct toto: Pane, vy mě přece nemůžete soudit! V době, kdy jste měl prokázat aspoň to minimum osobní statečnosti, abyste své jméno nepropůjčil podpoře zrůdného režimu, dal jste přednost vlastním zájmům a osobnímu prospěchu před zájmem celku. Soudce nemusí být hrdina, ale musí to být čestný člověk. Za svého soudce vás proto nechci a neuznávám.

Ale bojím se, že i to bude jen další příspěvek k dialogu hluchých.

Aktualisováno.
Byl jsem upozorněn, že autorem úvahy je nikoli ústavní soudce Stanislav Balík, nýbrž Stanislav Balík, politolog. Za chybu se omlouvám.

12. 1. 2011

Konfederace polepšených vězňů u soudu znovu prohrála

Včera vyhlášeným rozsudkem vyhověl Obvodní soud pro Prahu 2 bývalému politickému vězni, plukovníku letectva v. v. Josefu Hejtmánkovi, a vyslovil, že usnesení Rady Konfederace politických vězňů (KPV) o jeho vyloučení z Rady KPV je v rozporu se stanovami KPV, a proto je neplatné (tisková zpráva).

Není to první a zřejmě ani poslední případ, kdy se KPV dostala do sporu se svým členem: připomeňme, že stejně jako J. Hejtmánek byl vyloučen další její člen, František Přeslička z Přerova, a několika dalším členům se vedení KPV rozhodlo členství pozastavit, bez ohledu na to, že stanovy tohoto spolku nic podobného neumožňují: pozastavené členství má jedině a pouze ten člen KPV, který byl vyloučen rozhodnutím pobočky a proti tomuto rozhodnutí se odvolal, a trvá pouze do doby, než je o jeho odvolání rozhodnuto příslušným smírčím orgánem Konfederace.

Příčina všech sporů uvnitř KPV je jednoduchá, a typicky postkomunistická; členskou základnu KPV tvoří v zásadě dvě skupiny politických vězňů: za prvé ti, kteří byli komunistickým režimem pronásledováni až do r. 1989, a nemohli proto studovat ani pracovat v jiných než dělnických profesích, a pak lidé, kteří byli sice v 50. letech vězněni, ale za Husáka se polepšili a i když neměli takový příděl práv jako ostatní, mohli pracovat v úřednických nebo odborných profesích a v rámci svých – někdejším škraloupem omezených – možností udělat v době normalisace karieru.

Když se tyto dvě skupiny setkaly v 90. letech v Konfederaci, je celkem pochopitelné, že zvítězili ti flexibilnější a kvalifikovanější, tedy polepšení, a postupně vedení organisace zcela ovládli.

Typickým představitelem této skupiny je místopředseda KPV Jiří Málek: typický bezcharakterní karierista, který byl pro osobní výhody ochoten obětovat jakékoli ideály – přirozeně, pokud je kdy měl. J. Málkovi jsme na tomto blogu věnovali samostatný článek, kde jsme jeho normalisační eskapády popsali, myslím, dosti barvitě, včetně odkazů na listinné důkazy.

Další napravenou vězeňkyní je předsedkyně Konfederace Naděžda Kavalírová, žena, která po svém polepšení pracovala na komunistickém ministerstvu a jak si v době normalisace počínala, dosvědčuje její přihláška do bytového družstva; s. Kavalírová tehdy osvědčila politickou angažovanost, za kterou by se nemusel stydět kandidát vstupu do Strany.

Mezi polepšenými a nepolepšenými politickými vězni existoval po dlouhou dobu smír, jehož základem bylo, že ti druzí nechávali těm prvním, méně početným, ale administrativně neporovnatelně obratnějším, volnou ruku ve všem, co se běžného provozu organisace týkalo, a pouze sporadicky kontrolovali jejich počínání.

Ke krisi tohoto systému došlo v r. 2001, kdy sociální demokracií ovládaná policie a justice zahájila tažení proti Vladimíru Hučínovi, hrdinovi III. odboje, který měl mezi členy KPV velmi silné postavení a podporu. Tato akce nebyla vůbec realisovatelná bez toho, že by Konfederace byla napřed neutralisována nebo – uplacena. Jinak hrozilo, že bývalí političtí vězni, obrazně řečeno, vyjdou do ulic a vyvolají takové hnutí odporu, že Hučínovo trestní stíhání – jež se nakonec stejně ukázalo jako obrovská blamáž – zmaří.

Bezpečnostní informační služba (BIS) se proto spojila s polepšenými, tzn. s vedením Konfederace, a našla s nimi rychle společnou řeč. Motivace byla positivní i negativní: na vedení se ze svazků StB leccos vědělo, a za příslib spolupráce při Hučínově persekuci dostala KPV tučnou výslužku: především několikanásobné zvýšení ročního příspěvku ze státního rozpočtu, a také slib nových funkcí a dalších státních vyznamenání pro lidi z vedení Konfederace.

