DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

31. 3. 2011

Sudetoněmecké krajanské sdružení bylo povoleno!

Městský soud v Praze dnes překvapivě vyhověl naší žalobě proti odmítnutí registrace Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Jednání bylo, troufám si tvrdit, pro všechny zúčastněné pamětihodné. Komunistickým soudkyním Veberové a Hroudové jsem nejprve učinil desetiminutovou improvisovanou přednášku na thema jejich charakteru, či spíše absence tohoto, a naprosté nezpůsobilosti být soudcem v demokratické zemi. Na vážnější odpor se soudružky soudkyně nezmohly, pouze se tvářily značně kysele, zejména když veřejnost, která zaplnila největší jednací síň v Hybernské beze zbytku, začala při mém projevu spontánně tleskat.

Poté jsme se odmítli k věci dál vyjadřovat, a nezúčastnili jsme se ani vyhlášení rozsudku. Ten však překvapivě vyzněl v náš prospěch.

Jak vyplynulo z vyjádření tiskové mluvčí soudu, senát se domnívá, že zrušil-li ministerské rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, ministerstvo vnitra může vydat nové rozhodnutí, které lépe odůvodní, a celé soudní martyrium tak začne znovu. Tak tomu však není, v řízení podle zákona o sdružování občanů je soud odvolacím orgánem sui generis a zrušení správního rozhodnutí má automaticky účinky registrace (§ 8 odst. 4 zákona). Zvrátit rozhodnutí a registraci zrušit může pouze Nejvyšší správní soud.

Upřímně děkuji všem, kteří nás dnes k soudu přišli podpořit!

Zvukový záznam: jednání, rozsudek.

Aktualisováno.
Tisková zpráva.

28. 3. 2011

Heydrich

Předesílám, že nápad, aby syn Reinharda Heydricha zajistil prostředky na obnovu zámku v Panenských Břežanech (kde jeho otec jako zastupující říšský protektor se svou rodinou bydlel), nepovažuji za šťastný. Jakkoli nelze Haidera Heydricha činit odpovědným za skutky jeho tatínka-válečného zločince, tato myšlenka se mi zkrátka jeví málo vkusnou a necitlivou.

Kontroverse nicméně odhalila, že s Heydrichem mají Češi dodnes určitý problém. Vidím to takhle:

S českým národem se pod vnějším tlakem okupace a Protektorátu – a úplně stejně o 25 let později pod tlakem normalisace – stalo to, co se uděje se zdánlivě homogenní směsí, vložíme-li ji do odstředivky, totiž rozdělí se na frakce. Malá část národa přistoupila na otevřenou kolaboraci s nepřítelem a začala okupanty vychvalovat, a ve snaze zavděčit se jim zašla nakonec tak daleko, že její představitele Němci sami – v kuriosním postavení čestných vězňů – internovali. Na druhém konci tady byla (stejně malá) část lidí, kteří se nepříteli postavili a bojovali proti němu, počínajíce si snad naivně, což ale nečiní jejich odvahu a skutky méně záslužnými a významnými.

Největší frakci představovali ti, kteří se s okupací naučili žít, a celkem pohodlně se v Protektorátu zařídili. Právě to byli lidé, které si Heydrich dokázal získat, podobně jako si jejich potomky z další generace získal Husák svou versí gulášového socialismu. Klídek, pohoda, trochu smrádek, ale teplíčko, nevyčnívat, nebouřit se, myslet si svoje, ale být tiše a čekat, až se kolo dějin znovu pootočí a k přizpůsobení bude Čechovi předloženo něco dalšího. Byli jsme a budem.

Je málo známo, že po atentátu na Heydricha (jenž se uskutečnil proti vůli domácího odboje) se vzedmula vlna celonárodního odporu. Atentátníci měli v očích průměrného Čecha podobný obraz jako dnes bratři Mašínové, tedy jako ten, kdo neodpovědně narušil naši pohodlnou kolaboraci a stavěl nás před obtížná a nepohodlná morální dilemata. Udavačů se tehdy v Praze našly stovky, ne-li tisíce, a dvoumilionová odměna za pomoc při vypátrání vrahů byla nakonec rozdělena na tolik dílů, že k zamaskování této skutečnosti bylo třeba vymyslet hlavního zrádce Karla Čurdu.

