DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

22. 2. 2013

Proč?

Takže tedy, milí Novákovi, já se vám za tu vykradenou vilu omlouvám, ale zároveň, prosím, vezměte na vědomí, že napravit důsledky této události nelze. Přece nechcete, abych navrátil své majetkové poměry do stavu před vloupáním! Co by to mu řekla moje nejmilejší dcera Klárka, které jsem daroval váš perský koberec, a co bych si počal bez vaší sady čínského porcelánu, na kterou jsme si se ženou už tak zvykli!? A šperky z vašeho tresoru jsem okamžitě střelil kámošovi, co provozuje zastavárnu, a výtěžek propil, tudíž tam, jak jistě uznáte, o vracení nemůže být ani řeči. Možná by se snad dalo uvažovat o vrácení těch obrazů z obýváku, co jsem nechal dlouho ve sklepě a tam chytily plíseň, ale spíš ne, to byste pak třeba chtěli zpátky i ty ostatní věci. Minulost změnit nemůžeme, uznejte! Ale fakt, upřímně, že se to stalo, mi je moc líto!

Gesto premiera Nečase je podobné osobnímu vyznamenání udělenému jeho předchůdcem ve funkci Topolánkem Josefu Mašínovi: jednorázové, svým způsobem odvážné, ale nekonsekventní, bez širší podpory ve společnosti i ve vlastní straně: politický výstřel do tmy, trucpodnik. Přesto je pro mne takto pojatá omluva nepřijatelná.

Když přede mnou někdo argumentuje způsobem jako Nečas, položím mu jednoduchou otázku: Proč? Proč nelze vrátit ukradené? Omluva v této podobě je sice politickým gestem, avšak fakticky je pouhým překlopením jednoho morálně neudržitelného postoje (vyhnat a zabíjet Němce bylo správné) do druhého (vyhnat a zabíjet Němce bylo nesprávné, ale jejich majetek jsme si ponechali právem). Druhý přitom neshledávám ušlechtilejším prvního: je to oportunní obhajoba zloděje toho typu, jakým jsem tento text uvedl.

Mají pravdu komunisté, jestliže – arci s notnou dávkou těžko stravitelné ideologické omáčky – tvrdí, že uznat protiprávnost vyhnání znamená uznat protiprávnost okradení.

Když jsem před více než třemi lety sepsal návrh stanov Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ani na okamžik mě nenapadlo, že bychom mohli formulovat jeho čl. 3 (česky, německy) nečasovským Litujeme, ale nevrátíme. Protože slušný člověk takovou věc z úst vypustit nemůže.

Volba je nicméně na každém z nás, slušnost není povinná.

13. 2. 2013

Pražské jaro aneb Nad nesrozumitelností dějin

Debata nad Palachem a jeho, pro pachatele naštěstí indemnitou chráněným, zneuctěním, otvírá zajímavé otázky s tímto výročím spojené. Příkladmo jaký byl význam Pražského jara pro nejnovější české dějiny, a jakou stopu trauma okupace zanechalo v naší národním mentalitě. Čte-li si rozhovor Antonína J. Liehma a jeho nevlastního syna Štěpána Bendy někdo z mé generace, ať chceme nebo ne, připadáme si, jako bychom listovali ve vzpomínkách účastníka revolučního roku 1848: tak vzdálené a dokonale irelevantní se dnes jeví vše s Pražským jarem a okupací spojené.

Jako by celý tolika emocemi provázený obrodný proces zmizel z dějin, nezanechav po sobě ani stopu, jako gigantická mandala, a jako by se celé to úsilí o nápravu veřejných věcí ve svém výsledku dokonale vymazalo a vynulovalo, protože dějiny, ty velké, šly dál, na Prahu roku 1968 neberouce nejmenší zřetel. Nebýt osmašedesátého a okupace, komunismus v této zemi by skončil zhruba ve stejné době a stejným způsobem, a byl by následován postkomunismem, jenž by se od toho, který známe, lišil jen v nepodstatných detailech. Možná by presidentem nebyl Havel, ale někdo z reformních komunistů-osmašedesátníků, a možná by na levici neexistovalo schisma sociální demokracie-komunistická strana, ale vznikla by, jako jinde v regionu, jednotná a silná postkomunistická strana, která by bojovala o moc s prozápadní a liberální pravicí.

Je paradoxní, že na události Pražského jara a období kolem r. 1968 vzpomínají pamětníci s pohnutím a nostalgií, avšak spíše než na podstatu věci, utopický pokus transformovat utlačovatelskou a cizí mocnosti oddanou komunistickou stranu v nositele autentického národního zájmu, na marginálie: na Dubčeka v plavkách na plovárně, na Smrkovského upřímně diskutujícího s veřejností, na tvůrčí svobodu, jež vyústila v nebývalý a neopakovatelný fenomen nové vlny českého filmu, v této době kulminující.

Tři základní a nejvíc diskutované požadavky Pražského jara zněly: konec censury, politická pluralita a svoboda podnikání. Lidé tehdy skutečně věřili tomu, že jejich dosažení nemocnou společnost vyléčí, a že za pár let doženeme a předeženeme kdekoho. Mýlili se: v r. 1989 po pádu režimu se rychle ukázalo, že problém vězí hlouběji, a kdyby nakrásně komunistická strana všechny tyto požadavky splnila, změna by – pro většinu – byla k horšímu, tak jako ji pociťuje většina lidí dnes (ano, já vím, v Lidových novinách nebo v České televisi se dozvíte něco jiného, ale pravda je taková, jako jsem napsal).

