DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

30. 4. 2011

Dospíváme

V tradičním pojímání je dětství charakterisováno jako období štěstí, blaženosti a bezstarostnosti, poslední připomínka ráje: ne náhodou zobrazují katholíci anděla jako bezpohlavní dítě s lesknoucími se, zlatavými vlasy.

Ve skutečnosti je dětství dobou, kdy je člověk ještě víc zvířetem než lidskou bytostí, kdy dokáže ostře vnímat a toužit, nikoli však přemýšlet a korigovat myslí svoje pudy a svůj egoismus. Proto jsou dětské kolektivy tak barbarsky kruté, proto je tolik nedorozumění mezi dospělými a dětmi, které svou mentální výbavou ještě nedokáží rozpoznat morální zápověď určitých jednání. Jestliže desetiletý chlapec týrá pro své potěšení zvíře, třeba kočku, necítí za to vinu. Můžeme mu dát výprask, ne jej však přinutit, aby pociťoval provinění: to přijde mnohem později, samo. Místo polemiky si, prosím, přečtěte Goldingův román Lord of the Flies: je o tom.

Českému národu bývá vytýkán nedostatek dospělosti, a mnohé v jeho nedávné historii tomu nasvědčuje. Způsob, jakým po získání samostatnosti v r. 1918 Češi naložili s ostatními ethniky, je toho příkladem. Slovákům byla nejprve přislíbena realisace jejich touhy po sebeurčení, a když se na základě těchto slibů přihlásili k myšlence československého státu (a národa), zjistili, že získali – navenek – postavení jen trochu jiných Čechů, uvnitř nového státu pak národa, který je tak zaostalý, že musí být kolonisován.

Ještě hůř na tom byli Němci. S těmi nikdo nediskutoval, těm bylo nadiktováno, čím v Československu budou a po čem smějí legitimně toužit. Nestali se partnerem v soužití, ale předmětem pomsty za domnělé historické křivdy, jejichž existence byla přitom dovozována z již tehdy překonaných, v romantismu tkvících východisek.

Proč to Češi udělali? Protože směli, protože jejich touha po moci nebyla nakrátko korigována žádným z dospělých národů jejich evropského okolí. A ovšem, to samé v daleko brutálnější podobě se opakovalo po válce, kdy touha po pomstě (a po kořisti) vyústila v genocidu, provedenou způsobem, s nímž se nelze vyrovnat ani o 66 let později.

Na další aspekt této národní nedospělosti upozornil Václav Žák na svém blogu. Češi, stejně jako dítě, své vládě buď nekriticky věří, anebo ji plně a nezvratně zatracují, přičemž první logicky po čase vede k druhému. Tento kausální nexus si však Češi neuvědomují, stejně jako si neuvědomovali (nebo minimálně nebyli ochotni si připustit) přímou souvislost mezi nerovnoprávností ostatních ethnik na československém území před válkou a jejich následnou neloyalitou a zradou. Dítě nepředvídá a nepřemýšlí, dítě pouze cítí, miluje nebo nenávidí.

Souvislost je přitom jasná: proto, že jsme tolik milovali Havla – a Klause, Kočárníka a Dybu – máme dnes Bártu a Drobila. Stejně jako v historii: protože jsme Němce omezili (mimo jiné) jazykovým zákonem, dostali jsme Henleina, protože jsme Slovákům nedali autonomii, výsledkem byli Hlinka, Tiso a Tuka.

Historická situace zapřičiňuje, že nyní nebude následovat další změna po dvacetiletém cyklu, ale lze očekávat nejméně dalších dvacet let kontinuálního vývoje. To je, myslím, vynikající zpráva, protože po více než století budou mít Češi příležitost k životu v režimu, který bez podstatných modifikací vydrží déle než jednu generaci. Bude důsledkem této lekce konečně dospělé, zodpovědné chování? Přeji si, aby to tak bylo.

Aktualisováno.
K Žákově analyse se vztahuje též tento text na Lucerně Wikipedie.

Už zase se perou

Nejdřív piš, pak přemýšlej. Touto osvědčenou publicistickou zásadou se zdají řídit aktéři nejnovějšího skandálu, sporu mezi Židovskou obcí v Praze, potažmo Ligou proti antisemitismu, a hnutím D.O.S.T.

