DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

18. 10. 2012

Propagace našeho sdružení na stránkách Romea

Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku děkuje provozovateli serveru Romea, že mu prostřednictvím nactiutrhačného textu Davida Navary poskytl tak velký prostor k propagaci. Žaloba na ochranu osobnosti bude následovat (pro ty, kteří nepochopili ironii: samozřejmě nebude, přestože např. přítelem nacistů nikdo z nás rozhodně není).

11. 10. 2012

Koho budu volit

Samozřejmě nikoho: v mém senátním obvodu dosud inkumbent pevně dlí na své sesli, a krajské volby se mne netýkají; jsemť ostatně jako správný Pražan přesvědčen, že volby krajských zastupitelů se jednou za čtyři roky konají hlavně proto, aby nám byla taktně a citlivě připomenuta existence českého venkova, tedy Mimopraží, podobně jako se koná třeba Den Afriky. Víme, že Venkov existuje, a konfrontováni s přímou otázkou, patrně přiznáme i to, že je proti nám v početní přesile, avšak medii zprostředkovávané události z regionů jsou nám spíš jen ozvláštněním a obohacením denního informačního přídělu. Ostatně, ještě koncem 19. století, když nad kanálem La Manche padla mlha, anglické noviny to ohlásily titulkem Fog in Channel – Continent Cut Off. Výstižné, upřímné, tak co byste chtěli: prostě, vidláci jdou k volbám.

Čistě politologicky to budou nicméně volby nadmíru zajímavé, neboť budou první poté, co byla v české společnosti dovršena první polistopadová strukturní proměna, první repolarisace. Už nikoli pravice a levice, ale my a oni, občané a nadobčané, politická třída.

To je dobrá i špatná zpráva zároveň. Dobrá v tom, že konečně nebude možné uspět u voleb mobilisací proti návratu komunismu, špatná v tom, že volební výsledek návrat komunismu, nebo něčeho velmi nepříjemně mu podobného, umožní.

Druhá změna spočívá v tom, že politika dostala znovu Thema, totiž korupci, a ve volbách uspějí jen ti, kteří se včas naučili o boji proti ní oslnivě řečnit. Mezi námi, přeškolení ze žvanila protikomunistického na protikorupčního není tak velké umění, a je-li auditorium dosud v přerodu, lze obé spojit i v rámci jediného proslovu.

Zvláštností nového thematu je nicméně mírný posun předvolební taktiky. Kampaň je vedena policejními prostředky, a to už nikoli zastaralou formou Kubiceho zpráv; nikoli, úspěch začíná být závislý především na tom, kolik potentátů strany protivné stihnou námi ovládané policejní útvary během období voličské paměti přede dnem voleb obvinit. Kdo je víc, Rath, Parkanová, Kušnierz nebo Dalík? Ti, kteří udělali Ratha, jsou ve výhodě, protože politik stíhaný vazebně je k mediální exposici disponibilní mnohem déle a v mnohem výhodnějších skandalisačních modech a formách. Ovšem ten stíhaný na svobodě by zase mohl utéct, třeba na Seychely, a to by teprve byl ten pravý důkaz pro voliče!

Bude tedy veselo. Přeji zítra šťastnou ruku, přátelé!

Aktualisováno.
Sečteno a podtrženo. V senátních volbách naprosto bez překvapení, v krajských se Dalík ukázal být víc než Rath: strany vládní koalice, pokud se vůbec odvážily kandidovat, zcela propadly, komunisté významně posílili, sociální demokracie víceméně potvrdila dobyté posice. Champagnské bouchalo i v centrále Konservativní strany, 0,03 % znamená solidní základ k dalšími růstu. S agresivní protiromskou kampaní neuspěla DSSS, celkový zisk 1,24 % a ani jeden krajský mandát, to nemůže být pro tuto protisystémovou stranu v současných podmínkách nic jiného než zklamání a signál, že Vandasovo pražské vedení strany vyčerpalo svůj potenciál a mělo by odejít.

10. 10. 2012

Facebook II

Před dvěma měsíci jsem deaktivoval svůj účet na Facebooku, dospěv nezvratně a definitivně k závěru, že sociální sítě pro mne nejsou a budu si muset najít síť asociální. O mém potýkání s touto moderní vymožeností mí čtenáři už cosi vědí; nemohli arci tušit, že věci dospějí tak daleko.

Podotýkám, že v kolektivu neoblíben jsem od dětství: když jsem jako malý něco hrozného provedl, musel jsem si za trest jít hrát ven s ostatními dětmi, a vůbec největší hrozbou bylo, že bych měl jet na pionýrský tábor. Cca od dubna do června, kdy hrozba přihláškou byla aktuální, jsem proto byl to nejposlušnější dítě v celé RVHP. Facebook je pro mě, obávám se, reinkarnací téhož principu, a co hůř, na disociální rysy své osobnosti jsem hrdý.

