DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

25. 12. 2013

Tomáš Krystlík znovu v Debatním klubu

Další vynikající diskusi na thema česko-německých vztahů připravil Debatní klub:


O Mnichovské dohodě a o okolnostech vzniku 2. světové války přišel s historikem Tomášem Krystlíkem diskutovat Pavel Letko. Vzhledem ke své spíše, abychom tak řekli, křehčí intelektuální konstituci mu byl než sparring partnerem, avšak kvalitě pořadu to překvapivě neuškodilo: k naplnění skutkové podstaty přečinu popírání nacistických zločinů v něm došlo hned několika výroky, proto doporučujeme debatu zhlédnout urychleně, než orgány činné v trestním řízení napíší Gůglovi o její stažení.

K obsahu debaty si nemohu odpustit kritickou poznámku: Není pravda, že by komunismus, resp. marxismus leninsko-stalinského typu, byl internacionalistický, taková byla toliko jeho vývozní varianta. Ruský komunismus byl v krajní míře nacionalistický, o čemž svědčí např. i to, že válka proti Německu byla komunisty presentována jako Великая Отечественная война a v nejslavnější ruské válečné písni se zpívá, že идет война народная – священная война. Nacionalistické motivy byly oficiálně zapovězeny pouze zahraničním komunistickým stranám, které měly vyznávat thesi primátu sovětského člověka (jímž se arci může stát i cizinec, bude-li dostatečně uvědomělý), avšak o heresi se dá stěží hovořit, jestliže šlo o jev a taktiku tak všeobecnou a vposledku i účinnou.

22. 12. 2013

Co mají společného Chodorkovskij, Rath a Nečas?

Když před deseti lety zavřeli Michaila Chodorovského, říkal jsem si, že jedním z významných rozdílů mezi Ruskem a Českou republikou je, že v Rusku nemá vůbec smysl klást si otázku, zda byl obviněný oligarcha vinen – nemůže být nic směšnějšího než představa Chodorkovského jako jediné černé ovce mezi ostatními oligarchy, poctivými a zločinu se štítícími podnikateli – kdežto v České republice taková otázka smysl, byť omezený, ještě má. Chodorkovskij podlehl v mocenském boji a byl proto, i pro výstrahu jiným, uvězněn, protože to bylo pro moc výhodné, a nyní, kdy je pro moc výhodné jej propustit a projevit milosrdenství, byl amnestován a propuštěn.

Po případu Davida Ratha a kause Nagyová-gate si tím jsem stále méně jist. Ano, ptát se po obsahu Rathovy krabice má jistý smysl, stejně jako zkoumat dialogy zaznamenané policejními mikrofony ve vile Pancové a Kotta. Určitý – ne ovšem rozhodující. V tom, že byli Rath i Nagyová obviněni a vzati do vazby na základě jednání, jež patrně bylo (objektivně) trestné, panuje obecná shoda. K trestnímu stíhání to však nestačí, k tomu je potřebný i další, subjektivní prvek, mocenský zájem na něm. A jsme víceméně tam, kde Chodorkovskij – tedy v Rusku.

Rath byl vyšetřován a obviněn na základě dohody (čti: komplotu) tehdejšího ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila s Lenkou Bradáčovou, a účelem jeho stíhání bylo jednak pomoci slábnoucí ODS diskreditací oposice, jednak zviditelnit ambiciosní krajskou státní zástupkyni a mediálně ji připravit na karierní postup. Cílem akce Nagyová bylo ukázat všem, najmě arci Petru Nečasovi, že proti odeesáckým kmotrům se vystupovat nemá, nechce-li člověk škaredě skončit. A podobnou motivaci a půdorys má celá řada dalších případů, notabilně kausa Opencard, ve které byli obviněni nikoli ti, kteří za korupcí stojí, ale garnitura, která se rozhodla ji vyšetřovat.

Trestněprávní aspekt tu je, jen – podobně jako v Rusku – není rozhodující, a toliko člověk v krajním stupni naivní by snad mohl pochybovat, že kdyby byl mocenský zájem dostatečně silný, iniciativní orgány činné v trestním řízení by si dokázaly něco vymyslet na kohokoli a kdokoli by mohl být vzat na rok do vazby. Otázka viny je podružná na samé hranici bezvýznamnosti. Ohebná komunistická justice, jež neprošla reformou, se dokázala přizpůsobit nové moci, a svou nezávislost si vyložila jako možnost propůjčit se beztrestně k jakékoli špinavosti, kterou si u ní ti u vesla objednají.

Tolik tedy k právnímu státu v České republice, a pro ty, kteří by náhodou měli v úmyslu ohrnovat nos nad Putinem a jeho diktátorskými methodami; naše země má stále k Rusku daleko blíž než do západní Evropy, a co je horší, už cca 15 let se politicky posouvá nikoli západním, ale východním směrem.

3. 12. 2013

Být vzorem

V době příhodně mediálně skoupé, po kontroversi ohledně maffersdorfského rodáka Ferdinanda Porsche, kterýžto by podle jedněch měl, podle jiných neměl být v onom místě vyznamenán pamětní deskou, zdá se vypukat skandál další, týkající se osoby zaručeně ethnicky nezávadné, Bohumila Hrabala. Ten druhdy vystudoval nymburské gymnasion, a jelikož se blíží sté výročí jeho narození, vznikl nápad ono po literátu pojmenovat. Osnovatelé záměru však tvrdě narazili u části místní populace: ježto Hrabal nebyl vzorným studentem a jeho život byl vůbec notně nepříkladný, takovou poctu si nejslavnější český spisovatel 20. století nezaslouží. Nepomohly poukazy na to, že Hrabal snad přece jen nebyl takový trouba, když později vystudoval právnickou fakultu a získal titul JUDr., což by jej mohlo v očích průměrného občana částečně rehabilitovat: gymnasion v královském městě Nymburce se prostě podle takového budižkničemy jmenovat nemůže.

Bohumil Hrabal znal dobře své Čechy, a k instalaci pamětní desky v místě zbourané ulice Na hrázi v Praze-Libni, kde dlouhou dobu žil, se vyjádřil pamětihodnými slovy Já žádnou desku nechci, ale když, tak jen ve výšce, kam čurají psi. Nežil tak, aby se mohl stát vzorem, zato napsal několik knih, které si každý vzdělaný Čech ve dvaceti letech přečte a po zbytek života o nich přemýšlí, protože se v nich dotkl těch vůbec nejdůležitějších otázek lidského bytí, a o českém národě se vyslovil s takovou příkrostí, že aby mohl být vůbec jeho průměrným příslušníkem recipován, bylo nutné jeho dílo poupravit a proměnit je na cosi bytostně jiného, česky milého, vlídného a až televisně laskavého, čehož se – arci kongeniálně – ujal režisér Jiří Menzel (který jistě po své smrti s přejmenováním čehokoli po své osobě potíže mít nebude). Mimochodem, pokládám za symptomatické, že Češi Hrabalovu trpkou ironii nepochopili a vyloživše si ji explicitně, desku v oné snížené výšce mu skutečně odhalili.

Důvody, proč by neměl být oceněn Porsche, jsou poněkud jiné, a největším škraloupem na jeho životě je, že nebyl Čech (ovšemže byl Čech, ale to Čechovi nevysvětlíte…). I při podlehnutí totalitní ideologii se s oblibou rozlišuje: co dovoleno našinci, je u cizince těžkým prohřeškem, který nevykoupíš ani světovým věhlasem. O členství v KSČ se u českých velikánů většinou ani nemluví, a když, tak s chápavým podotknutím, že taková byla doba – a zkrátka se to muselo. Cizinec, aby byl oceněn, musí buď Čechy zvláště vyzdvihnout (Meine Prager verstehen mich! – arci je nejasné, nakolik hudební genius mínil Čechy ethnické, v oné době toliko nascentní, a nakolik německy hovořící obyvatele Prahy), anebo by jimi minimálně neměl být okraden: pamětní deska odsunutci v sobě obsahuje nezanedbatelný prvek přiznání viny, a tu se členství v SS jako zástupný důvod zatracení náramně hodí.

Aktualisováno.
Věrolomní Teutoni na kontroversi promptně zareagovali a odvezli si z Vratislavic/Maffersdorfu zapůjčené automobily. Je to, domnívám se, výchovné: některé věci prostě nelze mít zároveň, kupř. válečného zločince a slavného rodáka v jedné osobě.

