DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

28. 2. 2011

Zemřel Arnošt Lustig (1926–2011)

Včera zemřel ve věku nedožitých 85 let spisovatel, scenárista a novinář Arnošt Lustig, a česká media jakoby najednou nevěděla, jak tuto osobnost pojmout, chodíce kolem Lustigova odkazu jako kolem horké kaše a naznačujíce, že to byl autor modní, monothematický a neoriginální, a vlastně to byl osmašedesátník, předsrpnový komunista. To je ovšem hrubá nespravedlnost.

Skutečné Lustigovy prohřešky jsou dva, jeho nečeskost a jeho emigrace.

Ačkoli Arnošt Lustig patřil k těm, kteří měli největší podíl na utváření podoby tzv. nové vlny české kinematografie, jeho dílo absolutně nebylo ovlivněno tím, co si přál komunistický establishment. Nenajdeme v něm úlitby dobovým tendencím, nebyly to knihy vzniklé na objednávku strany a vlády třeba na dobříšském zámku, k nimž by se autor po deseti letech nejradši neznal a které by ze svého díla chtěl z moci úřední vyřadit tak, jako to udělal Milan Kundera. Na to byl Lustig příliš slušný, dokud nemohl psát tak, jak cítil, prostě nepsal: i proto jeho prvotina vyšla až v r. 1957, v jeho jedenatřiceti letech.

Pro Lustiga byl český jazyk pouhým komunikačním mediem, nikdy to nebyl český spisovatel ve stejném smyslu, v jakém jimi byli třeba Drda nebo Čapek. Byl autorem židovským, což velmi přesně dokázal odlišit a také si to sám uvědomoval, třeba když napsal:
Židé pokládali za první ctnost člověka spravedlnost. Křesťané pokládají za největší ctnost člověka lásku. Ta samozřejmě zahrnuje i spravedlnost, tak jako spravedlnost zahrnuje lásku. Rozdíl je pro mne teoretický, ale zároveň zajímavý, protože spravedlnost je skutečně nejvyšší ctnost. Kdyby Češi nebyli vůči požadavku spravedlnosti tak laxní, jejich země by tolik neupadala.
Češi dokážou odpustit vše, jen ne kritiku.

Druhým velkým hříchem spisovatele Lustiga byla jeho emigrace, jíž bylo jeho odcizení českému národu dovršeno. Aby byl emigrant po r. 1989 přijat zpět do českého národa, k tomu musel být buď hodně, ale opravdu hodně slavný (Kundera), nebo aspoň velmi český (Škvorecký). Ostatní měli smůlu.

K tomu všemu se Lustig ve svých knihách zabýval téměř výhradně šoa, a to je thema, které v 90. letech přestalo být v České republice aktuální: Češi se potřebovali vypořádat se svou kolaborací, se zbabělostí, s absencí hodnot, nikoli s událostmi, které kdysi prošly kolem nich a které je nijak výrazněji nepoznamenaly. Pro dnešního průměrného Čecha byla druhá světová válka hrozná tím, že byl Protektorát a přídělové hospodářství a heydrichiáda, nikoli tím, že někdo někoho vyvraždil, že jeden národ se rozhodl fysicky zlikvidovat druhý. V tom byl komunistický režim, minimálně ve své humánnější fasi v 60. letech, fairovější, protože sice šoa využíval jako ideologický nástroj protiněmectví, ale zobrazoval válečné události ve správných proporcích.

Arnošt Lustig stál tedy úplně mimo polistopadový společenský diskurs a i když měl co říct, byl odpočátku vnímán jako jakási literární fosilie, vhodná nejvýše k vyplnění stránek bulváru a do ženských časopisů.

Jako tragedií bylo, že pro potřeby současného českého čtenáře nedokázal být dost malý.

