DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

25. 9. 2013

Telemarketing

Miluji tyhle pokusy, jak se Češi snaží převzít zahraniční obchodní modely. Kupříkladu dnes: z čísla 777466995 mi zavolala dáma a představivši se jako Bratková z Telefónica O2, otázala se, zda hovoří s majitelem mého telefonu. Hovor byl arci krátký a ač to ze záznamu není patrno, ukončila jej ona a nikoli já, nejspíše poté, co jí došlo, že mi dnes nic neprodá, ani kdyby se rozkrájela podélně i napříč. Ano, miluji tyhle pokusy, jak Češi přebírají zahraniční obchodní modely…

Pro nedůvtipné – jsou-li snad mezi ctěným čtenářstvem tací – dodávám, že skutečný zaměstnanec Telefóniky velmi dobře ví, jak se jmenuje majitel telefonního čísla, na které volá, a rozhodně, ale rozhodně mi nebude telefonovat z aparátu patřícího dle prvního trojčíslí nikoli O2, nýbrž Vodafonu. Takže fail, zkuste to znovu, Bratková!

10. 9. 2013

Programátor na poště

Nenávidím poštu. Ne, počkejte, to není přesně řečeno, poštu miluji a jsem velkým fanouškem všeho, co s ní souvisí. Kdybych žil před sto lety, toužil bych být poštmistrem, protože pracovat na poště, to bylo nejen povolání, jak se říkalo, pod pensí, ale pošta byla symbolem Řádu a Pořádku a nositelem samých positivních, konformnímu poddanému Jeho císařské milosti libých a vzácných hodnot. Stejně tak železnice. Kdežto dnes – dnes člověk aby nad obým zaplakal, ne-li hůř!

Takže miluji poštu, ale nenávidím Českou poštu, s. p. Neschopnost poskytovat aspoň minimální standard služeb, které tato státní organisace nabízí, mne irituje roky. Kupříkladu autorisovaná konverse dokumentů: kdykoli ji potřebuji, znamená to desítky minut dohadování s mnohohlavým tupým personálem, k úkonu obvykle přivolaným, a výsledek se stejně ne vždy zdaří zcela podle mých představ, zejména u vícestránkových dokumentů.

Ještě horší je to u elektronických podacích archů, jež, díky datovým schránkám, potřebuji než výjimečně. Dnešek byl takovým výjimečným dnem. Vyplněný elektronický podací arch jsem na flashdisku podal slečně za přepážkou mé domovské pošty 120 v Praze 2. Jmenovaná se zhrozila, avšak přivolavši pomoc v podobě vedoucí směny, pustila se do díla. Stokrát běda, již záhy mi oznámila, že na flešce žádný podací arch není. Nevzdal jsem se, vzal si flashdisk zpět, připojil ho k tabletu, který jsem měl prozíravě s sebou, a přes sklo přepážky, tváře se nikoli úplně vstřícně a zřejmě i výrazně gestikuluje, na displeji oběma dámám ukázal, že arch tam rozhodně je.

Nabídl jsem, že jim tedy, pomocí tabletu, nahraji arch na jejich vlastní flešku, kterou mi pro ten účel laskavě zapůjčí. Něco takového ale prý na poště nemají, nikdy neměli a patrně ani mít nebudou, takže ani toto řešení se neukázalo realisovatelným. Pomyslel jsem si, že poslední datový nosič, který byl v oné budově spatřen, byl poštovní holub, avšak zdržel jsem se nevhodných poznámek a pouze jsem asertivně zopakoval, že moje fleška podací arch zcela zjevně obsahuje.

Vedoucí si tedy flashdisk ode mne ještě jednou vzala a zmizela v útrobách pobočky. Po několika minutách se vrátila, a prý, že žádný z počítačů na přepážkách tam podací arch nevidí. Věc jsme nakonec vyřešili smírně, slečna mi sama na zásilku vypsala papírový podací lístek, s čímž jsem se spokojil; rozhodně to bylo rychlejší a plodnější než zapřádat debatu o MBR, diskových oddílech, udev a podobných relevantních thematech.

Leč táži se odpovědných: který programátorský genius způsobil, že počítače, na nichž, pokud je mi známo, běží linux, nejsou schopny přečíst tento flashdisk (binární obraz mé 4GB flešky, jedinou úpravou bylo vynulování volného prostoru, kvůli bezpečnosti a kompresi)? Podle mne tam podací arch je, a přečte ho jak můj hlavní počítač s linuxem, tak domácí server, notebook s Windows 8 i tablet s Androidem.

Kde jste, soudruzi z České pošty, udělali chybu?