Začalo to tím, že židovská obec vydala Zprávu o stavu antisemitismu v ČR za rok 2010. Tu pojala v barokní šíři a vedena vzpomínkou na nedávno vzplanuvší (a mezitím již pomalu uhasínající) morální paniku okolo Ladislava Bátory, označila jím vedenou iniciativu D.O.S.T. nálepkami neofašistická, šovinistická a xenofobní. Své dílo korunovala výrokem: Přesto, že iniciativa D.O.S.T. existuje v ČR již čtyři roky, chápeme ji jako poměrně nebezpečný fenomén, nejen pro české Židy, ale pro celý demokratický vývoj ČR.

D.O.S.T. ovšem reagovala neméně pitomě, když místo aby věc přešla mávnutím ruky, vyzvala židovskou obec k veřejnému pokání spojenému s odvoláním inkriminovaných výroků, a připojila kolekci hrozeb žalobou, trestním oznámením a podobnými parafernáliemi postkomunistické současnosti.

Do třetice se ozvala Liga proti antisemitismu a ústy své přitroublé protagonistky Věry Tydlitátové nazvala reakci D.O.S.T.-u hrubým útokem a vyhrožováním představiteli židovské obce. Což samozřejmě text není, anobrž jest pouhou hrubou záplatou hrubému pytli.

A poučení neboli Belehrung, s. Pavlendo?

Jestliže židovská obec chce evidovat antisemitské incidenty, nechť tak činí – a je to konání potřebné, protože antisemitismus je pro společnost objektivně velkým nebezpečím – ale neměla by tyto incidenty sama vyvolávat, aby nepřipomínala fotbalistu, který dal protihráči žlutou kartu. A Věra Tydlitátová? Ta zůstává živoucí demonstrací hesla, že nejhorší ze všeho je iniciativní blbec; běda kause, jíž se tato jemná dáma rozhodne pomáhat!

Aktualisováno.
Obávám se, že bátoriáda pokračuje.

29. 4. 2011

Doručen rozsudek ve věci registrace Sudetoněmeckého krajanského sdružení

Dnes byl doručen rozsudek Městského soudu v Praze, jímž soud vyhověl naší žalobě proti odmítnutí registrace Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Odůvodnění je podle očekávání skandální: komunistický senát městského soudu vysvětlil, že odmítnutí registrace bylo v podstatě v pořádku, soudruzi z ministerstva ho pouze nesprávně odůvodnili a budou proto muset vydat nové, lépe formulované rozhodnutí.

Soudkyně si ovšem nepřečetly sdružovací zákon, takže si nepovšimly, že k registraci dochází ipso facto právní mocí rozsudku, tudíž nové rozhodnutí již vydáváno nebude: bylo by nicotné. Jediný způsob, jak může nyní ministerstvo vnitra registraci zvrátit, je podat kasační stížnost.

Ministerstvo jsem v souladu se zákonem požádal o zaslání stanov s vyznačenou registrační doložkou. Pokud nevyhoví, dostane se věc znovu k soudu se žalobou na ochranu před nečinností.

Jménem přípravného výboru i jménem svým upřímně děkuji všem, kteří nás v naší právní bitvě s ministerskými úředníky podporovali a pomohli nám dovést ji k tomuto, byť zatím provisornímu, vítězství!

26. 4. 2011

Řád ozubeného kola na TV Nova

Řád ozubeného kola se očividně stává fenomenem: dnes o něm odvysílala reportáž Televise Nova, pojímajíc ji způsobem, který budí vážné pochybnosti o mentální kondici a kognitivních schopnostech jejích redaktorů.

Protože, jak známo, media působí jako přirozený zesilovač lidské hlouposti, nelze vůbec predikovat, do jak obludné dimense důsledky této recese nakonec narostou a zda ve finále i s Jeho Velkoozubeností neskončíme před soudem s obviněním z trestného činu přípravy státního převratu, neboť je zřejmé, že zvolit si jako symbol náboženské společnosti ozubené kolo nemůže k ničemu jinému než k podkopání základů demokratického právního řádu směřovat!

