DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

29. 7. 2011

Urazili nám hlavu

Už zase. Tentokrát tak učinili Australané a vzhledem k odlehlosti místa urážky není doposud zřejmo, zda hlava byla uražena tím, že měla být podrobena bezpečnostní kontrole, anebo povinností vyčkat ve frontě spolu s jinými, nepomazanými jedinci.

Jasné je naopak to, že 1. hlava byla v Austrálii soukromě (a tedy žádných privilegií nepožívala); a 2. hlava tam přicestovala za účelem privátní – a placené – přednáškové činnosti, tedy v postavení, které jí nepřísluší a jež by u hlavy kterékoli civilisované země muselo být nutně nahlédnuto zcela nevhodné a nedůstojné: jen si zkusme totéž představit u Obamy, Sarkozyho, Wulffa, Fischera, Akihita nebo Alžběty II.!

A to byli Australané ještě tak zdvořilí, že presidentovi u rámu nepřipomněli jeho slavné chilské video: zvláštní úcty se stěží může dovolávat ten, kdo kam přijede, dělá sobě a své zemi jen ostudu.

27. 7. 2011

2083

Je doba mediální a zaujmout je stále složitější. There is no such thing as bad publicity: zatímco Oscaru Wildovi stačilo k vyvolání skandálu výstředně se obléct a přihlásit se k homosexualitě, dnes musíte, aby si vašeho psaní někdo všiml, postřílet několik desítek nevinných lidí. Ale ne zase příliš moc, to by se mohlo stát, že by vás místo toho začali uctívat a stavěli vám sochy, tak jako tolika masovým vrahům před Andersem Breivikem.

Ano, přiznávám, norský terorista přiměl i mě, že jsem si jeho nejslavnější dílo, manifest 2083 – A European Declaration of Independence stáhl a část z něj přečetl (pro referenci vystavuji). Spis má cca 1500 stran a je z větší části kompilací jiných prací.

Ačkoli hned v úvodu autor tvrdí, že je proti jakékoli ideologii, valná část spisu má čistě indoktrinační, ideologický charakter, snažíc se přivést čtenáře k přesvědčení, že Evropa čelí hrozbě nezvratné islamisace a jejím národům hrozí ztráta národní identity v důsledku nekontrolovaného přílivu imigrantů, především z muslimských zemí.

Tomu se pokouší zabránit v r. 2002 ustavený, resp. obnovený, řád templářů, Pauperes commilitiones Christi templique Solomonici (Chudí spolubojovníci Krista a chrámu Šalamounova), který by měl v první fasi své rekonquisty prostřednictvím rytířů-soudců (Breivik užívá termínu Justiciar Knights) vykonávat popravy osob, které se na evropských národech provinily. Tyto sumárně odsouzené dělí do čtyř tříd, zrádce kategorie A až D, přičemž trestu smrti bezvýhradně podléhající kategorie A a B mají tvořit cca 0,1 % evropské populace. Hle, v porovnání s Leninem nebo Hitlerem je Breivik vyloženým humanistou…

Velký prostor je věnován výkladu o násilném a nenávistném charakteru islámu a o tom, jak je toto náboženství pro tradiční evropské hodnoty nebezpečné. Paradoxní ovšem je, že protizbraní, jíž chce Řád islámskému dobývání kontinentu čelit, je něco, co nese všechny znaky teroristických činů džihádistů: ovšem až na oněch 72 panen huri, které Breivik rytířům-mučedníkům, položivším ve svaté protimuslimské válce život, slíbit nemůže.

Nejdůležitější otázkou je, nakolik mohou Breivikovy myšlenky oslovit dnešní krajní pravici. Základní apel je patrně zcela mimo hru: tak jako nenašel své následovníky americký Unabomber, jehož životem a dílem se Breivik zjevně inspiroval, stěží se najde mnoho těch, kteří by se po vzoru norského bojovníka za bílou rasu ozbrojili samopalem a šli pro své přesvědčení postřílet několik desítek dětí anebo vyhodili do vzduchu některou vládní budovu.

Na straně druhé jsou tu ale tabu, která kultura politické korektnosti (již Breivik nazývá kulturním marxismem) a multikulturalismu vytvořila a jejichž dodržování může vést k tomu, že určitá, početně nikoli nevýznamná, část populace podlehne ideologii white-supremacismu: mnohé z toho, co se píše v Deklaraci, by přeloženo do češtiny získalo v těchto kruzích okamžitě obrovskou popularitu a bylo by to s malými úpravami použitelné jako ideový základ české národně socialistické pravice.

Obranou je podle mého názoru jedině otevřenost, protože demokracie, má-li fungovat aspoň tak špatně, jak funguje, nutně vyžaduje necensurovanou veřejnou debatu. Kriminalisace názorů a preventivní umlčování oposice vytváří ve společnosti napětí, jehož důsledkem nemůže být nic jiného než ztráta imunity k ideologické indoktrinaci.

