DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

28. 10. 2011

Zemřel Jiří Gruša (1938–2011)

Ve věku dvaasedmdesáti let zemřel dnes Jiří Gruša, jeden z nejvýznamnějších českých spisovatelů 20. století.

Snad mi prominete, bude-li dnešní nekrolog o něco osobnější.

Měl jsem ke Grušovi, resp. k jeho dílu, velmi blízký, osobní vztah. Román Dotazník aneb Modlitba za jedno město a přítele (1975) byl jednou z vůbec prvních dotud ineditních knih, které jsem si po Listopadu koupil; myslím, že po Hrabalově Kouzelné flétně byla druhá. Znal jsem úryvky z románu již ze Svobodné Evropy a tím, co Gruša napsal, jsem byl nadšen. Nebyl to pro mne obyčejný román, který člověk přečte a pak odloží, ale Dotazník, stejně jako několik dalších děl české literatury, jako např. Hrabalův Anglický král nebo Kunderova Nesnesitelná lehkost bytí, dokázal radikálně a nevratně změnit moje nazírání na věci kolem sebe.

Když jsem četl Grušův brilantně sepsaný fiktivní dotazníkový dialog s komunistickým kádrovákem Pavlendou, uvědomil jsem si, že komunistická totalita, jejímž stereotypům jsem byl do té doby uvyklý, není normálním stavem této země, že komunisté zotročili člověka nejen materiálně, ale připravili jej, pod falešnými hesly socialistické humanity, o jeho vlast a s ní o samu podstatu lidství, připravili, nebo se pokusili, připravit jej o duši, a že země, kterou si – domněle navždy – podrobili a která byla i mou vlastí, může být opět báječným místem k životu, nikoli ovšem bez toho, aby slušní lidé, nedobrovolní vyplňovači bezduchých dotazníků, zvítězili nad těmi, kteří se je do dotazníkových forem a do zvrhlých kategorií své ideologie pokusili vpravit, snažíce se zredukovat člověka na pracovní sílu, jejíž pocit štěstí bylo možno zajistit dostatečným přísunem komodit socialistické spotřeby, panelákového bytu, piva, bůčku a občasné televisní estrády s Helenou Vondráčkovou.

Komunisté líčili historii této země v pseudonáboženských thesích jako staletí utrpení, zakončené vykoupením v socialistické revoluci, jíž se dějiny uzavřely a společenské vztahy získaly jedinou správnou, třídně spravedlivou – a ovšem i neměnnou a finální – podobu. Gruša ve svém románu ukázal docela jiný obraz dějin, a geniálně jednoduchými, minimalistickými prostředky popsal kulturou i tradicemi neobyčejně bohatou středoevropskou zemi, která od období barokního rozkvětu dospěla až k totální, totalitní redukci a od svobody k okupaci brutální, přezíravou koloniální mocností. V této zemi jsem žil a do Grušou vykresleného marasmu jsem se narodil.

Četl jsem i další jeho knihy, ale ty mi připadaly poněkud thesovité (Mimner aneb Hra o smrďocha), a ještě s většími rozpaky jsem sledoval jeho polistopadové působení v diplomacii: snad je to tím, že diplomacie je synonymem pro povrchnost a cynismus, jimž se ani Gruša neubránil.

Přesto pro mě Dotazník zůstal určující, definitorickou knihou, na jejíhož autora budu provždy vzpomínat s úctou a vděčností.

18. 10. 2011

Sudetoněmecká knihovna v provozu

V žebráckém sídle Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zahájila pro členy i pro veřejnost činnost Sudetoněmecká knihovna v Žebráku/Sudetendeutsche Bibliothek in Bettlern. Nabízí ke studiu zatím omezený výběr sudetik, a to pouze presenčně. Služby knihovny a její nabídka se budou postupně rozšiřovat.

Několik fotografií: [1], [2], [3].

Aktualisováno.
Další fotografie jsou zde.

15. 10. 2011

Za Ladislavem Bátorou

Pravda a láska tedy zvítězila. Lež a nenávist se ovšem nedala jen tak lehce, vzdorovala celých osm měsíců, a kapitulaci vyhlásila s nepopiratelnou noblesou. Ladislav Bátora odchází do politiky, v níž patrně nepostoupí výš než na posici nosiče vody: není charismatickým vůdcem, který by svou rhetorikou strhával davy, neumí vůbec pracovat s medii a i osobnostně je spíše introvert, kancelářský typ.

Znám jej víceméně jen z Facebooku, kde měl, až do hackerské akce, svůj účet, a udělal na mě dojem civilním, slušným projevem, konservativismem a uměřeností. Dosti však eulogií.

