DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

31. 7. 2012

Vychází nová justiční hvězda

Pravda a Láska tedy nakonec zvítězily nad Lží a Nenávistí, železná lady české justice Lenka Bradáčová byla jmenována vrchní státní zástupkyní a tím odměněna za manipulace v případu Rath, a koryfejové shora zmíněného hnutí politického sentimentalismu se mohou pustit do realisace svého dávného programu očisty politiky od politiků.

Naděje vkládané do Bradáčové jsou, jak jsem upozorňoval již několikrát, principiálně nereálné, protože v celé válce o VSZ nešlo vposledku o nic jiného než boj dvou zájmových skupin. Což v politice samo o sobě není nic nepatřičného nebo nemravného, potíž byla jen v tom, že veřejnost těmto skupinám takříkajíc neviděla do karet a dle svého naturelu mohla buď držet palce silám Dobra, anebo si říkat, že zkažení jsou stejně všichni, takže je v zásadě jedno, kdo vyhraje (přičemž posledně jmenovaný názor bych hodnotil jako značně bližší realitě).

Velmi mne ovšem pobavila zápletka se zmanipulovaným návrhem na jmenování Bradáčové. Oficiální tisková zpráva MSpr uvádí: Bývalý náměstek údajně převzal návrh na jmenování vrchního státního zástupce v Praze ve čtvrtek 21. 6. 2012. Nicméně v tento den fakticky nevykonával funkci náměstka, protože podle přehledu docházky zaměstnance ministerstva spravedlnosti pracoval od středy do pátku pouze jako vedoucí Kanceláře pro implementaci soukromého práva.

Na takovém ministerstvu si člověk musí připadat jako v Juráčkově Gulliverovi ve městě Balnibarbi, kde bylo z důvodu úspory vzduchu každé pondělí zakázáno mluvit. A vzniká otázka, jak se náměstek v takovém stavu poznal, např. zda se v náměstenských dnech přioděl čapkou v modré barvě a v ostatních chodil v čapce červené…

Leč zpět k boji s korupcí, nejúspěšnějšímu to volebnímu taháku dnešní doby. Model oddělené a koncentrované korupční justice, který se tak dokonale neosvědčil na Slovensku, je vynikající nápad: proč korumpovat soudce a státní zástupce na sto místech? Je přece daleko jednodušší mít pod kontrolou jediný korupční soud!

Mediální obratnost a podpora sentimentalistů je nicméně zárukou, že v pražské justici bude daleko veseleji než doposud, a tak se těšme, jaké nové úspěchy si L. Bradáčová pro sebe nechá mediálně vyrobit.

28. 7. 2012

Kavárenská debata o svobodě slova a extremismu

Činím zadost zpravodajské povinnosti a upozorňuji na videozáznam kavárenské debaty Kostlán v. Joch. Pánové si notovali a poslech je tudíž celkem hrůzostrašným zážitkem. Jeden citát: Rozsudkem o rozpuštění Dělnické strany jsem byl nadšen. Děl Roman Joch…


Aktualisováno.
Incidentu ohledně mého nahrazení R. Jochem se krátce dotkl v jiné debatě moderátor Petr Vizina, který hned na úvod vysvětlil, že svoboda znamená mít možnost debatovat s tím, s kým chceme a s kým nás to baví.

24. 7. 2012

Sudetoněmecké krajanské sdružení se přihlásilo na symposion ÚSTRu o Heydrichovi

ÚSTR na říjen ohlásil konání symposia na thema Válečný rok 1942 – Československý odboj a atentát na Reinharda Heydricha. Historická sekce Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku si takovou příležitost pochopitelně nemůže nechat ujít a obeslala symposion příspěvkem Tomáše Krystlíka s názvem Pozadí a důsledky atentátu na Heydricha.

Abstrakt: Příspěvek se zabývá některými méně známými okolnostmi atentátu na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha, rozebírá přípravu a provedení atentátu z vojensko-taktického hlediska a analysuje hlavní chyby, kterých se atentátníci dopustili. Dále na základě dostupných archivních materiálů hodnotí mezinárodní dopad atentátu a následných represálií německé okupační moci vůči obyvatelstvu Protektorátu a zamýšlí se nad tím, jakou roli sehrála londýnská exilová vláda a nakolik byl atentát připravován a řízen přímo jako britská vojenská operace.

O trestněprávních důsledcích přihlášky budeme jako obvykle informovat na sousedním blogu.

19. 7. 2012

Nespojování

Ondřej Slačálek si v Deníku Referendum povšiml, že v nadcházejících presidentských volbách přestává jít o to, kdo měl co společného s komunistickým režimem: významnější se stává nebýt spojován s 90. lety, s časným postkomunismem.