Zakazují-li vám o něčem mluvit, tím snáz a nekritičtěji tomu uvěříte.

Změny

Ač konservativec, chápu nutnost občasných změn, a proto jsem, po období dvoutýdenní sladké letní nečinnosti, přistoupil k mírné reformě (v mezích zákona) i ve svém internetovém okolí.

Z tohoto blogu jsem odstranil – ostatně nikdy neaktualisovanou – Knihovničku, seznav, že tak intimní informace, jako co jsem přečetl a co se přečíst chystám, nemíním veřejně sdílet.

Ještě větší změnu jsem uskutečnil na Facebooku, kde jsem provedl dopoledne dlouhých nožů a bez milosti se odpřátelil se všemi, kteří mne otravovali svými hloupými posty (někteří s průměrnou produkcí více než 20 ks za den, že, paní Yveto!) nebo které osobně neznám a měl jsem tedy podezření, že jde o účet fiktivní. Několik dalších přátel má podmínku; to jsou ti, kteří sice píší zajímavě, ale několikanásobně častěji, než by odpovídalo presentovanému obsahu. Polepší-li se, mohou mými facebookovými přáteli zůstat – mají na to zkušební dobu do konce srpna.

14. 7. 2011

Konec (starého) Světa

Procházel jsem včera náhodou Libní, kolem Paláce Svět. Uvnitř se pohybovali bodří a odhodlaní, rusky a ukrajinsky spolu rozmlouvající muži s perlíky, majslíky a dalšími instrumenty destrukce, majíce se čile k dílu, a mne napadlo, že jdu kolem Světova paláce asi naposled. Tak jsem si ho aspoň, byť jen mobilním telefonem, na rozloučenou vyfotografoval.

Poprvé jsem libeňský palác pana Světa zaregistroval někdy v r. 1985, krátce poté, co jsem přišel do Prahy, a i když jsem znal Hrabalovu povídku Automat Svět, měl jsem za to, že je to místo veskrze literární, takže mne docela zaskočilo, že automat je skutečný, nevymyšlený. Později jsem párkrát zašel do kina Dukla, které v paláci fungovalo, a snad i na sekanou s bramborovým salátem a na kofolu do automatu, ale protože jsem s Libní neměl nikdy moc co do činění, zůstal pro mne palác místem, ze kterého jsem cítil mocného genia loci, ale s nímž jsem se spíše míjel.

Teď se dívám na fotografii a zjišťuji, že mi červené kachlíčky se zeleným pruhem a bílými písmeny, které jsou, řečeno s klasikem, tak ošklivé, až jsou krásné, budou chybět víc, než jsem se domníval, a to nejen kvůli Bohumilu Hrabalovi a Vladimíru Boudníkovi a Věře Chytilové, která přímo v automatu natočila některé sceny svého příběhu do Perliček na dně, ale prostě proto, že tak jako člověk nemůže získat nové staré přátele, nedá se postavit nový starý dům.

Ty stavby, které byly postaveny po válce, jako by důstojně stárnout nedokázaly: starý panelák ze 60. let je i dnes stejně ošklivý, jako byl po kolaudaci, a když v Liberci začali bourat Prior, neuronil jsem pro něj slzu, maje za to, že je jen s tváře města odstraňována architektonická bradavice. A kdyby bagry a buldozery srovnaly se zemí celé Jižní Město nebo sídliště Bohnice, šel bych je vítat chlebem a solí.

Palác Svět je ale jiný: ten byl jen jeden a bude mi na tom místě scházet.

8. 7. 2011

Tak se nám to prý tenčí

Zvláštní tým ministerstva vnitra dokončil analysu, která nedoporučuje vládě podávat k Nejvyššímu správnímu soudu návrh na rozpuštění Komunistické strany Čech a Moravy.

Tým to byl jistě odborný; nepochybuji, že nejméně z poloviny byl tvořen bývalými komunisty.

Na možnost zákazu KSČM bych se ovšem nedíval tak pesimisticky, u vědomí toho, kdo o těchto záležitostech ve skutečnosti rozhoduje: něco skutečně nebezpečného, jako je instalace amerického radaru, nám Rusko samozřejmě nedovolí, ale nahradit nepružnou a zaživa fosilisující komunistickou stranu mladšími kádry, to by mohlo být pro Moskvu ve výsledku jen výhodné. Tipuji proto, že návrh nakonec podán bude.

5. 7. 2011

Z deníku straníkova XXVIII

Milý stranický deníčku,
vím, dlouho jsem tě opomíjel. Bylo to arci jen proto, že jsem neměl, s čím bych se tvým stránkám svěřil. V naší straně probíhá nyní cosi jako zimní spánek. Po poslední volební kampani, na niž, myslím, budou s děsem vzpomínat ještě naši pravnuci, jsme do svého čela zvolili osobnosti, které nic nepředstírají a smířeny s tím, že vedou stranu-dvounulku, pevným krokem v našem čele kráčejí od porážky minulé k debaklu příštímu.