Bátoriáda, pojímána v širším kontextu, je další manifestací jevu, který se objevil prakticky okamžitě po Listopadu a který není snadné vysvětlit, neboť zdánlivě vzdoruje deskripci v běžných politologických kategoriích. Ty nás poučí o pravici a levici, o liberálech a konservativcích, ale o Pravdě a Lásce, jež bez milosti stíná hlavy všem, kteří se před jejími koryfeji odmítají kořit, v učebnicích politologie nenajdeme nic.

Pozoruhodné je, že podobný jev tu byl i před válkou, kolem Masaryka a později Beneše se vytvořil nimbus podobný tomu, který vznikl kolem Václava Havla, a obdobné byly i průvodní znaky: orientace na západní země (a ostentativní pohrdání sousedními východoevropskými národy, notabilně Slováky, Poláky, Ukrajinci a Maďary), vazba na židovskou lobby (jež, mimochodem, má na vzniku samostatného Československa lví podíl, neboť Masarykovi z vděčnosti za jeho polenskou iniciativu pomohla v USA otevřít mnohé důležité dveře), plané moralisování majitelů pravdy, útoky proti disidentům (Deml) a fašistům (Gajda, Stříbrný) atp.

Proč se polistopadová společnost začala utvářet tak, že opět připomíná první republiku, jsem nikdy nedokázal věrohodně vysvětlit a nevím to ani nyní. Snad je to obdoba jevu, který se v psychologii a ethologii nazývá imprinting (vtiskování): to, co česká společnost po získání samostatnosti zažila poprvé, se jí vtisklo tak hluboko do společenského podvědomí, že poté, co pominuly nepříznivé poměry dvou diktatur, samočinně to zopakovala. Proto máme opět názorový monolith, otce národa-prvního intelektuála a národního guru, kolem něj skupinky pochlebovačů, Čapků, politicky sice naivních, avšak v mediích neuvěřitelně protežovaných intelektuálů, a jeho protipol, zvrhlé jednovaječné dvojče Václava Klause, to všechno včetně takových detailů jako nového Peroutky, Jakuba Patočky, a přirozeně také širokého spektra nepřejícníků a osob morálně tak pokleslých, že jim je – ovšemže zcela po právu – upírán přístup jak do medií, tak k veřejným funkcím.

Co že to má společného s Ladislavem Bátorou? Jen maličkost: to, že Masarykova a Benešova politika se ve zpětném pohledu ukázala být fatálně chybnou, a politické názory zavrženců se nám dnes nejeví vůbec tak strašlivými, za jaké byly tehdejší Pravdou a Láskou vydávány. Což je poněkud znepokojivá vyhlídka.

13. 10. 2011

Třebíčský skutek má být zvlášť závažným zločinem

Policie se rozhodla zpřísnit právní kvalifikaci skutku, za který je velmistr Řádu ozubeného kola, Jeho Velkozubenost Marek Hirato stíhán, a to na přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) TrZ, přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) TrZ a pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 TrZ k § 145 odst. 1 TrZ. Sazba je od tří do deseti let. Záhadou je, proč není skutek dosud posuzován jako pokus o vraždu, když nůž byl jistě dobře nabroušen.

Poučení: Chce-li vám v České republice násilník vzít vaši věc, ochotně mu ji podejte a nezapomeňte se při tom usmívat.

12. 10. 2011

Co se v mládí naučíš aneb Rudá carevna vrací úder

O neradostném stavu a vyhlídkách Konfederace politických vězňů jsme na tomto blogu již psali. Volební sněm KPV v Olomouci potvrdil status quo a nadto obohatil českou právní kulturu novací stanov o některé neotřelé prvky.

Nové stanovy dávají pravomoc Radě KPV vylučovat členy, a to bez možnosti přezkumu rozhodnutí Smírčí komisí, k níž se jinak může člen proti vyloučení pouhou pobočkou odvolat. Důvody změny vysvětlil místopředseda KPV František Šedivý České televisi takto: Je to reakce na situaci v Přerově či České Lípě, kde jsme vyloučili členy a oni se obrátili na soud. A vyhráli, opomněl dodat.

Takové drzosti je třeba učinit přítrž; otázkou zůstává už jen, zda nový centralisovaný model nebude vyžadovat i změnu názvu spolku, protože u konfederace se jaksi automaticky předpokládá, že centrála není oprávněna do vnitřního chodu v konfederaci sdružených poboček zasahovat.