Má pravdu, ten chlapec. Nebýt spojován s vlastní minulostí, to je v této zemi v posledním století základním karierním předpokladem. Je to až travestická retrospektiva: po sametovém převratu nechtěl být nikdo spojován s předchozím komunistickým režimem, během normalisace s tzv. pražským jarem, při něm se stalinskými čistkami, po válce s Protektorátem, za Protektorátu s Benešem a 1. republikou, za 1. republiky s monarchií. Místo oslavování minulých úspěchů a tradice zde vznikl kult trapného mlčení a víry v budoucnost, která snad už jednou konečně bude lepší.

Jaký div, že v zemi s takovou anamnesou mají i nejvýznamnější politické strany pár tisíc, nejvýš desítek tisíc členů, a obě největší, ODS a ČSSD, se pyšní shodně přibližně jedním členem na sto stranou ve sněmovně zastupovaných občanů. Být straníkem je v této zemi jev řidší než být homosexuálem, a není divu, jestliže nás historická zkušenost s kádrováním učí, že člensky nejúspěšnější by byla taková politická strana, která by vstupujícím automaticky vystavovala potvrzení, že ve straně nikdy nebyli.

Ale dosti žertů, otázka vyrovnání se s 90. lety je celkem vážná věc. Fakticky znamená, že současný režim se stal tak nepopulárním, že se začíná kriticky vymezovat sám vůči sobě. Vzniká otázka, kdy a jak došlo k oné nepozorovatelné revoluci, jíž se nepovedená a hrdou vzpomínku nezasluhující 90. léta změnila ve veskrze kladnou současnost, k níž se, minimálně pro účely presidentské kampaně, pyšně hlásíme. Logickým kandidátem je uzavření oposiční smlouvy, ovšem ta, podle uznávaného mínění, věcem veřejným právě nepomohla. Věru, není lehké oddělit se od minulosti, jestliže ta kontinuálně pokračuje!

Možná bychom mohli neblahá 90. léta definovat tak, že to bylo období, kdy ještě bylo co zprivatisovat (plebs by asi sáhl po slovese pádnějším). Jakmile bylo dokonáno (a v republice opět rozsvíceno), skončila pochybná minulost a začala úspěšná přítomnost, kdy už se nekradlo, pouze nakradené střežilo, a kdy se běh promlčecích lhůt za hospodářské trestné činy sledoval přibližně stejně pozorně jako kdysi běh komunistických pětiletek. A to je ta přítomnost, s níž být spojován je předností.

Vážně nevím, jak s tímhle chce ten Fischer prorazit!

16. 7. 2012

Česko hledá diktátora. Zn. Spěchá

Divné je jen to, že zatím žádného nenašlo. Atmosfera ve společnosti vůčihledně houstne už ne volby od voleb, ale měsíc od měsíce, a úleva, kterou by přineslo zrušení demokracie a její nahrazení diktaturou, by u stále větší části národa převážila potenciální negativa takové změny.

Demokracie liberálního, západního typu se neosvědčila, obnosila, ukázala pro tuto zemi nevhodnou, a příští volby (dojde-li k nim ještě vůbec) budou hlavně referendem o demokracii samotné.

Máme nějaké kandidáty – tedy na diktátora? Zdá se, že populace je opět ochotna vyslyšet vábení uniformy a nebylo by jí proti mysli, kdyby se nový rázný samovládce rekrutoval z policie, případně z řad armádního důstojnictva. Tvrdé tažení proti nenáviděným politikům by mohlo být tak atraktivní, že obyvatelstvo by bylo ochotno prominout pretendentovi i jistou nedostatečnost v oblasti intelektu, případně osobní integrity, a přivítalo by jako spasitele v podstatě kohokoliv, kdo by presentoval ochotu vyplavit Augiášovy chlévy a nastolit režim bezstarostné, apolitické poživačnosti, jakou známe např. z krátkého období 2. republiky.

Mám dojem, že největším problémem pro nového autokrata bude, jak svému postavení dát fasádu zdánlivě demokratického vládnutí, protože ve střední Evropě jsou určité věci příliš na očích a jisté druhy převratů se realisují hůř než, řekněme, ve střední Americe. Putin to vymyslel střídavou péčí s Medveděvem, pro Českou republiku, kde je smysl pro potěmkinské vesnice všeho druhu odedávna silně zakořeněn, by se mohl hodit např. model Volby 1946: tedy rozpustit stávající politické strany, nebo minimálně většinu z nich, s premisou, že jsou stejně odshora dolů prolezlé korupcí, a nahradit je stranami zcela novými (jak se ukázalo v nejedněch volbách v minulosti, ty Češi zbožňují stejně nejvíc). Pryč s tradicí, sláva novým tvářím v politice, to by mohlo fungovat i nyní.