Zde je to v plné kráse:

Rozsudek Přeslička v. KPV

Dnes dorazil i druhý rozsudek ve věci neoprávněně vyloučeného člena Konfederace politických vězňů, týkající se předsedy přerovské pobočky pana Františka Přesličky.

25. 4. 2011

Fedora 15

Gnome 3
Linux jsem začal používat v r. 1996, tedy v době, kdy se linuxová jaderná protoplasma teprve začala propojovat s dalšími komponentami GNU a vytvářely se první použitelné, nebo minimálně instalovatelné, distribuce. Začal jsem s distribucí Red Hat a u té jsem, v podobě Fedory, zůstal dodnes: což je s podivem vzhledem k tomu, že je to ze všech běžných distribucí zřejmě ta vůbec nejrevolučnější.

Tyto revoluce přicházejí nečekaně a nepřipraveným uživatelem jsou schopny docela podstatně otřást. Fedora 15, která je zatím v beta-fasi a vyjít by měla za měsíc, 24. května, připravila kontroversní inovaci v podobě Gnome 3 a zároveň, pod kapotou, přešla na systemd.

Druhá z naplánovaných novinek ruší letitý systém inicialisačních skriptů SysV a nahrazuje ho systémem abstraktních jednotek, které mohou odpovídat lecčemus, např. runlevelu, souborovému systému, socketu nebo službě. Což zní podobně, jako kdybychom vytvořili abstraktní pojem zahrnující uživatele, síť, počítač nebo soubor, ale prakticky je to velmi účelné, celkem jednoduché – a skutečně, systemd funguje, přestože ho provází ne úplně dobrá pověst a vzpomínka na to, že z verse 14 musel být, doslova za pět minut dvanáct, ve fasi testování beta verse, narychlo stažen.

Uživatelé Fedory se budou muset odnaučit jednoduché příkazy typu service network start, chkconfig postfix on, init 3 nebo jednoduchou editaci souboru /etc/inittab a místo toho si zvyknou psát systemctl start network.service, systemctl enable postfix.service, systemctl isolate multi-user.target a (hrůzostrašné) ln -sf /lib/systemd/system/graphical.target /etc/systemd/system/default.target, ale co by konservativní člověk neudělal pro pokrok!

Horší je Gnome 3 (přesněji jeho komponenta Gnome Shell), už proto, že se jím ničí prakticky deset let budovaný look-and-feel prostředí Gnome a výsledek začíná poněkud připomínat pokus o kombinaci Windows 7 s Mac OS X.

V prostředí Gnome, které používám téměř od jeho vzniku, jsem si zvykl mít osm ploch, uspořádaných vedle sebe, a na každé mít spuštěné určité specifické aplikace: na první password manager a widgetové gkrelly pro sledování stavu počítače i dvou serverů, na druhé browser, na třetí mailového klienta, na čtvrté Nautilus a v něm dokumenty na file-serveru, na páté virtuální stroje, a tak dále, a k tomu guake s cca devíti automaticky otevíranými a inicialisovanými záložkami.

Teď to nejde, plochy se otevírají dynamicky podle potřeby, a co hůř, aplikace nelze minimalisovat a na plochu nelze umístit žádný obsah; $HOME/Desktop sice existuje, ale jeho obsah se na ploše nezobrazí, je to úplně obyčejný uživatelský adresář. Na druhou stranu, z hlediska práce s aplikacemi je Gnome 3 svižné, praktické a pohodlné, rozhodně se neopakovala blamáž se čtvrtou versí KDE, která byla implementována předčasně a mnohé přinutila přejít k jiným desktop managerům.

Zatím jsem tedy na vážkách. systemd se mí líbí a rychle jsem se s ním naučil pracovat, ale pokud si něco začnu s Gnome 3, bude to trochu podobné, jako bych přešel na Windows 7: více uživatelského pohodlí, více efektů (eye candy), ale mnohem méně kontroly nad tím, co a jak na počítači dělám.

Akualisováno.
Několik screenshotů z experimentování (1, 2, 3).

21. 4. 2011

Řád ozubeného kola

Ten nápad se zrodil před necelými dvěma měsíci, měl dva inspirátory a dva rodiče.

