DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

28. 9. 2011

Difamační koutek aneb Dichtung und Wahrheit

O zdařilém kousku z pera Fabiana Golga jsem psal nedávno. Nyní o mně vyšel další difamační text, jehož autorem je Rostislav (Ross) Hedviček, a pokud F. Golgo neomylně zjistil, že jsem na blondýnky, R. Hedviček ve mně odhalil přímo homosexuála. Vážně nevím, co si mám o sobě myslet a kterému z nich věřit, když ve skutečnosti jsem heterosexuál a líbí se mi brunety.

Oba texty se shodují v tom, že jsem vytuneloval Britské listy, avšak neschopné české soudy mi to neuměly prokázat. Na což se těžko dá říct víc než No comment.

S Hedvičkem se věci mají takhle:

21. 9. 2011

Podal jsem vysvětlení

Dnes jsem byl vypovídat na policii ve věci našeho Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Trestní oznámení Davida Navary jsem jen krátce prolistoval: jak jsem předpokládal, je to naprostá slátanina, typický produkt právního imbecila.

Samotná výpověď není tak zajímavá jako to, co jsem zjistil, když mi policista – nevím, zda záměrně nebo nedopatřením – umožnil přečíst si pokyny státní zástupkyně. Případ totiž sleduje Vrchní státní zastupitelství v Praze, tedy SZ o dva stupně vyšší, než by normálně mělo, a z pokynů OSZ pro Prahu 2 je zřejmý úmysl zahájit trestní stíhání, a to za cokoli, bez ohledu na zjištěný skutkový stav.

Státní orgány se tedy zjevně domnívají, že nás od našich aktivit odstraší trestněprávními prostředky, ale minimálně za sebe jim oznamuji, že v tom se zmýlily.

20. 9. 2011

Velikán zavítal mezi prostý lid

Takhle nějak mohl vypadat pád komunismu v Československu, kdyby byl pomalejší. Představuji si to živě: na televisní obrazovce se objevuje generální tajemník Jakeš a chválí obyvatelstvo, že sice proti straně a vládě demonstrovalo, ale jasně se přitom distancovalo od zkrachovanců a zaprodanců z Charty '77.

O čem mluvím? O včerejší návštěvě premiera Petra Nečase v Novém Boru. Gigant tam prý pravil: Chtěl bych velmi zdůraznit, že si vážím, že občané Nového Boru se nepřidali k těm demonstracím, které organisovaly neonacistické skupiny typu Dělnické strany. Svůj občanský protest vyjádřili naprosto odděleně. Pro jejich obavy z rostoucí kriminality má prý ale, jak uvádí ČTK, pan premier pochopení.

Pak se ještě Nečas neopomněl obout do Lukáše Kohouta, se kterým jednat nebude, jelikož je hochštapler (tedy Kohout, nikoli premier).

Napadá mne, že na příkladě Nečasovy arogance lze dobře demonstroval rozdíl mezi politikou v Americe a v (kontinentální) Evropě: zatímco v USA je politik placeným služebníkem občanů, v Evropě je stát pokračovatelem monarchy a občané jsou proto politikům podřízeni; ministerský předseda, případně president jako nejvyšší úředník země, je jejich šéfem a občané ho musejí poslouchat. Jen na politikovi je, zda a s kým bude jednat, pokud neuzná obyvatelstvem vybrané parlamentáře za svého majestátu hodny, má daně platící luza prostě smůlu a musí se víc snažit, aby si zvolila zástupce pozornosti svých politiků hodnější.

19. 9. 2011

Policie vyšetřuje Sudetoněmecké krajanské sdružení

Ve středu odpoledne jsem předvolán na policii ve věci trestního oznámení Davida Navary týkajícího se našeho Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Proč ne, jen mám pocit, že by policie udělala lépe, kdyby se zabývala skutečnou trestnou činností a nikoli politickými případy tohoto druhu. Představa, že bychom se snad takto nechali zastrašit, je jednoduše směšná.

