DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

29. 6. 2011

Upozornění II

To vědí, tady se všecko rozkecá.
Komisař Ledvina k Nicku Carterovi ve filmu Adéla ještě nevečeřela

I třetí nezávislý zdroj potvrdil, že můj server je nyní předmětem odposlechu. Za instalaci však prý neodpovídá policie, nýbrž BIS.

Proto znovu prosím, abyste mi všechny důležité informace (dokumenty, žádosti o pomoc, důvěrná sdělení, milostné e-maily atp.) zasílali ve vlastním i v mém zájmu výhradně v šifrované podobě.

Děkuji!

28. 6. 2011

Ministerstvo vnitra znovu odmítlo registraci Sudetoněmeckého krajanského sdružení

Jak se dalo očekávat, ministerstvo vnitra pokračuje v obstrukcích a brání našemu sdružení ve výkonu spolčovacího práva. Nové rozhodnutí má sice 11 stran, ale jeho odůvodnění je opět žalostné a v zásadě se ničím neodlišuje od předchozího.

Některé prvky jsou v něm, pravda, nové. Cituji:
Podání návrhu na registraci občanského sdružení s názvem Sudetoněmecké krajanské sdružení nelze dle názoru ministerstva hodnotit jinak než jako zneužití práva, které plně odůvodňuje nezbytnost zásahu do omezení sdružovacího práva, odpovídající demokratickým principům[…] Vedle již výše zmíněného považuje ministerstvo za nezbytné shrnout, že předmětné občanské sdružení tak ve své podstatě směřuje k nežádoucímu narušení uvedených vztahů, jejich ztížení a poškození. Ve zpochybňování přijetí a platnosti dekretů presidenta republiky Edvarda Beneše pak ministerstvo s odkazem na příslušné nálezy Ústavního soudu spatřuje, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, zpochybňování principu právní jistoty jako jedné ze základních náležitostí demokratických právních systémů.
O skutečné demokracii toho pánové z ministerstva věru mnoho nevědí, zato v methodách totalitní represe jsou kovaní…

Proti rozhodnutí podáváme dvě žaloby, jednu na vyslovení nicotnosti, druhou klasickou na nezákonnost. Ve své činnosti budeme samozřejmě pokračovat – k registraci sdružení došlo právní mocí soudního rozsudku.

Aktualisováno.
První správní žaloba, druhá správní žaloba, tisková zpráva.

25. 6. 2011

Zemřel Peter Falk (1927–2011)

Tenhle chlapík mi zabírá na pevném disku přes třicet gigabytů, a to už pěkných pár let, přesněji od doby, kdy TN Nova serii Columbo z počátku 70. let – v duálním zvuku – naposledy reprisovala.

Nejsem přitom vůbec fanouškem televisních seriálů, ale připouštím, že tenhle má i po 40 letech své kouzlo: brilantně vymyšlený seriálový vzorec (místo hledání pachatele divák sleduje postup, jak detektiv viníka usvědčí) a nenapodobitelné provedení roztržitého, ležerního kriminalisty z losangeleského oddělení vražd, stejně jako plejáda vynikajících herců, kteří v jednotlivých episodách ztvárnili jeho protivníky, jsou nezapomenutelné.

Některé sceny mi utkvěly v paměti zvlášť pevně: třeba jak Columbo úspěšně soutěží s irským zpěvákem a básníkem ve skládání limericků, jak usvědčí vraha tím, že mu sdělí nepravdivou informaci, že oběť ztratila kontaktní čočku, a pak chce vědět, co vrah tak usilovně hledá v kufru svého auta, jak s protivníkem, bohatým vinařem, kterého zahrál další výrazný americký herec, Donald Pleasance, pije na závěr láhev portského, anebo jak odmítne nechat zatknout Alzheimerovou nemocí postiženou starou herečku, která se sice zločinu prokazatelně dopustila, ale sama už si to nepamatuje.

Což byl nakonec i osud samotného Petra Falka, jenž si v posledních letech života nevzpomínal ani na svou nejslavnější roli.

Tak sbohem, poručíku!

24. 6. 2011

Kdo je kdo na protiextremistické scéně

Poslední události, zejména Ústavním soudem posvěcená kriminalisace číslovek, opětovný odsuzující rozsudek nad prvomájovými řečníky a obvinění šesti osob za to, že nesly prima facie zcela nezávadný transparent, nenechává místo k pochybnostem: ano, stroj státní represe se roztáčí naplno, a vyznavači method Bobliga von Edelstadt budou mít v následujícíh týdnech a měsících plný žlab.

