DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

27. 11. 2011

Tisíc!

Toto je přesně tisící článek, který na své blogy postuji.

Ano, je čas pohlédnout pravdě do očí: tisíc textů za tři roky, to je daleko za hranicí běžné úchylky a mám plné právo nazvat se grafomanem v těžko léčitelném stadiu poruchy. S návykem navíc bojovat nehodlám, a mám i nové nápady, o čem psát.

Bohužel, jsou věci, jimž bych se na blogu věnoval rád, leč nejde to: příkladmo seriál o Arduinu nemohl pokračovat, přestože se těšil značné oblibě mezi čtenáři, jelikož vznikla důvodná obava, že si jej v nemenší míře oblíbí policie a další orgány činné v trestním řízení. S Arduinem se dá dělat spousta báječných věcí, želbohu, většina těch nejlepších je nelegální, a skutečně nerad bych svůj blog učinil korunním důkazem v procesu proti sobě.

Stranický deníček, další populární genre, jsem uzavřel, avšak není vyloučeno, že se rekvalifikuje na deníček studentský, pokud se konečně rozhodnu a začnu studovat práva, když mi i nejmenovaný soudní znalec píše, že jsem sice pouhý laik, ale některé mé myšlenky mohou být zajímavé i pro praktikujícího advokáta. To povzbudí!

Žádné změny neplánuji v moderování komentářů. V současné době mažu tak 1–2 příspěvky měsíčně, mám-li pocit, že text je zbytečně agresivní nebo nevěcný. Větším censorem je antispamový filtr, který se nedá vypnout a jehož oběti zachraňuji nahodile s pravidelností, již nemohu nazvat vysokou. Za což se omlouvám a pokusím se polepšit.

Tedy vzhůru do další adikce, příští velká oslava bude po deseti tisících!

25. 11. 2011

Vystoupil jsem z Konservativní strany

Aby informace nezapadla v aktualisaci mého posledního Deníčku, opakuji ji i zde: dnes v odpoledních hodinách jsem po sedmi letech resignoval na členství v Konservativní straně. Chtěl jsem v ní provozovat konservativní politiku, která je v souladu s mým přesvědčením, leč ta se v ní nekoná.

24. 11. 2011

Z deníku straníkova XXIX

Milý stranický deníčku!

Snad je to jen onou divnou melancholií letošního podzimu, ale obestírají mne jakési chmury a stále více se v duchu obírám myšlenkou, že bych uchopil husí brk a intimoval jím Straně, že jsem právě přestal být jedním z jejích údů. Představuji si, jak vrchní stranický aparátník (nazývejme jej bez rozlišení sekretář-tajemník-kancléř) obálku rozlepí a, osušiv slzu dojetí, chopí se gumy a pevnými, jistými tahy vyradýruje moje jméno z Knihy údů, asi tak, jako na začátku Amelie Poulain činí Monsieur Eugène Koler, vrátiv se z pohřbu, se jménem a telefonním číslem zesnulého přítele Emila Maginota. Pak bych ještě požádal o vydání členské legitimace, abych ji mohl řádně vrátit, a bylo by hotovo.

Vím, bylo by to pak pro tebe obtížné období, kdy by ses musel rekvalifikovat buď na deníček nestraníkův, nebo na něco docela jiného, ale útrapy, jež mi údství způsobuje, se stávají stále tíž snesitelnými. Kupř. si vezmi naši poslední tiskovou zprávu (ne, deníčku, to nebylo vtipné! poslední míním prozatím poslední). Tedy poslední tiskovou zprávu. Jak určitě víš, dvé poslankyň jiné strany, cca o dva řády úspěšnější než Strana, podalo trestní oznámení na Zdenu Mašínovou pro schvalování trestného činu. Neobyčejná drzost, v tom se shodneme, ale naše Strana, místo aby poukázala na to, že to jsou ty logické a neodvratné konce, jestliže máme dodnes kontinuitu s komunistickým právním řádem a naprosto nesmyslně jsme i do nového trestního zákoníku pojali trestný čin schvalování, prohlásila, že KSČM je nutno zakázat, arci nedodávajíc, že když ve volbách to nejde, budeme hledat jiné cesty.

Ono to možná půjde i bez resignačního listu: pod novým vedením se naše Strana začíná vyskytovat mezi těmi vrstevnicemi, které nesplnily všechny zákonné povinnosti stran účetnictví a budou vládou navrženy na rozpuštění; zřejmě k tomu nedojde, jistě je ti jasné, že by to znamenalo největší přeskupení sil na politické sceně od r. 1989, ale ta možnost je prostě lákavá…

Budu pro dnešek končit, deníčku, vyřiď, prosím, ode mne svým kolegům pěkné a uctivé pozdravení.