25. 2. 2011

Nový termín jednání o Sudetoněmeckém sdružení

Městský soud v Praze nařídil jednání o odmítnutí registrace Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku na čtvrtek 31. března 2011, v 9.00 hod, do jednací síně č. 258, I. patro, pracoviště Hybernská.

Velmi se těšíme!

21. 2. 2011

19. 2. 2011

Když je Bůh vysoko a Brusel daleko

Rozhledna je stavba, ze které je vidět dál, než by bylo vidět z téhož místa, nebylo-li by jí. Jak ale odhalili v iDnes, existuje zvláštní druh rozhledny, eurorozhledna, což je rozhledna, na kterou dala peníze Evropská unie, a ta onen definiční znak naplňovat nemusí – tedy minimálně do doby, než na to někdo z EU přijde a Unie bude chtít dotaci zpět.

Myslím, že obdobného principu by se dalo využít i u jiných stavebních projektů. Třeba místo žižkovského nákladového nádraží by se dal postavit námořní přístav (quotu na tento druh projektů jistě Česká republika nevyčerpala), do Polabí by se hodilo několik vkusných horských středisek a na dno Macochy bychom mohli umístit sluneční elektrárnu!

Aktualisováno.
To poslední jsem mínil jako vtip, ale napadlo mě, že vzhledem k dotovaným cenám elektřiny z fotovoltaických zdrojů by to ekonomicky dávalo smysl: elektrárna by téměř nevyráběla, čímž by přinášela značné úspory. A vůbec nejekonomičtější by byly sluneční elektrárny v podzemí!

18. 2. 2011

Realismus v. nominalimus na silnici

Velmi hezký příklad realistického (antinominalistického) myšlení předvedla mluvčí náchodské policie Eva Prachařová: osoba, která řídí motorové vozidlo bez příslušného oprávnění, je podle ní – neřidič. Dovedeno do důsledků, těch sedm dětí, které muž do automobilu bez sedaček vměstnal, byly jeho nespolujezdci, a kdyby se náhodou s někým srazil, byl by zřejmě neúčastníkem dopravní nehody.

17. 2. 2011

Bulvární okénko: Vytuneloval jsem Britské listy

Ano, je to tak, a po letech na útěku mne temná tunelářská minulost dostihla. Ke zločinu došlo v r. 2001–2 a odhalil mne Fabiano Golgo, a to nejprve na svém blogu na aktuálne.cz. Když jsem redakci zdvořile upozornil, že informace obsažené v blogpostu jsou difamační a s odkazem na rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení i civilního soudu požádal, aby byl text odstraněn, bylo mi promptně vyhověno. Golgo, který se s tím patrně nemohl smířit, difamaci publikoval, v extended versi, na svém novém blogu a vyzval mne, abych, troufnu-li si, provozovatele zažaloval.

Mohl bych samozřejmě žalovat přímo jeho, ale nevím, proč bych to dělal. Vždyť celkem o nic nejde: český soud, o jehož kvalitě nemá asi nikdo z nás valného mínění, rozhodl v můj prospěch, Golgo s rozsudkem nesouhlasí, ale protože nemůžeme věc předložit žádnému lepšímu, např. německému, soudu, budeme se prostě s tímto resumé oba dva muset nějak naučit žít.

16. 2. 2011

A opět: nemoc šílených bloggerů na Jiném právu

Symptomy nemoci šílených bloggerů pronikly i na stránky Lidových novin, kde Michal Bobek a Jan Komárek, známí censoři diskusí na Jiném právu, blaseovaně hovoříce o vlastní velikosti, zmiňují se obšírně o problémech s otravným plebsem, který je při jejich nedoceněné práci na blogu neustále obtěžuje.

Měl jsem za to, že tuto fasi choroby již mají pánové za sebou, ale zmýlil jsem se: újma, kterou jim diskutující způsobili, je patrně trvalejšího rázu a není vyloučeno, že ji bude muset odstraňovat specialisovaný therapeut.