23. 11. 2013

Jak to bylo

Rok od roku stává se obtížnějším vysvětlit těm, kdo onu dobu nezažili, jak bylo za Husáka. Absurdita tehdejší doby, již jsme všichni cítili a která se zejména v posledním desetiletí existence komunistického režimu stávala takřka hmatatelnou, se přetavila v její dnešní nevysvětlitelnost. Není jednoduché postihnout normalisaci po stránce čistě jevové, a srozumitelně artikulovat, co jsme tehdy cítili, je ve vztahu k nepamětníkům téměř nemožné.

Pokusil se o to, arci setrvav víceméně právě jen na oné jevové hladině, na svém blogu Daniel Vávra, a byl usvědčen z řady nepřesností: skutečně, počítače nebyly v 80. letech dostupné jen černým dovozem a v obchodech i v restauracích skutečně byla k dostání coca-cola, třebaže jako luxusní produkt, v ceně nějakých pět korun za čtvrtlitr.

Jevově kombinovala normalisace dva prvky: politicky to byl okupační režim se vším všudy, hospodářsky se jednalo o rozvinutou ekonomiku nedostatku. Pocitově, zejména mezi mladší generací, která se už nedokázala identifikovat s legitimisačními mythy komunismu, dominoval pocit odcizení, tedy pocit ukradli jste nám budoucnost. Ta budoucnost, která byla pro nás připravena a z níž se nezdálo být úniku, leda do emigrace, připadala nám neskutečně odpornou.

Je zajímavé, jak v odporu proti sobě dokázali komunisté sjednotit prakticky všechny mladé lidi. Těm, kteří měli karierní ambice, ať už v jakémkoli oboru, vnutila systém nomenklaturní gerontokracie, průměrným otravovala život všeobecným nedostatkem a aktivitou ideopolicie, jež brutalitou neměla daleko k té dnešní, šlachtovské, a byla zaměřena proti ještě širšímu spektru nežádoucích názorů a proti téměř celé alternativní, tedy nekomunistické kultuře.

Byla to právě ekonomika všeobecného nedostatku, která té době dala tvář. Podle oficiální ideologie měli být elitou národa špičkoví dělníci, např. horníci. Ve skutečnosti jí byli lidé, kteří si zajistili přístup k nedostatkovým komoditám, a ty dokázali směňovat za jiné, stejně nedostatkové, příkladmo řezníci, zelináři, instalatéři, automechanici, lékaři. Roli hrála i schopnost suplovat podomácku ty služby, které buď nebyly nabízeny vůbec anebo jen jako nekvalitní a obtížně dostupné. Bylo to nesmírně neefektivní a důsledkem byl úpadek hospodářství, protože společnost, ve které jeden konstruktér navrhne nekvalitní pračku a dva miliony spotřebitelů si ji pak doma improvisovanými prostředky a ve volném čase opravují, představuje neuvěřitelné plýtvání prostředky. A až komicky nekvalitní bylo vše, od zápalek po letadla.

Průvodním znakem normalisace bylo rovněž všeobecné odduchovnění společenského diskursu. Jeho nejdůležitější kanály ovládali komunisté a ti, majíce svou dobu za vyvrcholení a (šťastný) konec dějin, připouštěli toliko positivní umění, jež samozřejmě žádným uměním být nemohlo, protože podmínkou vzniku uměleckého díla je jeho authentičnost, a ta byla programově – politicky a mocensky – zakazována. Proto je umění 70. a 80. let dvojí: oficiální, gottovské až michalo-davidovské, hloupé, rozjásané, i když formálně poměrně kvalitní a kupodivu též relativně nadčasové, a disidentské, temné, nesrozumitelné a občas až sektářské: jeho dnešní reflexe mezi mladou generací je pěkně zachycena v Hřebejkově filmu U mě dobrý, kde otec, v podání Jiřího Schmitzera, komicky marně usiluje vštípit svému synovi lásku k Plastikům.

Je tohle vysvětlitelné někomu, kdo to nezažil na vlastní kůži? Když nota bene byly ty sociální jistoty, každý měl práci, jistotu slušného důchodu, při troše snahy i právo na vlastní byt?

1. 10. 2013

Volby

Ledva odeznělo léto, vypukla v zemi předvolební kampaň, ke které se vyjádřil snad každý, od presidenta Zemana po D-fense, pročež cítím, že bych měl i já.

Výběr voličův je tradičně velký, arci spíš než jako v luxusním obchodě připadám si jako ve vetešnictví. Polistopadový politický systém je z velké části rozdrolen, čímž jsou parametry boje o voličské hlasy dány. ODS sáhla po úderné agitační poesii (Že mám tupou palici, proto volím pravici! nebo tak nějak to píšou po billboardech) a míří hrdě a neochvějně pod desetiprocentní hranici, sociálně-demokratická levice je rozštěpena na stranu bez vůdce a vůdce bez strany, což, v případě koalice s komunisty, může přesto stačit na pohodlnou ústavní většinu, a do sněmovny se skoro jistě dostane i TOP'09, jejíž hlavní devisou je, že volebnímu leadrovi není téměř rozumět, takže si do ní může každý bez omezení projektovat své sny a iluse.

Tím je výčet stran, u nichž předpokládám překročení hranice 5 %, u konce. Atakovat, a jsem si téměř jist, že zdola, ji budou Babišovci, Zelení, lidovci a Okamura, mezi jedním a dvěma procenty skončí Vandasovci, Bobošíková a Svobodní. Cca 25 % hlasů propadne.

Po volbách ovládne levice obě komory parlamentu a protože bude mít i presidenta, který je v současné době jediným relevantním politikem v zemi, dá se čekat, že bude potvrzena, možná mírně obměněná, Rusnokova vláda, do níž budou doplněni, na posicích místopředsedů, oba slabí leadři ČSSD.

Pravice, marginalisovaná a bez vlivu, bude mít nejméně jedno celé volební období, aby přemýšlela, kde udělala chybu.

Aktualisováno.
DSSS bylo volební komisí přiděleno číslo 18. Jistě správná volba.

Pomník

Tak prý budeme mít pomník. V Plzni, připomínající čtvrt milionu lidí, kteří byli po Mnichovu vyhnáni ze Sudet do vnitrozemí. Nu dobrá, pomníků není nikdy dost, a vzhledem k poměrně vysokému tempu jejich strhávání a umisťování ve zvláštních, náhradních lokacích, jež zovou lapidária a představují materialisovanou formu komunisty tak vděčně traktovaného smetiště dějin, je pro zachování konstantní, kulturně relevantní míry zapomníkovanosti území státu potřebí vztyčovat pomníky nové a nové. Potud tedy se záměrem souhlasím.

Zvláštností toho plzeňského je drobnost: událost, již pomník hodlá memoralisovat, se nikdy nestala. Ani to bych neměl za překážku zásadního charakteru: kupř. na Vyšehradě je celý les soch zobrazující mythické postavy hrdinů padělaných Rukopisů, a nikomu to nevadí, třebaže shora zmíněné byly vytesány v době, kdy se v pravost Rukopisů už roky nevěřilo. Rozumný národ své umění nekádruje, nechce-li dopadnout jako komunisté, kteří po emigraci Waldemara Matušky vysílali pracujícím lidem milované Chalupáře beze zmínky, že titulní píseň nazpíval Stranu a vládu zradivší zpěvák, čímž se arci jen sami prvotřídně znemožnili (a nebyli první, jak víme, i libretto Prodané nevěsty se – po desítky let – napsalo samo). Vážně bych nechtěl vyjít procházkou na Vyšehrad a místo milovaných soch najít prázdné sokly, anebo v Národním divadle na oponě obdélníkové kryty z černého floru, zakrývající malby postav, jejichž historicita se nepotvrdila. Ano, přiznávám, chci být, minimálně v tomto ohledu, estheticky působivým způsobem klamán.

Pomník obětem vyhnání, jež nebylo, má nicméně svůj protipol, jež jeho plánované vztyčení činí politicky citlivějším, totiž neexistenci pomníku události, která se skutečně stala – poválečného vyhnání a genocidia sudetských Němců. Kdyby takový pomník existoval, hleděl bych na plzeňskou iniciativu smířlivěji, jako na lehce bizarní projekt, na jehož konci bude monstrum, jež naši vnuci budou jednou ukazovat svému potomstvu a vyprávět mu k tomu příběh o lži, kterou si jejich dědové vytvořili, aby sami před sebou ospravedlnili zločiny svých předků.