Heydrich to s Čechy uměl. Hned při nástupu do funkce zrušil nerovnost v potravinových přídělech a i dalšími opatřeními si dokázal získat srdce průměrného, trochu zbabělého a velmi konformního Čecha, který pochopil, že pokud bude svědomitě pracovat pro Říši, Říše se o něj postará a nebude mu nic chybět: naopak pokud bude dělat potíže, čeká ho zlý osud. Heydrich si byl svou politikou jist, dokonce natolik, že si dovolil cestovat po Protektorátu v otevřeném automobilu a bez ochranky, což by bylo kdekoli jinde v okupované Evropě nemyslitelné. Protektorát byl zkrátka takovým malým rájem na zemi.

Heydrichova politika fungovala, a to je problém, kteří s ním dodnes Češi mají. A ostatně, úplně objektivně, porovnáme-li zastupujícího protektora s těmi hlavami státu, které přišly po něm, musíme fairově uznat, že Heydrich mezi nimi rozhodně nevychází jako ten nejhorší. Počet obětí jeho vlády je jen zlomkem obětí poválečné genocidy a se způsobem, jak v 50. letech vládli komunisté, se nedá vůbec srovnat.

Táži se, neměl by být také Heydrich vyznamenán zákonem o zásluhách, anebo neměla by se minimálně v místě atentátu pořádat pietní shromáždění přinejmenším stejně početná, jaké se letos sešlo u hrobu zločince a masového vraha Klementa Gottwalda?

26. 3. 2011

Jednání o zákazu Sudetoněmeckého krajanského sdružení již ve čtvrtek

Již ve čtvrtek 31. března 2011 se u Městského soudu v Praze koná odročené jednání o naší správní žalobě proti odmítnutí registrace Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Skandální rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o nepodjatosti komunistických soudkyň Veberové a Hroudové potvrdil i Ústavní soud, takže soudkyním již nemůže nic zabránit, aby rozhodnutí ministerstva vnitra v souladu se svým posunutým hodnotovým systémem potvrdily. Nemíním ovšem dát svou kůži lacino a to, co soudkyním před jednáním a při něm řeknu na adresu jejich charakteru a nedostatku způsobilosti vykonávat v demokratické zemi soudcovskou funkci, jim dlouho nikdo neřekl.

Rozsudek v náš neprospěch je u takto složeného senátu jasný předem, proto nevidím důvod, proč si jednání aspoň náležitě neužít.

Začátek je v 9.00 hod, jednací síň č. 258, I. patro, Hybernská 18. Trubky, píšťalky, rajská jablka různého stáří i kvality a vhodné protikomunistické transparenty s sebou, bude zábava!

K jednání jsme vydali tiskovou zprávu.

23. 3. 2011

Banner

Strýc František byl, jak známo, autodidakt neboli samouk, což způsobovalo, že jakýkoli užitečný poznatek v oboru, o který se zajímal (tj. v chemii), dobýval na přírodě zaručeně fungující, avšak z hlediska efektivity a poměru výkon/cena drasticky suboptimální methodou pokus-omyl.

O strastech tohoto přístupu jsem se přesvědčil, když jsem se pokusil navrhnout v GIMPu jednoduchý banner, jímž hodlám oživit poněkud polevující zájem signatářů o naši petici www.bezkomunistu.cz.

Po zhruba tříhodinovém experimentování, při němž jsem objevil celou řadu dotud netušených možností vrstev, masek, alfa-kanálů a dalších vychytávek, jsem s nadšením hodným renesanční osobnosti uploadoval hotový banner na svůj server, načež mě napadlo si banner přečíst; tím jsem zjistil, že v jeho textu mám překlep a mohu tedy začít od nuly.

Ne, tvorba reklamní grafiky není a stěží kdy bude mé hobby!

20. 3. 2011

Optické klamy v praxi

Optických klamů/ilusí je plný Internet (mým oblíbeným je tato tanečnice, která se jeví otáčet buď jedním nebo druhým směrem), přesto člověk občas narazí na něco, co nečekal.

Rozhodl jsem si změnit barvy na osobním webu. Přitom jsem trochu experimentoval s logem, které jsem měl v úmyslu učinit na tmavém podkladu barevně tlumenějším, a dospěl jsem k zjištění, s nímž jsem nepočítal. Prohlédněme si tuto serii polí:


Obě písmena loga v posledním poli mají stejnou barvu, jsou zcela černá, a přitom se oku jeví T jako tmavohnědé a P jako tmavomodré, a to jen proto, že mozek očekává, že T bude modré a P červené, jak je zvyklý.

