DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

31. 12. 2012

Opencard prolomena

Když jsem před dvěma lety psal, že pro své experimenty s Arduinem sháním krystal 13,56 MHz, zasvěcení asi tušili, k čemu.

V sobotu vystoupil německý kryptolog Timo Kasper na konferenci v Hamburku a presentoval výsledky svého výzkumu týkajícího se napadnutelnosti karet společnosti NXP (dříve Philips) Mifare Classic a Mifare DESfire pomocí tzv. útoku postranním kanálem (side-channel attack) – zkrácená verse videa s českými titulky. Karty tohoto druhu se používají v mnoha aplikacích i v České republice, nejnotabilněji jako proslavená pražská Opencard a také jako IN karta Českých drah. Kasper dokázal získat hesla všech tří aplikací používaných v Opencard během sedmi hodin.

V zájmu spravedlnosti je dlužno dodat, že Kasper není zdaleka prvním, kdo na nedostatky zabezpečení těchto karet veřejně upozorňoval: již v květnu 2010 své výsledky, týkající se ovšem pouze aplikace používané jako náhrada papírových čtenářských průkazů v Městské knihovně v Praze, presentoval Tomáš Rosa.

6. 12. 2012

Budeme znovu povinně nastavovat zrcadlo?

Pamětníci vědí, pro ty mladší dlužno vysvětlit, že nastavování zrcadla je frase zpopularisovaná v komedii Jiřího Menzela Vesničko má středisková ve druhé polovině 80. let. Když tehdejší státní televise koupila film natočený v některé západní zemi, před jeho vysíláním se na obrazovce objevil televisní hlasatel nebo hlasatelka a přečetl povinný disclaimer, ve kterém vysvětlil, jak dílo správně ideologicky chápat, přičemž toto vysvětlení získalo během let téměř kanonickou podobu. Prim hrálo nastavování zrcadla nelítostné a nemilosrdné kapitalistické společnosti a podobná ideologická cliché, o to vtipnější, že samotný film, příkladmo The French Connection nebo seriál o newyorském detektivu Theo Kojakovi, neměl s obsahem disclaimeru zhusta už nic společného a jeho přednesení bylo pouhou povinnou úlitbou režimní ideologii, asi tak jako heslo vyvěšované do výlohy Havlovým zelinářem.

Nastavování zrcadel ožilo po Listopadu už vícekrát, nejnotabilněji zřejmě u seriálu Třicet případů majora Zemana, jenž musel být při první polistopadové reprise ve veřejnoprávní televisi vetknut do ideového sandwiche: disclaimer před, výchovná beseda poté. A ovšem u Hitlerovy knihy Mein Kampf, jejíž vydavatel Michal Zítko disclaimoval nedostatečně a nebyl nakonec odsouzen jen díky uvážlivosti několika slušných soudců Nejvyššího soudu (o nichž jsme se později s jistým údivem dočetli, že byli sami normalisačními komunisty).

Strašidlo povinně nastavovaného zrcadla je zpět: obětí je brněnský vydavatel Pavel Kamas, který si dovolil vydat knihu authentických projevů Adolfa Hitlera. Disclaimery v ní jsou, ale, jak píše vždy a neochvějně prorežimní Mladá fronta (server iDnes.cz), nikoli od akademicky vzdělaného historika, nýbrž od málo známého publicisty Lukáše Beera. Ponechme pro tuto chvíli stranou otázku, proč iDnes nepožaduje vysokoškolské vzdělání od Jaroslava Čvančary, autora odborného vyjádření podkládajícího trestní stíhání Jana Šinágla, omezujíce se na poznámku, že na Čvančarovi by nám ani tolik nevadilo, že nemá vysokoškolské vzdělání, jako že je pitomec.

Lukáš Beer není přitom žádný málo známý publicista, nýbrž redaktor serveru Náš směr, což je jeden z mála blogů, které se česko-německými vztahy a historií soustavně a velmi důkladně zabývají. Právě tam – a nikde jinde – si můžeme přečíst, jak se rozdělovala odměna za odhalení parašutistů po atentátu na Heydricha, jak se dělilo Slezsko nebo – aktuálně – co se účelově za Hitlerovy projevy a názory i po r. 1989 vydává, tedy právě ty informace, o nichž každý svého místa dbalý akademicky vzdělaný historik raději, za úplatu a ve státním zájmu, mlčí.

Mám pro Mladou frontu návrh: žijeme v demokratické zemi, proto nic nebrání tomu, aby ke každé kontroversní (rozuměj: ideově závadné) publikaci vyšel státem aprobovaný pendant, něco jako návod, jak správně číst tu-a-tu knihu, ve kterém by potenciálně desorientovaným čtenářům skuteční a řádně vzdělaní odborníci vysvětlili, co si mají myslet. A s ohledem na – jak jen to říct neutrálně? – zálibu Čechů v péči o osobní myšlenkovou bezpečnost, vůbec nepochybuji, že náklad těchto dodatků může být klidně i vyšší než náklad podkladové publikace; v této zemi se zaručeně rozeberou.

Když publicistovi selže mozek

Dvěma případy syndromu úplného selhání soudnosti nás obšťastnila včerejší media:

Jan Kovanic vulgo Šaman líčí demonstraci na podporu Israele před sídlem vlády v Praze, uzavíraje: …než jsme se rozešli, odhrnula se záclonka v jednom z oken v prvním patře Strakovky, otevřelo se okno a Bibi nám zamával. Rád bych zmíněného upozornil, že Israel je standardní demokratickou zemí západního typu, kde politik není Její Jasnost paní kněžna, jež, projíždějíc ve svém kočáru krajinou, poodhrnuvši záclonku, kyne sličnou ručkou oddanému poddanému lidu, nýbrž nejčastěji ze všeho pěkně zkorumpovaný parchant, který, bude-li mít štěstí, dokáže se díky své funkci a stykům prokličkovat až do pense, kde o tom všem sepíše memoiry (což, pravda, může učinit i v případě opačném, minimálně pro výstrahu ostatním). Projevy podpory Israeli jistě jsou na místě, jen forma by snad nemusela tolik připomínat vítání Hitlera v r. 1939 a Brežněva o 39 let později.

Ještě směšnější je arci text Františka Kostlána, který ve snaze něco udělat s výsledky vědecké studie o původu evropských Romů, prvotřídně sám sebe usvědčil z rasismu. Pane Kostláne, opravdu je pro vás relevantní kastovní systém v Indii, z níž Romové před téměř tisícem let odešli? A neměl byste v takovém případě vážně řešit, co s Čechy a jinými Slovany, jestliže ve většině evropských jazyků je termín Slovan prokazatelně svázán s označením pro otroka?

5. 12. 2012

Koupím dvacet slepicí

Ne, opravdu ne, tento post nebude o živočišné výrobě a už vůbec to není velmi pozdě po saisoně zveřejněný feuilletonistický postesk nad chovem vejconosné drůbeže v obýváku.

Bude o češtině. Ano, znovu se mi to stalo, opět jsem se nechal zavést na scestí jazykovými teroristy z Ústavu proti jazyku českému AV ČR, a když jsem vytvářel v Djangu své elektronické petice, podlehl jsem, tak jako Odysseovi námořníci, vábení těchto prolhaných filologických Sirén a uvěřil v dubletnost genitivu pluralis výrazu petice. Tedy mám v aplikaci přehled peticí, ačkoli nyní jsem si jist, že správně je pouze přehled petic.

Proto, ač jinak povahou míren, k odlišným názorům shovívav a k nepřátelům velkorys, zcela vážně prohlašuji, že vražda na českém jazykovědci není zločinem a ve styku se zaměstnancem onoho zločinného ústavu je jediným správným přístupem střelba bez vyzvání. Baže, v tomto ohledu jsem extremistou.

Své petice proto s pokorou opravuji a až se, milí čtenáři, jednoho dne dočtete, že do pražského sídla ÚJČ vnikl neznámý muž vyzbrojený samopalem a způsobil tam krvavou řež, vězte, že čtete o mně a že můj čin nebyl motivován ničím jiným než láskou k českému jazyku!

30. 11. 2012

Proč nejsem antifašistou

V roce 1924 zveřejnil Karel Čapek úvahu Proč nejsem komunistou. Na otázku, kterou si položil, odpovídá:  Protože moje srdce je na straně chudých, a vysvětluje, velmi důkladně, precisně a nadčasově, své výhrady k marxistické ideologii a jejím východiskům. Je to brilantní essai, a asi vůbec nejlepší politický text, který Čapek kdy napsal.

Když jsem se do něj nedávno znovu začetl, uvědomil jsem si, že něco dost podobného jako Karel Čapek ve 20. letech s komunismem zažívám i já nyní ve vztahu k tomu, co se – bez ohledu na nepřesnost toho termínu – běžně označuje jako antifašismus, antifašistické hnutí.

O co lépe by se mi vedlo, kdybych byl antifašistou!

S křiklavou plackou antifašismu na klopě a s ohnivou, přiměřeně naivní rhetorikou proti nim, tedy fašounům, náckům a vůbec politicky nahnědlým spoluobčanům, najmě těm sdružujícím se v D.O.S.T.u nebo obývajícím blízké podhradí, bych měl všude otevřené dveře. A kdybych k tomu dokázal přidat něco lísavého filosemitismu, bezesporu bych se již dávno stal uznávaným místním intelektuálem, ozdobou seminářů a konferencí na toto thema, opěvovaným hrdinou Romea.cz a mužem, jehož bonmoty by patřilo k dobrému tonu znát a citovat.

Proč to vše nechci, a volím raději cestu odporu, ne sice Národního, ale individuálního, nicméně o nic méně protifašistické elity provokujícího?

Nejspíš hlavně proto, že ve mně z mládí uvízlo příliš mnoho z protestantské ethiky, z anglikánského pojetí straight and narrow path, z pojmu fairovosti, jímž musím svět kolem sebe a chování druhých vždy poměřovat, z příkazu nepřipustit bezpráví, byť se dělo i člověku nehodnému.

V mladém muži, který je ve vězení za projevení svého politického názoru, nedokážu vidět, jak kdysi napsala Věra Tydlitátová, trestaného neonacistu, ale právě jen člověka, kterého přivádějí k soudu v poutech za to, že se choval v souladu se svým, možná mylným, ale přesto legitimním a upřímným přesvědčením. Trestat lze za skutky, ne za názor.

Mnohým jako by ani po 23 letech nedocházelo, že komunisté nebyli špatní proto, že potlačovali správné názory na úkor špatných, ale proto, že nepřipustili názory nesouhlasné s těmi svými.

Za druhé mám pocit, že v celém antifašistickém hnutí je příliš mnoho přetvářky a falše. Proč Romea tak velebí Židy a tolik píše o holocaustu? Není náhodou hlavním důvodem to, že se tak chce zavděčit svému největšímu sponsorovi, a kdyby se jím stal kupříkladu Muslim, nezačali by titíž lidé se stejnou vehemencí a vervou uctívat Alláha a proklínat Stát Israel? Prosím, sáhněte do svědomí, opravdu jste si jisti, že ne?

Jsou tu příklady, které varují a nutí k obezřetnosti. Česká advokátní komora je jedním z nich. Za druhé republiky, v době, kdy to bylo společensky žádoucí, vyloučila ze svých řad advokáty židovského původu, a nyní, kdy je společensky žádoucí toho litovat a omluvit se, udělala právě to.

Myslím si tohle: Bylo velkým hrdinstvím poskytnout rodině Anny Frankové v r. 1942 pomoc. Není hrdinstvím postavit dnes Anně Frankové sochu a zavřít do vězení každého, kdo si dovolí zpochybňovat authentičnost jejího deníku.

Jsem hlubokým přesvědčením sionista a filosemita, to je o mně známo, ale to mi nebrání vidět oportunismus těch, kteří se snaží vetřít do přízně Židů v naději na osobní prospěch, a takovými lidmi pohrdat. To vše přirozeně s douškou, že jsem příliš velkým individualistou, než abych vynášel kolektivní soudy jakéhokoli druhu, ostatně jsem sám poznal mezi Židy i Nežidy lidi poctivé i nepoctivce, upřímné i falešníky, altruisty i sobce a prospěcháře; původ nebyl nikdy tím, co bych bral jako první v potaz, či spíše co bych vůbec při hodnocení druhého zvažoval.