Z říše komického je i další změna, která mění podmínky pro vznik členství. Doposud se nesměl členem stát mj. ten, kdo působil v mocenských orgánech komunistického státu. Protože toto ustanovení činilo sporným členství samotné předsedkyně KPV Naděždy Kavalírové (nespokojenými členy přezdívané Rudá carevna), pracovnice totalitního ministerstva, stanovy byly změněny tak, že tato podmínka byla vypuštěna.

V první řadě jde – samozřejmě – o peníze. Poté, co vedení KPV vytunelovalo dvacet milionů z tzv. Emingerova fondu, hodlá Konfederaci co nejrychleji zrušit, pokud možno s pomocí přátelského likvidátora, který nebude nikomu klást nepříjemné otázky.

Jako občan se stydím, ale jako daňový poplatník, který na chod tohoto postkomunistického, ze státního rozpočtu financovaného spolku doposud nedobrovolně přispíval z daní, takové řešení spíše vítám; jen bych prosil, aby se tak stalo hygienickým, nepříliš medialisovaným způsobem a, smím-li prosit, někde v ústraní.

Opravdu jsem se již vzbudil?

Tak nějak by si musel připadat ze šimpanse se právě vyvinuvší australopithecus, kdyby mu před jeskyní přistála helikoptera: nemohu tomu stále uvěřit, ale vše nasvědčuje tomu, že Česká pošta, státní organisace, od které by člověk očekával urgentní sdělení tak nejspíš v koupelně v potrubní poště, mi skutečně poslala SMS!

Jsem dojat a zároveň trochu znepokojen: není ten pokrok příliš překotný?

6. 10. 2011

Jak to bylo v Třebíči

Pro příznivce theorie o tom, jak velmistr Řádu ozubeného kola, Jeho Velkoozubenost Marek Hirato přepadl a poranil skupinu mírumilovných tělocvikářů (ať z policie, ze SZ, z Jiného práva nebo odjinud), zveřejňujeme zvukový záznam události.

Cosi mi napovídá, že se v Třebíči chystá velký pláč a skřípění zubů…

Chomutov

Když jsem se dočetl, že v Chomutově kontrolovali, kteří příjemci si přijeli pro sociální dávky automobilem, aby jim mohli dávku odebrat, říkal jsem si, že v dalším stupni nulové tolerance by mělo být těmto osobám zakázáno nejen používat osobní automobil, ale také chodit po chodnících, navštěvovat veřejné parky a restaurace a měla by jim být uložena povinnost našít si na svrchní oděv dostatečně rozměrné a viditelné označení Příjemce sociální dávky.

Pokud se již stát rozhodl sociální dávky vyplácet – a jako konservativec bych byl pro jejich úplné zrušení – měl by při tom postupovat racionálně a fairově. Provoz ojetého motorového vozidla se spotřebou 10 litrů bensinu na sto kilometrů a se zanedbatelnou amortisací, které uveze pět lidí, stojí nějaké tři-čtyři koruny na kilometr, a to je luxus, který bychom klidně mohli dopřát i sociálně slabým, už s ohledem na to, že veřejná doprava, mimo největší města nijak frekventovaná, často stojí víc, zejména pokud cestuje několik lidí současně nebo je trasa krátká.

Za opatřením cítím populismus, novou formu řápkismu, na němž neshledávám pranic pravicového ani následováníhodného.

Některá vozidla prý také zabavili exekutoři. Aniž bychom škodolibě spekulovali, kolik z těchto aut bylo kradených (a exekutor, jakmile to zjistí, je bude povinen vydat vlastníkovi), kritice je na místě podrobit i tuto praxi. S výjimkou případu, že se zabavují vozy skutečně drahé, nedostane totiž oprávněný z výtěžku prodeje ani korunu, zisk si rozdělí vydražitel, který auto koupí za třetinu odhadní ceny, znalec-odhadce, případně dražebník a potenciálně i exekutor na nákladech exekuce. Rozumné by bylo zavést opatření, že mobiliární exekuce je přípustná pouze tehdy, pokud oprávněnému připadne nejméně pětina odhadní ceny zabavených věcí, a to pod sankcí její neplatnosti. To, co je praktikováno v současné době – a to i v případě menšiny slušných exekutorů, kteří dražby např. řádně vyhlašují – není ničím jiným než šikanou povinných.

Aktualisováno.
Ještě dál, zdá se, šli ve Varnsdorfu, a za nepřípustné v některých případech pokládají i vlastnictví počítače. Co přijde dál? Mobil? Televisor? Splachovací záchod? Více než jeden pár bot?