Pojďme se proto podívat na to, kteří hráči v této truchlohře vystupují a jaká je jejich motivace; z analysy možná vyplyne, kde má protivník slabá místa a jakými prostředky by bylo možné dostat se mu na kobylku.

Moje servery (konečně) podporují IPv6

Seznav, že již téměř 10 % domén v České republice podporuje přístup přes IPv6, a moje stále ne, zastyděl jsem se a nedostatek napravil.

Nyní by tedy všechny moje servery měly fungovat přes IPv6, což snadno ověříte, máte-li nativní IPv6 konektivitu nebo tunel. Pokud ne, můžete se o tom přesvědčit pomocí gatewaye.

Aktualisováno.
Pro testování: tato stránka by měla být přístupná pouze přes IPv6, tato pouze přes IPv4.

22. 6. 2011

Dvě (umírněně) dobré zprávy od Městského soudu v Praze

První je, že Městský soud v Praze vyhověl naší žádosti o osvobození od soudního poplatku (faktem ale je, že kdyby to neudělal, poplatek bych zaplatil), druhá, že v senátu není ani jeden bývalý komunista, takže se nebudeme zdržovat sporem o podjatost.

Špatná zpráva je nicméně přítomna také, a to, že senát městského soudu 5 A patří mezi ty nejméně kompetentní, ba dalo by se říct, že kdyby hloupost nadnášela, museli by pro JUDr. Pechovou strop nad jejím křeslem velmi bytelně vypolstrovat. Prostor pro další příjemná překvapení je tedy velmi široký.

Upozornění

Dostaly se ke mně opakované signály, že není vyloučeno, že můj server, na němž jsou provozovány mj. služby v doménách pecina.cz, sinagl.cz, sudetsti-nemci.cz a radozubenehokola.cz, je nyní předmětem online monitoringu ze strany orgánů činných v trestním řízení.

Nejsem paranoidní, přesto by neškodilo, kdyby každý, kdo se mnou komunikuje e-mailem, používal šifrovanou komunikaci. Všechny moje veřejné klíče jsou vystaveny na této adrese.

Pro instantní komunikaci doporučuji XMPP (Jabber), který lze rovněž pokládat za poměrně bezpečný a odolný vůči odposlechu.

Kdo s čím zachází aneb Věra Tydlitátová bojující

Věra Tydlitátová publikovala na svém blogu text, ve kterém, po svém zvyku, osočuje řadu lidí z nejrůznějších nepěkných skutků vůči své osobě, vyhrožujíc, jak je rovněž jejím zvykem, kdekomu trestním oznámením.

Neměl jsem důvodu prověřovat, zda jsou některé z jí připisovaných výroků skutečně smyšlené nebo byly vysloveny jinou osobou, podíval jsem se ale na údajně podvrženou stránku Tydlitátové na Facebooku a nemohl si nepovšimnout, že je presentována jako fanouškovská stránka, tedy nikoli její osobní stránka. Proti takové tvorbě je obtížno se bránit, zejména jestliže je prakticky nemožné dostat se k informacím, kdo konkrétní editaci provedl. Nelehko žít netolerantnímu ve světě, kde je respektována svoboda slova.

Mám pro ni ale jednu (nevyžádanou) radu: jestliže se paní Věra přestane chovat k druhým jako drzý, nevychovaný fracek, změní se postupně i její obraz a určité problémy zmizí samy od sebe.

Mohla by začít třeba tím, že dovolí přidávat komentáře a hodnotit články na svém blogu i jiným osobám než svým přátelům. Jistě, je to její blog, takže nemusí. Ale taky se pak nemůže divit, jak se s ní nakládáno jinde.

19. 6. 2011

Čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrieľali rodičov?

Právě před 66 lety, v noci z 18. na 29. června 1945, se odehrál v místě zvaném Švédské šance u obce Horní Moštěnice na Přerovsku jeden z největších, jak citlivě říkají Češi, poválečných excesů, při kterém bylo, abychom použili další mezi Čechy oblíbený eufemistický termín, popraveno přes 250 civilistů, převážně žen a dětí.

Popis události přebíráme z Wikipedie:
18. června 1945 stál na přerovském nádraží vojenský transport, v němž se vraceli bývalí příslušníci 1. československého armádního sboru z pražské vojenské přehlídky. Téhož dne kolem poledne dorazil na nádraží jiný transport, v němž bylo šest vagonů s karpatskými Němci, kteří se vraceli do svých domovů na středním Slovensku. Tito Němci (ale i Maďaři a Slováci) byli ze Slovenska v prosinci roku 1944 z příkazu německých úřadů evakuováni do severozápadních Čech a nyní se vraceli domů. Shodou okolností se mezi vojáky nacházeli slovenští příslušníci 17. pluku původem ze Spiše, kteří některé repatrianty znali. Upozornili ostatní, že jde o lidi, kteří se zejména v době Slovenského národního povstání měli nějak provinit.