A za třetí, i kdybych chtěl, nemohu nevidět neslušnost lidí jako František Kostlán, Klára Kalibová nebo Věra Tydlitátová. Naposledy u posledně jmenované, jež neměla problém zveřejnit o mně hanopisný článek, aniž by mi dovolila se k němu jakkoli vyjádřit nebo jen reagovat na útoky proti mně v diskusi pod ním. Nechci být neslušný, a toto není strana, na které bych chtěl být. Kdykoli, v jakékoli situaci.

Ti tři jmenovaní jsou pro mě stejní jako nacisté, protože ve jménu svého Dobra jsou ochotni omluvit jakékoli darebáctví a tolerovat jakoukoliv špinavost, a jsou horší než neonacisté, protože na rozdíl od nich mají moc, kterou se nerozpakují zneužít.

To jsou tedy v krátkosti důvody, proč budu raději i nadále v české společnosti páriou a proč se budu zastávat těch, kterých jsem se zastával doposud.

28. 11. 2012

Navara

Vážně jsem už nechtěl psát o Davidu Navarovi. Skutečně ne. Ale už dva lidé se na mě obrátili s tím, že mne ten dobrý muž opět pomlouvá a já na to nic, a že bych cosi pertinentního pronést měl, s dovětkem o hrubé záplatě pro hrubý pytel.

Dovolte mi tedy odbýt to alespoň stručně:

Pan Navara o mně zveřejnil kádrovácký text, tentokrát nikoli na serveru Romea, ale na blogu Věry Tydlitátové. Je mi to jedno, protože:
  1. Je rozdíl mezi přítelem na Facebooku a přítelem v reálném životě, a jestliže to někdo nechápe, je to jeho a nikoli můj problém.
  2. S kým se spřátelím, je moje a jen moje věc, a není mou povinností se z toho nikomu zpovídat, tak jako se nemusím a nebudu komukoli zpovídat ze svých názorů.
  3. Těm, kdo jsou mými facebookovými přáteli a kteří byli panem Navarou označeni symbolem ozubeného kola nebo hákového kříže, se děje bezpráví, a já mám za svou občanskou povinnost vystoupit na jejich obranu. Že totéž necítí i David Navara, je politováníhodné.
To je vše, nechť si každý učiní názor sám, na mě i na pana Navaru.

P.S.: A jen pro úplnost dodám, že po publikaci Navarova textu jsem zaslal Věře Tydlitátové následující e-mail:

From:     Tomas Pecina <tomas@pecina.cz>
To:       tydli@ksa.zcu.cz
Cc:       David Navara <david.navara@nuabi.cz>,
          Jan Šinágl <jan@sinagl.cz>
Subject:  Clanek pana Navary
Date:     Mon, 26 Nov 2012 06:34:41 +0100

Vážená paní magistro,
povšiml jsem si, že jste na svém blogu zveřejnila text pana Davida Navary,
který se obsáhle obírá mnou a mými kontakty s tzv. pravicovými extremisty.

Děkuji Vám za publicitu, kterou mi tím poskytujete, a prosím o sdělení, zda
dostanu na Vašem blogu prostor k adekvátní reakci, pokud se pro takovou
alternativu rozhodnu.
-- 
S díky za laskavou brzkou odpověď a s pozdravem,
T.P.
----------------------------
Tomáš Pecina
Slezská 56
120 00 Praha 2

Tel.: 222211784
Fax: 222211785
Mobil: 724029083
Skype: tompecina
E-mail: tomas@pecina.cz
Web: http://www.pecina.cz
DS: whehjsc

Na laskavou brzkou odpověď do této chvíle čekám, což budiž měřítkem osobních kvalit adresátky.

Aktualisováno.
Pouze dodám, že nesmím přispívat ani do diskusí pod články na blogu V. Tydlitátové, ačkoli jsem tam napadán, případně oslovován. Nevím, jak mí čtenáři, ale já toto pojetí demokracie shledávám poněkud – fašistickým.

Aktualisováno.
Výmluvy Věry Tydlitátové (v sedmém příspěvku pod jejím článkem) shledávám dosti trapnými. Na e-mail neodpověděla, protože mě nezná, a zablokován na jejím blogu nejsem. Samozřejmě jsem, zkoušel jsem to celkem dvakrát, bezvýsledně. Ale vzdávám to, je to její prostor, její diskuse a ovšem také její ostuda.

18. 10. 2012

Propagace našeho sdružení na stránkách Romea

Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku děkuje provozovateli serveru Romea, že mu prostřednictvím nactiutrhačného textu Davida Navary poskytl tak velký prostor k propagaci. Žaloba na ochranu osobnosti bude následovat (pro ty, kteří nepochopili ironii: samozřejmě nebude, přestože např. přítelem nacistů nikdo z nás rozhodně není).

11. 10. 2012

Koho budu volit

Samozřejmě nikoho: v mém senátním obvodu dosud inkumbent pevně dlí na své sesli, a krajské volby se mne netýkají; jsemť ostatně jako správný Pražan přesvědčen, že volby krajských zastupitelů se jednou za čtyři roky konají hlavně proto, aby nám byla taktně a citlivě připomenuta existence českého venkova, tedy Mimopraží, podobně jako se koná třeba Den Afriky. Víme, že Venkov existuje, a konfrontováni s přímou otázkou, patrně přiznáme i to, že je proti nám v početní přesile, avšak medii zprostředkovávané události z regionů jsou nám spíš jen ozvláštněním a obohacením denního informačního přídělu. Ostatně, ještě koncem 19. století, když nad kanálem La Manche padla mlha, anglické noviny to ohlásily titulkem Fog in Channel – Continent Cut Off. Výstižné, upřímné, tak co byste chtěli: prostě, vidláci jdou k volbám.

Čistě politologicky to budou nicméně volby nadmíru zajímavé, neboť budou první poté, co byla v české společnosti dovršena první polistopadová strukturní proměna, první repolarisace. Už nikoli pravice a levice, ale my a oni, občané a nadobčané, politická třída.

To je dobrá i špatná zpráva zároveň. Dobrá v tom, že konečně nebude možné uspět u voleb mobilisací proti návratu komunismu, špatná v tom, že volební výsledek návrat komunismu, nebo něčeho velmi nepříjemně mu podobného, umožní.

Druhá změna spočívá v tom, že politika dostala znovu Thema, totiž korupci, a ve volbách uspějí jen ti, kteří se včas naučili o boji proti ní oslnivě řečnit. Mezi námi, přeškolení ze žvanila protikomunistického na protikorupčního není tak velké umění, a je-li auditorium dosud v přerodu, lze obé spojit i v rámci jediného proslovu.

Zvláštností nového thematu je nicméně mírný posun předvolební taktiky. Kampaň je vedena policejními prostředky, a to už nikoli zastaralou formou Kubiceho zpráv; nikoli, úspěch začíná být závislý především na tom, kolik potentátů strany protivné stihnou námi ovládané policejní útvary během období voličské paměti přede dnem voleb obvinit. Kdo je víc, Rath, Parkanová, Kušnierz nebo Dalík? Ti, kteří udělali Ratha, jsou ve výhodě, protože politik stíhaný vazebně je k mediální exposici disponibilní mnohem déle a v mnohem výhodnějších skandalisačních modech a formách. Ovšem ten stíhaný na svobodě by zase mohl utéct, třeba na Seychely, a to by teprve byl ten pravý důkaz pro voliče!

Bude tedy veselo. Přeji zítra šťastnou ruku, přátelé!

Aktualisováno.
Sečteno a podtrženo. V senátních volbách naprosto bez překvapení, v krajských se Dalík ukázal být víc než Rath: strany vládní koalice, pokud se vůbec odvážily kandidovat, zcela propadly, komunisté významně posílili, sociální demokracie víceméně potvrdila dobyté posice. Champagnské bouchalo i v centrále Konservativní strany, 0,03 % znamená solidní základ k dalšími růstu. S agresivní protiromskou kampaní neuspěla DSSS, celkový zisk 1,24 % a ani jeden krajský mandát, to nemůže být pro tuto protisystémovou stranu v současných podmínkách nic jiného než zklamání a signál, že Vandasovo pražské vedení strany vyčerpalo svůj potenciál a mělo by odejít.

10. 10. 2012

Facebook II

Před dvěma měsíci jsem deaktivoval svůj účet na Facebooku, dospěv nezvratně a definitivně k závěru, že sociální sítě pro mne nejsou a budu si muset najít síť asociální. O mém potýkání s touto moderní vymožeností mí čtenáři už cosi vědí; nemohli arci tušit, že věci dospějí tak daleko.

Podotýkám, že v kolektivu neoblíben jsem od dětství: když jsem jako malý něco hrozného provedl, musel jsem si za trest jít hrát ven s ostatními dětmi, a vůbec největší hrozbou bylo, že bych měl jet na pionýrský tábor. Cca od dubna do června, kdy hrozba přihláškou byla aktuální, jsem proto byl to nejposlušnější dítě v celé RVHP. Facebook je pro mě, obávám se, reinkarnací téhož principu, a co hůř, na disociální rysy své osobnosti jsem hrdý.

Chyba není ve výběru přátel, jak jsem se zprvu mylně domníval. Mezi těmi jsem provedl dvě čistky formou noci dlouhých nožů a jednu noc bartolomějskou, a konečná sestava, nějakých sto pět kusů, byla plně uspokojivá, samí milí, inteligentní, přátelští a chápaví lidé. Ovšem i přátelé mají své přátele a to je tedy, až na výjimky, vážně sbírka idiotů přímo výstavních! Zbavit se jich na Facebooku nelze, takže jsem se každou chvíli dozvěděl, příkladmo u postu o počítačích nebo o literatuře, jaký je ten Pecina trouba, že se zastává nácků (případně že je sám nácek), jak se vůbec může zastávat těch odporných Sudeťáků (není-li sám odporný Sudeťák), a že je vůbec s podivem, že mne mí přátelé mezi přáteli trpí.

Řekl jsem tedy Dost!, a nyní přemýšlím, zda by nebylo možné, abych nebyl už úplně společensky vyoutovaný, provozovat aspoň nějaký cimrmanovský Facebook Na mýtince. Přátele bych si ponechal, ti mi nevadí, ale zásadně bych nečetl, co napsali, sám bych nic nepostoval, a úplně optimální by bylo, kdyby se mi v nastavení podařilo omezit možnost zobrazit můj profil tak, že bych k němu měl přístup jen já.

Nějaké nápady, milí čtenářové?

8. 10. 2012

ÚSTR ještě jednou k heydrichiádě

Nechcete dopadnout jako Jan Šinágl? Chcete se dozvědět, jak o heydrichiádě správně (a bezpečně) mluvit a psát? Pak si nenechte ujít příležitost ve čtvrtek 18. října, kdy Ústav pro studium totalitních režimů, pilíř českého chauvinismu, pořádá na toto thema nalejvárnu za účasti samotného guru české dějepravy Jaroslava Čvančary.

Na rozdíl od předchozího symposia o válečném roce 1942, na něž, jak víme, mohli jen ÚSTRem prověření odborníci (a v žádném případě se tam nesmělo hovořit o pamětnici Kropáčkové), tato přednáška bude zaměřena praktičtěji: v podstatě to bude rychlokurs o tom, co si můžete v demokratické České republice o heydrichiádě svobodně myslet, abyste se nedostali do potíží s Policií ČR, BIS, ÚSTRem a dalšími na čistotu vašich myšlenek dohlížejících institucí.

Pravda se ten den bude v ÚSTRu krčit v koutě a pokud jde o svobodu, ta tam byla viděna naposledy snad kdysi v době prvního ředitele.

A pokud jde o státního historika Čvančaru, musím dát dodatečně zapravdu jednomu svému příteli, s nímž jsem před několika lety vedl delší rozpravu na thema skautingu. Já jsem toto hnutí hájil a poukazoval na positivní hodnoty, které mladým lidem vštěpuje, zatímco on tvrdil, že pro skauta je základní hodnotou disciplina a skauting je v podstatě hnutím militaristickým.