Neexistence a momentální nemožnost zřízení pomníku skutečného vyhnání je tím, co i mne nutí postavit se na stranu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Rakousku, jež, zcela právem, záměr kritisuje, oprávněně připomínajíc, že lidé, kteří opouštěli před 75 lety Sudety, tam předtím přišli jako nechtění emisaři státu, jenž se k podstatné části vlastního území začal chovat jako ke kolonii a k podstatné části vlastního obyvatelstva jako k nepříteli – a v r. 1938 na to doplatil.

Vést analogii mezi těmito dvěma událostmi je nemožné z řady důvodů: v r. 1938 nebyl – snad až na několik zcela ojedinělých výjimek – nikdo z odcházejících ani zabit, ani okraden, a to ani o nemovitý majetek, který v Sudetech čeští kolonisté zanechali (plány revidovat k Němcům nespravedlivou pozemkovou reformu ze začátku 20. let nebyly nikdy realisovány), a hlavně nikdo nebyl k odchodu nucen. Kdo chtěl, mohl zůstat, byť s tím, že by si musel najít novou práci, pokud by nebyl schopen nebo ochoten pracovat pro německý nacistický stát. O fakticitě vyhnání Čechů z pohraničí svědčí ostatně i zjištění, že na konci Protektorátu žilo v Sudetech více Čechů než před Mnichovem.

Jak probíhal spořádaný a humánní transfer sudetoněmeckého obyvatelstva po válce, víme: desetitisíce až statisíce mrtvých, téměř tři miliony lidí okradených o veškerý nemovitý a skoro všechen movitý majetek a zbavených domova i občanství, aniž by jejich vinou bylo v naprosté většině případů cokoli víc než nevhodný ethnický původ.

Až bude postaven důstojný pomník obětem této druhé události, postavme pomník i obětem té první.

25. 9. 2013

Telemarketing

Miluji tyhle pokusy, jak se Češi snaží převzít zahraniční obchodní modely. Kupříkladu dnes: z čísla 777466995 mi zavolala dáma a představivši se jako Bratková z Telefónica O2, otázala se, zda hovoří s majitelem mého telefonu. Hovor byl arci krátký a ač to ze záznamu není patrno, ukončila jej ona a nikoli já, nejspíše poté, co jí došlo, že mi dnes nic neprodá, ani kdyby se rozkrájela podélně i napříč. Ano, miluji tyhle pokusy, jak Češi přebírají zahraniční obchodní modely…

Pro nedůvtipné – jsou-li snad mezi ctěným čtenářstvem tací – dodávám, že skutečný zaměstnanec Telefóniky velmi dobře ví, jak se jmenuje majitel telefonního čísla, na které volá, a rozhodně, ale rozhodně mi nebude telefonovat z aparátu patřícího dle prvního trojčíslí nikoli O2, nýbrž Vodafonu. Takže fail, zkuste to znovu, Bratková!

10. 9. 2013

Programátor na poště

Nenávidím poštu. Ne, počkejte, to není přesně řečeno, poštu miluji a jsem velkým fanouškem všeho, co s ní souvisí. Kdybych žil před sto lety, toužil bych být poštmistrem, protože pracovat na poště, to bylo nejen povolání, jak se říkalo, pod pensí, ale pošta byla symbolem Řádu a Pořádku a nositelem samých positivních, konformnímu poddanému Jeho císařské milosti libých a vzácných hodnot. Stejně tak železnice. Kdežto dnes – dnes člověk aby nad obým zaplakal, ne-li hůř!

Takže miluji poštu, ale nenávidím Českou poštu, s. p. Neschopnost poskytovat aspoň minimální standard služeb, které tato státní organisace nabízí, mne irituje roky. Kupříkladu autorisovaná konverse dokumentů: kdykoli ji potřebuji, znamená to desítky minut dohadování s mnohohlavým tupým personálem, k úkonu obvykle přivolaným, a výsledek se stejně ne vždy zdaří zcela podle mých představ, zejména u vícestránkových dokumentů.

Ještě horší je to u elektronických podacích archů, jež, díky datovým schránkám, potřebuji než výjimečně. Dnešek byl takovým výjimečným dnem. Vyplněný elektronický podací arch jsem na flashdisku podal slečně za přepážkou mé domovské pošty 120 v Praze 2. Jmenovaná se zhrozila, avšak přivolavši pomoc v podobě vedoucí směny, pustila se do díla. Stokrát běda, již záhy mi oznámila, že na flešce žádný podací arch není. Nevzdal jsem se, vzal si flashdisk zpět, připojil ho k tabletu, který jsem měl prozíravě s sebou, a přes sklo přepážky, tváře se nikoli úplně vstřícně a zřejmě i výrazně gestikuluje, na displeji oběma dámám ukázal, že arch tam rozhodně je.

Nabídl jsem, že jim tedy, pomocí tabletu, nahraji arch na jejich vlastní flešku, kterou mi pro ten účel laskavě zapůjčí. Něco takového ale prý na poště nemají, nikdy neměli a patrně ani mít nebudou, takže ani toto řešení se neukázalo realisovatelným. Pomyslel jsem si, že poslední datový nosič, který byl v oné budově spatřen, byl poštovní holub, avšak zdržel jsem se nevhodných poznámek a pouze jsem asertivně zopakoval, že moje fleška podací arch zcela zjevně obsahuje.

Vedoucí si tedy flashdisk ode mne ještě jednou vzala a zmizela v útrobách pobočky. Po několika minutách se vrátila, a prý, že žádný z počítačů na přepážkách tam podací arch nevidí. Věc jsme nakonec vyřešili smírně, slečna mi sama na zásilku vypsala papírový podací lístek, s čímž jsem se spokojil; rozhodně to bylo rychlejší a plodnější než zapřádat debatu o MBR, diskových oddílech, udev a podobných relevantních thematech.

Leč táži se odpovědných: který programátorský genius způsobil, že počítače, na nichž, pokud je mi známo, běží linux, nejsou schopny přečíst tento flashdisk (binární obraz mé 4GB flešky, jedinou úpravou bylo vynulování volného prostoru, kvůli bezpečnosti a kompresi)? Podle mne tam podací arch je, a přečte ho jak můj hlavní počítač s linuxem, tak domácí server, notebook s Windows 8 i tablet s Androidem.

Kde jste, soudruzi z České pošty, udělali chybu?

7. 9. 2013

Česko-německá otázka v Debatním klubu

Během následujícího týdne bude na stránkách Debatního klubu zveřejněna serie tří rozsáhlých, letních debat, věnovaných problematice česko-německých vztahů. V první z nich spolu diskutovali dva lidé, kteří, ač původem Češi, prožili dlouhou dobu v emigraci, a to v německém kulturním a politickém prostředí, Přemysl Janýr a Tomáš Krystlík, druhá debata, ve které jsem se utkal s Václavem Žákem, je naopak věnována ryze českému a vnitropolitickému pohledu na vyrovnání se s otázkou poválečného vyhnání sudetoněmeckého obyvatelstva, a ve třetí, v níž diskutovali Tomáš Krystlík a Pavel Kamas, se hovoří o vydání knihy Hitlerových projevů a obecně o otázce konvenčních českých lží o nacismu, Protektorátu a o historii druhé světové války.

Organisátorům debat, především panu Alexandru Vojtovi, patří dík za to, že ve svém Klubu dávají prostor pro skutečně demokratickou, kritickou výměnu názorů na ožehavá themata, byť s risikem, že jim, tak jako mnohým před nimi v této zemi, bude oplaceno spíláním, ústrky a možná i vězněním.

Jednotlivé debaty budeme presentovat na tomto místě, jejich trestněprávními aspekty se pak budeme zabývat na sousedním blogu Παραγραφος.

Aktualisováno.





2. 9. 2013

Budoucnost v plastu

Už několik týdnů se chystám do Brna, a stále tu cestu odkládám, ačkoli jsem tam nebyl snad rok. Popravdě: bojím se, po tak dlouhé době. Bojím se, co nového tam najdu a hlavně, co starého a krásného už tam nebude. Že na Lidické už nesídlí CK Zabloudil, že nápad nahradit středověkou zástavbu kostkovanými sklo-betonovými hnusy jako na náměstí Svobody, kde podobnému monstru musel druhdy ustoupit i tradiční Pipi Gril, zvítězil na dalším místě, že tamní konšelé splnili hrozbu odsunout hlavní nádraží a na jeho místě najdu mrakodrap, že Špilberk přestavěli na nákupní centrum po vzoru, s prominutím, Vaňkovky, a že skvostná moderní architektura representovaná hráškosrstou a neustále přestavovanou obludou naproti nádraží se rozpučela a rozmetastasovala po celém historickém centru města, jež ještě před 100 lety bylo výstavné a krásné.