Ještě zajímavější, i když slabší a přechodný, je předposlední řádek. Logo má opět stejné barvy (ve skutečnosti jsou to jen obrysy), přesto se T jeví o něco světlejší než podklad, kdežto P o něco tmavší.

Pokud někdo bude obrázek prohlížet zdola nahoru, efekt by neměl vidět, a je možné, že ho zpozoruje jen člověk, který s logem pracoval delší dobu, takže jeho mozek barevnou podobu loga fixoval, a pro mé čtenáře bude neviditelný.

19. 3. 2011

Bátora k lopatě!

Ta jednomyslnost je až dojemná: poté, co levičáci a sentimenalisté znemožnili Ladislavu Bátorovi stát se náměstkem ministra školství, posíleni svým úspěchem spustili novou kampaň, jejímž cílem je zabránit mu i v hanebném záměru ministrovi radit. Je to přece nacionalista, resp. fašista, a takový člověk nemá v naší vyspělé demokracii místo! Seznav neblahé důsledky takové úvahy, premier Petr Korouhvička Nečas obrátil a – pokud mi neušlo nic z poslední doby – proti Bátorově instalaci do této posice nic nenamítá, ačkoli proti je zjevně celá kulturně-vzdělávací fronta. Protibátorovský sentiment dosud vyústil v serii protestních stanovisek a communiqué, termín a místo konání lynche zatím ohlášeny nebyly.

Dlužno poznamenat, že nálepka fašista patří k základní výbavě českého levičáka. V určitých milieu, jako např. mezi příznivci Mladé pravdy, jde o prosté synonymum k pravičák, jinde rozlišují a za fašisty označují zejména ty pravicové politiky, kteří za sebou mají nebo měli konkrétní politické úspěchy a v jejichž zemích se žilo vesměs neporovnatelně lépe než v těch, kde se kdykoli v minulosti dostala k moci marxistická levice (de Gaulle, Strauß, Franco, Pinochet). Obsahová neostrost termínu to dovoluje, fašista je přímo ideální nadávka.

Ti, kteří L. Bátoru difamují, jsou přitom raněni selektivní slepotou. Příkladmo Kateřina Klasnová, dáma intelektu, pokud to řekneme jemně, nebřitkého, na svém webu napsala: Nemyslím, že je pan Bátora zločinec, ale angažmá v tak vyhraněné politické straně je diskvalifikující k dalšímu působení ve veřejném životě. Což je, ve světle toho, že dobrá čtvrtina poslanců parlamentu má za sebou minulost členství v totalitní marxistické KSČ, jež na rozdíl od Národní strany v této zemi 45 let vládla, vraždila a persekuovala každého, kdo si dovolil vyslovit s její politikou nesouhlas anebo neměl štěstí správného původu (o zastoupení těchto osob na universitách nemluvě), tvrzení celkem odvážné.

Tento dvojí metr není ničím neobvyklým ani v tradičních demokraciích, i tam akademickému prostředí dominuje levice, rozdíl je jen v tom, nakolik dokáže levicový diskurs ovládnout celou společnost. V tomto směru se zdá, že authentická pravice je v České republice prakticky bez vlivu a ti politici, kteří jako pravice vystupují, jsou ideově zaktoveni jen velmi mělce, jsouce ve svém každodenním konání vedeni spíše než čím jiným zdravou a národní historií prověřenou zásadou co dnes neukradneš, zítra nemáš.

Ale to nevadí, hlavně, že to nejsou žádné extremisté!

16. 3. 2011

Mladí s jiskrou v oku

Jednou z obsedantních představ Václava Havla v době jeho presidentství bylo, že je třeba vyčkat, až bude stará zkompromitovaná generace nahrazena novými, mladými, nezkaženými, charakterními lidmi, kteří získali vzdělání a zkušenosti v zahraničí a kteří českou společnost očistí. Mladí lidé s jiskrou v oku, dodával, aby svou představu přiblížil těm občanům, kteří si oblíbili jeho smysl pro sentimentální zkratku.

A je to tady: předsedou nejsilnější parlamentní strany a tedy i prvním z pretendentů na příštího premiera se má stát Michal Hašek, mladý, poctivý, nezkažený politik, který získal své vzdělání v zahraničí!

