DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

26. 1. 2013

Vzhůru k urně? Ještě uvidíme…

Nadešel tedy onen velký den, kdy bych se měl pohroužit do stavu nejvyšší politické usebranosti a vybrat milované vlasti nejvhodnější hlavu, maje arciť na výběr jen ze dvou možností, hlav-pretendentek, mému ideálu státohlavy pohříchu ne plně konvenujících. Tomu se nejvíce blíží britská královna, jejíž vánoční projevy poslouchám, dříve v rozhlase, nyní na webu, už skoro 30 let s pozorností, přiznávám, značně vyšší než projevy novoroční hlavy místní, přirostlé mé vlasti.

Kampaň, která se zemí přehnala, jsem předvídal už před dvěma lety, přesto mne zaskočilo, jak intensivní byly emoce v kampani vzplanulé a mé krajany obapolné presidentsko-volební orientace pohltivší. Nejspíše to souvisí s určitou kompensací komplexu méněcennosti a projekcí vlastní prestiže a životního úspěchu do prvního z Čechů, který by měl být co nejjinější než my ostatní, měl by být v pravém smyslu naší výkladní skříní. Čím méně si věříme, tím víc se upínáme ke svým vůdcům, formálním i neformálním.

Pravomoci presidenta jsou paradoxně vymezeny zejména možností jejich abusu, jak ukázala Klausova amnestie nebo jeho na vládní orientaci ostentativně nezávislá osobní zahraniční politika.

Výběr není tak těžký, spíše budu mít problém přimět se volbu vykonat. Ušlechtilé kníže je totiž nemálo odlišné od mého ideálu konservativního politika. Chápu, že Realpolitik vyžaduje kompromisy, přesto jsou meze, za které by slušný a konsekventní člověk zajít neměl, ať už je to dodnes mi nepochopitelné účelové spojenectví s Miroslavem Kalouskem nebo laxní přístup k závazkům vůči Schwarzenbergově nevlastní sestře Alžbětě Pezold.

Miloš Zeman je volbou o poznání horší, a to nikoli proto, že by byl hulvát a primitiv, jak se v kampani do omrzení tvrdilo, ale protože se typově na presidenta republiky nehodí: ani v relativně pokročilém věku si nedokázal získat nadhled nad každodenností; jeho vzdělání je sice rozsáhlé, ale na můj vkus dosti jednostranné, a ani jeho vazby, presentované naposledy podporou ze strany Klause, která naznačuje, že na Hradčany dorazila presidentská gramota z Kremlu, mi nejsou nijak libé. Jeden president-resident, myslím, úplně stačil, a tak i když Zemana hodnotím jako z osmihlavného kandidátského výběru muže dozajista nadprůměrného, volit jej nemohu, a ponechám tedy jeho zvolení, jež mám za prakticky jisté, v rukou svých krajanů.

17. 1. 2013

Kam patříme aneb V mezivolbí

Ač jsem se v minulých týdnech, seč moha, snažil ucpat všechny informační kanály, jimiž by k mému vnímání mohla proniknout kampaň před presidentskými volbami, zahanben přiznávám, že můj úspěch byl toliko částečný: želbohu, vím, že Karel kníže ze Schwarzenbergu nosí trenýrky a nikoli slipy (díky, TV Novo!), item že Miloš Zeman používá mobilní telefon značky Aligátor, vyslovení kteréžto s oblibou doprovází poněkud infantilním, leč působivým gestem.

Snad jsem přesto uspěl i ve své snaze sledovat dění jaksi ve vyšším plánu, a všímat si toho, co je podstatné a význam těchto voleb přesahuje.

Primo tu máme politického novorozence, hodného knížepána Karla, jenž, sestrojen neméně umně než filmová Sirael, povstal pod rukama mediálních magů, na jejichž pokyn se opět po několika týdnech rozplyne a stane se znovu onou nevábnou surovinou, ze které vzešel. Produkt jest zajímavý zejména tím, že je téměř dokonalým vtělením a antithesí protrahovaných českých komplexů, tak jako jím byli i dva nejvýznamnější z jeho předchůdců ve funkci, na niž aspiruje, Masaryk a Havel. Škoda, že ve druhém kole tento kandidát neuspěje, tato politická pohádka je tak zajímavá, že by si zasloužila pokračování.

Secundo, ukázalo se, že český národ je doposud nesmiřitelně rozdělen v otázce mezinárodní orientace země, a že vstup do západních struktur si lidé neinternalisovali a zčásti kverulantsky, zčásti oportunně je v rámci tuzemského diskursu znovu a znovu zpochybňován. Za všechno špatné může ta Brusel, a vadí nám dokonce i to, když bruselští úředníci kritisují českou korupci a pozastavují z toho důvodu eurodotace: korupce je sice špatná, ale naše, česká, a – jak by řekl Bátora – raději zkorumpovaného Čecha než sebepoctivějšího cizáka z Bruselu/e.

Zeman = Moskva, Putin, KGB a Lukoil, Schwarzenberg = Washington, Berlín, Vatikán, Tel Aviv a Bilderberg. Tyto jednoduché rovnice bychom neměli podceňovat, české politické uvažování se v těchto a podobných vzorcích točí již bezmála dvě stě let. Západ zároveň obdivujeme, a zároveň se vůči němu cítíme nutkavou potřebu znovu a znovu kriticky vymezovat, zpravidla zjistíme-li, že naše pověst tam není tak dobrá, jak jsme si namlouvali (ba co hůř, nejsme tam obdivováni, nýbrž v lepším případě ignorováni, v horším vysmíváni).

Nebudu své čtenáře napínat; jak jsem už naznačil, nad Bilderbergem tentokrát vyhraje Lukoil, a těšit nás může jen to, že strýček Putin s námi nemá v příštích letech nijak agresivní úmysly. Rusku vyhovuje mít Českou republiku takovou, jaká je teď: tedy zdánlivě na půl cesty, ale ve skutečnosti jen s povolenou opratí.