Vím, že Praha na tom není o moc líp, ale protože v ní pobývám neustále, jednotlivé výpady urbanistických plánovačů vnímám méně intensivně. Brno, sledované po skocích, mi umožňuje pozorovat zkázu jedné civilisace jakoby na tisícinásobně zrychleném časosběrném dokumentu.

Nejde mi o to, aby každé město vypadalo jako Karlovy Vary, Baden-Baden nebo Neuchâtel, pokud mám vyjmenovat jen několik z míst, která miluji; pamatuji se na Ostravu z počátku 70. let, kdy přes ulice vedly funkční lanovky přepravující mezi doly a fabrikami uhlí a kdy se z hald nonšalantně rozmístěných přímo do residenční zástavby valil dým, a velmi bych si přál, kdybych ji mohl v této podobě spatřit znovu, protože, co naplat, industriální park Vítkovice plný pitomostí a atrakcí pro turisty typu šedesátimetrové zrcadlo je jen jejím slabým odvarem.

Pokud jde o architekturu, měl komunismus velkou výhodu v chronickém nedostatku peněz. Ne snad, že by komunisté nebyli schopni zbořit celá městská centra a nahradit je panelovými novostavbami, ale naštěstí byli omezeni svým tureckým hospodařením a jeho chabými výnosy, takže i když by rádi, česká a moravská města nedokázali zcela zničit. Postkomunismus je, pokud se městské architektury týká, daleko nebezpečnější, zhoubnější a efektivnější, protože má vůli i prostředky, aniž by jeho urbanistická ideologie byla v porovnání s tou bolševickou seznatelně ušlechtilejší: tehdy to byly nové moderní byty v umakartu, nyní nekonečné nákupní galerie, pavilony, shopping centra a všemožnými prefixy vybavené markety.

Jako člověk, který obecně nevěří ve společenský pokrok, a potenciální zakladatel Strany českých zpátečníků, se s tím, co v Brně uvidím, nedokážu smířit, a co hůř, připadá mi, že i lidé žijící v takto zevnitř destruovaných městech jsou jacísi jiní, plastovější a unifikovanější, méně zakořenění v minulosti místa, kde žijí, protože, málo platné, právě architektura je jedním z nejdůležitějších pojítek mezi námi a našimi předky, němá připomínka toho, že – minimálně pokud jde o společenský vývoj – lépe už bylo.

6. 7. 2013

Windows 8

Sony Vaio Pro 13
Operační systém Windows jsem opustil v roce 2006. Byl to rozchod po vleklé partnerské krisi, během níž jsem se ukázal uživatelem totálně a terminálně nehodným velikosti tohoto systému, seznav se neschopna ocenit jeho přednosti, jako např. to, že díky asynchronnímu spouštění služeb je každý boot windowsů zcela unikátní, resp. pokaždé se po něm nespustí něco jiného, nehledě na to, že vlivem samovolné degradace byly Windows do půl roku po instalaci nepoužitelné a vyžadovaly kompletní reinstalaci, spojenou s napjatým očekáváním, co přestane fungovat tentokrát.

Toužil jsem po jednoduchosti, stabilitě a produktivitě, jež jsem, spolu s vlídným porozuměním, nalezl v linuxu, resp. v jeho grafickém desktopu Gnome. Ten, zejména po upgrade na versi 3 (Gnome Shell), mám za krajně zdařilý a použitelný systém, který uspokojuje superflue všechny mé uživatelské potřeby, přičemž fakt, že je užíván na méně než 1 % desktopů, vysvětluji si dobrodružností a inherentním masochismem lidské populace, jež touží být svými počítači ovládána, ponižována a terorisována, majíc za dostatečnou kompensaci, když jim občas na displayi na pozadí proběhne zhola zbytečná, leč efektní animace (Wow!); ano, jsem názoru, že kdyby Microsoft byl provedl modrou obrazovku smrti animovaně, nebyla by globálním uživatelstvem nenáviděna, nýbrž milována a vyhledávána.

Běda však, neboť vyhoď Windows oknem, dveřmi se ti vrátí.

Pořídil jsem si, po dlouhém vybírání, notebook Sony Vaio Pro 13, hardware, který se mi velmi líbí a jen málo mu mohu vytknout: procesor generace Haswell mu konečně zajišťuje vyšší výdrž než od zásuvky k zásuvce, display s rozlišením 1920×1080 není znatelně horší než ten v mém stolním monitoru, slušná je klávesnice a touchpad a 4 GB RAM a 128GB SSD, připojený přímo na sběrnici, bez SATA, a tudíž extremně rychlý, rovněž přesně odpovídá tomu, k čemu chci stroj využívat, to vše v obalu z uhlíkových vláken a v hmotnosti jednoho kilogramu. Existuje i jedenáctipalcová verse, o 200 gramů lehčí, pro niž jsem se arci nerozhodl, hlavně z důvodu nepohodlí malé klávesnice.

Notebook měl nainstalované Windows, ve versi 8 Pro, a když už jsem si je zaplatil, řekl jsem si, že se podívám, jaký pokrok soudruzi z Redmondu za těch sedm let udělali.

První dojmy jsou strašlivé, ano tvrdím, že kdosi z teamu redmondských programátorů musel mít vskutku zlé dětství, že se nyní lidstvu tak krutě mstí. Systém, ve snaze sblížit zařízení s klávesnicí a bez ní, přichází v jakési duální podobě, desktopové a tabletové, což arci neznamená, že byste jednu a tu samou akci mohli provést dvěma způsoby, podle toho, jak své zařízení ovládáte. Omyl: chcete-li kupř. editovat vlastnosti uživatele (standardní je opět vytvořen s oprávněním administrátora, tzn. jakákoli bezpečnosti, sbohem a šáteček), děje se tak v desktopovém prostředí – a to nelogicky na dvou různých místech, z nichž druhé je neintuitivně přístupné po pravém kliku na Počítač – ale pokud byste náhodou potřebovali uživateli změnit heslo, musíte do prostředí Metro a do dlaždic, protože odjinud to provést nelze.

Naprosto šílená je nesourodost uživatelského rozhraní, které přichází snad v deseti různých grafických modelech (mým oblíbeným jsou charms, dlaždicovitý pruh vjíždějící zprava do desktopu) a vrcholným bodem je překlad interfacu do češtiny: v tom překladateli se, domnívám se, sešli v dokonalé symbiose a harmonii idiot s ignorantem.

Windows předstírají, že jsou operačním systémem pro běžného, netechnického uživatele. Nemyslím: první, co jsem se pokusil udělat, byla instalace VNC serveru TigerVNC, abych mohl s notebookem pracovat vzdáleně. Nebyl jsem však spokojen, a aplikaci jsem proto odinstaloval. Jaké bylo arci moje překvapení, že jeden soubor zůstal na disku, byl zalockován a nedal se smazat, a i po rebootu nmap hlásil, že notebook odpovídá na portech 5800 a 5900, tedy tam, kde byl – a už by neměl být – server VNC. Nezpůsobně kleje jsem, vypomoha si Googlem, nalezl, kde se ve Windows vypínají služby, server zastavil a poté jeho executable včetně adresáře vymazal. Běžný uživatel by měl arci smůlu: nechtěného softwaru, který nainstaloval, by se nikdy více nezbavil.

Podobně BitLocker, což je řešení Microsoftu pro šifrování disků a dalších datových úložišť, a pro mě jakožto člověka, který žije nebezpečně, angažuje se veřejně a očekává proto domovní prohlídku každým dnem, holá nezbytnost. V notebooku je hardware pro TPM, a s ní i možnost uložit šifrovací klíč relativně bezpečně (ponechme stranou komický detail, že Windows nabízejí jako standardní možnost uložit klíč na účet Microsoft – tam budou tajná data uživatelů jistě v nejlepších rukou!). Klíč jsem tedy uložil do TPM, ale navzdory očekávání se nezobrazila možnost chránit ho PINem, takže se klíč natáhl při každém startu Windows, poskytuje tak ochranu pouze před zlodějem, který by ukradl samotný disk a zbytek notebooku majiteli ponechal. Vygoogloval jsem, že musím změnit položku v registrech, ve snadno dohledatelném klíči Windows Components\Bitlocker Drive Encryption\Operating System Drives\Require additional authentication at startup. Jak snadné a intuitivní, pro běžného uživatele vyslovený ráj!