7. 9. 2013

Česko-německá otázka v Debatním klubu

Během následujícího týdne bude na stránkách Debatního klubu zveřejněna serie tří rozsáhlých, letních debat, věnovaných problematice česko-německých vztahů. V první z nich spolu diskutovali dva lidé, kteří, ač původem Češi, prožili dlouhou dobu v emigraci, a to v německém kulturním a politickém prostředí, Přemysl Janýr a Tomáš Krystlík, druhá debata, ve které jsem se utkal s Václavem Žákem, je naopak věnována ryze českému a vnitropolitickému pohledu na vyrovnání se s otázkou poválečného vyhnání sudetoněmeckého obyvatelstva, a ve třetí, v níž diskutovali Tomáš Krystlík a Pavel Kamas, se hovoří o vydání knihy Hitlerových projevů a obecně o otázce konvenčních českých lží o nacismu, Protektorátu a o historii druhé světové války.

Organisátorům debat, především panu Alexandru Vojtovi, patří dík za to, že ve svém Klubu dávají prostor pro skutečně demokratickou, kritickou výměnu názorů na ožehavá themata, byť s risikem, že jim, tak jako mnohým před nimi v této zemi, bude oplaceno spíláním, ústrky a možná i vězněním.

Jednotlivé debaty budeme presentovat na tomto místě, jejich trestněprávními aspekty se pak budeme zabývat na sousedním blogu Παραγραφος.

Aktualisováno.





2. 9. 2013

Budoucnost v plastu

Už několik týdnů se chystám do Brna, a stále tu cestu odkládám, ačkoli jsem tam nebyl snad rok. Popravdě: bojím se, po tak dlouhé době. Bojím se, co nového tam najdu a hlavně, co starého a krásného už tam nebude. Že na Lidické už nesídlí CK Zabloudil, že nápad nahradit středověkou zástavbu kostkovanými sklo-betonovými hnusy jako na náměstí Svobody, kde podobnému monstru musel druhdy ustoupit i tradiční Pipi Gril, zvítězil na dalším místě, že tamní konšelé splnili hrozbu odsunout hlavní nádraží a na jeho místě najdu mrakodrap, že Špilberk přestavěli na nákupní centrum po vzoru, s prominutím, Vaňkovky, a že skvostná moderní architektura representovaná hráškosrstou a neustále přestavovanou obludou naproti nádraží se rozpučela a rozmetastasovala po celém historickém centru města, jež ještě před 100 lety bylo výstavné a krásné.

Vím, že Praha na tom není o moc líp, ale protože v ní pobývám neustále, jednotlivé výpady urbanistických plánovačů vnímám méně intensivně. Brno, sledované po skocích, mi umožňuje pozorovat zkázu jedné civilisace jakoby na tisícinásobně zrychleném časosběrném dokumentu.

Nejde mi o to, aby každé město vypadalo jako Karlovy Vary, Baden-Baden nebo Neuchâtel, pokud mám vyjmenovat jen několik z míst, která miluji; pamatuji se na Ostravu z počátku 70. let, kdy přes ulice vedly funkční lanovky přepravující mezi doly a fabrikami uhlí a kdy se z hald nonšalantně rozmístěných přímo do residenční zástavby valil dým, a velmi bych si přál, kdybych ji mohl v této podobě spatřit znovu, protože, co naplat, industriální park Vítkovice plný pitomostí a atrakcí pro turisty typu šedesátimetrové zrcadlo je jen jejím slabým odvarem.

Pokud jde o architekturu, měl komunismus velkou výhodu v chronickém nedostatku peněz. Ne snad, že by komunisté nebyli schopni zbořit celá městská centra a nahradit je panelovými novostavbami, ale naštěstí byli omezeni svým tureckým hospodařením a jeho chabými výnosy, takže i když by rádi, česká a moravská města nedokázali zcela zničit. Postkomunismus je, pokud se městské architektury týká, daleko nebezpečnější, zhoubnější a efektivnější, protože má vůli i prostředky, aniž by jeho urbanistická ideologie byla v porovnání s tou bolševickou seznatelně ušlechtilejší: tehdy to byly nové moderní byty v umakartu, nyní nekonečné nákupní galerie, pavilony, shopping centra a všemožnými prefixy vybavené markety.

Jako člověk, který obecně nevěří ve společenský pokrok, a potenciální zakladatel Strany českých zpátečníků, se s tím, co v Brně uvidím, nedokážu smířit, a co hůř, připadá mi, že i lidé žijící v takto zevnitř destruovaných městech jsou jacísi jiní, plastovější a unifikovanější, méně zakořenění v minulosti místa, kde žijí, protože, málo platné, právě architektura je jedním z nejdůležitějších pojítek mezi námi a našimi předky, němá připomínka toho, že – minimálně pokud jde o společenský vývoj – lépe už bylo.