18. 9. 2011

Sluchátka v Linuxu

Před několika měsíci jsem si koupil nová sluchátka: Sennheiser HD 595, tedy střední sluchátková třída. Problém byl, že jsem je nemohl ke svému počítači rozumně připojit, protože audio chipset ve starém motherboardu měl jen jeden výstup schopný dosáhnout potřebného výkonu pro jejich napájení, a ten jsem potřeboval pro externí reproduktory. Asi by bylo možné připojit reproduktory (které mají vlastní zesilovač) do některého jiného výstupu, ale toto řešení se mi zdálo překombinované a nesystémové, a proto jsem sluchátka provozoval prostě tak, že když jsem je potřeboval, zapojil jsem je do jacku na přední straně reproduktoru, čímž se reproduktory odpojily. Řešení sice funkční, ale nepříliš praktické, pracné, do signálu ve sluchátkách mi lezl 50Hz brum a zdířka se tím opotřebovávala, takže dříve nebo později by vypověděla službu.

Když jsem minulý týden desktop, po téměř pěti letech, upgradoval, s potěšením jsem zjistil, že výkon nového zesilovače postačuje, a tak jsem sluchátka trvale zapojil do přední zdířky, pro ně určené.

Zbývalo vyřešit otázku přepínání mezi reproduktory a sluchátky. Samozřejmě to jde myší, ale chtěl jsem něco jednoduššího. Jak známo, v Linuxu není nic nemožné, a tak jsem si napsal miniaturní skript v bashi, který přepnutí obstará, a přiřadil ho v Gnome ke klávese Alt+ScrollLock, kterou tak mohu sluchátka podle potřeby zapojovat a odpojovat:
#! /bin/bash

if ( pactl list | grep -q 'Active Port: analog-output-headphones' ); then
   pactl set-sink-port 1 analog-output
else
   pactl set-sink-port 1 analog-output-headphones
fi
Umí tohle váš kečup (resp. operační systém)?

14. 9. 2011

Policie bezdůvodně zasáhla proti procesí v Krupce

Ani v dramatických severočeských událostech by neměla zapadnout událost, ke které došlo v pátek v Krupce.

Policie tam zadržela tři osoby, které se účastnily procesí Řádu ozubeného kola, neboť tím, že měly masky, se měly dopustit přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona. Tohoto přestupku se dopustí ten, kdo úmyslně naruší občanské soužití vyhrožováním újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví, nepravdivým obviněním z přestupku, schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním. Jak pod tuto skutkovou podstatu subsumovat naprosto poklidnou účast na procesí v masce a proč policie účastníkům masky sebrala, aniž by jim vydala protokol o odnětí věci, bude, soudím, vyžadovat ze strany policejních orgánů nemalého výkladového úsilí.

Řád zvažuje podání správní žaloby proti faktickému zásahu.

13. 9. 2011

Proč nevěřím Jaromíru Štětinovi

(Tento příspěvek je součástí dehonestační kampaně organisované Bezpečnostní informační službou, KSČM a Mossadem. Četba na vlastní nebezpečí.)

Proč nevěřím Jaromíru Štětinovi? Protože ďábel vězí v detailu, a měl-li bych uvěřit jeho divokým disidentským historkám, právem bych očekával, že vše ostatní, co J. Štětina o své minulosti napsal, bude sedět jako – no, vy víte jak.

Jenže nesedí.

1. diskrepance, vstup do KSČ

O okolnostech senátorova vstupu do strany se dočteme ve Štětinově životopise toto:
Přihlášku do KSČ jsem podal někdy během roku 1965 během studií na VŠE. Nebyl jsem přijat. Důvody jsem se nedozvěděl, ale pravděpodobně to bylo díky udání, které někdo učinil a stěžoval si na původ matky. Systém přijímání do strany byl založen na tom, že adept musel nejdříve absolvovat roční kandidátskou lhůtu. Tu jsem nastoupil znovu někdy v roce 1966 a stal jsem se členem fakultní organizace KSČ Vysoké školy ekonomické v roce 1967. Stal jsem se pomocnou studentskou vědeckou silou profesora Oty Šika a na fakultě jsme šířili principy liberální ekonomiky a zásad zainteresovanosti člověka na výsledku jeho práce. Z dnešního pohledu směšně samozřejmé věci, ale v té době byly takové ekonomické úvahy hlavnimi ideology strany považovány za kontrarevoluční. Tehdy moje přesvědčení, že se dá komunistické hnutí reformovat do podoby, která by ctila svobodu jedince, svobodu podnikání a zejména svobodu trhu vrcholilo. Bavil mne vzdor a oponování.
Než si estebáci Štětinu předvolali k výslechu, některé údaje si o něm zjistili. Konkrétně se v úředním záznamu píše: K osobě Štětiny je dále známo: v KSČ byl od r. 1963 do prověrek. Což znamená, že přihlášku musel podat někdy v r. 1961–2 (čekatelská lhůta byla předtím dvouletá), v době začátku svých studií, a když se mu tento údaj přestal hodit do CV, prostě si ho pozměnil a nahradil líbivým vyprávěním o prvním neúspěšném pokusu a o Šikovi.