10. 3. 2011

Proč se nenechám sečíst

Požádal mě časopis Týden, zda bych, známý sčítanec-odmítač, nesepsal, tak na 1 000 slov, argumenty proti účasti v letošním sčítání lidu. Rád jsem vyhověl a připravil ke zveřejnění text, ve kterém jsem všechny základní argumenty shrnul a vysvětlil.

Jak se záhy zjistilo, došlo k drobnému přehlédnutí: požadováno bylo nikoli tisíc slov, nýbrž tisíc znaků, což jsou nějaké dva odstavce. Takovému zadání jsem arci vyhovět nedokázal, na podobném prostoru se o tak komplexní thematice smysluplně hovořit nedá. Kdybych byl básníkem, snad bych se dokázal vyjádřit např. formou haiku, takto však musím resignovat a o svůj názor se podělit se čtenáři blogu, v naději, že mi redakčním zkrácením vzniklý extrakt nepřivodí ani infarkt, ani trestní stíhání; útěchou mi budiž, že trestný čin podněcování byl vloni zrušen.

Aktualisováno.
Redakčním krácením vzniklý produkt neobsahuje žádné argumenty, nedává ani nejmenší smysl a nikdy bych ho tak nenapsal; druhá strana, mluvčí ČSÚ, tak bude moci dosíci snadného vítězství a navíc mě, naprosto důvodně, prohlásit za artikulované mluvy nemocného pablba. Patří mi to.

7. 3. 2011

Legie aneb Národ sobě

Doslechl jsem se, že ministerstvo obrany připravuje oslavu stého výročí vzniku československých legií, nákladem nějaké půlmiliardy korun.

Výtečně: za ty peníze se jistě konečně podaří zdokumentovat, co všechno legionáři na Sibiři ukradli!

4. 3. 2011

Bátorismy

Začněme definicí: bátorismus je krátký literární útvar mající formu raději x než y a napodobující proslulou pasáž ze životopisu Ladislava Bátory, bývalého budoucího náměstka ministra školství. Příkladmo: raději poctivé hnojiště než splachovací záchod, raději deset deka vlašáku s rohlíkem než švédský stůl, raději Benešovy dekrety než Listinu základních práv a svobod.

Hezkou sbírku uspořádala Věra Tydlitátová; mými oblíbenými jsou raději Harmasan než Zewa Softies, raději Nechranickou přehradu než jakékoliv moře a raději Trpaslíka od Mistra Knížáka než cokoliv od toho Černého.

Nezaujatý pozorovatel, sledující tyto mediální výměny, by zřejmě musel dospět k závěru, že zatímco všude jinde na světě spolu bojují politické proudy konservativní, liberální a socialistické, v této zemi se utkává na smrt Klub ctitelů Pana Profesora a Strana Pravdy a Lásky (dále jen P&L).

Skutečnost je prosaická: to, co je vnímáno jako hnutí P&L, je důsledkem syndromu vyvolení. Protože po r. 1989 nebyl v Československu nikdo, kdo by dokázal po odstoupivších komunistech převzít moc, dostali se do funkcí lidé, kteří tam byli dosazeni na základě velmocenské dohody, aniž by si však sami tento fakt uvědomovali a/nebo připouštěli. To způsobilo, že sami uvěřili ve svou velikost a bezmezné schopnosti, ačkoli až na výjimky (Václav Žák, Jan Sokol) byli zoufale nevzdělaní a v kontextu globálního politického diskursu ze všeho nejvíc trapní. Media, zvláště tzv. pravicová, toto divadlo hrála s nimi, protože i pro ně bylo výhodné předstírat, že píší o elitě, ba sami jejich žurnalisté jsou její součástí.

Protipolem P&L je klausismus, realistická postkomunistická politika reflektující zubožený stav české společnosti, redukující realitu na nejnižšího společného jmenovatele a apelující na ty struny, které v člověku vychovaném v marasmu komunistické totality musely resonovat: závist, mindrák z vlastní zaostalosti a neobratnosti, po desetiletý adorovaný kult plebejství, a samozřejmě universálně a nadčasově fungující moment primitivního nacionalismu.

Toť v kostce současná česká pravice a takto bychom měli rozumět i bátorismům, jež, jsou-li trefné, mohou být redukovány na universální raději buranství a primitivismus než kitsch a faleš.