Do větších akcí, např. do snahy něco na notebooku skutečně dělat, jsem se arci zatím nepustil, leč stane-li se tak, budu ctěné čtenářstvo na tomto místě pravidelně informovat.

15. 6. 2013

Moc v négligé

Napsal jsem před časem, v souvislosti s pohřbem Václava Kočky ml.: Je charakteristickou vlastností společností postkomunistického typu, že jejich skutečný charakter a společenská struktura se navenek ukazují neplánovaně, jaksi mimoděk. Těchto prozření bývá jen několik za desetiletí, a když už k takové události dojde, neměli bychom zůstat k tomu, co se nám nabízí k vidění, slepí.

Uplynulých 48 hodin bylo dalším takovým okamžikem, a snažme se proto krátké období před tím, než nám realita opět přibouchne okenice, nepromarnit. Pozornému diváku se toho k vidění nabídlo až-až, a některé exponáty z obludária, které před našimi zraky oddefilovaly, musely vzbudit pochyby, zda jde ještě o skutečnost nebo již sledujeme produkt jakési fantasmagorické, horečnaté vise.

Předně je tu Jana Nagyová, premierská milenka, žena tak výkonná, že jí za to byly ze státního rozpočtu vypláceny na mimořádných odměnách stovky tisíc korun. Chápeme, dobrý sex něco stojí, zvlášť je-li spojen i s jinými mimořádnými předpoklady, např. se schopností zařídit sledku na milencovu manželku. To celé v balení vysoké státní úřednice, momentálně v CPZ, s návrhem na kolusní vazbu, jemuž se metropoli nepřátelsky nakloněný a levicově orientovaný soudce z Ostravy asi nebude příliš zdráhat vyhovět. Nuže, přátelé, upřímně: kdyby podobnou postavu zobrazil ve své knize takový Viewegh, neměli byste pocit, že vás autor vodí za nos, že taková osoba prostě nemůže existovat?

Pak je tu vojenská kontrarozvědka, vedená dvěma elitními ramby z Afghánu, kteří nemají nic proti občasnému melouchu na Úřadu vlády: je to jen pro dobro jejich kariéry a navíc jistě ve státním zájmu. Kontrolní mechanismy, které by něčemu takovému zabránily, nebo aspoň prostý pud sebezáchovy zpravodajských generálů? Zapomeňte. Bohužel, tajná akce se nezdaří, operativci byli sledovanou osobou odhaleni. Jak musí práce této služby vypadat při jiných, běžných operacích, raději nedomýšlet.

A pak Vrchní státní zastupitelství v Praze, jehož náměstek je prověřován pro podezření z účasti na zločinném spolčení, a tak, aby o trestním řízení a povoleném odposlechu nebyli do druhého dne informováni podezřelí, je dozor bez jeho vědomí delegován do Olomouce. Jak se arci ukázalo, ani to nestačilo, aby se o plánovaném zásahu nedozvěděli kmotři Janoušek s Rittigem; jediný, kdo o něm neměl tušení, byl moula premier, který do odposlouchávaného telefonu své pobočnice jistě pronesl takovou spoustu indiskrecí, že se proti tomu affaira Berlusconiho a jeho ztepilé tanečnice musí jevit dětskou kratochvílí.

Zlatým hřebem a hlavní atrakcí jsou ovšem domovní prohlídky a výsledky razie v safe boxech Komerční banky. Sto dvacet až sto padesát milionů v hotovosti, drahé kovy zatím nezváženy, to vše patrně jen pro strýčka příhodu stranou odložené prostředky JUDr. Romana Janouška a Ivo Rittiga. Oba jmenovaní, jak řečeno, mezitím bezpečně v trapu, a kdyby došlo k nejhoršímu, lobbista v této zemi není povinen prokazovat původ svého majetku, tak jako nemusí nikomu vysvětlovat, co si povídá s pražským primátorem po šifrovaném spojení.

Zkrátka, bylo to hezké a bylo toho dost, a téměř jsem rád, že už to snad končí a několik dalších let nám místo nevábných útrob moci bude opět předváděno obvyklé pimprlové divadlo – hra na demokracii.

11. 6. 2013

Věra Tydlitátová opět online!

Po 136 dnech prolomila Věra Tydlitátová slíbené mlčení a obnovila aktualisace svého blogu, kterýžto v lednu po presidentských volbách opustila, prohlásivši, že odplouvá za Obratník Jednorožce.

Vítejte zpět, velikánko slova, a jen do nich!

21. 5. 2013

Jan Šinágl v. Vít Jedlička v Debatním klubu na thema totalita

Začátek je dost nudný, ale poté se debata rozběhne a pánové skončili bezmála fackovacím finále, jak jest arci dobrou tradicí českého diskusního demokratismu.

Hlavní themata: Rakousko-Uhersko, první čs. republika, nacismus v. komunismus, Dělnická strana, evropská integrace.

16. 5. 2013

Presidentská volba jako antisemitský incident aneb Kdo nevolí Fischera, nemá rád Židy

Výroční zpráva o antisemitismu v České republice vydaná Střediskem bezpečnosti Židovské obce v Praze mě pořádně dopálila. Vedle obecných tvrzení, opakovaných v těchto zprávách celkem pravidelně (antisemitismus v této zemi skutečně nepředstavuje reálný problém a zpráva se tudíž jeví celkem zbytečnou), je ve zprávě thematisována presidentská volba, resp. kampaň před ní, a to způsobem, který nelze při nejlepší vůli nazvat jinak než krajně manipulativním.

Zpráva na jedné straně přiznává, že předvolební kampaň i samotná volba nakonec ukázaly, že většinová společnost je více než na židovský původ Fischera citlivá na jeho členství v KSČ před listopadem 1989 či na nedostatek charisma, avšak hned v následujícím odstavci se praví:
Dle očekávání kandidatura Jana Fischera vzbudila silný odpor mezi pravicovými extremisty a zároveň vyvolala projevy antisemitismu tam, kde byl do té doby spíše latentním fenoménem. Nejdiskutovanějším aspektem Fischerovy kandidatury se u těchto jedinců stala otázka jeho loajality k ČR. Fischer byl nařčen z toho, že není pravým Čechem, a že tudíž nemůže být dostatečně oddán ČR. Mezi extremisty panovalo přesvědčení, že v případě výhry v prezidentské volbě by měl Fischer blíže k politice a zájmům Státu Izrael než k politice a zájmům ČR.
Poté je skandalisován Patrik Vondrák:
Dalším tématem pravicových extremistů ve vztahu k Janu Fischerovi byla policejní operace Akce Power, která se uskutečnila v době, kdy byl Fischer premiérem úřednické vlády. Patrik Vondrák jako jeden z obviněných využil během předvolební kampaně možnosti, aby Fischera veřejně konfrontoval. Telefonoval tak např. do pořadu Hyde Park České televize a zúčastnil se veřejných debat s Fischerem. Videa z těchto debat, kde Vondrák pokládá Fischerovi otázky, se objevovala na webových stránkách pravicových extremistů. Vondrák se pravděpodobně opět vrací do své role vůdčí postavy neonacistické scény, která byla narušena jeho několikaměsíčním pobytem ve vazbě.
To je arci typický produkt radia Jerevan. Připomeňme si, jak to bylo ve skutečnosti: Patrik Vondrák Fischera konfrontoval, avšak thematem této konfrontace byl nikoli Fischerův původ nebo otázka jeho loyality k České republice, ba ani ne akce Power, resp. Lotta (o té byla řeč pouze jednou), ale primárně podvody, kterých se Fischer v kampani a v jejím účtování vůči ostatním pretendentům dopouštěl, zejména fantastické slevy, které mu byly Českou poštou i různými medii, evidentně na úkor jiných inserentů, rutinně poskytovány a které způsobily, že Fischer velmi pravděpodobně několikanásobně překročil finanční limit stanovený pro kampaň zákonem (problematice jsme se věnovali na druhém blogu).