Čvančarův případ, myslím, ilustruje, že jsem tehdy neměl pravdu já a měl ji on: z člověka, který sám pod totalitním režimem trpěl, se stal v důsledku skautské výchovy poslušný vykonavatel bezpráví, schopný posílat druhé pro nesprávné – rozuměj: odlišné – názory před soud a klidně i do vězení. Domnívám se, že lidmi jako Čvančara lze jedině pohrdat.

3. 10. 2012

Pozadí atentátu na Heydricha a protektorátní odboj

Zveřejňujeme text, který se měl – po zkrácení a doplnění z některých dalších zdrojů – stát základem příspěvku Tomáše Krystlíka za historickou sekci Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku na symposiu ÚSTRu.

Bdělí dohližitelé nad veřejnými mravy a správným pohledem na národní dějiny takové znesvěcení půdy Ústavu naštěstí nepřipustili, nekvalitním textem si proto toliko znehodnotím svůj blog…

Nechoď, Jochu, s pány na led

Usoudil-li jsem na souběžném blogu, že atentát na Václava Klause nelze racionálně komentovat, neboť spirála absurdit jím iniciovaná se roztáčí tak, že každý den přináší její nové a nové vrcholy, nezbývá než s povzdechem odkázat a hledat, co komentovat lze, aniž by komentátorova slova nepřebily titulní stránky hned zítřejších deníků.

Snad jen tedy k věcem skončeným a uzavřeným, příkladmo k Jochovu vyhazovu. Samozřejmě, že Roman Joch 100% pravdu, leč je to pravda o královské nahotě a jako taková může být mezi služebnictvem a vyššími dvořany, mezi něž se tento do včerejška cítil náležet, než šeptána. Hysterie, s níž střelený president na útok zareagoval, odpovídá vzorci jednání, jež je obecně vnímáno jako konkomitantní k homosexuální orientaci u mužů, a věru obtížno věřit, že je to pouhá náhoda.

V kavárenské debatě, kde se R. Joch uvolil nahradit mne coby sparing partner Františku Kostlánovi, byla řeč o svobodě slova, a je trpkou ironií, že je to právě Roman Joch, který v debatě význam svobody slova relativisoval, stavěje ji do podřízeného postavení ku svobodám jiným, dle Jocha fundamentálnějším, kdo za několik týdnů poté sám na její absenci v české společnosti doplatil.

Byly-li tu dosud pochybnosti, zda smí mít úředník pracující pro vládu (ano, i poradce je úředník, zaměstnanec občanů) kritický postoj k presidentovi země, ty nyní byly drsně rozptýleny: státní zaměstnanci smějí presidenta toliko chválit, my President, right or wrong. Není, myslím, důvodu Jocha litovat, jsem přesvědčen, že pro takového premiera, jakým se Nečas ukázal být, by stejně pracovat nechtěl.

Druhou věcí, nad níž se chci krátce zamyslet, jsou následky eventuálního atentátu skutečného. V prosincovém článku o havlovské funebrální hysterii jsem vyjádřil obavy z toho, co by se stalo, kdyby tuto zemi postihla skutečná krisová událost, a jako jednu z možností jsem uvedl právě úspěšný atentát na některého politika. Má dozajista pravdu Pavel Hasenkopf, líčí-li chaos a hysterická bezpečnostní opatření (a mýlí se, jestliže se zároveň zastává ochranky), k čemuž dlužno dodat, že s pravděpodobností hraničící s jistotou by došlo i v tomto případě k suspendaci demokracie a k projevům náhle vzplanulé lásky občanů k jejich vrchnosti. Kdo nepláče, není Čech.

Buďme tedy rádi, že munice byla jen plastová; příště může být hůř, nejen pro Romana Jocha.

Proč nemá ÚSTR rád Boženu Kropáčkovou

Vysvětlení je prosté: aby se nezdálo, že ÚSTR na symposiu konaném na své půdě nesnese žádné neorthodoxní názory, musel ze seznamu přihlášených (dnes jsem obdržel, spolu s průvodním dopisem kancléře Ústavu Pavla Žáčka) vyřadit vedle extremistů Tomáše Krystlíka a Jana Kopala aspoň jeden další příspěvek – a volba padla právě na pamětnici Kropáčkovou.

Že vystoupit smějí jen ti, kteří se plně – a placeně – ztotožňují se státní politikou a s planoucím srdcem prosazují její zásady v praxi (Ivo Telec v této souvislosti velmi případně hovoří o výkonu státní správy minulosti), je jen dobře: vždyť kam bychom přišli, kdyby státní ústav strpěl na své půdě úředně neschválené názory!

Zde jsou pro přehlednost všechny příspěvky, připuštěné i nepřipuštěné, v tabelární formě:
Přednášející Instituce Název příspěvku Vybrán
1 Kamil Nedvědický MV ČR Mezinárodněprávní souvislosti atentátu na Heydricha ano
2 Eduard Stehlík ÚSTR Atentát na R. He[y]dricha – příprava a vlastní provedení ano
3 Jan Kuklík, Jan Němeček PF UK Mezinárodní ohlas a dopady atentátu na československou zahraniční akci ano
4 Jan Dobeš FF UK Ministerstvo lidové osvěty jako příklad správních změn v roce 1942 ano
5 Jan Gebhart HÚ AV ČR Protektorátní rok 1942 očima propagandy ano
6 Jan Kopal sine Karel Werner – ze života aktivistického novi[ná]ře ne
7 Jan Machala ÚSTR Dnes neexistuje žádný židovský majetek, ale jen majetek Říše! Likvidace synagogy jako technický, byrokratický a majetkoprávní problém ano
8 Jan Němeček HÚ AV ČR viz sub 3 ano
9 Tomáš Krystlík SKSČMS Pozadí a důsledky atentátu na Heydricha ne
10 Lukáš Kopecký FF UJEP Vnímání atentátu a činnosti parašutistů ve vzpomínkách Boženy Kropáčkové ne
11 Pavel Kopeček PdF UPOL 1. a 2. stanné právo na střední Moravě ano
12 Pavel Zeman ÚSTR Německá okupační a genocidní politika v okupované Evropě 1942. Cesta k evropskému řešení židovské otázky ano
13 Pavel Kokoška ÚSD AV ČR Protektorát v roce 1942 ano
14 Tomáš Jakl VHÚ Válečný rok 1942 – třetí rok války ano
15 Vojtěch Blodig Památník Terezín Proměny terezínského ghetta v roce 1942 ano
16 Vojtěch Kyncl HÚ AV ČR Rodinné vzpomínky na válečný zločin ano

Napadá mne kacířská myšlenka: co když to nebyla náhoda a pamětnice Kropáčková do Ústavu nesměla nikoli proto, že se stala obětí náhodného výběru, nýbrž protože si o parašutistech pamatovala něco, co nebylo v souladu s čvančarovským hrdinsko-primitivním pojetím národních dějin? Červík nejistoty hlodá a hlodá…

26. 9. 2012

Zemřel Jakub Polák (1952–2012)

Existují lidé, kteří by si pokládali za poctu, že o jejich smrti masmedia typu Mladá fronta téměř nereferují, a opak by cítíli jako pohanu. Mezi takové lidi patřil i Jakub Polák, anarchistický vůdce, který včera ve věku šedesáti let zemřel. Skutečně, J. Polák nikdy nepatřil k mainstreamu, a nikdy si ani nepřál být do něj počítán; jeho ambice byly jiného druhu.

Poznal jsem jej asi před patnácti lety, ještě jako praktikujícího squattera, a vždy jsem jej pokládal za čestného, zásadového, nesmírně svobodomyslného a zároveň i velmi pragmatického a skromného člověka, který se kromě publicistické činnosti věnoval tomu snad vůbec nejméně vděčnému, co lze v právu podnikat, totiž zastupování poškozených Romů, povětšinou v trestních věcech. Dělal to svědomitě a většinou – v mezích možností daných diskriminačním právním systémem – i relativně úspěšně.

Vzpomínám si, jak byl před deseti lety za příliš vehementní obhajobu poškozeného Roma sám v Karviné postaven před soud. Ten případ mě zaujal, a jel jsem se na jedno z hlavních líčení podívat (reportáž, protokol). Polák vystupoval sebevědomě, svou výpověď sám diktoval zapisovatelce a rozhodně nebyl ochoten dát svou kůži lacino – a nakonec i zvítězil.

Vážil jsem si jej i jako publicisty. Jeho články o romské problematice nebyly žádné kostlánovské, ideologické žvásty, ale vyjadřovaly racionální pohled člověka, který problematice rozumí a má s ní dlouholetou osobní zkušenost. V tomto směru zůstal Polák osamocen, žádné své následovníky nevychoval, mladá generace je buď tupě ideologická, nebo pragmatická, orientovaná na co nejpohodlnější přístup k ethnobusinessovým dotacím. Tím větší škoda, že Jakub Polák zemřel.

20. 9. 2012

Sudetoněmecké krajanské sdružení nevystoupí na symposiu ÚSTRu o heydrichiádě

Ne snad, že bychom čekali něco jiného než odmítnutí naší přihlášky, s odvoláním na údajný příliš velký počet zájemců o vystoupení. Vrcholným bodem programu bude jistě pábení amatérského historika Jaroslava Čvančary, a kdokoli při svém historickém výzkumu vychází nikoli z nacionalistických bludů, ale ze studia skutečných pramenů, nemá na akcích pořádaných touto vzorně demokratickou institucí co dělat!

Abychom zjistili podrobnosti, poslali jsme ÚSTRu žádost o informace.

17. 9. 2012

Emigranti aneb Boj Čechů s Čechy

Že existuje, jsem věděl dlouho předtím, ale naplno jsem si to uvědomil až na počátku 90. let, když jsem slyšel Novosvětskou, jak ji s Berlínskými filharmoniky nahrál Rafael Kubelík. To byla pro mě první srážka s paralelním světem, s jiným Českem, a první vážnější narušení toho stereotypu, v němž jsem vyrůstal, totiž že ta nejvyšší, nejhodnotnější národní česká kultura může vzniknout jen v rámci národního kolektivu; umělec, který od něj odpadl, zůstává sice formálně Čechem, avšak jeho dílo je pouhým ozvukem toho, co je vytvářeno doma. A najednou jsem tady měl k porovnání Novosvětskou s Neumannem a s Kubelíkem, který žil desetiletí mimo vlast a přesto, jak jsem okamžitě cítil, jeho interpretace Dvořáka je úžasná – nejenže není horší než Neumannova, ale je češtější a národnější (pomiňme nyní otázku, zda jsou tyto termíny vůbec relevantní, řeč je o dojmech, a ty jsem tehdy měl přesně takové, jaké popisuji).

12. 9. 2012

DNA

Jako žák základní a poté střední školy jsem měl na učitele biologie celkem smůlu: na ZDŠ mne jí vyučovala osoba, která by se od minuty mohla stát vděčným objektem zájmu klinické psychiatrie, zatímco na škole střední byla mou vyučující dáma psychicky mimořádně stabilní, vzdělaná a vážná, zato však způsobilá vyvolat ve svému pedagogickému působení vystavených studentech celoživotní, hluboký a téměř pathologický nezájem o svůj obor s efektivitou, jíž jinak v mém případě dosahovali toliko učitelé výchovy tělesné.

8. 9. 2012

Obvyklí podezřelí aneb Kradu, tedy jsem (Rom)

A je to tady, stalo se přesně to, před čím jsem varoval: vysílací rada vyzvala TV Nova ke zobjektivnění zpravodajství o romské kriminalitě. To je pro Romy ta nejhorší možná zpráva, protože nyní už každý příčetný divák tohoto media ví, a to z oficiálních zdrojů, že pravda o Cikánech se nesmí říkat nahlas, takže každé mrknutí reportera nebo reporterky, každá významná pomlka bude pro neromské diváky jasným signálem, jak se věci mají doopravdy. Starší a střední generace to dobře zná z oblíbeného pořadu 70. a 80. let Televarieté, kde – ovšemže pod bdělou a bedlivou kuratelou StB – domněle odvážní uvaděči Dvořák a Bohdalová, jinak agenti oné, naznačovali a ponechávali nevyřčeno tolik, že v méně orientovaném divákovi vznikala iluse, že jde o pořad odbojný, ba podvratný, přestože ve skutečnosti šlo o běžnou, oblbovací režimní show.