Mnohé zdroje a indicie naznačují, že už od začátku zde nešlo o vinu, ale o úmysl poručíka [Karla] Pazúra pozabíjet nějaké německé zrádce za účelem vylepšení vlastní nepříliš dobré pověsti. Již předtím, než se začal zabývat karpatskými Němci, žádal Pazúr na Okresním národním výboru o vydání nějakých zatčených německých zrádců k potrestání. Teprve když je nedostal, začal se zabývat výše zmíněnou skupinou a patrně to byl on sám, kdo vyslovil proti nim obvinění ze zrady a spolupráce s nacisty.

Pazúr nechal tyto lidi vyvolat z vozů a začal je vyslýchat. Později sebevědomě tvrdil, že všechny stoprocentně identifikoval jako Němce a přisluhovače nacismu, nicméně vyšetřování ukázalo, že mnozí vyslýchaní u sebe měli doklady o bezúhonosti a slovenské národnosti, někteří dokonce pak i dobrozdání o tom, že podporovali Slovenské národní povstání. Soudy prokázaly, že tyto doklady Pazúrovi předložili a že tedy jeho tvrzení předstírající nevědomost či pomýlenost neodpovídá realitě.

Po výsleších Pazúr nechal společně s osvětovým důstojníkem Smetanou většinu osob z transportu vystoupit a eskortovat do katastru obce Horní Moštěnice, kde je v noci automatčíci všechny postříleli, včetně několika kojenců. Vraždění se účastnil i sám Pazúr, který osobně postřílel některá nemluvňata. Tento fakt prokázaly i soudy, čímž vyvrátily Pazúrovu původní versi, že tam nikde žádné malé děti neviděl. Pazúr nakonec přiznal pod tíhou důkazů i postřílení kojenců a jejich likvidaci odůvodnil následovně: Čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrieľali rodičov?

Místní obyvatelé z obce Lověšice byli ještě před zahájením zabíjení přinuceni k vykopání hromadného hrobu. Pazúr to zdůvodnil tamnímu předsedovi MNV tím, že dostal příkaz k popravě několika příslušníků SS. Předsedovi ani obyvatelům se to nezdálo a dlouho se zpěčovali, nicméně obec nakonec lidi poskytnout musela (ovšem dostatek mužů Pazúr sehnal teprve poté, co pohrozil, že ty neochotné ke spolupráci nechá postřílet).

Vraždění probíhalo velmi bestiálním způsobem, oběti byly přinuceny se svléknout do spodního prádla a pak byly po malých skupinkách stříleny. Pazúr se přitom sadisticky vyžíval v tom, že rozděloval děti od rodičů a dával je do různých skupin, aby maximálně trpěly, děti se dívaly, jak jim vraždí mámu, a pak postavené tak, aby viděly na její tělo, čekaly až na ně přijde řada. A obráceně. Jeden ze svědků vypověděl, že slyšel šestileté dítě prosit slovensky o zastřelení, že už chce jít za maminkou. V jednom případě Pazúr nechal zastřelit ženu, která měla v náručí dvě děti (asi jedno- a dvouapůlleté), a když mrtvá padla s oběma ještě živými dětmi do napůl plného hrobu, chvíli se ještě kochal jejich pláčem, než je obě odstřelil.

Otřesení Lověšičtí se většinou drželi stranou, pouze pár z nich v čele s O. Zezulou žádalo Pazúra, aby ušetřil alespoň malé děti. Dostalo se jim odpovědi, že jsou příliš jemné povahy a že co je Němec, patří zabít (jak již bylo vysvětleno, Pazúr přitom dobře věděl, že velká část vražděných nejsou ani Němci, ani zrádci). Poté vyzval Lověšické, aby si taky zastříleli, s výjimkou jediného (Františka Vaculíka) se však tito k vraždění nepřipojili. Majetek obětí si Pazúrovi muži rozebrali.
Protože mezi zavražděnými nebyli jen Němci, stalo se nečekané a Karol Pazúr stanul před soudem. Za svůj exces dostal nepodmíněný trest, nejprve 7,5 roku, poté 20 let vězení. Odseděl si z něj ovšem jen přibližně dva roky a poté udělal skvělou karieru v komunistickém Svazu protifašistických bojovníků.