Prvním inspirátorem byl soudní znalec Michal Mazel, který, dobře si vědom, že označit veřejnou presentaci loga rozpuštěné Dělnické strany za trestný čin nelze, vymyslel konstrukci, že trestné je samotné zobrazení ozubeného kola, jelikož to bylo používáno již ve dvacátých letech jakousi obskurní nacistickou organisací. Druhým inspirátorem byl Petr Kotáb; ten veřejně prohlásil, že při letošním sčítání lidu sčítacího formuláře vyplní jako náboženské vyznání Řád ozubeného kola.

Když jsme s přítelem Markem Hiratem probírali všechny aspekty idiocie Mazlova názoru, napadlo nás, že by nebylo špatné zaregistrovat si Řád ozubeného kola jako náboženskou společnost; té by nebylo dost dobře možné vytýkat, že má ozubené kolo ve znaku.

Já jsem poté novému řádu vytvořil web, včetně symboliky, Marek sepsal základní dokumenty a začali jsme sbírat podpisy pro registraci. Recesistický charakter Řádu podtrhla celá řada drobností, leckdy parodujících zavedené církve, jako například, že doživotní velmistr řádu je ve věcech víry neomylný nebo že mu přísluší titul Vaše velkoozubenosti; momentálně pracujeme na tom, jak mají věřící velmistrovi prokazovat úctu: základním modelem je, že pokleknou a políbí mu lem roucha, ale co když potkají velmistra např. v plavkách, co by měli Jeho velkoozubenosti líbat v takovém případě?

Jedná se tedy o zjevnou politickou recesi, nikoli nepodobnou Haškově Straně mírného pokroku v mezích zákona. Jak to dopadne, když se takovou myšlenku pokusí pojmout novinář, posuďte, prosím, sami na iDnes.

Aktualisováno.

20. 4. 2011

Nový layout

Po dvou a půl letech na majáku jsem se rozhodl změnit layout tohoto blogu.

19. 4. 2011

Mráz přichází z Mountain View

Cennou lekci o tom, že svoboda je nedělitelná, nám všem poskytl Google. Když se tato společnost před několika lety podvolila čínské vládě a spolupracovala s ní na blokování antikomunistického obsahu, netýkalo se nás to, protože Čína je daleko a byla to v podstatě její věc.

Nyní začal Google, zatím na YouTube, blokovat evropským zemím přístup k videím s údajně nacistickou thematikou. Zatím se to netýká všech položek, např. Horst-Wessel-Lied si ještě pustit můžeme, a to hned v několika podobách, ale Deutschland, Deutschland über allesne.

Občas YouTube blokuje určitý obsah, který je zakázán místními zákony v zemích, kde YouTube působí. Zobrazování určité nacistické tématiky je kupříkladu nezákonné v některých částech Evropy, říká vysvětlující text. Dobře nám tak, myslím.

18. 4. 2011

Rozsudek ve sporu Josefa Hejtmánka s KPV

Dnes byl doručen rozsudek, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 vyslovil rozpor usnesení Rady Konfederace politických vězňů (KPV) o vyloučení pana Josefa Hejtmánka, předsedy českolipské pobočky, z Rady KPV se stanovami.

Kuriosní je, že v průběhu řízení přiznala šikanosní jednání i sama žalovaná, která opakovaně navrhovala zamítnutí žaloby, protože tímto usnesením k vyloučení J. Hejtmánka nedošlo; je ovšem pozoruhodné, že KPV již dva roky nevyloučeného pana Hejtmánka na zasedání Rady, jichž má každý předseda pobočky právo se účastnit, nezve a dokonce mu fysicky brání ve vstupu do sálu, pokud se zúčastnit pokusí. Někdo tu tak trochu lže – ale to nemůže překvapit, uvědomíme-li si, že máme co do činění s organisací, v jejím čele stojí Naděžda Kavalírová, osoba pravdomluvností, mírně řečeno, neproslulá.

17. 4. 2011

Občanský průkaz

Tvrdí-li mnozí, že další šabachovský film nelze natočit, protože látka je vyčerpána, dává jim Občanský průkaz (2010) režiséra Ondřeje Trojana víceméně za pravdu: je to film, který nemá velký, strhující příběh, spíše se skládá z příběhů episodních, jež však dnešního diváka neosloví ani uvěřitelností, ani originalitou.