S konservativním Kupředu ni krok!

Tvůj
straník Tomáš

Aktualisováno.
Dnes jsem své rozhodnutí – po zralé úvaze – realisoval. Žádný další Deníček proto nebude.

22. 11. 2011

Reportéři

Předesílám, že pořady České televise zhruba již deset let, od úspěšné televisní revoluce, téměř nekonsumuji, takže pokud některý z nich zhlédnu, je to spíše výsledkem náhody než systematického zájmu. Tím větší otřes mi čas od času působí, když zjistím, co je v oné instituci za peníze koncesionářů produkováno.

Tak jsem měl možnost podívat se na pořad Reportéři, ve kterém lehce hystericky působící reportérka Markéta Dobiášová tklivým hlasem líčí osud třináctileté dívky, jež byla s pomocí českých soudů odebrána matce a přinucena žít v Německu u nevlastního otce, který jí ve styku s matkou bránil a i jinými, blíže nepopsanými způsoby ji týral.

Když se feminismus spojí s chauvinismem, jde veškerá novinářská objektivita stranou a vznikne emocionálně-vlastenecký kitsch.

Tak například, zatímco matka, hlavní kladná postava, dostala v pořadu k vyjádření téměř neomezený prostor, s otcem bylo hovořeno pouze telefonem, úsečně a krátce: je to přece muž a k tomu, ó hrůzo, Němec! Dále: přestože posledním soudem, který rozhodoval, byl Amtsgericht v Drážďanech (jemuž po právní moci rozhodnutí o svěření otci připadla jurisdikce), nikdo po důvodech, proč bylo rozhodnuto v neprospěch matky, nepátral, naopak se reportérka zabývala starým a dnes již fakticky irelevantním rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem. Jak reportérka Dobiášová připustila, tím, že je dcera u matky, dopouští se matka trestného činu únosu dítěte. Opravdu je na místě, aby televisní reportér na obrazovce omlouval nebo dokonce chválil zjevně protiprávní jednání?

Při sledování slaboduché reportáže ovšem diváka napadají i další otázky, příkladmo jaké IQ má dívka, jestliže její projev ve třinácti letech odpovídá úrovni šestiletého dítěte, a také, jaké vlastně bylo dřívější povolání matky, která nechala do rodného listu své dcery zapsat svého německého muže, ačkoli nebyl jejím otcem biologickým. Nebyla to tak trochu prostitutka, jak by naznačoval její vzhled a způsob vyjadřování?

Držme se však v hypothesách a odsudcích při zemi, spokojivše se s konstatací, že televisní koncesionář si opět jednou zaplatil pořádný kus manipulace, jež se ostatně již dávno stala této televisi erbovní disciplinou.

18. 11. 2011

Pouta aneb Příběh estebáka

Proč se i dvacet let po Listopadu točí tolik filmů, které se zabývají českou historií, zejména tou totalitní? To je prosté: pro filmaře je pohodlnější a bezpečnější sáhnout po látce, kde je morální kompas jasně a nezpochybnitelně nastaven, kde stačí podat dostatečně ušlechtilý obraz dobra a co nejodporněji vylíčit zlo. Autoři nemusejí hodnotit, zhodnoceno je za ně, nezvratně a historicky neměnně.

15. 11. 2011

Nevinnost

Na film Nevinnost (2011) Jana Hřebejka a Petra Jarchovského jsem se dost těšil, jednak proto, že se mi líbil jejich předchozí snímek Kawasakiho růže (2009), jednak pro aktuální, závažné a pořádně horké thema, do něhož se pustili, totiž morální paniku v současné české společnosti spolehlivě vyvolávající thema obvinění z pedofilie.

Výsledek mne zklamal prakticky ve všech aspektech.

11. 11. 2011

Konečně extremisty!

V nejnovější kvartální zprávě ministerstva vnitra o extremismu se – vedle mnoha jiných nesmyslů – objevila poprvé zmínka o Řádu ozubeného kola.

Že prý rostou i aktivity Řádu ozubeného kola, využívajícího velkou část členské základny DSSS/DM, který si cíleně vybírá podobné lokality k akcím Řádu jako DSSS. To je docela odvážné tvrzení, vzhledem k tomu, že Řád uskutečnil celkem asi pět procesí, z nichž žádného se nezúčastnilo více než deset věřících. Ale ministerští úředníci jsou placeni za vyhledávání vnitřního nepřítele, tedy jen dělají svou práci.

Aparát Řádu tímto zdraví Jeho Velkoozubenost, velmistra i. e. (in exilio), a přeje mu, aby se co nejdříve mohl vrátit zpět mezi věřící. Buď velkoozuben!