Praktická politika v novém (třeba duhovém?) Česku může vypadat velmi jednoduše: rychlé zestátnění veřejnoprávních a podmanění komerčních medií, reorientace kmotrů (české obdoby ruských oligarchů) na nové mocenské centrum, centralisace korupce pod jednu střechovou strukturu, zvýšení akceschopnosti policie a justice ve službě nové politice, tvrdá represe všech nositelů nesouhlasných názorů, k tomu kapka nacionalismu v podobě infantilních hesel typu Každý Čech jde s námi! (v korelativní, o něco výhružnější variantě Kdo nejde s námi, není Čech!), a po pár letech velké vystřízlivění a poznání, že čeho jsme se lehkomyslně vzdali, budeme dlouho a pracně obnovovat.

Těšíte se? Já osobně tedy ani moc ne…

13. 7. 2012

Stručně k háchovskému výročí

Před 140 lety se narodil třetí československý president a jediný státní president Protektorátu Čechy a Morava Emil Hácha (1872–1945). V souvislosti s tímto výročím se v mediích objevují snahy po jeho rehabilitaci.

Domnívám se, že něco podobného je pokusem o kvadraturu kruhu: dokud se bude český národ, minimálně na úrovni oficiálního výkladu historie, identifikovat s mythem o Presidentu Budovateli, není možný realistický pohled ani na Emila Háchu.

Nedomnívám se přitom, že by Hácha byl jakkoli výrazně kladnou nebo snad heroickou postavou českých dějin. Byl jistě vynikajícím právníkem, dlouholetým presidentem Nejvyššího správního soudu, redaktorem monumentálního Slovníku veřejného práva československého a velmi vzdělaným prvorepublikovým intelektuálem. Na druhé straně poté, co dobrovolně přijal úřad (či spíše jen roli) státního presidenta, nedokázal ve svém odhodlání vytrvat a zhruba od atentátu na Reinharda Heydricha byl už jen figurkou, okrasným prvkem protektorátního režimu, bezvýznamným pážetem ve službě okupační moci.

Kdyby byl Hácha v r. 1942 přes údajné hrozby nacistů abdikoval, byl by pro mne hrdinou. Protože se tohoto osudového rozhodnutí zalekl, zůstává rozporuplnou a tragickou postavou: jistě nebyl zločincem a vrahem jako Edvard Beneš, na straně druhé nenacházím, čím jeho působení v úřadu až do konce okupace omluvit.

12. 7. 2012

Za co, Pane Bože, za co? aneb Něco impresí nad kausou Parkanová

Tomáš Klus ve svém hitu o poměrech v České republice zpívá o demo-demokracii. Řekl bych, že se mýlí: to, co se poslední roky odehrává v této zemi, je spíše úplnou perversí demokracie.

Posuďte sami: Volič, místo aby na kandidátkách vybíral ty nejlepší, snaží se aspoň vykroužkovat nejhorší, a politici se s vážným výrazem ve tváři dohadují, do jaké míry by mu mělo být umožněno tímto způsobem zasahovat do rozhodování stranických orgánů, které kandidátku sestavily. Nepřipomíná vám to trochu 60. léta, kdy se už směla kritisovat komunistická strana, ovšem nejdůležitější režimní fetiš, její vedoucí postavení, se při tom nesměl ani náznakem zpochybnit?

Anebo vydávání zákonodárců k trestnímu stíhání. To je v dnešní době přece úplný svátek perversní demokracie! Sledovanost přímých přenosů z takové veřejně-ostuzovací seance je na úrovni finále Eura, voličský lid se u televisorů chvěje napětím, zda Dobro zvítězí nad Zlem. Jakoby těmto lidem zapomněli kdysi na základní škole sdělit, že pokud chtějí sledovat takový genre, měli by si v televisi pustit pohádku; politika je střetem protichůdných zájmů a konfrontací rozdílných hodnotových systémů, ne bojem dobra a zla, proboha!

Včerejší rozprava týkající se vydání místopředsedkyně sněmovny Vlasty Parkanové mne naplnila pocity balancujícími mezi děsem z viděného/slyšeného a čirým, melancholickým zoufalstvím. Dozvěděl  jsem se asi tolik, že tento stát zakoupil na svou obranu unikátní dopravní letadla, která nelétají, za cenu, jejíž stanovení proběhlo dosud nezjištěnou procedurou, s dosud nezjištěnou provisí, a po několika letech si zločinní policisté, s pomocí zločinných státních zástupců a ještě zločinnějších estebáckých odhadců, usmysleli, že odpovědnost za uskutečnění popsaného báječného kšeftu nemusí být nutně jen politická (rozuměj: žádná), a chtějí, aby ex-ministryně své jednání obhájila před soudem. Umožnit něco podobného by znamenalo bezmála vyrvat českou demokracii z kořenů, protože, jak vysvětlil ministr Kalousek, člověk jednou obviněný je v politice vlastně téměř mrtev, neboť pohany založené obviněním jej už nezbaví ani sebepřesvědčivější zprošťující rozsudek (jak se takový nešťastník zbaví pohany dané svým nevydáním, ministr bohužel vysvětlit opomněl).