17. 6. 2011

Sudetoněmecké krajanské sdružení ohlásilo projekt budování pomníků

Jak podrobně vysvětlujeme ve své tiskové zprávě (německy), chtěli bychom, samozřejmě tempem, jaké dovolí dostupnost finančních zdrojů, postavit na místech největších masakrů sudetoněmeckého obyvatelstva vlastní, trvanlivé a vandalům i zubu času odolávající pomníky.

Dosavadní stav je tristní, zvlášť v porovnání s lidickým monstrem: pomníky a pamětní desky buď rychle podlehnou zkáze šovinistických emocí, anebo jsou formulovány tak, aby to nebylo nic proti ničemu, jak zní velmi případná hovorová frase. Snad se nám to podaří změnit.

Řád ozubeného kola opět v mediích

Hned dvakrát se tento týden do hledáčku medií dostal Ŕád ozubeného kola. Nejprve se mu věnoval Jiří X. Doležal v Reflexu. V článku, který označit za neobjevný by bylo snad až příliš lichotivé, JXD dospěl k závěru, že Řád přitahuje své členy tím, že má na webu napsáno odpor, což je signální slovo, jemuž žádný neonacista neodolá. Ponechme jednoduchého publicistu jeho bludu, je pro něho možná lépe, když si to myslí.

Ještě více pozornosti vyvolává na dnešní večer plánované procesí Řádu v Krupce. Policie se prý na neonacisty bděle připravuje. Nejsem sice pravidelným účastníkem řádových procesí, ale podle mých informací mohou zůstat policisté v klidu, tyto akce se odehrávají zcela mírumilovně: v čele procesí kráčí velmistr s – červenými LED podsvícenou – monstrancí ve tvaru ozubeného kola. Velmistr je obklopen deseti ministranty s pochodněmi (je to symbolické, deset je Zubů), kteří se, je-li na trase dost místa, rozvinou do kruhového útvaru a pomalu kolem velmistra rotují. Za nimi pak jdou prostí příznivci Řádu.

Aktualisováno.
Mediální zpráva o procesí, včetně fotografie.

Originálně pojal zprávu server Romea. Formulace: Jsou to zřejmě členové Dělnické mládeže. Viděl jsem mezi nimi i psa, který by měl patřit Lucii Šlégrové, dodal náš spolupracovník. nejspíš vstoupí do dějin žurnalismu.

Aktualisováno.
V iDnes pojali reportáž velkoryse, včetně videa (rozhodně doporučuji už kvůli záběru na ozubeného řádového psa). A proč se procesí konalo právě 17. června? Prosté, Watsone: ve skutečnosti šlo o oslavu svátku Adolfa Hitlera.

Václav Klaus sedmdesátiletý

V neděli oslaví významné životní jubileum otec českého národa, původce všeho, na co můžeme být hrdi, najmě ovšem úspěšného a všemi obdivovaného projektu kuponové privatisace, náš milovaný president-resident Václav Klaus.

Blahopřejeme!

14. 6. 2011

Sháním strašáka

Stalo se, že si můj byt, resp. kuchyni, oblíbila dvojice strak. Jsem zvyklý nechávat v létě celý den otevřená okna, a straky, seznavše mou celkovou dobrotivost (jakož i to, že evidentně nepatřím k nejobratnějším savcům), počaly mne pravidelně navštěvovat. Když rozklovaly chléb, kterým jsem měl na jídelním stole volně položen a zabalen v mikrothenovém sáčku, zkoumají další možnosti, čeho – jedlého či jinak atraktivního – se v bytě zmocnit.

Podle internetových zdrojů patří straka k nejinteligentnějším ptákům, což mohu potvrdit: obě jsou milé a velmi společenské. Problémem ovšem je, jak se jich zbavit. Jsem proti jakémukoli násilnému řešení – ostatně jedná se o národní zvíře – takže optimální variantou se jeví methoda preventivního odstrašení. Mám arci určitou obavu, že když přijdu do prodejny domácích potřeb a budu chtít stolního strašáka, nejspíš nepochodím. Proto si asi budu muset strašáka zhotovit svépomocí.

Může někdo doporučit vhodný návod, anebo by mohl hotového strašáka na potřebnou dobu zapůjčit?

Lidice

Ne, tento blogpost neobsahuje recensi stejnojmenného filmu, a mám-li být upřímný, na málokterý český film se mi chce jít do kina méně než právě na tento. Důvodem je, že lidický kult, který vytvořili komunisté a bez přemýšlení, silou setrvačnosti, jej převzaly demokratické politické representace, pokládám za ohavnost, jíž není v pantheonu českých historických lží rovno.