10. 11. 2011

Expositura

Dejte televisi Nova námět na Hamleta a vyjde z toho Kameňák, nabídněte jí látku na Twin Peaks, a dostanete Hospodu.

Seriál Expositura, jehož uvedení doprovázel mohutný hype, je pro mě jednoznačně zklamáním. Ne snad, že bych byl schopen zhlédnout většinu dílů v celé jejich monumentální délce cca 70 minut kus, ale i to, co jsem viděl, mi pro získání základní představy stačilo.

Přes mamutí rozpočet a atraktivní thema, práci někdejšího OBOZu a kausu tzv. Berdychova gangu, ten seriál prostě nefunguje.

Hlavní problém vidím v nesmírné explicitnosti a nenápaditosti vyprávění, jež se odráží jak v dialozích, tak v obrazové složce seriálu. Tisíckrát opakované záběry na jakýsi sešlý průmyslový komplex, v němž by měla být expositura umístěna, kdykoli se má děj přenést dovnitř, komunikace mezi policisty ve výtahu nebo na schodišti, odbytý střih, prostě amaterismus dávající vzpomenout na normalisační seriálová béčka od autorů, jakými byl např. Karel Štorkán.

Co se vůbec nezdařilo, je drsný image herců. V provedení hlavní představitelky je jednoduše směšný, u ostatních, snad s částečnou výjimkou Roberta Jaškówa, nevěrohodný. Vysloveně trapní jsou zločinci a nejrůznější figurky kriminálně-podnikatelského podsvětí; nejhorší jsou ovšem ruskojazyčně-mafiánští zabijáci, působící vesměs jako vlastní parodie.

Pominu-li určité odborné nedostatky (ne, takhle to opravdu v policejní práci a na státním zastupitelství nefunguje), co mne na Exposituře asi nejvíc odrazuje, je neschopnost vtáhnout diváka do děje. Špatní herci v hlavních rolích, o něco lepší (Zuzana Bydžovská, Jan Dolanský) ve vedlejších, kde ale nemají co hrát, protože scenárista nezvládl svou práci, fadní kamera a střih, to je prostě smrtelný mix.

Takže od Novy zase jeden #EPIC FAIL.

Jak to bylo s mobilisací v r. 1938

Ve svém trestním oznámení David Navara uvádí, že mobilisačního rozkazu odmítlo uposlechnout cca 100 000 sudetských Němců.

Historická sekce našeho Sdružení se nicméně přiklání jako k věrohodnému prameni k tomu, co napsal ve své knize Munich: Before and After v r. 1939 Hubert Ripka (str. 136–8):
The efficiency of the Czechoslovak mobilisation was, of course, somewhat disagreeable for Germany, whose propaganda therefore immediately disseminated news of disorders and of the opposition of the Czechoslovak people to their military obligations. The German official news agency, the D.N.B. (Deutsches Nachrichten Büro) stated that railway wagons carrying Czechoslovak reservists were covered with inscriptions such as Away with Beneš and Syrový, We want work and bread, We do not want to be cannon-fodder. The same propaganda agency announced that the majority of Sudeten Germans did not obey their mobilisation orders. In actual fact, however, although Herr Henlein announced by radio from Germany that those Sudeten Germans who obeyed their mobilisation orders would be committing an act of high treason against the German nation, even this threatening announcement had little effect on the Sudeten-German people. Apart from a few isolated exceptions, the Sudeten Germans obeyed unhesitatingly their mobilisation orders. […] It is unfortunate, however, that this campaign of lying, accompanied by much threatening bluff, made an impression on the countries of Western Europe. I would nevertheless emphasise that, though this was its main objective, it made no real impression at the time on the Sudeten Germans, the vast majority of whom remained loyal to their duty as Czechoslovak citizens.

9. 11. 2011

Nové dokumenty ke sporu o registraci

Ku potěše, poučení a pobavení ctěného čtenářstva vystavuji několik nově získaných dokumentů týkajících se sporu o registraci Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku:

8. 11. 2011

Ministerstvo vnitra se dovolává petice komunistického spolku

Argumentačně hodnotné vyjádření ve věci žaloby proti opětovnému odmítnutí registrace našeho Sudetoněmeckého krajanského sdružení zaslalo soudu ministerstvo vnitra. Takto reagujeme; toto soudní řízení by mohlo být docela zábavné, není vyloučeno, že po legionářích ze Svazu bojovníků za svobodu (kontrolní otázka: kdy zemřel poslední český legionář?) si ministerstvo přizve na pomoc Zifčákovy komunisty, jimž se náš spolek jistě také nelíbí.