16. 4. 2011

14. 4. 2011

Úvaha zmatená aneb Proč jsem si nepředplatil elektronické Lidovky

Typický český podnikatel-restauratér nebo kavárník se dozvěděl, že je výhodné poskytovat ve svém podniku wifi připojení, protože tím může přilákat víc hostů. Jelikož je to podnikatel český, zvolí některou z variant:

1. Žádné wifi nezřídí, ale nakoupí velké nálepky s nápisem, že v podniku je bezplatné připojení, nalepí je na vchodové dveře a personál instruuje, aby se hostům omlouval za dočasný výpadek Internetu.

2. Wifi zřídí, v nejlevnější dostupné variantě, obvykle s extremně slabým wifi transceiverem, který pokryje signálem jen část lokálu, a aby mu snad nikdo nemohl krást bandwidth, chrání přístup loginem a heslem, které servírky na nastříhaných lístečcích roznášejí hostům. Kromě toho ještě nařídí zapnout všechny ochrany, které software routeru poskytuje, a tak např. zakáže všechny porty mimo http, takže kdo by si chtěl třeba stáhnout mail, má smůlu, POP3/IMAP-pakety neprojdou. Wifi je tak téměř nepoužitelné, ale obrat se přesto zvýší, aniž by se hostům přímo lhalo do očí tak jako v předchozí variantě.

Existují podnikatelé, kteří postupují normálně, tzn. zřídí přípojku s dostatečnou rychlostí a silou signálu a nijak ji neblokují, ale ti jsou, minimálně v Praze, v brutální menšině.

Já ovšem vůbec nechci psát o kavárnách a o wifi Internetu, ale o něčem docela jiném. Právě tak jako podnikatel druhého druhu totiž postupovaly Lidové noviny, které se rozhodly zpoplatnit obsah elektronických vydání.

Předně stanovily cenu, která je blízká ceně předplatného za tištěné vydání, tzn. 250 Kč měsíčně, a to přesto, že v nákladech za noviny je zdaleka největší položkou jejich výroba, od papíru přes tisk po distribuci a remitenda. Snad někdo z věrných tenhle deal akceptuje, ale musí při tom mít nutkavý pocit, že je vydavatelem nestydatě okrádán.

Za druhé si Lidovky nelze přečíst jen tak, ale pouze ve speciálním – patrně javovém nebo ajaxovém – prohlížeči, který na displayi vytvoří úzkou nudli a v ní dovolí obrazem tiskové strany pohybovat a zoomovat. Motivem tohoto paranoidního DRM je strach, že by si snad vychytralí čtenáři předplatili jedny noviny a ty pak sdíleli s jinými. Papírové noviny si můžete uložit, půjčovat, zajímavé články v nich případně oskenovat, elektronické smíte jen číst a po dobu, po kterou si platíte předplatné, můžete navíc do archivu.

Výsledkem je, že Lidovky, které měly slušnou chanci dostávat tu a tam něco z mých peněz (např. kvůli pondělní rubrice Právo & justice), neinkasují kromě zkušební desetikoruny ani halíř, protože nedokázaly být ani dostatečně fairové, ani přiměřeně velkorysé, a navíc mne urážejí tím, že ve mně vidí potenciálního zloděje a nestydí se tak ke mně chovat.

11. 4. 2011

Náboženskou svobodu nelze zneužívat

Nechtěl jsem o této věci vůbec psát, považuje ji za příliš triviální a očekávaje, že tak učiní jiní. Nestalo se, a soudě podle textu Věry Tydlitátové, základní právní osvěta neuškodí. Zde je:

Podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 84/1990 Sb. o právu shromažďovacím nemusí být úřadu oznamována, inter alia, shromáždění pořádaná církvemi nebo náboženskými společnostmi v kostele nebo v jiné modlitebně, procesí, pouti a jiné průvody a shromáždění sloužící k projevům náboženského vyznání.