Je skutečně zvláštní, že já, osoba tak zřetelně opovrženíhodná a pozornosti akademických velikánů jejich magnituda nehodná, žádné problémy s diskutujícími na svých blozích ani po více než dvou letech nemám, a to se rozhodně nedá říct, že bych psal umírněně nebo nekontroversně. Rozdíl bude možná v tom, že na rozdíl od pánů z Jiného práva od svých diskutujících nepožaduji nehynoucí obdiv, ale názory.

Spravedlivé požadavky lékařů

Na podzim 1906 propukla v Baťových závodech ve Zlíně, tehdy ještě provozovaných pod firmou T. & A. Baťa, všeobecná stávka dělnictva. Tomáš Baťa nařídil vydat stávkujícím pracovní knížky a nechal je zapsat na černou listinu osob, které nesměly být do jeho závodu za žádných okolností znovu přijaty. Propuštění dělníci byli nahrazeni nekvalifikovanými pracovníky z okolních vesnic. Sám Baťa o tom napsal: Vyjednávání (s odborovou organisací) jsme nezahájili. Zato zahájili jsme ihned práci, vzdor vyhrožování stávkokazům. Práci naší se nedařilo dlouho dobře. Bylo třeba učiniti znovu všechny kroky a ztráty naše byly veliké a mzdy poklesly na polovinu pro nezapracovanost lidí. Vzdor tomu jsme nepřijali zpět do práce ani jediného člověka, který za stávky odešel.

Tím začal raketový vzestup firmy Baťa, který zastavilo až převzetí moci komunisty v r. 1945.

Nevím, zda byly požadavky baťováckých dělníků spravedlivé, stejně jako nevím, zda jsou spravedlivé požadavky nemocničních lékařů. S určitostí ale vím, že Petr Nečas není Tomáš Baťa.

15. 2. 2011

Petice za nucený odchod bývalých komunistů z justice

Dlouho jsem váhal, ale rozsudek Vostrejšové v kause justiční mafie mě přiměl k činu: spolu se svou stranou a s občanským sdružením Jana Šingála SODALES SOLONIS jsem inicioval petici požadující nedobrovolný odchod exkomunistů z justice. Nechci, aby mě soudili bývalí komunisté, nemají na to právo.

Petiční formulář je zde, tisková zpráva zde.

14. 2. 2011

Historie se opakuje?

Dne 26. června 1934 projednal imunitní výbor Národního shromáždění žádost Krajského trestního soudu v Praze o souhlas s trestním stíháním čtyř komunistických poslanců, Klementa Gottwalda, Josefa Krosnáře, Josefa Štětky a Václava Kopeckého, pro zločin přípravy úkladů podle § 2 zákona na ochranu republiky.

Při domovní prohlídce v místnostech poslaneckého klubu KSČ (sic!) se našel leták, nadepsaný Ne Masaryk, ale Lenin, který měl přímo vyzývat k ozbrojenému povstání.

Imunitní výbor došel přesvědčení, že nelze imunitou chrániti činy, které přímo vyzývají k ozbrojenému postupu proti demokraticko-republikánské formě našeho státu a navrh[l], aby zmínění poslanci byli vydáni [k trestnímu stíhání]. Což se posléze stalo; věc se nakonec urovnala smírně, když se zjistilo, že Edvard Beneš potřebuje ke zvolení presidentem komunistické hlasy.

I dnes stíháme extremní politické názory, i dnes se pohoršujeme nad projevy, které představitelé oposice pronesou v poslanecké sněmovně, i dnes bychom nejraději udělali v klubu KSČM razii, aby se konečně podařilo získat přesvědčivé důkazy ke Štětinově rozpouštěcí žalobě. A ani dnes nám ovšem komunistické hlasy nesmrdí, pokud je potřeba, řekněme, dosáhnout volby správného kandidáta presidentem republiky.