Problém není v lidické tragedii samotné, ta byla bezesporu brutální, ničím neospravedlnitelnou represalií, v jejímž důsledku přišlo o život téměř 350 lidí, ale v účelu, pro který byly Lidice rok co rok až hystericky oslavovány, totiž k vytvoření dojmu, že hlavní vinou nacistické ideologie ve vztahu k této zemi nebyl holokaust, při němž zahynulo téměř 300 tisíc českých a slovenských Židů, ale násilí na nežidovském, slovanském obyvatelstvu. Proto onen monstrosní železobetonový pomník, proto záhony růžových keřů, proto povinné školní zájezdy do Lidic, jimž nebylo lze uniknout, a proto také převážně kladné reakce na poslední Klausovu impertinenci vůči sudetským Němcům. Klaus zná svoje pappenheimské a opět potvrdil, že to s Čechy umí.

Komunistická propaganda se pokoušela vytvořit dojem, že Lidice jsou pars pro toto, jedním z mnoha vybraných aktů nacistické krutosti, a u větší části obyvatelstva se jí tohoto výsledku podařilo dosáhnout. Když dnešnímu Čechovi připomenete, že víc obětí než v Lidicích bylo po válce zřejmě na desítkách míst, přinejmenším v Postoloprtech, v Pohořelicích, v Ostravě, v Ústí nad Labem, v Podbořanech, bude s největší pravděpodobností reagovat agresí: nelze přece srovnávat nevinné lidické oběti, nota bene děti, se sudetskými Němci, na kterých byl proveden tolik akt oprávněné odplaty a jejichž odsun byl, vzhledem k míře jejich provinění, vlastně dobrodiním. Jediným spravedlivým trestem by byla bývala smrt.

Svým účelem je kult Lidic antisemitský, a tím víc se mi příčí.

Komunisté neměli vůči Židům jednotný postoj, pokyny z Moskvy se v čase několikrát změnily a nebylo jednoduché jim vyhovět bez ztráty domácí kredibility. V období těsně po válce, až přibližně do r. 1949, byla politika KSČ spíše prožidovská. Po stranických čistkách, jejichž obětí byla na počátku 50. let i řada Židů, se rozhostilo ticho, a problematika šoa byla znovu thematisována až v polovině 60. let: do té doby bylo být Židem čímsi imanentně podezřelým. Nová vlna českého filmu to změnila, problematikou holokaustu se zabývala celá řada vynikajících děl té doby (Spalovač mrtvol, Démanty noci…), stejně jako významná literární díla. S ruskou okupací došlo k novému útlumu stranou připuštěného zájmu o holokaust; sice se ještě točily některé filmy o něm, ale toto thema je v nich potlačeno a podáváno jen jako vedlejší sdělení (např. Zlatí úhoři).

Obecně přitom platilo, že čím ostřejší oficiální stranický antisemitismus, tím silnější lidický kult.

Soudě podle vlny lidické hysterie, kterou jsme o víkendu mohli zaznamenat, je tento propagandistický instrument stále funkční a účinný – k velké škodě těch, kteří jsou jím obelháváni.

12. 6. 2011

Nestoudná provokace západoněmeckých revanšistů ve výroční dny vyhlazení Lidic

(Pozn.: Nakonec jsem našel přesně to, co jsem hledal.)

FRANFURT NAD MOHANEM 10. června (Zpravodaj ČTK) — Mluvčí revanšistického sudetoněmeckého krajanského sdružení ministr západoněmecké vlády Seebohm v neděli prohlásil, že problém hranic mezi Československem a Německem ještě nebyl vyřešen a že je neméně důležitý než problém německo-polský. Veřejnou manifestací ve Frankfurtu nad Mohanem vyvrcholily tzv. sudetoněmecké dny.

Seebohm, odpovídaje na projevy rozhořčení protestů ozývající se na celém světě proti tomu, že revanšistické shromáždění je pořádáno právě ve výroční den vyhlazení Lidic, prohlásil zpupně: My víme velmi dobře, proč svá výroční setkání pořádáme právě o svatodušních svátcích, aniž se ohlížíme na datum.

Kancléř Adenauer zaslal revanšistům telegram, v němž je ujišťuje, že vláda NSR plně podporuje jejich věrnost k vlasti, kdysi tak bohaté německé zemi, a věří v obnovu jejich nezadatelných práv.