Výsledkem blamáže bude jen vyšší obliba Novy, která jistě neponechá tuto příležitost nevyužitu a získá nezaslouženou aureolu rebelské stanice, a také další zhoršení pohledu na Romy ze strany většinové společnosti, tedy přesný opak toho, o co se regulátor prima facie snažil. A pokud snad začne Rada trestat i za náznaky, gesta a významné pomlky, budeme přesně tam, odkud jsme v r. 1989 vyšli.

Bravo, páni konšelé, jen tak dál!

Snad není třeba zdůrazňovat, že komplikovaná integrace romské populace do české společnosti je vážný problém, tak vážný, že kvůli němu před rokem vyšli neextremisté ze severočeských měst spontánně několikrát po sobě do ulic a protestovali proti jeho neřešení. Jedinou viditelnou odezvou ze strany státu bylo zřízení nového, specialisovaného severočeského bicího komanda.

Místo řešení problému vidíme jen rozkvétající ethnobusiness a jeho blahobytné parasity typu Františka Kostlána, kteří svými nezodpovědnými kroky jen přilévají olej do ohně celospolečenské frustrace. A vysílací rada teď ještě dala nenávisti k Romům oficiální štempl.

Jak jsem již několikrát deklaroval, jsem v této kause jednoznačně na straně Romů; zároveň ale prohlašuji, že být jedním z nich bych v této zemi a za této situace rozhodně nechtěl. Stát, v němž, kamkoli přijdu, budu jen na základě barvy své kůže označen za nepřizpůsobivého a implicite pasován na lempla, grasla, příživníka zneužívajícího sociální systém a potenciálního zločince, osobu s IQ geneticky o několik desítek nižším než průměrný Čech, a největší pochvalou mi bude, jestliže se dozvím, že jsem sice jenom Cikán, ale slušnej, není místem dlouhodobě vhodným k životu.

23. 8. 2012

Die Goldene Stadt neboli Pantáta Bezoušek posudetsku

Nemůže být lepší reklamy na válečný nacistický propagandistický film pojednávající o Praze, než fakt, že tento snímek do kin v Protektorátu vůbec nešel a ze Sudet, kde se zhruba polovina jeho děje odehrává, byl – údajně na přímluvu samotného Henleina – urychleně stažen. Die Goldene Stadt (1942) režiséra Veita Harlana je filmovým dílem, které, minimálně pro svou bizarnost, zaslouží pozornost i dnes, sedmdesát let po svém vzniku.

21. 8. 2012

Bratříčku, vzlykej aneb Svéráz národního žalu

Pravidelně třikrát v roce připomíná si obyvatelstvo této země hlavní svátky politického sentimentalismu a kitsche: v lednu výročí upálení Jana Palacha, v srpnu výročí okupace a na konci září a začátkem října, s intensitou po Listopadu bohudík již ochabující, výročí Mnichovské dohody a odstoupení sudetských území Německu.

18. 8. 2012

Ke smyslu českých dějin aneb Čvančaro, čtěte!

V jisté diskusi, nevybavuji si už přesně, jestli zde na blogu, na sociálních sítích nebo jinde, jsem byl napaden, že, zhruba řečeno, jednám proti smyslu českých dějin. To mne zaujalo, neboť nic takového jsme ve škole neprobírali a nepamatuji si ani, že by se mi příslušného výkladu dostalo z literatury polistopadové. Vzpomínám si pouze, že smysl českých dějin a význam českého národa (sub specie jeho domnělé zbytečnosti) byl jakýmsi traumatem v době 1. republiky, a také, že se k němu, a vůbec k významu české existence ve smyslu obrozeneckého snažení, nadčasově a velice pertinentně vyjádřil H. G. Schauer (za což byl posléze celonárodně zatracen a jeho dílo označeno českými chauvinisty za filosofickou sebevraždu národa – což si, pravda, jakožto člověk konservativní a myšlenkově konsistentní, musel pokládat za čest). K Schauerovi se nicméně ještě vrátím.

17. 8. 2012

Pussy Riot aneb Opravdu něco docela jiného?

Orgiastické kvílení protagonistů hnutí politického sentimentalismu nad dvouletým trestem za výtržnictví, jehož se dopustily členky ruské hudební skupiny Pussy Riot, jsem očekával. Překvapila mne jen míra nekritičnosti některých lidí, u nichž bych předpokládal lepší práci se zdroji a větší míru kritického myšlení.

O případu jsem psal na Paragraphu, proto jen stručně:

Předmětem stíhání členek skupiny není punková modlitba k Panně Marii, aby vyhnala Putina, nýbrž to, že svou produkci uskutečnily v Chrámu Krista Spasitele, tedy na místě, které je pro orthodoxní křesťany posvátné, a provedly ji způsobem, jenž byl značně hrubý a vulgární a nemohl být věřícími vnímán jinak než jako znesvěcení tohoto chrámu; připomeňme, že v modlitbě byly na adresu církve užity vulgární výrazy a formulace typu срань, срань, срань Господня (hovno Boží).

Nepodmíněný trest, stejně jako téměř půl roku trvající vazbu, podobně jako to, že členky kapely byly při soudním líčení vystavovány v kleci, hodnotím jako neadekvátní a nepřiměřeně tvrdé. Přesto bych rád upozornil všechny, kteří se nyní spektakulárně před dychtivými zraky medií rozhořčují, notabilně Martu Kubišovou, že i v České republice jsou do vězení rutinně posíláni lidé za to, co řeknou, napíšou nebo zazpívají, a to nikoli v kostele, ale třeba na koncertě pro uzavřenou skupinu návštěvníků.

Tak např. zpěvák skupiny Imperium Michal Moravec šel za závadový diskurs formou zpěvu do vězení na tři roky, pět údajných organisátorů koncertů nevhodné hudby strávilo téměř osm měsíců ve vazbě, více než rok tamtéž pobyli samolepkoví teroristé Vondrák a Dupová. A za můj text o heydrichiádě, jehož část převzal, je dosud stíhán Jan Šinágl.

Rozčilení nad trestem pro Pussy Riot tak nemůže vyznívat jinak než trapně, pokrytecky a svatouškovsky. K mání jsou větší excesy, a blíž.

Aktualisováno.
Český překlad textu modlitby Pussy Riot uveřejnila na svém blogu Věra Tydlitátová. Pasáž o Božím hovnu ale nehledejte, není tam – do sentimentálně přistřižené reality se nehodila a musela pryč.

13. 8. 2012

Vandas v. Fischer aneb Horký úvod Prague Pride 2012

Začíná, jak organisátoři provokativně, byť nakonec jen neoficiálně, zdůrazňují, nejteplejší týden v roce, festival homosexuální menšiny nazvaný Prague Pride 2012.

Teplo nám skutečně bude, zvlášť některým.

Předseda Dělnické strany sociální spravedlnosti Tomáš Vandas vystavil na stranickém webu text, ve kterém se kriticky vymezil vůči Janu Fischerovi a jeho toleranci k možnosti, aby homosexuální páry adoptovaly děti, a doslova uvedl: Jestli si ještě hodláte, kandidáte Fischere, brát do svých úst naše děti, které chcete zneužívat k perverzitám v rámci své předvolební kampaně, tak vám garantuji, že vám ty vaše hrabivé pazoury osobně přerazím!

Což je trestný čin vydírání podle § 175 odst. 2 písm. f) TrZ jako vyšitý, se sazbou od dvou do osmi let vězení, s jasnými konsekvencemi i vzhledem k Vandasově teprve nedávno započaté podmínce 4/20 měsíců.

K věci samé, tedy k adopci dětí homosexuálními páry, jen stručně uvedu, že v tom stejně jako J. Fischer nevidím zásadní problém, a považuji to spíše za odbornou otázku. Jako heterosexuál se v těchto věcech vůbec nevyznám a ponechal bych proto na odbornících, aby posoudili, zda taková adopce může vést k negativním důsledkům pro život dítěte; intuitivně předpokládám, že nikoli, a homosexuální adopce podporuji. Debaty o tom, zda je homosexualita nechutná, deviantní, perversní a amorální, ponechávám těm, kteří nemají na práci nic zajímavějšího – mně je to jedno.

Chladným mne nicméně nenechává Vandasův nesmyslný výpad vůči Fischerovi (vůči němuž jsem se kriticky vyjádřil již vícekrát, toliko tedy shrnu, že bych si jej snad mohl vážit, kdyby své marxistické přesvědčení, stejně jako své židovství, objevil v době, kdy to bylo nepopulární a nevynášelo to; takto jej mám za pouhého oportunistu a pohrdám jím, v přesvědčení, že kdyby Zemi okupovali Marťani, Fischerovi do týdne na čele počnou rašit tykadla).

O případu šesti závadových brněnských řečníků jsem psal na Paragraphu; rozsudek v tomto případu nemohu považovat za spravedlivý, protože jím byl kriminalisován legitimní politický projev. Těžko mohu stejným způsobem posoudit Vandasův poslední text. Jakkoli je možné, že se mu podaří přesvědčit orgány činné v trestním řízení, že přeražení hrabivých Fischerových pazourů mínil předseda DSSS čistě obrazně, v jemné metaforické nadsázce, mne přesvědčil již definitivně o tom, že svou stranu není schopen vést, protože svým chováním její členy diskredituje.

I populistická politika má v demokracii určitá pravidla.

Aktualisováno.
A už je to tady: Vandas prý svým textem o přeražení pazourů neměl na mysli fysické násilí. To zní moc dobře, tomu jistě každý soudce uvěří!

12. 8. 2012

Kdo nekrade, není Čech aneb Krátce k církevním restitucím

Ohavný pařát církevního hodnostáře sápe se po plodech naší práce, vykoupených krví dělnických a rolnických mozolů, celé to skvostně graficky vyvedeno ve stylu nejodpudivějších dikobrazích/roháčových karikatur. Co jsme ukradli, nikdy nevrátíme! Toť v kostce celospolečenský diskurs ohledně nápravy minulých majetkových křivd.

Odpůrci církevních restitucí mají v rukou silný argument: když teď vrátíme církvi, budou chtít ukradené zpátky další: poúnoroví i posrpnoví emigranti, šlechta, podnikatelé, jejichž podniky byly vyvlastněny bez náhrady v rámci tzn. znárodnění v r. 1945, sudetští Němci, a jistě i vlastníci pozemkového majetku zabraného na počátku 1. republiky. Tím, pravda, výčet končí, před r. 1918 se o stabilitu majetkových vztahů na území České republiky starali nenávidění Habsburkové, což způsobilo, že předchozích tři sta let se, s výjimkou josefinských reforem, v zemi nekradlo, nekonfiskovalo, bez náhrady nevyvlastňovalo a neznárodňovalo – byla to zkrátka doba temna.

Jsem opravdu zvědav, jak tento dějinný zápas dopadne. S ohledem na to, že v tomto národě panuje povšechně velmi vřelý vztah k cizímu majetku, nečiním si přehnaných ilusí: buď budou církevní restituce odmítnuty a zároveň deklarováno, že historie je pro nás definitivně uzavřená věc a musíme myslet na šťastnou budoucnost našich – prozatím neokradených – dětí, anebo těsnou většinou projdou, přičemž se všichni zúčastnění budou dušovat, jak velmi, hluboce odlišný je tento případ od všech ostatních, shora vypočtených.

Podotýkám, že ani druhá alternativa není příliš povzbudivá…

3. 8. 2012

Koho budu volit za presidenta republiky

K množícím se dotazům, co říkám startující presidentské kampani a koho budu volit, odkazuji na svůj loňský text na toto thema, k němuž nemám a nebudu mít (resp. maximálně se budu snažit, abych neměl) co dodat.

Volit budu samozřejmě Vladimíra Franze.

Aktualisováno.
Patrně jen pod vlivem letních veder se kandidovat na presidentku rozhodla rovněž Klára Samková. Pokud by byla ochotna projevit lítost nad svým dosavadním postojem k Romům a prohlásit, že podle jejího přesvědčení je parasitická romská komunita tím vůbec největším problémem této země, měla by, obávám se, v těchto kritickým myšlením nedotčených končinách aspoň marginální šanci uspět.