2. diskrepance, cesty do SSSR

Životopis uvádí:
Jako vodák a horolezec jsem navštívil Sovětský svaz pětkrát. Byly to tyto cesty:
  • Altaj, červenec 1968 první kompletní prvosjezd řeky Katuň, raft, kajaky první český výstup na nejvyšší horu Sibiře Běluchu
  • Altaj, 1973 sjezd řeky Čuja, raft sjezd Katuně v úseku Usť-koksa-Gornoaltajsk, raft sjezd řeky Bija, raft
  • řeka Ob, 1981 sjezd řeky Bija, raft, kajaky sjezd řeky Ob na sportovních plachetnicích Chvála bláznovství a Svatá Magdaléna
  • 1987 sjezd řeky Malý Jenisej, raft sjezd řeky Jenisej na dřevěném voru
  • 1989 sjezd řeky Bachapča, raft
V dotazníku z r. 1977 je ale něco jiného, konkrétně se píše o asi 8 turistických cestách v letech 1959 až 1972, a o tříměsíčním pobytu v r. 1972. Tedy další lež.

3. diskrepance, výslechy na StB

Hrdinný disident měl podle svých slov být StB vyslýchán ještě dvakrát, v r. 1987 a 1989, a od r. 1984 měl být veden jako nepřátelská osoba. Jenže ve spise nic takového není a v registru svazků není ani zmínka o tom, že by ke Štětinovi existoval ještě další spisový materiál, třeba i skartovaný.

Proč? Occamova břitva nám napoví: protože se žádné takové výslechy neuskutečnily, Štětina byl pro StB zablokován shora a ta se proto o jeho další činnost nesměla zajímat.

4. diskrepance, návrat do komunistické strany

Životopis:
Okupace Československa byla zlomem, kdy jsem pochopil, jak jsme se my, vnitřní rozvraceči bolševismu mýlili. Sovětská agrese byla pro mne důkazem, že komunismus není reformovatelný, že ho nejde zlidštit, že je možné ho jenom odstranit. Doba podpisu potupné smlouvy vnucené státním představitelům Československa v Moskvě a přelom roku 1968 a 1969 byl pro mne dobou sebereflexe a vzteku a lítosti nad vlastním omylem. Vrátil jsem rudou knížku ještě před prověrkami a byl jsem nadosmrti vyléčen ze snah komunismus měnit k lepšímu. Prošel jsem si období tichého vnitřního pokání, které mne utvrdilo v tom, že cesta ke zničení bolševismu musí existovat. Stydím se, že jsem potřeboval k pochopení nepřeměnitelnosti komunismu tak silný úder jako byl Srpen. Ale taky s odstupem několika desetiletí s úsměvem vzpomínám na onoho mladého muže rozhodnutého porazit bolševika jeho nápravou. Trochu mu závidím zápal, čistotu úmyslu a tehdejší velkou schopnost filantropie.
Fakta:

Estebácký udavač s krycím jménem Alex vypověděl, že v přímém rozhovoru zjistil u Ing. Štětiny, že si na pracovišti […] opisoval některé body z Charty a část signatářů. Jeho osobní názor byl proti Chartě, zejména ve věci zahraničních zájezdů[…] Ing. Štětina je vyškrtnutým členem KSČ a čeká, že mu bude zpátky nabídnuto členství v KSČ.

