DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné nebezpečí trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

23. 11. 2013

Jak to bylo

Rok od roku stává se obtížnějším vysvětlit těm, kdo onu dobu nezažili, jak bylo za Husáka. Absurdita tehdejší doby, již jsme všichni cítili a která se zejména v posledním desetiletí existence komunistického režimu stávala takřka hmatatelnou, se přetavila v její dnešní nevysvětlitelnost. Není jednoduché postihnout normalisaci po stránce čistě jevové, a srozumitelně artikulovat, co jsme tehdy cítili, je ve vztahu k nepamětníkům téměř nemožné.

Pokusil se o to, arci setrvav víceméně právě jen na oné jevové hladině, na svém blogu Daniel Vávra, a byl usvědčen z řady nepřesností: skutečně, počítače nebyly v 80. letech dostupné jen černým dovozem a v obchodech i v restauracích skutečně byla k dostání coca-cola, třebaže jako luxusní produkt, v ceně nějakých pět korun za čtvrtlitr.

Jevově kombinovala normalisace dva prvky: politicky to byl okupační režim se vším všudy, hospodářsky se jednalo o rozvinutou ekonomiku nedostatku. Pocitově, zejména mezi mladší generací, která se už nedokázala identifikovat s legitimisačními mythy komunismu, dominoval pocit odcizení, tedy pocit ukradli jste nám budoucnost. Ta budoucnost, která byla pro nás připravena a z níž se nezdálo být úniku, leda do emigrace, připadala nám neskutečně odpornou.

Je zajímavé, jak v odporu proti sobě dokázali komunisté sjednotit prakticky všechny mladé lidi. Těm, kteří měli karierní ambice, ať už v jakémkoli oboru, vnutila systém nomenklaturní gerontokracie, průměrným otravovala život všeobecným nedostatkem a aktivitou ideopolicie, jež brutalitou neměla daleko k té dnešní, šlachtovské, a byla zaměřena proti ještě širšímu spektru nežádoucích názorů a proti téměř celé alternativní, tedy nekomunistické kultuře.

Byla to právě ekonomika všeobecného nedostatku, která té době dala tvář. Podle oficiální ideologie měli být elitou národa špičkoví dělníci, např. horníci. Ve skutečnosti jí byli lidé, kteří si zajistili přístup k nedostatkovým komoditám, a ty dokázali směňovat za jiné, stejně nedostatkové, příkladmo řezníci, zelináři, instalatéři, automechanici, lékaři. Roli hrála i schopnost suplovat podomácku ty služby, které buď nebyly nabízeny vůbec anebo jen jako nekvalitní a obtížně dostupné. Bylo to nesmírně neefektivní a důsledkem byl úpadek hospodářství, protože společnost, ve které jeden konstruktér navrhne nekvalitní pračku a dva miliony spotřebitelů si ji pak doma improvisovanými prostředky a ve volném čase opravují, představuje neuvěřitelné plýtvání prostředky. A až komicky nekvalitní bylo vše, od zápalek po letadla.

Průvodním znakem normalisace bylo rovněž všeobecné odduchovnění společenského diskursu. Jeho nejdůležitější kanály ovládali komunisté a ti, majíce svou dobu za vyvrcholení a (šťastný) konec dějin, připouštěli toliko positivní umění, jež samozřejmě žádným uměním být nemohlo, protože podmínkou vzniku uměleckého díla je jeho authentičnost, a ta byla programově – politicky a mocensky – zakazována. Proto je umění 70. a 80. let dvojí: oficiální, gottovské až michalo-davidovské, hloupé, rozjásané, i když formálně poměrně kvalitní a kupodivu též relativně nadčasové, a disidentské, temné, nesrozumitelné a občas až sektářské: jeho dnešní reflexe mezi mladou generací je pěkně zachycena v Hřebejkově filmu U mě dobrý, kde otec, v podání Jiřího Schmitzera, komicky marně usiluje vštípit svému synovi lásku k Plastikům.

Je tohle vysvětlitelné někomu, kdo to nezažil na vlastní kůži? Když nota bene byly ty sociální jistoty, každý měl práci, jistotu slušného důchodu, při troše snahy i právo na vlastní byt?