Měli jsme teď, pravda, blíže neurčený počet sněmů, avšak nedokáži ti přesně popsat, co se na nich projednávalo. Povšiml jsem si toliko toho, že bývalý kancléř resignoval a jeho nástupce zjistil, že stranická administrativa není takovou hračkou, jak si asi byl myslel, a tak nám bylo oznámeno, že počínaje příštím rokem se poplatek z údu zvyšuje z 500 na 800 korun per annum. Což chápu: jestliže jsme dříve u voleb dosahovali 0,05 %, výsledek 0,08 % se nemůže na finanční náročnosti stranického provozu neodrazit, a v ten šťastný den, kdy dosáhneme kupř. 35 %, bude třeba, aby – lineárně interpolováno – úd co úd přispíval každoročně do stranické kasy 350 000 Kč.

Taky, milý deníčku, máme nový program, moc pěkně a ušlechtile sepsaný, tolik krásných a velkých slov na tak malém prostoru aby jeden pohledal! Na našem webu sice ještě není, ale až bude, počteš si: třeba jak chceme zrušit registrované partnerství a protože jsme stranou humanistickou a nemíníme homosexuály přímo vyhubit nebo vyléčit, navrhneme novelu dědického zákona tak, abychom jim umožnili po sobě dědit. Také, obávám se, chceme obnovit domovské právo, aniž bychom ovšem věděli, co přesně to je, resp. bylo (ty jakožto deníček vzdělaný to ovšem víš, přečed si o tom minulý týden v mé žalobě).

I jakési činy se najdou, třeba teď jsme udělili cenu za propagaci komunismu (odcházejícímu) televisnímu řediteli. Nevím zcela přesně, za co, co ale vím, je, že anticeny mají smysl pouze jako zpestření a doplněk cen positivních, udělované samostatně působí sebestředně a hloupě. Co takhle udělovat takové ceny, které by si laureáti převzali, např. za boj proti komunismu, když už je zde tato obsese (za loňský rok by ji mohl dostat in memoriam Milan Paumer anebo Vojen Güttler)? Kdybychom rozdali pět takových cen, mohli bychom si dovolit udělit i jednu anticenu.

Budu, milý deníčku, končit, protože, jak vidíš, psaní do tebe mne jen zbytečně rozčililo: nemohu-li něco změnit, měl bych se naučit o to nezajímat. Strana mne nepotřebuje, já nepotřebuji Stranu, a tak můžeme v poklidu a ve vzájemném porozumění koexistovat. Jen těch osmi stovek mi přijde čím dál víc líto; ale co nadělám, politické vyžití není nikde zadarmo…

4. 7. 2011

Zemřel Otto Habsburský (1912–2011)

Dnes v časných ranních hodinách ve svém domě v bavorském Pöckingu zemřel Otto Habsburský a Lothrinský, velkovévoda rakouský a dědic císařského trůnu, muž, jehož jsem, stejně jako všichni čeští monarchisté, pokládal za zeměpána a hlavu svého státu; na rozdíl od tří dalších, republikánských, hlav státu, které za mého života zemřely, a dvou dalších, které dosud žijí, byl arcivévoda Otto jediným, za něhož jsem se nikdy nemusel stydět.

Otto Habsburský, tedy Jeho císařská a královská výsost František Josef Otto Maria Anton Karel Max Jindřich Sixtus Xaver Felix Renatus Ludvík Kajetán Pius Ignác, císařský princ a velkovévoda rakouský, královský princ uherský a český, byl po celý život aktivní ve veřejném životě, byl dlouholetým poslancem Evropského parlamentu a výrazným politikem CSU. Angažoval se i v Panevropské unii. Velkovévoda Otto patřil rovněž mezi přední zastánce požadavků sudetských a slezských Němců.

Po jeho smrti se následníkem rakouského, a tedy i českého, trůnu stává jeho syn Karel (nar. 1961).

Aktualisováno.
Jménem Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jsem zaslal arcivévodovi Karlu soustrastný dopis.

1. 7. 2011

Šetříme

Vyšel jsem si včera na večerní procházku. Když jsem krátce před jedenáctou vyrazil, první, co jsem, vyšed z domu, spatřil, byl kropicí vůz, an projížděje Seifertovou ulicí směrem do centra (Pražáci by ten směr asi nazvali z centra, ale my Žižkované víme své) intensivně kropí. Tentýž vůz jsem pak spatřil v opačném směru, rovněž v akci, těsně před jednou.

Je pravda, že včera v Praze pršelo jen trochu a větší déšť je očekáván až dnes, ale přesto se nemohu zbavit obsedantní představy, že onen vzorný komunální podnik, jemuž kropicí vozy patří, se na nějaké počasí neohlíží a kropí ulice podle harmonogramu, klidně i v dešti.