Fischer za svůj neúspěch nevděčí latentnímu antisemitismu ve společnosti, ba ani ne nedostatku charismatu, ale právě těmto podvodům, které nakonec v jedné z předvolebních debat vyvrcholily přítomností placených příznivců, tj. klaky. To vše mu poté voliči v prvním kole po právu spočítali – a ano, způsob jeho veřejné presentace, charakterisovaný neschopností, resp. neochotou zaujmout zásadový postoj téměř k čemukoli (jenž mu vysloužil mediální přezdívku Rosol), k nelichotivému výsledku jistě také přispěl. Co k němu nepřispělo zcela určitě, je Fischerův ethnický původ: ten byl převážné části voličů lhostejný (a naopak přitížil Karlu Schwarzenbergovi, který, ač Čech jako poleno, byl protivníky úspěšně presentován jako nenáviděný Němec; leč, bohužel, žádná výroční zpráva o antigermanismu se nezpracovává, ten je všemi tacite tolerován).

Rozumím-li autorům zprávy dobře, antisemitismus znamená položit židovskému kandidátu jakoukoli nepříjemnou otázku, a učiní-li tak pravicový extremista, jedná se bezmála o trestný čin.

Je mi líto, ale pokud něco antisemitismus v české společnosti efektivně rozdmýchává a podporuje, pak jsou to právě takové neobjektivní, protekcionářské a bolestínské postoje, a Židovská obec se jimi řadí na úroveň serveru Romea.cz, jehož autoři rovněž, vedeni snahou minoritě pomoci, svým tendenčním zpravodajstvím a publicistikou ve výsledku jen posilují protiromské nálady a stereotypy.

Ochrana před antisemitismem by nikdy neměla být zneužívána k ochraně Židů před kritikou, v daném případě navíc plně oprávněnou a široce akceptovanou, jinak bude výsledkem pravý opak toho, co bylo zamýšleno.

5. 5. 2013

Glosa výroční aneb Ztráta důstojnosti? Jako vtip dobré!

K Pražskému povstání vedla Čechy ztráta důstojnosti, pravila k příslušnému výročí státohlava Miloš Zeman. Při vší úctě, větší historický nesmysl jsem dlouho neslyšel, a i když respektuji schopnost tohoto politika a výtečného demagoga podchytit ve správnou chvíli náladu veřejnosti a ku vlastnímu prospěchu s ní pracovat (viz akce Čisté ruce), důvody Pražského povstání byly naprosto jiné.

Klíčovým důvodem této události bylo, že Německo prohrálo válku a pro mnohé Pražany se začala rýsovat hrozba, že se po jejím skončení vynoří nepříjemné otázky po jejich osobním podílu na udržování okupačního režimu. Proto a jen proto Češi povstali a proto došlo v posledních válečných dnech k naprosto zbytečným ztrátám na životech.

Ovšemže Češi měli Němců plné zuby a rádi by se protektorátního režimu už dříve zbavili – ale nesmělo se to. Ztráta důstojnosti, to byl zhruba stejný fíkový list, jakým byl v r. 1989 boj za lidská práva. Komunisté byli nenáviděni, arci ne proto, že se chovali nepěkně k disidentům, ale kvůli každodenní drobné šikaně, které jsme byli všichni vystaveni. Výjezdní doložky, fronty v obchodech, věčné kádrování a tupá totalitní propaganda, které dávno nikdo nevěřil, to byly skutečné důvody všeobecné nepopularity režimu, přičemž k pádu komunismu by ani tak nedošlo, pokud by si to nepřála samotná StB, která se na sametovém převratu významně podílela.

Stejně tak v r. 1945. Protektorátní režim byl nemilovaný a jeho hlásným troubám nikdo nevěřil, ani když říkaly pravdu (jako např. Emanuel Moravec, který správně varoval, že po osvobození Československa Rudou armádou nastoupí režim o poznání horší, než byla německá okupace). Ale ztráta důstojnosti? To, přátelé, ani náhodou, před takovou hrozbou byl český národ, troufám si tvrdit, dokonale imunní.

Dej Čechovi nažrat a bude ti zobat z ruky, tak nějak to říkával Heydrich, a jeho slova nám dodnes znějí hrozivě, přestože neplatí a nikdy neplatila pro všechny, jen pro většinu; ta je však, bohužel, při tvorbě národních dějin rozhodující.

17. 4. 2013

Dvě nová Arduina

Arduino Due
O Arduinu jsem publikoval serii postů v r. 2010. Poté jsem zjistil, že ty nejzajímavější věci, které se s ním dají dělat, spadají pod tzv. hackerský paragraf trestního zákoníku, a uchýlil se proto s vývojem a jeho výsledky do ústraní, resp. mimo prostor tohoto blogu.

Nyní nadešla správná chvíle, abych něco o svých pokrocích přece jen zveřejnil.

K prvnímu Arduinu Mega jsem si především pořídil dvě další, s procesorem ARM. Jak jsem totiž zjistil, v současné době jsou už ceny těchto procesorů na stejné úrovni, na které se před třemi lety pohybovaly osmibitové mikrořadiče, a problémem přestává být i SMD provedení ARM procesorů, které vývoj v prototypové fasi komplikuje, resp. prodražuje: např. Philips (NXP) nabízí tento třicetimegahertzový ARM procesor v pouzdře DIP-8.

Arduino Due je osazeno procesorem ATMEL AT91SAM3X8E, s maximální frekvencí 84 MHz, menší Netduino Mini používá koncepčně starší, avšak velmi levný ATMEL AT91SAM7X512, který může pracovat na frekvenci max. 48 MHz.

K čemu mikrokontrolery ARM potřebuji? Jako první aplikaci si pro ně vyvinu emulátor Mifare karet.

Ten jsem nejprve vytvořil pro Atmel AVR. S touto technologií, která je obecně pokládána pro emulaci karet v normě ISO/IEC 14443 za nedostatečnou, jsem dokázal kompletně naemulovat karty Mifare Ultralight a Mifare Classic, a díky tomu, že jsem programoval v assembleru, jsem dosáhl i při relativně nízké frekvenci krystalu 13,56 MHz uspokojivé rychlosti softwarové implementace algorithmu Crypto-1: prodleva v authentisační sekvenci je cca 1,1 ms, a bylo by možné dále ji zkrátit zrušením rigorosní kontroly paketu ze čtečky (pro zajímavost, takto vypadá Crypto-1 v assembleru pro AVR: [1], [2]).

Netduino Mini
Nicméně když jsem začal implementovat kartu Mifare DESFire, zjistil jsem, že s takto pomalým procesorem nemohu emulovat všechny čtyři přenosové rychlosti, které karty podle ISO/IEC 14443-4 podporují. U nejvyšší rychlosti připadá na jeden bitový slot pouze 16 cyklů procesoru, a to je proklatě málo.

Kromě toho se objevují potíže i s tím, že procesor musí mít vlastní krystal a nemůže využívat pole čtečky pro externí hodiny, protože specifikace AVR nedovoluje nerovnoměrnou frekvenci externích hodin, a aby byl emulátor kompatibilní i se čtečkami využívajícími méně přesné krystaly, musel by se krystalový oscilátor podle čtečky synchronisovat – což znamená připojit ke krystalu další zbytečný hardware. Překvapivě, algorithmy DES a AES (pro DESFire EV-1) se na AVR ukázaly bezproblémovými (prosím, nekamenovat, vím, že permutace v DESu lze optimalisovat XORy, jen jsem to s ohledem na nízký časový zisk nepokládal za nezbytné).

Jedním řešením by bylo využít řadu Atmel XMEGA, jak to udělali např. Timo Kasper a jeho kolegové. S jistým překvapením jsem ale zjistil, že tyto procesory jsou v současné době už dražší než daleko výkonnější řada Atmel ARM, která masovým nasazením konkurenci doslova převálcovala nejen v tabletech, ale, zdá se, už i v oblasti mikrořadičů.

Vývoj pro AVR nezahazuji (je to ostatně přes 5000 řádků kodu), ale protože chci mít emulátor skutečně výkonný a universální, použiji pro něj ARM procesor.

O dalším průběhu, technickém i právním, budu na tomto blogu, případně na motácích, přiměřeně informovat.

22. 2. 2013

Proč?