31. 7. 2012

Vychází nová justiční hvězda

Pravda a Láska tedy nakonec zvítězily nad Lží a Nenávistí, železná lady české justice Lenka Bradáčová byla jmenována vrchní státní zástupkyní a tím odměněna za manipulace v případu Rath, a koryfejové shora zmíněného hnutí politického sentimentalismu se mohou pustit do realisace svého dávného programu očisty politiky od politiků.

Naděje vkládané do Bradáčové jsou, jak jsem upozorňoval již několikrát, principiálně nereálné, protože v celé válce o VSZ nešlo vposledku o nic jiného než boj dvou zájmových skupin. Což v politice samo o sobě není nic nepatřičného nebo nemravného, potíž byla jen v tom, že veřejnost těmto skupinám takříkajíc neviděla do karet a dle svého naturelu mohla buď držet palce silám Dobra, anebo si říkat, že zkažení jsou stejně všichni, takže je v zásadě jedno, kdo vyhraje (přičemž posledně jmenovaný názor bych hodnotil jako značně bližší realitě).

Velmi mne ovšem pobavila zápletka se zmanipulovaným návrhem na jmenování Bradáčové. Oficiální tisková zpráva MSpr uvádí: Bývalý náměstek údajně převzal návrh na jmenování vrchního státního zástupce v Praze ve čtvrtek 21. 6. 2012. Nicméně v tento den fakticky nevykonával funkci náměstka, protože podle přehledu docházky zaměstnance ministerstva spravedlnosti pracoval od středy do pátku pouze jako vedoucí Kanceláře pro implementaci soukromého práva.

Na takovém ministerstvu si člověk musí připadat jako v Juráčkově Gulliverovi ve městě Balnibarbi, kde bylo z důvodu úspory vzduchu každé pondělí zakázáno mluvit. A vzniká otázka, jak se náměstek v takovém stavu poznal, např. zda se v náměstenských dnech přioděl čapkou v modré barvě a v ostatních chodil v čapce červené…

Leč zpět k boji s korupcí, nejúspěšnějšímu to volebnímu taháku dnešní doby. Model oddělené a koncentrované korupční justice, který se tak dokonale neosvědčil na Slovensku, je vynikající nápad: proč korumpovat soudce a státní zástupce na sto místech? Je přece daleko jednodušší mít pod kontrolou jediný korupční soud!

Mediální obratnost a podpora sentimentalistů je nicméně zárukou, že v pražské justici bude daleko veseleji než doposud, a tak se těšme, jaké nové úspěchy si L. Bradáčová pro sebe nechá mediálně vyrobit.

28. 7. 2012

Kavárenská debata o svobodě slova a extremismu

Činím zadost zpravodajské povinnosti a upozorňuji na videozáznam kavárenské debaty Kostlán v. Joch. Pánové si notovali a poslech je tudíž celkem hrůzostrašným zážitkem. Jeden citát: Rozsudkem o rozpuštění Dělnické strany jsem byl nadšen. Děl Roman Joch…


Aktualisováno.
Incidentu ohledně mého nahrazení R. Jochem se krátce dotkl v jiné debatě moderátor Petr Vizina, který hned na úvod vysvětlil, že svoboda znamená mít možnost debatovat s tím, s kým chceme a s kým nás to baví.

24. 7. 2012

Sudetoněmecké krajanské sdružení se přihlásilo na symposion ÚSTRu o Heydrichovi

ÚSTR na říjen ohlásil konání symposia na thema Válečný rok 1942 – Československý odboj a atentát na Reinharda Heydricha. Historická sekce Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku si takovou příležitost pochopitelně nemůže nechat ujít a obeslala symposion příspěvkem Tomáše Krystlíka s názvem Pozadí a důsledky atentátu na Heydricha.

Abstrakt: Příspěvek se zabývá některými méně známými okolnostmi atentátu na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha, rozebírá přípravu a provedení atentátu z vojensko-taktického hlediska a analysuje hlavní chyby, kterých se atentátníci dopustili. Dále na základě dostupných archivních materiálů hodnotí mezinárodní dopad atentátu a následných represálií německé okupační moci vůči obyvatelstvu Protektorátu a zamýšlí se nad tím, jakou roli sehrála londýnská exilová vláda a nakolik byl atentát připravován a řízen přímo jako britská vojenská operace.

O trestněprávních důsledcích přihlášky budeme jako obvykle informovat na sousedním blogu.

19. 7. 2012

Nespojování

Ondřej Slačálek si v Deníku Referendum povšiml, že v nadcházejících presidentských volbách přestává jít o to, kdo měl co společného s komunistickým režimem: významnější se stává nebýt spojován s 90. lety, s časným postkomunismem.

Má pravdu, ten chlapec. Nebýt spojován s vlastní minulostí, to je v této zemi v posledním století základním karierním předpokladem. Je to až travestická retrospektiva: po sametovém převratu nechtěl být nikdo spojován s předchozím komunistickým režimem, během normalisace s tzv. pražským jarem, při něm se stalinskými čistkami, po válce s Protektorátem, za Protektorátu s Benešem a 1. republikou, za 1. republiky s monarchií. Místo oslavování minulých úspěchů a tradice zde vznikl kult trapného mlčení a víry v budoucnost, která snad už jednou konečně bude lepší.

Jaký div, že v zemi s takovou anamnesou mají i nejvýznamnější politické strany pár tisíc, nejvýš desítek tisíc členů, a obě největší, ODS a ČSSD, se pyšní shodně přibližně jedním členem na sto stranou ve sněmovně zastupovaných občanů. Být straníkem je v této zemi jev řidší než být homosexuálem, a není divu, jestliže nás historická zkušenost s kádrováním učí, že člensky nejúspěšnější by byla taková politická strana, která by vstupujícím automaticky vystavovala potvrzení, že ve straně nikdy nebyli.

Ale dosti žertů, otázka vyrovnání se s 90. lety je celkem vážná věc. Fakticky znamená, že současný režim se stal tak nepopulárním, že se začíná kriticky vymezovat sám vůči sobě. Vzniká otázka, kdy a jak došlo k oné nepozorovatelné revoluci, jíž se nepovedená a hrdou vzpomínku nezasluhující 90. léta změnila ve veskrze kladnou současnost, k níž se, minimálně pro účely presidentské kampaně, pyšně hlásíme. Logickým kandidátem je uzavření oposiční smlouvy, ovšem ta, podle uznávaného mínění, věcem veřejným právě nepomohla. Věru, není lehké oddělit se od minulosti, jestliže ta kontinuálně pokračuje!

Možná bychom mohli neblahá 90. léta definovat tak, že to bylo období, kdy ještě bylo co zprivatisovat (plebs by asi sáhl po slovese pádnějším). Jakmile bylo dokonáno (a v republice opět rozsvíceno), skončila pochybná minulost a začala úspěšná přítomnost, kdy už se nekradlo, pouze nakradené střežilo, a kdy se běh promlčecích lhůt za hospodářské trestné činy sledoval přibližně stejně pozorně jako kdysi běh komunistických pětiletek. A to je ta přítomnost, s níž být spojován je předností.

Vážně nevím, jak s tímhle chce ten Fischer prorazit!

16. 7. 2012

Česko hledá diktátora. Zn. Spěchá

Divné je jen to, že zatím žádného nenašlo. Atmosfera ve společnosti vůčihledně houstne už ne volby od voleb, ale měsíc od měsíce, a úleva, kterou by přineslo zrušení demokracie a její nahrazení diktaturou, by u stále větší části národa převážila potenciální negativa takové změny.

Demokracie liberálního, západního typu se neosvědčila, obnosila, ukázala pro tuto zemi nevhodnou, a příští volby (dojde-li k nim ještě vůbec) budou hlavně referendem o demokracii samotné.

Máme nějaké kandidáty – tedy na diktátora? Zdá se, že populace je opět ochotna vyslyšet vábení uniformy a nebylo by jí proti mysli, kdyby se nový rázný samovládce rekrutoval z policie, případně z řad armádního důstojnictva. Tvrdé tažení proti nenáviděným politikům by mohlo být tak atraktivní, že obyvatelstvo by bylo ochotno prominout pretendentovi i jistou nedostatečnost v oblasti intelektu, případně osobní integrity, a přivítalo by jako spasitele v podstatě kohokoliv, kdo by presentoval ochotu vyplavit Augiášovy chlévy a nastolit režim bezstarostné, apolitické poživačnosti, jakou známe např. z krátkého období 2. republiky.

Mám dojem, že největším problémem pro nového autokrata bude, jak svému postavení dát fasádu zdánlivě demokratického vládnutí, protože ve střední Evropě jsou určité věci příliš na očích a jisté druhy převratů se realisují hůř než, řekněme, ve střední Americe. Putin to vymyslel střídavou péčí s Medveděvem, pro Českou republiku, kde je smysl pro potěmkinské vesnice všeho druhu odedávna silně zakořeněn, by se mohl hodit např. model Volby 1946: tedy rozpustit stávající politické strany, nebo minimálně většinu z nich, s premisou, že jsou stejně odshora dolů prolezlé korupcí, a nahradit je stranami zcela novými (jak se ukázalo v nejedněch volbách v minulosti, ty Češi zbožňují stejně nejvíc). Pryč s tradicí, sláva novým tvářím v politice, to by mohlo fungovat i nyní.

Praktická politika v novém (třeba duhovém?) Česku může vypadat velmi jednoduše: rychlé zestátnění veřejnoprávních a podmanění komerčních medií, reorientace kmotrů (české obdoby ruských oligarchů) na nové mocenské centrum, centralisace korupce pod jednu střechovou strukturu, zvýšení akceschopnosti policie a justice ve službě nové politice, tvrdá represe všech nositelů nesouhlasných názorů, k tomu kapka nacionalismu v podobě infantilních hesel typu Každý Čech jde s námi! (v korelativní, o něco výhružnější variantě Kdo nejde s námi, není Čech!), a po pár letech velké vystřízlivění a poznání, že čeho jsme se lehkomyslně vzdali, budeme dlouho a pracně obnovovat.

Těšíte se? Já osobně tedy ani moc ne…

13. 7. 2012

Stručně k háchovskému výročí

Před 140 lety se narodil třetí československý president a jediný státní president Protektorátu Čechy a Morava Emil Hácha (1872–1945). V souvislosti s tímto výročím se v mediích objevují snahy po jeho rehabilitaci.

Domnívám se, že něco podobného je pokusem o kvadraturu kruhu: dokud se bude český národ, minimálně na úrovni oficiálního výkladu historie, identifikovat s mythem o Presidentu Budovateli, není možný realistický pohled ani na Emila Háchu.

Nedomnívám se přitom, že by Hácha byl jakkoli výrazně kladnou nebo snad heroickou postavou českých dějin. Byl jistě vynikajícím právníkem, dlouholetým presidentem Nejvyššího správního soudu, redaktorem monumentálního Slovníku veřejného práva československého a velmi vzdělaným prvorepublikovým intelektuálem. Na druhé straně poté, co dobrovolně přijal úřad (či spíše jen roli) státního presidenta, nedokázal ve svém odhodlání vytrvat a zhruba od atentátu na Reinharda Heydricha byl už jen figurkou, okrasným prvkem protektorátního režimu, bezvýznamným pážetem ve službě okupační moci.

Kdyby byl Hácha v r. 1942 přes údajné hrozby nacistů abdikoval, byl by pro mne hrdinou. Protože se tohoto osudového rozhodnutí zalekl, zůstává rozporuplnou a tragickou postavou: jistě nebyl zločincem a vrahem jako Edvard Beneš, na straně druhé nenacházím, čím jeho působení v úřadu až do konce okupace omluvit.

12. 7. 2012

Za co, Pane Bože, za co? aneb Něco impresí nad kausou Parkanová

Tomáš Klus ve svém hitu o poměrech v České republice zpívá o demo-demokracii. Řekl bych, že se mýlí: to, co se poslední roky odehrává v této zemi, je spíše úplnou perversí demokracie.