Pozdravný telegram zaslal revanšistům i předseda Sociálně demokratické strany Německa Ollenhauer.


(Vyšlo v Rudém právu dne 11. 6. 1962)


Další linky ke studiu, jak se vyvíjela česká protiněmecká rhetorika, žánr reportáž ze sudetoněmeckého sněmu: 1957, 1959, 1961/1, 1961/2, 1962, 1963, 1964, 1966, 1968 (překvapivě jeden z nejagresivnějších), 1969, 1970/1, 1970/2, 1971, 1972, 1974, 1975, 1976, 1977, 1978, 1979, 1980, 1981, 1982, 1983, 1984/1, 1984/2, 1985/1, 1985/2, 1986, 1987, 1988.

Co jsme ukradli, nikdy nevrátíme! – toto motto je společné českým komunistům i šovinistům Klausova střihu.

Pod fanglí revanše

Fantazírování a štvaní pana Bechera

FRANKFURT NAD MOHANEM 7. června (Od našeho zpravodaje) — Již podvaatřicáté se sešli v sobotu a neděli příslušníci sudetoněmeckého landsmanšaftu, aby utvořili kulisu pro revanšistické prohlášení. Tentokrát se po mnoha letech odvážili uspořádat svůj sraz na sever od Bavorska — v metropoli západoněmeckého kapitálu Franfurtu nad Mohanem.

Jejich mluvčí Becher je zapřísahal, aby neklesali na duchu a věřili a čekali. Jejich údajné právo na vlast prý dojde naplnění. Zní to neuvěřitelně, ale Becher pasoval své příznivce na jedny z nejdůslednějších zastánců míru, jako by nebylo nacistických zločinů. Odsun musí být podle něho napraven za pomoci sjednocené Evropy v čele s potomkem habsburské monarchie. Vydával se za zastánce svobody východních národů, útočil na protiválečné hnutí NSR a přispěchal na pomoc bonnské vládě prohlášením, že i oni jsou pro politiku z pozice síly, jak ji praktikuje Reaganova vláda. Mnoho zájmu nevzbudil, protože většina ze sto tisíc účastníků si hleděla více krajíce chleba a piva.

Je příznačné pro revanšisty, že čím více stárne jejich základna, tím více se snaží na sebe upozornit křikem a teatrálními gesty. Aby si dodali větší váhy, mluví o čtrnácti miliónech členů landmanšaftů (aby dostali více marek na své rejdy), a aby upoutali na chvíli veřejnost, pozvali si prominenty z oblasti politiky. Hesenský zemský premiér Börner (SPD) jim sice zpočátku poklepal na rameno a politoval je, ale vzápětí byl nucen naznačit, že neustálé omílání revanšistických požadavků vede do izolace. Připomenul jim, jak nebezpečné je vznášet územní nároky, a nabádal uznat skutečnost, že jejich mladá generace vyrůstá v NSR.

Mezi hosty byl i předseda spolkového sněmu NSR Stücklen, který si považoval za čest převzít od Bechera i jednu z cen, jejichž náklady fakticky hradí západoněmečtí poplatníci. Nebyl by to sraz sudeťáků, kdyby na něm nezaznělo servilní přitakání těch, kteří zradili vlast a za jidášský groš zpívají o údajném bezpráví, jemuž byli Němci v Československu vystaveni. K normálnímu obrazu patří také církevní knížata stejně jako různí vědci odvažující se jít na veřejnost se svými pochybnými historickými díly. Na podniku vydělávají i různí spisovatelé a vychovatelé, usilující o uplatnění nacistických názorů o východních sousedech i ve školách NSR.

Fangle, píšťaly a bubny připomenuly, že síly revanše se nevzdávají svých plánů a že dovedou využít každé možnosti k demagogické hře, při níž je v sázce spolupráce mezi národy a mír.

JAN KOVAŘÍK

(Vyšlo v Rudém právu právě před 30 lety, v pondělí 8. 6. 1981)

Národní škola

Jest veskrze příjemno, že se na českém Internetu postupně rozhojňují online přístupná periodika. Chceme-li se třeba podívat do některého čísla Rudého práva (prozatím od r. 1950), postačí pár kliknutí a stránku máme v dostatečně velké a čitelné podobě na monitoru. Ústav pro českou literaturu ovšem oskenoval daleko víc titulů, včetně takových typografických a literárních skvostů, jako jsou Štorch-Marienovy Rozpravy Aventina.