Tato exempce z oznamovací povinnosti se tedy vztahuje i na shromáždění konaná na veřejných prostranstvích, avšak pouze za předpokladu, že tato slouží k projevům náboženského vyznání. Není přitom vyloučeno, aby i takové shromáždění úřadu oznámeno bylo, což může být praktické zejména u větších shromáždění např. z hlediska zajištění odklonu dopravy a/nebo policejní ochrany účastníků; zákonná povinnost pořadatelů oznamovat takové shromáždění však ani v těchto situacích dána není.

Čeho jsme v sobotu byli svědky v Krupce, bylo shromáždění, které pod záminkou výkonu svobody vyznání směřovalo zcela zjevně k jinému cíli, totiž k zamezení průchodu řádně oznámeného pochodu Dělnické strany sociální spravedlnosti po plánované, a rovněž řádně oznámené, trase. Takové shromáždění proto musí být ohlášeno a vzhledem k (záměrné) kolisi s jinou demonstrací by nastoupila procedura zakotvená v ustanovení § 10 odst. 2 písm. b) shromažďovacího zákona. Jestliže by – podle očekávání – nedošlo mezi pořadateli obou akcí k dohodě, bylo by povinností úřadu blokační demonstraci jako ohlášenou později zakázat.

Nešlo tu o Listinou chráněnou náboženskou akci, nýbrž o projev občanské neposlušnosti, jenž snad může být lidsky pochopitelný, avšak nesmí být ze strany státních orgánů tolerován, protože ve hře jsou ústavně chráněná práva druhých. Policie zcela správně zajistila průvodu DSSS možnost projít a zcela správně – a v tomto případě i nikoli nepřiměřeně brutálními prostředky, tak jako v Novém Bydžově – konání nelegitimního shromáždění protidemonstrantů znemožnila.

V. Tydlitátová píše: Přestože se v Krupce PČR a politici stojící za jejím velením dopustili fatální chyby, kterou musíme využít, nelze příště spoléhat na stejný postup, ale je třeba «přitvrdit» – totiž lépe využívat právní a politické nástroje. […] Znovu připomínám – musíme více znát a využívat právo, dokázat, že DSSS porušuje zákony, přinutit politiky a justici k činnosti, to za nás žádný stát, tím méně tento stát, který dnes již prakticky nefunguje, neudělá.

To jsou hloupé žvásty: je to přesně naopak, v Krupce stát svou funkčnost prokázal a státní orgány postupovaly přesně podle zákona. Kdo zákon nezná, je Věra Tydlitátová a další fanatici intolerance, vydávající svůj boj proti lidským právům málem za hodna blahořečení. Přitvrdit by měl naopak stát, například tím, že by organisátory a účastníky podobných blokád začal stíhat za přečin porušování svobody sdružování a shromažďování podle § 179 odst. 1 TrZ/2009 nebo přinejmenším pro přestupek proti právu shromažďovacímu podle § 14 odst. 2 písm. h) shromažďovacího zákona.

10. 4. 2011

Bátoriáda a poučení z ní

Již více než týden je ve funkci poradce ministra školství Ladislav Bátora, veřejný nepřítel číslo jedna. Každý den vyhlížím z okna, kdy se před základní školou v naší ulici začnou rotit davy chlapců a dívek, již oděni ve vlastenecké kroje, sborově hajlujíce a pějíce Čechý krásné, Čechy mé, počnou podnikat nájezdy na romskou populací osídlené domy v okolí. Zatím však nic, žádná viditelná změna.

Co se v minulých týdnech odehrálo a co lze souhrnně označit termínem bátoriáda, je možná vůbec nejvýraznější polistopadovou manifestací jevu sociology nazývaného morální panika. Nebezpečí, ať skutečné nebo zcela virtuální, je zveličeno do té míry, že se domněle stává, naprosto disproporčně, společností nejvíce diskutovaným a obecně vnímaným, hlavním a nejzásadnějším problémem dané doby; v historii bylo důvodem morální paniky příkladmo obvinění z čarodějnictví, moderním příkladem může být pedofilie nebo politický extremismus.