3. 3. 2011

Žádné překvapení: další prohra Konfederace politických vězňů u soudu

Stalo se tak znovu u Obvodního soudu pro Prahu 2 a thematem bylo i tentokrát neoprávněné vyloučení člena z Rady KPV. Podrobnosti viz tisková zpráva; o kontextu sporů mezi vedením a členy KPV jsme na tomto blogu nedávno psali, proto dodejme jen tolik, že ještě v březnu bude Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodovat o dalším sporu podobného druhu, tentokrát o náhradě škody.

2. 3. 2011

1. 3. 2011

Portrét ďábla aneb Tak Losnu nebo Mažňáka?

A už je to tady zase: stránky novin zaplnil další výron mediálně-politického hysterismu, tentokrát na thema Ladislav Bátora neboli Klaus v. Havel, ve volném stylu, kolo n plus prvé…

Předesílám, že Bátorův životopis u mne osobně žádné zvláštní emoce nevzbudil, jen jsem si pomyslel: No to je dobré, ještě by to chtělo: raději petrolejku než elektrickou žárovku, raději pijavky než penicilin, raději plachetnicí než letadlem, raději pašijové hry než biograf a raději homilie než Internet!. Bátora, stejně jako před ním Roman Joch, je nicméně příhodnou šancí k okopávaní nepřátelských kotníků, a tak by asi přece jen chtělo trochu se jej zastat.

Takže, primo, je L. Bátora fašista? Ne, a to v žádném smyslu, který se tomuto termínu obvykle přiřazuje.

Secundo, je to nacionalista? Bezesporu, a to nacionalista velmi zvláštního druhu. Zatímco všechna ostatní emancipační hnutí, která vzešla z osvícenství, Bátora konsistentně odmítá, k tomu prvnímu a nejdůležitějšímu z nich, k nacionalismu, se hlásí. Volí-li Františka Josefa I., pak nerozumím, jak může zároveň podporovat Václava Klause, který je jeho téměř dokonalou antithesí.

A tertio et ultimo, Ladislav Bátora je konservativec, protože zjevně uznává primát řádu nad svobodou i nad rovností. Některé jeho názory ovšem působí zvláštně, např. tak příkré odmítání eurofederalismu: já sám jsem eurofederalista a zároveň paleokonservativec, který si přeje, aby se Evropská unie transformovala na federaci, v jejímž čele stane silný monarcha, společný evropský císař.

Spor je ovšem veden i v osobní rovině, a tam přiznávám, že i mně je milejší hluboce zbožný jesuita Antonín Koniáš než Tomáš Halík, který – a připouštím, že možná zčásti nespravedlivě – je pro mne ztělesněním víry neupřímné, služebné a oportunní.

Celkově však affairu Bátora vnímám spíš positivně, protože až dojde munice – a odpusťte ten výraz, jest arci jen dávnou citací, jež mi přijde pro tuto chvíli opět příhodnou – mediálním sračkometům obou stran, lidé se snad dokážou zamyslet nad tím, nakolik věrné jsou prefabrikované obrazy nepřítele a zda by i jim neprospělo ponechat si od stran tohoto sporu více odstupu.

Prostitut stoletý

S náležitou pompou oslavil včera stovku filmový režisér Otakar Vávra, patrně nejznámější prostitut české kinematografie. Gratulovat přišel i Václav Klaus, který Vávru již dříve ocenil státním vyznamenáním; což nepřekvapí, uvědomíme-li si, že Klause a Vávru spojuje vypjatý chauvinismus.

Dílo Otakara Vávry je čirou ukázkou umělecké prostituce, je uměním služebným, neupřímným a neuthentickým – a tedy ani vlastně ne uměním v pravém slova smyslu. Přesto však Vávra vytvořil tři filmy, které uměním jsou a které prokázaly, že jejich tvůrce byl, pokud právě nesloužil mocným tohoto světa, skutečným umělcem. Psychologická a z dnešního pohledu už poněkud nudná a příliš do sebe zahleděná Zlatá reneta (1965), lyrická, citlivá a herecky i režijně brilantní Romance pro křídlovku (1966) a Kladivo na čarodějnice (1969), film, ze kterého i po 42 letech mrazí a který je právem považován za jeden z vrcholů tzv. nové vlny české kinematografie, to jsou tři důvody, proč jméno režiséra Vávry nebude zcela zapomenuto tak, jak budou zapomenuti jeho netalentovaní souputníci a režimní spoluslouhové, jakými byli třeba Zbyněk Brynych nebo Karel Steklý.

Křesťan by řekl, Spiritus ubi vult spirat