Tušíl Štětina, že Alex je denunciant? To je velmi nepravděpodobné, v atmosfeře února 1977 by si stěží kdo dovolil opisovat Chartu před někým, komu nedůvěřuje. Proto lze věřit i tomu, co Alexovi tehdy řekl, když je to navíc v souladu s tím, co o tři měsíce později napsal do svého životopisu:
Jsem stoupencem socialistického uspořádání společnosti. Zastávám zásadu nutnosti diktatury proletariátu v prvním období socialistické revoluce. Silná komunistická strana, budovaná na principech vědy a morálně historických kritériích je podle mne jediná síla, která může změnit společnost v současné třídně a ekonomicky rozděleném světě.

Vyškrtnut ze strany jsem byl kvůli odlišnému názoru na způsob řešení krizové situace v r. 1968. Své vyškrtnutí považuji za zcela logické, neboť odpovídá zásadám demokratického centralismu. Zdůrazňuji, že jsem si svého členství ve straně vážil. Přesto nejsem po svém vyškrtnutí zatrpklý. Události mne vedou pouze k hlubšímu přemýšlení a hledání kontextů v širších souvislostech.
Píše takto člověk, který prozřel a pochopil, že komunismus je zlo? Naprosto ne, takhle píše oportunista, který z reformního komunismu vystřízlivěl a rád by svoje pochybení napravil.

Štětinův dnešní životopis proto i na tomto místě není nic víc než vylhaný kýč.

12. 9. 2011

Byl jsem odhalen

Jsem vlivovou osobou nebo agentem BIS a odhalil mne Jaromír Štětina, senátor a čestný člověk, který nikdy se žádnou tajnou službou nespolupracoval a žádný vázací akt nepodepsal.

Aktualisováno.
Zde se k tomu vyjadřuji pro Týden.

11. 9. 2011

Válka Čechů s Romy

Tento víkend přinesl dosud nejostřejší konflikt mezi nespokojenými obyvateli Šluknovského výběžku a policií, při kterém došlo na kameny, lahve, petardy a vodní děla. To není dobré, od takového střetu není daleko k regulérní pouliční válce, a od pouliční války k regulérnímu pogromu, což by bylo to nejhorší, co by se mohlo stát. Už teď musí být pro severočeské Romy adrenalinovým zážitkem vyjít na ulici, a bez ohledu na to, že frustraci místních chápu a rozumím jí, nemohu tento způsob řešení problémů akceptovat. Zde už přestalo jít o právo na svobodu projevu, čeho se lidé na Severu dožadují, je, bohužel, svoboda nepopulární menšinu lynchovat, a takové právo nemůže být v demokratickém právním státě nikomu přiznáno.

Docela rozumím tomu, že vedení policie v sobotu sáhlo k tvrdosti, patrně až za hranicí zákona: je to výsledek policejní bezradnosti a nervosity. Kubice a jeho lidé si uvědomují, že potlačit demonstrace problémy jen oddálí a represe může snadno učinit z představitelů Vandasovy strany hrdiny a mučedníky, na druhou stranu ovšem nedokáže hněv, jímž jsou demonstrace motivovány, jakkoli tlumit nebo usměrňovat, a tak jen bezradně čeká, že emoce vyvanou a věci se vyřeší jaksi samy. Což se zatím neděje.

Protiromské protesty jsou výjimečné svou spontaneitou: od listopadu 1989 se lidé nikdy v podobném počtu neshromáždili k prosazování politických požadavků, aniž by taková demonstrace byla pečlivě organisována, buď hromadnými svozy odborářů do hlavního města, nebo emocionální manipulací jako v případě televisní stávky nebo serie akcí typu Děkujeme, odejděte!.

Tato spontaneita může vést k tomu, že se podobné demonstrace rozhoří i jinde, a pokud by přišel dostatečně silný podnět, nejsou vyloučeny ani protesty na celostátní úrovni; troufám si tvrdit, že kdyby populistické křídlo mělo takového vůdce, jakým býval Miroslav Sládek, už by se takové protesty konaly.

Politická representace to tuší, a proto se v otázce romského problému snaží být pokud možno neviditelnou: jestliže by protesty odsoudila, jak to požadují proromští aktivisté, fakticky by tím dala legitimaci Vandasově politice, pokud by je některý politik podpořil, riskoval by hněv z Bruselu – vláda i president jsou tedy mezi dvěma mlýnskými koly, a každé veřejné vyjádření může jejich postavení jen zhoršit. A ovšem, kdyby politici řekli pravdu, totiž že romský problém řešit nebudou, protože žádné řešení nemůže být účinné v horizontu jejich politické představivosti a zájmu (tedy jednoho, nejvýše dvou volebních období), jen by přilili oleje do ohně. Celkem vzato prekerní situace.