Posuďte sami: Volič, místo aby na kandidátkách vybíral ty nejlepší, snaží se aspoň vykroužkovat nejhorší, a politici se s vážným výrazem ve tváři dohadují, do jaké míry by mu mělo být umožněno tímto způsobem zasahovat do rozhodování stranických orgánů, které kandidátku sestavily. Nepřipomíná vám to trochu 60. léta, kdy se už směla kritisovat komunistická strana, ovšem nejdůležitější režimní fetiš, její vedoucí postavení, se při tom nesměl ani náznakem zpochybnit?

Anebo vydávání zákonodárců k trestnímu stíhání. To je v dnešní době přece úplný svátek perversní demokracie! Sledovanost přímých přenosů z takové veřejně-ostuzovací seance je na úrovni finále Eura, voličský lid se u televisorů chvěje napětím, zda Dobro zvítězí nad Zlem. Jakoby těmto lidem zapomněli kdysi na základní škole sdělit, že pokud chtějí sledovat takový genre, měli by si v televisi pustit pohádku; politika je střetem protichůdných zájmů a konfrontací rozdílných hodnotových systémů, ne bojem dobra a zla, proboha!

Včerejší rozprava týkající se vydání místopředsedkyně sněmovny Vlasty Parkanové mne naplnila pocity balancujícími mezi děsem z viděného/slyšeného a čirým, melancholickým zoufalstvím. Dozvěděl  jsem se asi tolik, že tento stát zakoupil na svou obranu unikátní dopravní letadla, která nelétají, za cenu, jejíž stanovení proběhlo dosud nezjištěnou procedurou, s dosud nezjištěnou provisí, a po několika letech si zločinní policisté, s pomocí zločinných státních zástupců a ještě zločinnějších estebáckých odhadců, usmysleli, že odpovědnost za uskutečnění popsaného báječného kšeftu nemusí být nutně jen politická (rozuměj: žádná), a chtějí, aby ex-ministryně své jednání obhájila před soudem. Umožnit něco podobného by znamenalo bezmála vyrvat českou demokracii z kořenů, protože, jak vysvětlil ministr Kalousek, člověk jednou obviněný je v politice vlastně téměř mrtev, neboť pohany založené obviněním jej už nezbaví ani sebepřesvědčivější zprošťující rozsudek (jak se takový nešťastník zbaví pohany dané svým nevydáním, ministr bohužel vysvětlit opomněl).

Jediným světlým bodem oné podvečerní truchlohry pro mne bylo vystoupení poslankyně za ODS Jany Černochové, kterážto, tonem sice lehce hysterickým, ale přesto přesvědčivě napadla stávající praxi, kdy jsou poslanci nuceni hlasováním rozhodovat o vydání svého kolegy bez toho, že by se směli seznámit s podklady k žádosti o vydání, v daném případě tedy s kompletním trestním spisem. To je skutečně nepřijatelné, a je otázkou, zda Ústavní soud sebere dost odvahy a neústavnost této parlamentní procedury vysloví.

Klusem jsme začali, a Klusem i skončíme:
Přes to všechno, co lid v tom kraji zažívá,
probíhaj všechny nepokoje v pajslu u piva,
a stále věří na rytíře z Blaníku,
než přijdou, zvolil národ vyčkávací taktiku.

6. 7. 2012

Lidice (film)

Film Lidice (2011) režiséra Petra Nikolaeva, k jehož zhlédnutí jsem se odhodlal až tento týden, byl pro mne zklamáním po všech stránkách a ze všech hledisek.

Největší slabinou díla je patrně scenář Zdeňka Mahlera, deskriptivní, nudný a z hlediska historické věrnosti krajně pochybný.

Zajímalo mne, jak se Mahler dokáže vypořádat s historiky ne úplně objasněnou otázkou, proč byly ke krvavé odplatě za atentát zvoleny právě Lidice. Tradiční česká verse s dopisem na rozloučenou adresovaným dělnici v Pálově slánské baterkárně Anně Marusczákové naráží na několik problémů:
  1. Je známo, že mezi záchytnými adresami v Protektorátu, které měli parašutisté k disposici, bylo mj. šest v Lidicích, zatímco např. v celé Praze jich bylo deset. Jestliže podle Mahlera tato okolnost nehrála při výběru žádnou roli, musela to být obrovská, neuvěřitelná náhoda.

  2. Není věrohodně popsáno, jak se továrník Jaroslav Pála dostal k dopisu. Vrátný, který jen tak bezdůvodně rozlepí dopis adresovaný dělnici, to je za daných okolností deus ex machina, vysvětlení, jemuž nelze věřit. Šéf vyšetřovací komise gestapa Heinz Pannwitz ve svých zápiscích tvrdí, že Pálovi předala dopis sama Marusczáková, a že dopis obsahoval informaci o tom, že se v Lidicích skrývají parašutisté (jež se ukázala být nepravdivou); i to je podivné, ale podstatně věrohodnější. Nevíme ovšem, kam se tento druhý dopis ztratil.

  3. Autor dopisu Václav Říha nebyl z Lidic, nýbrž z Vrapic – a z Lidic nebyla ani Marusczáková – a jediné, co je s Lidicemi spojuje, je fingovaný vzkaz zaslaný rodičům jednoho z emigrantů, v té době sloužícího u československé jednotky v Británii. Proč tedy Lidice? A jestliže byly Schultzem a Böhmem vybrány víceméně náhodně, proč ten nepoměr v počtu konspiračních bytů (úkrytů) v Lidicích?
Mahler neodpovídá, pouze fabuluje, a to značně nevěrohodně (např. historka o gestapem podstrčené vysílačce nemá s realitou nic společného). Nevěrohodný je ostatně i příběh hlavního hrdiny, synovraha Františka Šímy, který díky svému uvěznění lidické události jako jediný z mužů přežil. Jak poukázali mnozí recensenti přede mnou, tato postava je ethicky sporná a její osud bychom museli vnímat spíš jako kuriositu, ne jako hlavního hrdinu historického dramatu.

Nevalné jsou výkony herců, z nichž nezaujme prakticky nikdo, hudba je instantně zapomenutelná, dialogy nudí.

Může mi někdo vysvětlit, proč byl tento film vůbec natočen? Nejjednodušší vysvětlení je, že se blížilo výročí, k němu se našly peníze a tomu odpovídá i výsledek: film vznikl prostě tak, že se shromážděné peníze proinvestovaly, v naději, že emotivní výlučnost námětu filmu zajistí aspoň určitou míru komerčního úspěchu.

28. 6. 2012

Bez Pospíšila

Mám rád tu fotografii: expremier Jan Fischer v kipě se na ní – ovšemže jen pro fotografy – sklání u Zdi nářků v Jerusalémě a předstírá rozjímání nebo modlitbu. Šokuje mne, že Češi, kteří okamžitě prohlédli falešnou Vyčítalovu odu na radar, nevidí na první pohled, že tento muž, který nyní usiluje o presidentský úřad, je jen celoživotní oportunista a prázdná nádoba, a jeho volbou si zvolí pozlátko, klam a faleš.

Ale o Fischerovi jsem psát nechtěl, jen o muži, z něhož rovněž media udělala toho, kým není a nikdy nebyl.

Jsem šokován tímto novým politickým kitschem a novým kultem neohroženého ministra-bojovníka s korupcí Jiřího Pospíšila, jeho prvního rytíře Pavla Zemana a justiční princesny Xeny, ústecké státní zástupkyně Lenky Bradáčové. Celá ta iluse má naštěstí jen pražskou intelektuálskou dimensi, tak jako kdysi Impuls '99, hnutí Děkujeme, odejděte!, televisní boj za svobodu slova a řada dalších podniků, které jsou čas od času, díkybohu s frekvencí, která v posledních letech vůčihledně oslabuje, národu předkládány sentimentalistickými medii.

Ve skutečnosti byl J. Pospíšil spíše špatný a slabý ministr, jehož reformy měly intensitu letního vánku a dosahovaly výsledků spíše na papíře než v realitě. Příkladmo zkrácení průměrné délky civilních soudních řízení dosáhl Pospíšil tím, že drasticky omezil přístup občanů k soudu, jednak zvýšením limitu pro bagatelní spory z rozumných dvou tisíc korun na (i Ústavním soudem kritisovaných) deset tisíc, jednak omezením přístupu ke třetí (dovolací) instanci, a jednak také rozšířením fikce náhradního doručení do podoby tak brutální, jaká zřejmě nemá v civilisovaných právních řádech obdoby. Z bagatelních pohledávek se v době Pospíšilova působení stal zlatý důl a řádění exekutorů, kteří jsou díky dysfunkčním soudům neomezenými pány nad majetkem povinných (a dalších osob, které se jim nachomýtnou do cesty), dosáhlo rozměrů přírodní katastrofy. A mohli bychom pokračovat, například elektronický platební rozkaz, který měl řízení zjednodušit, byl naprostým flopem. Opravdu vypadá takto působení úspěšného ministra spravedlnosti?

Jestliže se Pospíšil nyní stylisuje do role bojovníka proti korupci, měli bychom mít na paměti, za jakých okolností byla celá akce Rath, jež tomuto mythu dovolila vzniknout, provedena – tedy za masivního obcházení zákona – a rozhodně není důvodu jásat nad pouhým faktem, že Rath je momentálně ve vazbě. Státní zástupce je člověk, který ctí zákon, ne kovboj s nízko zavěšenými kolty, a kovbojské methody a manýry provázely celou rathovskou trachtakci od počátku do konce.

Nemám iluse o Rampulovi a Grygárkovi, mediálně představujících síly toho nejtemnějšího Temna, avšak určitě nemám pocit, že by Lenka Bradáčová byla v porovnání s nimi světicí. Máme-li na současné dění nahlížet realisticky, měli bychom je v první řadě vidět jako frakční boj uvnitř vládnoucích politických struktur, v němž není ani skutečných hrdinů, ani skutečných padouchů, jen žoldnéřů a agentů zájmových skupin.

Pozorujme a zkoumejme, cui prodest, a až podle toho si čiňme definitivní závěry, kdo z mediálních bojovníků zaslouží naši úctu. Snadno by se nám mohlo stát, že se budeme klanět další modle, jež se vposledku ukáže být novým Grossem, Špidlou, Václavem Fischerem, Johnem, Bártou – nebo Nečasem.

23. 6. 2012

Podána další kasační stížnost ve věci registrace Sudetoněmeckého krajanského sdružení

Městský soud v Praze podle očekávání zamítl další žalobu, jíž se Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku domáhá registrace; proti rozsudku byla proto podána kasační stížnost.

Obstrukce ministerstva trvají již téměř tři roky; za tu dobu mohlo sdružení pro porozumění mezi Čechy a vyhnanými sudetskými Němci vykonat mnoho užitečné práce. Namísto toho jsme nuceni plýtvat časem a energií na zhola zbytečné a vyčerpávající právní spory.

18. 6. 2012

Zrušení mého pozvání do kavárenské debaty zařídila Klára Kalibová

Podle informací jednoho z organisátorů kavárenské debaty, do níž jsem byl a poté opět nebyl pozván, nepochází iniciativa týkající se svérázného pojetí svobody slova od proponovaného oponenta v diskusi Františka Kostlána, nýbrž od Kláry Kalibové. Komentáře se, když dovolíte, raději zdržím.

15. 6. 2012

Dobrý den, mundure z černých pruhů!

Kausu žádosti o vydání Vlasty Parkanové od počátku hodnotím jako chybu v Matrixu, jako nahodilý důsledek toho, že některý zvlášť naivní exemplář policisty, pod vlivem mediální masáže o Cattanim v sukních a skvělém, v utajení pracujícím policejním teamu, zkusil to samé v naději, že i on se proslaví, netuše, že jej čeká v nejlepším případě přísná reorganisace s přeřazením na místní oddělení ve Starém Bohumíně, v horším rovnou vyhazov.

Z toho, co řekl premier Petr Nečas při interpelacích, vyplývá dosti jednoznačně, že tohle nebylo v plánu. Ne že by Nečas prozradil něco nového: všichni víme, že ODS není nic proti mysli víc, než policie, která bude přísně apolitická a bude šetřit kriminalitu bez ohledu na to, jaké má pachatel krytí z vyšších míst. Celkový dojem z jeho vystoupení není arci příliš vzdálen tomu, jaký zanechal slavný Štěpánův projev v ČKD. Tehdejší režim to už měl za pár, a vypíše-li některá sázková kalendář kurs na další trvání toho současného, určitě si u ní nevsadím.