BIS dodržela, co slíbila, a slib dodrželi i polepšení političtí vězni: Hučín zůstal ve vazbě, aniž by proti tomu kdokoli z KPV pozvedl hlas, a, abychom jmenovali jen jednu odměnu za mlčení, která byla KPV za spolupráci poskytnuta, předsedkyně KPV Kavalírová se stala předsedkyní Rady Ústavu pro studium totalitních režimů, což je, vzhledem k materiálům, které o ní archivy vydaly, čirým výsměchem všem, kteří v 70. a 80. letech její privilegia neměli a byli komunistickým režimem skutečně pronásledováni.

Jenže čas se nezastavil a padla jak vláda ČSSD, tak nesmyslná obvinění, která vyšetřovatelé na Hučína vyfabrikovali, a čas zúčtování tak nastal i v Konfederaci.

Mlčící většina sice stála dál za Kavalírovou a jejím BIS-positivním vedením, ale objevila se celá řada disidentů, kteří žádali vysvětlení: např. František Zahrádka, Josef Hejtmánek, František Přeslička, a z lidí mimo KPV např. Jan Šinágl, Girolamo Giormani a Zbyněk Horváth. V Konfederaci vypuklo cosi jako občanská válka, která trvá dodnes.

Vedení využívá pasivity (a stáří) členské základny a pokouší se odpor umlčet serií vylučování a pozastavování členství, avšak tyto snahy nemohou slavit dlouhodobý úspěch, neboť stanovy KPV jsou založeny na principu primátu poboček nad vedením a soudy sice pracují pomalu, ale budou postupně dávat za pravdu disidentům a rušit další a další nezákonná rozhodnutí vedení KPV.

Nakonec věci musejí dojít do stavu, kdy jedna strana zvítězí: buď budou lidé odpovědní za Hučínovu persekuci (resp. její toleranci) z vedení KPV odstraněni, nebo budou z KPV vytěsněni Hučínovi příznivci.

Polepšení mají dostatek představivosti, aby si dokázali spočítat, jak dopadnou soudní spory s disidenty, a připravili proto náhradní variantu: rozhodli se Konfederaci zrušit a její majetek v hodnotě několika desítek milionů korun, nad kterým mají v současné době plnou kontrolu a z jehož správy neskládají nikomu účty, potajmu rozdělit mezi sebe – neboli, řečeno soudobou frasí, Konfederaci vytunelovat. Nechali už odhlasovat změnu stanov, která snížila quorum potřebné pro toto rozhodnutí, a založili cosi jako likvidační komisi.

Zda tento pokus skončí úspěchem, není dosud jisté, ale pokud se tak stane, bude to pro postkomunistickou dobu nadmíru symptomatické: největší polistopadová organisace bývalých politických vězňů zanikne tím, že její majetek bude rozkraden samotnými mukly.

11. 1. 2011

Těžká volba

S pobavením sleduji první kroky nového ministra životního prostředí Tomáše Chalupy. Tohoto muže si pamatuji ještě z počátku jeho politické kariéry, kdy působil jako tiskový balamut ODS a mladší podržtaška Václava Klause, a dojem, který ve mně zanechal, byl vskutku nevalný. Je to nicméně už dávno.

Nyní, v nové vládní funkci, jest Chalupovi proplout mezi Scyllou a Charybdou: pokud by vrátil do funkce Libora Michálka, usmířil by si aspoň částečně rozzlobené voliče, ale zároveň by nevyslal dovnitř stranické mafie ten správný signál, jak dokázal zatočit se zrádcem. Vymyslel proto procesní, personální a forensní audit (poslední je dobře známý a na primitivnější z voličů dosud fungující trik jeho strany), po němž bude následovat výběrové řízení, ve kterém, přirozeně, Michálek skončí hluboko v poli poražených. Kolik rozezlených tím skutečně uspokojí, seznáme poté.

France Gall: Mon p'tit soldat


A další kousek pro Guye Peterse: tahle písnička ze 60. let má výhodu, že člověk nemusí hledat po různých googlech paroles, ježto vše je srozumitelné na první poslech. A ti z mých vážených čtenářů, které zvuk francouzského jazyka nepřivádí do extase a nezpůsobuje jim orgasmické svalové stahy, jako nám dvěma, nechť mi prominou, příště napíšu zase něco pro ně.

8. 1. 2011

Ano, chtěla jsem růži a toto je růže

Jak učinil přede mnou už Miroslav Macek, i já připomínám sté výročí narození Zdeňka Jirotky, spisovatele, který stvořil českého Jeevese, sluhu Saturnina, a v tíživé době napsal knihu, kterou každý z nás četl a skoro každý ji má rád.