Nemohu si odpustit poznámku, že problematika soužití Čechů (v ethnickém smyslu) s Romy v některých aspektech připomíná předválečné soužití Čechů s Němci: politici tehdy vycházeli vstříc chauvinistickým lidovým náladám a prováděli protiněmeckou politiku, jejímž korektivem byl, stejně jako dnes v případě Romů, pouze nátlak zahraničních institucí. Nedostatečný a vposledku kontraproduktivní.

Neměli bychom podléhat ilusi, že většina veřejnosti nesdílí rasové předsudky: z diskuse u mého minulého textu na toto thema vyplynulo, že jinak inteligentní lidé se domnívají, že každý Rom je geneticky handicapován tak, že jeho IQ je proti Neromovi v průměru o 20–30 bodů nižší, takže je nevzdělatelný a jediným štěstím pro něj je domněle vynikající systém českého zvláštního školství, které mu umožní získat aspoň omezené, základní vzdělání. Tuto determinaci lze překonat jen tak, že je romské dítě odmalička vychováváno v bílé rodině, ale i takové dítě se leckdy zvrhne – co přesně si pod tímto zvrhnutím představit, pisatel bohužel neupřesnil.

Z takových východisek lze ale dojít jen k Hitlerovi, případně Gaudinovi, a kdokoli se pokusí vysvětlit průměrnému Čechovi reálné možnosti, které má stát k disposici, bude označen v lepším případě za pitomce, v horším za agenta bruselské konspirace, který podobně jako Michael Kocáb, Džamila Stehlíková a jim podobní za jidášský groš zrazuje národní zájmy a podporuje romské parasity proti svému vlastnímu národu.

Mám stále silnější pocit, že toto představení, jež se v minulých týdnech dostalo do nebývalých obrátek, neskončí dobře, buď pro Čechy, nebo pro Romy, případně – a nejspíš – pro jedny i druhé…

Aktualisováno.
Na článek reaguje na svém blogu Guy Peters.

6. 9. 2011

Podomácku do stratosfery

Jak informuje VTM, minulou sobotu se v České republice uskutečnily dva na sobě nezávislé amatérské pokusy s vynesením sondy pomocí meteorologického balonu do výšky cca 30 km, tedy na samu hranici vesmíru.

První pokus se zdařil jen částečně (z paměťových karet se nepodařilo přečíst letová data), druhý, ač technicky složitější, skončil plným úspěchem; fotografická dokumentace letu je vskutku imposantní.

Amatérská sonda bývá nejčastěji založena na mobilním telefonu (např. iPhone), protože ten obsahuje vše, co je k jejímu fungování ve výšce potřeba: modul GSM, přijímač GPS, paměťovou kartu, fotoaparát a kameru. Tým czANSO zvolil složitější cestu, svou sondu sestrojil ze samostatných modulů (výpočetním základem byl klon Arduina), a že se vše nakonec podařilo tak, jak je na fotografiích a videích z letu patrné, lze pokládat za malý zázrak.

Podobné pokusy sleduji již delší dobu, a občas mívám nutkání něco podobného také podniknout.

Při dnešním stavu komerčních, běžně dostupných elektronických technologií bude možné dostat se s celou (!) sondou na nějakých 100–150 gramů hmotnosti, a s cenou hardwaru na několik tisíc korun: postačí očesaný mobil bez displaye, klávesnice a hlasových obvodů, obalený polystyrenovou isolací proti chladu.

Např. moje Nokia N900 má vše, včetně teplotního sensoru, takže až mi jednoho dne doslouží, začínám tušit, kam ji pošlu…

3. 9. 2011

Nepokoje

V zemi tradičně tak klidné a libující si v biedermeierovské nehybnosti je to událost číslo jedna: serie násilných trestných činů spáchaných romskými pachateli na severu Čech vedla k opakovaným demonstracím, jichž se neúčastní jen pravicoví extremisté, ale hlavně – a v některých případech prakticky výhradně – naštvané místní obyvatelstvo. Průběh některých z těchto akcí začíná povážlivě připomínat to, co se před třemi roky odehrálo na litvínovském sídlišti Janov, tedy pokus o protiromský pogrom.