První republika skončila svou existenci neslavně. Začínám se obávat, že pokud to takhle půjde dál a pokud někdo na Moravském náměstí nebo aspoň v Joštově nedostane rozum, bude jejího příkladu následovat i současný režim. Diktaturu je možné nastolit, i když jsme při tom vedeni velmi ušlechtilými a demokratickými úmysly.

12. 2. 2011

Jiří Fiala půjde znovu do vězení

Copak ten člověk nemůže někoho počestně zavraždit, znásilnit, okrást nebo prostě jen spáchat něco normálního? Proč trestní agenda Ing. Jiřího Fialy budí již roky těžko vyvratitelný dojem, že tu máme co do činění nikoli s textem úřední listiny, ale s některou z Haškových povídek?

Fialův nejnovější zločin měl spočívat v tom, že vyskočil i se spisem z okna soudní budovy a poté se popral s justiční stráží. Prý pohrdání soudem a útok na veřejného činitele. S útokem tedy nevím, vyskytly se, pravda, případy, že zaň bylo označeno jednání spočívající v pasivním odporu, ale připusťme, že Fiala prchající se spisem mohl některého justičního strážce tímto uhodit po hlavě, čímž mu mohl způsobit např. nevratné zploštění služební čepice.

Ale nepodmíněný trest?

11. 2. 2011

Jednání o zákazu Sudetoněmeckého krajanského sdružení odročeno

Na pondělí 14. 2. 2011 nařízené jednání u Městského soudu v Praze o naší žalobě proti rozhodnutí ministerstva vnitra o odmítnutí registrace Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku bylo odročeno na neurčito.

Spis je momentálně u Nejvyššího správního soudu, který musí nejdřív rozhodnout o naší námitce podjatosti.

10. 2. 2011

Sparta, Sparta, podvodníků parta

Jistý funkcionář fotbalového svazu, mezitím uvězněný (Nebo se pletu? Dost možná, člověk už ani nestačí ty překotné personální výměny mezi ČMFS a VV Praha-Pankrác sledovat…), krátce po affaiře s kapříky, pravil, že on se chodí s rodinou na fotbal dobře pobavit – a co že teda jako pořád s tou korupcí máme.

Zlatá slova. Poslední dobou se člověk fotbalem pobaví, aniž by musel do hlediště vkročit: třeba když se dozví že mistrovský klub Sparta Praha omluvil z representace pro nemoc dva své hráče, které ovšem ve stejném termínu postavil v přípravném utkání, z důvodu utajení v dresech s jinými čísly a jmény.

Žádný podvod, prý: jen nešťastná komunikace.

Něco se změnilo

Stalo se to bez velkého humbuku, ale že k tomu došlo, nelze popřít: to, co provedl Útvar pro odhalování organisovaného zločinu v případě organisátorů tzv. neonacistických koncertů, nepatří do demokracie, ale do béčkového filmu z Divokého východu, jakým byl třeba Kajínek. Co Šlachtovi lidé udělali, je čirý gangsterismus, který nemá s výkonem policejní pravomoci nic společného a který musí každý slušný člověk odsoudit – ne z idealismu nebo aktivismu, nýbrž ve svém vlastním zájmu, protože i jemu může být, jakmile se stane nepohodlným, právě tak jako obviněnému organisátoru koncertů podstrčeno CDčko s dětským pornem nebo sáček s drogou.

Dosud jsem se domníval, že ÚOOZ plní politické zadání s poněkud větším enthusiasmem, než by musel, ale že by se odhodlal k falšování důkazů jen proto, aby zatušoval, že vyšetřování selhalo a ani po půldruhém roce nemá policie v rukou důkazy, které by mohla předložit státnímu zástupci ve formě fundovaného návrhu na podání obžaloby, to mne ani ve snu nenapadlo; tím víc jsem tímto faktem nyní ohromen.