Funguje tu kladná zpětná vazba: protože je nebezpečí tak bezprostřední a závažné, je třeba nasadit do boje s ním mimořádné prostředky, a ty zase pomohou odhalit latentní zdroje nebezpečí tam, kde jsme je předtím netušili. Myslím, že není třeba ve výkladu pokračovat, známe to asi všichni, ostatně morální paniku zpodobnil výtečně Otakar Vávra v Kladivu na čarodějnice.

Do vyhánění Bátory se zapojili ti, na jejichž racionalitu bychom ještě před dvěma měsíci vsadili krk. Například Liga lidských práv, doposud politicky neutrální občanské sdružení, které se nebálo postavit za příznivce Dělnické strany, když vloni po jednání o rozpuštění strany utvořili před NSS spontánní demonstraci a policie je neoprávněně rozehnala. Bátoriáda ale byla na mladé a naivní ochránce lidských práv příliš silnou kávou, a tak podpis jejich představitelky nalezneme pod hloupoučkou výzvou české sekce Amnesty International. Ostuda je to velká a ztráta dobrého jména patrně nevratná; je nicméně jejich, ne naším problémem.

Naším problémem je ovšem primitivismus a excitabilita velké části české společnosti, která je, zdánlivě nepoučena dějinami, schopna ztotožnit se s iracionálními tvrzeními iniciátorů a udržovatelů morální paniky, a stejně snadno, jako se dnes davy identifikují s požadavkem odchodu L. Bátory ze státní služby, mohou se zítra ztotožnit s čímkoli podobně pomýleným. Nikdo z nás neví, kdy a kvůli čemu se i on sám stane novým Bátorou.

Nejde tu proto o věcnou stránku kontroverse, ale o to, jak snadno je dav manipulovatelný. Stejně jako v případě bátoriády se vytváří a udržuje při životě morální panika boje proti extremismu, jejíž je bátoriáda větví (v našem městě náckové prostě pochodovat nebudou, a je úplně jedno, že na to mají z ústavy právo!), pedofilie (pedofily je potřeba doživotně isolovat, anebo přinejmenším vytvořit jejich jmenný seznam, který bude každému přístupný na Internetu!), pervasivní romské kriminality (do té čtvrti by se žádný Čech neodvážil, a kdo tam bydlí, musí být už proto zločinec), nebo potenciálně třeba risika imigrantů, kteří berou českým dělníkům práci a je proto ospravedlnitelné podpalovat jejich ubytovny.

Bohužel, uplatnit ve vypjatých situacích kritické myšlení je schopen málokdo, většina pravidelně dává průchod davovým instinktům, jež sice poskytují prvotní euforii, avšak tu posléze nevyhnutelně střídá pocit zahanbení a racionalisace, hledání dostatečně konejšivé sebeomluvy.

3. 4. 2011

Kdy zloděj odpustí

V pátečních Lidovkách vyšel pozoruhodný komentář Luboše Palaty na thema česko-německých vztahů. Jeho podtitul zní Sudetoněmecké krajanské sdružení se po 20 letech stalo z nepřátelské organizace přijatelným partnerem a obsah nenechává nikoho na pochybách, že cílem textu je vysvětlit rozdíl mezi hodnými, s Čechy kooperujícími sudetskými Němci (sdruženými v německé SdL), které zjevně podporuje i L. Palata, a sudetskými Němci zavrženíhodnými, renegáty z našeho čerstvě legalisovaného krajanského sdružení.

Jak se stát vzorným sudetským Němcem, jakého bude mít rád i pan Palata? K tomu je potřeba přijmout za své několik theorií.

První z nich je theorie příčiny a následku (neboli též spravedlivé odplaty). Vyhnání – jemuž už, na znamení vstřícnosti, blahosklonně nebudeme říkat odsun, a ani pan Palata tak nečiní – bylo jen důsledkem německých zvěrstev a je jimi plně historicky, politicky i právně ospravedlněno. Běda ovšem, kdyby theorie příčiny a následku byla uplatněna v opačném směru a kdyby někdo se stejnou logikou začal například tvrdit, že události v Lidicích byly jen důsledkem atentátu na Heydricha nebo že persekuce českého obyvatelstva byla z velké části důsledkem porušování právních předpisů v oblasti hospodářství a zásobování (neboli šmeliny)! To by byl hned oheň na střeše. Nesnažím se protektorátní režim nebo nacismus ospravedlňovat, pouze poznamenávám, že jednosměrnost příčino-následkových vztahů na území České republiky je jaksi povážlivá.