Akce jsou vesměs zaměřeny proti nepřizpůsobivým a proti černému rasismu. Výraz nepřizpůsobiví je ovšem jen synonymem pro Romy, resp. Cikány (všichni samozřejmě vědí, o co jde, ale takto nemohou být snadno obviněni, že organisují demonstraci proti určitému ethniku), a stejně nesmyslný je i pojem černý rasismus.

K tomu malé vysvětlení a exkurs do oblasti trestního práva:

Podmínkou, aby mohl být určitý trestný čin označen za rasový, je motiv pachatele. Ten musí svůj čin spáchat proto, že oběť přísluší k určité rase nebo má určitý ethnický původ (pojem rasy je tu užíván značně nepřesně a široce, to ale pomiňme, takový je ustálený usus); nepostačuje, aby tento fakt byl jen jedním z průvodních, vedlejších motivů, musí to být rozhodující, určující pohnutka pachatele. Jsou proto myslitelné trestné činy spáchané na někom, protože je Cikán, ale jen velmi obtížně, protože není Cikán. Nadávky do černých, bílých nebo jinak zbarvených hub jsou bez významu, a orgány činné v trestním řízení postupují nesprávně, jestliže jako rasově motivované označují téměř všechny násilné trestné činy spáchané na Romech: skutečných rasistických zločinů je z nich jen malá část, a projevy černého rasismu jsou jevem ještě řidším.

Příčinou severočeských protestů je především nízká zaměstnanost, vysoká, nedostatečně objasňovaná kriminalita a určité další, majoritou těžko akceptované vzorce chování místních Romů. Tyto projevy nelibosti jsou normální a pochopitelné, a s rasismem nemají žádnou souvislost: proti Romům se neprotestuje pro jejich původ, ale pro jejich sociální chování. Což na druhou stranu neznamená, že mnozí účastníci těchto demonstrací rasisty nejsou, tato motivace ale není tím hlavním, co lidi přivedlo do ulic.

Demonstrace jsou nebezpečné jednak v tom, že mohou snadno přerůst v násilí, jehož obětí budou ti nezranitelnější (ženy, děti, starci), jednak proto, že realisticky nelze ničeho z toho, co lidé oprávněně požadují, dosáhnout rychle, a kdokoli bude na náměstích slibovat něco jiného, bude lhát. Časová konstanta změn v sociálním chování menšiny je jedna generace, kdežto časová konstanta politika jedno volební období; sklízíme to, co zavinila špatná rozhodnutí, učiněná dávno vyměněnými politickými garniturami na počátku 90. let.

Positivní význam shromáždění by mohl být v tom, že by si sami Romové uvědomili, jaký odpor jejich chování vzbuzuje, a pokusili se v rámci svých komunit korigovat excesy. Otázkou je, mají-li jejich neformální vůdci na mladou generaci ještě vůbec takový vliv, zvlášť přihlédneme-li k tomu, jaká část mladých Romů je závislá na drogách, a tedy fakticky mimo sferu jakékoli sociální regulace.

V pomyslné válce mezi Čechy a Romy jsem tedy spíše na straně Romů, a aniž bych bagatelisoval cokoli z toho, co v chování některých z nich demonstrace vyvolalo, uvědomuji si, že řešení je v dlouhodobé a nevděčné práci: Bude třeba zajistit, aby výplatu sociálních dávek podmiňovalo plnění určitých podmínek (posílání dětí do škol) a aby je bylo možno odebrat těm, kteří tyto podmínky neplní nebo se chovají nezodpovědně (drogy, alkohol, hazard), daleko větší úsilí bude nutno věnovat vytváření míst pro romské pracovníky, začít efektivně postihovat romskou kriminalitu (včetně krádeží kovů), pokusit se zlikvidovat nově vzniklá romská ghetta, a místo plošného vyplácení dotací každé neziskovce, která předloží projekt, dávat prostředky těm, které prokázaly, že jejich práce je užitečná a není pouhým předstíráním činnosti nebo zaujatým, konflikty vyvolávajícím aktivismem (Romea).

Je to nevděčné, pracné, mediálně nezajímavé, pomalé, ale – nutné. Alternativou je meziethnická občanská válka.