Vážení, tady už nejde o osud pár extremistů, které dostat do tepláků je v očích většiny záslužným činem a každý prostředek k tomu směřující je tímto vyšším zájmem ospravedlňován, ale o to, co si policie bude moci napříště beztrestně dovolit ke každému z nás. Neboli, řečeno natvrdo, přestalo jít o ně a začalo jít o nás: o to, jestli budeme ochotni nasadit si znovu, a tentokrát dobrovolně, chomouty státních otroků, bezprávných jedinců v soustrojí orwellovského státu, jehož policie bude smět vše a občané nebudou smět nic, tak jako tomu bylo za minulého režimu.

Nechci být zbytečně pathetický, ale řekl bych, že vše je nyní v našich rukou: jakou policii – a obecně, jaký stát – budeme ochotni tolerovat, takovou policii a takový stát dostaneme.

5. 2. 2011

Facebook aneb Zpověď online asociála

Tak jsem ho zase nepochopil. Nebo mám možná jen špatné přátele? Nevím…

Už řadu týdnů je to pro mě cosi jako rituál. Otevřu si hlavní stránku svého facebookového profilu (snad se tomu říká Zeď, možná podle obdobného media na veřejných záchodcích?), kam mí přátelé píší svoje komunikační exkrece, a hledám, co mě tam zaujme, abych konečně docenil výhody sociální sítě. Pročtu nějakých sto, dvě stě exkrecí, kliknu na pár fotek, otevřu několik linků, a s povzdechem tab zavřu. Tak dnes zase nic.

Asi je chyba ve mně: jsem internetový asociál, vyšších hodnot nehodný individualista, případně autista. Třeba mi ale někdo vysvětlí, kde dělám chybu, a naučí mě s FB pracovat.

Vybral jsem si své přátele nesprávně? Nevím, až na pár výjimek všechny osobně znám, některé jsem získal při experimentování s rozhraním sám, jiní mě o přátelství sami požádali a připadalo mi neslušné odmítnout.

Je to různorodá množina: spolužáci z vysoké školy, které jsem roky neviděl, novináři, s nimiž jsem se seznámil v době svého psaní pro Britské listy, aktivisté, pravicoví, levicoví i eko-, ale třeba taky dvě holčičky, kterým jsem před několika lety pomohl dostat tatínka z vězení a když mě teď, již povyrostlé, požádaly o online přátelství, přišlo by mi nepěkné je odmítnout, přestože je mi jasné, že mě nebudou jejich komunikační okruhy příliš zajímat, stejně jako je nebudou zajímat ty moje, a několik dalších lidí, s nimiž se pravidelně setkávám a běžně komunikuji i mimo prostředí sociální sítě.

Proč je tedy výsledek tak tristní? Je to jen tím, že jsem si navykl vyjadřovat se bloggersky a facebookové exkrece neprávem odsuzuji jako inferiorní? Nebo jsem empathické komunikace neschopen i v reálu a FB to pouze zdůraznil? Poraďte!

Vladimír Hučín továrníkem

Že se to chystá, vím už nejméně rok, takže to pro mne nebylo žádné překvapení: Vladimír Hučín zdědil po vloni zemřelém podnikateli Karlu Zejdovi obchodní podíl v přerovské společnosti KAZETO, významném tuzemském výrobci kufrů.

Společnosti se ekonomicky dlouhodobě příliš nedaří, není to tedy žádné velké terno. Přesto se vyrojily zaručené zvěsti o tom, že Hučín Zejdu, který se údajně měl zaplést s StB a Hučín měl disponovat ohledně této spolupráce exklusivními dokumenty, vydíral. To je však nepříliš věrohodné, kdyby takové dokumenty existovaly, Hučín by byl prvním, proti komu by je jeho nepřátelé z BIS a z ČSSD – ještě za Zejdova života – použili.

Co mi však působí velké zadostiučinění, je bezmoc a zloba levicových diskutérů na různých debatních forech. Přirozeně: nic přece nedokáže způsobit českému levičákovi takové utrpení jako bohatství a úspěch druhého!