Přineslo Pražské aspoň něco positivního, aspoň ve formě poučení, prokopané slepé uličky? Po třiadvaceti letech postkomunismu jsem nakloněn spíše záporné odpovědi na tuto otázku. Ať se nám to jakkoli málo líbí, sociální problémy dnešní doby jsou přinejmenším stejně tíživé jako ty ze druhé poloviny 30. let, desiluse z demokracie není o mnoho slabší a svou povahu jiná než ta, kterou známe ze III. republiky (1945–48), nenávist k Západu, notabilně k Německu, a příklon na Východ jsou v této společnosti imanentním jevem. Neumíme žít ve svobodné zemi, neumíme si vládnout, za své vůdce pravidelně vybíráme ty, které za několik let zatratíme, tradice je nám pro smích, místo slušnosti a postupně budované důvěry prosazujeme ve vztazích mezi lidmi mocenské principy, právo bohatšího: kdo má peníze, koupí si v této zemi policistu, úředníka i soudce. V právo a spravedlnost věří už jen ti nejpošetilejší, z nichž i ti poslední ale svou víru ztrácejí tváří v tvář realitě, zejména po poslední amnestii, která ukázala povahu dnešního establishmentu i těm nejzabedněnějším.

Jak to souvisí s osmašedesátým? Úzce: o všech těchto věcech se už tehdy přemýšlelo, a už tehdy se řešila politická kvadratura kruhu, tedy jak vyhnat utlačovatele, ale zařídit, aby tu jeho bič zůstal, protože po dobrém to s Čechy nejde.

Německý soudce, který strávil v této zemi několik let jako poradce, se proslavil bonmotem, že Česká republika je zralá na nového protektora. Jenže kde najít dnes, v této těžké době, schopného a ochotného okupanta?

9. 2. 2013

Palach

Stav veřejné excitace (davového blbnutí) po presidentské volbě ne a ne skončit: nejnověji dopadl hněv lidu na expředsedu KSČM Miroslava Grebeníčka, kterýžto hanebník a zrádce národa v Chotěboři si dovolil zpochybnit neposkvrněnou antikomunistickou podstatu ikony Pražského jara, Jana Palacha.

Samozřejmě, že má Grebeníček pravdu: Palach byl duševně nemocný člověk a zkoumat jeho motivaci by mělo být doménou psychiatrie, ne politologie; na to si ale může dovolit upozornit jen takový celoživotní paria jako Josef Mašín, rozhodně ne poslanec Grebeníček.

Palach měl bezesporu blíž k reformnímu komunismu vzor Utopie '68  než k antikomunismu v jakémkoli pojetí, s tím těžko co nadělat. Resonance, kterou jeho skutek v národě způsobil, byla důsledkem mimořádné doby, ve které k němu došlo. Hodnoceno střízlivě a s odstupem, bylo Pražské jaro procitnutím z mámivého opojení ideologickou ilusí, že tato země není jen provincií ruského imperia, z něhož se nemůže vymanit jinak než silou. Některým to došlo rychle, jiným pomaleji, někteří se s novým stavem nesmířili a zvolili emigraci, jiní zůstali a začali si budovat novou karieru, k níž, pokud se Strana rozhodla jim odpustit, měli po odstranění zásadovějších konkurentů vynikající příležitost.

Uctívání Palachovy zápalné oběti nebylo ničím víc než přiznáním vlastní zbabělosti, v tomto národě tolikrát opakovaným motivem hrdinství v zastoupení. O Palachovy skutečné názory přitom nešlo v r. 1969, a už vůbec ne v lednu 1989: Palach se stal pouhým symbolem, něčím, co komunistům vadilo a k čemu se přihlásit bylo vyjádřením odporu k tomu hnusnému a stále tíž snesitelnému režimu, který zde vládl a chystal se tak činit na věčné časy a nikdy jinak.

Snad se jednou dočkáme doby, kdy se událost z ledna 1969 bude připomínat bez pathosu a zkreslování, jen jako marginálie doprovázející jedno z četných dějinných selhání tohoto národa.

4. 2. 2013

Glosy

Tři události rozvířily povolebně dosud emočně rozjitřenou českou kotlinu, a rád bych se k nim, v doležalovském stylu, aspoň stručně vyjádřil:
  • Má naprostou pravdu Štěpán Kotrba, že komentář Adama Drdy nemá ve veřejnoprávním mediu co dělat, a nemají pravdu ti, kteří prvého zatracují a druhého hájí. Důvodem není, že by politické komentáře musely být vždy a za všech okolností přísně neutrální – takové by byly k nečtení – ale že se, abych tak řekl, v tomto případě Drda a Český rozhlas minuli o circa dvě cenové skupiny.

  • Sociální sítě mesmerisovalo trainingo-developmentové (nebo snad náborové?) video McDonald's a jeho hrdinka, Katka proletářka. Zejména levicoví spoluobčané jsou pohoršeni, ježto pozoruhodné dílko předkládá ke zhlédnutí smutnou skutečnost, že místo od demokracie původně očekávaných pečených holubů do úst je dnes vrcholem představitelného společenského vzestupu právo nosit žlutou jmenovku ve frančíse globální korporace; já, notorický asociál, zůstávám arci klidný, videem se skvěle bavím a říkám si: Nu co, možná ses měla líp učit, Katko!

  • Emocemi překypuje rovněž zpravodajství z ubytovny v Krásném Březně, odkud mají být vystěhováni romští podnájemci, což je prý strašlivá nespravedlnost, a o Romy by se měl za těchto okolností postarat stát, případně město. Nemyslím si to, a jsem naopak přesvědčen, že tento druh aktivismu nesmírně posiluje rasistické předsudky. Nejbližší pomocnou ruku najde každý, i Romové, na konci vlastního ramene, a nechtějí-li být majoritou vnímáni jako parasité a vyděrači, neměli by se tímto způsobem chovat.