Druhá theorie je theorie excesu. Vyhnání probíhalo zásadně humánním způsobem, jen výjimečně se některý soudruh z Revoluční gardy unáhlil a ujela mu ruka. Ve slabé chvíli pak těchto excesů i zalitujeme, a dovolíme Němcům připomenout je pamětní deskou, jako je ta na mostě E. Beneše (sic!) v Ústí nad Labem: ale úplně malou, rozhodně bychom nestrpěli nic podobně monstrosního jako je památník v Lidicích – tato dimense je vyhrazena příkořím spáchaných Němci na Češích.

Třetí a poslední theorií je theorie tlusté čáry za minulostí. Jsme ochotni s Němci o historii – v mezích, které jim stanovíme – i diskutovat, avšak jen pod podmínkou, že ji budou chápat jako uzavřenou a neměnnou kapitolu. Benešovy dekrety jsou dítětem své doby a případné nespravedlnosti již nelze napravovat, lze je jen, pokud budou Němci dostatečně vstřícní, decentně a pokud možno neadresně připomenout. Bezpráví se dělo. Jaksi samo.

Jak ukazuje Palatův článek, akceptovat tyto premisy není ani pro sudetského Němce nesplnitelný úkol a některým se to podařilo v takové míře, že by mohli být oceněni českým státním vyznamenáním Vzorný sudetský Němec I. a II. stupně, protipolem protektorátní Svatováclavské orlice; druhý stupeň by dostali Němci, kteří ještě občas nad Benešovými dekrety více nebo méně veřejně zabrblají, jako třeba Bernd Posselt nebo Peter Barton, první stupeň by byl vyhrazen Němcům, jejichž názory se od názorů průměrného Čecha neliší vůbec nijak, byl by oceněním Němce takříkajíc dokonale smířeného a asimilovaného.

Není divu, že když do této idylky vnikne cizorodý prvek jako je naše sdružení, strhne se mela a názory podstatné části veřejnosti variují v rozmezí odsunout-zavřít-pouze zakázat. A není také divu, že do první řady nesympathisantů se staví vzorní Němci z SdL, jimž se někdo snaží sáhnout na živnost a připravit je o pohodlnou obživu.

Otázkou ovšem je, zda má pro sudetské Němce význam mít jako svou representaci toho, kdo je v otázce vyrovnání s minulostí na stejné vlně s českou vládou a kdo po 60 letech činnosti nemůže vykázat na poli vyjednávání s Čechy ani jeden jediný, sebemenší úspěch. Představitelé SdL v důsledku své vstřícnosti ustoupili tak daleko, že dnes už po Češích nechtějí nic, a mají proto šanci, že jejich požadavky budou konečně akceptovány a konečně se pro české státní orgány stanou seriosními partnery k jednání.

My jsme naopak přesvědčeni, že tato vstřícnost není na místě a diskredituje i samotné Čechy. Vyhnání sudetských Němců není možné ničím ospravedlnit, Benešovy dekrety jsou ostudou českého právního řádu a vyrovnání nelze pojmout na basi these tak my vám tedy, že jsme vás vyhnali a okradli, odpustíme. Je přitom třeba hledět do budoucna a dívat se na zmírnění následků sudetoněmecké genocidy především jako na něco, co dlužíme sami sobě a co musíme udělat, abychom se nemuseli před sebou a svými dětmi a vnuky stydět.

Anebo snad chceme i jim vysvětlovat, že vyhnat dva a půl milionu lidí a zmocnit se jejich majetku jen pro jejich ethnický původ, bez jakékoli individuální viny (a desetitisíce při tom jaksi mimochodem připravit o život), nebyl zločin? To nám přece neuvěří, a nevěříme tomu ani sami, jen v nás doznívá komunistická indoktrinace, jíž se ani po dvaceti letech života na svobodě nedokážeme zbavit.

Tento problém není u Němců. Tenhle problém je v nás a sudetské Němce bychom měli chápat jako partnery, kteří nám s jeho řešením mohou pomoci.