Chyba není ve výběru přátel, jak jsem se zprvu mylně domníval. Mezi těmi jsem provedl dvě čistky formou noci dlouhých nožů a jednu noc bartolomějskou, a konečná sestava, nějakých sto pět kusů, byla plně uspokojivá, samí milí, inteligentní, přátelští a chápaví lidé. Ovšem i přátelé mají své přátele a to je tedy, až na výjimky, vážně sbírka idiotů přímo výstavních! Zbavit se jich na Facebooku nelze, takže jsem se každou chvíli dozvěděl, příkladmo u postu o počítačích nebo o literatuře, jaký je ten Pecina trouba, že se zastává nácků (případně že je sám nácek), jak se vůbec může zastávat těch odporných Sudeťáků (není-li sám odporný Sudeťák), a že je vůbec s podivem, že mne mí přátelé mezi přáteli trpí.

Řekl jsem tedy Dost!, a nyní přemýšlím, zda by nebylo možné, abych nebyl už úplně společensky vyoutovaný, provozovat aspoň nějaký cimrmanovský Facebook Na mýtince. Přátele bych si ponechal, ti mi nevadí, ale zásadně bych nečetl, co napsali, sám bych nic nepostoval, a úplně optimální by bylo, kdyby se mi v nastavení podařilo omezit možnost zobrazit můj profil tak, že bych k němu měl přístup jen já.

Nějaké nápady, milí čtenářové?

8. 10. 2012

ÚSTR ještě jednou k heydrichiádě

Nechcete dopadnout jako Jan Šinágl? Chcete se dozvědět, jak o heydrichiádě správně (a bezpečně) mluvit a psát? Pak si nenechte ujít příležitost ve čtvrtek 18. října, kdy Ústav pro studium totalitních režimů, pilíř českého chauvinismu, pořádá na toto thema nalejvárnu za účasti samotného guru české dějepravy Jaroslava Čvančary.

Na rozdíl od předchozího symposia o válečném roce 1942, na něž, jak víme, mohli jen ÚSTRem prověření odborníci (a v žádném případě se tam nesmělo hovořit o pamětnici Kropáčkové), tato přednáška bude zaměřena praktičtěji: v podstatě to bude rychlokurs o tom, co si můžete v demokratické České republice o heydrichiádě svobodně myslet, abyste se nedostali do potíží s Policií ČR, BIS, ÚSTRem a dalšími na čistotu vašich myšlenek dohlížejících institucí.

Pravda se ten den bude v ÚSTRu krčit v koutě a pokud jde o svobodu, ta tam byla viděna naposledy snad kdysi v době prvního ředitele.

A pokud jde o státního historika Čvančaru, musím dát dodatečně zapravdu jednomu svému příteli, s nímž jsem před několika lety vedl delší rozpravu na thema skautingu. Já jsem toto hnutí hájil a poukazoval na positivní hodnoty, které mladým lidem vštěpuje, zatímco on tvrdil, že pro skauta je základní hodnotou disciplina a skauting je v podstatě hnutím militaristickým.

Čvančarův případ, myslím, ilustruje, že jsem tehdy neměl pravdu já a měl ji on: z člověka, který sám pod totalitním režimem trpěl, se stal v důsledku skautské výchovy poslušný vykonavatel bezpráví, schopný posílat druhé pro nesprávné – rozuměj: odlišné – názory před soud a klidně i do vězení. Domnívám se, že lidmi jako Čvančara lze jedině pohrdat.

3. 10. 2012

Pozadí atentátu na Heydricha a protektorátní odboj

Zveřejňujeme text, který se měl – po zkrácení a doplnění z některých dalších zdrojů – stát základem příspěvku Tomáše Krystlíka za historickou sekci Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku na symposiu ÚSTRu.

Bdělí dohližitelé nad veřejnými mravy a správným pohledem na národní dějiny takové znesvěcení půdy Ústavu naštěstí nepřipustili, nekvalitním textem si proto toliko znehodnotím svůj blog…

Nechoď, Jochu, s pány na led

Usoudil-li jsem na souběžném blogu, že atentát na Václava Klause nelze racionálně komentovat, neboť spirála absurdit jím iniciovaná se roztáčí tak, že každý den přináší její nové a nové vrcholy, nezbývá než s povzdechem odkázat a hledat, co komentovat lze, aniž by komentátorova slova nepřebily titulní stránky hned zítřejších deníků.

Snad jen tedy k věcem skončeným a uzavřeným, příkladmo k Jochovu vyhazovu. Samozřejmě, že Roman Joch 100% pravdu, leč je to pravda o královské nahotě a jako taková může být mezi služebnictvem a vyššími dvořany, mezi něž se tento do včerejška cítil náležet, než šeptána. Hysterie, s níž střelený president na útok zareagoval, odpovídá vzorci jednání, jež je obecně vnímáno jako konkomitantní k homosexuální orientaci u mužů, a věru obtížno věřit, že je to pouhá náhoda.