Na případu je zajímavé, že policie nebyla ani tentokrát schopna vystopovat korupční finanční toky, ale vyšla z trestnosti korupčního následku, tedy z obludně předražené státní zakázky. Že se přijetí úplatku/nezákonné provise normálně nedá prokázat, víme, mechanismus kasírtašků, jakými byli Bémův Janoušek nebo Topolánkův Dalík, je velmi propracovaný a za normálních okolností, tzn. s použitím bezpečných komunikačních kanálů a peněžních převodů přes offshore, není možné korupci prokázat.

Otázkou je, zda k odsouzení postačí prokázání důsledku korupce, tedy plýtvání veřejnými prostředky ve prospěch určitého ekonomického subjektu. Že zakázka je předražená, nemohl přece nikdo vědět, určitě ne vláda, protože té materiály předkládal ministr, a ani ministr, neboť tomu byly podklady připraveny náměstkem. A náměstek? Ani ten ne, pochopitelně, vždyť materiály prošly na ministerstvu úplně standardním schvalovacím řízením, jehož se účastnily možná desítky lidí. Kde mezi nimi najít pachatele?

Nejsem proto příliš optimistický: mám za to, že tento režim svůj boj s korupcí dávno prohrál.

14. 6. 2012

Jak se nezúčastním kavárenské debaty

Před měsícem jsem dostal e-mail od paní Terezy Engelové:
ráda bych Vás jménem sdružení OPONA o.p.s. oslovila s nabídkou na účast v jedné z debat, které naše sdružení pořádá 19. a 20. června v Praze. Celá akce se jmenuje Noc kavárenských debat na téma svobody slova. V kostce jde o to, že po 12 pražských kavárnách bude v jeden večer 19. 6. (dvě debaty pak 20. 6.) probíhat současně 12 debat na témata spojená se svobodou slova. Vás bychom rádi oslovili s nabídkou účasti v debatě na téma Svoboda slova a extremismus (viz. informace níže). Účast v debatě přislíbil ještě F. Kostlan a moderovat by ji měl I. Gabal.
Účast v debatě jsem samozřejmě přislíbil. Dnes mi přišlo od paní Engelové toto:
zdravim Vas a chci se omluvit za dlouhou odmlku. Resili jsme totiz problem, ze vetsina diskutujicich i dalsi osloveni meli problem se debaty s Vami zucastnit. Proto se omlouvam, ale pristoupili jsme nakonec ke zmene a debaty se zucastni pan Roman Joch.
Nezbývá tedy než popřát Romanu Jochovi úspěšnou a dostatečně konformní a smysluplnou debatu na thema svobody slova (rozuměj: pro ty, kteří s námi souhlasí).

Aktualisováno.

Z diskuse je patrné, že thema moje čtenáře nadmíru zaujalo, tak ještě doplním onu informaci níže; mám za to, že je svým způsobem okouzlující:
NOC KAVÁRENSKÝCH DEBAT na téma SVOBODA SLOVA
Série debat na téma svobody. Jsou naše média svobodná? Máme přístup k necenzurovaným informacím? A můžeme mluvit o svých názorech, aniž by nám za to hrozil trest? Žijeme ve svobodné společnosti nebo jen v jiné formě diktátu, než tomu bylo před pádem železné opony? Dva večery kavárenských debat na téma svobody, kde se dostanete ke slovu i vy.
CÍL PROJEKTU – Večer debatních setkání, která by se pro oslovené kavárny mohla stát pravidelnou záležitostí. Debaty chceme prostřednictvím youtube zprostředkovat široké veřejnosti a přispět tak k rozšíření veřejné diskuse o tématech, která se do „médií nedostanou“. (Záznam z debat chceme také rozšířit mezi politiky a státními úředníky)
TÉMATICKÉ OKRUHY:

5. Svoboda slova a extrémismus
Kde končí svoboda slova a začíná extremismus? Hranice, která se nám stále nedaří nastavit. Je lepší dát limity ústním projevům nenávisti nebo naopak nechat kohokoliv říkat cokoliv, tak jako je tomu například ve Spojených Státech? Pomáhá přílišná medializace rasově nebo nábožensky motivovaných zločinů k šíření rasové nenávisti a extremismu nebo naopak? 
Moderátor: Ivan Gabal
Hosté: František Kostlán a T. Pecina
kavárna: Montmarter

10. 6. 2012

Lidická výroční hysterie

Kde vy kurvy sudeťácký berete tu drzost se tady ještě objevovat, po válce jsme udělali chybu, že jsme VŠECHNY NĚMCE NEVYHLADILI, koukám na Lidice a můžu říct, že všichni skopčáci jsou UNTERMENCHEN, PODŘADNÁ RASA. Hitler měl pravdu jste odpad
(z korespondence našeho občanského sdružení)

V těchto dnech gradují oslavy 70. výročí lidických událostí, nesoucí se, víceméně podle očekávání, v tonu, jehož s hysterií hraničící vypjatost dává vzpomenut někdejších oslav pořádaných komunistickou propagandistickou mašinerií.

O lidickém kultu jsem obsáhleji psal před rokem, a nemám, co podstatného bych k thematu letos dodal.

9. 6. 2012

Romea aneb Koutek dotované nenávisti

Podle průzkumů nemají Češi rádi Romy. Mohou za to do velké míry média. Tak nazval romský aktivista František Kostlán serii článků zveřejňovaných postupně na serveru nevládní organisace Romea.cz (1. díl, 2. díl, 3. díl, 4. díl). Pravda je arci jiná: za špatný vztah Čechů k Romům mohou, mimo jiné, František Kostlán, Romea a vůbec to, pro co se postupně vžívá označení ethnobusiness.

Pomiňme to, že Kostlánovy texty jsou hrubě demagogické, když autor např. kritisuje media, že v případě konfliktu mezi Romy a Neromy nedodržují zásadu audiatur et altera pars, a jedním dechem jim vyčítá, že tuto zásadu respektují a v případě janovského pogromu dala slovo stranám oběma, a zřejmě aby ukázal, jak taková objektivní publicistika vypadat nemá, všechny své oponenty diskredituje do omrzení opakovanými dehonestujícími nálepkami (bulvární server Parlamentní listy, neonacistická Dělnická strana atp.), a zkusme si otázku mediální reflexe romské problematiky rozebrat věcně.

Obecně, zdaleka ne jen v případě menšin, platí, že lidé mají tendenci preferovat ty informace, které je utvrzují v jejich přesvědčení a posilují jejich stereotypy, a potlačovat sdělení opačná, stávající přesvědčení vyvracející a stereotypy narušující. Jestliže se ve společnosti vytvořil stav pociťované proromské diskriminace, jež je většinově vnímána emotivně (a silně negativně), příjemci mediálních sdělení uvítají takové informace, které je budou v existenci této diskriminace utvrzovat, a informace takovou diskriminaci popírající budou – spolu s mediem, které je přináší – potlačovat a pokládat za nevěrohodné.

Kdo bude psát, co lidé chtějí číst, a vysílat, co chtějí vidět a slyšet, vydělá. Takový je nemilosrdný zákon mediálního trhu: cílem není pravda, ale zisk.

Státem podporované snahy aktivistů o zobjektivnění zpravodajství měly zatím jediný následek, a to posun v obecném vnímání, rozklíčování mediálních sdělení. Když se v mediích objeví zpráva, že skupina zlodějů ukradla ze sloupů elektrického vedení kovové vzpěry, v níž není specifikována ani naznačena ethnicita pachatelů, bude ji většinový příjemce v r. 2012 číst takto: Tak Cikáni už zase kradou, a ani se nesmí napsat, že to byli Cikáni. Romové si samozřejmě nepomohou, ani když medium napíše, že šlo o Romy, a napsat, že pachateli byli Neromové, to dost dobře nelze ani stylisticky, ani obsahově: jen si představme zprávu Devětadvacetiletý Nerom dnes v Praze přepadl o tři roky mladší ženu a ukradl jí kabelku a mobilní telefon!

Požadovat, aby media při svém psaní respektovala menšinou diktovaná pravidla fairovosti a počínala si tak, jak si představuje např. František Kostlán, je kontraproduktivní, protože výsledkem bude ještě horší situace než na počátku. Media jsou reflexí společenské nálady, a jakýkoli mocenský diktát povede nejvýš ke změně filtru, který příjemci mediálních sdělení uplatní: např. absolutní zákonný zákaz zmiňovat se o ethnicitě pachatelů trestných činů, prima facie smysluplný, by vedl ke stavu, že by veřejnost začala Romům připisovat veškerou trestnou činnost, nebo minimálně všechny trestné činy určitého druhu.

Další otázkou je samotný status kritika. Romea, jak známo, pobírá nemalé prostředky na dotacích, jak z veřejných, tak ze soukromých zdrojů (např. ze Sorosových fondů Open Society), a šíří se zvěsti o, kulantně řečeno, nepříliš přesvědčivě vedeném účetnictví spolku. To v kombinaci s tím, do jaké toniny jsou zprávy na serveru Romea.cz laděny, působí opět kontraproduktivně a nelze se divit, že neromská většina tak čte tento server jako další potvrzení svých předsudků, jako důkaz o tom, že Romové Neromy vydírají, parasitují na nich a víc než co jiného lžou.

Mohla by být publicistika tohoto druhu prováděna způsobem, který by byl soužití mezi oběma ethniky prospěšný?

Bylo by to obtížné, ale domnívám se, že ano. Byly by k tomu potřebné dvě základní věci:

Za prvé by si Romea musela uvědomit, že píše nejen pro Romy, ale o Romech. Aktivistické, ideologické a hloupé žvásty, které se na serveru pravidelně objevují, a to nejen z pera Františka Kostlána (byť ten je v tomto směru jistě šampionem), nesmírně diskreditují jak tento server, tak samotnou romskou komunitu.

Za druhé by server musel opustit thesi, že protiromské nálady jsou zaviněny jakýmsi spiknutím, a přestat vidět své poslání v neustálých diskreditačních kampaních proti tzv. extremistům. Nebyli to extremisté, kdo se vloni na podzim v tisícových počtech účastnili protiromských demonstrací na Šluknovsku, a nebudou to extremisté, kdo v případě dalšího vyostřování ethnického konfliktu uspořádá první úspěšný pogrom. Bylo by načase podívat se této nepříjemné pravdě do očí. Čím dřív, tím líp.

8. 6. 2012

Enduring Memory aneb Zastřel si svého Němce (ale tajně)

Poté, co jsme se pozastavili nad náplní cvičení české armády, příslušná stránka zmizela.

Musíme se tedy spokojit s cachí Googlu a až zmizí i ta, zbývá lokální snímek.

6. 6. 2012

Zločinec promluvil

Zločinec promluvil, neřekl nic. Touto parafrasí by se nejlépe dal přetlumočit obsah úterního projevu poslance Davida Ratha ve sněmovně. S relativně vybroušenou formou Rathova projevu nekorespondoval jeho obsah, jenž byl informačně mimořádně chudý a jehož přesvědčivost se limitně blížila nule.

Rathovo stíhání je politická hra, o tom nemám ani nejmenší pochybnost, a osoba náměstka NSZ Igora Stříže, který měl sepisovat úřední záznam o trestním oznámení, postoupeném poté místně nepříslušnému ústeckému KSZ, naznačuje, že iniciátorem celého podniku budou nejspíš lidé kolem ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila (jehož údajná utajená návštěva KSZ v Ústí nad Labem krátce před zásahem je rovněž výmluvná). Toho jsem doposud hodnotil poměrně kladně, ale pokud se pro svou stranu skutečně dopustil této špinavosti, jeho kredit u mne padá k nule.

Do větších akcí se Rath při projevu nepouštěl, o okolnostech údajného úplatku téměř nemluvil, což může naznačovat, že on a team jeho obhájců netuší, co všechno bylo odposlechnuto, a nechce se vystavovat risiku pozdějších trapných dementi a vytáček.