Takže tedy, milí Novákovi, já se vám za tu vykradenou vilu omlouvám, ale zároveň, prosím, vezměte na vědomí, že napravit důsledky této události nelze. Přece nechcete, abych navrátil své majetkové poměry do stavu před vloupáním! Co by to mu řekla moje nejmilejší dcera Klárka, které jsem daroval váš perský koberec, a co bych si počal bez vaší sady čínského porcelánu, na kterou jsme si se ženou už tak zvykli!? A šperky z vašeho tresoru jsem okamžitě střelil kámošovi, co provozuje zastavárnu, a výtěžek propil, tudíž tam, jak jistě uznáte, o vracení nemůže být ani řeči. Možná by se snad dalo uvažovat o vrácení těch obrazů z obýváku, co jsem nechal dlouho ve sklepě a tam chytily plíseň, ale spíš ne, to byste pak třeba chtěli zpátky i ty ostatní věci. Minulost změnit nemůžeme, uznejte! Ale fakt, upřímně, že se to stalo, mi je moc líto!

Gesto premiera Nečase je podobné osobnímu vyznamenání udělenému jeho předchůdcem ve funkci Topolánkem Josefu Mašínovi: jednorázové, svým způsobem odvážné, ale nekonsekventní, bez širší podpory ve společnosti i ve vlastní straně: politický výstřel do tmy, trucpodnik. Přesto je pro mne takto pojatá omluva nepřijatelná.

Když přede mnou někdo argumentuje způsobem jako Nečas, položím mu jednoduchou otázku: Proč? Proč nelze vrátit ukradené? Omluva v této podobě je sice politickým gestem, avšak fakticky je pouhým překlopením jednoho morálně neudržitelného postoje (vyhnat a zabíjet Němce bylo správné) do druhého (vyhnat a zabíjet Němce bylo nesprávné, ale jejich majetek jsme si ponechali právem). Druhý přitom neshledávám ušlechtilejším prvního: je to oportunní obhajoba zloděje toho typu, jakým jsem tento text uvedl.

Mají pravdu komunisté, jestliže – arci s notnou dávkou těžko stravitelné ideologické omáčky – tvrdí, že uznat protiprávnost vyhnání znamená uznat protiprávnost okradení.

Když jsem před více než třemi lety sepsal návrh stanov Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ani na okamžik mě nenapadlo, že bychom mohli formulovat jeho čl. 3 (česky, německy) nečasovským Litujeme, ale nevrátíme. Protože slušný člověk takovou věc z úst vypustit nemůže.

Volba je nicméně na každém z nás, slušnost není povinná.

13. 2. 2013

Pražské jaro aneb Nad nesrozumitelností dějin

Debata nad Palachem a jeho, pro pachatele naštěstí indemnitou chráněným, zneuctěním, otvírá zajímavé otázky s tímto výročím spojené. Příkladmo jaký byl význam Pražského jara pro nejnovější české dějiny, a jakou stopu trauma okupace zanechalo v naší národním mentalitě. Čte-li si rozhovor Antonína J. Liehma a jeho nevlastního syna Štěpána Bendy někdo z mé generace, ať chceme nebo ne, připadáme si, jako bychom listovali ve vzpomínkách účastníka revolučního roku 1848: tak vzdálené a dokonale irelevantní se dnes jeví vše s Pražským jarem a okupací spojené.

Jako by celý tolika emocemi provázený obrodný proces zmizel z dějin, nezanechav po sobě ani stopu, jako gigantická mandala, a jako by se celé to úsilí o nápravu veřejných věcí ve svém výsledku dokonale vymazalo a vynulovalo, protože dějiny, ty velké, šly dál, na Prahu roku 1968 neberouce nejmenší zřetel. Nebýt osmašedesátého a okupace, komunismus v této zemi by skončil zhruba ve stejné době a stejným způsobem, a byl by následován postkomunismem, jenž by se od toho, který známe, lišil jen v nepodstatných detailech. Možná by presidentem nebyl Havel, ale někdo z reformních komunistů-osmašedesátníků, a možná by na levici neexistovalo schisma sociální demokracie-komunistická strana, ale vznikla by, jako jinde v regionu, jednotná a silná postkomunistická strana, která by bojovala o moc s prozápadní a liberální pravicí.

Je paradoxní, že na události Pražského jara a období kolem r. 1968 vzpomínají pamětníci s pohnutím a nostalgií, avšak spíše než na podstatu věci, utopický pokus transformovat utlačovatelskou a cizí mocnosti oddanou komunistickou stranu v nositele autentického národního zájmu, na marginálie: na Dubčeka v plavkách na plovárně, na Smrkovského upřímně diskutujícího s veřejností, na tvůrčí svobodu, jež vyústila v nebývalý a neopakovatelný fenomen nové vlny českého filmu, v této době kulminující.

Tři základní a nejvíc diskutované požadavky Pražského jara zněly: konec censury, politická pluralita a svoboda podnikání. Lidé tehdy skutečně věřili tomu, že jejich dosažení nemocnou společnost vyléčí, a že za pár let doženeme a předeženeme kdekoho. Mýlili se: v r. 1989 po pádu režimu se rychle ukázalo, že problém vězí hlouběji, a kdyby nakrásně komunistická strana všechny tyto požadavky splnila, změna by – pro většinu – byla k horšímu, tak jako ji pociťuje většina lidí dnes (ano, já vím, v Lidových novinách nebo v České televisi se dozvíte něco jiného, ale pravda je taková, jako jsem napsal).

Přineslo Pražské aspoň něco positivního, aspoň ve formě poučení, prokopané slepé uličky? Po třiadvaceti letech postkomunismu jsem nakloněn spíše záporné odpovědi na tuto otázku. Ať se nám to jakkoli málo líbí, sociální problémy dnešní doby jsou přinejmenším stejně tíživé jako ty ze druhé poloviny 30. let, desiluse z demokracie není o mnoho slabší a svou povahu jiná než ta, kterou známe ze III. republiky (1945–48), nenávist k Západu, notabilně k Německu, a příklon na Východ jsou v této společnosti imanentním jevem. Neumíme žít ve svobodné zemi, neumíme si vládnout, za své vůdce pravidelně vybíráme ty, které za několik let zatratíme, tradice je nám pro smích, místo slušnosti a postupně budované důvěry prosazujeme ve vztazích mezi lidmi mocenské principy, právo bohatšího: kdo má peníze, koupí si v této zemi policistu, úředníka i soudce. V právo a spravedlnost věří už jen ti nejpošetilejší, z nichž i ti poslední ale svou víru ztrácejí tváří v tvář realitě, zejména po poslední amnestii, která ukázala povahu dnešního establishmentu i těm nejzabedněnějším.

Jak to souvisí s osmašedesátým? Úzce: o všech těchto věcech se už tehdy přemýšlelo, a už tehdy se řešila politická kvadratura kruhu, tedy jak vyhnat utlačovatele, ale zařídit, aby tu jeho bič zůstal, protože po dobrém to s Čechy nejde.

Německý soudce, který strávil v této zemi několik let jako poradce, se proslavil bonmotem, že Česká republika je zralá na nového protektora. Jenže kde najít dnes, v této těžké době, schopného a ochotného okupanta?

9. 2. 2013

Palach

Stav veřejné excitace (davového blbnutí) po presidentské volbě ne a ne skončit: nejnověji dopadl hněv lidu na expředsedu KSČM Miroslava Grebeníčka, kterýžto hanebník a zrádce národa v Chotěboři si dovolil zpochybnit neposkvrněnou antikomunistickou podstatu ikony Pražského jara, Jana Palacha.

Samozřejmě, že má Grebeníček pravdu: Palach byl duševně nemocný člověk a zkoumat jeho motivaci by mělo být doménou psychiatrie, ne politologie; na to si ale může dovolit upozornit jen takový celoživotní paria jako Josef Mašín, rozhodně ne poslanec Grebeníček.

Palach měl bezesporu blíž k reformnímu komunismu vzor Utopie '68  než k antikomunismu v jakémkoli pojetí, s tím těžko co nadělat. Resonance, kterou jeho skutek v národě způsobil, byla důsledkem mimořádné doby, ve které k němu došlo. Hodnoceno střízlivě a s odstupem, bylo Pražské jaro procitnutím z mámivého opojení ideologickou ilusí, že tato země není jen provincií ruského imperia, z něhož se nemůže vymanit jinak než silou. Některým to došlo rychle, jiným pomaleji, někteří se s novým stavem nesmířili a zvolili emigraci, jiní zůstali a začali si budovat novou karieru, k níž, pokud se Strana rozhodla jim odpustit, měli po odstranění zásadovějších konkurentů vynikající příležitost.

