DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

26. 9. 2012

Zemřel Jakub Polák (1952–2012)

Existují lidé, kteří by si pokládali za poctu, že o jejich smrti masmedia typu Mladá fronta téměř nereferují, a opak by cítíli jako pohanu. Mezi takové lidi patřil i Jakub Polák, anarchistický vůdce, který včera ve věku šedesáti let zemřel. Skutečně, J. Polák nikdy nepatřil k mainstreamu, a nikdy si ani nepřál být do něj počítán; jeho ambice byly jiného druhu.

Poznal jsem jej asi před patnácti lety, ještě jako praktikujícího squattera, a vždy jsem jej pokládal za čestného, zásadového, nesmírně svobodomyslného a zároveň i velmi pragmatického a skromného člověka, který se kromě publicistické činnosti věnoval tomu snad vůbec nejméně vděčnému, co lze v právu podnikat, totiž zastupování poškozených Romů, povětšinou v trestních věcech. Dělal to svědomitě a většinou – v mezích možností daných diskriminačním právním systémem – i relativně úspěšně.

Vzpomínám si, jak byl před deseti lety za příliš vehementní obhajobu poškozeného Roma sám v Karviné postaven před soud. Ten případ mě zaujal, a jel jsem se na jedno z hlavních líčení podívat (reportáž, protokol). Polák vystupoval sebevědomě, svou výpověď sám diktoval zapisovatelce a rozhodně nebyl ochoten dát svou kůži lacino – a nakonec i zvítězil.

Vážil jsem si jej i jako publicisty. Jeho články o romské problematice nebyly žádné kostlánovské, ideologické žvásty, ale vyjadřovaly racionální pohled člověka, který problematice rozumí a má s ní dlouholetou osobní zkušenost. V tomto směru zůstal Polák osamocen, žádné své následovníky nevychoval, mladá generace je buď tupě ideologická, nebo pragmatická, orientovaná na co nejpohodlnější přístup k ethnobusinessovým dotacím. Tím větší škoda, že Jakub Polák zemřel.

20. 9. 2012

Sudetoněmecké krajanské sdružení nevystoupí na symposiu ÚSTRu o heydrichiádě

Ne snad, že bychom čekali něco jiného než odmítnutí naší přihlášky, s odvoláním na údajný příliš velký počet zájemců o vystoupení. Vrcholným bodem programu bude jistě pábení amatérského historika Jaroslava Čvančary, a kdokoli při svém historickém výzkumu vychází nikoli z nacionalistických bludů, ale ze studia skutečných pramenů, nemá na akcích pořádaných touto vzorně demokratickou institucí co dělat!

Abychom zjistili podrobnosti, poslali jsme ÚSTRu žádost o informace.

17. 9. 2012

Emigranti aneb Boj Čechů s Čechy

Že existuje, jsem věděl dlouho předtím, ale naplno jsem si to uvědomil až na počátku 90. let, když jsem slyšel Novosvětskou, jak ji s Berlínskými filharmoniky nahrál Rafael Kubelík. To byla pro mě první srážka s paralelním světem, s jiným Českem, a první vážnější narušení toho stereotypu, v němž jsem vyrůstal, totiž že ta nejvyšší, nejhodnotnější národní česká kultura může vzniknout jen v rámci národního kolektivu; umělec, který od něj odpadl, zůstává sice formálně Čechem, avšak jeho dílo je pouhým ozvukem toho, co je vytvářeno doma. A najednou jsem tady měl k porovnání Novosvětskou s Neumannem a s Kubelíkem, který žil desetiletí mimo vlast a přesto, jak jsem okamžitě cítil, jeho interpretace Dvořáka je úžasná – nejenže není horší než Neumannova, ale je češtější a národnější (pomiňme nyní otázku, zda jsou tyto termíny vůbec relevantní, řeč je o dojmech, a ty jsem tehdy měl přesně takové, jaké popisuji).

12. 9. 2012

DNA

Jako žák základní a poté střední školy jsem měl na učitele biologie celkem smůlu: na ZDŠ mne jí vyučovala osoba, která by se od minuty mohla stát vděčným objektem zájmu klinické psychiatrie, zatímco na škole střední byla mou vyučující dáma psychicky mimořádně stabilní, vzdělaná a vážná, zato však způsobilá vyvolat ve svému pedagogickému působení vystavených studentech celoživotní, hluboký a téměř pathologický nezájem o svůj obor s efektivitou, jíž jinak v mém případě dosahovali toliko učitelé výchovy tělesné.

8. 9. 2012

Obvyklí podezřelí aneb Kradu, tedy jsem (Rom)

A je to tady, stalo se přesně to, před čím jsem varoval: vysílací rada vyzvala TV Nova ke zobjektivnění zpravodajství o romské kriminalitě. To je pro Romy ta nejhorší možná zpráva, protože nyní už každý příčetný divák tohoto media ví, a to z oficiálních zdrojů, že pravda o Cikánech se nesmí říkat nahlas, takže každé mrknutí reportera nebo reporterky, každá významná pomlka bude pro neromské diváky jasným signálem, jak se věci mají doopravdy. Starší a střední generace to dobře zná z oblíbeného pořadu 70. a 80. let Televarieté, kde – ovšemže pod bdělou a bedlivou kuratelou StB – domněle odvážní uvaděči Dvořák a Bohdalová, jinak agenti oné, naznačovali a ponechávali nevyřčeno tolik, že v méně orientovaném divákovi vznikala iluse, že jde o pořad odbojný, ba podvratný, přestože ve skutečnosti šlo o běžnou, oblbovací režimní show.

Výsledkem blamáže bude jen vyšší obliba Novy, která jistě neponechá tuto příležitost nevyužitu a získá nezaslouženou aureolu rebelské stanice, a také další zhoršení pohledu na Romy ze strany většinové společnosti, tedy přesný opak toho, o co se regulátor prima facie snažil. A pokud snad začne Rada trestat i za náznaky, gesta a významné pomlky, budeme přesně tam, odkud jsme v r. 1989 vyšli.

Bravo, páni konšelé, jen tak dál!

Snad není třeba zdůrazňovat, že komplikovaná integrace romské populace do české společnosti je vážný problém, tak vážný, že kvůli němu před rokem vyšli neextremisté ze severočeských měst spontánně několikrát po sobě do ulic a protestovali proti jeho neřešení. Jedinou viditelnou odezvou ze strany státu bylo zřízení nového, specialisovaného severočeského bicího komanda.

Místo řešení problému vidíme jen rozkvétající ethnobusiness a jeho blahobytné parasity typu Františka Kostlána, kteří svými nezodpovědnými kroky jen přilévají olej do ohně celospolečenské frustrace. A vysílací rada teď ještě dala nenávisti k Romům oficiální štempl.

Jak jsem již několikrát deklaroval, jsem v této kause jednoznačně na straně Romů; zároveň ale prohlašuji, že být jedním z nich bych v této zemi a za této situace rozhodně nechtěl. Stát, v němž, kamkoli přijdu, budu jen na základě barvy své kůže označen za nepřizpůsobivého a implicite pasován na lempla, grasla, příživníka zneužívajícího sociální systém a potenciálního zločince, osobu s IQ geneticky o několik desítek nižším než průměrný Čech, a největší pochvalou mi bude, jestliže se dozvím, že jsem sice jenom Cikán, ale slušnej, není místem dlouhodobě vhodným k životu.