Posice obhajoby je i po vydání poměrně silná. Námitka místní nepříslušnosti se zdá být důvodnou, nasazení odposlechů je nanejvýš sporné a může být shledáno nezákonným hned z několika důvodů, a jak lze naznat z okamžité a téměř hysterické reakce ČSSD na subtilní Rathův náznak, že peníze mohly být určeny na volební kampaň, Rath má možná páky, jak stranu přimět k podstatně větší loyalitě a zákulisní snaživosti.

V čem lze s Rathem bohužel souhlasit, je predikce, že jeho zadržení a následný monstrproces budou ojedinělé, byly od první minuty účelové a rozhodně se nejedná o počátek jakéhosi authentického boje s korupcí, padni komu padni. Asi si budeme muset zvyknout, že součástí českého předvolebního koloritu se napříště stanou oposiční poslanci ve vězení, ozbrojenci kolem sněmovního řečniště a svalnaté řeči silových ministrů.

Jak své úvahy na podobná themata obvykle končívám, do afrických poměrů nám fakt schází už jen záliba místní politické elity v pestrobarevných šerpách…

3. 6. 2012

Před 70 lety byl popraven Vladislav Vančura

To výročí je sice už dávné, ale osobnost, o niž jde, byla pro mne a mé vrstevníky tak významnou, že pominout je by bylo krajně nepatřičné.

Vladislav Vančura byl pro generaci, jíž přišlo vyrůstat za normalisace, zjevením, jedním z nemnohých autorů, kteří k nám dokázali i po desetiletích promluvit tak výrazně, že nás a naše názory vposledku zformovali způsobem, o němž censoři, již Vančurovo dílo jakožto dílo komunisty prakticky bez omezení propouštěli, nemohli mít tušení. Přirozeně, že není pravda nic z toho, co se o Vančurovi v tehdejších učebnicích psalo.

Vančurovým životním thematem byla svoboda a transcendence, napětí mezi nekonečností lidské duše a omezeností prostoru, v němž je člověku dáno své sny a touhy realisovat. Pozoruhodné a minimálně v české literatuře unikátní je, že nositelem této transcendence je u Vančury jazyk: každá věta jeho textu, každá použitá metafora je zdánlivě nepatřičná a odkazuje jinam, do paralelního vesmíru nepřízemnosti, ušlechtilosti a ryzosti. V tom byl Vančura nejvíc podvratný, a i když komunističtí kritici hovořili přezíravě o formalistické autorově hře s jazykem, o zábavném efektu, jehož se mu dařilo dosahovat, my jsme dobře věděli, že je to jinak a že knihy, jejichž četba nám byla blahosklonně povolována, mají skrytou sílu podvracet každou nesvobodu, i tu naši, normalisační.

2. 6. 2012

Vyvrhel a 199 lilií

– A už je vidíme, vážení posluchači! K zadnímu vchodu parlamentní budovy přijíždí kolona složená z motohlídky, dvou obrněných vozidel a transportního automobilu, kterým je na zasedání sněmovny přivážen obviněný poslanec David Rath. Toho teď samopalníci odvádějí do předsálí jednací místnosti. Tam eskorta vyčká pokynu předsedající dnešní schůze Vlasty Parkanové k předvedení poslance Ratha ke stolku zpravodajů, kde jej bude střežit. Dosud nevíme, zda poslanci budou ve sněmovně sňata pouta, ale i to se za malou chvíli dozvíme. Rozhodně je jasné, že obviněný Rath se nebude moci zúčastnit celé schůze, neboť to mu státní zástupkyně Lenka Bradáčová nepovolila, a tak ihned po hlasování o vydání bude David Rath převezen zpět do vězení.

Lid má právo na trochu státem organisované zábavy, a případ Davida Ratha jí dosud skýtá v míře vrchovaté. Tolik legrace bylo naposledy s Čunkem, jehož případ nejprve první parta předala jednomu místně nepříslušnému státnímu zastupitelství, aby mohl být odsouzen, a pak ho druhá parta poslala jinému, aby odsouzen být nemohl.

Bude to jistě ve Sněmovní velká sláva, citlivěji ustrojené dámy-poslankyně budou při spatření svého zločinného kolegy omdlévat, koaliční poslanci se budou potutelně usmívat, zatímco ti oposiční budou skřípat zuby a tvářit se přísně neutrálně.

Rozumní lidé by si ale měli vzpomenout na třetí republiku a na to, že definitivnímu převzetí moci komunisty v r. 1948 předcházelo postupné ovládnutí bezpečnostního aparátu a porušování ústavních procedur pod uměle vyvolaným tlakem ulice.

Pokud David Rath přijal sedmimilionový úplatek, je to vážná věc, která by se měla vyšetřit a viníci by měli být potrestáni. Ještě závažnější je ale to, že státní orgány, stejně jako v Čunkově případu, v řízení vědomě a záměrně porušovaly a obcházely zákon a nadřadily splnění politické objednávky dodržování stanovené procedury.

Ambiciosní státní zástupkyně, která v touze po karierním postupu nerespektuje fakt nedostatku své místní příslušnosti, je pro mne stejným zločincem jako ten, koho tak snaživě a s výrazem triumfu na líci dostala do tepláků. Při úterním Rathově vystoupení bychom proto měli myslet na to, zda my všichni nemůžeme být zakrátko Rathem a octnout se jednoho krásného dne ve vězení jen proto, že se to někomu bude hodit.

Kdybych byl poslancem, nemohl bych za těchto okolností hlasovat jinak než proti vydání.

30. 5. 2012

Prožíváme poslední měsíce české demokracie?

Ještě před dvěma až třemi lety jsem byl skálopevně přesvědčen, že tentokrát český národ, poprvé v novodobé historii, překročí svůj stín a dokáže si udržet jeden a týž režim po dobu delší dvaceti až pětadvaceti let; což by byl výkon, který se nepodařil od vzniku Československa dosud ani jednou.

Po mediální hysterii kolem zadržení Davida Ratha si už nejsem jist.

Demokracie, aspoň na papíře, má schopnost samočištění: jako každý jiný systém vlády bývá postižena krisemi, avšak ty dokáže řešit svou vnitřní silou, vlastními regulačními mechanismy. Zkorumpované a slabé politiky lidé ve volbách odstraní a nahradí je jinými, slušnými, a očistit se dokážou i samotné politické strany Občas je to změna drsnější a trochu to hází, tak jako v Rakousku s nástupem Jörga Haidera, avšak systém jako takový zůstává co do své povahy zachován, je i nadále demokratický. Což je podstatná výhoda před diktaturou, protože ta je na kvalitě diktátora zcela závislá a pod špatným diktátorem se rozpadá.

Samočisticí mechanismy mají však určité předpoklady a meze, a já začínám mít pocit, že ty české nejsou už s to zabránit změně, jež bude systémová, revoluční, populistická a potenciálně násilná. Tedy že skvrna na pověsti politické representace této země nemůže již být vyčištěna bez porušení podstaty látky.

Důvodů, proč se tak domnívám, je několik:

Česká media se za více než dvacet let demokratického vývoje nestala skutečně nezávislým a kritickým zrcadlem reality, ale zůstala přikrčená, úplatná a stranící moci před rozumem a spravedlností. Kulty Klause, Havla, veřejnoprávní servilita a komerční povrchnost přispěly společně k tomu, že nemáme kvalitní nezávislé analytické mediální zdroje, jen ohlupovače a roztleskávače.

Stát a státní struktury nebyly budovány podle pevného plánu a v úctě k demokratickému systému hodnot. Policie je fatálně zkorumpovaná, justiční systém je dysfunkční, zemi ovládají mafie exekutorů, lichvářů a podvodníků, proti nimž slušný člověk nenajde zastání a nemá proto důvod se státem se identifikovat a hájit jej, je-li sám denně konfrontován s tím, jak je státu lhostejný on.

Politika pozvolna přerostla do stavu vynucené nepoctivosti: strana, která si nezajistí korupční zdroje financování, nezvládne účinnou předvolební kampaň a končí v propadlišti nezájmu. Media, vedena veřejnoprávními, si zvykla mimoparlamentním stranám se vysmívat a využívat jejich představitele jen jako bezplatný šaškovský kompars pro své diskusní pořady. Výsledkem je, že tyto strany jsou nyní bezmocné, nemají tradici ani věrohodné osobnosti a do politiky tak místo nich pronikají bizarní spolky typu Věci veřejné.

Na polistopadovém vývoji se velmi neblaze podepsala i hodnotová vyprázdněnost komunistického období. Nový režim nebyl chápán jako příležitost ke změně paradigmat politického chování, ale spíše jako pokračování toho, co zde bylo předtím: nové poměry byly milovány stejně neupřímně, jako byl předtím milován Hitler, po něm Stalin a pak Brežněv. Brusel a Washington, to byla naše nová, dvojjediná Moskva.

Za celých dvacet let nedošlo k reflexi toho, že komunismus nebyl špatný proto, že nebyly k dostání banány, ale kvůli tomu, že národu vzal jeho elity a z ostatních učinil morální trosky, otroky, již, jak kdysi rozpoznal básník, bezmezně milují svého pána za misku rýže: lidé dnes většinově souhlasí s vyhnáním Němců, se znárodněním průmyslu, s odnětím majetku šlechtě a církvi, a na komunistech jim vposledku přijde špatný právě jen nedostatek banánů, resp. spotřebního zboží. Uberme něco na tvrdosti politické represe (stíháni by měli být jen ti, kteří jsou opravdu hodně jiní než my všichni), přidejme trochu na svobodě, a máme tu nový Čechů ráj.

Ze všech těchto důvodů se obávám, že demokratický režim v této zemi efektivně skončil. Kontury toho, čím bude nahrazen, se rýsují v podobě Holešovské výzvy a akcí na podporu tykadlového vandala Smetany, a rychlost změny závisí už jen na tom, kdy se objeví dostatečně schopný a charismatický politik, který se jí postaví do čela.

27. 5. 2012

Na co se připravuje česká armáda

Tak mi zase jednou něco ušlo, a musel mne na to upozornit až link v Událostech Bohumila Doležala.

Vojenské cvičení nazvané Enduring Memory (ano, na rozdíl od doby komunistického útlaku smíme nyní svá cvičení nazývat po našem, anglicky) pořádané 801. praporem Vojenské policie, sice proběhlo už v únoru, ale jeho taktický námět je tak pozoruhodný, že se oň se svými čtenáři nemohu nepodělit.

Píše se rok 2013. Evropská unie je v totální krizi, začíná armádní web celkem realisticky, a pokračuje: Bývalé samostatné království Sasko a bašta komunistické NDR, kde už od voleb roku 2004, resp. 1999 sedí ve vládě poslanci za neonacistické strany NPD a DVU vystoupilo z Německa a pod vlivem Sudetoněmeckého landsmanšaftu vzneslo územní požadavky na Českou republiku ve smyslu revize historických hranic Českého království a ČSR. Česká vláda se – kupodivu – tentokrát nenechala zastrašit a požadavky neonacistů odmítla.

Nyní popis nabírá grády: Už dlouho předtím se ale tajně do ČR do oblastí bývalých tzv. Sudet stěhují masy Němců a nezákonně tu vykupují pozemky a nemovitosti (sic!). Ruku v ruce s tím jde i nárůst kolaborace některých Čechů, kteří v médiích neustále upozorňují na údajné zločiny (vítězných) Čechů na nevinné (poražené nacismem prosáklé) tzv. sudetské Němce. A tak dále, přesně v duchu nejlepších tradic českého národního mythu.

Taktickému námětu neschází reenactment Mnichovské mírové konference. Námět je arci s otevřeným koncem: jestli se zpupné Germány podaří zahnat zpět a území Sudet opět odněmčit, záleží mimo jiné na úspěchu mise, jež je předmětem cvičení.

Nevím, jak laskaví čtenáři, ale já z toho mám pocit, že by někdo ve vedení naší chrabré armády zasloužil svěrací kasajku. Na jedné straně jsou pořádány hony na vojáky, kteří mají na těle závadové tetování, na druhé se, pod hlavičkou a bezesporu za peníze armády, může konat něco tak vypjatě chauvinistického a v takovém stupni bizarního, že člověk bezděky začíná pochybovat, zda Kubrickův portrait vojenské mentality ve filmu Dr. Strangelove byla skutečně nadsázka, jak si až dosud namlouval.