Uctívání Palachovy zápalné oběti nebylo ničím víc než přiznáním vlastní zbabělosti, v tomto národě tolikrát opakovaným motivem hrdinství v zastoupení. O Palachovy skutečné názory přitom nešlo v r. 1969, a už vůbec ne v lednu 1989: Palach se stal pouhým symbolem, něčím, co komunistům vadilo a k čemu se přihlásit bylo vyjádřením odporu k tomu hnusnému a stále tíž snesitelnému režimu, který zde vládl a chystal se tak činit na věčné časy a nikdy jinak.

Snad se jednou dočkáme doby, kdy se událost z ledna 1969 bude připomínat bez pathosu a zkreslování, jen jako marginálie doprovázející jedno z četných dějinných selhání tohoto národa.

4. 2. 2013

Glosy

Tři události rozvířily povolebně dosud emočně rozjitřenou českou kotlinu, a rád bych se k nim, v doležalovském stylu, aspoň stručně vyjádřil:
  • Má naprostou pravdu Štěpán Kotrba, že komentář Adama Drdy nemá ve veřejnoprávním mediu co dělat, a nemají pravdu ti, kteří prvého zatracují a druhého hájí. Důvodem není, že by politické komentáře musely být vždy a za všech okolností přísně neutrální – takové by byly k nečtení – ale že se, abych tak řekl, v tomto případě Drda a Český rozhlas minuli o circa dvě cenové skupiny.

  • Sociální sítě mesmerisovalo trainingo-developmentové (nebo snad náborové?) video McDonald's a jeho hrdinka, Katka proletářka. Zejména levicoví spoluobčané jsou pohoršeni, ježto pozoruhodné dílko předkládá ke zhlédnutí smutnou skutečnost, že místo od demokracie původně očekávaných pečených holubů do úst je dnes vrcholem představitelného společenského vzestupu právo nosit žlutou jmenovku ve frančíse globální korporace; já, notorický asociál, zůstávám arci klidný, videem se skvěle bavím a říkám si: Nu co, možná ses měla líp učit, Katko!

  • Emocemi překypuje rovněž zpravodajství z ubytovny v Krásném Březně, odkud mají být vystěhováni romští podnájemci, což je prý strašlivá nespravedlnost, a o Romy by se měl za těchto okolností postarat stát, případně město. Nemyslím si to, a jsem naopak přesvědčen, že tento druh aktivismu nesmírně posiluje rasistické předsudky. Nejbližší pomocnou ruku najde každý, i Romové, na konci vlastního ramene, a nechtějí-li být majoritou vnímáni jako parasité a vyděrači, neměli by se tímto způsobem chovat.

26. 1. 2013

Vzhůru k urně? Ještě uvidíme…

Nadešel tedy onen velký den, kdy bych se měl pohroužit do stavu nejvyšší politické usebranosti a vybrat milované vlasti nejvhodnější hlavu, maje arciť na výběr jen ze dvou možností, hlav-pretendentek, mému ideálu státohlavy pohříchu ne plně konvenujících. Tomu se nejvíce blíží britská královna, jejíž vánoční projevy poslouchám, dříve v rozhlase, nyní na webu, už skoro 30 let s pozorností, přiznávám, značně vyšší než projevy novoroční hlavy místní, přirostlé mé vlasti.

Kampaň, která se zemí přehnala, jsem předvídal už před dvěma lety, přesto mne zaskočilo, jak intensivní byly emoce v kampani vzplanulé a mé krajany obapolné presidentsko-volební orientace pohltivší. Nejspíše to souvisí s určitou kompensací komplexu méněcennosti a projekcí vlastní prestiže a životního úspěchu do prvního z Čechů, který by měl být co nejjinější než my ostatní, měl by být v pravém smyslu naší výkladní skříní. Čím méně si věříme, tím víc se upínáme ke svým vůdcům, formálním i neformálním.

Pravomoci presidenta jsou paradoxně vymezeny zejména možností jejich abusu, jak ukázala Klausova amnestie nebo jeho na vládní orientaci ostentativně nezávislá osobní zahraniční politika.

Výběr není tak těžký, spíše budu mít problém přimět se volbu vykonat. Ušlechtilé kníže je totiž nemálo odlišné od mého ideálu konservativního politika. Chápu, že Realpolitik vyžaduje kompromisy, přesto jsou meze, za které by slušný a konsekventní člověk zajít neměl, ať už je to dodnes mi nepochopitelné účelové spojenectví s Miroslavem Kalouskem nebo laxní přístup k závazkům vůči Schwarzenbergově nevlastní sestře Alžbětě Pezold.

Miloš Zeman je volbou o poznání horší, a to nikoli proto, že by byl hulvát a primitiv, jak se v kampani do omrzení tvrdilo, ale protože se typově na presidenta republiky nehodí: ani v relativně pokročilém věku si nedokázal získat nadhled nad každodenností; jeho vzdělání je sice rozsáhlé, ale na můj vkus dosti jednostranné, a ani jeho vazby, presentované naposledy podporou ze strany Klause, která naznačuje, že na Hradčany dorazila presidentská gramota z Kremlu, mi nejsou nijak libé. Jeden president-resident, myslím, úplně stačil, a tak i když Zemana hodnotím jako z osmihlavného kandidátského výběru muže dozajista nadprůměrného, volit jej nemohu, a ponechám tedy jeho zvolení, jež mám za prakticky jisté, v rukou svých krajanů.

17. 1. 2013

Kam patříme aneb V mezivolbí

Ač jsem se v minulých týdnech, seč moha, snažil ucpat všechny informační kanály, jimiž by k mému vnímání mohla proniknout kampaň před presidentskými volbami, zahanben přiznávám, že můj úspěch byl toliko částečný: želbohu, vím, že Karel kníže ze Schwarzenbergu nosí trenýrky a nikoli slipy (díky, TV Novo!), item že Miloš Zeman používá mobilní telefon značky Aligátor, vyslovení kteréžto s oblibou doprovází poněkud infantilním, leč působivým gestem.

Snad jsem přesto uspěl i ve své snaze sledovat dění jaksi ve vyšším plánu, a všímat si toho, co je podstatné a význam těchto voleb přesahuje.

Primo tu máme politického novorozence, hodného knížepána Karla, jenž, sestrojen neméně umně než filmová Sirael, povstal pod rukama mediálních magů, na jejichž pokyn se opět po několika týdnech rozplyne a stane se znovu onou nevábnou surovinou, ze které vzešel. Produkt jest zajímavý zejména tím, že je téměř dokonalým vtělením a antithesí protrahovaných českých komplexů, tak jako jím byli i dva nejvýznamnější z jeho předchůdců ve funkci, na niž aspiruje, Masaryk a Havel. Škoda, že ve druhém kole tento kandidát neuspěje, tato politická pohádka je tak zajímavá, že by si zasloužila pokračování.

Secundo, ukázalo se, že český národ je doposud nesmiřitelně rozdělen v otázce mezinárodní orientace země, a že vstup do západních struktur si lidé neinternalisovali a zčásti kverulantsky, zčásti oportunně je v rámci tuzemského diskursu znovu a znovu zpochybňován. Za všechno špatné může ta Brusel, a vadí nám dokonce i to, když bruselští úředníci kritisují českou korupci a pozastavují z toho důvodu eurodotace: korupce je sice špatná, ale naše, česká, a – jak by řekl Bátora – raději zkorumpovaného Čecha než sebepoctivějšího cizáka z Bruselu/e.

Zeman = Moskva, Putin, KGB a Lukoil, Schwarzenberg = Washington, Berlín, Vatikán, Tel Aviv a Bilderberg. Tyto jednoduché rovnice bychom neměli podceňovat, české politické uvažování se v těchto a podobných vzorcích točí již bezmála dvě stě let. Západ zároveň obdivujeme, a zároveň se vůči němu cítíme nutkavou potřebu znovu a znovu kriticky vymezovat, zpravidla zjistíme-li, že naše pověst tam není tak dobrá, jak jsme si namlouvali (ba co hůř, nejsme tam obdivováni, nýbrž v lepším případě ignorováni, v horším vysmíváni).

Nebudu své čtenáře napínat; jak jsem už naznačil, nad Bilderbergem tentokrát vyhraje Lukoil, a těšit nás může jen to, že strýček Putin s námi nemá v příštích letech nijak agresivní úmysly. Rusku vyhovuje mít Českou republiku takovou, jaká je teď: tedy zdánlivě na půl cesty, ale ve skutečnosti jen s povolenou opratí.