Jediným světlým bodem oné podvečerní truchlohry pro mne bylo vystoupení poslankyně za ODS Jany Černochové, kterážto, tonem sice lehce hysterickým, ale přesto přesvědčivě napadla stávající praxi, kdy jsou poslanci nuceni hlasováním rozhodovat o vydání svého kolegy bez toho, že by se směli seznámit s podklady k žádosti o vydání, v daném případě tedy s kompletním trestním spisem. To je skutečně nepřijatelné, a je otázkou, zda Ústavní soud sebere dost odvahy a neústavnost této parlamentní procedury vysloví.

Klusem jsme začali, a Klusem i skončíme:
Přes to všechno, co lid v tom kraji zažívá,
probíhaj všechny nepokoje v pajslu u piva,
a stále věří na rytíře z Blaníku,
než přijdou, zvolil národ vyčkávací taktiku.

6. 7. 2012

Lidice (film)

Film Lidice (2011) režiséra Petra Nikolaeva, k jehož zhlédnutí jsem se odhodlal až tento týden, byl pro mne zklamáním po všech stránkách a ze všech hledisek.

Největší slabinou díla je patrně scenář Zdeňka Mahlera, deskriptivní, nudný a z hlediska historické věrnosti krajně pochybný.

Zajímalo mne, jak se Mahler dokáže vypořádat s historiky ne úplně objasněnou otázkou, proč byly ke krvavé odplatě za atentát zvoleny právě Lidice. Tradiční česká verse s dopisem na rozloučenou adresovaným dělnici v Pálově slánské baterkárně Anně Marusczákové naráží na několik problémů:
  1. Je známo, že mezi záchytnými adresami v Protektorátu, které měli parašutisté k disposici, bylo mj. šest v Lidicích, zatímco např. v celé Praze jich bylo deset. Jestliže podle Mahlera tato okolnost nehrála při výběru žádnou roli, musela to být obrovská, neuvěřitelná náhoda.

  2. Není věrohodně popsáno, jak se továrník Jaroslav Pála dostal k dopisu. Vrátný, který jen tak bezdůvodně rozlepí dopis adresovaný dělnici, to je za daných okolností deus ex machina, vysvětlení, jemuž nelze věřit. Šéf vyšetřovací komise gestapa Heinz Pannwitz ve svých zápiscích tvrdí, že Pálovi předala dopis sama Marusczáková, a že dopis obsahoval informaci o tom, že se v Lidicích skrývají parašutisté (jež se ukázala být nepravdivou); i to je podivné, ale podstatně věrohodnější. Nevíme ovšem, kam se tento druhý dopis ztratil.

  3. Autor dopisu Václav Říha nebyl z Lidic, nýbrž z Vrapic – a z Lidic nebyla ani Marusczáková – a jediné, co je s Lidicemi spojuje, je fingovaný vzkaz zaslaný rodičům jednoho z emigrantů, v té době sloužícího u československé jednotky v Británii. Proč tedy Lidice? A jestliže byly Schultzem a Böhmem vybrány víceméně náhodně, proč ten nepoměr v počtu konspiračních bytů (úkrytů) v Lidicích?
Mahler neodpovídá, pouze fabuluje, a to značně nevěrohodně (např. historka o gestapem podstrčené vysílačce nemá s realitou nic společného). Nevěrohodný je ostatně i příběh hlavního hrdiny, synovraha Františka Šímy, který díky svému uvěznění lidické události jako jediný z mužů přežil. Jak poukázali mnozí recensenti přede mnou, tato postava je ethicky sporná a její osud bychom museli vnímat spíš jako kuriositu, ne jako hlavního hrdinu historického dramatu.

Nevalné jsou výkony herců, z nichž nezaujme prakticky nikdo, hudba je instantně zapomenutelná, dialogy nudí.

Může mi někdo vysvětlit, proč byl tento film vůbec natočen? Nejjednodušší vysvětlení je, že se blížilo výročí, k němu se našly peníze a tomu odpovídá i výsledek: film vznikl prostě tak, že se shromážděné peníze proinvestovaly, v naději, že emotivní výlučnost námětu filmu zajistí aspoň určitou míru komerčního úspěchu.