Stejně jako některá jiné literární díla té doby (jmenujme, pars pro toto, Drdovo Městečko na dlani), Saturnin (1942) vytváří vlastní, idylický svět, v němž, jak praví známá televisní reklama, jsou věci ještě tak, jak mají být. Dvacáté století se svými běsy totalitních ideologií zůstává vytěsněno, aby nenarušovalo čirý, ničím nepoznamenaný a ryzí výtrysk radosti ze života.

Kouzelné počitadlo Věry T.

Tak nějak fungovala v 70. letech anketa Zlatý slavík: mohli jste hlasovat pro kohokoli, vyhráli stejně Karel Gott a Helena Vondráčková. Hovořím o blogu Věry Tydlitátové a o řadě deseti hvězdiček, které se pod jejími články objevují a pomocí nichž mohou čtenáři kvalitu postu ohodnotit. Trik je v tom, že dáte-li jiný než požadovaný počet bodů, váš hlas je po chvíli anulován a článek zůstává ohodnocen tak, jak si paní Věra přeje.

Příkladmo za tento článek jsem udělil nula bodov, a stejně po mně učinil nejméně jeden další čtenář, který o tom napsal na blogu, a, jak říkají Angličani, lo and behold, výsledkem je stále průměrné hodnocení 10,00!

5. 1. 2011

Soud musí nařídit jednání o zákazu Sudetoněmeckého krajanského sdružení

Nejvyšší správní soud vyhověl mému návrhu a rozhodl, že Městský soud v Praze musí nejpozději do poloviny února nařídit jednání k projednání naši žaloby proti předloňskému odmítnutí registrace Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Předsedkyní senátu městského soudu je Hana Veberová, předlistopadová členka KSČ, u které není pochyb, že, řečeno slovy místopředsedy Obvodního soudu pro Prahu 10, authentický prožitek z předlistopadové doby sehrál úlohu významné zpětné vazby a pomohl jí dosáhnout hlubšího pochopení hodnotové proměny společnosti a smyslu práva a spravedlnosti; očekáváme proto rozhodnutí v náš prospěch.

Aktualisováno.
Jak jsme zjistili, podle nového rozvrhu práce by o naší žalobě měl rozhodovat senát, v němž by byl ne jeden, ale dva bývalí členové KSČ, a to je i na nás trochu moc; proto jsme podali námitku podjatosti.

4. 1. 2011

Zloba slečny Eulalie aneb Věra Tydlitátová bojující

V románu Gabriela Chevalliera Zvonokosy se vyskytuje postava zapšklé staré panny Eulalie Čubíkové (v originálu Justine Putet, což je narážka na putain, tedy coura), která svým pokryteckým pámbíčkářstvím, s nímž se postaví do čela hnutí proti zřízení obecního pissoiru, baví celé město a nakonec ze svého fanatismu zešílí.

Na slečnu Eulalii jsem si vzpomněl, když jsem se pročítal stránkami blogu Věry Tydlitátové, vyučující religionistiky na filosofické fakultě plzeňské university. Co je tam provozováno, je děsivé: ve svaté válce boje proti všemu zdánlivě nebo skutečně antisemitskému jsou zásadně připouštěny pouze souhlasné názory, kdokoli je odlišného mínění, je – bez práva na vyjádření nebo na obranu – zesměšňován a vysmíván, např. tak, že se zábavně pozmění jeho jméno (Stwůra).

Celek dává paradoxně vzpomenout období 2. republiky; tehdy, pravda, byli cílem podobného splaškového žurnalismu Židé, dnes jsou to Židé, kdo proti svobodám druhých útočí.

Mrzí mne to, protože sám jsem nikdy k antisemitismu netíhl a moje názory jsou, jak je o mně známo, otevřeně proisraelské. Těžko snáším výklady svých levicových známých o tom, jak zločinnou politiku praktikuje Israel vůči Palestincům, a snažím se jim vždy vysvětlit, že některé věci se prostě, z podstaty věci, jeví jinak z Tel Avivu a jinak z pražské kavárny, a je proto velmi snadné stát se obětí palestinské propagandy. Co V. Tydlitátová dělá, tedy zahanbuje i mne, protože mi může být právem vytýkáno: Ty se Židů v Israeli zastáváš, a podívej se, jak se chovají k druhým zde! To je ale jen odbočka, která nemá pro věc samotnou význam.

Jak V. Tydlitátová pojímá svůj svatý boj, plasticky vyplyne např. z toho, co sama napsala v komentáři ke svému postu týkajícímu se stíhání samolepkových zločinců Vondráka a Dupové: Jistě víte, že o vylepování nálepek nešlo, šlo o propagaci nacismu, o nálepkách se mluví, aby se zakryla právě ta podstata – přisluhování tomu zlu.