Naprosto unešen jsem ale byl Poslem z Budče, což byl od poloviny 19. století vycházející časopis pro učitele, vychovatele a vůbec přátele mládeže. Pamatuji si, že jsem coby útlé robě fascinovaně četl v Rumcajsovi od Václava Čtvrtka příběh, v němž vystupuje jistý podučitel lučby a silozpytu. S jistými obtížemi jsem se, robě rozumu bystrého, dovtípil, že má jít o chemii a fysiku. Utkvělo mi to dodnes v paměti, a byl jsem nadšen tím, že existuje cosi jako jiná čeština, která má – resp. měla – zcela zvláštní, z domácích kmenů vycházející terminologii.

Nad Poslem z Budče jsem okamžitě upadl do jazykového transu. Hned v prvních dvou číslech (arších) byly publikovány základní osnovy tehdejšího školství. To sestávalo ze školy materské (dnešních jeslí), po níž následovala opatrovna (dnešní mateřská škola), a poté, počínaje šesti lety věku, byla dítka svěřena vzdělávacímu systému školy národní.

Třídy se ovšem nečíslovaly jako dnes, ale měly každá své slovní pojmenování: Začínalo se v přípravovně. Ty byly dvě: v nižší názorně se probíralo názorní znání surovin všeho druhu s malým začátkem odlikování. Mj. svítiva, paliva, mluniva, mlniva, čeřiva a hybliva. Dítka měla i biologii, kde se učila pojem hlacenstv, rostlin bezdělohých, jednodělohých, zvířat vejcozvěrů, členo- a dvojčlenozvěrů. Z chemie se ale braly pouze základy, jedy a kazijedy.

Druhá třída se jmenovala odlikovna. Tam se vysvětlovalo tvaroznanství, tzn. všechny druhy čar, rovnic, křivic, všech měřických obrazců a těles, hlatí, jednodušin, nižších rostlin a zvířat. Z počtů se bralo počítání písemní až k pravidlu obdob. Mimo výuku žáci v odlikovně trávili čas jako přidruženci k obstaravačům při vystřihování, slepování hlatí, řezání apod.

Z odlikovny postoupily děti do věcnice, které byly tři. Začínaly pojemovnou. Tam byla důležitá geometrie, ze které se probíral mj. hlatizpyt a hlatiplozí. Z mluvnice se nacvičovalo dělání sad, úsudků, rozsudků a porozsudků, a také se učilo krasopsaní a krasočtení a rejsování a kreslení podle jednodušin a proměnlivin. I doba mimo vyučování byla v pojemovně trávena plodně: žáci byli zaměstnáni jako obstaravači při dělání hlatí a (v zimě) v umovně; když bylo teplo, chodívali např. do štěpnice, morušnice, hospodárny nebo zelinárny.

Následovala putovna, kde, kupodivu, čtvrťáci činili věci vesměs srozumitelné.

Zajímavější byla naukovna. V ní se studovalo mj. tvaroznanství, znání slunědy a tělocvik s návodem pořádku a příčin.

Dále přišla průmyslna, zaměřená na samomyslní další i průmyslní probírání nauk. Probírán byl např. zkamenělinozpyt prostonárodní, tvaroznanství s přechodem do říše rozumu (odkud, proboha?), kreslily se svisnorysy, provádělo rejsování půhlední a bral se pojem poměročtů.

V oučetně neboli správovně se vyučovalo praktické vyměřování a šprlení, posuzování děl, srovnávání s cizinskými a s vidinami.

Nejvyšší třídou byla vědovna, kde mohly děti zůstat i dva roky. Šlo tam patrně o opakování (rozumím-li správně formulaci vždy s potahem na předešlé a totéž v světle jiném), braly se základy mudrctví, prostonárodní člověkozpyt, myslezpyt, dušezpyt a všechny tři složky mudrctví, tj. poznatkozpyt, krasozpyt a cnostizpyt. Z krasozpytu byla v osnovách mj. sošba.

Imposantní terminologický systém, který patrně nebylo jednoduché v průběhu dalších desetiletí eliminovat, jestliže jeho dozvuky nacházíme ještě ve Čtvrtkovi. Faktem v každém případě je, že kdybych se s tehdejšími vzdělanci setkal, asi bychom se dorozumívali německy, případně v jiném, v revolucích si nelibujícím jazyce.

10. 6. 2011

Já nejsem z jů-es-ej

Na tento skvost české kultury upozornil Ross Hedvicek:

Na další obstrukce ministerstva reagujeme novou žalobou

Napsal nám ministr Kubice, že otázka naší registrace je velmi složitá a ministerstvu bude trvat ještě měsíc, než se rozhodne, zda bude respektovat zákon a vydá nám stejnopis stanov s registrační doložkou čili nic. Přirozeně ministerstvo znovu žalujeme.