V kavárenské debatě, kde se R. Joch uvolil nahradit mne coby sparing partner Františku Kostlánovi, byla řeč o svobodě slova, a je trpkou ironií, že je to právě Roman Joch, který v debatě význam svobody slova relativisoval, stavěje ji do podřízeného postavení ku svobodám jiným, dle Jocha fundamentálnějším, kdo za několik týdnů poté sám na její absenci v české společnosti doplatil.

Byly-li tu dosud pochybnosti, zda smí mít úředník pracující pro vládu (ano, i poradce je úředník, zaměstnanec občanů) kritický postoj k presidentovi země, ty nyní byly drsně rozptýleny: státní zaměstnanci smějí presidenta toliko chválit, my President, right or wrong. Není, myslím, důvodu Jocha litovat, jsem přesvědčen, že pro takového premiera, jakým se Nečas ukázal být, by stejně pracovat nechtěl.

Druhou věcí, nad níž se chci krátce zamyslet, jsou následky eventuálního atentátu skutečného. V prosincovém článku o havlovské funebrální hysterii jsem vyjádřil obavy z toho, co by se stalo, kdyby tuto zemi postihla skutečná krisová událost, a jako jednu z možností jsem uvedl právě úspěšný atentát na některého politika. Má dozajista pravdu Pavel Hasenkopf, líčí-li chaos a hysterická bezpečnostní opatření (a mýlí se, jestliže se zároveň zastává ochranky), k čemuž dlužno dodat, že s pravděpodobností hraničící s jistotou by došlo i v tomto případě k suspendaci demokracie a k projevům náhle vzplanulé lásky občanů k jejich vrchnosti. Kdo nepláče, není Čech.

Buďme tedy rádi, že munice byla jen plastová; příště může být hůř, nejen pro Romana Jocha.

Proč nemá ÚSTR rád Boženu Kropáčkovou

Vysvětlení je prosté: aby se nezdálo, že ÚSTR na symposiu konaném na své půdě nesnese žádné neorthodoxní názory, musel ze seznamu přihlášených (dnes jsem obdržel, spolu s průvodním dopisem kancléře Ústavu Pavla Žáčka) vyřadit vedle extremistů Tomáše Krystlíka a Jana Kopala aspoň jeden další příspěvek – a volba padla právě na pamětnici Kropáčkovou.

Že vystoupit smějí jen ti, kteří se plně – a placeně – ztotožňují se státní politikou a s planoucím srdcem prosazují její zásady v praxi (Ivo Telec v této souvislosti velmi případně hovoří o výkonu státní správy minulosti), je jen dobře: vždyť kam bychom přišli, kdyby státní ústav strpěl na své půdě úředně neschválené názory!

Zde jsou pro přehlednost všechny příspěvky, připuštěné i nepřipuštěné, v tabelární formě:
Přednášející Instituce Název příspěvku Vybrán
1 Kamil Nedvědický MV ČR Mezinárodněprávní souvislosti atentátu na Heydricha ano
2 Eduard Stehlík ÚSTR Atentát na R. He[y]dricha – příprava a vlastní provedení ano
3 Jan Kuklík, Jan Němeček PF UK Mezinárodní ohlas a dopady atentátu na československou zahraniční akci ano
4 Jan Dobeš FF UK Ministerstvo lidové osvěty jako příklad správních změn v roce 1942 ano
5 Jan Gebhart HÚ AV ČR Protektorátní rok 1942 očima propagandy ano
6 Jan Kopal sine Karel Werner – ze života aktivistického novi[ná]ře ne
7 Jan Machala ÚSTR Dnes neexistuje žádný židovský majetek, ale jen majetek Říše! Likvidace synagogy jako technický, byrokratický a majetkoprávní problém ano
8 Jan Němeček HÚ AV ČR viz sub 3 ano
9 Tomáš Krystlík SKSČMS Pozadí a důsledky atentátu na Heydricha ne
10 Lukáš Kopecký FF UJEP Vnímání atentátu a činnosti parašutistů ve vzpomínkách Boženy Kropáčkové ne
11 Pavel Kopeček PdF UPOL 1. a 2. stanné právo na střední Moravě ano
12 Pavel Zeman ÚSTR Německá okupační a genocidní politika v okupované Evropě 1942. Cesta k evropskému řešení židovské otázky ano
13 Pavel Kokoška ÚSD AV ČR Protektorát v roce 1942 ano
14 Tomáš Jakl VHÚ Válečný rok 1942 – třetí rok války ano
15 Vojtěch Blodig Památník Terezín Proměny terezínského ghetta v roce 1942 ano
16 Vojtěch Kyncl HÚ AV ČR Rodinné vzpomínky na válečný zločin ano

Napadá mne kacířská myšlenka: co když to nebyla náhoda a pamětnice Kropáčková do Ústavu nesměla nikoli proto, že se stala obětí náhodného výběru, nýbrž protože si o parašutistech pamatovala něco, co nebylo v souladu s čvančarovským hrdinsko-primitivním pojetím národních dějin? Červík nejistoty hlodá a hlodá…