A v tom je jádro pudla: jestliže opustíme basi racionality a místo o tom, co druhý skutečně udělal (tj. v daném případě, někam nalepil nálepku s odkazem na stránky www.odpor.org), obviníme ho z abstraktního zločinu přisluhování zlu, vzdáváme se dobrovolně všeho, co lidstvu přinesla moderní doba, a staneme na mentální úrovni lidí, kteří věřili, že čarodějnice zaprodaly svou duši Ďáblu a je proto správné a bohulibé je upálit. S nositeli nesouhlasných názorů (tj. s přisluhovači zlu) se nediskutuje, ti se upalují.

Je alarmující, jestliže tato osoba, jež je, minimálně pro mě, hanbou svého ethnika, vyučuje na universitě, protože university by měly být místem, kde pověra a intolerance nemá místo, kde se o věcech diskutuje a kde vládne přísné, chladné ratio.

1. 1. 2011

Z deníku straníkova XXVI

Milý slavnostní deníčku!

Usedám dnes k tobě, abych s plnou vážností a vědom si… ne, počkej, já to tak nemyslel, to se jen nemohu přepnout z režimu frasí do normální mluvy. Že se ti taky ten link líbí? Mezi námi, já být předsedou, tak na tohohle zlatoústého Jana Hubomela Žvanimíra-Holečka vezmu bejkovec a honím ho Prahou tak dlouho, až všechny ty svoje žvásty a floskule zapomene a začne psát, jak mu mozek narostl. Jo, deníčku, to bývaly doby, kdy se nepoctiví pekaři máčeli ve Vltavě, cizoložnice vystavovaly na pranýři a pitomce bylo zvykem veřejně fackovat, viď?

Napadá mě, že to poslední vydrželo vlastně až někdy do začátku 20. století: rozhodně o tom píše Jaroslav Hašek v dějinách Strany mírného pokroku v mezích zákona, kde vzpomíná, jak se stranická delegace vypravila na schůzi partaje znepřátelené kamsi do Nuslí, a když tam Hašek dostal slovo a hned úvodem si postěžoval, že zatímco jeho předřečník byl přivítán halasným aplausem, před jeho vystoupením vládne ticho, dál už ho neposlouchali, celá delegace dostala společně a nerozdílně přes hubu a poté, vyhozena ze sálu, vzájemně se podpírajíc a ubezpečujíc, že morální vítězství je na její straně, odebrala se zpět na Vinohrady.

Řekni, deníčku, tobě by se nelíbilo, kdyby se takhle transparentně a pod kontrolou veřejnosti vyřešila třeba Drobilova affaira?

Ale proč do tebe píši: začal další rok a já si předsevzal, že přece jen udělám stranickou kariéru. Musím jen trochu pozměnit styl svých zápisků, neboť takto mají někteří moji ctihodní kolegové pocit, že jejich úsilí znevažuji a místo abych vzdával hold jejich neskonalé moudrosti a vpravdě dějinné velikosti, činím si z plodů jejich ducha blázny.

To se musí změnit! A už mám vzor, jemuž se chci podobat: místopředsedu KDU-ČSL Mariana Jurečku. Má taky svůj blog, a v něm nedělá nic jiného, než svou partaj chválí. Vezmi třeba tu pasáž o Luxovi: ten čestný muž a archetyp poctivosti, jakmile nazřel, že v ODS se děje cosi podivného v oblasti financí, neváhal obětovat všechny prebendy a okamžitě svou stranu odvedl do oposice, kde – to už ale blogger, nejspíš z nedostatku místa, neuvádí – hrdinně setrval celých několik dlouhých týdnů (a veškerá vládní křesla si přitom navíc i v oposici ponechal).

Nebo vezmi ten závěr: Je třeba si uvědomit, že má-li politická strana opravdu svobodně hájit svůj politický program, pak nesmí být závislá na financování z pochybných výběrových řízení! Nové vedení lidovců zprávou o mimořádných členských příspěvcích vydalo jasný signál, že jde cestou zajištění finanční stability strany především z vlastních řad. To, že nyní KDU-ČSL není v PS a nemá účast ve vládě, jí dává šanci se právě touto na výsost transparentní cestou vydat. Pokud se to podaří, získá KDU-ČSL obrovskou konkurenční výhodu před stranami, které v současnosti v PS jsou.

Není to báječné, umět podat volební debakl jako konkurenční výhodu? Propadám skleslosti, protože takhle krásně a vzletně se o Konservativní straně psát nikdy nenaučím, a nezbyde mi než setrvat u svých přízemních, nesofistikovaných představ, za něž bývám stranickým vedením pravidelně kárán.

Začít bych mohl třeba u té tiskové zprávy. Jak že to tam píšeme? Je potřeba být pravdiví a čestní! Tak, deníčku! Apeluji na tebe, buď pravdivý a čestný!