Zde je k tomu tisková zpráva.

9. 6. 2011

V mládí jsem se učil sazečem

Jenže neučil, a to je ten problém. Když jsem si potřeboval vysázet jednoduchý leták, který bychom mohli rozdávat účastníkům na víkendovém Sudetoněmeckém sněmu v Augsburgu, ukázala se moje znalost prostředků DTP kriticky nedostatečnou.

Texty na počítači píšu už řadu let zásadně v OpenOffice (nyní přejmenovaném na LibreOffice), bitmapy edituji v GIMPu, vektorovou grafiku v Inkscapu, ale když jsem najednou měl – s termínem nejpozději ihned – dodat tiskovému oddělení našeho sdružení leták, ukázaly se tyto programy značně neadekvátními.

Jednou možností bylo naučit se TeX, což je, pokud vím, DTP program pracující z příkazového řádku. Taková aplikace by jistě vyhověla mému UI-fundamentalismu, otázkou je, zda by výsledek bylo ještě možno považovat za výstup DTP nebo by jej sněmující pokládali za zpestřující komickou vložku oficiálních materiálů. Proto jsem nakonec sáhl po programu Scribus, jenž se pyšní tvrzením o jisté podobnosti s QuarkXPressem.

Zápas byl dlouhý, krvavý a nikoli bez obětí na straně softwaru i uživatele (o újmě způsobené německé gramatice raději pomlčím). Výsledek je zde. Leták si musíte představit složený a číst tedy nejdříve druhou stranu.

6. 6. 2011

Na posvátné naše palladium…

S jakou frivolní surovostí urážejí náš národní cit, kterak namáhají svou duševní impotenci, aby zohyzdili, zlehčili a potupili kulturní práci našich předků… přišli jako cizí minéři, aby podryli naši společnost, aby odcizili ji svému původu, zohavili naše dějiny, zlehčili kulturní naši práci a otrávili, co zbylo z dávné lepší naší minulosti… napsal kdysi Julius Grégr v Národních listech na adresu pochybovačů o pravosti známého literárního falsa, tzv. Rukopisů.

Učinil jsem podobnou chybu jako zmínění pochybovači a dovolil si napsat několik nevlídných slov na adresu Františka Palackého. Tonem téměř hysterickým se ohradil Guy Peters, tvrdě, že Palacký byl historik zcela mimořádný.

Inu, byl – v míře toho, jak českému národu uškodil, se mu stěží může druhý vyrovnat, leda snad další mimořádný, naštěstí však ne tak plodný historik, Zdeněk Nejedlý, Palackého duchovní dvojče.

Problémem Palackého nebyl v tom, že národní dějiny jako někteří jeho jiní po světské slávě toužící vrstevníci glorifikoval, nýbrž že je zčásti fabuloval, zčásti pak vykládal způsobem, pro který není opory v pramenech, který je zcela diskontextuální a který vede – v rovině politické – k závěrům, jež jsou ve svých důsledcích ekvivalentní vyhlášení občanské války, války Čechů proti Němcům.

Ne vše je v Palackém vyjádřeno explicitně, jeho sdělení byla upravována pro censuru asi stejně, jako je rozhlasový FM signál před vysíláním modifikován preemfasí. Po deemfasi, kterou si každý čtenář podle naturelu a temperamentu provedl sám, vychází z Palackého koncepce jasné sdělení: smyslem českých dějin je boj proti Němcům, dědičnému nepříteli českého národa. A kromě toho, zajdeme-li v deemfasi o kousek dál, Němci nemají (autonomní) právo žít na území naší země, toto jejich právo je odvozeno od vůle českých panovníků a může jim být tudíž kdykoli odejmuto.

Podobně nesmyslné jsou Palackého představy o české reformaci. Je nejen zcela mimo kontext postavené, ale vyloženě trapné, máme-li dnes v Praze celou jednu čtvrť a půlku druhé plnou ulic pojmenovaných po náboženských fanaticích a hrdlořezech, jimž nebylo ve své době rovno, a je-li Praha plná domů z počátku století ozdobených husitskou symbolikou. I to je Palackého zásluha.

Není proto příliš nadnesené říci, že František Palacký byl jedním z duchovních otců poválečné genocidy, s níž by, pokud by žil v oné době, musel nadšeně souhlasit. Tím méně je pochopitelné, proč se jej zastávají dnešní historici, kteří sami jeho koncepci nesdílejí a ve slabé chvíli i přiznají její škodlivost.